Blog Janie Milíčové – 26. stránka

Červencová knihovnička

Tento měsíc jsem přečetla sice jen dva tituly, zato se v obou případech jednalo o velice silné příběhy na základě skutečných událostí. Příště tu zase najdete něco veselého k pohlazení po duši, slibuju.

Katherine Boo – Krásné zítřky

Dokumentárně-beletristická kniha s podtitulem „Život, smrt a naděje v indickém slumu“ přináší přesně ten typ příběhu, který vás zasáhne svou syrovostí, s jakou vykresluje pro nás jen stěží představitelnou každodenní realitu jednoho z nejchudších míst na světě. Krom absence takových „samozřejmostí“, jako je čistá voda či dostupné léky, musí obyvatelé slumu v Annávádí neustále bojovat s všudypřítomnou korupcí a nespravedlností. Když si uvědomíme, v jakém nadbytku si tady v Evropě žijeme, je pro nás skoro až nepochopitelné to neutuchající snažení obyvatel Annávádí vzepřít se osudu a zajistit pro sebe i pro své děti lepší život. A pak se v knize začnete dočítat o prohnilosti celého indického státního systému a ve vzduchu najednou visí otázka, zda má tohle snažení vlastně vůbec nějaký smysl… Krásné zítřky čtenáře zasáhnou tím více, když se na konci dozví, že autorka, která prožila dlouhý čas v Indii, své vyprávění založila na skutečných osudech reálných postav.

Romana Křenková – Peřiny a chléb

Tato kniha je pro změnu z českých luhů a hájů a čtenáře vrací v čase do dob minulého režimu, kdy o přijetí na vysokou školu nerozhodovaly studijní předpoklady, ale kádrový profil, a kdy nepohodlné osoby žily pod neustálým dohledem StB. Autorka v knize vzpomíná na celý svůj dosavadní život. Vrací se do dětství, které prožívala na začátku 60. let, a později i do období tuhé normalizace, kdy zatkli jejího manžela. Děj se nezastavuje ani sametovou revolucí, pokračuje až do současnosti a ani na ni nenahlíží autorka růžovými brýlemi, ale naopak vyjadřuje svou deziluzi nad polistopadovým vývojem, převlékáním kabátů a celkovou atmosférou ve společnosti. Kniha nevelkého rozsahu překvapivě neotřelou formou vypráví příběh, jakých už se čtenářům dostalo do rukou mnoho, a přesto je v něm cosi jedinečného. Peřiny a chléb vynikají především krásným poetickým jazykem, v současné české literatuře zcela unikátním, a také faktem, že se jedná o autorčin románový debut. Z této nenápadné knížky se pro mě vyklubalo jedno z největších literárních překvapení za poslední dobu.

Na skok v Praze

Opět jedna z akcí, od níž už uběhlo pár měsíců, ale nedá mi to nezavzpomínat a nepodělit se. K posledním Vánocům jsme s Péťou dostali vstupenky na muzikál Mýdlový princ, který se hraje v Praze v divadle Broadway, a tak nás hned napadlo, že bychom si mohli udělat v hlavním městě hezký víkend, protože do Prahy vždycky jezdíme spíš pracovně a za povinnostma než za zábavou.

Výlet do Prahy jsme spojili s návštěvou Káti a Vaška v Pečkách, odkud je to do Prahy cca hodinka vlakem. Vyrazili jsme hned ráno a představení nám začínalo až někdy ve dvě hodiny, takže jsme měli relativně dost času na procházku okolo Staromáku i na plánovaný oběd v restauraci Pasta Fresca v Celetné. Loni dostal Péťa v práci k narozeninám poukaz do sítě restaurací Ambiente a my jsme se rozhodli vyzkoušet právě Pastu, která se zaměřuje na italskou kuchyni a navíc se nachází hned kousek od divadla.

A můžu říct, že to byl fakt prima zážitek. Já si dala polévku minestrone a lasagne s neapolským ragů, které jsou v jídelním lístku doporučované coby „Hvězda Ambiente“. Můžu říct, že tak dobré maso jsem v životě nejedla! A to jsem teda na maso zatraceně náročná :-D! Navíc se ta porce skoro ani nedala sníst, takže jsem byla ráda, že si Péťa objednal jen malý tataráček z mušlí svatého Jakuba (taky moc dobrý), takže jsme se o jídlo hezky podělili. Obsluha byla moc milá a ke každému jídlu mi přišla nastrouhat čerstvý parmazán :-). Ceny tu pravda nejsou nejnižší, takže voucher přišel vhod, ale i tak můžu tuto restauraci moc doporučit a na ty lasagne si tam rozhodně někdy zajděte!

Po dobrém obědě jsme měli ještě pořád dost času, a tak Péťa zatoužil po své pravidelné dávce kávy. Naslepo jsme zamířili do Grand Café Orient, stylové kubistické kavárny umístěné v 1. patře domu U Černé Matky Boží. Tady už, pravda, obsluha tak pozorná není (jenom na objednání jsme čekali snad 20 minut), ale zato ty prostory jsou prostě krásné a unikátní.

Pak už byl nejvyšší čas přemístit se do divadla na Mýdlového prince. Neckáře mám moc ráda, ale k představením poskládaným z hitů jednoho interpreta, se kterými se poslední dobou vyloženě roztrhl pytel, jsem mírně skeptická. Naštěstí je muzikál dostatečně zábavný na to, aby se člověk přenesl přes poněkud pochybnou zápletku 😀 A měli jsme určitě štěstí i na výborné alternace, které skutečně umí zpívat (viz Martin Písařík v hlavní roli – jinak ho prý alternuje Martin Dejdar a Sagvan Toffi 8-)… Představení jsme si tedy moc užili, nicméně jinak je divadlo Broadway skutečně tragická záležitost, alespoň co se prostoru týče. Při východu ven jsme uvízli v naprosto neprůchozím a hlavně nehýbajícím se davu, takže cesta ven nám trvala tak čtvrt hodiny. Jak má divadlo vyřešena bezpečnostní opatření, kdyby tam nedejbože někdy vznikl požár, je mi vážně záhadou. Nemluvě o tom, že kvůli naprosto nedostatečnému množství toalet návštěvníci divadla stráví celou přestávku ve frontě na záchod… Ale co už 🙂

Po divadle jsme si udělali procházku přes Karlův most, kde jsem nebyla už ani nepamatuju, a pokračovali dál po Kampě, kde se zrovna odehrával nějaký hudební festival v rámci pálení čarodějnic. A protože nám už od oběda docela vyhládlo a lákavě to tam vonělo, koupili jsme si grilovanou klobásu a hezky na stojáka ji tam zbodli 🙂

Po nábřeží jsme pak došli až k mostu Legií, chvíli koukali na šlapadla na Vltavě a nakonec jsme vyrazili do naší poslední zastávky – pěkně stylově do kavárny Slávie, kde dýchá historie a hraje pianista :-). Na kávičku, limonádu a na zákusky, které tu podávají v nečekaně nadměrných velikostech :-D.

A pak už byl nejvyšší čas sednout na vlak a vrátit se zpět do Peček, kde jsme prožili také většinu neděle.

Na zpáteční cestě do Brna jsme se pak ještě zastavili v nedaleké Kutné Hoře a prošli se historickým centrem, které mi trochu připomínalo Znojmo, až k působivému gotickému chrámu sv. Barbory. Škoda, že jsme neměli na návštěvu víc času. Centrum Kutné Hory se nám moc líbilo a určitě si sem ještě někdy zajedeme na delší výlet.

Myslím, že to byl dost vydařený a zážitky nabitý víkend, který by určitě stálo zato zopakovat. A na dlouhou dobu byl taky naším posledním výletovacím, než mi Péťa zmizel na měsíc do Ameriky.

Špenátovo-ricottové gnocchi s rajčatovou omáčkou

Poslední dobou v kuchyni moc neexperimentuju a sázím spíš na staré osvědčené recepty, takže se v této rubrice už dlouho neobjevil žádný příspěvek. Čas od času ale ráda opráším oba díly kuchařky od Dity P., vyberu si podle lákavých fotek a pustím se do díla… Když jsem tento recept zkoušela poprvé, zapomněla jsem do noků přimíchat špenát, ale musím říct, že bez něj byly možná ještě lepší než s ním 🙂

200 g čerstvých špenátových listů
140 g ricotty
85 g hladké mouky
2 vejce, mírně prošlehaná
100 g parmazánu, nastrouhaného
2 lžíce olivového oleje
1 stroužek česneku, nakrájený na tenké plátky
400 g konzerva rajčat
špetka cukru
2 hrsti lístků čerstvé bazalky
sůl a čerstvě mletý pepř
125 g mozzarelly, natrhané

Špenát umyjeme studenou vodou, dáme do hrnce jen s vodou, která ulpěla na listech, osolíme, přiklopíme a na mírném plameni vaříme asi 5 minut. Poté špenát scedíme a až vychladne, vymačkáme z něj většinu tekutiny a nakrájíme nahrubo.

Ve velké míse smícháme špenát, ricottu, mouku, vejce, parmazán a sůl. Namočenýma rukama tvoříme oválné noky, které poté dáme na půl hodiny chladit do lednice.

Na rajčatovou omáčku v hlubší pánvi rozehřejeme olivový olej a na středním plameni lehce osmahneme česnek. Přidáme rajčata, špetku cukru, bazalku a špetku soli a za občasného míchání vaříme asi 10 minut, dokud omáčka nezhoustne.

Noky hážeme do vroucí osolené vody a vaříme tak dlouho, dokud nevyplavou na povrch (ideálně ještě o něco déle). Podáváme polité rajčatovou omáčkou a ozdobené mozzarellou, čerstvou bazalkou a pepřem.

Červnová kosmetika

Literárního příspěvku za uplynulý měsíc se tu bohužel tentokrát opět nedočkáte a nedočkáte se ani žádné výmluvy, neb žádnou nemám :D. Zato se můžete už teď těšit na krátký report z naší mini-dovolené v Beskydech, který chystám. A pro zájemce dnes již tradičně přináším pár svých kosmetických recenzí, které jsem na blogu dosud nepublikovala.

Osvěžující tělové mléko s vůní malin a citronové trávy, Balea

Přestože si u kosmetiky úplně nelibuju v sladkých ovocných parfemacích, rozhodla jsem se vyzkoušet toto malinové tělové mléko od Baley. Jako letní výrobek získalo v mých očích víc bodů, protože se jedná o lehkou emulzi, která pokožku příjemně ochladí a lehce provoní. Na zimu bych ovšem uvítala spíš nějaký hutnější výživný krém. Složení se mi zdálo nezávadné. Na vyzkoušení mi tělové mléko špatné nepřišlo a používala jsem ho ráda, ale s cenově srovnatelnými výrobky od Bione prohrává na plné čáře.

Lak na nehty, H&M (odstín Orange)

Tohoto rozkošného oranžového drobečka jsem dostala od Nezdař k narozeninám. No nemáte chuť udělat na něj „ťuťuťu“ :D?! Na fotce asi tak úplně nevynikne jeho velikost, ale ujišťuju vás, že vidět ho v reálu, tak se neudržíte :D! Balení je fakt roztomilé a lak je jako dělaný na léto. Už ta jeho barva zapadajícího slunce jej prostě předurčuje k letní manikúře. Obsahuje taky drobné třpytky, které hážou krásné odlesky. Sama bych si tento lak určitě nevybrala – v mém lakovacím arzenálu nenajdete ani jeden jediný třpytivý kousek, protože si potrpím spíš na matné barvy. Ale teď jsem tak ráda, že tohohle drobečka mám! S výdrží je na tom tak nějak průměrně – vydrží mi hezký a neporušený cca 3 dny, poté se začne na koncích odlupovat.

Oční linky v peru, Catrice (odstín 010 Black)

S očním linkama pořád celkem bojuju. A pravdou je, že poslední dobou moc poctivě ani netrénuju. Aktuálně se v mé koupelně usadily tyto oční linky od Catrice, které podle mě pro (věčného) začátečníka, jako jsem já, nejsou moc vhodné. Hrot pera je poměrně tlustý, takže se mi s ním nedaří vykreslit precizní tenoučkou linku – většinou tak skončím u mnohem výraznějšího líčení, než jsem měla původně v úmyslu. Jinak pero maluje celkem hezky – barva je intenzivní a linky na oku úspěšně vydrží po celý den. Jen je potřeba dávat si pozor na obtiskávání na víčku, protože linky dlouho zasychají.

Čistící pleťová voda pro suchou a citlivou pleť, Cien

Tak tento výrobek mě o svých kvalitách bohužel tak úplně nepřesvědčil. Začnu balením: na první pohled designově hezké a hlavně má dnes tak velmi moderní pumpičkový systém… ten je ovšem, jak jsem brzy zjistila, pěkně na houby! Voda vám stříká nejen na přiložený odličovací tamponek, ale taky všude okolo. Připouštím, že jsem na tyhle věci trochu levá, takže tento způsob dávkování zkrátka asi nebude nic pro mě. Na cestování to ovšem může být fajn, protože z balení vám rozhodně pleťovka nemá šanci vytéct. Co se týče výrobku jako takového, jedná se o celkem normální pleťovou vodu, která nenadchne ani neurazí. Mám pocit, že pokožka po ní zůstává trochu ulepená a ne zcela dokonale vyčištěná. Složení je celkem ok, až na přítomnost jednoho PEGu, a výrobek je bez alkoholu. Co říct závěrem? Asi to, že kvalita v tomto případě odpovídá ceně a přestože se nejedná o žádný propadák, určitě tuto pleťovou vodu nezařadím mezi produkty, které nutně potřebujete vyzkoušet.

Mendy v Brně

Od naší cesty na Taiwan už uplynulo více než půl roku, ale stále mi tu na blogu visí jeden rest, a sice zmínka o tom, že krátce před naším odjezdem se v České republice objevila na malou chvíli Mendy. Brno navštívila v rámci své dovolené, kdy cestovala za přítelem Julienem do Paříže, a strávila s námi jeden říjnový víkend.

mendy_v_brne_1 — My všichni u brněnské dominanty 😀

Přestože v Brně Mendy strávila celý rok svého života, vzpomínky už vybledly, a tak jsme ji i s Julienem, pro něhož to byla první návštěva Brna, vzali na naše oblíbená místa jako Petrov, Špilberk, Svoboďák, letohrádek Mitrovských nebo do Kamenné kolonie, kam povinně vláčíme všechny naše hosty :-D.

Návštěva řady míst ovšem byla premiérová i pro nás – třeba výstup na věž katedrály sv. Petra a Pavla nebo do tajemných špilberských kasemat. Na Špilberku se také zrovna konala zajímavá výstava „Žít pivo“ o historii pivovarnictví v Brně, kterou jsme si nemohli nechat ujít.

mendy_v_brne_5 — Kolik lidí se vejde do jedné budky?

A samozřejmě nesměla chybět ani gastronomická vložka! Halušky ve Skanzenu, velkolepý oběd v Potrefené huse, nejlepší domácí wafle v Kafecu, pečená žebra ve Starobrněnském pivovaru nebo čajový dýchánek v Utopii :-).

mendy_v_brne_3 — Na jídle jsme se fakt nešidili 😉

Zkrátka a dobře to byl zážitky nabitý víkend, který nám opět připomněl, že Brno je fajn město, zvlášť když ho můžete znovu „objevovat“ s fajn lidma 🙂

Loučení s Hong Kongem

Tři týdny utekly jako voda a před námi byl poslední den naší dovolené. Zbývalo nám už jen navštívit několik místních památek, které jsme během dne stráveného s Phyllis nestihli, utratit zbývající dolary za poslední suvenýry, a pak už jen sbalit kufry a hurá domů do Evropy…

Hned po ránu jsme se vydali pěšky z našeho bytu na pobřeží Tsim Sha Tsui, kde jsme nasedli na trajekt Star Ferry a nechali se převézt na ostrov Hong Kong. Plavba na trajektu stojí neuvěřitelné 2 hongkongské dolary a v Hong Kongu má svou tradici – vždyť první trajekt na této trase vyplul již v roce 1888! Plavba trvá asi deset minut a lodě vyjíždějí prakticky jedna za druhou.

Na druhém břehu jsme se opět prošli okolo finančního srdce Hong Kongu a pokračovali do čtvrti Soho, kde měl Péťa vytipované nějaké restaurace, kde bychom si mohli dát oběd. Díky řadě pouličních stánků se zde také hojně chodí za nákupy. Skončili jsme opět u jídla v podobě „dim sum“, které bylo naprosto vynikající a podávalo se s lahodným čajem.

Po obědě jsme se rozhodli vyjet na tzv. Peak, což je nejvyšší bod ostrova Hong Kong, odkud je za jasného dne úžasný výhled na město. Právěm je to jedna z povinných atrakcí, kterou doporučují ve všech turistických průvodcích. Říká se, že neudělat si v Hong Kongu výlet na Peak je jako navštívit Paříž a nevystoupat na Eiffelovku :-).

Na Peak se dostanete zubačkou Peak Tram, která bohužel nemá moc velkou kapacitu, takže se na ni stojí dlouhé fronty. Jakmile se vydá na svou příkrou trasu směrem vzhůru, pochopíte, proč jsou místa na stání kapacitně omezena :-). Naštěstí jsme vychytali docela dobrý čas a nemuseli na Peak Tram čekat zas tak dlouho.

Na vrcholku stojí sedmipatrová budova Peak Tower ve tvaru kovadliny, v níž jsou obchody, restaurace, obchody s oblečením pro turisty a vyhlídková terasa, která byla v době naší návštěvy z neznámého důvodu částečně uzavřena, takže se nás na malé ploše mačkalo mraky. Péťa si každopádně vychytal hezké místo pro foťák a pořídil i hezké snímky pomalu se rozsvěcujícího Hong Kongu.

Peak byl prestižním rezidenčním místem už od okamžiku, kdy sem v 19. století přijeli Britové. Dnes je to nejdražší čtvrť v Hong Kongu. Ceny nemovitostí zde dosahují závratných výšek a zároveň zde v tomto směru najdete také druhou nejdražší ulici na zeměkouli – ta úplně nejdražší je prý monacká Ave Princess Grace.

Když jsme se dostatečně pokochali, čekalo nás docela šokující zjištění v podobě šíleně dlouhé fronty na zubačku zpátky dolů. Ale protože už byla tma a cesta zubačkou nám pořád přišla jako nejrychlejší varianta, holt jsme se postavili na konec řady a čekali a čekali.

Jakmile jsme se dostali z Peaku dolů a poté metrem zpátky do Cowloonu, naše poslední kroky vedly na Temple Street, stejně jako prvního večera, kde jsme si na tržišti koupili ještě nějaké drobné suvenýry na památku. Byli jsme poučení, že na těchto tržištích se zuřivě smlouvá, a tak jsme se tím řídili. Takhle jsem třeba pro strýce vyhandlovala roztomilou Buddhovu hlavičku ze dřeva za pouhé 3 HK dolary – no nekupte to! Pořídili jsme si také jeden obrázek Hong Kongu do sbírky, kovovou sošku Buddhy a Péťa turistické tričko :-).

Na zastávce metra jsme se ještě na chviličku sešli s Phyllis, poděkovali jsme jí ještě jednou za všechno a rozloučili jsme se. Kdoví, kdy se zase uvidíme…?

A pak už nás čekalo jen balení, které nebralo konce. Důkladné obalování všech suvenýrů do kousků oblečení a vyhazování nepotřebného – takhle jsem třeba nechala v Hong Kongu své rozpadlé tenisky :-).

Let do Taipeie utekl jako nic, a protože jsme měli na přestup dost času, přišlo konečně na řadu také psaní pohledů. Překvapilo nás, jak jsou na Taiwanu levné poštovní známky! Tohle vědět dřív, tak posíláme pohledy asi častěji a ve větším objemu :-).

Zpáteční let do Dubaje zpočátku nebyl tak klidný, jak bych si přála, takže spíš než víno a dobré jídlo, co Emirates podávali, mě uklidnila až jejich bohatá filmotéka. S Pretty Woman mi to uteklo skutečně mnohem líp :-).

V Dubaji nás zastihl krásný východ slunce. Naposledy jsme se potěšili letními teplotami, než se vrátíme do sychravého českého listopadu, a vyrazili na poslední etapu naší cesty…

A to už je konec naší pohádky. V Asii se nám strašně líbilo. A už teď víme jistě, že se tam chceme vrátit. Přestože je to tak strašně daleko. Přestože je tam kolikrát potíž domluvit se i s angličtinou. Okouzlila nás místní kultura, kuchyně, architektura i vstřícní lidé, mezi nimiž jsme coby Evropani často vzbuzovali rozruch a zájem. Každý den přinášel spoustu nových zážitků, na které budeme dlouho vzpomínat. Snad jste si prostřednictvím mých článků tenhle výlet užili spolu s námi 🙂

Macao

Připouštím, že si s líčením zbylých dní naší dovolené v Hong Kongu dávám docela na čas :-). K vyprávění už toho ale mnoho nezbývá…

Na předposlední den jsme si naplánovali výlet do bývalé portugalská kolonie Macao, která je unikátní směsicí asijské a středomořské kultury, kombinující zbrusu novou a několik staletí starou zástavbu. Dnes má Macao pověst megacentra hazardních her a hovoří se o něm coby o „čínském Las Vegas“. Od Hong Kongu je dělí asi hodina cesty vysokorychlostním trajektem.

Jízda trajektem je docela adrenalinovým zážitkem, ale pro mě osobně mnohem příjemnějším než třeba létání :-). Pokud si libujete v houpání na vlnách, určitě se vám jízda bude líbit a při zpáteční cestě vás dost možná i ukolébá ke spánku, jako se to stalo mě :-).

Pro začátek pár praktických tipů: Do Macaa je rozhodně potřeba přibalit si pas, protože před nástupem na trajekt procházíte klasickou pasovou kontrolou a stejně tak i po výstupu v Macau si jdete nejprve na imigrační pro povolení k pobytu, a to i tehdy, pokud sem jedete jen „na otočku“ jako my. V Macau mají zavedeno také své vlastní speciální platidlo, patacu, nicméně kvůli jednodennímu výletu není třeba hledat směnárnu. Hongkongské dolary zde přijímají prakticky všude.

Macao bývalou portugalskou kolonii rozhodně nezapře – 450 let portugalské nadvlády, která trvala až do roku 1999, kdy byla kolonie vrácena Číně, na vás stále dýchá na každém kroku. Architektura zde má svůj specifický ráz a při procházce historickými uličkami si chvíli opravdu připadáte jako v jihoevropském městě. V Macau jsme také poprvé za naši dovolenou viděli klasické evropské kostely. Mezi „evropskými“ památkami se však mísí i typicky asijské chrámy.

Naše putování po Macau jsme zahájili rovnou u toho nejstaršího, který zde můžete najít – chrámu A-Ma z roku 1488, který je zasvěcen bohyní moří Mazu.

Další zajímavou místní památkou po cestě do historického centra je Mandarin’s House – rozlehlý komplex se zhruba šedesáti pokoji, který pochází z roku 1869 a je krásnou ukázkou tradiční čínské architektury.

Z typické Asie zase na skok do Evropy – St. Lawrence’s church patří mezi trojici nejstarších kostelů na Macau. Původně byl postaven v polovině 17. století, jeho dnešní podoba však pochází z roku 1846.

Neméně zajímavá je i budova barokního kostela sv. Dominika ze 17. století s nádherným oltářem a trámovou střechou. Nachází se zde pokladnice církevního umění, která zahrnuje přes tři stovky katolických artefaktů, soch a obřadních předmětů, a k vidění je zcela zdarma.

Místní dominantou jsou však každopádně rozvaliny kostela sv. Pavla. Omšelá fasáda a majestátní schodiště jsou vším, co zbylo z tohoto kostela, který byl navržen italským jezuitou a postaven japonskými křesťanskými emigranty počátkem 17. století. Mnozí ho považují za největší památník křesťanství v Asii. Kostel býval součástí St. Paul’s College, která byla první univerzitou v „západním“ stylu na Dálném východě. Univerzita a kostel byly bohužel zničeny požárem roku 1835.

Po tomto okruhu historickým centrem jsme ještě vyšplhali nahoru na kopec, kde se nachází bývalá pevnost, zbudovaná na obranu Portugalci v 17. století. Později fungovala například také jako vězení, dnes zde najdete muzeum Macaa, které ale bývá v pondělky zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali. Místo toho jsme si užili hezkou vyhlídku na město, kvůli které se procházka k pevnosti rozhodně také vyplatí.

Návštěvu Macca rozhodně doporučuji protáhnout do večerních hodin, kdy na město padne tma a začnou se rozsvěcet a ožívat luxusní kasína. Ani my jsme neodolali a zkusili jsme se také do jednoho podívat a koupit si jeden hrací žeton na památku. Do hazardu jsme se ale nepouštěli :-D.

V Macau se nám moc líbilo – je to místo s úplně jinou atmosférou než Hong Kong, se spoustou památek a navíc z Hong Kongu velice dobře dopravně dostupné… No, a příště už nás čeká poslední den naší dovolené, kterým tuto rozsáhlou asijskou sérii uzavřu. Alespoň pro tentokrát. Už teď máme totiž chuť se vrátit :-).

Květnová knihovnička

Mám radost, že po všech mých předsevzetích se tu tento měsíc konečně objevuje pořádná literární nálož. Nojo, dovolená 🙂

Guy Gilbert – Partnerství

Pro začátek bych tu měla tento malý útlý svazeček s podtitulem „Jak uspět ve velkém dobrodružství lásky„, který jsme dostali s Péťou od našeho oddávajícího k předsvatebnímu studiu :-). Autorem je francouzský vychovatel delikventní mládeže a kněz Guy Gilbert, který si klade otázku, jaký má v dnešní době smysl závazek „na celý život“. Nemůžu říct, že by mě četba nějak výrazněji zasáhla, ne se vším, co se v ní píše, můžu souhlasit, nickémě knížečku jsem si přečetla se zájmem a některé postřehy o partnerském vztahu jsou prostě trefné a stojí zato si je čas od času připomínat.

Katherine Crowleyová & Kathi Elsterová – Mrcha v práci

Mé blízké zasvěcené tady tenhle titul asi úplně nepřekvapí :-D. Tak trochu z recese, tak trochu navážno jsem si v knihovně vypůjčila tuto knížku, která se trefně zaměřuje na problematické vztahy mezi ženami na jednom pracovišti. Popisuje různé situace, které mohou s kolegyní-mrchou nastat, a snaží se poskytnout rady, jak nejlépe reagovat a zároveň se zachovat profesionálně. Tyto rady jsou dost obecné a z mého pohledu víceméně k ničemu, protože ze své zkušenosti vím, že pokyny jako „neberte si to osobně“, „snažte se nereagovat“ nebo „pochopte, že je se sebou nespokojená a závidí vám“ člověku prostě moc nepomůžou. Na druhou stranu, autorky prokládají knihu i několika příklady „ze života“ a vědomí, že jsou ženy, které na pracovišti předvádí ještě horší věci než vaše protivná kolegyně, je docela utěšující :-D.

John Green – Příliš mnoho Kateřin

Nemůžu si pomoct, ale John Green je pro mě takový nový David Nicholls. Umí vyprávět jak romantickou lovestory, která vás dojme k slzám, tak komický příběh o ne příliš úspěšném milostném životě mladého intelektuála. Kniha Příliš mnoho Kateřin spadá do toho druhého žánrového proudu. John Green v ní vypráví příběh čerstvého maturanta Colina, který je od malička považován za zázračné dítě a má nepochopitelnou slabost pro dívky se jménem Kateřina. Jeho v pořadí již devatenáctá Kateřina mu právě dala kopačky. Colin je zhrzený a má pocit, že jeho život právě skončil. Naštěstí ho jeho kamarád Hassan vyláká na prázdninovou jízdu bez cíle, během které Colin možná objeví mnohem víc, než jen geniální matematickou rovnici…

Člověk může hrozně moc milovat, myslel si, ale nikdy nemůže nikoho milovat tolik, jako se mu po něm může stýskat.

David Nicholls je možná lepší vypravěč, ale Greenovi se nedá upřít vtip i talent pro originální mystifikaci – sama jsem málem skočila na špek historce o „prodaném“ těle arcivévody Františka Ferdinanda a po dočtení jsem si pro jistotu vygůglila, zda arcivévoda náhodou přecejen není pohřbený někde v Tennessee :-D. Vědecké nadšence pak jistě pobaví celá řada „vzdělávacích“ poznámek pod čarou i matematický dodatek.

Zdeňka Pohlreich – Zprávy z nitra

Od strýca jsem letos k svátku dostala tuto zajímavou knihu, jejíž autorkou je žena slavného pražského šéfkuchaře, která v ní popisuje svůj boj s rakovinou. Protože si strýc libuje v nadpřirozenu, duchovnu a různých alternativních směrech, měla jsem hned jasno, že se bude jednat o mimořádné počtení. Přestože místy na mě byla knížka alternativní až moc, ve spoustě věcí nelze než přitakat. Texty nutí čtenáře k zamyšlení i k přehodnocení vlastního stylu života. A neodpustím si také pochvalu grafického zpracování knihy včetně krásných černobílých fotografií.

Jan Skácel – Doteky

Vůně jarních večerů. Požáry ze čtyř stran. Morava. Domov. Hvězdy. Sny, které se jich dotýkaly. Vzpomínka na jaro, kdy jsem objevila verše Jana Skácela…

Nesnadné léto

Na stromech usychají hnízda
kdo nenašel ten neztrácí
a světlo zní a v jeřabinách
nesnadné léto krvácí

A dlouho uléhají stíny
do trav a karmínová krev
skropila větve vyšel měsíc
vyplašila se koroptev

Do ticha zasouvá se ticho
a marně ptáš se co je tvé
když zbýváš sám a stromy u cest
haluze mají od krve

Dojemně krásná antologie z celoživotního díla jednoho z našich největších básníků, jehož prvotina z roku 1957 se stala meteorem v bídě tehdejší české poezie…

Petra Soukupová – K moři

První pokus o sblížení s dílem Petry Soukupové skončil neúspěchem a knížku jsem vrátila zpátky do knihovny. Krátce nato jsem si ale vypůjčila K moři a ta už mě chytla hned napoprvé. Jedná se o rodinné drama, u kterého je vám už od začátku jasné, že nemá naději na happy end, přesto se kniha nedá odložit až do poslední stránky. Autorka příběh vypráví poměrně strohým, popisným jazykem – o to silněji vyznívá vzájemné odcizení mezi hlavními hrdiny knihy, kterými je několik osob vzájemně propojených rodinnými vztahy. Jejich životní osudy se výrazněji protnou pouze jednou, při náhodné prázdninové cestě k moři… Protože nemám úplně v oblibě otevřené konce, autorka mě potěšila závěrem, ve kterém je pečlivě dovyprávěno, jak to s jednotlivými postavami „bylo dál“. K moři je skutečně zajímavé a zpracováním poměrně originální dílko, které můžu doporučit všem milovníkům vztahových dramat.

Květnová kosmetika

I tento měsíc jsem „zrecyklovala“ několik předchystaných minirecenzí do DROGa rubriky, snad vám přijdou vhod :-)…

Lak na nehty, L’Oreal Paris (odstín Eva’s Pure Red)

Limitovaná kolekce rudých laků „Color riche“ se vyprodávala v DMku za báječných 49 Kč, takže asi správně hádáte, že za ty peníze jsem tam tenhle kousek nemohla nechat. Jednak normálně stojí laky od L’Orealu mnohem víc a navíc červená je klasika, která nikdy nevyjde z módy. Lak krásně kryje už v jedné vrstvě, ale ze zvyku dávám dvě. Hodně mi vyhovuje i široký zakulacený štěteček, se kterým se snadno manipuluje. Schnutí je celkem rychlé, výdrž bohužel spíš podprůměrná. Rozhodně nedoporučuju lakovat např. před koupelí – při delším kontaktu s vodou se hned odlupují konečky. Podle lahvičky se může zdát, že má lak trochu schimmer, ale nalakovaný na nehtech vypadá matně. Barva je vínová s teplým červeným podtónem – zkrátka krásná klasika pro každou příležitost. Až na tu slabší výdrž můžu tenhle kousek od L’Orealu určitě doporučit!

Jemné čistící mléko, Cien

Už tu zase dlouho nebyla žádná kosmetika z Lidlu :-). Tentokrát jsem se rozhodla vyzkoušet odličovací mléko v pumpičkovém balení, které mi v obchodě přišlo hrozně praktické. Doma jsem zjistila, že jsem buď já tak nešikovná (což je dost možný, přiznávám), nebo je to balení vážně blbý a při zmáčknutí stříká pumpička klidně i dva metry daleko, jen ne na odličovací tamponek :D… Ale to se asi dá s trochou opatrnosti a šikovnějšíma rukama vychytat. Teď už k výrobku jako takovému. Mléko je určeno pro všechny typy pleti a obsahuje zvlhčující komplex napomáhající hydrataci. Upřímně, za mě mléko spíš malinko vysušuje… Odličuje se mi s ním ale dobře. Úspěšně odstraní kompletní make-up, jen očnímu okolí bych se s ním radši vyhnula. Výrobek má nenápadnou jemnou parfemaci, ovšem ve složení na můj vkus až moc alkoholu. Celkově si myslím, že v této cenové kategorii patří odličovač od Cienu k těm lepším kouskům, osobně ale dávám u pleťové kosmetiky přednost výrobkům s přírodnějším složením.

Sprchový gel „Belgická čokoláda“, Dermacol

Tímto rozmazlovacím sprcháčem mě obdarovala předloni k Vánocům Pavča a byla to skutečně trefa do černého, protože vůni této Dermacol řady naprosto zbožňuju :-)!! Jestli znáte pomerančovou čokoládu Lindt, tak si ji představte v tekuté podobě jako obsah této tubičky. Řekla bych, že třeba na rozdíl od tělového másla ze stejné řady tady ve sprcháči víc dominuje ten pomeranč a celkově je v tomto případě parfemace o něco intenzivnější. Mně to ale vůůůůbec nevadí, ta vůně je jednoduše božská :D! Vždycky se díky ní příjemně zrelaxuju. Pokud hledáte sprcháč, který potěší vaše čichové buňky, s tímto rozhodně vedle nešlápnete.

Sprchový gel s peelingem „Žlutá broskev“, Yves Rocher

Na rovinu musím říct, že tento sprcháč je pro mě asi zatím největším zklamáním od Yves Rocher. Jeho parfemace je naprosto „vyčpělá“. Peeling je velice jemný, zrníčka nejsou při mytí na pokožce prakticky vůbec cítit – zato ve vaně nadělají pěknej binec :-D. O nějakém peelingovém efektu tedy podle mě taky nemůže být řeč. Složení jsem nicméně shledala celkem nezávadným – 97% složek by mělo být rostlinného původu a výrobek neobsahuje parabeny. Tak či tak – čekala jsem víc a kdybych tento sprcháč nedostala jako vánoční dárek, bylo by mi líto vyhozených peněz.

Dubnová knihovnička

S časem a chutí na čtení to poslední dobou stále není valné, ale tento měsíc si konečně hodlám vzít na chvíli dovolenou a napravit všechny odložené literární resty. Tak snad začne být v literární rubrice zase trochu živo :)! Pro dnešek tedy bohužel jen dva tituly…

Zbyněk Zeman – Edvard Beneš (Politický životopis)

Seriál České století ve mně znovu vzbudil zájem o moderní české dějiny a potažmo i osudy politiků té které doby. Benešův životopis jsem u bráchy v knihovně objevila už před několika lety, ale teprve nyní jsem ho vytáhla s odhodláním, že si ho i přečtu. Beneš je velice záhadnou a rozporuplnou postavou v našich dějinách – na jedné straně je oslavován jako spoluzakladatel našeho státu a zkušený evropský politik, na straně druhé je mu vytýkána jeho opatrnost v období kolem mnichovské dohody i zaslepenost (či naivita) jeho představ o mezinárodní politice po skončení druhé světové války.

„…Sovětský svaz se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí svých spojenců. Já vím, že i mezi vámi jsou takoví, kteří mají o tom pochybnosti. Snad i Vy (tj. Beneš) trochu pochybujete. Ale já ujišťuji, že se nikdy nebudeme vměšovat do vnitřních záležitostí svých spojenců…“

(Stalin, březen 1945)

Kniha mapuje celý Benešův politický život a já osobně jsem se díky ní dozvěděla celou řadu zajímavých historických souvislostí zejména z období Benešova působení v exilu za druhé světové války a z únorového převratu, který jsme ve škole nikdy neprobírali, takže veškeré mé znalosti této historické etapy jsou omezeny na samostudium. Přestože mě některé detailnější politické pasáže úplně nebavily, stálo zato se jimi prokousat. Benešův životopis svým způsobem vyvolává víc otázek než odpovědí, ale to je nejspíš i dobře. Bouřlivé dějiny uplynulého století jen těžko můžou mít jediný správný výklad…

Michal Viewegh – Výchova dívek v Čechách

Tak jsem dala po delší době zase šanci Vieweghovi, kterého normálně moc nemusím, ale Výchova dívek v Čechách je přece jen taková klasika a určitě patří k tomu lepšímu, co kdy Viewegh napsal 8-). Jako oddechovka je tenhle příběh o doučování „na objednávku“, které posléze přeroste v milostné drama, určitě fajn – čtenářovi se to dobře konzumuje a místama je to i vtipný. Pokud k ukrácení dlouhé chvíle zrovna nepotřebujete nějaké intelektuálně povznášející čtení, tenhle Viewegh by mohl být docela dobrá volba.