Mám teď takové období, že buď nečtu vůbec, nebo se naopak do nějaké knížky úplně ponořím a nedokážu se od ní odtrhnout, dokud nenalistuju poslední stranu. A přesně to byl i případ románu Pod sněhem, který jsem přečetla během jediného mrazivého víkendu.
Jméno Petry Soukupové se tu v literární rubrice objevilo už před nějakou dobou a Pod sněhem má k jejímu románu K moři, o němž jsem tu psala někdy loni na jaře, v určitém směru hodně blízko. Opět je to příběh o ne zrovna idylických rodinných vztazích, které se vyhrotí v okamžiku, kdy se spolu rodinní příslušníci octnou na místě, z něhož nemohou nikam utéct. V tomto případě se jedná o oslavu otcových narozenin, na níž se sjedou jeho tři dcery. Každá si v sobě řeší své vlastní frustrace, staré křivdy a nenaplněné ideály a snaží se samy před sebou omlouvat své „zpackané“ životy. Oslava se záhy zvrtne v depresivní přehlídku nefungujících rodinných vztahů a to mladé ženy ještě zdaleka netuší, jaké „překvapení“ si pro ně přichystali jejich rodiče…
Petra Soukupová má mimořádný talent dokonale vylíčit na malém prostoru charaktery jednotlivých postav tak, aby přitom působily uvěřitelně a dokonce se v nich čtenář chvílemi dokázal i poznat. Ta autentičnost se mi strašně líbila už v její knize K moři a i zde ji vnímám jako hlavní plus. Veselé čtení ovšem moc nečekejte, Pod sněhem na vás padne jako těžká deka. Není to rozhodně knížka, ke které bych se chtěla vracet. Po dočtení ve mně příběh ještě nějaký čas rezonoval a díky autorčinu stylu vyprávění jsem se s postavami ztotožnila natolik, že mě jejich osudy zasáhly skoro až v osobní rovině. Život ale není vždycky jen růžový, a tak mi nezbývá, než Pod sněhem doporučit – věřím, že na vás svou originalitou zpracování i dramatičností příběhu udělá stejný dojem…
