Tipy z literárního semináře

Slíbený článek s tipy do dětské knihovničky je tu :-). Pokud vás chytne senilní chvilka, snad si něco vyberete 😉 …

Ivona Březinová – Držkou na rohožce

Začala bych titulem, který mám v nejčerstvější paměti, neboť jsem ho dočetla teprve včera odpoledne – na lavičce před výstavištěm :-). Ivona Březinová je jedna z nejúspěšnějších současných autorek píšících pro děti a mládež. Její knížky jsem „zamlada“ hodně četla, některé mám dokonce i doma. Držkou na rohožce je docela odvážným počinem, který jsem ulovila v dospěláckém oddělení knihovny v KM a pevně věřím, že v dětském tahle knížka k dostání není :D! O čem že to tedy je? O klukovi jménem Tony, který vyrůstá v dětském domově, všechno ho tam příšerně štve, a proto jakmile konečně dovrší plnoletosti, sbalí batoh a zmizí pryč…láká ho svět tam venku, svět, ve kterém ho nebude pořád někdo buzerovat a nutit ho dělat něco, co nechce. Zpočátku si všechno maluje dost růžově, ačkoliv nemá kde bydlet, ke komu jít, nikdy nepracoval…Zamíří do Prahy a rozhodne se ochutnávat dospělácký život plnými doušky – jeho plán mu vychází pouze do té chvíle, dokud mu nedojdou peníze. Pak se začíná rozbíhat nezadržitelný kolotoč průšvihů, který k happy endu moc nesměřuje…Mezi Tonyho pražská dobrodružství jsou vkládány retrospektivní epizodky z jeho ne příliš šťastného dětství s otcem – alkoholikem i z jeho pobytu v dětském domově. Knížka vyznívá dost drsně a sugestivně, ale možná právě proto od ní nelze odejít, dokud ji nedočtete. Tony je z děcáku zvyklý na to, že za něj každý všechno udělá, o nic se nemusí sám starat a vpodstatě žije jakoby v jiném světě. Díky sponzorům a obětavým „tetám“, které se snaží všemožně dětem vynahradit často velmi kruté zážitky z dětství, se můžou obklopovat drahými značkovými věcmi nebo jezdit na dovolené. Zároveň si ale díky tomu přestávají čehokoliv vážit, získávají naprosto zkreslený pojem o hodnotě peněz ale i života. Pokud činí dětem z dětských domovů skutečně takové potíže začlenit se do normální společnosti, je to velký sociální problém a autorce lze určitě přičíst k dobru, že se na něj pokusila upozornit.

Vojtěch Steklač – Dáda a spol.

Tak teď zas radši něco z veselejšího soudku :-)…Knížka Dáda a spol. vypráví příběh šestice neohrožených holek z pražských Holešovic, které se v náhlé vlně emancipace rozhodnou založit si své vlastní hokejové mužstvo…teda spíš družstvo :D…Celá kniha vlastně mapuje jejich počáteční impulzy a cestu od nápadu k jeho realizaci. Děvčata si nejprve musí najít trenéra, sponzora, sehrát první „přátelák“… Kniha svým laskavým humorem určitě pobaví i ty, kteří sportu vyloženě nefandí. Btw. Vojtěch Steklač je dalším z mých oblíbených příbramských rodáků 😉 …

Stanislav Rudolf – Metráček

No kdo by neznal nestárnoucího Metráčka, žejo :-)! Je asi zbytečné tady představovat příběh o „nemožně tlusté“ Jitce Pažoutové, která to nakonec všem natře ve vybíjené i vrhu koulí, a ze svého komplexu udělá přednost. Všichni jsme to četli a jestli ne, tak jsme to minimálně viděli v televizi. Kvalita Rudolfových knížek je značně kolísavá, ale Metráček díky svému humoru určitě patří k tomu lepšímu, co kdy napsal. A některým pasážím odkazujícím na minulý režim se dnes člověk musí vážně smát :D…

Výlet na Pálavu

Letošní prázdninové toulání bylo úspěšně zahájeno :-)! A to pěkně zostra, výšlapem přes Pálavské kopce. Pro mě to byla trochu retro výprava, neb jsem mohla cestou zavzpomínat na naši dámskou jízdu 2009…chyběl mi jen ten burčák na rozehřátí, leč na ten si bohužel budeme muset ještě nějaký ten pátek počkat ;-)…

Výpravu jsme naplánovali na středu, protože předpověď počasí pro tento den vypadala velmi příznivě. Abychom si mohli trochu přispat, rozhodli jsme se vyrazit do Mikulova až po desáté, ikdyž jsme tím pádem museli jet courákem vymetajícím všechny jihomoravské dědiny a cesta nám tak zabrala asi hodinu a půl :D. Naštěstí jsme se měli čím zabavit – první část cesty nás plně zaměstnávala obložená bageta, v té druhé jsme si listovali v květnovém čísle Respektu, které jsem si za celé zkouškové neměla čas přečíst. Před polednem jsme už konečně stáli v Mikulově a mohli jsme se rovnou vydat na túru.

Výhled na Mikulov z Kozího hrádku
Výhled na Mikulov z Kozího hrádku

První krátkou zástávku jsme udělali na Kozím hrádku, abychom nafotili pár snímků a pokochali se krásným výhledem, a brzy jsme pokračovali v cestě okolo židovského hřbitova směrem na Turold. U jeskyní na Turoldu nás čekala první keška. Museli jsme si kvůli ní kousek zajít a nakonec jsme ji stejně nenašli, protože byla ukrytá někde ve stráni a terén vypadal poněkud nebezpečně, ale aspoň jsme si prohlédli geopark. Pak jsme se vrátili zpátky k rozcestí a už jsme se pěkně drželi červené značky.

Výhled na Svatý Kopeček z Kočičí skály
Výhled na Svatý Kopeček z Kočičí skály

Už při prvním stoupání jsem zalitovala, že jsem si s sebou nevzala plavky, protože sluníčko opravdu vydatně peklo. Nicméně výhodou výletu veprostřed pracovního týdne bylo to, že jsme za celou dobu téměř nepotkali živáčka. Tím pádem nás sice neměl kdo vyfotit, ale na druhou stranu jsem mohla po cestě společně se studem odložit i triko :D…

Vinice kam se podíváš
Vinice kam se podíváš

Další keška nás měla čekat na Kočičí skále. Vyšplhali jsme se až nahoru a dokonce i našli přesné místo (respektive díru), kde měla být ukrytá, jenomže keška nikde :O…Zjistili jsme, že ani lovec před námi ji nenašel, takže jsme usoudili, že je zbytečné po ní pátrat. Okolí Kočičí skály je nesmírně fotogenické – všude okolo jen pole a vinice a jako bonus krásný výhled do kraje – obzvlášť při tak nádherném počasí, jaké se vydařilo nám. Pořídili jsme tu ještě několik fotek, usoudili, že jsme se tu už dost zdrželi a vyrazili dál, protože nás čekala ještě dlouhá cesta.

Dlouhá cesta před námi
Dlouhá cesta před námi

Dál naše kroky směřovaly přes Tabulovou horu k Sirotčímu hrádku. Doufali jsme, že zde konečně prolomíme naši keškovou smůlu. Vyšplhali jsme se až nahoru a opět našli naprosto evidentní místo, ale kde nic tu nic…Nakonec jsme to už chtěli vzdát a pokračovat v cestě, takže jsme sešli zpátky dolů k tabuli naučné stezky. Chtěla jsem si ještě přečíst pověst o Sirotčím hrádku, a tak Péťa řekl, že se zatím půjde porozhlédnout okolo. Myslela jsem, že tím naznačil, že jde napřed, takže když jsem si dočetla tabuli, vydala jsem se úplně automaticky po červené dál. Už jsem došla docela daleko a Péťa pořád nikde, což mi začalo být podezřelé. Doběhla jsem až k poli, kde byl vidět dlouhý kus cesty dopředu, a když jsem ani tam Péťu nezahlédla,usoudila jsem, že jsme se asi špatně pochopili a rozhodla se vrátit zpátky k Sirotčímu hrádku. Abyste rozuměli, byla jsem bez mobilu, bez pití, zkrátka úplně bez ničeho, protože všechny naše věci měl Péťa na zádech v batohu. Vůbec jsem nevěděla, jak bych ho hledala, kdyby u Sirotčího hrádku nebyl. Přiběhla jsem zpátky k místu, kde jsme se viděli naposledy, celá uřícená a vystrašená. To už jsem naštěstí slyšela Péťovo hvízdání. I jemu bylo podezřelé, že jsem se tak náhle vypařila – zůstal totiž jen pár metrů ode mě a ve zřícenině hrádku hledal onu kešku. Právě na mě volal, aby mi řekl, že ji konečně objevil :-). Ze svého nálezu jsme byli oba velmi šťastní :D! Za chvíli jsme už opět mohli pokračovat v cestě…

Po krátkém sestupu z tabulové hory jsme se ocitli v malebné vesničce, kde nás místní rozhlas oblažil skočnou dechovkou, a vzápětí jsme si poskočili i my, neboť se před námi vyloupla sympatická hospoda se zahrádkou. Protože nám u Sirotčího hrádku došlo pití, přivítali jsme tento fakt s povděkem a hned jsme se usadili a dali si pívo a kofolu. Čas pokročil a čekala nás ještě dlouhá cesta přes poslední pálavský kopec, proto jsme rychle doplnili tekutiny a vydali se směrem dál po červené.

Poslední úsek cesty už nebyl nijak zvlášť zajímavý, šli jsme převážně lesem a stoupání už nebylo tak vražedné jako předtím, ale docela se to vleklo. Kolem šesté hodiny jsme konečně vystoupali k poslednímu cíli naší cesty – Dívčím hradům, odkud se nám naskytnul nádherný výhled na Nové Mlýny (vizte foto 🙂 )…

Pohled na Nové Mlýny
Pohled na Nové Mlýny

No a to už byl nejvyšší čas vydat se do Dolních Věstonic, odkud nám jel autobus, který nás měl přiblížit Brnu. Však už mě taky pěkně bolely nohy :D! Čas do příjezdu busu jsme si ukrátili ve stejné knajpě, jako před dvěma rokama s holkama, ale už tam neměli na zdi tu pěknou reklamu na Tuzemák :D…

Jestřábovi na Kočičí skále :)
Jestřábovi na Kočičí skále 🙂

P.S. Malým nedopatřením nám z výletu zůstaly 2 necvaknuté jízdenky na 4 zóny :D…takže kam se pojede příště o:-)?

Květnové úlovky

„DROGa“ mi tu zase poněkud zaostává, ale během zkouškového zkrátka nebyl vůbec na nic čas. Teď už si naštěstí užívám zaslouženého volna, takže se můžeme podívat na úlovky, které přinesl uplynulý měsíc 😎 …

Pleťová voda na smíšenou pleť Synergen

S pletí jsem nikdy neměla moc velké problémy, takže ani moje požadavky na pleťovou kosmetiku nejsou nijak přemrštěné. Svým laickým okem hodnotím svou pleť jako suchou se sklonem k červenání a obecně mi vždycky nejvíc vyhovovala kosmetika na citlivou pleť. Občas se mi ale mastí čelo, takže si někdy koupím i přípravek na pleť smíšenou. Synergen je taková ta no-name kosmetika za směšný peníz, kterou dostanete koupit v síti drogerií Rossmann. Tahle konkrétní pleťovka stála tuším něco okolo 30ti korun, takže jsem od ní ani nečekala žádné zázraky :D. Na druhou stranu svůj účel plní celkem obstojně a krom toho má i příjemnou ovocnou vůni. Vadí mi jen to, že na těch sušších místech mého obličeje (tváře) trochu vysušuje. Když se pak ale natřu krémem, je to ok. Suma sumárum to za ty peníze asi i stojí za vyzkoušení ;-)…

Lak na nehty Essence (odstín Lime up! 39)

Když se příroda začala zelenat, kvést a vonět, zatoužila jsem po nějakém „jarním“ laku a co může být víc jarního, než tahleta limetkově zelená :D? Abych pravdu řekla, barva a cena jsou zřejmě jeho jediné klady…na můj vkus je moc tekutý a má tlustý štěteček, takže se s ním kdovíjak dobře nepracuje. Na nehtech mi vydržel bez poškození zhruba 3 dny,  což zase není tak špatné, když uvážíme tu cenu ;-). Každopádně kosmetika Essence vyrábí nádherné barvičky, které u jiných drogérkových značek prostě neseženete, takže nevylučuju, že do těchto laků zase někdy v budoucnu půjdu.

Make-up Astor Perfect Stay 24H

Po dlouhé době jsem objevila make-up, který ve mně vyvolal cosi jako nadšení…radši to s těmi superlativy ale nebudeme přehánět, protože nikdy není tak dobře, aby nemohlo být ještě líp :-). Co mě nadchlo už v drogérii byla jeho příjemná vůně, ale od té doby, co jsem si ho přinesla domů, tento efekt už nepozoruji, takže ho přejdeme 😎 . Make-up rozhodně dobře sjednocuje pleť a hezky zmatňuje. S krycími schopnostmi jsem taky poměrně spokojená. Navíc má SPF 18, což je na léto rozhodně fajn. Co mě ale docela dost štve je fakt, že se mi na pleti při použití tohohle make-upu strašně usazuje “ bordel“ – všelijaká smítka, prach atd. Fakt nevím, co s tím. Vytáčí mě to k nepříčetnosti a u jiných make-upů jsem s tím nikdy problém neměla. Je trochu hutnější a já jsem zvyklá používat spíš tekuté make-upy, takže jsem došla k závěru, že by to mohlo být tím. Je to škoda, protože je to asi jediná zásadní věc, která mi kalí radost z tohoto výrobku. Jinak veliká spokojenost :-)…

Zpevňující mléko Balea

Toto tělové mléko si kupuju pravidelně už nějaký čas a znám jen jedno s lepším efektem, které vyrábí Garnier. Ve své cenové skupině ale tohle od Baley podle mě naprosto nemá konkurenci. Za nějakých 70-80 korun odvádí luxusní práci – po máločem mám tak krásně hlaďoučkou a hydratovanou pokožku jako po tomhle zázraku. Co se týče efektu zpevnění, nemůžu moc posoudit, protože se s ním nemažu vyloženě pravidelně, ale já tenhle výrobek prostě tak nějak celkově zbožňuju. Má příjemnou a nevtíravou vůni a vyrábí se ve dvou variantách – pro suchou a pro normální pleť. V zimě je určitě lepší ten na suchou, ikdyž je mastnější a hůř se vstřebává, což občas může vadit – ale zase lépe hydratuje. Tenhle výrobek doporučuju všema deseti, je to zkrátka srdcovka prověřená časem (a na vlastní kůží) :D!

Šampon na barvené vlasy Body Basics

V obchodě mě tento výrobek zaujal svou krásnou vůní (údajně bílý čaj) i svou cenou (původně stál tuším skoro dvě stovky, já ho pořídila za necelé pade), tak jsem si řekla, že ho otestuju. Při použití ale už tak pěkně nevoněl a ani z vlasů poté nebyl vůbec cítit. A že by s mou zrzavou hřívou provedl nějakou výraznou změnu k lepšímu, to jsem také nespozorovala. Tak co je na tom šamponu vlastně tak super, že za něj chtějí dvě stovky :D??

Sami vidíte, že tento měsíc jsem byla ještě poměrně umírněná. Snad nám tedy červnový příspěvek nepraskne ve švech…ale za zkoušky se člověk musí náležitě odměnit, že O:-)…


Iva Procházková – Čas tajných přání

Správné prázdniny začínají pekelně nezdravým langošem s kečupem a oroseným půllitrem Svijan na přehradě 🙂 …a taky pořádnou porcí prázdninové literatury. To první už mám za sebou, hodnotnou četbu na dlouhé dva měsíce si budu muset teprve obstarat v knihovně (v komentářích přijímám tipy). Zatím ještě stále dočítám několik dětských knížek, které jsem si v zápalu studia (a přiznejme si i prokrastinace 😎 ) rozečetla ke kolokviu na fildě. Prvním z mých dočtených tipů je knížka od Ivy Procházkové Čas tajných přání. Myslím, že u nás není moc známá, ale v zahraničí získala mnoho ocenění – mimo jiné byla oceněna Německou cenou za literaturu pro děti a mládež 1989 a dostala se na Seznam nejlepších dětských knih za rok 1989 v USA. Protože autorka – dcera umlčeného spisovatele Jana Procházky – v 80. letech emigrovala, knížka u nás mohla poprvé vyjít až v roce 1992.

Hlavní hrdinkou příběhu je dvanáctiletá Kapka (otec – umělec, chápejte 8-)), která se s rodiči přistěhuje na Malou Stranu. Ve svém novém domově potkává spoustu přátel a zajímavých osobností a čtenář postupně zjištuje, že každý z nich hraje v příběhu jistou roli a v závěru knihy do sebe všechno začíná zapadat. Z Kapčina příběhu dýchá trocha tajemna, trocha minulého režimu vnímaného dětskýma očima, ale především autorčina láska k městu, ve kterém sama strávila své dětství. Právě sugestivně vykreslená mystická atmosféra staré Prahy totalitní doby je podle mě jedním z nejdůležitějších rysů této knížky a také důvodem, proč po ní může sáhnout i dospělý. Popravděřečeno, já si vlastně nemyslím, že je to tak úplně knížka pro děti :-). Už si bohužel nepamatuju, jak se mi líbila v dětství, ale tentokrát na mě působila poněkud melancholicky, což ještě umocnily pochmurné černobílé ilustrace. Dítě bude vnímat spíš Kapčiny radosti, starosti a hloubavé myšlenky provázející dospívání, dospělý si bude víc všímat filosofických pasáží stojících tak trochu mimo hlavní linii  příběhu. Tak či tak je Čas tajných přání nestárnoucím vyprávěním odehrávajícím se v jarem právě probuzené Praze. Vyprávěním, které má co nabídnout dětskému i dospělému čtenáři, a ke kterému se dá stále vracet.

Trable s hennou

Rozhodla jsem se, že se pokusím překonat studijní krizi sepsáním příspěvku na aktuální zrzavé téma. Když si teď čtu po sobě název článku, zní mi jako titulek nějakého prvorepublikového dívčího románku :D, ale asi to bude jen studijní deformace způsobená absolvováním předmětu Literatura pro děti a mládež…mimochodem, v úryvkové rubrice se máte na co těšit, protože kvůli výše zmíněné deformaci mám momentálně rozečtené už 3 (!!!) dětské knížky. A o prázdninách k nim pravděpodobně přibude spousta dalších titulů :D…

Vraťmě se ale zpátky k věci. Předvčerem jsem konečně na vlastní kůži vyzkoušela barvení vlasů přírodní barvou. Po bezvýsledném hledání ideální zrzavé barvy v DM drogerii jsem nakonec rezignovala a šáhla do regálu s hennou. Koneckonců už jsem po ní stejně dlouho pošilhávala. A byla mou jedinou nadějí, že zrzky nevymřou…Po příjezdu domů jsem se dlouho odhodlávala. Ale nakonec jsem usoudila, že není co ztratit, a navíc je to přírodní barva, takže snad nezpůsobí žádnou katastrofu. Přečetla jsem si údaje na krabičce a vrhla se na to…

Varování č. 1: Henna smrdí. HODNĚ!!! Pokud to s ní chcete risknout, připravte se na to, že v prvních chvílích a především při rozmíchávání barvy se vám bude zvedat kufr. Ono profláknuté pořekadlo, že pro krásu se musí trpět, je v tomto případě bezesporu naplněno :D…

Pokud nevíte, jak henna vypadá a co je zač, dovolím si malou charakteristiku. Henna je takové obyčejné práškové cosi, které se při smíchání s horkou vodou promění v nevzhledně vypadající a nevábně páchnoucí nazelenalé bahýnko. Bůhvíproč se mi při přípravě barvící směsi vybavila bažinka ze Shreka…ale na krabičce psali „Made in ValMez“, tož nevím 8-). Teplota vody by se měla pohybovat v rozmezí od 60ti do 90ti °C. Čím teplejší bude, tím intenzivnějšího odstínu byste měli dosáhnout. No, a pak už se jde na věc…

Varování č. 2: Henna je bahýnko. Pokud jste šikovní jako já, pravděpodobně vám bude při aplikaci lítat všude okolo :D, tak se podle toho zařiďte. Na druhou stranu je přírodního původu, takže by měla jít z čehokoliv snadno dolů. Když ji náhodou zapomenete odstranit z kachličky v koupelně a zaschne, vypadá divně. Hodně divně…😀

Při aplikaci jsem postupovala prakticky stejně, jako při běžném barvení vlasů. Mám už své osvědčené postupy a metody – avantgardním účesem počínaje a igelitem na hlavě konče :D. Fajne věc je ta, že henny z toho malého balíčku za 50 kaček vyrobíte fakt hodně. Já to se svýma extrahustýma vlasama skutečně dokážu ocenit. Body pro ValMez! Nemusela jsem se tedy moc rozpakovat a vesele jsem si na hlavu patlala bahýnko. Kdyby to tak nesmrdělo, byla by to veliká sranda, to mi věřte :D! Nakonec, když jsem měla všechnu hennu jakžtakž napatlanou, narazila jsem si na hlavu kus igelitu (součást praktického balení ;)), zabalila do ručníku a jala se na hodinku relaxovat nas otázkami do správního práva.

Po nějakých 50ti minutách jsem se odebrala do koupelny smýt ten zázrak. Henna mezitím ztvrdla. Na první pohled po umytí jsem neviděla žádný výrazný barevný rozdíl, odrosty ale byly evidentně obarvené. Co se týče blahodárných a regeneračních účinků henny, opravdu jsem cítila, jako bych měla těch vlasů najednou ještě víc :D, byly takové těžké, objemné – i těsně po umytí, než jsem je vůbec stačila vysušit. Po vysušení se krásně leskly a vypadaly opravdu zdravě, takže věřím tomu, že při pravidelném použití dokážou skutečně poničené vlasy vykřesat z nejhoršího :-). Nakonec jsem byla spokojená i s barvou. Vypadá přirozeně a není přitom úplně nevýrazná, ikdyž do tiziánu má přecejen ještě daleko. Příště možná zkusím nechat ji působit ještě dýl nebo sáhnu po nějakém červeném odstínu, které prý nechytají tak tmavě jako chemické barvy.

Dle ohlasů z lidu je ale i odstín podle všeho v pořádku. Jako zrzka jsem si v KM od místních mladíků už ledacos vyslechla, hlavně při procházení okolo COPTu :D. Ani tentokrát kroměřížská omladina nezklamala. Cestou do knajpy jsem ten večer bodovala dokonce hned dvakrát :D! Hláškám typu „Kočko!“ a „Slečno! Slečnóóó, stůjte!“ se z bezpečí bicyklu naštěstí dá akorát tak zasmát :D. A na druhou stranu je na tom fajn to, že se ujistíte, že lidi nejsou barvoslepí, a vaše barva je zaujala – což je koneckonců účel a důvod, proč si my ženy barvíme vlasy, že 8-)…

Dubnové úlovky

Abych se ze všech těch cenných papírů a hospodářské soutěže nezbláznila, přemýšlela jsem pár týdnů zpátky prozměnu nad tím, jak vlastně naložit s mou novou blogovou rubrikou DROGa :D…Původně jsem si říkala, že bych sem přispívala vždy článkem na nějaké konkrétní téma typu vlasová, dekorativní, pleťová a nevímjaká kosmetika. Jenže vzhledem k tomu, že nesnáším skladování a hromadění věcí, většinou stejně používám od každého jen pár kusů. Proto jsem si řekla, že bude lepší napsat vždycky jeden článek za měsíc o tom, co nového jsem v drogerii ulovila, a zhodnotit, co stálo zato a co ne. Vzhledem k tomu, že dál než do minulého měsíce má paměť nesahá, můžu zatím vyrukovat pouze s dubnovými úlovky :-)…

Noční regenerační krém s mořskými řasami Ryor

Aneb ukázkový příklad toho, jak jdu do drogerie pro jednu potřebnou věc a vrátím se se třema nepotřebnýma :D…ehm. Jediné, co mě omlouvá, je snad fakt, že kosmetika od Ryoru byla nedávno převléknuta do nových obalů a krémy ze staré řady vyprodávali zhruba za dvacku za kus – no nechte to tam :D! Se značkou Ryor mám zatím jen dobré zkušenosti a i tenhle noční krém je hrozně příjemný. Na krabičce píšou, že se hodí pro všechny typy pleti, ale je hodně hydratační, takže nejvíc bude asi vyhovovat pleti suché. Je lehký a i přes své hydratační vlastnosti obličej nějak extrémně nemastí. Na noc naprosto ideální – a hlavně hrozně hezky voní :-)!

Sůl do koupele Body Basics

Body Basics je super obchod asi tak dvakrát do roka, kdy tam mívají na všechno 80%ní slevy :D…jinak mi ty ceny příjdou trochu přemrštěné. Na druhou stranu už jsem tam narazila i na pár výrobků, co mě vyloženě nadchly, a dodneška si syslím tělové mléko s tou nejúžasnější vůní na světě O:-) – bohužel už ho asi nevyrábí. To jsem si takhle jednou zase vyjela do Olympie (původně pro boty :D) a vrátila se se solí do koupele pro Péťu, aby mu nebylo líto, že jsem ho nevzala na nákupy s sebou :D. A můžu říct, že zázraky se nekonaly 😀 – sůl sice v lahvičce pěkně citrusově voní (ikdyž třeba Pepa by určitě řekla, že to smrdí jak vůně do záchoda 8-), ale já jsem na citrusy prostě strašně zatížená), ale ve vaně už pak cítit vůbec není. Prima je alespoň to, že i malé množství soli zbarví vodu hezky do žluta – a to je sranda :D. Jestli ji zase někdy budou mít za dvacku, tak ji určitě koupím znova, jak se znám :D…Pomáda na vlasy Got2Be

Další typický příklad „nechtěného“ nákupu 8-)…pomáda byla ve výprodeji za 30 kaček, tak jsem ji z úcty k Travoltovi tak nějak samovolně přidala do košíku :D. Většinou už ani nevylízám z domu bez toho, že bych si něco nenapatlala do vlasů, takže jsem se nebála, že by se u mě ztratila. Je ale fakt, že radši používám klasické tekuté gely a tahle pomáda je tuhá, proto je to pro mě trochu nezvyk a zatím jsem se s ní ještě nenaučila pořádně pracovat. Co mi vadí je „pánská“ vůně – nebráním se sice používání pánských sprcháčů ani deodorantů, ale na vlasech mám mnohem radši neutrálnější vůně. To je trošku zklamání, protože všechny Got2Be výrobky, které jsem předtím vyzkoušela, voněly úplně skvěle. Prima je na ní naopak to, že vlasy neslepuje tak jako většina gelů a ani nemastí – ikdyž já to na svých suchých vlasech moc nepoznám :D…

Antiperspirant Action 3 Control Adidas

U antiperspirantů preferuju spíš ty gelové a vím proč – tuhé se velice rády drolí a zabarvují oblečení do bíla a mě to pak vytáčí k nepříčetnosti 😎 – stejně jako tenhle šmejd!!! Abych jen nekritizovala, s pocením se celkem dobře vyrovnává, ikdyž těch slibovaných 48 hodin je trochu nadsazených, že :D…Příjemně voní a hodí se pro citlivou pokožku, což je taky fajn…no ale ty bílé fleky, ty prostě nezkousnu :D!

Ira Levin – Rosemary má děťátko

Za poslední měsíc strávený nad stránkami obchodního práva se mi tu na blogu nakupilo restů až hanba, tak se je pokusím pomalu, ale jistě likvidovat, dokud mám povídavou a příští zkoušku v bezpečném nedohlednu :D…Někdy okolo zápočtového týdne jsem se začetla do Rosemary, o jejíž filmové podobě už bylo mnoho napsáno – nejen na mém blogu :D. Zpočátku jsem si s ní krátila vlekoucí se hodiny práva životního prostředí, ovšem když začalo jít do tuhého, rozhodla jsem se trávit tyto semináře s hospodářskou soutěží, načež jsem si nadávala, že jsem to takhle nedělala po celý semestr :D. Tudíž na Rosemary zbyly pouze cesty trolejí do školy a ze školy. Byly to napínavé cesty – nejen proto, že řidiči DPMB jezdí přes Úvoz jak prasata 😎 …

Nevím kde jsem to vzala, ale někdo mi dozajista říkal, že literární konec se neshoduje s tím, jak Rosemaryin příběh dopadne ve filmu. Na konci knížky mě tudíž docela zklamalo, že tomu tak nebylo. Dá se říct, že filmový konec je trochu otevřenější, ale skutečně jen trochu…I přesto jsem si užila zábavné a sugestivní počtení. O ději knížky se asi není potřeba více rozepisovat, film jej opravdu dokonale kopíruje. Spíš mě zaujaly ohlasy a asociace, které knížka vyvolala mezi mými spolužáky – nezávisle na sobě mi několik z nich totiž začalo vyprávět příběh o tom, jak Polanského manželka Sharon Tate byla v roce 1969, tedy pouhý rok po natočení filmu,  zavražděna v osmém měsíci těhotenství… Děsivé, že – co to mám za spolužáky :D??

Roald Dahl – Jakub a obří broskev

Konečně mám před sebou relativně volný víkend, byť zkouškové ještě zdaleka nekončí. Dvě zoušky už jsem ale úspěšně zdolala (jednu s odřenýma ušima a druhou za jedna :D), takže si zasloužím celý víkend prolenošit v obležení dětských knížek…samozřejmě v rámci přípravy na pondělní kolokvium z Literatury pro děti a mládež 8-). Abych se na tento předmět správně naladila, rozhodla jsem se přispět do úryvkové rubriky jedním roztomilým dětským příběhem, jehož autorem je…Roald Dahl, odpusťte :D. Tento autor geniálních povídek nesměřoval svou tvorbu pouze mezi dospělé, ale napsal také několik známých knížek pro děti. Asi nejslavnější je jeho Karlík a továrna na čokoládu – ten ale bohužel v knihkupectvích není k mání 🙁 – aspoň já ho nikde neviděla. Proto jsem Péťovi k narozeninám pořídila jiné dílko, rovněž poměrně slavné…(Abychom měli co číst na dobrou noc, víte :D.)

Jakub a obří broskev je originální a úsměvnou pohádkou o osiřelém chlapci, žijícím u svých tyranských tetiček, kterému jednoho dne do života vstoupí kouzelný dědeček. Od této chvíle se všechno v Jakubově životě změní. Na zahradě vyroste obrovská šťavnatá broskev, a když se Jakub dostane do jejího nitra, setká se tam se spoustou nových hmyzích kamarádů :-). Tím ale celé dobrodružství teprve začíná – obří broskev se dává do pohybu a právě o putování broskve a její posádky po moři i v oblacích vypráví tento fantastický a humorný Dahlův příběh. Kam se nakonec broskvička dokutálí a jak to dopadne s Jakubem a ostatními hrdiny příběhu samozřejmě nemůžu prozradit :-). Komu se ale zrovna nechce číst, může zkusit mrknout na filmové zpracování. Sama jsem ho ještě neviděla, ale podle hodnocení vypadá docela slibně ;-)…