Září se chýlí k závěru, a tak je čas na pravidelné ohlédnutí za zajímavými tituly tohoto měsíce.
Prosper Mérimée – Carmen
Kratičká novela francouzského spisovatele na několika málo stranách líčí silný a tragický příběh lásky pašeráka Josého Maríi ke krásné, ale nestálé cikánce Carmen. Dnes je Carmen známá více z operního ztvárnění Georgesem Bizetem, ačkoli se prý operní libreto v mnohém liší od literární Carmen, která je mnohem propracovanější a zároveň krutější. Tento klasický příběh se dá číst stále dokola, aniž by ztratil své kouzlo.
Anna Strunecká, Jiří Patočka – Doba jedová 2
Druhý díl Doby jedové víceméně rozvíjí témata, která byla nakousnuta v díle prvním. Významná část textu je věnována hojně diskutované problematice očkování, zajímavé jsou i články o škodlivosti cukru a sladidel. V závěru knihy pak můžete k jednotlivým kapitolám najít vyjádření lékaře, který se nebojí s některými vyslovenými názory polemizovat. Čtenář si pak opět může sám vybrat, na kterou stranu se přikloní a která doporučení si vezme k srdci.
Christiane V. Felscherinow, Sonja Vukovic – Christiane F., Můj druhý život
Každý, kdo někdy četl bestseller My děti ze stanice Zoo si zákonitě musel položit otázku, jak to asi bylo s Christianou dál – jestli se jí podařilo dostat se z kolotoče drog ven a jaký asi dnes vede život… O připravovaném literárním pokračování se dlouho mluvilo, a přestože všichni dobře víme, jak to bývá s pokračováními po letech, když jsem tuhle knížku objevila v knihovně, neváhala jsem ani minutu. Začetla jsem se do ní ještě ten večer a nedokázala jsem ji odložit. Zpočátku mi vyprávění přišlo trochu chaotické, skákající z jedné události na druhou. Christiane se stala po vydání knížky My děti ze stanice Zoo takřka celebritou. Její popularitu ještě více umocnilo uvedení stejnojmenného filmu s Davidem Bowiem, který nikdy neopomenu vychválit coby nejpovedenější knižní adaptaci :-). V následujících letech se Christiane pohybovala ve světě hudebníků a setkala se s řadou známých osobností od zmiňovaného Bowieho až třeba po Genesis. Po pěti letech opět spadla do závislosti na heroinu, která ji přivedla až do vězení. Z jednoho z mnoha nevydařených vztahů se Christiane narodil syn, který dal konečně jejímu životu jakýsi řád a smysl, ale ani tato šťastná etapa netrvala věčně. Víc už asi nemá smysl prozrazovat – kultovní kniha se dočkala velice vydařeného pokračování.
Filmová rubrika mi tu už delší čas stagnuje a to rozhodně nemůžu říct, že bych v poslední době neviděla dost zajímavých filmů, které by stály za řeč. Protože podzim je asi vůbec nejlepším obdobím pro dohánění filmových restů z budíčku na ČSFD, možná se vám mé tipy budou hodit coby inspirace pro příjemně strávený deštivý večer.
Století Miroslava Zikmunda
A dovolím si začít hned tím nejlepším :-)! Tento dokument je jednoznačně TOP film za poslední rok. Už dlouho jsem neměla při odchodu z kina pocit stoprocentně spokojeného diváka. Cestopisy Hanzelky a Zikmunda jsou velikou chloubou mé knihovničky a při jejich čtení nepochybuju o tom, proč se staly ve své době bestsellerem. Když jsem se tedy o filmu Století Miroslava Zikmunda poprvé doslechla, bylo mi jasné, že tohle musím vidět, jen co se to dostane do kin. A tak jsme s Péťou jedno hezké popracovní odpoledne spontánně vyrazili do Artu. Životní příběh Miroslava Zikmunda je bezesporu bohatým materiálem pro filmové zpracování. Petr Horký se toho úkolu zhostil s grácií a připravil divákům velice otevřený, ale zároveň vkusně natočený náhled na osobnost, která na vlastní kůži zažila několik historických etap českých dějin, dobrodružství, o kterém se mnohým z nás ani nesnilo, nečekanou popularitu, ale i ústrky ze strany režimu a problémy v osobním životě. Co mě opravdu dojalo, byl příběh silného přátelství s Jiřím Hanzelkou, které trvalo až do jeho posledních dnů. Úžasná kamera a ještě úžasnější hudba už jen dovedly film k naprosté dokonalosti. Při odchodu z kina mi blesklo hlavou, že Století Miroslava Zikmunda chci vidět ještě jednou. A pak ještě mockrát.
Ray
Hudební životopisné filmy jsou snad můj neoblíbenější filmový žánr (což mě přivádí na myšlenku, že bych někdy mohla sepsat článek o mých TOP 5). Často mi ani nevadí, že danou hudební hvězdu vůbec neznám – přesto mě dokáže film naprosto strhnout, třeba jako v případě The Runaways. U Raye Charlese to však bylo ještě o něčem jiném – jeho jméno zná sice skoro každý, kdekdo ví, že měl problémy s drogama, ale kolik z nás zná jeho skutečný životní příběh? Přiznávám se dobrovolně, že já o něm nevěděla skoro nic a tento film mě v mnohém dovzdělal. Pravdou je, že mohl být o něco kratší, ale vynikající hudba tento nedostatek vyvážila. Snímek není nijak moralizující, naopak se nebojí ukazovat Raye především z jeho špatných stránek. Ale jako každý správný hudební životopis, i tento si žádá svůj happy end ;-)…
Bláznivá, zatracená láska
No a co by to bylo za podzimní biják bez nějaké té romantické komedie, že. U tohoto žánru je to vždycky trochu risk, ale pokud nečekáte žádnou přehnaně intelektuální zábavu, ale oddechovou podívanou s pohlednými herci, Bláznivá, zatracená láska, jejíž ústřední zápletkou je krize postaršího manželského páru a milostné trable jejich dětí, vás nejspíš nezklame.
Tahle dovolená nám jen tak spadla do klína – jednoho hezkého dne jsem se vracela z Prahy do Brna a na sedadle SA busu jsem si všimla reklamního letáčku se soutěží, kterou pořádal web Kudy z nudy. Každý účastník soutěže prý získá knihu s tipy na výlety. A protože mě znáte a víte, jakej jsem knižní hraboš, je vám asi jasné, že jsem neodolala a zúčastnila se. Na podzim mi poštou přišla krásná knížka, ze které k mému překvapení vypadnul voucher na dvě noci pro dvě osoby v luxusním hotelu v Českém Krumlově. A tak jsme jeli :-).
Cestou jsme navštívili České Budějovice s jejich krásným náměstíčkem, zašli si na oběd do Masných krámů, na Budwárek a pak ještě na kafíčko a banánový shake. A vůbec to byla hrozně žravá dovolená, to vám povím :D! Oběd jsme pak spálili výšlapem 225 schodů na Černou věž, odkud je krásný výhled široko daleko.
Pobyt v Krumlově jsme si moc užili. Jednak byl hotýlek opravdu nóbl, velice příjemný personál a kufr nám na pokoj dokonce odnesl „panoš“, z čehož jsme byli dost vedle :D. Navíc jsme v Krumlově vždycky spali v kempu, takže tentokrát jsme se konečně cítili jako turisti a ne jako vodáci (a nenapršelo nám do stanu). Voucher zahrnoval i bohaté snídaně, takže o nás zkrátka bylo po všech směrech dobře postaráno.
Krumlov je krásný za každého počasí, což se potvrdilo i tentokrát a i když nám občas trochu poprchalo, stálo to zato. Navštívili jsme zámecké barokní divadlo, ateliér Seidel (což byl mimochodem právě jeden z doporučovaných tipů na Kudy z nudy), zašli jsme si na prohlídku i do pivovaru Eggenberg a když už jsme nevěděli coby, také do Muzea tortury :D…
Líbilo se nám všude, ale kdybych měla jedno místo vyzdvihnout, byl by to určitě pivovar, jehož prohlídka byla velmi vtipná a zajímavá, navíc za hubičku a mohli jste si k ní zaplatit i ochutnávku, což jsme bohužel nevyužili, protože jsme ten den odjížděli autem do Třeboně. Nakoupili jsme si ale aspoň nějaké lahváčky s sebou a musím říct, že byly fakt vynikající. Eggenberg je pro mě rozhodně jedno z top českých piv :-)!
Oproti tomu pro nás byl vychvalovaný Fotoateliér Seidel trochu zklamáním. Expozice je velice rozsáhlá a zajímavá, ale výklad byl bohužel velmi rychlý a tempo prohlídky nám neumožnilo všechno si důkladně prohlédnout a pročíst. I tak jsme si ale celý Krumlov moc užili a když došlo i na slibovaný oběd Na Louži, odjížděli jsme naprosto spokojení O:-)!
Protože 3 dny nám na dovolenou na druhé straně republiky přišly málo, zarezervovali jsme si následně ještě ubytování na 2 noci v Třeboni. Cestou jsme se rozhodli navštívit také Trhové Sviny, kde se nachází Buškův hamr. K našemu velkému překvapení se tam ten víkend právě odehrávaly Kovářské dny, což zahrnovalo staročeský jarmark, ukázky kovářských řemesel a další kulturní program. Ujít jsme si nenechali ani prohlídku hamru, kvůli které jsme sem původně přijeli. Buškův hamr se řadí k posledním funkčním hamrům, které můžete v Čechách najít a jedná se o kovářskou dílnu poháněnou vodním kolem. Expozice je velice zajímavá a určitě toto místo doporučuji k návštěv. Už kvůli těm báječným domácím klobáskám, kterým jsme samozřejmě nemohli odolat O:-)!
Navečer jsme dorazili do Třeboně, kde jsme měli zajištěno ubytování přes Airbnb v krásném jihočeském stavení. Jen co jsme si po cestě trochu odpočinuli, vyrazili jsme na procházku do města a taky na večeři do vyhlášené rybí restaurace Šupinka. (Jestli máte pocit, že jsme na dovolené pořád jenom jedli, je to celkem správná představa :D.) Je to velice příjemný podnik s pozorným personálem a hlavně samýma rybíma dobrotama na jídelním lístku. My jsme si vybrali z týdenní nabídky „kapra podle Petra Voka“ a můžeme jen doporučit!
Na druhý den už jsme se vydali do centra ulovit kešku, která nás měla provést po všech třeboňských zajímavých místech. Při procházce známými zákoutími jsem zavzpomínala na naši dámskou jízdu, od které uběhlo už tolik let, že to sem ani nebudu psát :-)! Třeboň je pořád stejně krásná, jako si ji pamatuju. A před infocentrem mají teď novou atrakci – tabuli, která vás vyfotí a snímek pak najdete na webu města, takže můžete místo pohlednice poslat domů svou fotku nebo ji rovnou nasdílet na fejsbuk. Doba prostě pokročila :D!
Na překrásném třeboňském náměstí jsme si pak zašli na dobrý oběd (opět rybí) a na kávičku. Domů jsme taky nakoupili nějaké ty lázeňské oplatky, které tu prodávají v hrozně hezkých malovaných krabičkách.
Dva dny v Třeboni utekly jak voda a už byl čas vydat se domů. Na zpáteční cestě jsme si ještě udělali zastávku v Jindřichově Hradci. Na hrad už jsme zajít nestihli, ale aspoň jsme vystoupali na městskou věž a porozhlédli se po okolí, abychom si vryli do paměti, jak je tady v jižních Čechách krásně :-)!
Po lenivém létě se zase ráda vracím k vaření a pečení – také díky bohatým surovinám ze zahrádky. Jablečných koláčů jsem za poslední rok vyzkoušela celou řadu a tento je asi můj nejmilejší, který peču nejčastěji. Je fakt, že je v něm hrooozně moc cukru, ale až ho jednou ochutnáte O:-) …! Jablka samozřejmě můžete nahradit i jiným ovocem, které máte zrovna po ruce. Recept pochází z www.michopulu.cz, ale narazila jsem na něj na jiném webu, který mě vlastně celkově nakopnul k pečícím experimentům a možná tady o něm někdy napíšu víc. Teď už ale k samotnému receptu.
Na drobenku si přichystejte:
300g polohrubé mouky
150g másla
150g cukru
1 balíček vanilkového cukru
Dále budete potřebovat:
700-800g jablek (mám ozkoušeno, že je to tak 6 kusů)
150g másla
125g cukru krystalu
1 balíček vanilkového cukru
500g tvarohu (odkapaného, tj. v alobalu)
2 vejce
1 balíček vanilkového pudinku
A teď jak na to. Nejprve si přichystáme drobenku. Máslo by nemělo být moc změklé, aby se vám s ním dobře pracovalo. Já si všechny suroviny sesypám do větší misky a drobenku dělám klasicky rukama – jde to ale i v robotu. Koláčovou formu si pak vymažu máslem a zhruba 2/3 drobenky vysypu na dno a za pomoci sklenice Pokal 😀 upěchuju do rovnoměrné vrstvy. Poté si připravím jablka – oloupu, zbavím jadřinců a nakrájím na plátky. Pak už se pustím do náplně. V robotu utřu změklé máslo s cukrem (vanilkovým i krystalovým), poté přidám tvaroh, vejce a puding. Drobenkové dno koláče pokryju připravenými jablky, na ně navrším hotovou tvarohovou směs a vše zasypu zbytkem drobenky. Peču v troubě na 200° doporučených 40-45 minut. A je vážně báječný! Ještě vlažný s kafíčkem venku na balkoně úplně nejlepší :-)!
Jak všichni dobře víte, srpen byl, co se týče počasí, dost hnusnej měsíc, ale pro nás knihomoly to mělo to i pár výhod. Aspoň bylo spooooustu času na čtení báječných knížek O:-). Se značným zpožděním, ale přece, přináším pár tipů na ty nejlepší z nich.
Dallas a Melissa Hartwigovi – Jídlo na prvním místě
Po delší době jsem si zase pořídila jeden kousek do knihovničky :-), a sice na Pavčin popud. Už předtím mě recenze na tuto knihu zaujala v magazínu Svět potravin. Když jsem navíc slyšela (a viděla), jakých výsledků Pavča díky Whole30 dosáhla, začala jsem se o paleo trošku víc zajímat. Knížka je napsaná populárně naučnou formou a všechno je v ní dobře a pochopitelně vysvětleno. Zároveň je i poměrně obsáhlá, takže v ní najdete spoustu zajímavých informací i materiálů – včetně řady receptů nebo odkazů na české webové stránky k tématu. Musím říct, že jestli jsem měla nějaké choutky s paleem zaexperimentovat, po přečtení knihy mě docela přešly :D. Toho, co musíte omezit nebo zcela vyřadit z jídelníčku, je pro mě prostě moc – cukr, alkohol, pečivo, mléčné výrobky, luštěniny… Jsem si jistá, že bych se takhle celý život stravovat prostě nedokázala – už proto, že nejsem moc masožravec a dám si maximálně tak kuřecí nebo rybu. Na druhou stranu, k Whole30 bych se ráda odhodlala a stejně tak bych neváhala jídelníček omezit, kdybych měla nějaký zdravotní problém. I z toho důvodu jsem ráda, že jsem na tuto knížku narazila, jsem zase o něco moudřejší a můžu se k ní kdykoliv vrátit :-). (A některé ty paleo recepty rozhodně budu muset vyzkoušet, protože vypadají skvěle O:-)!)
John Greene – Hvězdy nám nepřály
Když jsem se letos v knihkupectví rozmýšlela nad svou „narozeninovou“ knížkou, měla jsem hned několik favoritů. Nakonec však kdovíproč vyhrál tento útlý, zato silný příběh.
„Já si nemyslím, že umíráš,“ prohlásila jsem. „Jenom máš prostě trošku rakovinu.“
Hvězdy nám nepřály je přesně ten typ knihy, kterou je těžké nebrat si osobně. Nad jejími postavami budete přemýšlet ještě dlouho poté, co ji dočtete… což u příběhu s tak tragickým tématem asi není úplně žádoucí. Hlavními hrdiny jsou Hazel a Augustus – ona má rakovinu v posledním stadiu, on ze souboje s rakovinou vyšel s amputovanou nohou. Přestože se jedná o lovestory, kde byste mohli děj snadno předvídat, autorovi se povedlo mě překvapit. Jak vyústěním příběhu, tak úžasným vypravěčským talentem, s jakým dokázal vylíčit rakovinu se všemi jejími aspekty – třeba tím, jak zasáhne do běžného života v rodině – ale zároveň i hezkou dávkou černého humoru, kterou obdaří hlavní hrdinku. V určitých místech mě ten odzbrojující „humor“ úplně dostal. Hvězdy nám nepřály je opravdu mimořádná knížka a pevně věřím, že až se s ní trochu srovnám, sáhnu po ní někdy znovu.
George R. R. Martin – Střet králů 1
Protože Péťa dokoukal (prý) šokující čtvrtou sérii, musela jsem taky trochu popojet s četbou, abych snížila riziko, že mi náhodou něco vyspoiluje :D! Je fakt, že místy je vyprávění až moc rozvláčné a šlo by zestručnit, ale i tak jsem knížku zhltla jako nic a už úspěšně pokračuju dalším dílem. V seriálu jsem ale napřed, čekat jsem bohužel nevydržela a po infarktovém zakončení třetí série jsem hnedka naběhla na čtvrtou. I tak jsou pro mě knížky pořád zajímavé a pokud mé nadšení vydrží, dočtu je všechny :-).
Je to více než ostudné – od dovolené uběhly už dva měsíce a mně tu pořád visí poslední rozepsaný článek. Abych tedy kapitolu „Barcelona“ konečně uzavřela, povyprávím vám dnes o Barri Gótic, historické části Barcelony plné tradiční architektury a krásných bazilik.
My jsme své putování zahájili u nádherně zdobené secesní budovy Palau de la Música Catalana, která představuje koncertní sál, kde kromě hudby můžete obdivovat také neobyčejnou architekturu.
Barri Gótic je unikátní také spoustou křivolakých uliček plných různorodých obchůdků a krámků s jedinečnou atmosférou. Skvostem je i katedrála na Placa del Rei.
Jedním z největších turistických lákadel v Gotické čtvrti je samozřejmě také Picassovo muzeum, které jsme ovšem tentokrát vynechali. Minout jsme ovšem nemohli místo, kde se „stará“ Barcelona setkává s tou novodobou, nejrušnější barcelonské náměstí Placa Catalunya. Jedná se zároveň o nejrušnější dopravní křižovatku a výchozí bod, odkud můžete zahájit nákupní horečku – krom obchodních domů věhlasných značek na ni navazuje La Rambla. Na to my jsme ovšem neměli čas :D!
Protože jsme si chtěli z Barcelony odvézt i nějaký hezký suvenýr do bytu, vydali jsme se poslední den naší dovolené na burzu obrazů, která se odehrávala nedaleko Rambly za kostelem Santa Maria del Pi. Z atmosféry této akce jsme byli naprosto nadšení a nakonec jsme si vybrali dva obrázky od sympatického malíře, který se s námi nechal i vyfotografovat :D! Byl velice komunikativní, ale bohužel jsme mu moc nerozuměli :D. I tak to byl pro nás ohromný zážitek a z našich „úlovků“ jsme měli velikou radost.
A protože jsme byli v Barceloně poslední den a ještě jsme neviděli moře, rozhodli jsme se tento nedostatek napravit a jít si aspoň vyráchat nožky. Pláž v Barceloně je neskutečně přeplněná, přesně jak se o ní říká, ale musím říct, že moře mi přišlo celkem čisté a navíc jsem tam našla v písku krásnou mušli :-).
Když na to teď vzpomínám a za oknem to vypadá přinejlepším na babí léto, mám hroznou chuť vrátit se zpátky… Letos už to bohužel asi nestihneme, ale už teď můžu říct, že jsem si Katalánsko hrozně zamilovala a ráda se tam zase někdy podívám. Snad vás série článků o tomto krásném koutě země také nalákala k návštěvě… 🙂
Další měsíc máme u konce a s ním i přehled kosmetiky, která se mi přes léto urodila v koupelně, respektive byla zlikvidována :-). A protože toho tentokrát zase moc není (nějak jsem to přes ty prázdniny asi flákala), přidávám stejně jako minulý měsíc opět jednu recenzi na dosud nespotřebovaný, ale zároveň dostatečně prověřený výrobek z dekorativní kosmetiky. A tím taky rovnou začneme…
Oční stín, Essence (odstín 22, Blockbuster)
Už dlouho jsem sháněla neutrální matný stín na zjemnění barevných přechodů, protože přesně takovýto odstín jsem v obou mých paletkách už vypotřebovala. Říkala jsem si, že by mohl postačit i nějaký levnější, protože na něj nebudu mít přehnané nároky ohledně pigmentace a samostatně jej používat stejně asi nebudu. Volba tedy nakonec padla na law-cost značku Essence. Nečekala jsem od toho mnoho, ale můžu říct, že zklamaná jsem nebyla. (Přestože u Essence stínů to prý s kvalitou kolísá kus od kusu.) Odstín je přesně takový, jaký jsem potřebovala, dobře se nanáší a práší tak průměrně. Výdrž hodnotit nemůžu, protože ho, jak jsem už nastínila výše, nepoužívám samostatně na celé víčko, ale vždycky jen na zjemňování barevných přechodů. V kombu s Avon stíny ovšem vydrží bez problémů celý den. Samotné stíny tedy musím pochválit a určitě bych do nich neváhala investovat těch pár kaček znovu. Co mě ovšem těžce rozladilo bylo balení. Od laciného kusu plastu samozřejmě nejdou čekat zázraky. Ale už po několika dnech používání se mi zcela rozpadlo víčko. Upozorňuju, že mi stíny ani jednou neupadly na zem a nestal se mi s nimi ani žádný jiný karambol. Jednoho dne se víčko prostě rozhodlo pro samostatnou existenci a odpadlo :D… Až na toto extempóre nemám nic, co bych stínům vytknula. Třeba se i s tím balením časem Essence polepší…
Krém proti začervenání pleti, Mixa
Nikdy bych nevěřila, že by mohlo něco jako krém proti začervenání pleti skutečně fungovat, ale mám takový pocit, že pokud v tomto směru skutečně něco aspoň trochu funguje, je to právě Mixa. Značka Mixa se zaměřuje na dětskou kosmetiku a výrobky pro citlivou pleť, které jsou hypoalergenní, bez alkoholu i bez parabenů. Tento pleťový krém má SPF 15, obsahuje výtažek z květu arniky a měl by zklidňovat a zmírňovat zarudnutí pleti. Pochvalu si zaslouží praktické a hygienické balení. Krém je lehoučký, dobře se roztírá a je vhodný i jako podklad pod make-up. Voní tak trochu lékárensky :-). A hlavně mám opravdu pocit, že barva mojí náladové pleti je najednou nějak jednotnější a pokožka je krásně zklidněná. Výrobek stojí tuším okolo 150 Kč, což je víc, než za pleťový krém běžně dávám, ale dostala jsem k tomu ještě odličovač na oči zdarma ;-). A mám takový pocit, že tenhle krém za ty peníze opravdu stojí a rozhodně si ho ráda pořídím znovu.
Ochranný krém Winter Protect proti chladu, větru a slunci, Balea
Loni sice žádná pořádní zima nepřišla, ale to jsem ještě v prosinci, kdy jsem si tento pleťový krém kupovala, nemohla vědět, že :). Hned na úvod musím říct, že mě hrozně zklamal. Krém je strašně mastný, hutný a špatně se rozmazává. O nějakém pořádném vsáknutí do pleti snad ani nemůže být řeč. Pokud jsem ho použila ve dny, kdy jsem nikam nešla a tudíž jsem se ani nelíčila, lesknul se mi obličej skutečně až do večera. Na pleti zanechával takový nepříjemný lepivý pocit a celkově to prostě bylo fuj. Ve složení naleznete mnoho olejů, takže se není ani moc čemu divit, že je výsledný efekt tak ucpávající. Přesto jsem doufala, že v zimě by mé suché pleti vadit nemusel. Když mě po pár dnech přestalo bavit lesknout se jak diskokoule, změnila jsem názor 8-). Jako jediné pozitivum shledávám příjemnou, lehce nasládlou vůni (to asi ta avizovaná brusinka ve složení) a OF 15.
Sprchový gel s peelingem „Gommage de Reve“, Bourjois
Sprcháč byl přílohou k červnovému vydání Elle, které jsem si s sebou loni vzala na krácení dlouhých chvil do Londýna. Protože však vlastním stabilně slušnou zásobu sprcháčů, došlo na něj teprve teď, a tak s námi místo do Londýna putoval až letos do Barcelony :-). Jedná se o vyživující sprchový gel s peelingem. Voní zajímavě, trochu sladce a trochu kořeněně – je to taková orientální vůně :-). Obsahuje jojobový olej a přírodní vlákna používaná k výrobě peelingových rukavic, díky kterým jsou z pokožky odstraněny drobné nečistoty a odumřelé buňky. Slibuje hladkou a vyživenou pleť. Upřímně – pro mě je to celkem obyčejný sprcháč. Peelingy na tělo normálně vůbec nepoužívám. Je sice pravda, že pokožku jsem po sprchování mělo hlaďoučkou, ale čert ví, jestli to připsat spíš sprcháči nebo pravidelnému používání tělového mléka :-). Značka Bourjois na mě nicméně působí docela sympaticky a určitě ráda vyzkouším i další jejich výrobky.
K zážitkům z dovolené se hodí zmínit i něco málo o ubytování. Letos jsme se poprvé rozhodli vyzkoušet něco nového, a sice Airbnb. Jedná se o americkou službu, která zprostředkovává ubytování v soukromí. Můžete si tak pronajmout celý byt třeba i s kuchyňkou a často vás to vyjde dokonce i levněji než hotel – záleží však samozřejmě na konkrétní destinaci i vašich požadavcích. Vzhledem k tomu, že mám ke všem alternativnějším způsobům cestování dost nedůvěru, nebyla jsem o Airbnb zpočátku tak úplně přesvědčená, přestože jsem na ně slyšela jen chválu. Zkusit se má ale všechno a navíc jsme si chtěli na dovolené hodně vařit z čerstvých surovin, a tak jsme se rozhodli zarezervovat tři byty s kuchyňkou.
První ubytování jsme si našli u paní Pilar v Gironě. Jednalo se pouze o jednu noc, a tak nám bylo celkem jedno, kde přespíme. Byt paní Pilar se nacházel nedaleko nádraží, což pro nás byla ideální lokalita. Pilar byla jednoduše skvělá :-)! Dorazili jsme někdy v deset večer, byli jsme očekáváni a byteček vypadal prima. Pilar obývala spodní patro a naše ložnice i koupelna byly v tom horním. Ještě večer jsme se dozvěděli spoustu informací o Gironě, dostali k zapůjčení mapku města a jako bonus pár tipů, co bychom měli navštívit nebo kde bychom se mohli najíst. Ložnice byla malá, ale bylo v ní všechno, co jsme mohli potřebovat, připojení k internetu fungovalo bez problémů a na druhý den jsme navíc mohli zůstat tak dlouho, jak jsme chtěli, protože Pilar další hosty neměla.
V bohaté knihovně paní Pilar najdete i Milana Kunderu 😉
Naladěni touto příjemnou zkušeností jsme se těšili na byt číslo 2 v Blanes. Tady nás měla ubytovat paní Chiara. Byt jsme opět celkem bez problémů našli, ale když jsme zazvonili, nikdo nám neotvíral :(. Vzhledem k tomu, že dům se nacházel v docela prudkém kopci a měli jsme s sebou dva kufry, nebylo moc příjemné postávat na ulici. Na naše zvonění nám posléze přišel otevřít Chiařin soused, sympatický pán, který se nám snažil pomoct a dal nám telefon na manžela Chiary, který pracoval v restauraci na pláži. Nakonec se nám podařilo spojit přímo s Chiarou a museli jsme si pro klíče od bytu dojít za jejím manželem. Kufry jsme se rozhodli nechat u souseda – byť sympatického, ale naprosto cizího člověka. Nakonec však všechno dobře dopadlo a z bytečku jsme byli hrozně nadšení :-)!
Ubytování u Chiary
Byl opravdu krásný, útulný a výborně vybavený. Hlavně kuchyňka byla perfektní. Nádobí tam sice bylo poskrovnu, ale toustovač a kávovar i s kávou se docela hodily, stejně jako pár základních surovin k vaření ;-). V bytě se mi také moc líbilo několik hezkých dekoračních detailů, kterými se rozhodně nechám inspirovat i u nás doma. Celkově hodnotím bydlení v Blanes jako jednoznačně nejlepší z celého pobytu.
Nože zapíchnuté v misce s rýžíObrázky ze starých knížek + barevné rámečky z IKEA = dekorace za pár kaček
Po ne zcela stoprocentní druhé zkušenosti jsem z bydlení v Barceloně měla už předem obavy (které se posléze ukázaly být oprávněné 8-)…). Přecejen jsme tu měli strávit 7 dní, nejdelší časový úsek. Byt pronajímala nějaká Ruska jménem Ksenia – ta nám ale pár dnů dopředu psala, že v době našeho příjezdu v Barceloně nebude a klíče nám nechá ve schránce v domě. Zpočátku šlo všechno celkem hladce – klíče jsme našli, byt v podkroví také, ale na první pohled to tedy nebyla žádná sláva. Oproti fotkám na Airbnb působilo všechno vybavení dost ošuntěle a špinavě. Miniaturní koupelna se sprchovým koutem vypadala taky dost nechutně, ale když jsem v kuchyni otevřela šuplíky, čímž jsem vyrušila nějaké milé černé broučky, veškerá sranda skončila.
S nepoužitelnou kuchyňkou bychom se asi byli schopní ještě jakž takž smířit – z večerní procházky k nedalekému chrámu Sagrada Familia jsme si přinesli flašku vína a byli jsme rozhodnutí opít se a brouky ignorovat. Bohužel jsme v noci zjistili, že broučci vylézají i ze spár v koupelně a tento fakt nemohlo utlumit ani (mimochodem pěkně hnusné) španělské víno. Abych story zkrátila – rozhodli jsme se rezervaci zrušit a hned na druhý den se přestěhovat jinam. Ksenia s námi do té doby jakžtakž komunikovala přes Whatsup, poté se ale odmlčela a už jsme od ní nedostali prakticky žádné zprávy. Kontaktovali jsme také Airbnb, ale reakce jsme se nedočkali. Začali jsme tedy ještě v noci shánět jinou střechu nad hlavou. Zachránil nás ubytovací komplex Super Tetuan, který se nacházel hned za rohem. Finančně vyšel dokonce ještě výhodněji než naše současné ubytování u Ksenie, takže jsme se dlouho nerozmýšleli a zarezervovali si pokoj.
SUPER Tetuan
Po zkušenosti z bytu Ksenie jsme byli ochotní vzít cokoliv, kde bude čisto. Tetuan nás ale naprosto ohromil – asi tam nahoře dostali pokyn vynahradit nám příkoří z předchozí noci :-D. Dostali jsme krásný prostorný pokoj s balkonem – zařízený velmi jednoduše, ale vkusně. Překrásný secesní interiér domu a stylový výtah můžete zhodnotit na fotkách. Kuchyně i několik koupelen byly společné pro několik pokojů, ale všude bylo čisto a hlavně žádní brouci :D! Byli jsme prostě nadšení.
Výtah, co už se jen tak nevidíJako z filmu 🙂
Asi vás bude zajímat vyústění celého příběhu. Po několika urgencích na Airbnb už jsme byli smířeni s tím, že Ksenia se nám nikdy neozve a peníze za ubytování samozřejmě už taky nikdy neuvidíme. Po návratu z dovolené jsme si začali stěžovat na Airbnb Twitteru a situace se najednou dala do pohybu. Cca po měsíci jsme měli celou sumu (včetně manipulačního poplatku Airbnb) zpátky na účtu a k tomu kredit nějakých 6000Kč jako omluvu za dlouhé čekání. Airbnb toho má teď přes léto prý prostě moc…
Nakonec tedy všechno dobře dopadlo. I tak si ale myslím, že služba, která se ohání „prvotřídním zákaznickým servisem“ (cituji z jejich webu) by měla vědět, že v hlavní sezóně dovolených je potřeba posílit stavy. Z Airbnb mám proto trochu smíšené pocity. Může to být velmi v pohodě a můžete si to stoprocentně užít. Zároveň se ale může stát, že něco v pohodě nebude a vy pak budete muset ve čtyři ráno řešit, kde sehnat nové ubytování. Airbnb vám s tím bohužel nepomůže. Nás nechali dlouho v nejistotě a ozvali se ve chvíli, kdy už jsme v to prostě vůbec nedoufali. Právě proto, že jsme zažili obě zkušenosti – jak pozitivní, tak negativní, nebudu tvrdit, že už Airbnb nikdy nevyzkouším. Ale pokud budu mít možnost se za stejné peníze ubytovat v hotelu, vyberu si radši hotel.
Co vy a Airbnb? Máte s nimi nějakou (lepší) zkušenost :)? Můžete se podělit v komentářích…
Když jsem přiletěla do Alicante, jako první mě do očí udeřilo to, že krajina je tu strašně pustá a vyprahlá, nikde ani strom, natož kousek trávy. Girona mě proto později velmi překvapila tou spoustou zeleně. Co se však flóry týče, jednoznačným vítězem soutěže se stalo Blanes se svou překrásnou botanickou zahradou Mar i Murtra.
Naleznete zde snad všechny možné druhy rostlin – všechno to, co doma horko těžko pěstujete a pipláte v malé velikosti, tady divoce bují a zelená se :-).
Botanická zahrada leží na pobřeží – přímo na skále nad mořem – a tak je odsud také překrásný výhled na skryté pláže v zálivu s průzračně čistou vodou.
V Mar i Murtra naleznete tematické části s rostlinami různých geografických oblastí i stinná místa s lavičkami, kde můžete odpočívat a kochat se. Některá prostranství jsou pojmenovaná po slavných botanicích, a tak se nedivte, až zjistíte, že v Blanes mají taky takový malý „Mendlák“ :D…
Z Blanes se teď přesuneme do Barcelony a překrásného parku Ciutadella, který je nejstarším městským parkem v Barceloně. Nachází se na severovýchodě města, kde navazuje na nejstarší zástavbu gotické čtvrti (Barri Gòtic – o té více později). Jeho jméno odkazuje na pevnost, kterou zde nechal postavit roku 1714 král Filip V. Poté, co byla pevnost v roce 1848 stržena, bylo rozhodnuto zde vytvořit první veřejně přístupný park. V roce 1888 se park stal dějištěm Světové výstavy, pro kterou zde bylo postaveno několik budov. Středem parku je jezírko a obrovská kašna s mnoha alegorickými postavami. Uvnitř je grota, která je raným dílem Antoni Gaudího. Část parku slouží od roku 1892 jako zoologická zahrada.
Na zoologickou zahradu už jsme bohužel neměli čas, pokud však toužíte vidět v Barceloně nějaká zvířátka, rozhodně byste neměli vynechat návštěvu slavného Aquaria. Vstupné je sice poměrně drahé, ale stojí to za to a pokud vám právě nepřeje počasí, v Aquariu se dá bez problémů strávit celé odpoledne :-).
Aquarium bylo otevřeno roku 1995 a je největším akváriem v Evropě s více než 11 tisíci živočichů. Nejzajímavější atrakcí je podvodní tunel, kterým projíždíte na pohyblivém pásu a můžete tak sledovat život pod hladinou (včetně několika žraloků) opravdu zblízka.
Najdete tu na 450 různých živočišných druhů – možná i takové, o kterých jste v životě neslyšeli, třeba legrační „Moon fish“, která má opravdu kuriozní zjev. Asi ji na obrázcích níže snadno poznáte :-)…
A když se z hlubin moře vynoříme zase nahoru, k vyprávění už nám toho moc nezbývá. Poslední místo, které navštívíme, bude stará gotická čtvrť a pláž v Barcelonetě ;-)…
Velmi se kaju, že tento článek píšu až teď, ale znáte to… Protože mám ovšem povídavou, na řadu dnes přichází všechny ty slavné barcelonské ikony. Ani nevím, kterou začít dřív :-)!
Sagrada Familia
Chrám, jehož stavba ještě dlouho nebude dokončena (i když se snad plánuje finiš na rok 2020, ale když si představím, kolik se toho má ještě dostavět, připadá mi to nereálné). Už teď je však bezpochyby nejslavnějším symbolem Barcelony.
Gaudí převzal řízení stavby v roce 1883 a dohlížel na ni téměř 40 let, až do své smrti v roce 1926. Definitivní projekt stavby neexistuje, sám Gaudí prý hodně improvizoval :-). Přímo dovnitř jsme nešli – platit za návštěvu kostela se nám zdálo fakt nekřesťanské 😀 – ale krypta, kde je Gaudí pohřben, je naštěstí volně přístupná.
Casa Batlló
Gaudího mistrovské dílo na objednávku textilního průmyslníka Josepa Batllóa je fascinující svou barevností, křivkami i šupinovitou fasádou. Interiér domu prý rovněž stojí za vidění.
Nedaleko Casa Batlló, přímo na Passeig de Grácia se nachází další Gaudího klenot – Casa Milá, zvaná též La Pedrera. U té nám však štěstí nepřálo, protože se momentálně rekonstruuje, a tak jsme slavnou vlnovitou kamennou fasádu zahlédli jen přes lešení.
Park Güell
DoGüellu jsme se těšili asi úplně nejvíc, všichni nám říkali, že ten rozhodně nesmíme vynechat, už kvůli tomu překrásnému výhledu na Barcelonu. Lákadel ale bylo samozřejmě víc, třeba slavná pestrobarevná „salamandra“, kterou jsme si v malé velikosti odvezli domů jako suvenýr :-).
Park Güell byl zařazen na seznam světových kulturních památek UNESCO a je to opravdu asi to nejlepší, co můžete v Barceloně vidět. Na počátku minulého století byl Gaudí osloven bohatým průmyslníkem Güellem, aby na ploše dnešního parku vytvořil do přírody zasazené sídliště. Protože však město Barcelona projekt neschválilo, zůstalo jen u parku.
Nejnápadnějším rysem parku, pominu-li vstupní prostory, je pestrobarevná dlouhá lavice zdobená barevnými keramickými střepy. Gaudí a jeho kolegové si obstarávali u keramických firem levné kazové zboží a barevné úlomky a střepy pak využívali jako stylovou dekoraci. K parku patří také Gaudího dům a muzeum, kde mistr mnoho let žil a pracoval.
Park Miró
U mozaiky ještě chvíli zůstaneme, přestože tato už není Gaudího dílem. Při naší cestě z Montserrat jsme se zastavili v parku Miró, který se nachází nedaleko Placa Espanya. Jak už jeho název napovídá, dominantou parku se stala 22 metrů vysoká socha Joana Miróa „Dona i ocell“. Park je ale výjimečný i tím, že v něm naleznete výhradně palmový porost a je to rozhodně příjemné místo k odpočinku po náročném dni.
Doufám, že se vám dnešní procházka po nejzajímavějších místech Barcelony líbila a přijmete mé pozvání do katalánských parků a zahrad – zase někdy příště :-).
