Měsíc: Květen 2010

Titulek dnešnímu článku propůjčila jedna písnička slavné kapely Bee Gees a to jednak proto, že byla tím prvním, co jsem ve sluchátkách slyšela, když jsme autobusem vjížděli na půdu Manhattanu…a zadruhé proto, že noci na Broadwayi jsou nám asi souzeny. Krom toho, že se tak jmenuje bostonská ulice, na které máme privát, tady v NY se ubytujeme v China Town v ulici, která je hned za rohem oné pravé a nefalšované slavné Broadwaye 🙂 !!! Cesta autobusem uteče celkem rychle a příjemně, trvá něco přes 4 hodiny, ale v buse je samozřejmě klimatizace, wifina a co mě překvapí – TICHO :O (nojo, nejedeme žádnou rozhrkanou karosou a o stavu místních dálnic by si naše D1 taky mohla nechat jenom zdát :D…) Ohulím si MP3ku s Bee Gees na max a vychutnávám první pohled na  americkou metropoli…takže neslyším bráchu, který do mě dloubá, abych počítala ulice, že za chvíli už začíná Central Park, a směje se, že mluví do pařezu :D…Bus nás vyplivne neznámo kde, prostě jen tak, někde uprostřed Manhattanu, nikde široko daleko žádné nádraží :D. Vydáme se tedy na metro, brácha prozkoumá mapku, co si doma vytiskl, a zavelí…to, co mají v New Yorském metru už se snad ani nedá nazvat klimatizací – to je normální regulerní chladnička :O. Jsem zatraceně ráda, že mám na sobě svetr a ještě palestinu, stejně se klepu a doufám, že už brzo budem vystupovat. Venku je zas oproti tomu neuvěřitelné hic – teda tady ty lidi musí být permanentně nachlazení :O…

To už jsme naštěstí na té „naší“ zastávce – Canal street, která si se svým názvem opravdu nezadá, jak s bráchou pobaveně glosujeme :D…smrad je ale podle mě obecně new yorský problém :D…Po výstupu z metra se brácha musí zorientovat, chvíli zkoumá mapku a pak nás vede spletitýmu ulicemi China Town k našemu hotelu. Hotýlek vypadá velmi slušně, ale bohužel jsme tu o 3 hodiny dřív, takže nás ještě nemůžou ubytovat. Naštěstí si můžeme alespoň nechat batožinu na recepci, takže se vzápětí vydáváme prozkoumávat „newyorský svéráz“ (Lukův výraz 8-)…rozuměj China Town).

Po cestě nám vytrávilo, takže naše první kroky směřují k nějakému tomu kusu žvance. Z všudypřítomného pachu rybiny na ulicích mě teda rychle přechází chuť :D, ale brašule nás suverenně vede uličkama a já s nadšením fotím ten velkoměstský „svéráz“ :D, ocitáme se totiž opravdu v jiném, zatraceně fotogenickém světě. Všude je rušno a přeplněno, všude se něco prodává nebo nabízí. Zastavíme se u jedné restaurace, která má na dveřích vyvěšený jídelníček, ale brácha nás hned odtáhne, protože tu prý mají „podezřele levno“ :D. Nakonec už nás omrzí hledání a přemůže hlad, a tak se usadíme v první slušně vyhlížející restauraci na rohu ulice s úmyslem ochutnat pravou nefalšovanou Čínu :D. Tak trochu čekám, že mi z toho bude blbě, nicméně si  na svém kuřeti v sladkokyselé omáčce dost pochutnávám. Naši si dají nějaké nudle a mořské potvory a Luk „výživný“ bambus :D, užíráme si navzájem z talířů a musím říct, že nic není vyloženě zlé. Porce jsou ale opravdu poctivé a máme problém se s nima poprat. Abychom vytrávili, vydáme se na procházku po jižním Manhattanu – Luk nám chce ukázat new yorskou radnici a soudy a pak se jdeme podívat na Ground Zero. Tam vpodstatě zatím není nic moc k vidění; místa, kde stála dvojčata, už jsou oplocená a momentálně je tam staveniště, ale můžeme si aspoň prohlédnout plán, na kterém vidíme, co tu jednoho dne vyroste.

To už se nacházíme jenom kousíček od Wall Street. Vyfotíme taťku u NY Stock Exchange a pokračujeme směrem k Brooklynskému mostu, odkud nám brašule slibuje krásný výhled na Manhattan. Nevybereme si pravda zrovna nejlepší chvíli, jsou zrovna 4 hodiny odpoledne, čili pěkná výheň a ty všudypřítomné davy lidí všude okolo…v tomhle městě bych teda fakt moc dlouho nevydržela :D. Když už jsme tu, udělám pár fotek s mrakodrapy, a pak se rozhodneme jít se ubytovat na hotel a hodit si sprchu, protože jsme celí zpocení a utahaní. Cestou ještě přibalíme ledový čaj ve Starbucks a prolezeme několik malých obchůdků na Broadwayi a poté zamíříme rovnou do hotelu.

Z hotelového pokoje ve 13.patře máme krásný výhled na město. Hnedka se s rozběhem vrhnu na měkoučkou postel (teda až poté, co vypnu všudypřítomnou klimatizaci 8-)…) a užívám si lehárko. Brašule se mě vyptává, jestli už jsem ochutnala ten „čaj s kuličkama“ – vůbec nevím, o čem to mluví. Prý je to teď v Americe velkej hit a musím to vyzkoušet. Než se naši stihnou osprchovat, skočí někam dolů do ulice pro jeden exponát. Ucucnu si a vzápětí kuličky znechuceně vyplivuju – něco tak odpornýho jsem už dlouho nejedla. Čaj je teda celkem ucházející, ale to, čemu brácha říká „kuličky“ by stejně dobře mohl být kousek povařené školní pryže 😀 s příchutí lékořice. Tfujtajbl, je mi z toho šoufl ještě půl hodiny :D.

Asi za hodinu se vyhrabeme z hotelu zpátky na ulici, ale už se nám nechce trmácet až dolů k Soše svobody. Rozhodneme se nechat si tento program na zítra a teď večer se vypravit na jih Central parku a odtud prolézt až k Broadwayi nejslavnější nákupní třídu v New Yorku – pátou avenue :-). Každé jméno, které ve světě luxusu něco znamená, tady má svůj krámek, takže je to tady samý Gucci, Tiffany a Prada :D. Brašule nám zasvěceně ukazuje, kde se tu dají koupit pravé diamanty :D…Míjíme také nejznámější mrakodrap Empire State Building, před kterým se srocuje dloooouhatánská fronta. No, tenhle zážitek si teda protentokrát asi odpustíme :-). Vracíme se na metro přes uměleckou čtvrť Greenwich village, kde si koupíme něco k pití a vydáme se zpátky do hotelu. Pro dnešek už jsme toho viděli celkem dost a je potřeba, nechat si něco i na zítra.

Naši hnedka na hotelu odpadávají :D, brácha si jde ještě číst a já píšu pohledy a blog. Než se odeberu taky do hajan, vygůglím si adresu místa, které přecejen musím vidět, když už jsem tady v NY…Dakota house na 72. západní ulici…

Vzhledem k tomu, že hned po promoci se brácha musel vystěhovávat z koleje na nový privát, rozhodne se dát si jeden den voraz a pořádně si před výletem do New Yorku odpočinout. Vyšle nás tedy do Bostonu samotné a přidá pár tipů, kam vyrazit a co shlédnout. Nakonec se rozhodneme pro Aquarium, které nám doporučovali už Maríini rodičové. Zvládneme k němu dorazit metrem poměrně bez kolizí – a to dokonce se dvěma přestupy 😀 ! Aquarium se nachází na samém břehu Atlantiku a od metra k němu trefíme poměrně snadno – už zdálky nás uhodí do očí dloooouhatánská fronta, před kterou nás Luk nicméně varoval. Hýbe se celkem rychle, ale přesto si v ní minimálně půlhodinku vystojíme. Co nás čeká vevnitř ale rozhodně stojí zato – za pavilonem tučňáků (nojo, smrdí stejně jako ti v Lešné, ale stejně jsou strašně srandovní a roztomilí :D…) už začíná dlouhá řada akvárek, ve kterých se to hemží všemožnými vodními tvory od mořských hvězdic až po medúzy.

Uprostřed celého areálu se nachází obrovské kruhové akvárium, ve kterém se prohání krom všelijakých druhů ryb a rybiček taky čtyři nefalšovaní žraloci, tři rejnoci (táta rejnok – pomalu plave, máma rejnok – spí na kameni a malý rejnok – rebel, který plave akvárkem jak šílený :D…) a dvě veliké mořské želvy…a mezi nima dva potápěči, kteří akvárko čistí od bince :D. Docela se divím, že se to tam všecko navzájem nepožere :D…Je to opravdu mimořádná podívaná, stojím u akvárka minimálně půl hodiny s nosem přilepeným na skle (takže se občas dost leknu, když se mi před obličejem nečekaně vynoří nějaká mořská potvora :D) a hltám očima tenhle svět pod hladinou.

Když ale vyjdeme po točité chodbičce až nahoru, kde si můžeme celé akvárko prohlédnout zvrchu, padne na mě tak nějak stesk, jak tak vidím, že si milé rybky plavou v kruhu pořád dokola a přitom patří do oceánu. Splín se mě nepustí ani později, když se jdeme podívat na molo a vyfotit si moře. Nebe se brzo zatahuje a cestou zpátky do centra nás málem přepadne liják. Naštěstí máme hlad, takže zapadneme do nějakého pochybného podniku a dáme si tam sendviče. Jsem tak skleslá, že dokonce vytahuju matroše do občana a jdu se učit, abych přišla na jiné myšlenky :D…Nebaví mě už ani prolízání obchůdků, kterých je i v téhle části Bostonu požehnaně. Navečer se vracíme zpátky do Cambridge a brácha nás ještě vytahuje na zmrzku a čokoládu a vyprává se mě, kam bych se chtěla v New Yorku podívat. Domlouváme se na posledních podrobnostech ohledně zítřejšího výletu a nakonec si dáváme sraz na půl 7 ráno…nejsem si jistá, jestli takhle brzké vstávání přežiju, proto preventivně zalehnu do postele už v 9 večer a stejně brzo vytuhnu. Začínám si říkat, že se tady z toho časového posunu už asi nikdy v životě nedostanu :D…

První náš opravdu volný den využijeme k tomu, že si pořádně přispíme a pak razíme šalino-metrem do Bostonu. Včera večer už se mi moc nechtělo fotit, ale dnes to hodlám napravit a tak všecko dokumentuju, tohle město za to rozhodně stojí a hlavně, krásné parky ve středu města nabízí spoustu pěkných zákoutí. Architektura Bostonu je také hodně zajímavá – najdete tu vedle sebe budovy historického ražení (kostely a tak) a moderní mrakodrapy, celkově to působí zvláštně, ale rozhodně se to esteticky nebije. A do toho všeho spousta zeleně. Projdeme se po jedné z hlavních nákupních tříd a zamíříme k Prudential Tower, který je se svými 52 patry jedním z nejznámějších a nejvyšších bostonských mrakodrapů.

V 50. patře se nachází vyhlídka a  počasí nám dneska opravdu přeje. Je nádherně jasno, sluníčko opět připaluje, takže fotíme jako o život. Z ptačí perspektivy si můžeme prohlédnout letiště, řeku Charles, v dáli univerzitní kampus  bostonský baseballový stadion…celé město máme jako na dlani :-).

Vyhlídka je doplněna i několika interaktivními koutky a výstavou o přistěhovalcích. Když se dostatečně pokocháme, vydáme se courat po obchodech :-)…největší módní zážitek nám poskytne obchůdek Anthropology – co kousek, to skvost. Napřed se nám s mamkou zdají ceny poněkud přemrštěné a vysoké, ale vzápětí usoudíme, že to vlastně zas až taková hrůza není a nakonec se rozhodneme, že tu poslední den naší dovolené utratíme zbytek peněz :D:D:D…Alespoň jedny šaty odsud musím mít, nutně :D…Vlezeme do dalšího obchoďáku, kde mají šaty ještě o kapku dražší a snad ještě hezčí, ale to už opravdu trpím a musím z tama brzo vymáznout. V příštím životě se hodlám narodit jako milionářská dcera a pořídit si tady kompletní šatník 8-)…

Mezitím nám dost vyhládne, takže si v přízemí Prudential Tower objednáme jakýsi japonský fastfood a celkem kvalitně se z toho přejíme…Zbytek dne už ani moc nestojí za řeč. Z běhání po Bostonu mě k večeru už pěkně bolí tlapky, takže bráchův návrh, abychom vyrazili někam na večeři, s díky odmítneme a radši ho pozveme k nám na privát, kde plánujeme náš víkendový výlet do NY. Nakonec se dohodneme, že vyrazíme na neděli a pondělí a zarezervujeme si pokoj v nějakém hotýlku v China Town. A já už se začínám nehorázně těšit 🙂 !

Fanfáry troubí a vlajky vlají !!! Dnes nadešel ten slavný den, den rozdávání diplomů a vrcholné představení celé promoce. Musíme si na tu slávu přivstat – brány kampusu jsou do třičtvrtě na 7 zavřené a bez lístku se do areálu nedá dostat. Za branami hlídají sekuriťáci a prohlížejí kabelky…ráno jsme se nemohli vyhrabat z postele, takže jdeme jako obvykle pozdě :D. V souladu s Murphyho zákony si zrovna dneska, na nejdůležitější ceremonii, mamka doma zapomene brýle do dálky, bez kterých samozřejmě nemá šanci z celé promoce něco mít. Taťka se pro ně obětavě vrací, ale co čert nechtěl, náš úžasný privát opět nezklame – dveře od bytu se mu zaseknou a na spícího Seana se nemůže dobouchat – podle scénáře naší dovolené by se fakt dala psát tragikomedie :D…zatímco se naši vydají zpátky na Broadway, já hlídám místa, abysme viděli na velkou obrazovku, na které se bude vysílat dění na pódiu, a užívám si atmosféru americké promoce, která mi tak trochu připomíná závěr filmu Pomáda – minimálně co se týče hudby linoucí se z reproduktorů :D.

V devět hodin zazní pochod a začíná slavnostní průvod – to už jsou naštěstí naši i s brýlema zpátky. Protlačím se davem hrdých rodičů s fotoaparáty za nějakýma aktivníma Japoncema až téměř k zátarasám, kde hlídá nabušený sekuriťák, takže mám všecko z první ruky. Krom zástupu studentů v talárech, rozdělených do skupinek podle jednotlivých kolejí, v průvodu prochází i významné osobnosti Harvardu. Vyfotím si pěkně zblízka prezidentku univerzity – Drew Faust – a pár neznámých xichtů, které vypadají na VIP :D…Ačkoliv celá ta sláva může vyznít tak trochu přehnaně a nabubřele, nemůžu se ubránit nadšení; je to opravdu zážitek účastnit se něčeho tak velkolepého. Lukova kolej přichází před pódium zrovna z opačné strany, než na které číhám, takže nikoho ze známých v davu studentů nezahlídnu.

O hodinu a půl později šerif státu Massachussets zahajuje promoci a vzápětí už začíná hrát americká hymna. Jestli vedle vás stojí Američan, bezpečně to poznáte, protože opravdu hlasitě a hrdě zpívají. Po hymně a úvodní modlitbě zpívá univerzitní sbor – koneckonců celá ceremonie je proložena jeho výstupy a krom poměrně známého „For the splendor of creation“ zazní například také hymna Harvardu. I dnes se v programu najde chvilka pro několik studentských proslovů, ale naštěstí netrvají dlouho a záhy si bere slovo Drew Faustová začíná se s udílením titulů. Nejdřív přichází na řadu doktoři a magistři, přičemž každý obor je představován děkanem příslušné fakulty za mohutného aplausu jeho studentů. Ti mají krom povinných talárů také vtipné rekvizity, kterými dávají najevo, že patří k sobě. Právníci mají soudcovská kladívka, studenti veřejné správy modré glóbusy a zubaři atrapu „veliké huby“, jak to později komentuje Luk :D…No a pak už konečně přichází na řadu ta nejpočetnější skupina, na kterou se nejvíc těšíme a která taky dělá největší bugr (rozuměj aplaus :D). Drew Faustová jim pogratuluje k bakalářským titulům a my myslíme, že už to je tedy pro dnešek všecko, ale s udělováním titulů přecejen ještě není konec…nazávěr promocí univerzita uděluje několik čestných doktorátů. Krom významných chemiků, matematiků a dalších vědců je mezi kandidáty na čestný titul nominována také osoba, kterou pozná i našinec – herečka Meryl Streep 🙂 !!!!! Její jméno jsem sice zahlédla v univerzitních novinách, kterýma jsem listovala při čekání na rodiče, ale kde by mě napadlo…:D. Tak se teda s tatím opět pokusíme prodrat až k Widenerově knihovně, kde čekáme na konec ceremonie a závěrečný průvod, ve kterém se mi Meryl, čerstvou Doctor of Arts, podaří alespoň trochu slušně vyfotit. Díkybohu, protože jinak by mi to doma asi nikdo nevěřil 😀 !!!

To už máme nejvyšší čas přemístit se do Lukovy koleje, kde se bude odehrávat předávání diplomů. Je pravé poledne a já už se zas začínám opíkat do červena 8-)…Podaří se nám ulovit slušná místa i sklenici vody, takže jsme spokojení a poslední významný obřad může začít. Prostředí kolejního dvorku je komornější a i profesorské proslovy méně formální. Po tradičním udělování několika cen se přistoupí k samotnému rozdávání diplomů. Jede se podle abecedy, takže si prvních dvacet minut můžeme dát klidně voraz, nicméně já už vytahuju foťák a rozcvičuju se na bráchových spolubydlících – Thomasovi a Danielovi, jejichž příjmení se nachází v první polovině abecedy. Nakonec se ale dočkáme i my a hlavně brácha, zaaplaudujeme, cvaknou fotoaparáty a jsme rádi, že to máme konečně všecko za sebou 😀 !

Už s diplomem v kapse se celí hladoví  po této náročné ceremonii ženeme do kolejní jídelny na slavnostní oběd. Nacpeme se krocanem, těstovinama, salátem, ovocem a zmrzlinou s logem univerzity 😀 a jdeme splnit ještě poslední (příjemnou) společenskou povinnost – rodinné foto s absolventem a diplomem :-).

Vrátíme se zpátky do krásné rozkvetlé zahrady, kam za námi příjde Ján, čehož hned využijeme a povýšíme ho do role vrchního fotografa :-). Pak ještě pózuju já s Lukem a škemrám na něm jeho absolventskou čepičku 😀 a nakonec Luk s Jánem (toho pro holky doma zkrátka musím zvěčnit :D…). Pak už se s námi rozloučí, protože je objednaný k holiči, a naše famílie zamíří zpátky do yardu, kde má ještě řečnit naposledy Drew a soudce Nejvyššího soudu. Protestuju, protože jsem celá spálená a už mám těch keců plné zuby, a vehementně prosazuju výlet do Bostonu :D…

Navečer se nicméně pohojí i mně a mému přání je vyhověno. V šest si dáme sraz s bráchou u metra a vyrážíme konečně do víru velkoměsta – to celebrate, jak pravím před odchodem zvědavému Seanovi 😀 !!! Bostonské metro je vpodstatě taková šalina :D, před Bostonem totiž vyjíždí z podzemí a pokračuje přes most, takže se nám naskytne nádherný pohled na podvečerní Charles river a panorama s mrakodrapy. Jsem unešená :-)…a když vylezeme z metra, moje nadšení je ještě větší. Město je plné zeleně. Než se dostaneme na největší nákupní třídu, kterou mi chce Luk ukázat, projdeme dvěma krásnými velikými parky, které vedou až k nábřeží. Procházka po nákupní třídě je docela vyčerpávající, přecejen už jsem dneska na nohou od šesti hodin, a tak Lukovo povídání, do kterých restaurací se dá zajít na dobré jídlo, už skoro nevnímám. Proto to brzo zakempíme v jedné příjemné kavárničce na ledovém čaji. Když vylezeme odpočatí ven, jsem překvapená, jak se zvedá od moře vítr a začíná poměrně nepříjemně vyfukovat. Brašule s krátkým rukávem je docela otužilec, já se chumlám do svetru a hned ještě pohotově vytahuju palestinu. To už je ale čas vrátit se zpátky metrem domů – jezdí tady totiž jen do půlnoci, takže jsme na tom přecejen s brněnskou městskou hromadnou líp :D. Boston si mě každopádně získal na první pohled a hned zítra hodlám pokračovat v jeho prozkoumávání :-)…

Ani ve středu nás na Harvardu nenechají odpočinout, promoce vesele pokračují už druhý den, neslýchané :D. Tentokrát program probíhá už od dopoledne – zahájen je piknikem na hlavním yardu, kde nám brácha představí Danielovu maminku. S ní a s Maríinými rodiči strávíme čas až do oběda a snažíme se konverzovat. Taťka vybaluje ruštinu, ale ukáže se, že na tu se Bulhaři moc nechytají :D, takže se domlouváme každý svým slovanským jazykem občas proloženým angličtinou a vlastně si docela rozumíme :-). Stejně jako my i oni jsou v USA poprvé, ale narozdíl od nás už stihli navštívit Boston, a tak nám doporučí pár muzejí, která stojí za vidění. Po pikniku se přemístíme stejně jako včera ke kostelu, kde probíhají proslovy studentů a vedoucích kolejí a udělují se tam nějaká ocenění. Zpočátku se zájmem poslouchám, ale brzo mě začne přemáhat vedro a únava, takže už si přeju, aby to hlavně proboha brzo skončilo. Na odpolední program se za námi staví i Ján, který totožný problém s únavou vyřeší tak, že se prostě natáhne přes 5 židliček vedle sebe a zalomí to :D…Kolem půl páté už je naštěstí po všem a moje ramena opět úspěšně spálena 8-)…Zatoužíme svorně po nějakém stinném koutku, a tak nás brácha zavede k řece do Kennedyho parku, kde načerpáme síly na další společensky náročnou událost. V podvečer nás totiž čeká pravděpodobně největší a nejlepší gurmánský zážitek za celé promoce – raut v jídelně Lukovy koleje.

Stoly se prohýbají jídlem a já nevím, kam dřív skočit. Narozdíl od včerejška dneska mám fakt hlad, takže postupně do sebe láduju tři druhy sýra, slané keksy, krevety, všemožné slaďoučké ovoce, čokoládové moučníky a nazávěr všechno spláchnu bostonským ležákem :D…a pak ještě ochutnávám poprvé v životě sushi, ale kdovíjaký zážitek to není. Navíc už jsem tak přeplácaná, že se sotva vleču. V jídelně není klimatizace (což tady v Bostonu je opravdu výjimečný stav, klimatizace mají totiž skoro všude), takže se po čase vytratíme na zahrádku, kam si brašule donese gin s tonikem, který mu i přes svůj pocit absolutní sytosti začnu závidět :D…a tak se záhy vytratím k báru pro svůj vlastní :D. Jak vzápětí zjistím, to, čemu se u nás říká „panák“, pokryje tak akorát dno panáku bostonského…No těpic, to se tady asi za chvíli budu válet pod stolem 😀 ! Jdu se pochlubit brašulovi se svým objevem, ten ale bez mrknutí oka praví, že takové panáky se tu podávají zcela běžně. Usoudím, že jsem byla po celý život uváděna v omyl a místo ginu s tonikem pila doma v ČR tonik s ginem 8-)…Úroveň celé akce trochu shodí obrovský černý šváb lezoucí po závěse, na kterého nás brácha pobaveně upozorní…ti jsou tady na koleji prý taky na denním pořádku :D…

Večer máme ještě zavítat na koncert univerzitní kapely, ale raut nás natolik vyčerpá, že by nás nenavnadilo snad ani kdyby tam měli hrát Rolling Stones :D. Nacpané žaludky nás táhnou k zemi a sklenice ginu do postele…takže poslední kulturní zážitek, který si dnes dopřeju, je znělka Ordinace v růžové zahradě, kterou mamce pouštím k masáži. A pak odpadávám únavou :D…

A už je to tady…první společensky náročný den 🙂 ! Promoce začínají oficiálně až ve dvě odpoledne průvodem absolventů, takže ráno máme ještě relativně volné. Během snídaně se konečně seznámíme s našimi spolubydlícími. Všechno jsou to sympatičtí mladí doktorandi z univerzity. Jméno toho prvního nějak přeslechnu :D, nicméně ochotně nám nabízí, ať si bereme jídlo z ledničky (kterou nejspíš nikdy nikdo neumýval, ehm :D…) a během snídaně se mě zvědavě vyptává na moje studia a rodnou vlast :D. Druhý se jmenuje Sean a na privátě se moc nepotkáváme. Vypadá jako hodně sportovní typ :D. Třetí je blonďatý Adam, který nám u snídaně prozradí, že jeho předci se do Států přistěhovali ze Slovenska :-). Zajímá se, jestli už jsme navštívili Boston a když zjistí, že tam máme namířeno až v pátek, donese nám k zapůjčení mapu města a průvodce s nejzajímavějšími památkami.

Po snídani se vydáme procourat Cambridge a nakoupit pár pohlednic a samozřejmě pro ledové kafe do Starbucks…už se mi začíná trochu zajídat, ale stejně si zas dám :D, sluníčko dneska totiž opravdu připaluje. Konečně si připadám celkem odpočatá. Navíc jsem ráda, že nám kluci u snídaně prozradili heslo na wifinu a podařilo se mi připojit na net a dát vědět světu, že žiju :-)…a v ISu mi zasvítil zápočet ze správy, v což jsem věru nedoufala 🙂 !!! Ve stínu u sochy Harvarda si dáme sraz s Lukem, naplánujeme odpolední program a vydáme se domů na chvíli si odpočinout a psychicky se připravit na zahájení promocí. Cestou domů potkáme na Broadwayi našeho spolubydlu (zrovna toho, jehož jméno neznám :D…) venčícího nádhernou chlupatou kolii :o). Poté, co se s ní pomazlím, pochopím z jeho žvatlání, že nás chtějí spolubydlové ještě předtím, než odjedeme, pozvat někam do města na večeři. Naši se trochu zděsí, protože jejich angličtina je dost bad :D, nicméně já se těším, že se o klucích dozvíme zase něco víc.

Ve dvě hodiny už stepujeme na hlavním yardu v kampusu, kde se začínají srocovat davy studentíků v hábitech, připadám si jak v Bradavicích :D. Vyfotíme si bráchu v taláru a to už se začíná studentský průvod rozcházet. U Harvardovy sochy (ano, navzdory všemu je to prostě perfektní místo k focení :D…) pózují skupinky absolventů, tak tam Luka, Melissu,Maríu a Daniela, kteří kráčí v průvodu pohromadě, taky vyblejskneme a jdeme si vybrat nějaké stinné místo u kostela. Studenty naženou do chrámu a začne mše, během které sluníčko pěkně připaluje, takže jsem během chvilky spálená :(…než se vrátím domů, tak z toho snad bude hezké opálení:D…Studentská mše je dlouhá, tak s tatím chvíli couráme po areálu a fotíme.

Po obřadu následuje veliké skupinové focení na schodech Widenerovy knihovny. Absolventů je tolik, že nemáme šanci bráchu v tom davu najít, takže mu musíme zavolat, abysme věděli, do kterých míst směřovat objektiv.

Po hromadném focení si mají drazí rodičové konečně s kým pokecat – brácha nám totiž představí svého kamaráda Jána ze Slovenska, s kterým studoval už na AC a který promoval minulý rok. Teď už tady v Cambridge pracuje pro MIT. Já jsem koneckonců potěšena neméně, protože kafe s takovým fešákem (nojo, ty vlasy :D…) mi určitě budou holky doma závidět 😀 ! Do večerní párty máme ještě dvě hodinky času, a tak si jdeme sednout na zahrádku do jedné nedaleké kavárny. Většinu času se bavíme o škole, protože Jána hodně zajímá náš systém vysokého školství, tak líčím veselé historky z právnické fakulty i naši čerstvou aférku o plagiátorství. Taťka vzpomíná na mladá léta na výšce 😀 a odpoledne plyne tak příjemně, že než se nadějeme, už je čas vyrazit za řeku, kde se na stadionu koná párty :D. Jánovi se v naší společnosti evidentně zalíbí a zatouží vydat se na párty s námi , takže brácha zapojí konexe a shání mu po kamarádech volný lístek. Záhy se zadaří a tak se vydáváme přes Charles river konečně se pořádně nadlábnout. Cestou mi Ján ukazuje dům, ve kterém byl údajně vymyšlen Fejsbuk. Tuto památnou budovu samozřejmě hnedka fotím Péťovi :-).

Na stadioně už to žije a rautové stoly se prohýbají jídlem. Nemám moc hlad, tak si nakládám od všeho jen trochu –  jak se záhy ukáže, chutná to všecko vesměs stejně :D…Na party nás brašule seznámí konečně i se svým druhým spolubydlícím – Thomasem z Estonska a také s absolventem z naší vlasti  – pražákem Šimonem a jeho rodiči, s kterými strávíme zbytek večera. Šimonova maminka, paní Mahlerová, se zajímá, jak to vypadá na Lukově koleji, a očividně je unešena z krbu, který mají na pokoji. Brašule však záhy odhalí, jaká další tajemství jejich krb skrývá…:D. Bydlí totiž v posledním patře a nahoře na komíně hnízdí ptáci…“…a když někdy trochu víc zafouká, tak propadnou komínem dolů a vy se pak v noci nestačíte divit, že vám lítá pták po pokoji…“ :D:D:D  Jo a krom ptáků v krbu 😀 mě toho večera ještě zaujalo, že Šimonův dědeček byl v „Uvolněte se, prosím“. Jestli ten díl najdu, tak sem hodím alespoň odkaz…(EDIT. Na díl s Šimonovým dědečkem se můžete podívat zde 🙂 http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/208522161800003-uvolnete-se-prosim/) Zabalíme to někdy mezi osmou a devátou večer a jdeme se ještě projít k řece a nafotit si romantické zapadající slunce.

U lékárny se rozloučíme s Jánem, na kterého něco leze a jde se nadopovat, aby byl fit na další dva dny promocí, a vyrazíme taky rovnou do hajan…a věřte nebo ne, dneska uléhám na svou pofidérní matraci docela s láskou. Jsem tak znavená, že jsem vlastně zatraceně ráda, že ji mám, holku moji nepohodlnou :D…

V denním světle se přecejen náš nový příbytek nezdá tak děsivý jako včera po příjezdu. Každopádně o dobrém spánku se nedá vůbec hovořit. Zmátořím se a dohrabu se do koupelny, abych s počátečním sebezapřením odhrnula závěs a otestovala sprchu.

Vzhledem k tomu, že brácha nám zapomněl nakoupit proviant, vydáme se na snídani někam do města. Přímo v ulici zapadneme do první slušně vyhlížející kavárny, kde záhy objevím tajemství Starbucks kafe :D. Když Luk někdy ve druháku přiletěl na Vánoce domů a sháněl se po něm na Ruzyni, vůbec jsem nevěděla, o čem mluví :D. A myslím, že u nás je to záležitost populární asi stejně jenom v Praze. Každopádně musím říct, že to má jisté kouzlo nosit si ledové kafe po ulici a cucat ho brčkem :D…Posnídáme  teplé rohlíčky a mezitím napíšeme Lukovi, kam má za náma přijít, protože chceme jít společně vyzvednout jeho talár :-).

Ještě předtím nás ale vezme na prohlídku celého kampusu. Poprvé od příletu jsem tady něčím opravdu unešená. Promoce začínají oficiálně až v úterý, a tak je tady dneska ještě klid. Před knihovnou, kde se bude ve čtvrtek konat hlavní obřad, už je ale srovnáno moře židlí a všude vyvěšené červené vlajky s heslem Veritas :-). Chceme se podívat do kostela, ale tam už se chystá výzdoba na zítřejší mši, tak se alespoň vyfotíme před ním a pokračujeme areálem dál. Brácha nám ukáže koleje, kde bydleli významní absolventi 😀 i ty, kde bydlel on sám v prvních letech na univerzitě. Prolezeme i pár poslucháren a pak se jdeme mrknout na opravdový architektonický skvost – Widenerovu knihovnu, která vznikla na počest Harryho E. Widenera, který zahynul na Titanicu. Co mě každopádně totálně odbourá, je Lukova hláška, když procházíme kolem sochy zakladatele univerzity: „Jo a až se budete chtít vyfotit u té Harvardovy sochy, tak na ni prosimvás nešahejte, studenti na něho chčijou…“ :D:D:D No nic :D… Během prohlídky kampusu potkáme Lukovu kamarádku Maríu a její rodiče, kteří přijeli z Bulharska, takže se hnedka seznámíme a to už je čas vyrazit pro talár a pro vstupenky na tu děsivou třídenní slavnost 8-)…

Další zastávkou na naší štaci je bráchova aktuální kolej, na kterou jsem teda hodně zvědavá :D…Předchozího večera se nás snažil přesvědčit, že náš privát je oproti jeho koleji naprosto luxusní, ale měla jsem zato, že to byly jen takové utěšující řečičky…no jak se to vezme 8-). Mít na studentském bytě krb je asi celkem nadstandard, ale když brašule začne líčit, že tímm krbem lozívají myši, vůbec nepochybuju o tom, že mluví pravdu :D. Všudypřítomný binec ani matrace místo postele už mě vůbec nepřekvapí…Luk jen suše praví, že to jsme teda neviděli holčičí pokoje, že ty jsou mnohem větší bordelářky a že by se nás tam štítil zavést :D…To už se hrabe z postele Lukův německý spolubydlící Daniel a vyptává se nás, jaký jsme měli let. Brzo se jde ale dát trochu do pořádku, protože mu má dneska přiletět maminka :D. Než nám brašule nachystá pití a předvede promenádu v taláru :D, celé doupě důkladně zdokumentuju a pak celá zmožená a zpocená zapadnu do křesla – předpověď počasí skutečně nelhala. Luk nás provede po celém zbytku Adams housu – jeho koleje – ukáže nám jídelnu, kde nás během promocí bude čekat nějaký raut, a místo, kde mu budou předávat diplom, a pak za rohem narazíme na jeho přítelkyni Melissu, s kterou se vydáme na oběd.

Melissa je z New Jersey a zpočátku mám dost problém porozumět její angličtině. S dobrým jídlem ale opadnou zábrany a tak jí hnedka musíme vylíčit včerejší storku s rozpadlým stolem :D…Po obědě nám jde brašule koupit kábl, protože v Americe mají jiné zásuvky než v Evropě, a simku, neboť zjistíme, že nás vyjde levnějc než volat s mým tarifem.

Navečer se vydáme na obhlídku ostatních fakult (samozřejmě si musím vyfotit tu právnickou :D!), nejvíc mě zaujme ta přírodovědecká, která má ve zdi vytesaná různá zvířata, tak fotím jako divá. Jsem ale pořád strašně vyčerpaná z časového posunu a nepomůže ani Starbucks coffe :D…Luk nás vezme ještě na výbornou čokoládu a sendvič, nicméně mně hlava padá únavou na stůl, a tak se vrátíme zpátky k univerzitě, kde se naše cesty rozchází. Uděláme si v areálu ještě několik hezkých fotek a přečteme si na plánku, jaké ceremonie nás zítra vlastně čekají. No a pak se teda odhodlám zapózovat i u toho slavného Harvarda…ale nešáhnu si 😀 😀 :D…

Tak dneska snad konečně potěším všechny ty, kteří nedočkavě vyhlížejí na mém blogýsku první zprávy z druhého břehu Atlantiku :-)…Program tu máme opravdu nabitý – dnes oficiálně začaly třídenní promoce (nojo, žádní troškaři :D) a z dvouhodinové pauzy v programu už mi zbývá jen pár minut. Příspěvky asi budu průběžně doplňovat, abyste si mohli přečíst aspoň něco. Na psaní tu popravdě moc klidu nemám, protože mi tu věčně žvatlají rodičové se slovníkem, pokoušejíce se naučit pár nových anglických výrazů – všichni jsou tu totiž strašně komunikativní :D…

Ale abych začala pěkně popořádku – naše cesta se skládala ze čtyř dílčích úseků, z nichž ten poslední – sedmihodinový let přes Atlantik – byl už celkem otravný a ikdyž jsem měla plný batoh čtiva, neměla jsem chuť ho ani vytahovat. Z Km jsme vyráželi s bratránkem v neděli v 7 ráno a naše první cesta vedla do Veselí k tetě a strýcovi, kteří nás měli vést na letiště do Vídně. Během jízdy nám teta – zkušená to cestovatelka – líčila, že nejlepším způsobem, jak přežít dlouhý let, je vybrakovat palubní bar :D. Její radu jsme si vzali k srdci především v poslední etapě naší cesty 8-)…Před půl 12 už jsme stáli na vídeňském letišti a hledali ten správný terminál. Na létání je otravné hlavně to všudypřítomné dlouhé čekání – na otevření odbavovacího okýnka, na samotné odbavení, na čekování příručních zavazadel, na nástup do letadla…Co nás ale přecejen naladilo bylo krásné počasí, které nás ve Vídni přivítalo a které jsme si doma v ČR už pěkně dlouho neužili. Brašule nás varoval, že v US nás čekají 28mi stupňová vedra, alespoň podle předpovědi, takže jsme se měli ještě na co těšit :D.

Let z Vídně na londýnské Heathrow byl úžasný. Odlétali jsme o čtvrt na 3 za nádherného jasného počasí, takže jsme si z výšky mohli prohlédnout celé Německo, pobřeží Severního moře a hlavně Londýn, Tower bridge, arénu ve Wembley O:-), Windsorský zámek…byla jsem z toho vážně unešená a když nás při výstupu z letadla udeřil horký letní vzduch, hříšně jsem si pomyslela, že bych se nejradši vykašlala na celou Ameriku a zůstala tady :D… Na Heathrow nás čekal náročný úkol přemístit se z jednoho terminálu na jiný, umístěný na úplně opačném konci letiště. Z toho přesunu jsme původně měli dost obavy, ale nakonec tam bylo všechno tak perfektně označené, že se nešlo nikde ztratit. V Londýně už na nás padla trochu únava, ale především hlad, protože co se týče jídla, tak nás v prvním letadle tak trochu ojebali 😀 – podle mě teda dvě čokoládové tyčinky na dvě a půl hodiny letu nejsou žádné občerstvení 😀 ! Po půl 8 večer už jsme se odlepovali z půdy britských ostrovů a čekala nás asi nejnáročnější část cesty, ta, z které jsem měla největší strach. Abych zodpověděla dotaz v Terčině komentáři – samozřejmě, že jsem se bála, při startu i při přistání jsem v ruce drtila chudáka želvu Božku, div nevypustila duši :-)…ale na druhou stranu to byl i tak trochu příjemný adrenalin a věřte mi, že v polovině Atlantiku už ani tak nemyslíte na to, že jste v letadle a pod vámi jen oceán, jako spíš na to, že se chcete už konečně projít někam dál než jen v uličce mezi sedadly nebo si dát aspoň nohu za krk :D, MP3ku už nemůžete ani poslouchat, z vysílaných filmů jste zhnusení a vašim nejoblíbenějším programem se stává kanál 13, kde vysílají na mapě vaše letadýlko, kterak se hlemýždí rychlostí pohybuje přes Atlantik do vaší vysněné destinace…ano, ten sedmihodinový let byla opravdu neuvěřitelná pruda a už se vůbec bráchovi nedivím, že jezdívá tak málo domů 😀 !!! S jídlem jsme se nicméně měli tentokrát o hodně líp. Nabušení letušáci pořád chodili okolo a vyptávali se, co si budeme přát, takže jsem ani neměla moc šancí to zalomit. Poslední hodina ve vzduchu už byla opravdu nekonečná. Let každopádně proběhl v poklidu, jediné turbulence nás zastihly nad zálivem svatého Vavřince a to už jsme byli od Bostonu coby kamenem.

Z příletu naši byli dost nervózní,protože na tom ani jeden z nich s angličtinou není kdovíjak dobře a museli se při pohovoru na letišti spolehnout na mě, což dost podkopalo jejich rodičovskou autoritu :D, neboť jsem se jejich strachu nepokrytě vysmívala a těšila se, že si konečně s někým pořádně pokecám anglicky. Na pasové kontrole jsme zjistili, že nemáme vyplněné všechny dotazníky, které nám rozdávali v letadle. Instruktážní video, co nám na palubě pouštěli, jsem proklimbala, a rodičové mu samozřejmě nerozuměli :D, takže jsme se na řadu dostali až jako poslední a úřednice se chtěla trochu vybavovat :D…každopádně jsme bez problémů prošli, zkontrolovaly se otisky, vyzvedli jsme batožinu a to už nás brácha čekal v hale a sháněl taxík :-)…

Během 15ti minutové jízdy jsme si naplánovali celý program našeho amerického pobytu 😀 a to už jsme stáli na Broadwayi a brácha nás vedl k bytu, který pro nás pronajal. Mamka byla unešená z krásných stylových baráčků v ulici, ovšem nadšení záhy opadlo, když jsme vešli dovnitř :D. Ještě předtím nás u dveří přivítala sousedovic krvelačná bestie, nejspíš pes, ikdyž dost možná prase :D. Už to mě mělo varovat a něco mi připomenout…žeby Chrlice 😀 ??? Pokojík o deseti metrech čtverečních s matracema místo postelí je podle všeho americkým (nejen) studentským standardem a o tom, že se tady pravděpodobně nikdy neuklízelo ani nevětralo radši nemluvím. Nicméně právě díky chrlické zkušenosti jsem se v novém prostředí poměrně rychle aklimatizovala a smířila se s faktem, že hadr, co se válí po podlaze, je vyfouklá matrace, na které budu v budoucích 12ti dnech spát :D…o poznání víc konsternovaní ovšem byli naši. Ve snaze trochu je rozveselit jsem se rozvěrně vyhoupla na stůl a se slovy „Není to sice zrovna hotel Ritz…“se milý stůl během několika vteřin zřítil k zemi :D. Brácha se snažil zachraňovat stolní lampu, ale nemohl ji vytrhnout ze zásuvky, já držela uraženou nohu, naši lamentovali…no prostě groteska k popukání 😀 😀 😀 !!!!! Hnedka jsem se zaradovala, že mi tuhle dobrodružnou story nikdo nebude věřit. Hehe, a pak si člověk řekne – Amerika :D…Nicméně nakonec jsme se s Lukem shodli, že můžem být rádi, že se stůl zhroutil hned a nespadl mi na hlavu, protože jsem pod ním měla spát :D…

Kuchyň ani koupelna už výsledný dojem nezlepšila. Vana místního typu se u nás vyráběla snad ještě za Rakouska-Uherska a předpotopní závěs a záchodová mísa, která se s váma hýbe :D, už jen dokreslili celkovou atmosféru :D. Co se týče kuchyně, shodli jsme se na tom, že není radno se tu čehokoliv dotýkat :D…Jak se ovšem říká, ráno je moudřejší večera, a my jsme díky časovému posunu byli na nohou už téměř 24 hodin. No a tak jsem si nafoukla tu svou děsivou matraci a otevřela si spacák, co mi brácha sehnal od nějakého kamaráda (vduchu jsem doufala, že se umývá aspoň jednou denně 8-)…), vyprovodila Luka ke dveřím a zalehla…a vduchu si říkala, že tohleto mi teda rozhodně nikdo doma nebude věřit :D…