Pán prstenů je fenoménem, kterému jsem dlouho úspěšně odolávala. Až jsem jednoho hezkého jarního dne (bylo to tak před rokem, stydím se) dostala jeden výtisk od Terezky – aby mi s ním lépe utíkalo studium na státnice. Jak už to tak bývá, do knížky jsem se začetla teprve v létě po státnicích. Pak zase nějaký čas ležela ladem a vzpomněla jsem si na ni až na podzim. Dobrou půlku knížky jsem přelouskala ve vlaku na cestě za našim ostravským „hrdinou“. Na zpáteční cestě jsem prožívala muka, jestli Gandalf přežije nebo ne :D! Pak přišly Vánoce a já na Pána prstenů opět zapomněla. Až teď jsem měla přes týden v KM trochu víc času a konečně se mi podařilo prokousat se až na poslední stránku. Tak taková já jsem čtenářka!
Z knížky mám trochu rozporuplné pocity. Sami vidíte, že pro mě bylo obtížné se začíst – hlavně zpočátku mi příběh připadal strašně rozvláčný a pomalu se rozjíždějící. Zkrátka málo akce. Když jsem pak ovšem do děje nějakým způsobem „spadla“, bylo stejně těžké se odtrhnout (pokud nešlo zrovna o nějakou pasáž, kde se nic extra zajímavého nedělo). První díl slavné trilogie mě tedy zatím tak úplně nepřesvědčil, že jsem dělala chybu, když jsem se mu doteď vyhýbala. Ale tak či tak je mi teď líto, že nemám po ruce pokračování a nemůžu se podívat, jak to bude s Frodem, prstenem a spolem dál :D…