Blog Janie Milíčové

Šikmý kostel je jednou z těch knih, která vás v uplynulém roce asi nemohla minout. Jeden čas se o ní všude mluvilo, psalo, každý ji četl… A tak nazrála chvíle, abych si k ní také našla cestu – tím spíš, že o ní všichni hovořili jen v superlativech a já se potřebovala přesvědčit, jestli za to skutečně stojí.

Děj této románové kroniky je umístěn do oblasti okolo dnešní Karviné na česko-polském pomezí a odehrává se v letech 1894-1921. Hned na začátku jsme svědky obrovského důlního neštěstí, které navždy poznamená životy všech hlavních hrdinů. Každý z nich se s nepřízní osudu popasuje po svém – někoho tragédie zlomí, jiný ji uchopí jako příležitost k životní změně. Když už to vypadá, že se vše usadilo v poklidných kolejích, do děje vstupuje první světová válka…

Autorka Karin Lednická odvedla ve svém debutu vskutku obdivuhodnou práci. Na bezmála 400 stránkách knihy vylíčila úsporně, ale zároveň čtivě hned několik lidských osudů, které se dříve nebo později vzájemně propletou. Zároveň (neboť příběh je vystavěn na skutečných událostech) se čtenář nenucenou formou dovídá o historických okamžicích, které hornický kraj a jeho obyvatele významně poznamenaly. Mně se tu rozhodně otevřela zcela neprobádaná oblast pohnuté česko-polské historie, o níž se ve školách vůbec nemluví, a kniha mě chytla hned při prvních stránkách.

Přestože za vznikem románu musí stát neuvěřitelné množství autorčiny badatelské práce, příběh je vyprávěn naprosto přirozeně, čtivě a s lehkostí. Pokud jste Šikmý kostel ještě nečetli, určitě byste to měli napravit – tohle je skutečně jedna z těch knih, již její pověst předchází zcela oprávněně! Vzhledem k tomu, že se jedná o románovou trilogii a pokračování příběhu už je v prodeji, myslím, že druhý díl na sebe v naší knihovničce rozhodně nenechá dlouho čekat 🙂

Jó, léto… Tohle léto jsem si rozečetla naprosto nesmyslné množství knih (což normálně vůbec nedělám), tak jsem docela ráda, že jsem se aspoň u některých dobrala zdárného konce a že tu vůbec mám dneska o čem psát 🙂

Eduard Štorch – Lovci mamutů

Kniha, k jejíž četbě mě inspirovala návštěva tajuplné jeskyně Pekárna, do níž autor zasadil část děje svého slavného díla. Docela mě překvapuje, že Lovci mamutů jsou vnímání jako kniha pro děti, protože přiznejme si – život v pravěku nebyl zrovna peříčko a Štorch se nevyhýbá ani několika drsnějším scénám. Na druhou stranu myslím, že pro dnešní děti s neomezenými možnostmi už Lovci mamutů asi budou postrádat onen punc dobrodružství, který v této knize nacházely starší generace. Každopádně jako vzdělávací materiál, který by jim mohl přiblížit, jak se v pravěkých dobách lidem žilo, Lovci mamutů určitě poslouží lépe, než ledasjaká učebnice dějepisu.

Eduard Bass – Cirkus Humberto

„Svět je, chlapče, přec jen dobrý a život je krásný,“ řekl Karas dojat.
„Taky jsem na to myslel,“ odpověděl šednoucí už nástupce Steenhouwerův, „ale ono to bude tak: každý člověk si vytváří svůj svět a nakonec se setká s takovým, jaký kolem sebe utvořil.“

Další pokořenou klasikou tohoto léta se pro mě stalo toto kultovní dílo o lidech z maringotek, které mě koneckonců inspirovalo i ke zhlédnutí stejnojmenného seriálu, který jsem viděla naposledy jako dítě. Ten je velmi zdařilý, hvězdně obsazený a knihy se drží věrně, takže pokud se vám zrovna nechce číst, je to určitě dobrá alternativa. Byť může román svým rozsahem (cca 500 stran) nahnat leckterému čtenáři hrůzu, nemusíte se bát, že by vás děj nestrhnul. Pouze v části, kde vedení cirkusu přebírá Vašek Karas a je tam více popisných pasáží, mi přišlo, že kniha trochu ztrácí dech, ale závěr už měl opět to správné tempo. Román překvapí autorovou mimořádnou znalostí cirkusového prostředí, s níž vylíčil hořko-sladký život lidí v manéži. Pro mě vyzníval Cirkus Humberto trochu melancholicky – snad je to i tou smutnou dobou, v níž vznikal, každopádně je to určitě jedna z těch českých klasik, které stojí za to si alespoň jednou za život přečíst.

J. Canfield, M. V. Hansen, A. Newmarková – Myslete pozitivně

„Musíme být ochotni zbavit se představ o životě, který jsme si naplánovali, abychom mohli žít život, který na nás čeká.“
Joseph Campbell

Kniha z edice Slepičí polévka pro duši, která vskutku dělá čest svému názvu, nese podtitul 101 skutečných příběhů o tom, jakou sílu má pozitivní postoj a můžete si být jisti, že vás opravdu pozitivně naladí a vleje vám do žil trochu toho optimismu. Sama jsem ji četla v různých více či méně nelehkých etapách své mateřské a opravdu mě mnohdy příkladem skutečných lidí dokázala pohladit po duši a dodat potřebnou motivaci nebo sílu podívat se na svou situaci z jiné perspektivy.

Po delší době tu mám zase literární okénko, kterým vás nechám nahlédnout do mé jarní knihovny – tak příjemné počtení 😉

Jan Hnízdil – Zaříkávač nemocí

Příběhy z praxe jednoho z našich nejznámějších lékařů celostní medicíny mi chvilkami (byť s psychosomatikou hluboce sympatizuji) přišly už moc přitažené za vlasy a autorův postoj až přehnaně vyhraněný. Každopádně otázku, jak dalece se mýlím či ne, by mohli zodpovědět pouze samotní pacienti, kterým v této knize bohužel není věnován dostatek prostoru.

Guy de Maupassant – Kulička

Tuto knihu z edice „Světovky“ jsem kdysi dávno (v maturitním ročníku?) ukořistila v kroměřížském antikvariátu a s radostí jsem ji teď oprášila (vlastně doslova :D), protože dobré klasiky není nikdy dost. Svazek obsahuje 3 krátké, ale o to silnější povídky, z nichž ta nejznámější, o charakterní prostitutce Kuličce, dala název celému souboru.

Satchin Panda – Cirkadiánní kód

Konečně jsem dočetla další z mých knižních vánočních dárků, a sice tento bestseller (nejen) o důležitosti správného svícení v našich domovech a o tom, jak vystavování se světlu a tmě má dalekosáhlý vliv na naše zdraví a fungování našeho těla. O zdravé svícení se u nás doma zajímáme už nějaký čas, pořídili jsme si do ložnice zatemňovací roletu, před spaním se snažím svítit zásadně červeným světlem a občas si od Péti půjčím jeho červené brýle a můžu říct, že toto všechno určitě přispívá k lepší kvalitě mého spánku (plus samozřejmě i to, že už v noci většinou nemusím vstávat k Olímu :)). Byla jsem zvědavá, zda mi v tomto směru kniha předá nějaké další nečekané informace. První část knihy, která se věnuje právě roli světla a tmy v návaznosti na chování našeho těla, mi rozhodně přišla informačně nejvíce přínosná. Cirkadiánní kód však není pouze o svícení – dalším krokem na cestě za lepším zdravím je přizpůsobení příjmu jídla našim vnitřním hodinám. Satchin Panda doporučuje stravování v osmihodinovém okně, což mi přijde jako naprosté sci-fi a pro mě je kolikrát problém vlézt se aspoň do těch dvanácti, když už nic jiného. Netvrdím, že bych to nechtěla někdy vyzkoušet, ale zdá se mi to už příliš omezující a jak všichni víme, co je omezující, to většinou nebývá ani dlouhodobě udržitelné. Druhá polovina knihy, zaobírající se souvislostí cirkadiánního kódu a různých civilizačních chorob, už mi pak přišla poměrně „vědecká“ a méně záživná, ale také jsem ji přelouskala. Suma sumárum bych Cirkadiánní kód doporučila k přečtení jak tomu, kdo by chtěl zlepšit kvalitu svého spánku, tak i každému, kdo se nad souvislostí světelné hygieny a zdraví ještě třeba ani nezamyslel. Kniha obsahuje ucelený přehled vědecky podložených informací a myslím, že není nikdo, kdo by v tomto směru nemohl alespoň něco málo vylepšit a udělat tak ve výsledku i něco pro své zdraví 🙂

Jane Austenová – Pýcha a předsudek

Pýcha a předsudek je moje srdcová záležitost a nepřestává mě fascinovat, jak čtivé a nestárnoucí tohle dílo je. Toto vydání z 60.let, které mám od pratety, si navíc v knihovničce hýčkám i tak trochu z nostalgie. (Mimochodem datum tohoto vydání je patrné i na doslovu, který psal evidentně někdo, kdo anglické literatuře skutečně rozuměl a není to takové to typické průvodní slovo knih, plné kritiky buržoazie :D, které za socíku obvykle vycházely.) Po letech jsem si tedy příběh sester Bennetových s chutí přečetla znovu, zase se beznadějně zamilovala do pana Darcyho a užila si trochu té nekýčovité romantiky. Hvězdně obsazený film z roku 2005, zdařilý neméně, musel pochopitelně následovat.