Blog Janie Milíčové

Moje druhé setkání s jedním z nejpopulárnějších autorů současnosti způsobil příspěvek na Pavčině blogu, který věnovala knize Ďábel a slečna Chantal: http://pavca.8bit.cz/paulo-coelho-dabel-a-slecna-chantal/#comments. Recenze mě zaujala a inspirovala, proto jsem tedy při výpravě do knihovny za prázdninovou četbou regál s Coelhem nemohla vynechat. Naslepo jsem sáhla po díle s názvem Poutník a teprve později jsem se dozvěděla, že se mi vlastně do rukou dostala autorova prvotina. Četla jsem ji s přestávkami asi 14 dnů, přestože se jedná o velmi tenkou knihu, a mám z ní trochu rozporuplné pocity. Především moc nevím, kam bych Poutníka vlastně zařadila. Asi někam na pomezí cestopisu a fantasy :D, což, jak jistě mnozí víte, je oblast, kde nemám naprosto žádnou čtenářskou zkušenost, takže je to jen takový můj výkřik do tmy. Z tohoto důvodu jsem byla z knížky místy trochu rozpačitá. Čekala jsem spíš realistické vyprávění s filosofickými pasážemi a dostalo se mi na můj vkus příliš mnoho nadpřirozena. Abyste si tedy udělali přesnější představu, o čem kniha pojednává: Coelho podrobně líčí svou pěší pouť do galicijského Santiaga de Compostela a hodnotí získané duchovní zkušenosti. Po stopách středověkých poutníků se pod vedením učitele a přítele Petra vypravil, aby našel meč, který mu byl při slavnostním rituálu jednoho esoterického řádu pro přílišnou pýchu a posedlost zázraky odepřen a ukryt kdesi na svatojakubské cestě. Během náročných zkoušek, s jejichž pomocí poutník jednotlivé úseky cesty za ztraceným mečem zdolává, se vyvíjí i složitý vztah učedníka a mistra.

Čtenáři knihu hodně přirovnávají k pravděpodobně nejslavnějšímu dílu Paula Coelha – k Alchymistovi. V tomto směru nemůžu soudit, natolik jsem si zatím obzory nerozšířila. Každopádně musím říct, že Poutník, ačkoliv tak úplně nebyl mým šálkem čaje, byl zábavný a vlastně i napínavý od začátku až do konce. První polovina knihy tedy víc odsýpala, v té druhé už jsem se místy trochu nudila a byla zvědavá, jestli ten meč nakonec najde nebo ne. Hodně zajímavé mi přišly pasáže o praktikách RAM; říkala jsem si, že některé by nebylo špatné se naučit a zařadit do každodenního života :-)…

Myslím, že Coelho je autor, který si zaslouží být objevován, takže touto knihou jsem s ním rozhodně neskončila. Poutník, coby jeho prvotina, je považován za mimořádně upřímné dílo, ale budu doufat, že i ta ostatní stojí za přečtení.

„Můj pane, člověk nikdy neví, kam jde, věřte mi to…“ (Jakub)

Dala jsem Kunderovi ještě jednu šanci :D…Tentokrát jsem to zkusila z jiného soudku – s divadelní hrou, úspěšnou dramatizací Diderotova Jakuba Fatalisty, která je jediným autorovým dramatickým textem, patřícím k dílům, která „má bez výhrad rád a chce vydávat“. Hlavními postavami jsou Pán a jeho sluha Jakub. Ti si na svých cestách krátí dlouhou chvíli povídáním o svých životních trampotách. Jejich vzpomínky se díky autorovi pro čtenáře knihy i pro diváka v divadle přesouvají o úroveň výše v tom smyslu, že se odehrávají na vyvýšeném pódiu, kam oba vypravěči přechází, aby sehráli úlohu ve svých představách.

Variaci na téma románu Denise Diderota Jakub fatalista Kundera napsal někdy v roce 1971, ještě v Čechách, kdy po srpnové okupaci upadl v nemilost, podle vlastních slov s nejasnou představou, že by ji nějaké české divadlo mohlo hrát pod cizím jménem. Stalo se tak až po jeho emigraci do Francie, v roce 1975, kdy se textu ujal Kunderův přítel Evald Schorm, pod jehož jménem byl Jakub a jeho pán inscenován v ústeckém divadle. Později autor hru přeložil do francouzštiny a v roce 1981 v Paříži vydal. Hra se začala hrát a stala se slavnou. Od katastrofálního představení v Bruselu však Kundera další provozování hry zakázal a od té doby dovoluje Jakuba a jeho pána inscenovat pouze výjimečně a to většinou amatérským nebo chudým divadlům.

Na divadelních prknech jsem Kunderu přecejen vzala na milost, ikdyž stále trvám na tom, co jsem na jeho účet prohlásila u Směšných lásek :D. Jinak jsem ale byla hrou celkem příjemně překvapená a všem vřele doporučuju pro její aktuálnost. Nejvíc ovšem tleskám Jakubovi, za úsměvný a zatraceně pravdivý výrok :)…:

Po Cempírkově románu na cesty jsem chtěla sáhnout už dávno. Četla jsem několik příznivých recenzí, ve kterých byla Rafinerie prezentována jako kniha navazující na kerouackovskou tradici beletrie psané „na cestě“. Navíc se tento román na pultech knihkupectví prodával s přiloženým papírovým štítkem hlásajícím Rudišovým jménem, že “ s touto knihou budete chtít jezdit vlakem“. To už je slušná návnada pro čtenáře hledajícího nějaké příjemné počtení na prázdniny. Musím říct, že jsem díky těmto přehnaným očekáváním prostě musela být nakonec Rafinerií zklamána, ikdyž jistou podobnost s Kerouackem upřít nelze. Kde jsou ty časy, kdy v mé krosně zabalené na Jablůnku zaujímali své čestné místo „Dharmoví tuláci“. Kdepak, jestli s někým budete opravdu chtít jezdit (nejen) vlakem tak, abyste si to užili, bude to navěky Kerouack !

A jak Rafinerii vidí a shrnuje sám autor ? Příběh sleduje cestu třech pouličních muzikantů – dvou kluků a jedné, tak trochu tajemné, dívky. Prostředím, kde se děj odehrává, je několik evropských států, hrdinové se po nich přesunují pomocí padělaných vlakových jízdenek, hrají na náměstích, po barech a nočních ulicích a zažívají různé příhody. Pro každého z hrdinů je přitom hraní na ulici trochu jiným způsobem seberealizace. Saxofonista Michal si zkrátka hraním jen vydělává peníze na zábavný život. Kytarista – a fotograf Pierre se chce především vymanit z poručnictví svého kariéristického otce a norská dívka Agnes nachází díky této „škole ulice“ ztracené sebevědomí a z ošklivého káčátka se stává zajímavou a inspirující bytostí. Název Rafinerie odkazuje na pařížskou stavbu Centre Georges Pompidou, před kterou mladí přátelé často hrají na vyhlášeném uměleckém náměstíčku. Pařížané oné technokratické stavbě přezdívají slangově Rafinerie, odtud je i název knihy.

Cempírkův debut popisuje prostředí života pouličních umělců cestujících Evropou od města k městu a slibuje vygradovaný nečekaný závěr…já vám teda nevím, vygradovaný závěr si představuju docela jinak 8-). Když nějakou dobu budete jezdit po Evropě na falešnou jízdenku, dá se očekávat, že vás jednoho dne chytí. A když „omylem“ zastavíte rychlík, dá se čekat, že z toho bude pěknej průser :D…Takže nějak zvlášť překvapená a dojatá jsem ze zakončení příběhu nebyla. Co naplat, nechci Rafinerii přehnaně hanět, čtivá byla, to zas jó, ale pravdou zůstává, že po přečtení knížky by ve vás mělo alespoň něco málo zůstat. V tomto případě ovšem ve mně zůstal jen pocit radosti, že už to mám konečně za sebou :D…

„Pokud se říká, že pravda bývá podivnější než fikce, pak opravdová láska je ještě daleko podivnější…“

Tak dotřetice Robert Fulghum :)…Já vím, že už jsem s těma ódama na Fulghuma otravná :D, i tentokrát vypráví o tom, co už všichni dávno dobře víme, ale dělá to tak okouzlujícím způsobem, že mu prostě nejde odolat. Ještě v něčem je však tahleta knížka přecejen jiná a mimořádná; vznikla zcela neplánovaně, když na Fulghumovu nenápadnou výzvu v knize Ach jo, o které jste na mém blogu už možná četli, zareagovalo neuvěřitelné množství čtenářů: „Kdybychom spolu mluvili v jedné místnosti, nastala by teď chvíle pro vaše milostné minipříběhy. Jestli nějaký pěkný máte, napište to a pošlete mi ho.“ A co se nestalo, Fulghumova schránka se zaplnila dopisy a on ze všech těch neuvěřitelných love-stories poskládal knížku, o které vám teď chci vyprávět.

„Je velký rozdíl mezi první láskou a okamžikem, kdy na lásce poprvé záleží.“

Většinu knížky tvoří historky, které přišly Fulghumovi poštou, ovšem takový příval dopisů vzbudil jeho zvědavost, a proto začal po milostných příbězích slídit i mezi lidmi, kteří píší neradi nebo na to nemají čas. Navštěvoval kavárny, bistra, hospody i ulice Seattlu a snažil se přimět kolemjdoucí, aby se zastavili a povyprávěli mu o své lásce…

„Máme jedině tu lásku, již doopravdy žijeme. A jedině ta láska, kterou máme, je opravdová.“

Abych byla upřímná, pokud nejste aspoň trochu zamilovaní, tak tu knížku radši ani neotvírejte – možná by té lásky mohlo na vás být nepřiměřeně velké množství najednou a její kouzlo by vyprchalo. Pokud ale vedle sebe (nejlépe přímo při čtení, jak doporučuje Fulghum :D) budete mít někoho, koho milujete (a u téhle knížky vám možná dojde, že slovo láska se dá pojmout velmi široce), budete se smát, dojímat i kroutit nevěřícně hlavou. A možná i brečet. Hodně. Za sebe říkám: tohle je jednoznačně Fulghumovo nejlepší dílo ! Paradox ovšem je, že jeho autorem není ani Fulghum, ani jeho čtenáři. Bude to znít jako klišé, ale uznejte sami – Opravdovou lásku napsal sám život ;-)…

„Také jste si všimli, jakou úlohu v těch příbězích hrají neskutečné náhody a taky pekelné štěstí ? Rozhodně to tedy platí o mém vlastním příběhu. Já se se svou ženou seznámil před více než pětadvaceti lety v jedné zahradě v Japonsku. Myslíme si, že naše šance spočívaly asi tak ve třiceti vteřinách a nikdy jindy už by se nám pak cesty skřížit nijak nemohly…“

Stejně jako Robert Fulghum, i vy budete v pauzách mezi jednotlivými příběhy pravděpodobně tiše žasnout, jaké neuvěřitelné náhody někdy lidi svádí dohromady… Jaké maličkosti rozhodují o setkání s někým, kdo vás ovlivní po zbytek života. Jeden večer. Jeden náhlý nápad udělat něco jinak než obvykle. Změna plánu. Jeden pohled. Jeden panák…dobře, ten většinou nebývá jen jeden :D…A stačí tak málo, často pouze pár sekund, aby se ti dva minuli a k setkání nikdy nedošlo. Pro cyniky podotýkám, že ne každá love story skončí happy endem – pro milovníky dobrých konců ovšem dodávám, že happy endy v této knize samozřejmě převažují :-)…

P.S. Při čtení mě mockrát napadlo, co by tak asi Fulghum řekl na mou lovestory :D…Na poslední stránce se (představte si!) zmiňuje o tom, že už nashromáždil dostatek materiálů pro pokračování Opravdové lásky. Ale že přesto vyzývá čtenáře, aby příběhy posílali dál, pokud budou krátké, pravdivé a jiné. Řekla bych, že všechny tři podmínky bych byla schopná splnit :D…jen nevím, jestli bych zvládla ten překlad do angličtiny. Tak si Fulghum asi nepočte :D…a anyway, on by mi tu storku stejně určitě neuvěřil 😀 !

Na závěr by bylo jistě dobré zmínit, že veškerý čistý zisk z knížky šel na konto organizace Prostor pro lidskost. Smekáme a tleskáme 🙂 !!!

„Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít…“

Tuto kultovní knihu, která se skutečně neodehrává v obilném poli, jak jsem se mylně domnívala :D, jsem si s sebou zabalila do batohu, aby mi zpříjemňovala týdenní putování po Itálii (o kterém se tu snad brzy také něco málo dočtete)…Hrdina se mi na první pohled jevil jako rozmazlený nevyrovnaný spratek, kterému není nic dobrý a všechno a všechny nenávidí, snad jen s výjimkou své malé sestřičky Phoebe. Jak už to tak ale bývá, pravda je o něco složitější…Možná, že v každém z nás byl v určitém věku kousek Holdena Caufielda, vypravěče celého příběhu. Každý se někdy choval jako rebel, měl problémy s autoritama, nedařilo se mu ve škole a především zažíval pocit deziluze a hledání sebe samotného. Holden tíhne ke své malé sestřičce především proto, že ona jediná mu nepřipadá falešná, protože je ještě dítě. Nachází u ní přesně to, co pro něj postrádá svět dospělých, řízený hlavně přetvářkou a necitelností.

„…Propánakrále, přece nepřestaneš mít někoho ráda jenom proto, že umřel – zvlášť když byl minimálně tisíckrát milejší než všechny lidi, co znáš a co jsou naživu…“

Nevím proč, ale celou dobu jsme tak nějak čekala, že ta kniha prostě musí vyústit v nějakou tragédii a když se tomu tak nestalo, byla jsem překvapená a popravdě i trochu zklamaná :D. Není jednoduché vyjádřit, o čem přesně „Kdo chytá v žitě“ vlastně je. Samozřejmě se to dá shrnout i jednou větou – sedmnáctiletý vyvrhel byl vyhozen z další střední školy, bojí se to říct rodičům, a tak se poflakuje po New Yorku a v hlavě si promítá uplynulé události jeho života. Když se ale na celý příběh podíváme z jiné strany, uvidíme velice silné a taky velice smutné vyprávění o nejistotě skrývané za dospěláckými žvásty, o hledání a nenacházení, o touze zůstat dítětem a nikdy nedospět…

Pro nás fanoušky to není žádná novinka, ale někoho by mohlo třeba překvapit, že knížkou „Kdo chytá v žitě“ byl přímo posedlý Mark Chapman, nechvalně proslulý tím, že zavraždil Johna Lennona. V okamžiku vraždy měl prý tuto knihu dokonce u sebe v kapse…Pro zájemce jsem objevila opravdu hodně zajímavý link, kde se o okolnostech vraždy můžete dozvědět něco víc: http://www.johnlennon.cz/Article82.html Nicméně doufám, že ani tento fakt vás od „Žita“ neodradí a s chutí si ho přečtete, rozhodně stojí za to ! Pár dnů nato pak možná budete na tuto knížku trochu intenzivněji myslet…ale pokud nejste blázni, nemělo by se nic stát :D…

Minulé úterý mi konečně začaly prázdniny o:-) !!! Tedy abych byla přesná, začaly vlastně už o den dřív – v pondělí, kdy jsem si celá v eufórii odnášela z naší městské knihovny domů plnou náruč hodnotné literatury, s kterou jsem se ještě to odpoledne vylepila na lehátku v zahradě a se špatným svědomím (měla jsem se učit na zkoušku z MPS, která mě čekala následující den 8-)…) otevřela jednu z nich – Škvoreckého knížku detektivních příběhů. V televizi právě dobíhá její originální zpracování režiséra Dušana Kleina a vždycky, když se reprízuje, se na ně s oblibou koukám, ikdyž už předem dobře vím, kdo je vrahem (viděla jsem to nejmíň stokrát, přiznávám O:-)…). Vzhledem k mé oblibě televizního zpracování Hříchů pro pátera Knoxe jsem si řekla, že je celkem ostuda, že jsem ještě nečetla knižní předlohu, a protože jsem navíc ještě nečetla ani žádného Škvoreckého, rozhodla jsem se to napravit a zabít dvě mouchy jednou ranou :-).

Cyklus detektivních povídek Hříchy pro pátera Knoxe, který vyšel poprvé roku 1973 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých, začal psát Josef Škvorecký v šedesátých letech, veden snahou vytvořit nový, dosud nevyzkoušený model detektivních příběhů. Ústřední hrdinkou je zpěvačka Eva Adamová, které se podařilo přechytračit strážce železné opony a odjet „reprezentovat československou kulturu“ do světa, tzn. do barů a nočních podniků v různých městech západní Evropy a Spojených států. Na každé štaci ji čeká detektivní zápletka, kterou s pomocí důvtipu, mimořádného postřehu i kombinačních schopností vždy hravě vyřeší. Čtenář jí může s řešením pomoci, především si však může zahrát zábavnou hru s Ronaldem Arbuthnotem Knoxem, autorem pozoruhodného Desatera, které shrnuje zákony detektivního žánru, a v jednotlivých příbězích odhalit, které z „přikázání“ autor právě zde porušil:

1. Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu.
2. Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny.
3. Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo tajná chodba; i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-li se děj ve stavbě, kde lze takové zařízení předpokládat.
4. Nesmí být použito žádného „dosud neobjeveného“ jedu ani přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého vědeckého vysvětlování na konci příběhu.
5. V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan. (Tohle není projev rasismu dobrého pátera, jen výraz dobové averze proti nejzprofanovanější rekvizitě šestákových detektivek.)
6. K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda, ani nesmí být veden nevysvětlitelnou intuicí.
7. Pachatelem nesmí být sám detektiv.
8. Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned odhalí také čtenáři.
9. Duchem chudý přítel detektivův, jeho watson, nesmí zatajit žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě; musí mít inteligenci mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou.
10. Nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci.

Filmové zpracování se knižní předlohy velice věrně drželo, takže jsem s řešením detektivních zápletek většinou neměla moc velký problém, protože jsem si příběhy vcelku pamatovala, ale přesto mě knížka hodně bavila a krátila jsem si jí čas před spaním během několika dnů, které jsem trávila na prázdninách v Příbrami :-). Škoda, že povídek bylo jen deset, uvítala bych pokračování :-). Jinak se ovšem Hříchům nedá nic vytknout; snad jen to, že vrahem ani jednou nebyl zahradník :D…