Rubrika: Za velkou louží

Tak jsem se zase po delší době rozhodla zavzpomínat na naši dovolenou v Americe, konkrétně na návštěvu Washingtonu, kde jsme strávili necelé 4 dny. Můžu říct, že ze všech tří měst, která jsem zatím v USA viděla, mě právě Washington okouzlil nejvíc. Svou čistotou, relativním klidem, zelení i typickou „barevnou“ architekturou.

Pro přesun z NYC do Washingtonu jsme zvolili Bolt bus, který odjíždí z newyorské Penn station, a cesta s ním utekla rychle a příjemně. Vyklopil nás na nádraží Union station, a dál už jsme pokračovali pěšky do naší Airbnb ubikace. Dorazili jsme už vpodvečer, ale i tak jsme neodolali alespoň malé procházce po okolí a stihli jsme si prohlédnout okolí Capitolu, ještě než se přiřítila bouřka 🙂

Na druhý den nás čekal asi nejparnější den naší dovolené, na který jsme (ne příliš strategicky 🙂 naplánovali procházku po Mallu – hlavní třídě s nejvýznamnějším památkami, kde se před sluncem není moc kam schovat. Cestu jsme zahájili u budovy Nejvyššího správního soudu, pokračovali znovu ke Capitolu, minuli budovy muzejí, o nichž tu ještě bude řeč, Washington’s monument, známý z řady amerických filmů, a památník obětem II. světové války a nakonec završili naše putování u pompézního Lincoln’s memorial, který vás možná překvapí svou velikostí.

Po této vyčerpávající štrapáci bylo nutné doplnit energii na obědě a poté jsme samozřejmě museli vyrazit ještě nakouknout k Bílému domu, kde toho času úřadoval Donald Trump 😎 Poslední zajímavou budovou, kterou jsme po cestě zpět domů míjeli, byla centrála FBI, kterou Péťa neomylně poznal z filmů 😀

Následující den jsme prakticky celý věnovali návštěvě Air and Space Museum, které je skutečně rozsáhlé a fascinující. Najdete tu nejrůznější informace a artefakty ohledně létání do vesmíru, „Space Race“ – soupeření mezi USA a SSSR, kdo dobude vesmír jako první či zajímavosti z historie letectví. Můžete si zde prohlédnout reálný kokpit, letoun bratří Wrightů, letadla z II. světové války i vesmírné raketoplány.

Péťa byl nadšený z modelu lodi Enterprise ze Star Treku. Já zase z kousku měsíce, na nějž si můžete dokonce i sáhnout :-)! A takových a podobných perliček (nejen) pro vesmírné fanoušky zde naleznete desítky – třeba skafandr Jurije Gagarina či kosmonautů NASA 🙂

Náš poslední celý den ve Washingtonu jsme zasvětili návštěvě historické čtvrti Georgetown, kam jsme se přesouvali metrem. Georgetown je oblast se svéráznou architekturou ve federálním stylu. Naleznete zde jednu z nejlepších amerických vysokých škol, Georgetown university, kam jsme se zrovna nachomýtli k ceremoniálu promocí 🙂

Washington se může pochlubit celou řadou zajímavých historických budov. Jednou z nich je třeba Old Stone House – nejstarší nezměněná budova v DC pocházející z roku 1765, která je také poslední předrevoluční koloniální budovou Washingtonu na původním základě. Část prostor je volně přístupná. Nás vevnitř zaujalo měřítko, kde se můžete podívat, kolik měřila třeba průměrná americká žena v 18. století (zhruba tolik jako já :D) či se můžete poměřit s některým z amerických prezidentů.

Dalším architektonicky zajímavým místem, které jsme navštívili, bylo sídlo ve federálním stylu Tudor Place, hřbitovní kaple Oak Hill s přilehlým hřbitovem či Dumbarton House. Na krásné a reprezentativní budovy tu ale narazíte prakticky na každém kroku. Zdejší typická architektura je prostě mimořádně fotogenickou pastvou pro oči.

A zde už naše procházka Washingtonem končí. Příště se můžete těšit zase na Boston, který se stal dalším bodem na našem pomyslném bucket listu 😉

Je to už bezmála jedenáct let, co jsem naposledy psala do rubriky „Za velkou louží“. Jedenáct let od mé první návštěvy džungle New Yorku. Před čtyřmi lety jsem se do města, které mě tenkrát na první pohled vůbec neokouzlilo, vrátila. A tentokrát ve mně zanechalo mnohem lepší dojem než napoprvé. V následujících článcích vám chci vyprávět o tom nejlepším, co jsme za velkou louží viděli a zažili. Asi to není náhoda, že se ke vzpomínkám na naši poslední velkou cestu vracím právě teď, kdy sedíme doma a čekáme, až se kolem nás všechno špatný konečně přežene a my zase začneme normálně žít a cestování přestane být radovánkou z říše snů…

Stejně jako v případě naší cesty po Katalánsku mi i tady přišlo lepší psát příspěvky spíš tematicky, než chronologicky. Pokud budete v článcích hledat inspiraci pro svou vlastní cestu po východě USA (třeba, jednou), určitě to bude i mnohem praktičtější.

O New Yorku se právem říká, že je nejhezčí z výšky a z dálky, protože zblízka je špinavej a smrdí 😀 Nedá se to vztáhnout úplně na všechny městské části, ale obecně to tak prostě je, a proto bych vás na úvod chtěla provést po těch místech, odkud nám New York přišel hezký (a odkud si můžete pořídit super panoramatické fotky).

Hned první den po našem příletu nás brácha s Jennifer vzali na jednu z nejpůsobivějších vyhlídek – One World Trade Center. Tenkrát v roce 2010 tu bylo skutečně jen „ground zero“ – nestačila jsem se divit, jak se během těch pár let místo, kde dříve stála Dvojčata, proměnilo. Mrakodrap One World Trade Center, známý také jako Freedom Tower, je dnes čtvrtou nejvyšší budovou světa a byl otevřen veřejnosti v roce 2014. Už cesta nahoru na vyhlídku je ohromným zážitkem – na stěnu výtahu se promítá animace, zachycující proces stavby budovy. Výtah vás vyplivne v zatemnělém sále, kde vám nejprve promítnou krátké video o New Yorku a pak vyjede nahoru opona a odkryje vám výhled na panorama města. Je to sice strašně americké, ale zároveň fakt úchvatné. My měli navíc štěstí na mimořádně hezký slunečný den, takže to skutečně stálo zato. Zajímavostí je, že mrakodrap disponuje mimořádnými bezpečnostními opatřeními před teroristickými útoky a budova by měla být dokonce odolná proti nárazu letadel :-O.

Po návštěvě Freedom Tower nelze jinak než zavítat také k památníku The National September 11 Memorial, který tvoří dva obrovské bazény, nacházející se na půdorysech zřícených Dvojčat. Po obvodu bazénů jsou vyryta jména obětí teroristických útoků. Atmosféra toho místa je nepopsatelná. Nedaleko bazénů najdete také tzv. Survival Tree – během odklízení trosek jej dělníci našli, stále ještě zakořeněný v půdě. Strom se po ošetření jako zázrakem probudil k životu a jeho větve se na jaře zazelenaly novým listím a květy. Stojí zde jako symbol těch, co přežili apokalypsu 11. září…

Dalším místem, které nám brácha doporučil pro pořízení krásných záběrů Manhattanu, byl Long Island. Tato průmyslová čtvrť v Queensu nepatří právě k turisty nejhojněji navštěvovaným částem New Yorku a vlastně tady toho ani není moc k vidění. O to lépe ovšem pro nás! Rozhodli jsme se vyrazit sem navečer a vyfotit si panorama postupně se rozsvěcejícího města při západu slunce. A byl to každopádně super tip! Promenáda posetá lavičkami má klidnou a romantickou atmosféru a rozhodně tu nehrozí boxovaná s davy dalších turistů.

Pro ty, kteří chtějí New York poznávat zase z trochu jiné perspektivy, je skvělou variantou procházka po High Line, relativně nové místní atrakci. High Line je 2,33 kilometrů dlouhý visutý park na bývalém kolejišti. Jedná se o původní kolejiště z roku 1934, po němž se dopravovaly různé produkty mezi zdejšími továrnami. Po jeho uzavření vznikly nápady na přebudování kolejiště na městský park. Dnes představuje High Line skvělou odpočinkovou zónu (byť její kouzlo už objevila řada lidí a nemůžete počítat s tím, že si tady budete špacírovat sami), po které je rozeseta řada uměleckých artefaktů či míst k posezení.

Posledním tipem, odkud si můžete New York prohlédnout a spojit to s prima zážitkem, je okružní plavba okolo Manhattanu. My ji měli i s komentářem – angličtinou sice nevládnu tak dobře, abych si ji jaksepatří užila, ale pár zajímavostí, kolem kterých jsme pluli, jsem přece jen zachytila – třeba přístav, kam připlula loď s trosečníky z Titanicu. Krom klasických panoramat s mrakodrapy si během plavby můžete užít i nevšední pohled na newyorské mosty (my jeli okružní plavbu až k Manhattan Bridge) a přiblížíte se i k Soše Svobody 🙂

A to by bylo pro začátek asi vše. Musíte omluvit mou paměť – ne vše už se mi po těch letech přesně vybavuje, ale věřím, že pro ty z vás, kteří už mají vší té izolace taky plné zuby, bude tato malá americká série fajn počtením a vzpomínkou na starý dobrý bezrouškový časy. Tak cestování prstem po mapě zdar :-)!

Co jiného zvolit na úvod posledního jedenáctého dne v Massachusetts a zároveň na závěr celého zaoceánského dobrodružství, než starou dobrou pecku od starých dobrých Bee Gees ;-)…nebo od Vaška Neckáře, chcete-li :-)…

http://www.youtube.com/watch?v=w37JjL44Rlk

Ráno je našim prvním úkolem sbalit se, což při velikosti našeho pokoje není zrovna nejjednodušší. Skáčeme tam přes sebe navzájem a teprve když se mi podaří odtlačit mou matraci do chodby, dá se tam jakžtakž pohybovat.

Dopoledne ještě prolítáme pár obchodů se suvenýry. Strýcovi do KM vezeme univerzitní tričko :-), strýcovi do Veselí knížku o Bostonu a babičce hrníček s nápisem Harvard Grandma 😀 a nějakou kosmetiku. Po úspěšných nákupech si zajdeme naposledy i s Lukem na oběd do asijské restaurace, kde se mi podaří omylem sníst chilli papričku – brašule, který se baví mým hysterickým výlevem a hašením hrdla, si bez rozpaků druhou papričku strčí do pusy a s ledovým klidem praví, že to „není žádná hrůza“ :D…Poslední zmrzlina v Cambridge, poslední nákup v Harvard shopu (pravé bostonské panáky, kdo by odolal :D…) a už je čas vrátit se na privát. Brácha nám jede vytisknout letenky a za hodinu pro nás přijíždí taxík…

Cesta přes Atlantik tentokrát probíhá překvapivě příjemně. Letíme po větru a tudíž o hodinu méně než opačným směrem. První dvě hodiny se úspěšně bavím čtením, pak se roznáší večeře a pak už se to začíná trochu vléct – přepínám postupně ze Simpsonů, Přátel a Sexu ve městě na svůj nejoblíbenější kanál – pohybující se letadýlko :D. Nakonec mi zhasnou světlo, a tak se se sluchátkama na uších rozhodnu pokusit se zdřímnout. Spíš jen tak poklimbávám, ale únava už na mě pomalu doléhá. Probudí mě opět až snídaně v podobě přeslazeného brusinkového mufina a to už do naší cílové destinace zbývá necelá hodinka.

V 5 ráno naše letadlo přistává na londýnském Heathrow…konečně stojím na půdě evropského kontinentu. Pro přílet jsme si snad ani nemohli vybrat hezčí čas. Britské ostrovy se právě probouzejí do nového dne a nad Londýnem začíná svítat :-)…Přestože se mi únavou z dlouhého letu zavírají oči, jsem i touhle tváří Anglie opět unešená. A hlavně si připadám už tak blízko domova ! Na Heathrow čekáme na další spoj 5 hodin (stávkující British Airways opět nezklamali 8-)…). Zatímco naši nakupují v duty free čokoládu pro babičku, snažím se luštit sudoku, nicméně po několika minutách tupého čučení do mřížky se natáhnu přes několik sedaček, přetáhnu přes hlavu kapuci a podřimuju. Poté, co se naši vrátí, zajdeme si všichni sednout do kavárny, kde udělám největší chybu svého života a dám si před letem velký kelímek kávy, abych překonala únavu. Tlak mi stoupne tak, že jsem fakt přesvědčená, že to se mnou tam nahoře sekne. Přestože už nás čekají jen dvě hodinky ve vzduchu, ta první je tím největším utrpením za celou dovolenou :D. Je mi tak blbě, že jenom skučím do palestíny a ani nemám sílu vyndat Božku z kabelky. Uleví se mi, až když se odvážím trochu se projít po letadle. Pak nakonec vytáhnu i MP3ku a nechám se ukolébat českým folkem – a než se naděju, už se hlásí, že za chvíli budeme přistávat na vídeňském letišti.

Tam už na nás čekají teta se strýcem a vezou nás k nim do Veselí. Cestu víceméně proklimbám na zadním sedadle, vzpamatuju se až u nich, kdy odmítnu pozvání na kafe (další dávka kofeinu už by mě opravdu musela zabít), strýc se mi směje, že se sám s vysokým tlakem léčí, a už mi nalívá panáka vodky. Napřed se cukám, ale nakonec usuzuju, že fakt, že jsme se všichni v pořádku živí a zdraví vrátili domů, se musí spláchnout něčím tvrdším. A tak ho tam kopu 😀 a vytahuju noťas, aby se strýc mohl podívat na fotky…

O nějaké čtyři hodiny později už sedíme i s Boženkou samy v kupé vlaku směřujícího do Brna. Máme za sebou celý den cestování ve vzduchu, po silnici i po kolejích. Jediné, co nás ještě pořád udržuje na nohou/v krunýři je osoba, která na nás čeká na hlaváku pod hodinama :-)…A tak koukáme z okna, jak okolo ubíhá krajina (trochu nám v ní chybí ty mrakodrapy :D) a říkáme si, jak je zatraceně fajn být po všech těch dobrodružstvích zase doma :-)…

Ani nevím, jestli je vůbec potřeba k dnešku něco extra vyprávět – strávíme ho totiž celkem obligátním způsobem, jak už to tak na dovolené poslední den chodí – nakupováním drobností a suvenýrů pro nás a pro rodinu. Z postele se ještě celí vyčerpaní z prachu a špíny velkoměsta (už vím, kde musel vzniknout tento slovní obrat :D) vybatolíme až kolem 11, takže si dáme sraz ve městě s Lukem a rovnou se vydáme do místní restaurace na pizzu. Než nám ji přinesou, dopíšu zbytek pohlednic, které jsem ještě nestihla, a předám je Lukovi k odeslání – na poště je totiž dlouhatánská fronta a otevřené jen jedno okýnko. Čekat se mi tam opravdu nechce, tudíž pokud vám pohled nedojde včas nebo vůbec, víte, na koho se obrátit s výčitkami 😀 !!!

Odpoledne se naposledy vydáme do Bostonu za řekou. Už se mi opravdu nehorázně stýská a těším se domů, a tak je jedinou možností, jak si spravit náladu, pořádné nakupování :D. Musím říct, že na naše poměry je tu obecně dost draho a netýká se to jen oblečení, ale především jídla. Radši si ale odtrhnu od úst, než abych si z Amériky nedovezla žádný hadřík :D. Proto neomylně zamířím do vyhlídnuté Anthropologie, kde za krásnou sukni a ještě krásnější svetřík vysolím tak nehorázné peníze, za které bych se doma v ČR oblíkla od hlavy až k patě – no ale té radosti z toho 😀 !! Při zkoušení v kabince si připadám jako princezna, naberu si plnou náruč hadříků a nechám se obskakovat prodavačkou, která mě oslovuje jménem 😀 a pořád se zajímá, jestli něco nepotřebuju nebo nechci přinést. V koutku oka zamáčknu slzu nad krásnýma šatičkama na figuríně, ale nechci si je radši ani zkoušet – co kdyby mi třeba padly 😀 ??

Pak se vydáme ještě do obchoďáku Macy’s poblíž Park street, kde má prozměnu pár hadříku vyhlídnutých mamka. Zkoušení jí trvá tak dlouho, že z nudy procházím mezi regály s oblečením a musím si dávat sakra pozor, abych se tu neztratila :D…Oblečení mi tu přijde celkem nudný (oddíl se společenskýma šatičkama obcházím velikým obloukem, už nemám nárok :D…), většinou jsou stejně šité na objemnější tvary a jediné S tričko, které si vyzkouším, bych mohla použít klidně jako noční košili :D…Co mi ale padne do oka je regál s posledními kusy botiček – je mezi nimi i několik Conversek, které jsem si původně z USA chtěla přivézt, ale během chození po obchodech jsem postupně zjistila, že tu stojí skoro stejně jako u nás a vzory jsou vpodstatě úplně totožné. V New Yorku jsem našla nejlevnější za 30 dolarů, ale slušné barvy měly dost přebrané velikosti. Tady mi do oka padnou hned dvoje a obě mají velikost 4 :-). Rozhoduju se mezi růžovýma a černýma, které mají pogumovaný barevný potisk – nakonec mi příjdou hleďavější ty růžové ( a budou mi ladit k deštníku :D…ano žena si důvod vždycky najde :D)…a neberte to za ty prachy 😀 !!!

Večer nás ještě naposledy příjde na privát navštívit Luk. Domlouváme se, v kolik zítra vyrazíme na letiště a kdy nám doveze kufr s jeho věcma a oblek, který budeme brát domů. Navzdory celodennímu běhání po obchodech nejsem vůbec unavená a trvá mi dlouho, než se mi podaří usnout – už se zkrátka zase ozývá cestovní horečka. A úplně ze všeho nejvíc si přeju, aby už bylo zítra a já stála oběma nohama na evropském kontinentě :o)…

Titulek dnešnímu článku propůjčila jedna písnička slavné kapely Bee Gees a to jednak proto, že byla tím prvním, co jsem ve sluchátkách slyšela, když jsme autobusem vjížděli na půdu Manhattanu…a zadruhé proto, že noci na Broadwayi jsou nám asi souzeny. Krom toho, že se tak jmenuje bostonská ulice, na které máme privát, tady v NY se ubytujeme v China Town v ulici, která je hned za rohem oné pravé a nefalšované slavné Broadwaye 🙂 !!! Cesta autobusem uteče celkem rychle a příjemně, trvá něco přes 4 hodiny, ale v buse je samozřejmě klimatizace, wifina a co mě překvapí – TICHO :O (nojo, nejedeme žádnou rozhrkanou karosou a o stavu místních dálnic by si naše D1 taky mohla nechat jenom zdát :D…) Ohulím si MP3ku s Bee Gees na max a vychutnávám první pohled na  americkou metropoli…takže neslyším bráchu, který do mě dloubá, abych počítala ulice, že za chvíli už začíná Central Park, a směje se, že mluví do pařezu :D…Bus nás vyplivne neznámo kde, prostě jen tak, někde uprostřed Manhattanu, nikde široko daleko žádné nádraží :D. Vydáme se tedy na metro, brácha prozkoumá mapku, co si doma vytiskl, a zavelí…to, co mají v New Yorském metru už se snad ani nedá nazvat klimatizací – to je normální regulerní chladnička :O. Jsem zatraceně ráda, že mám na sobě svetr a ještě palestinu, stejně se klepu a doufám, že už brzo budem vystupovat. Venku je zas oproti tomu neuvěřitelné hic – teda tady ty lidi musí být permanentně nachlazení :O…

To už jsme naštěstí na té „naší“ zastávce – Canal street, která si se svým názvem opravdu nezadá, jak s bráchou pobaveně glosujeme :D…smrad je ale podle mě obecně new yorský problém :D…Po výstupu z metra se brácha musí zorientovat, chvíli zkoumá mapku a pak nás vede spletitýmu ulicemi China Town k našemu hotelu. Hotýlek vypadá velmi slušně, ale bohužel jsme tu o 3 hodiny dřív, takže nás ještě nemůžou ubytovat. Naštěstí si můžeme alespoň nechat batožinu na recepci, takže se vzápětí vydáváme prozkoumávat „newyorský svéráz“ (Lukův výraz 8-)…rozuměj China Town).

Po cestě nám vytrávilo, takže naše první kroky směřují k nějakému tomu kusu žvance. Z všudypřítomného pachu rybiny na ulicích mě teda rychle přechází chuť :D, ale brašule nás suverenně vede uličkama a já s nadšením fotím ten velkoměstský „svéráz“ :D, ocitáme se totiž opravdu v jiném, zatraceně fotogenickém světě. Všude je rušno a přeplněno, všude se něco prodává nebo nabízí. Zastavíme se u jedné restaurace, která má na dveřích vyvěšený jídelníček, ale brácha nás hned odtáhne, protože tu prý mají „podezřele levno“ :D. Nakonec už nás omrzí hledání a přemůže hlad, a tak se usadíme v první slušně vyhlížející restauraci na rohu ulice s úmyslem ochutnat pravou nefalšovanou Čínu :D. Tak trochu čekám, že mi z toho bude blbě, nicméně si  na svém kuřeti v sladkokyselé omáčce dost pochutnávám. Naši si dají nějaké nudle a mořské potvory a Luk „výživný“ bambus :D, užíráme si navzájem z talířů a musím říct, že nic není vyloženě zlé. Porce jsou ale opravdu poctivé a máme problém se s nima poprat. Abychom vytrávili, vydáme se na procházku po jižním Manhattanu – Luk nám chce ukázat new yorskou radnici a soudy a pak se jdeme podívat na Ground Zero. Tam vpodstatě zatím není nic moc k vidění; místa, kde stála dvojčata, už jsou oplocená a momentálně je tam staveniště, ale můžeme si aspoň prohlédnout plán, na kterém vidíme, co tu jednoho dne vyroste.

To už se nacházíme jenom kousíček od Wall Street. Vyfotíme taťku u NY Stock Exchange a pokračujeme směrem k Brooklynskému mostu, odkud nám brašule slibuje krásný výhled na Manhattan. Nevybereme si pravda zrovna nejlepší chvíli, jsou zrovna 4 hodiny odpoledne, čili pěkná výheň a ty všudypřítomné davy lidí všude okolo…v tomhle městě bych teda fakt moc dlouho nevydržela :D. Když už jsme tu, udělám pár fotek s mrakodrapy, a pak se rozhodneme jít se ubytovat na hotel a hodit si sprchu, protože jsme celí zpocení a utahaní. Cestou ještě přibalíme ledový čaj ve Starbucks a prolezeme několik malých obchůdků na Broadwayi a poté zamíříme rovnou do hotelu.

Z hotelového pokoje ve 13.patře máme krásný výhled na město. Hnedka se s rozběhem vrhnu na měkoučkou postel (teda až poté, co vypnu všudypřítomnou klimatizaci 8-)…) a užívám si lehárko. Brašule se mě vyptává, jestli už jsem ochutnala ten „čaj s kuličkama“ – vůbec nevím, o čem to mluví. Prý je to teď v Americe velkej hit a musím to vyzkoušet. Než se naši stihnou osprchovat, skočí někam dolů do ulice pro jeden exponát. Ucucnu si a vzápětí kuličky znechuceně vyplivuju – něco tak odpornýho jsem už dlouho nejedla. Čaj je teda celkem ucházející, ale to, čemu brácha říká „kuličky“ by stejně dobře mohl být kousek povařené školní pryže 😀 s příchutí lékořice. Tfujtajbl, je mi z toho šoufl ještě půl hodiny :D.

Asi za hodinu se vyhrabeme z hotelu zpátky na ulici, ale už se nám nechce trmácet až dolů k Soše svobody. Rozhodneme se nechat si tento program na zítra a teď večer se vypravit na jih Central parku a odtud prolézt až k Broadwayi nejslavnější nákupní třídu v New Yorku – pátou avenue :-). Každé jméno, které ve světě luxusu něco znamená, tady má svůj krámek, takže je to tady samý Gucci, Tiffany a Prada :D. Brašule nám zasvěceně ukazuje, kde se tu dají koupit pravé diamanty :D…Míjíme také nejznámější mrakodrap Empire State Building, před kterým se srocuje dloooouhatánská fronta. No, tenhle zážitek si teda protentokrát asi odpustíme :-). Vracíme se na metro přes uměleckou čtvrť Greenwich village, kde si koupíme něco k pití a vydáme se zpátky do hotelu. Pro dnešek už jsme toho viděli celkem dost a je potřeba, nechat si něco i na zítra.

Naši hnedka na hotelu odpadávají :D, brácha si jde ještě číst a já píšu pohledy a blog. Než se odeberu taky do hajan, vygůglím si adresu místa, které přecejen musím vidět, když už jsem tady v NY…Dakota house na 72. západní ulici…

Vzhledem k tomu, že hned po promoci se brácha musel vystěhovávat z koleje na nový privát, rozhodne se dát si jeden den voraz a pořádně si před výletem do New Yorku odpočinout. Vyšle nás tedy do Bostonu samotné a přidá pár tipů, kam vyrazit a co shlédnout. Nakonec se rozhodneme pro Aquarium, které nám doporučovali už Maríini rodičové. Zvládneme k němu dorazit metrem poměrně bez kolizí – a to dokonce se dvěma přestupy 😀 ! Aquarium se nachází na samém břehu Atlantiku a od metra k němu trefíme poměrně snadno – už zdálky nás uhodí do očí dloooouhatánská fronta, před kterou nás Luk nicméně varoval. Hýbe se celkem rychle, ale přesto si v ní minimálně půlhodinku vystojíme. Co nás čeká vevnitř ale rozhodně stojí zato – za pavilonem tučňáků (nojo, smrdí stejně jako ti v Lešné, ale stejně jsou strašně srandovní a roztomilí :D…) už začíná dlouhá řada akvárek, ve kterých se to hemží všemožnými vodními tvory od mořských hvězdic až po medúzy.

Uprostřed celého areálu se nachází obrovské kruhové akvárium, ve kterém se prohání krom všelijakých druhů ryb a rybiček taky čtyři nefalšovaní žraloci, tři rejnoci (táta rejnok – pomalu plave, máma rejnok – spí na kameni a malý rejnok – rebel, který plave akvárkem jak šílený :D…) a dvě veliké mořské želvy…a mezi nima dva potápěči, kteří akvárko čistí od bince :D. Docela se divím, že se to tam všecko navzájem nepožere :D…Je to opravdu mimořádná podívaná, stojím u akvárka minimálně půl hodiny s nosem přilepeným na skle (takže se občas dost leknu, když se mi před obličejem nečekaně vynoří nějaká mořská potvora :D) a hltám očima tenhle svět pod hladinou.

Když ale vyjdeme po točité chodbičce až nahoru, kde si můžeme celé akvárko prohlédnout zvrchu, padne na mě tak nějak stesk, jak tak vidím, že si milé rybky plavou v kruhu pořád dokola a přitom patří do oceánu. Splín se mě nepustí ani později, když se jdeme podívat na molo a vyfotit si moře. Nebe se brzo zatahuje a cestou zpátky do centra nás málem přepadne liják. Naštěstí máme hlad, takže zapadneme do nějakého pochybného podniku a dáme si tam sendviče. Jsem tak skleslá, že dokonce vytahuju matroše do občana a jdu se učit, abych přišla na jiné myšlenky :D…Nebaví mě už ani prolízání obchůdků, kterých je i v téhle části Bostonu požehnaně. Navečer se vracíme zpátky do Cambridge a brácha nás ještě vytahuje na zmrzku a čokoládu a vyprává se mě, kam bych se chtěla v New Yorku podívat. Domlouváme se na posledních podrobnostech ohledně zítřejšího výletu a nakonec si dáváme sraz na půl 7 ráno…nejsem si jistá, jestli takhle brzké vstávání přežiju, proto preventivně zalehnu do postele už v 9 večer a stejně brzo vytuhnu. Začínám si říkat, že se tady z toho časového posunu už asi nikdy v životě nedostanu :D…

První náš opravdu volný den využijeme k tomu, že si pořádně přispíme a pak razíme šalino-metrem do Bostonu. Včera večer už se mi moc nechtělo fotit, ale dnes to hodlám napravit a tak všecko dokumentuju, tohle město za to rozhodně stojí a hlavně, krásné parky ve středu města nabízí spoustu pěkných zákoutí. Architektura Bostonu je také hodně zajímavá – najdete tu vedle sebe budovy historického ražení (kostely a tak) a moderní mrakodrapy, celkově to působí zvláštně, ale rozhodně se to esteticky nebije. A do toho všeho spousta zeleně. Projdeme se po jedné z hlavních nákupních tříd a zamíříme k Prudential Tower, který je se svými 52 patry jedním z nejznámějších a nejvyšších bostonských mrakodrapů.

V 50. patře se nachází vyhlídka a  počasí nám dneska opravdu přeje. Je nádherně jasno, sluníčko opět připaluje, takže fotíme jako o život. Z ptačí perspektivy si můžeme prohlédnout letiště, řeku Charles, v dáli univerzitní kampus  bostonský baseballový stadion…celé město máme jako na dlani :-).

Vyhlídka je doplněna i několika interaktivními koutky a výstavou o přistěhovalcích. Když se dostatečně pokocháme, vydáme se courat po obchodech :-)…největší módní zážitek nám poskytne obchůdek Anthropology – co kousek, to skvost. Napřed se nám s mamkou zdají ceny poněkud přemrštěné a vysoké, ale vzápětí usoudíme, že to vlastně zas až taková hrůza není a nakonec se rozhodneme, že tu poslední den naší dovolené utratíme zbytek peněz :D:D:D…Alespoň jedny šaty odsud musím mít, nutně :D…Vlezeme do dalšího obchoďáku, kde mají šaty ještě o kapku dražší a snad ještě hezčí, ale to už opravdu trpím a musím z tama brzo vymáznout. V příštím životě se hodlám narodit jako milionářská dcera a pořídit si tady kompletní šatník 8-)…

Mezitím nám dost vyhládne, takže si v přízemí Prudential Tower objednáme jakýsi japonský fastfood a celkem kvalitně se z toho přejíme…Zbytek dne už ani moc nestojí za řeč. Z běhání po Bostonu mě k večeru už pěkně bolí tlapky, takže bráchův návrh, abychom vyrazili někam na večeři, s díky odmítneme a radši ho pozveme k nám na privát, kde plánujeme náš víkendový výlet do NY. Nakonec se dohodneme, že vyrazíme na neděli a pondělí a zarezervujeme si pokoj v nějakém hotýlku v China Town. A já už se začínám nehorázně těšit 🙂 !

Fanfáry troubí a vlajky vlají !!! Dnes nadešel ten slavný den, den rozdávání diplomů a vrcholné představení celé promoce. Musíme si na tu slávu přivstat – brány kampusu jsou do třičtvrtě na 7 zavřené a bez lístku se do areálu nedá dostat. Za branami hlídají sekuriťáci a prohlížejí kabelky…ráno jsme se nemohli vyhrabat z postele, takže jdeme jako obvykle pozdě :D. V souladu s Murphyho zákony si zrovna dneska, na nejdůležitější ceremonii, mamka doma zapomene brýle do dálky, bez kterých samozřejmě nemá šanci z celé promoce něco mít. Taťka se pro ně obětavě vrací, ale co čert nechtěl, náš úžasný privát opět nezklame – dveře od bytu se mu zaseknou a na spícího Seana se nemůže dobouchat – podle scénáře naší dovolené by se fakt dala psát tragikomedie :D…zatímco se naši vydají zpátky na Broadway, já hlídám místa, abysme viděli na velkou obrazovku, na které se bude vysílat dění na pódiu, a užívám si atmosféru americké promoce, která mi tak trochu připomíná závěr filmu Pomáda – minimálně co se týče hudby linoucí se z reproduktorů :D.

V devět hodin zazní pochod a začíná slavnostní průvod – to už jsou naštěstí naši i s brýlema zpátky. Protlačím se davem hrdých rodičů s fotoaparáty za nějakýma aktivníma Japoncema až téměř k zátarasám, kde hlídá nabušený sekuriťák, takže mám všecko z první ruky. Krom zástupu studentů v talárech, rozdělených do skupinek podle jednotlivých kolejí, v průvodu prochází i významné osobnosti Harvardu. Vyfotím si pěkně zblízka prezidentku univerzity – Drew Faust – a pár neznámých xichtů, které vypadají na VIP :D…Ačkoliv celá ta sláva může vyznít tak trochu přehnaně a nabubřele, nemůžu se ubránit nadšení; je to opravdu zážitek účastnit se něčeho tak velkolepého. Lukova kolej přichází před pódium zrovna z opačné strany, než na které číhám, takže nikoho ze známých v davu studentů nezahlídnu.

O hodinu a půl později šerif státu Massachussets zahajuje promoci a vzápětí už začíná hrát americká hymna. Jestli vedle vás stojí Američan, bezpečně to poznáte, protože opravdu hlasitě a hrdě zpívají. Po hymně a úvodní modlitbě zpívá univerzitní sbor – koneckonců celá ceremonie je proložena jeho výstupy a krom poměrně známého „For the splendor of creation“ zazní například také hymna Harvardu. I dnes se v programu najde chvilka pro několik studentských proslovů, ale naštěstí netrvají dlouho a záhy si bere slovo Drew Faustová začíná se s udílením titulů. Nejdřív přichází na řadu doktoři a magistři, přičemž každý obor je představován děkanem příslušné fakulty za mohutného aplausu jeho studentů. Ti mají krom povinných talárů také vtipné rekvizity, kterými dávají najevo, že patří k sobě. Právníci mají soudcovská kladívka, studenti veřejné správy modré glóbusy a zubaři atrapu „veliké huby“, jak to později komentuje Luk :D…No a pak už konečně přichází na řadu ta nejpočetnější skupina, na kterou se nejvíc těšíme a která taky dělá největší bugr (rozuměj aplaus :D). Drew Faustová jim pogratuluje k bakalářským titulům a my myslíme, že už to je tedy pro dnešek všecko, ale s udělováním titulů přecejen ještě není konec…nazávěr promocí univerzita uděluje několik čestných doktorátů. Krom významných chemiků, matematiků a dalších vědců je mezi kandidáty na čestný titul nominována také osoba, kterou pozná i našinec – herečka Meryl Streep 🙂 !!!!! Její jméno jsem sice zahlédla v univerzitních novinách, kterýma jsem listovala při čekání na rodiče, ale kde by mě napadlo…:D. Tak se teda s tatím opět pokusíme prodrat až k Widenerově knihovně, kde čekáme na konec ceremonie a závěrečný průvod, ve kterém se mi Meryl, čerstvou Doctor of Arts, podaří alespoň trochu slušně vyfotit. Díkybohu, protože jinak by mi to doma asi nikdo nevěřil 😀 !!!

To už máme nejvyšší čas přemístit se do Lukovy koleje, kde se bude odehrávat předávání diplomů. Je pravé poledne a já už se zas začínám opíkat do červena 8-)…Podaří se nám ulovit slušná místa i sklenici vody, takže jsme spokojení a poslední významný obřad může začít. Prostředí kolejního dvorku je komornější a i profesorské proslovy méně formální. Po tradičním udělování několika cen se přistoupí k samotnému rozdávání diplomů. Jede se podle abecedy, takže si prvních dvacet minut můžeme dát klidně voraz, nicméně já už vytahuju foťák a rozcvičuju se na bráchových spolubydlících – Thomasovi a Danielovi, jejichž příjmení se nachází v první polovině abecedy. Nakonec se ale dočkáme i my a hlavně brácha, zaaplaudujeme, cvaknou fotoaparáty a jsme rádi, že to máme konečně všecko za sebou 😀 !

Už s diplomem v kapse se celí hladoví  po této náročné ceremonii ženeme do kolejní jídelny na slavnostní oběd. Nacpeme se krocanem, těstovinama, salátem, ovocem a zmrzlinou s logem univerzity 😀 a jdeme splnit ještě poslední (příjemnou) společenskou povinnost – rodinné foto s absolventem a diplomem :-).

Vrátíme se zpátky do krásné rozkvetlé zahrady, kam za námi příjde Ján, čehož hned využijeme a povýšíme ho do role vrchního fotografa :-). Pak ještě pózuju já s Lukem a škemrám na něm jeho absolventskou čepičku 😀 a nakonec Luk s Jánem (toho pro holky doma zkrátka musím zvěčnit :D…). Pak už se s námi rozloučí, protože je objednaný k holiči, a naše famílie zamíří zpátky do yardu, kde má ještě řečnit naposledy Drew a soudce Nejvyššího soudu. Protestuju, protože jsem celá spálená a už mám těch keců plné zuby, a vehementně prosazuju výlet do Bostonu :D…

Navečer se nicméně pohojí i mně a mému přání je vyhověno. V šest si dáme sraz s bráchou u metra a vyrážíme konečně do víru velkoměsta – to celebrate, jak pravím před odchodem zvědavému Seanovi 😀 !!! Bostonské metro je vpodstatě taková šalina :D, před Bostonem totiž vyjíždí z podzemí a pokračuje přes most, takže se nám naskytne nádherný pohled na podvečerní Charles river a panorama s mrakodrapy. Jsem unešená :-)…a když vylezeme z metra, moje nadšení je ještě větší. Město je plné zeleně. Než se dostaneme na největší nákupní třídu, kterou mi chce Luk ukázat, projdeme dvěma krásnými velikými parky, které vedou až k nábřeží. Procházka po nákupní třídě je docela vyčerpávající, přecejen už jsem dneska na nohou od šesti hodin, a tak Lukovo povídání, do kterých restaurací se dá zajít na dobré jídlo, už skoro nevnímám. Proto to brzo zakempíme v jedné příjemné kavárničce na ledovém čaji. Když vylezeme odpočatí ven, jsem překvapená, jak se zvedá od moře vítr a začíná poměrně nepříjemně vyfukovat. Brašule s krátkým rukávem je docela otužilec, já se chumlám do svetru a hned ještě pohotově vytahuju palestinu. To už je ale čas vrátit se zpátky metrem domů – jezdí tady totiž jen do půlnoci, takže jsme na tom přecejen s brněnskou městskou hromadnou líp :D. Boston si mě každopádně získal na první pohled a hned zítra hodlám pokračovat v jeho prozkoumávání :-)…

Ani ve středu nás na Harvardu nenechají odpočinout, promoce vesele pokračují už druhý den, neslýchané :D. Tentokrát program probíhá už od dopoledne – zahájen je piknikem na hlavním yardu, kde nám brácha představí Danielovu maminku. S ní a s Maríinými rodiči strávíme čas až do oběda a snažíme se konverzovat. Taťka vybaluje ruštinu, ale ukáže se, že na tu se Bulhaři moc nechytají :D, takže se domlouváme každý svým slovanským jazykem občas proloženým angličtinou a vlastně si docela rozumíme :-). Stejně jako my i oni jsou v USA poprvé, ale narozdíl od nás už stihli navštívit Boston, a tak nám doporučí pár muzejí, která stojí za vidění. Po pikniku se přemístíme stejně jako včera ke kostelu, kde probíhají proslovy studentů a vedoucích kolejí a udělují se tam nějaká ocenění. Zpočátku se zájmem poslouchám, ale brzo mě začne přemáhat vedro a únava, takže už si přeju, aby to hlavně proboha brzo skončilo. Na odpolední program se za námi staví i Ján, který totožný problém s únavou vyřeší tak, že se prostě natáhne přes 5 židliček vedle sebe a zalomí to :D…Kolem půl páté už je naštěstí po všem a moje ramena opět úspěšně spálena 8-)…Zatoužíme svorně po nějakém stinném koutku, a tak nás brácha zavede k řece do Kennedyho parku, kde načerpáme síly na další společensky náročnou událost. V podvečer nás totiž čeká pravděpodobně největší a nejlepší gurmánský zážitek za celé promoce – raut v jídelně Lukovy koleje.

Stoly se prohýbají jídlem a já nevím, kam dřív skočit. Narozdíl od včerejška dneska mám fakt hlad, takže postupně do sebe láduju tři druhy sýra, slané keksy, krevety, všemožné slaďoučké ovoce, čokoládové moučníky a nazávěr všechno spláchnu bostonským ležákem :D…a pak ještě ochutnávám poprvé v životě sushi, ale kdovíjaký zážitek to není. Navíc už jsem tak přeplácaná, že se sotva vleču. V jídelně není klimatizace (což tady v Bostonu je opravdu výjimečný stav, klimatizace mají totiž skoro všude), takže se po čase vytratíme na zahrádku, kam si brašule donese gin s tonikem, který mu i přes svůj pocit absolutní sytosti začnu závidět :D…a tak se záhy vytratím k báru pro svůj vlastní :D. Jak vzápětí zjistím, to, čemu se u nás říká „panák“, pokryje tak akorát dno panáku bostonského…No těpic, to se tady asi za chvíli budu válet pod stolem 😀 ! Jdu se pochlubit brašulovi se svým objevem, ten ale bez mrknutí oka praví, že takové panáky se tu podávají zcela běžně. Usoudím, že jsem byla po celý život uváděna v omyl a místo ginu s tonikem pila doma v ČR tonik s ginem 8-)…Úroveň celé akce trochu shodí obrovský černý šváb lezoucí po závěse, na kterého nás brácha pobaveně upozorní…ti jsou tady na koleji prý taky na denním pořádku :D…

Večer máme ještě zavítat na koncert univerzitní kapely, ale raut nás natolik vyčerpá, že by nás nenavnadilo snad ani kdyby tam měli hrát Rolling Stones :D. Nacpané žaludky nás táhnou k zemi a sklenice ginu do postele…takže poslední kulturní zážitek, který si dnes dopřeju, je znělka Ordinace v růžové zahradě, kterou mamce pouštím k masáži. A pak odpadávám únavou :D…