Filmové tipy na prázdniny

Komu se ještě nerozjel nový semestr, jistě má moře volného času a byla by škoda nezpříjemnit si ho nějakým zajímavým filmem. Opět přináším tipy napříč různými žánry, tak věřím, že si vyberete :-)…

Život je krásný

Hned na úvod vám nabídnu to nejlepší…Kolik znáte filmů o druhé světové válce? Určitě pěknou hromadu. Všechny jsou ale tak trochu stejné, ne? Stísněná atmosféra, stupňující se napětí, strach a pak spousta přehnané brutality, krve a násilí. Nekouká se na to hezky. Ale přes všechny tyto aspekty válečné filmy zbožňuju a ty nejlepší jako je Pianista nebo Romeo, Julie a tma jsem schopná vidět posté a stejně mě vždycky dostanou. Život je krásný se z kolonky válečných filmů vymyká neuvěřitelným způsobem. Představte si válečný film zalitý italským sluncem, plný lásky a laskavého humoru, u kterého se budete přihlouple usmívat a místy dokonce hlasitě smát! Tak přesně takový tento snímek je a dokazuje, že kvalitní film o válce může vzniknout i bez pořádné dávky naturalismu, z kterého vám běhá mráz po zádech.

Píše se rok 1939. Italský číšník Guido Orefice přijíždí z venkova do velkého města, kde se na první pohled zamiluje do půvabné učitelky Dory. Ta už sice nápadníka má, ale z jejich plánovaného sňatku moc nadšená není. Energický Guido, který se zjeví v jejím životě jako blesk z čistého nebe, udělá vše pro to, aby si získal její lásku, a tak se nakonec vezmou. Po pěti letech šťastného manželství je však Guido kvůli svému židovskému původu odvlečen spolu se synem Giosuém do koncentračního tábora. Aby před malým chlapcem zatajil šokující okolnosti a uchránil ho před hrůzami nacismu, předstírá, že všechno kolem je pouhá hra, připravená k synovým narozeninám…

Život je krásný bez přehnaného sentimentu a kýče vypráví příběh o tom, že tím posledním, co člověku ve válce zbývá, je smát se i tváří v tvář smrti. Že je celý film jen stěží uvěřitelný podle mě není na škodu – lidé chtějí dobré konce. A přestože vám poradím nachystat si na tento konec balíček papírových kapesníků, nemusíte mít strach – dobrý bezpochyby bude :-)…

Rosemary má děťátko

Dnes už klasický snímek Romana Polanského jsem viděla poprvé a naposledy asi v šestnácti ve filmovém klubu. Film mě naprosto dostal a i přes domáckou atmosféru našeho starého maloměstského kina jsem se pekelně bála. Děj se mi po těch letech vykouřil z hlavy, ale pocit strachu jsem měla s Rosemary spojený ještě dlouho. Když jsem večer před zkouškou z rodinného práva zvažovala, co si pustit na dobrou noc, volba padla na Rosemary má děťátko, protože „je to přece k tématu“ :D… (U zkoušky jsem si vytáhla „osvojení“ a dostala jsem za A, takže tak úplně mimo mísu ten můj výběr nebyl :D…)

Film byl natočený podle knižní předlohy Iry Levina, kterou jsem kdysi měla půjčenou z knihovny, ale nedočetla jsem ji, protože mi přišlo, že na plátně bylo téma ztvárněno mnohem lépe. Dnes bych to už třeba posuzovala jinak, tak se chystám dát Levinově Rosemary druhou šanci. Filmové zpracování je každopádně nestárnoucí klasikou, která dokonale vystihuje atmosféru stupňujícího se napětí, podbarvovaného vynikající hudbou. Není to jen Rosemary, kdo se usilovně a bezvýsledně snaží zjistit, co je ještě reálné, a kde už začíná paranoia. Díky spoustě drobných náznaků a nejednoznačností je divák do poslední chvíle zmaten a sám neví, kde je pravda. Mia Farrow je v roli Rosemary, nastávající maminky sužované nepřirozenými stavy a navíc v neustálém obležení podivínských sousedů, skutečně báječná. Konec, který mi kdysi (zamlada :D) přišel tak strhující a děsivý mi při druhém podívání vyzněl trochu rozpačitě…co mě ale skutečně šokovalo a přivodilo husí kůži byla jiná perlička. Celý hororový příběh byl umístěn do newyorského domu Dakota, což jsem se bohužel dozvěděla až po shlédnutí filmu a je to pro mě o důvod víc, proč se na Rosemary zase brzy podívat! Když Rosemary a Guy na úplném začátku filmu vcházejí s realitním makléřem do domu, procházejí se přesně v místech, kde byl o několik let později zavražděn John Lennon…trochu děsivé, ne…? Interiéry Polanského filmu vznikly nicméně ve filmovém studiu, protože mu nebylo povoleno natáčet uvnitř. Ponurý příběh bohaté nájemce zřejmě nevystrašil ani nepřiměl ke změně adresy, za sebe ale říkám, že bych v tomhle domě bydlet teda nechtěla 8-)…

Sedm životů

Tento snímek mě popravděřečeno dost zklamal. Z popisku na ČSFD i celkového hodnocení vycházel jako zajímavá mysteriózní podívaná, ale zpětně musím konstatovat, že pod touto lákavou slupkou se skrýval sice poměrně originální, ale příliš rozvleklý a zmatený příběh o muži, který své vlastní hříchy napravuje tím, že nezištně poskytuje pomoc těm, kteří ji potřebují. Film očividně usiluje o to, zanechat v divácích hluboký dojem, dohnat je k slzám, ohromit je…nějak to ale ve výsledku nefunguje a bohužel zůstane pouze u té snahy. Ano, závěr je skutečně dojímavý, ale myslím, že nejsem jediná, kdo vyústění odhalí už v polovině filmu 8). Nějaké to malé plus bych připsala hudbě podbarvující některé scény, ale ani ta nicméně nenapomohla tomu, aby mě Sedm životů vzalo za srdce tak, jak jsem očekávala. Resumé: podruhé už bych se na to určitě nekoukala. Znám mnohem lepší a působivější filmy, u kterých se může člověk dojímat. Každopádně vysoké hodnocení na ČSFD svědčí o tom, že na spoustu lidí tento žánr funguje, tak zkrátka nezbývá než vyzkoušet na vlastní kůži ;-)…