Den pátý: Gaudeamus igitur

Fanfáry troubí a vlajky vlají !!! Dnes nadešel ten slavný den, den rozdávání diplomů a vrcholné představení celé promoce. Musíme si na tu slávu přivstat – brány kampusu jsou do třičtvrtě na 7 zavřené a bez lístku se do areálu nedá dostat. Za branami hlídají sekuriťáci a prohlížejí kabelky…ráno jsme se nemohli vyhrabat z postele, takže jdeme jako obvykle pozdě :D. V souladu s Murphyho zákony si zrovna dneska, na nejdůležitější ceremonii, mamka doma zapomene brýle do dálky, bez kterých samozřejmě nemá šanci z celé promoce něco mít. Taťka se pro ně obětavě vrací, ale co čert nechtěl, náš úžasný privát opět nezklame – dveře od bytu se mu zaseknou a na spícího Seana se nemůže dobouchat – podle scénáře naší dovolené by se fakt dala psát tragikomedie :D…zatímco se naši vydají zpátky na Broadway, já hlídám místa, abysme viděli na velkou obrazovku, na které se bude vysílat dění na pódiu, a užívám si atmosféru americké promoce, která mi tak trochu připomíná závěr filmu Pomáda – minimálně co se týče hudby linoucí se z reproduktorů :D.

V devět hodin zazní pochod a začíná slavnostní průvod – to už jsou naštěstí naši i s brýlema zpátky. Protlačím se davem hrdých rodičů s fotoaparáty za nějakýma aktivníma Japoncema až téměř k zátarasám, kde hlídá nabušený sekuriťák, takže mám všecko z první ruky. Krom zástupu studentů v talárech, rozdělených do skupinek podle jednotlivých kolejí, v průvodu prochází i významné osobnosti Harvardu. Vyfotím si pěkně zblízka prezidentku univerzity – Drew Faust – a pár neznámých xichtů, které vypadají na VIP :D…Ačkoliv celá ta sláva může vyznít tak trochu přehnaně a nabubřele, nemůžu se ubránit nadšení; je to opravdu zážitek účastnit se něčeho tak velkolepého. Lukova kolej přichází před pódium zrovna z opačné strany, než na které číhám, takže nikoho ze známých v davu studentů nezahlídnu.

O hodinu a půl později šerif státu Massachussets zahajuje promoci a vzápětí už začíná hrát americká hymna. Jestli vedle vás stojí Američan, bezpečně to poznáte, protože opravdu hlasitě a hrdě zpívají. Po hymně a úvodní modlitbě zpívá univerzitní sbor – koneckonců celá ceremonie je proložena jeho výstupy a krom poměrně známého „For the splendor of creation“ zazní například také hymna Harvardu. I dnes se v programu najde chvilka pro několik studentských proslovů, ale naštěstí netrvají dlouho a záhy si bere slovo Drew Faustová začíná se s udílením titulů. Nejdřív přichází na řadu doktoři a magistři, přičemž každý obor je představován děkanem příslušné fakulty za mohutného aplausu jeho studentů. Ti mají krom povinných talárů také vtipné rekvizity, kterými dávají najevo, že patří k sobě. Právníci mají soudcovská kladívka, studenti veřejné správy modré glóbusy a zubaři atrapu „veliké huby“, jak to později komentuje Luk :D…No a pak už konečně přichází na řadu ta nejpočetnější skupina, na kterou se nejvíc těšíme a která taky dělá největší bugr (rozuměj aplaus :D). Drew Faustová jim pogratuluje k bakalářským titulům a my myslíme, že už to je tedy pro dnešek všecko, ale s udělováním titulů přecejen ještě není konec…nazávěr promocí univerzita uděluje několik čestných doktorátů. Krom významných chemiků, matematiků a dalších vědců je mezi kandidáty na čestný titul nominována také osoba, kterou pozná i našinec – herečka Meryl Streep !!!!! Její jméno jsem sice zahlédla v univerzitních novinách, kterýma jsem listovala při čekání na rodiče, ale kde by mě napadlo…:D. Tak se teda s tatím opět pokusíme prodrat až k Widenerově knihovně, kde čekáme na konec ceremonie a závěrečný průvod, ve kterém se mi Meryl, čerstvou Doctor of Arts, podaří alespoň trochu slušně vyfotit. Díkybohu, protože jinak by mi to doma asi nikdo nevěřil !!!

To už máme nejvyšší čas přemístit se do Lukovy koleje, kde se bude odehrávat předávání diplomů. Je pravé poledne a já už se zas začínám opíkat do červena 8-)…Podaří se nám ulovit slušná místa i sklenici vody, takže jsme spokojení a poslední významný obřad může začít. Prostředí kolejního dvorku je komornější a i profesorské proslovy méně formální. Po tradičním udělování několika cen se přistoupí k samotnému rozdávání diplomů. Jede se podle abecedy, takže si prvních dvacet minut můžeme dát klidně voraz, nicméně já už vytahuju foťák a rozcvičuju se na bráchových spolubydlících – Thomasovi a Danielovi, jejichž příjmení se nachází v první polovině abecedy. Nakonec se ale dočkáme i my a hlavně brácha, zaaplaudujeme, cvaknou fotoaparáty a jsme rádi, že to máme konečně všecko za sebou !

Už s diplomem v kapse se celí hladoví  po této náročné ceremonii ženeme do kolejní jídelny na slavnostní oběd. Nacpeme se krocanem, těstovinama, salátem, ovocem a zmrzlinou s logem univerzity a jdeme splnit ještě poslední (příjemnou) společenskou povinnost – rodinné foto s absolventem a diplomem :-).

Vrátíme se zpátky do krásné rozkvetlé zahrady, kam za námi příjde Ján, čehož hned využijeme a povýšíme ho do role vrchního fotografa :-). Pak ještě pózuju já s Lukem a škemrám na něm jeho absolventskou čepičku a nakonec Luk s Jánem (toho pro holky doma zkrátka musím zvěčnit :D…). Pak už se s námi rozloučí, protože je objednaný k holiči, a naše famílie zamíří zpátky do yardu, kde má ještě řečnit naposledy Drew a soudce Nejvyššího soudu. Protestuju, protože jsem celá spálená a už mám těch keců plné zuby, a vehementně prosazuju výlet do Bostonu :D…

Navečer se nicméně pohojí i mně a mému přání je vyhověno. V šest si dáme sraz s bráchou u metra a vyrážíme konečně do víru velkoměsta – to celebrate, jak pravím před odchodem zvědavému Seanovi !!! Bostonské metro je vpodstatě taková šalina :D, před Bostonem totiž vyjíždí z podzemí a pokračuje přes most, takže se nám naskytne nádherný pohled na podvečerní Charles river a panorama s mrakodrapy. Jsem unešená :-)…a když vylezeme z metra, moje nadšení je ještě větší. Město je plné zeleně. Než se dostaneme na největší nákupní třídu, kterou mi chce Luk ukázat, projdeme dvěma krásnými velikými parky, které vedou až k nábřeží. Procházka po nákupní třídě je docela vyčerpávající, přecejen už jsem dneska na nohou od šesti hodin, a tak Lukovo povídání, do kterých restaurací se dá zajít na dobré jídlo, už skoro nevnímám. Proto to brzo zakempíme v jedné příjemné kavárničce na ledovém čaji. Když vylezeme odpočatí ven, jsem překvapená, jak se zvedá od moře vítr a začíná poměrně nepříjemně vyfukovat. Brašule s krátkým rukávem je docela otužilec, já se chumlám do svetru a hned ještě pohotově vytahuju palestinu. To už je ale čas vrátit se zpátky metrem domů – jezdí tady totiž jen do půlnoci, takže jsme na tom přecejen s brněnskou městskou hromadnou líp :D. Boston si mě každopádně získal na první pohled a hned zítra hodlám pokračovat v jeho prozkoumávání :-)…