Metropole Surabaya je poměrně chudá na historické památky, ale vzhledem k tomu, že jsme si ji vybrali pouze jako přestupní stanici, příliš nás to netrápilo. Co nás však trápilo více byly ceny letenek do Yogyakarty, které nebyly tak příznivé, jak jsme si představovali, a navíc nám z nějakého záhadného důvodu nešly koupit online. Nakonec nás však napadlo spásné řešení – vypravit se do Yoggy vlakem! Cesta měla trvat asi 5 hodin a usoudili jsme, že i s čekáním na letištích by nás to časově nakonec vyšlo nastejno. A navíc byly jízdenky za hubičku! Nápad by tedy byl. Po lahodné snídani, složené z všelijakých druhů teplého jídla, toustů, ovoce, zeleniny a sladkých waflí, jsme si zašli ještě do hotelové kavárny na kávičku a všechno řádně naplánovali.
Do odjezdu vlaku nám zbývalo ještě dost času, a tak jsme se rozhodli porozhlédnout po okolí. Hlučná a špinavá Surabaya je hlavním přístavem východní Jávy a moc kulturních zajímavostí se zde nenachází. Čeho se však Surabayi nedostává na kultuře, to si vynahrazuje možnostmi nákupů. Ve městě najdete údajně ta nejlepší nákupní centra hned po Jakartě. A protože jsme se už dlouho nevěnovali shánění suvenýrů, s radostí jsme se chytli doporučení z průvodce a do jednoho nedalekého nákupního střediska zamířili 🙂
Lákalo nás především nepřeberné množství barevných košil a halenek s tradičním indonéským potiskem, které tu v turisty nepolíbeném městě prodávali za mnohem lepší ceny než na Bali. A jako Evropani jsme tu opět sklízeli nemalý zájem jak ze strany prodavaček, tak běžných kolemjdoucích 😀
O pár hodin později jsme se obtěžkáni novými hadříky a pečivem do vlaku vydali na zpáteční cestu do našeho hotelu. Nebe se ovšem mezitím děsivě zatáhlo a tropický slejvák na sebe také nenechal dlouho čekat. Přestože jsme byli od hotelu vzdálení s bídou čtvrt hodiny chůze, řádila taková průtrž, že bylo nemyslitelné, abychom pokračovali v cestě. Už tak jsme měli od včerejška pěknou kupu nedosušeného oblečení z lijáku na Ijenu. Ukryli jsme se pod nějakou stříškou na ulici, zároveň nás už ovšem začínal i pěkně tlačit čas, protože odjezd našeho vlaku se blížil, netušili jsme, jak daleko je to odsud na vlakové nádraží ani kde se tam kupují jízdenky.
V tom nás napadlo, že jsme před chvílí míjeli několik řidičů rikšy, kteří na nás vesele mávali, že nás svezou. To ovšem ještě nepršelo a my jejich snahu vydělat na evropských turistech vesele bojkotovali. Pokorně jsme se tedy vrátili a požádali o svezení :-). Jízda krytou rikšou byla docela vtipným zážitkem – možná bychom byli v hotelu rychlejc i pěšky, ale za tu srandu to stálo a aspoň jsme nezmokli.
Pak už následovala honička – vyzvednout na hotelu naše zavazadla, nechat si zavolat Bluebird taxi a pak už se jen modlit v dopravní zácpě, abychom na naše vlakové nádraží Gubeng dorazili včas. Štěstí ale stálo ten den při nás, a tak nejen že jsme zvládli v rekordním čase a bez zádrhelů nákup jízdenek, ale hravě jsme našli i náš perón a vlak. Jízdenky se zde kontrolují pracovníky místních drah ještě před nástupem do vlaku, takže jsme to měli celkem posichrované 🙂
Co nás hodně příjemně překvapilo byla čistota i moderní vybavení našeho vlaku. Pohodlné sedačky, čisté toalety, televize a dokonce „stevardi“, kteří nám na cestu klimatizovaným vozem rozdali deky… to bych v Indonésii popravdě moc nečekala! Jestli ono to nebude tím, že jsme si sedli do vagonu vyšší třídy, jak nám při obcházení průvodčího záhy docvaklo 😀 Naštěstí se nic tak strašného nestalo a na našich místech jsme mohli zůstat až do Yogyakarty. Cesta utekla velice rychle a příjemně – ani mi to nepřišlo jako 5 hodin. Čas jsem si krátila čtením Zelené míle (u níž mi Péťa nechtěně prozradil pointu :-D…).
Někdy mezi devátou a desátou večer jsme dorazili do Yogyakarty. Rychle jsme se zorientovali a zamířili ven, abychom si chytili nějaké taxi. V Yogge už jsou místní na turisty zvyklí, takže následovalo tradiční divoké smlouvání, z něhož jsme stejně nevyšli jako vítězové, protože už bylo pozdě a my se do našeho hotelu prostě potřebovali dostat. Při vystupování z taxi před hotelem jsme si nezapomněli hlasitě česky postěžovat, jak nás ten taxikář „nechutně vojebal“. Jak už to tak bývá, právě v tom okamžiku jsme narazili na první kolemjdoucí Čechy za celou naši dovolenou, klasika :D…
Radši jsme se honem pakovali ubytovat do našeho malého, leč útulného pokojíčku. A pak už hurá na kutě! Měli jsme před sebou už pouhé dva dny dovolené, ale Yogaykarta toho nabízela tolik k vidění, že jsme byli odhodlaní užít si je na maximum!
