Blog Janie Milíčové

Metropole Surabaya je poměrně chudá na historické památky, ale vzhledem k tomu, že jsme si ji vybrali pouze jako přestupní stanici, příliš nás to netrápilo. Co nás však trápilo více byly ceny letenek do Yogyakarty, které nebyly tak příznivé, jak jsme si představovali, a navíc nám z nějakého záhadného důvodu nešly koupit online. Nakonec nás však napadlo spásné řešení – vypravit se do Yoggy vlakem! Cesta měla trvat asi 5 hodin a usoudili jsme, že i s čekáním na letištích by nás to časově nakonec vyšlo nastejno. A navíc byly jízdenky za hubičku! Nápad by tedy byl. Po lahodné snídani, složené z všelijakých druhů teplého jídla, toustů, ovoce, zeleniny a sladkých waflí, jsme si zašli ještě do hotelové kavárny na kávičku a všechno řádně naplánovali.

Do odjezdu vlaku nám zbývalo ještě dost času, a tak jsme se rozhodli porozhlédnout po okolí. Hlučná a špinavá Surabaya je hlavním přístavem východní Jávy a moc kulturních zajímavostí se zde nenachází. Čeho se však Surabayi nedostává na kultuře, to si vynahrazuje možnostmi nákupů. Ve městě najdete údajně ta nejlepší nákupní centra hned po Jakartě. A protože jsme se už dlouho nevěnovali shánění suvenýrů, s radostí jsme se chytli doporučení z průvodce a do jednoho nedalekého nákupního střediska zamířili 🙂

Lákalo nás především nepřeberné množství barevných košil a halenek s tradičním indonéským potiskem, které tu v turisty nepolíbeném městě prodávali za mnohem lepší ceny než na Bali. A jako Evropani jsme tu opět sklízeli nemalý zájem jak ze strany prodavaček, tak běžných kolemjdoucích 😀

O pár hodin později jsme se obtěžkáni novými hadříky a pečivem do vlaku vydali na zpáteční cestu do našeho hotelu. Nebe se ovšem mezitím děsivě zatáhlo a tropický slejvák na sebe také nenechal dlouho čekat. Přestože jsme byli od hotelu vzdálení s bídou čtvrt hodiny chůze, řádila taková průtrž, že bylo nemyslitelné, abychom pokračovali v cestě. Už tak jsme měli od včerejška pěknou kupu nedosušeného oblečení z lijáku na Ijenu. Ukryli jsme se pod nějakou stříškou na ulici, zároveň nás už ovšem začínal i pěkně tlačit čas, protože odjezd našeho vlaku se blížil, netušili jsme, jak daleko je to odsud na vlakové nádraží ani kde se tam kupují jízdenky.

V tom nás napadlo, že jsme před chvílí míjeli několik řidičů rikšy, kteří na nás vesele mávali, že nás svezou. To ovšem ještě nepršelo a my jejich snahu vydělat na evropských turistech vesele bojkotovali. Pokorně jsme se tedy vrátili a požádali o svezení :-). Jízda krytou rikšou byla docela vtipným zážitkem – možná bychom byli v hotelu rychlejc i pěšky, ale za tu srandu to stálo a aspoň jsme nezmokli.

Pak už následovala honička – vyzvednout na hotelu naše zavazadla, nechat si zavolat Bluebird taxi a pak už se jen modlit v dopravní zácpě, abychom na naše vlakové nádraží Gubeng dorazili včas. Štěstí ale stálo ten den při nás, a tak nejen že jsme zvládli v rekordním čase a bez zádrhelů nákup jízdenek, ale hravě jsme našli i náš perón a vlak. Jízdenky se zde kontrolují pracovníky místních drah ještě před nástupem do vlaku, takže jsme to měli celkem posichrované 🙂

Co nás hodně příjemně překvapilo byla čistota i moderní vybavení našeho vlaku. Pohodlné sedačky, čisté toalety, televize a dokonce „stevardi“, kteří nám na cestu klimatizovaným vozem rozdali deky… to bych v Indonésii popravdě moc nečekala! Jestli ono to nebude tím, že jsme si sedli do vagonu vyšší třídy, jak nám při obcházení průvodčího záhy docvaklo 😀 Naštěstí se nic tak strašného nestalo a na našich místech jsme mohli zůstat až do Yogyakarty. Cesta utekla velice rychle a příjemně – ani mi to nepřišlo jako 5 hodin. Čas jsem si krátila čtením Zelené míle (u níž mi Péťa nechtěně prozradil pointu :-D…).

Někdy mezi devátou a desátou večer jsme dorazili do Yogyakarty. Rychle jsme se zorientovali a zamířili ven, abychom si chytili nějaké taxi. V Yogge už jsou místní na turisty zvyklí, takže následovalo tradiční divoké smlouvání, z něhož jsme stejně nevyšli jako vítězové, protože už bylo pozdě a my se do našeho hotelu prostě potřebovali dostat. Při vystupování z taxi před hotelem jsme si nezapomněli hlasitě česky postěžovat, jak nás ten taxikář „nechutně vojebal“. Jak už to tak bývá, právě v tom okamžiku jsme narazili na první kolemjdoucí Čechy za celou naši dovolenou, klasika :D…

Radši jsme se honem pakovali ubytovat do našeho malého, leč útulného pokojíčku. A pak už hurá na kutě! Měli jsme před sebou už pouhé dva dny dovolené, ale Yogaykarta toho nabízela tolik k vidění, že jsme byli odhodlaní užít si je na maximum!

Den našeho rozloučení s ostrovy Gili a vlastně i s celým Bali byl tu. Po snídani jsme se přesunuli i s našimi zavazadly do přístaviště na rychloloď a než jsme se nadáli, už jsme byli zase zpátky v Padang Bai, kde nás již vyhlížel domluvený šofér Antok :-D.

Na tomto dnu vlastně není moc co líčit, protože nás čekala celodenní jízda autem napříč celým Bali, zpestřená snad jen Antokovou zálibou v reggae music, kterou nás oblažoval celou cestu z reproduktorů, a zastávkou na večeři ve warungu pro místňáky, která nás díky přítomnosti Antoka vyšla na nějakých 60 Kč za oba :-D!

Někdy okolo desáté večer jsme konečně dorazili do přístaviště a nalodili se i s autem na trajekt, který nás během hodiny převezl na Jávu do přístavu Ketapang. Pak už to bylo coby kamenem do Banyuwangi, městečka, kde jsme se rozhodli přenocovat. Díky příznivým cenám jsme si na Jávě mohli za srovnatelné peníze dopřát nesrovnatelně luxusnější ubytování. Právě tady v Banyuwangi jsme také zažili pravděpodobně naši nejlepší indonéskou snídani. To nepřeberné množství ovoce, džusů, dezertů…

Posilněni vydatnou snídaní jsme sbalili našich pár švestek a vydali se spolu s vždy dochvilným Antokem 😀 na náš dnešní trip – výstup na sopku Ijen. Hlavním turistickým lákadlem této náhorní plošiny je jezero Kawah Ijen v kráteru vyhaslé sopky, na jehož březích se dodnes primitivním způsobem těží síra.

Výchozím bodem pro tříkilometrovou výpravu k jezeru je obec Pal Tuding, kde se nachází kancelář národního parku, kde je potřeba zaplatit vstupní poplatek. Počasí nám zpočátku úplně nepřálo, a tak jsme výlet zahájili v místním stánku zakoupením pláštěnek. Déšť naštěstí časem ustal, takže jsme se mohli soustředit na výstup. Trasa vedla zpočátku lesem do prudkého kopce a postupně se stávala příkřejší a v deštěm rozbahněném terénu hůře schůdná.

Během cesty jsme míjeli těžaře síry svážející na svých vozících žlutý náklad. Za peníze jsou velice ochotní zapózovat na fotku :-D. Hornící sestupují k jezeru Kawah Ijen každý den – na břehu si naloží 50-70 kg síry a s tímto nákladem se vydávají zase zpět. Je to nebezpečná a velice špatně placená práce – sirné výpary kolem jezera jsou jedovaté a několik horníků už zde prý zahynulo.

Výstup byl poměrně náročný, takže jsme přivítali s povděkem občerstvovací zastávku a nechali si od místní babi uvařit nudlovou polévku do hrnečku. Posilněni jsme se vydali na poslední etapu výstupu. Cesta nás dovedla až k okraji kráteru a najednou končila na holém skalisku asi dvě stě metrů nad jezerem. K našemu zklamání však široko daleko nebylo vidět nic než hustá mlha. Už to vypadalo, že jsme se celou tu cestu sem nahoru táhli úplně zbytečně. Péťa to ale nechtěl vzdát a rozhodl, že zkusíme sestoupit trochu níž k sirnému jezeru. Neměli jsme s sebou masky, takže jsme si obličej alespoň zakryli šátky, abychom nevdechovali dusivé sirné výpary. A v tom se mlha skutečně na chvíli rozestoupila a my jsme spatřili to, co nám dosud zůstalo skryto – nepopsatelně modro-zelené sirné jezero! Strávili jsme tam tak asi půl hodiny, číhající na několik dalších okamžiků, kdy nám valící se oblaka mlhy a páry znovu odkryjí tu krásnou podívanou.

Když už jsme se pomalu chystali k odchodu, strhnul se liják. Ohromný tropický liják, který nás během chvilky zalil takovou sprchou, že ani pláštěnky a deštníky nás nezachránily. Měla jsem promočené kompletně všechno – minimálně tři vrstvy oblečení včetně spodního prádla a v kožených botách nad kotníky mi taky pěkně čvachtalo. A to jsme před sebou měli ještě celou minimálně dvou hodinovou cestu zpátky! Prokletý sirou smrdící Ijen nás takhle vytrestal!

Nedalo se ale nic dělat – promočení na kost jsme museli jít dál. Jak to ale bývá, po dešti obvykle vysvitne slunce – a my jsme se najednou, když se mraky a mlhy rozplynuly, nestačili divit, jak je tu nahoře krásně v záři slunečních paprsků. Celkově mi příroda na Jávě přišla o něco barevnější a bujnější než na Bali, i když možná je to jen můj pocit.

Našemu návratu ala mokré slepice se Antok, čekající a pokuřující dole na parkovišti u infocentra, nepokrytě vysmál. V autě jsme se, promoklí a navzdory slunci prokřehlí, kompletně převlékli do suchého. To blaho, když jsem si na nohy poprvé za celou dovolenou natáhla huňaté vlněné ponožky – já věděla, že přijdou vhod i v tropech :-)!!

Horší ovšem bylo, že teplého oblečení jsme si s sebou opravdu nebrali moc – prakticky veškeré trekové oblečení a obuv jsme teď měli komplet mokré a v místním klimatu nebylo moc pravděpodobné, že se nám je podaří do rána vysušit, abychom mohli pokračovat na další trek. Museli jsme tedy přehodnotit naše plány a rozhodnout se, co dál.

Nakonec jsme usmlouvali s Antokem, aby nás zavezl do Surabaya, druhého největšího města v Indonésii, kde je letiště a odkud tedy budeme moci rovnou přeletět do Yogyakarty, kam jsme stejně měli namířeno v následujících dnech. Přišlo nám to jako nejlepší řešení a Antok taky moc neprotestoval, i když nás za tuto změnu plánu neváhal oškubat na kost 😎

Vtipnou tečkou dne byla večeře, kterou jsme si opět rozhodli dopřát v Antokově režii v nějakém lokálním podniku. Zavezl nás tedy k jakémusi „fast foodu“ pod širým nebem, kde jsme si vybrali klasické nudle a kuře se zeleninou a rýží. Už během jídla jsme si všimli, že po nás stydlivě pokukuje parta místních puberťaček a nakonec se odvážili oslovit Antoka, zda by se s námi mohly vyfotografovat 😀

V Surabaya nás Antok vysadil u našeho hotelu The Alana a tady jsme se spolu také rozloučili. Přestože mi k srdci moc nepřirostl, na cestách se nám osvědčil jako spolehlivý průvodce. Teď už nás čekalo zase putování na vlastní pěst…

Náš poslední celý den na ostrovech Gili jsme zasvětili opět povalování na pláži. Ono se tady upřímně řečeno nic moc jinýho dělat ani nedá. Dneska to s odstupem hodnotím tak, že ačkoliv jsou Gili Islands v průvodcích vychvalované do nebes, Bali nabízí mnohem zajímavější místa k navštívení. Zdaleka to tu není tak čisté a panenské, jak jsem si to představovala. I když… jak se dočtete níže, západy slunce na místní pláži vás chytnou za srdíčko, to zas jo 🙂

Péťa už byl zase celý nedočkavý šnorchlovat a ani spálená záda z předchozího dne ho nemohla odradit. To já jsem se zase nemohla dočkat, až se zavrtám do písku (z něhož čas od času vyhloubili díru a vylezli na povrch legrační malí krabíci) a otevřu Ziburu :-D. Dopoledne byl ohromný odliv, obrovské vlny se na čas změnily v malé vlnky, takže se dalo i koupat a v průzračně čisté vodě pozorovat hemžící se barevné rybičky. Kvůli ostrým korálům bylo každopádně nutné lézt do moře v botách, a to obzvlášť dnes, kdy člověk ušel od pláže půl světa a voda mu byla pořád po kolena.

Když nás dostihl hlad, vyrazili jsme do warungu Natys na lahodný oběd, skládající se z rybí polévky se zeleninou, několika druhů masa a dezertu z hnědé rýže poněkud rozporuplné chuti :-D.

Na podvečer jsme si usmysleli procházku podél pláže na jižní stranu ostrova, odkud budeme moct pozorovat západ slunce. Tato strana, byť působila na první pohled mnohem opuštěněji, se mi moc líbila. Pláž lemovaly stylové kavárničky a warungy přímo pod širým nebem a my neodolali a usadili se s vychlazeným pivem Bintang přímo na písku. Romantika na ntou 🙂

Když se setmělo, vydali jsme se stejnou cestou zpátky na sever do naší „čtvrti“ a s vidinou zopakování včerejší rybí večeře jsme vyrazili opět na tržiště. Tentokrát jsme si tam dali barakudu a místo zbylo i na dezert v podobě brownies.

Večerní program jsme ale museli předčasně ukončit, protože Péťu začala hrozně pálit jeho spálená záda. Bohužel nedal na moje doporučení, aby dnes šnorchloval v tričku. V noci mu pak bylo moc zle a asi měl i úžeh :(. (Málem bych taky zapomněla zmínit, že mně konečně zabral Ercefuryl a po dnech utrpení se mé zažívání opět dostalo do formy!). Původní myšlenku, že bychom si pobyt na Gili prodloužili, jsme šmahem zamítli. Strávit tu víc než 3 dny, asi se ukoušeme nudou. Už jsme se nemohli dočkat druhého dne, kdy jsme se měli přesunout na Jávu.

Péťu na Gili naprosto pohltilo šnorchlování a objevování světa pod mořskou hladinou! Veškeré vybavení se tu dá vypůjčit za hubičku a na každém kroku tu narážíte na společnosti organizující šnorchlovací výlety po ostrovech. Nakonec jsme se tedy rozhodli na jeden takový výlet se také vypravit.

Vyráželo se hned po snídani ze severní strany ostrova. Musím říct, že v první chvíli, když jsem viděla, jakou bárkou pojedeme, nevzbudilo to ve mně úplně důvěru. Když jsme hned na začátku měli problém nastartovat jeden z motorů a loďka se začala na mohutných vlnách příboje povážlivě kymácet, zmocnila se mě lehká panika. Nezbývalo, než se modlit, aby v lodi byly aspoň záchranné vesty. Ostatní osazenstvo naší bárky, čítající asi 15 lidí včetně posádky pod vedením kapitána Linga :-), se ale tvářilo natěšeně na šnorchlovací dobrodružství a nikdo se příliš neznepokojoval.

První zastávku jsme udělali u ostrova Meno, nejmenšího a údajně také nejpoklidnějšího z Gili ostrovů. Po šnorchlovací přestávce jsme pokračovali na sever k tzv. „turtle point“ – místu, kde se často vyskytují mořské želvy. Moře tu ale bylo natolik rozbouřené a vlny tak obrovské, že náš kapitán rozhodl pokračovat rovnou na další zastávku k ostrovu Air a že snad při zpáteční cestě budeme mít větší štěstí na počasí. Ulevilo se mi, že odsud jedeme pryč, protože jestli jsem nás někde viděla překlopený i s lodí, bylo to právě tady na širém moři.

Gili Air leží nejblíže Lomboku a je to dobrý kompromis mezi zalidněným Trawanganem a „trosečnickým“ ostrovem Meno. Zpětně jsme trošku litovali, že jsme se neubytovali právě na Airu – mně osobně se líbil ze všech tří ostrovů nejvíc. Vlnky zde byly naštěstí o mnoho mírnější a hlavně jsme tu všichni dostali chleba na krmení rybiček. Během chvilky se jich tady seběhla hotová pestrobarevná hejna a proháněly se v průzračně čisté vodě přímo pod námi.

Na ostrově Air jsme zakotvili a udělali si tu delší přestávku. Té jsme hned využili k obědu, protože po dopoledním adrenalinu na vlnách nám docela vytrávilo. Vyrazili jsme do nejbližšího warungu s poetickým názvem Neverland a objednali si grilované krevetky se zeleninou a rybí steak s hranolkama.

Po dobrém obědě jsme měli ještě dost času, a tak jsme si s Péťou udělali procházku po pláži. K mému nadšení tu byly vlny tak mírné, že se tu dalo bez problémů koupat. Poprvé za celou naši dovolenou koupání v moři – konečně se mi tenhle výlet začínal líbit :-)!! Pro Péťův mobil se stal bohužel osudným. Pochopitelně jsme si s sebou na potápění vzali náš vypůjčený podvodní foťák. Nachystali jsme si ho na samospoušť, že si uděláme fotku, jak se válíme na pláži a omývají nás vlnky. Péťa si bohužel při pořizování tohoto snímku zapomněl vyndat mobil z kapsy 🙁 a tak snímek vstoupil do dějin jako „fotka za všechny prachy“ :-D. Mobil strávil ve vodě opravdu asi vteřinu – jedno ošplouchnutí vlnkou – ale dalším osudovým omylem bylo to, že se ho Péťa okamžitě pokusil zapnout, což se nedoporučuje. Nezbývalo nic jiného, než pokusit se ho doma v bungalovu vysušit a doufat, že za pár dnů zase naskočí.

Po zastávce na Airu jsme pokračovali opět na turtle point. Moře nyní bylo o poznání klidnější, ale ani tak bych si netroufla skočit do vody – pod námi byla jen temná hlubina a široko daleko žádná pevnina. Byla jsem zvědavá, jestli skutečně na nějaké želvy narazíme, ale měli jsme štěstí. Viděla jsem je dokonce i z lodi – jak se vynořují na vodní hladině, aby se mohly nadechnout a zase klesnout dolů do hloubky oceánu. Péťa je neohroženě pronásledoval, ale stejně se mu nepovedlo pořídit snímek z takové blízkosti, jako předchozí den na Trawanganu.

Poslední zastávku jsme udělali přímo na zapádním pobřeží ostrova Meno, kde jsme opět ukotvili loď a šlo se k nedalekému slanému jezeru. My s Péťou jsme se ale rozhodli zůstat na opuštěné pláži a udělat si ještě nějaké fotky. Poté už jsme se vraceli zpátky na Trawangan. Výlet to byl skutečně vzrušující, i když bych se bez adrenalinu tohoto typu zřejmě obešla 8-). Byla jsem ale ráda, že Péťa byl z podmořského světa nadšený a fotky, které pořídil, jsou prostě úžasné 🙂

Večer jsme vyrazili projít se na hlavní promenádu, která nás dovedla až k obrovskému tržišti pod širým nebem, kde se upravovaly ryby a mořské plody na všechny možné způsoby. O večeři včetně dezertu jsme tedy měli postaráno.

Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v jednom z barů, lemujících pobřeží, podívat se na koncert nějaké místní kapely, ale únava nás brzo přemohla, a tak jsme nakonec zamířili zpátky do našeho bungalovu čerpat síly na náš poslední den na Trawanganu.

Na sobotu jsme si naplánovali náš přesun rychlo-lodí z Padangbai na ostrovy Gili. Jedná se o tři maličké pusté ostrůvky, lemované plážemi s bělostným pískem a kokosovými palmami, usazené v tyrkysovém moři. Na ostrovech nejsou žádné motorky a nenajdete tu ani psy (hurá!). Každý ostrov má svůj vlastní charakter. Trawangan, který jsme si vybrali pro svůj pobyt my, je zdaleka nejkosmopolitnější. Kulturně jsou však ostrovy Gili velmi odlišné od Bali – prakticky všichni místní jsou muslimové.

Samotnému přesunu předcházelo velmi pečlivé vybírání lodní společnosti, do jejíchž rukou svěříme své životy – a to doslova, protože právě lodě nedostatečně vybavené záchrannými vestami, přetěžované množstvím turistů s vidinou co největšího zisku a se špatnými bezpečnostními prvky, jsou častou příčinou nehod s tragickými následky. Dbajíce varování jsme tedy spíš než na cenu palubních lístků koukali na recenze dopravních společností. K našemu zděšení na tom byly téměř všechny společnosti podobně… bídně. Dokonce jsme zjistili, že společnost, která byla v našem průvodci uváděna jako jedna z těch prověřených a doporučovaných, zhruba před měsícem pozastavila činnost, protože jedna z jejích turistických lodí explodovala. A to vám na klidu skutečně nepřidá… Nakonec jsme se rozhodli pro společnost Sindex, a vzhledem k tomu, že tu dnes sedím a píšu tento článek, evidentně to byla dobrá volba :-).

Vtipný byl i náš přesun z vily do přístaviště. Požádali jsme Niluh, aby nám zajistila nějaký odvoz, protože to bylo pěkný kus cesty a loď odjížděla brzo ráno. Jaké bylo naše překvapení, když nás ráno přišli vyzvednout dva Balijci na motorkách. Evidentně si nějak neuvědomili, že s sebou budeme mít i zavazadla :-D. Se vzniklou situací si však poradili s lehkostí sobě vlastní – pohotově zavolali třetího Balijce, který přijel taky na motorce :-D. Kupodivu se jim ale nějak podařilo nás i se všemi našimi kufry naskládat na své stroje a do přístaviště celkem bez problémů dopravit. Tomu říkám překonání výzvy :-D!

Naše rychlo-loď zastavovala na Lomboku a ostrově Air, který patří do trojice ostrovů Gili. My ale jeli až na konečnou – Trawangan. Nutno říct, že se nám dostalo přivítání jak se patří. Jen co jsme vylezli z lodi a pobrali svou batožinu, spustil se takový slejvák, že se ulice během chvilky proměnily v benátské kanály. Nebyl čas se rozkoukávat – rovnou jsme zamířili pod nejbližší stříšku a doufali, že se déšť brzy přežene. Mezitím jsme se aspoň mohli trochu zorientovat a nasměrovat se k naší zdejší ubikaci Trawangan Cottages.

Počasí se naštěstí skutečně brzy umoudřilo, nicméně voda v ulicích odtékala jen velice pomalu. Místy se už dalo projít suchou nohou, ale jinde se po celé šířce ulice vytvořila nepřekonatelná jezera. Nezbývalo než rezignovat na sucho v botech a vydat se vstříc lepším zítřkům 🙂

Náš bungalow jsme našli celkem bez problémů. Sotva jsme se ubytovali, jali jsme se sčítat škody. Jak dopadl náš obraz z Tegalalang, zabalený pouze do papíru, jsme radši nechtěli hádat. Jeden celý kufr byl promáčený, takže jsme mokré svršky rozvěsili po pokoji. Druhé zavazadlo dopadlo kupodivu dobře – veškerý jeho obsah zůstal suchý (doporučujeme kufry z Lidlu :D!).

Po tomhle náročném entré nás dohnal hlad – zamířili jsme tedy do jednoho z warungů, které byly rozesety po celém pobřeží. Objednali jsme si kalamáry, ale moc nás ve zdejší úpravě nenadchly. Každopádně účel zaplnění žaludku celkem splnily, a my se tak mohli konečně jít vyvalit na pláž.

Konečně ten pravý dovolenkový zevling s knihou! Zatímco já jsem se ponořila do dobroružného vyprávění o pouti Ládi Zibury do Jeruzaléma, Péťa se ponořil pod mořskou hladinu se šnorchlem a pronásledoval místní živočichy :-). Dokonce se mu podařilo spatřit i karetu obrovskou! Ty sice žijí v hloubce, ale jednou za čas vždy vystoupají k mořské hladině, aby se mohly nadechnout. Díky zapůjčenému podvodnímu foťáku se Péťovi podařilo udělat spoustu krásných fotek. Člověku se ani nechce věřit, jak pestrý je život pod vodní hladinou…

Trawangan je potápěčskou Mekkou – na školy potápění a půjčovny vybavení zde narazíte na každém kroku. My jsme se usadili na severovýchodní pláži. Korály jsou zde sice od turistů celkem dost poničené, ale je tu spousta ryb :-).

Po odpolední pohodičce jsme se vrátili zpátky do bungalowu, abychom ze sebe smyli sůl. Zatímco byl Péťa v koupelně, já jsem kontrolovala, jak nám usychá rozvěšené prádlo. A v tom jsem ho uviděla. Podél stěny našeho pokoje běžel ten největší a nejodpornější šváb všech dob. Zburcovala jsem Péťu, aby ho šel zabít, ale než se k tomuto činu odhodlal, šváb zmizel ve škvíře pod vestavěnou skříní. Bylo myslím dost jasný, že tahle místnost není dost velká pro nás oba – buď já nebo šváb XXL! A navíc, kdoví, kolik se jich pod tou skříní ještě skrývá. A bůhví odkud sem vlastně přilezl!

Šli jsme tedy na recepci, vysvětlili jim situaci a požádali o lepší pokoj. Zdálo se, že to nebude problém. Zatímco jsme stáli uprostřed našeho pokoje a rokovali o vyřešení švábího problému, náš nevítaný host se rozhodl opustit svůj úkryt. Jeden z kluků – recepčních ho bez rozpaků sebral do ruky a udělal s ním rychlý proces. Prý jsme měli smůlu, že po dlouhém období sucha přišel zrovna tak velký slejvák a švábi vylezli ze svých děr. No super. I tak jsme se rozhodli pro změnu pokoje – v tom druhém se žádná podezřelá škvíra nenacházela a krizovou oblast okolo prahu dveří jsme se rozhodli vystříkat sprejem proti hmyzu, který nám personál ochotně zapůjčil. Náš český postřik jsme propašovali přes ostře střežená letiště v Praze i v Dubaji, aby nám byl potupně zabaven v cílové rovince v Jakartě. Pech 🙂

Po tomto adrenalinovém zážitku jsme skutečně potřebovali něco, co pro změnu pohladí po duši. A romantická večeře při svíčkách na pláži tuhle potřebu beze zbytku naplnila :-). Trauma ze švába jsme utopili ve sklenici piňa colády a prázdné žaludky zaplnily úžasným grilovaným steakem z tuňáka. Fajnové bolestné :-).

Pak už jsme se jen šli projít po hlavní promenádě, okukovali noční život na Trawanganu odehrávající se ve všudypřítomných barech a u stánků nabízejících výlety lodí se rozhodli pro program na následující den – šnorchlovací výlet okolo ostrovů Gili. To aby toho adrenalinu na naší dovolené nebylo málo 😉