Měsíc: Březen 2012

„Naděje není prognostika.“

Dva měsíce se mi na nočním stolku válela spousta „důležitějších“ knih, knih k diplomce, kterým jsem měla dát přednost. Ale znáte to :-)… Prosím, stručně mě svými častými odkazy na Dálkový výslech nalákalo přečíst si další rozhovor Karla Hvížďaly s Václavem Havlem. Tentokrát ten „první“, z 80. let, který u nás směl oficiálně vyjít až v roce 1990. Jestliže pro mě bylo Prosím, stručně zajímavé především z toho hlediska, že mi vyplnilo spoustu mezer o české politické scéně v 90. letech, Dálkový výslech mi nabídnul přesnější náhled na samotnou osobnost Václava Havla. Kniha se chronologicky dotýká nejdůležitějších etap Havlova života – Karel Hvížďala začíná dotazy na jeho dětství a vzpomínky na Ferdinanda Peroutku či J. L. Fischera, pokračuje přes Havlův první kontakt s divadlem a mapuje divadelní situaci konce 50. let. Od Havlova působení v divadle Na zábradlí se přesouvá k jeho divadelním hrám a inspiračním zdrojům, ale dotýká se také jeho působení coby člena redakční rady časopisu Tvář v druhé polovině 60. let. Havel vzpomíná na to, jak prožíval Pražské jaro i sovětskou okupaci, na okolnosti vzniku Charty 77 a léta strávená ve vězení. Více než fakta mě ale tentokrát na celé knize zaujaly filosofické pasáže s Havlovými názory na uspořádání světa, na to, jak každý z nás tvoří dějiny. Stále znova žasnu nad jejich nadčasovou platností i nad tím, že z Havlových vzpomínek nevyznívá žádná hořkost, které by se vzhledem k tomu, jak ho komunistický režim po celý život šikanoval, nikdo nemohl divit. Úplně nejvíc mě ale dostala odpověď na otázku, jak by Havel ohodnotil sám sebe jako člověka. Mísí se v ní změť protikladů a paradoxů, neustálých pochybností o sobě samém, která na mně osobně zapůsobila hrozně sympaticky – možná proto, že já sama jsem taky věčný „pochybovač“ :-). Zajímavý rozhovor, který vznikal ještě v nesvobodě a pravděpodobně ani jeden z jeho tvůrců neměl tušení, že za nějakých dvacet let se sejdou u rozhovoru znovu – za zcela jiných okolností, ale hlavně v demokratické zemi… Až zas příště potkám v knihkupectví nevychovaný teenagery, pořádně jim vyčiním 😀 !!!

„Věřím, že to všechno – vesmír a život – není „samo sebou“, věřím, že nic nenávratně nemizí, a tím méně naše skutky, čímž si vysvětluji své přesvědčení, že má smysl o něco v životě usilovat, o něco víc, než jen o to, co se nějak viditelně vrací nebo vyplácí.“

„Neboť žena je tvor bázlivý
a nestatečný, trne, jak jen uzří krev;
však zneuctí-li jí kdo lože manželské,
je krvelačná jako žádný jiný tvor.“

U antických žen ještě chvíli zůstaneme :D… Médeia tu dnes není jen tak pro zábavu, alébrž je to dílo, které jsem si vybrala k uvedení své diplomové práce na téma ženské kriminality. Příběh tu nemusíme moc rozpitvávat, ale chcete -li:

Médeia je královská dcera, která zachrání vůdce argonautů Iasona a pomůže mu dosáhnout cíle námořní výpravy – zmocnit se zlatého rouna. Iason jí za to přislíbí svou lásku a odcházejí spolu se svými dvěma syny do Korintu. Iason se však po čase zamiluje do dcery korintského krále – Glauky – a hodlá Médeiu opustit. Král Kreontes ji ze strachu před jejími výhrůžkami vykáže ze země. Médeia zmítaná hněvem se rozhodne pomstít. Pošle na usmíření Glauce svatební roucho a ozdobu do vlasů, šaty se však na těle nevěsty vznítí a Glauka umírá spolu se svým otcem, který se snaží dceři pomoct. Nakonec Médeia z nenávisti k Iásonovi zabíjí i oba syny, které s ním má, aniž by Iasonovi dovolila se s nimi rozloučit, a tím dokonává strašlivou pomstu.

„Jsme ženy ostatně,
prý hnutí ušlechtilých zcela neschopné,
však pravé umělkyně ve vší špatnosti!“

Člověk by ani neřekl, kolik už vzniklo u nás i ve světě klasických literárních děl na téma „žena-vražedkyně“. Vybrat z nich však nějaký pěkný všeříkající úryvek do úvodu diplomové práce je nadlidský úkol. Já nakonec zvolila tyto 3 kandidáty a mám mezi nimi i svého favorita, nicméně bych byla ráda, kdyby mi mou volbu někdo potvrdil. Ani nevím, jestli sem vůbec ještě někdo chodí, ale můžeme to alespoň zkusit. Jestli se vám některý z uvedených úryvků líbí víc než ty ostatní a myslíte, že by se dobře hodil do úvodu práce o ženské kriminalitě, zanechte mu zde svůj hlas (a mně komentář :D). Podpůrci vítězného citátu budou jistě bohatě odměněni :D!

„…klesám přemožena tíhou zla!
A chápu, chápu, jaký zločin spáchat chci;
však silnější je vášeň než hlas rozumu.
ach, vášeň, kořen hříchu, bídy na světě.“ 

Dneska jen tak v rychlosti, protože deadline se neúprosně blíží a moje aktivita se v tomto směru bohužel moc nestupňuje 8-)… Abecedu komunismu jsem si půjčovala se záměrem zakomponovat z ní nějaké informace do diplomky, abych demonstrovala, jak se legální pojetí kriminality proměňuje v čase. Nakonec jsem informace čerpala odjinud, ale přesto jsem si knížku se zájmem přečetla. Téměř každé písmeno české abecedy zde má svou samostatnou kapitolu, která se týká vždy jednoho konkrétního pojmu, a ve které se vypráví skutečný příběh – povětšinou se jedná o životní osudy „obyčejných“ lidí, kteří s minulým režimem aktivně bojovali nebo se snažili před ním alespoň utéct na Západ. Díky řadě dokumentů, článků a koneckonců i vyprávění pamětníků má asi každý z nás jisté představy o tom, jak to tady za minulého režimu vypadalo, knížka však místy opravdu překvapí brutálností a šikanou, která byla vůči nepohodlným občanům v našem státě uplatňována. Kniha je doplněna bohatou obrazovou přílohou včetně kopií různých dokumentů, záznamů StB a tak dále. Z mého pohledu skutečně zajímavá, i když místy hodně drsná sbírka lidských osudů…

EDIT: Ke knize vyšlo také DVD se sérií krátkých dokumentů, které v podstatě dodržují koncept knihy – každý z nich vypráví jeden z životních osudů výše zmiňovaných osob. Pokud vás toto téma zajímá a nechce se vám číst knížku, všechny dokumenty najdete na stránkách České televize v i-vysílání. Jejich shlédnutí vřele doporučuju – jedná se o příběhy, které by neměly zůstat zapomenuty…