Rubrika: Z knihovničky

Dnes tu máme v literární rubrice tak trochu srdeční záležitost. Tato půvabně ilustrovaná knížka má totiž ještě sourozence Hello, New York! A právě ta mi přišla do rukou jako první – byl to dárek pro O., který mu děda koupil v New Yorku, když se brácha ženil. Dlouho u nás ležela bez povšimnutí, Olímu bylo sotva půl roku, a tak jsem si v ní listovala jen já. Někdy během letošního léta si ji ale začal sám brát, prohlížel si v ní auta a autobusy… no a v říjnu už uměl na mapě suverénně ukázat, kde je Socha svobody, Brooklynský most nebo Central park 😀 Dnes je to jedna z našich nejčtenějších knížek a když teta Terezka objevila, že na Megaknihách mají k mání Hello Paris!, bylo jasné, že naše domácí knihovnička si žádá rozšíření :-D!

I pařížská verze drží stejný koncept – na začátku knihy naleznete přehlednou mapku s očíslovanými pamětihodnostmi, o nichž je dále na stránkách řeč. Mapa je z tenčího papíru, než zbytek knihy, ale u nás zatím přežila nenechavé dětské ruce bez natržení. A pak už následují jen překrásné ilustrace a stránky s efektními výkroji, které dělají z této dětské knížky takové malé umělecké dílo 🙂 Nechybí Vítězný oblouk, Louvre s Monou Lisou nebo Montmartre, ale mimo to je zde stejně jako u sestřičky o New Yorku třeba i stránka věnovaná speciálně metru. A to naše dítě, které má teď období aut, mašin a vůbec všeho, co jezdí, vždycky ocení :-D! No a na závěr veliká rozkládací Eiffelovka (analogicky s Freedom Tower u New Yorku).

Jen pro úplnost ještě dodávám, že kniha je v angličtině (o českém překladu nevím), ale na každé straně je stejně jen pár řádků textu a ilustrace zde jednoznačně hrají prim, takže to nepovažuji za žádný problém (spíš naopak).

Já jsem z Hello Paris! zcela nekriticky nadšená. Zkrátka je to jedna z těch dětských knížek, kterými s nadšením listuje i dospělý. Věřím, že se u nás doma bude těšit stejné oblibě jako Hello, New York! Musím říct, že mě bude stát HODNĚ přemáhání, schovávat Olímu tenhle poklad až do Štědrého dne :-D…

Literární příspěvek jsme tu už dlouho neměli. Vlastně celý blog delší dobu trochu stagnoval. Číst jsem ale nepřestala. Je to teď asi jediný útěk z reality, který si pravidelně dopřávám a vlastně si nedokážu představit, jak bych bez něj ty uplynulé měsíce přežila…

Květa Legátová – Jozova Hanule

Knížka proslavená coby předloha pro film Želary je útlým dílem, které upoutá svou prostou poetikou a krásným jazykem. Byť jsem si na styl knihy musela chvíli zvykat, silný příběh o nepravděpodobné lásce na pozadí druhé světové války si mě získal.

Tomáš Poláček – Afrika (Poslední stop)

Závěr „šílené“ stopovací cesty kolem světa novináře Tomáše Poláčka je místy nervy drásající, ale ani na vteřinu nenudí. Pokud se vám nechce číst kniha, můžete si pustit rozhovor (nejen) o tom, jak se jezdí stopem po černém kontinentu, v pořadu DVTV. Možná vám pak Tomáš Poláček bude připadat jako ještě větší šílenec 🙂 a taky si nejspíš pomyslíte, že je neuvěřitelné, jak může takovou výpravu vůbec člověk ve zdraví přežít. Tak či tak – klobouk dolů!

Karel Čapek – Válka s mloky

Po delší době zase jedna klasika ze školních lavic, aktuální dnes stejně jako v době, kdy vyšla poprvé. Kniha si ke mně našla cestu při stěhování sousedů od nás z baráku a ráda jsem se jí ujala 🙂 Nadčasový alegorický román, který se vymyká všemu, co jsem dosud od Čapka četla. Místy mrazící, místy vyvolávající beznaděj nad nepoučitelností lidstva…

Alan Grün – Vyhoření (Jak rozproudit vlastní energii)

Kniha, v níž jsem vkládala jisté naděje během své prázdninové krize… Nemůžu říct, že by pro mě byla nějak zlomová, naopak mi místy přišla až moc spirituální, ale našlo se v ní i pár praktických tipů a některé z nich mi aspoň částečně nebo krátkodobě pomohly.

Patrick Kingsley – Nová Odyssea (Příběh uprchlické krize v Evropě)

Evropa (…) se bojí, že příliv cizinců naruší evropské hodnoty. Ale jaké hodnoty tu chceme udržovat, když se zřekneme povinnosti chránit ty, kteří neměli tolik štěstí jako my? Jak přimějeme uprchlíky, aby udržovali charakter naší společnosti, když je ten charakter tak nahlodaný?

Tuhle knížku bych doporučila přečíst opravdu každému! Žádná média vám nepodají tak objektivní, ucelená fakta, bez hysterie, bez rozjitřených emocí… Pro mě uprchlická krize nebyla nijak velkým tématem k diskuzi, ale tato práce reportéra deníku The Guardian mi v mnohém otevřela oči. Nejen v tom, že popisuje pohnutky i všechno to, co předchází přílivu migrantů do Evropy, ale hlavně v tom, že přináší zcela konkrétní příběhy konkrétních lidí jako jsem já nebo vy. Kniha rozhodně není psaná stylem, který by hrál na city, přesto jsem se místy neubránila slzám. Nová Odyssea nabízí opravdu diametrálně jiný pohled na migrační krizi, než jaký nám dnes a denně předkládají média.

Martin Janda – Pro dnešek a pro příště zavřeno (Příběh ze Sudet)

Tato knížka mi zpočátku svým jazykem nepřišla jako žádný literární skvost, ale brzy jsem se nechala pohltit jejím příběhem a nakonec si mě získala. Téma sudetských Němců za druhé světové války je samo o sobě tak silné a dramatické, že to asi ani jinak dopadnout nemohlo. A vlastně se mi ve výsledku na knize líbilo, že je psaná tak nějak „současně“ a ten příběh by se mohl (samozřejmě až na ty historické okolnosti) odehrát i v dnešní době. Nezklamala mě ani milostná linie, u které mě nevímproč napadlo, že si do ní autor promítl svou vlastní trpkou zkušenost z nějakého nevydařeného vztahu 😎 Tak či tak se mi kniha opravdu líbila a ač jsem po ní v knihovně sáhla tak trochu náhodou, s klidným svědomím ji mohu doporučit dál.

Vanda Schreierová – Jak se zbavit plenek (Definitivně, bez stresu a „vysazování“)

Téma, které u nás už začíná být pomalu aktuální, takže není od věci si k tomu nastudovat nějakou literaturu 😀 Tahle kniha mě naplnila optimismem, že to nemusí být zas až taková věda. S odplenkováním dle indiánské metody sympatizuju mnohem víc než se způsoby, jakými se to dělalo za našich mladých let, respektive dává mi mnohem větší smysl zbavit dítě plenky až v okamžiku, kdy si opravdu uvědomuje o co kráčí. Tak teď ještě uvidíme, co na to praxe 😀

Náš Olí naprosto zbožňuje psy. Už z dálky na ně při procházkách nadšeně ukazuje a nebojí se ani těch větších plemen. Proto jsem při výběru dalšího titulu ke zrecenzování od knihkupectví Megaknihy.cz myslela především na něj a volba tak padla na Psí knížku Terezy Říčanové.

Není to vyloženě leporelo, ale kniha je tištěna na poměrně silném papíře, takže pevně věřím, že přežije i nenechavé batolecí ručičky. Navíc se jedná o formát do dětských rukou jako dělaný, jak si můžete povšimnout níže. Velikost knížky ji přímo předurčuje k tomu, aby se stala věrným společníkem na cestách, u doktora, ve frontě… prostě všude tam, kde hrozí, že s dítkem budete muset čekat. A Oli čekání skutečně velmi nerad 😎 Psí knížka je maličká, a tak se hravě vleze do každé přebalovací tašky.

Jak je pro nakladatelství Baobab typické, i Psí knížku zdobí hravé a originální ilustrace, které vytvořila sama autorka. Vyprávění obsáhne většinu důležitých momentů ze života psa – návštěvu veterináře, venčení, narození štěňat… Nebrání se však ani tématu smrti. Mně knížka přijde svou reálností půvabná, i když věřím, že nesedne každému a někdo dá pro své dítě spíš přednost prvoplánovému příběhu. Mně osobně se ale líbí, jak je zde psí život vylíčen bez příkras a je to přesně ten pohled, který bych chtěla Olímu předat – že pejsci občas i zlobí a neposlouchají, smrdí 🙂 a až zestárnou, tak umřou, ale zároveň soužití s nimi přináší i radost a spoustu zábavy.

Tentokrát malinko hojnější, protože jsme trávili skoro celý červen u prarodičů, a tak bylo toho času na čtení o něco víc než obvykle.

Petra Hřebíková – Mateřství jako z reklamy (na Lexaurin)

No, asi už jste se smířili s tím, že tu a tam se v literární rubrice něco na mateřskou notu objeví. Budiž však vám i mně útěchou, že se jedná o tragikomické čtivo, jako v tomto případě glosy Petry Hřebíkové, která v nich – věrna svému pseudonymu – uhodila hřebíček na hlavičku. Věřte, že každá máma se občas potřebuje utvrdit v tom, že existuje někdo, kdo je na tom minimálně stejně blbě jako ona. Nebo i hůř 😀 A kapitolu o chození s dětmi do restaurace bych tesala do kamene :D!!

Jaroslav Kmenta – Boss Babiš

Kniha z o poznání vážnějšího soudku. Kmentova rozsáhlá reportáž zaměřená na jednoho z nejmocnějších mužů této země přináší celou řadu dosud nepublikovaných informací o Babišově podnikatelském zrodu či jeho napojení na politickou scénu. Samozřejmě v knize nechybí ani mediálně provařené kauzy typu „Čapí hnízdo“ či nákup Mafry, Kmenta ovšem vytahuje na světlo i mnoho jiných, neméně pobuřujících odhalení. Za tím vším je bezesporu obrovská spousta mravenčí práce, nad níž nezbývá než smeknout. Ač je těch informací na jednu publikaci možná až příliš a čtenář se musí celou dobu pečlivě soustředit, aby mu neutekly všechny souvislosti (což se mi, přiznávám, ne vždy dařilo), jedno je jisté – Kmenta odvedl skvělou novinářskou práci. Kéž by otevřela oči všem, kteří Babišovi a jeho hnutí skočili v uplynulých volbách na lep…

Martin Moravec, Gabriela Koukalová – JINÁ

Jeden čas byla tato biografie asi nejpopulárnější české biatlonistky skloňována ve všech médiích. Vzpomínám si, jak jsem seděla (ještě s obřím těhotenským pupkem) u našich, koukala na zahájení olympiády a listovala novinama, kde se nemluvilo o ničem jiném, než že na ní Gabriela Koukalová bude chybět. Když vyšla tato kniha, vyvolalo to možná ještě větší pozdvižení. A teď už chápu proč. Že svět vrcholového sportu není procházka růžovou zahradou, o tom asi nikdo nepochybuje. Pokud je nicméně pravda vše, co se v knize píše, realita je ještě o poznání děsivější. A to nemluvím jen o tlaku na váhu sportovců, o němž se v médiích psalo nejvíce, ale i o intrikách a vztazích v zákulisí biatlonu. Jak může někdo tak obrovský nápor přežít a ještě vyhrávat zlaté medaile, to je mi záhadou. Každopádně jsem tuto drtivě upřímnou zpověď zhltla téměř na posezení a nestačila jsem se divit, co všechno se může skrývat za úspěchem a popularitou naší biatlonové jedničky…

Toto jaro přineslo do mé literární rubriky pouhé dva tituly, ale i tak věřím, že vám třeba budou inspirací při balení čtiva na dovolenou 🙂

Erik Tabery – Opuštěná společnost

Čím jsem starší, tím víc mě zajímá naše minulost. Právě v ní je třeba hledat odpovědi na řadu otázek, které nás pálí v současnosti. I to je důvod, proč je tato Taberyho esej v mých očích tak důležitým počinem. A mimo jiné shrnuje všechny důvody, proč jsem před rokem při prezidentských volbách nevhodila do urny hlasovací lístek našemu aktuálnímu prezidentovi…

Když prezident mluví vulgárně, je to stejné zneuctění státu, jako když někdo zapálí ústavu.

Erik Tabery v této skvělé analýze vývoje naší společnosti od první republiky až po současné dny přichází se spoustou trefných postřehů i důležitých politických souvislostí, které náš vývoj směrovaly. Sám autor ji velmi přiléhavě označil za „rozmluvu s minulostí o naší budoucnosti“. A já myslím, že abychom se vyvarovali starých chyb, není od věci čas od času pozvání na takovou rozmluvu přijmout. Lidé, čtěte…

Paul Auster – Collected prose

Některé knížky syslím ve své knihovně roky, než se mi je podaří přečíst. To je i případ tohoto souboru tvorby amerického autora židovského původu, Paula Austera, kterou jsem dostala od bráchy… ehm, k osmnáctinám (což je, přiznejme si, už hodně dávno 🙂 Bohužel mám u knih v angličtině ten problém, že je pro mě obtížnější se do nich začíst, a tak i tato dlouho čekala na svou chvíli. Austerova angličtina je naštěstí velice dobře „čitelná“ a jeho styl psaní poměrně čtivý. Soubor „Collected prose“ obsahuje nejen několik jeho autobiografických děl (z nichž mě zaujala především pilotní Invention of solitude, odhalující temnou rodinnou historii), kritických esejí či článků vytvořených k nejrůznějším příležitostem, ale také za mě asi nejzdařilejší kapitolu True stories, obsahující pestrou mozaiku drobných příběhů z každodenního života, v jejichž zachycení podle mě tkví hlavní Austerův talent.

Paul Auster je autor, který pozornosti českého čtenáře k jeho škodě dosud uniká, proto po něm rozhodně neváhejte sáhnout – nemálo jeho knih už bylo přeloženo i do češtiny!

Po dlouhé době se mi do rukou dostalo něco skutečně mrazivého a zatraceně napínavého! Thriller Nenechám tě odejít, který mi zaslalo k recenzi knihkupectví Megaknihy.cz, sází na silné téma domácího násilí.

Hlavní hrdinka Lindsey v minulosti utekla spolu se svou dcerou Sophie od despotického manžela Andrewa. Po letech se opět postavila na vlastní nohy, vybudovala si nový domov, našla přítele… Život by běžel poklidně dál, kdyby se k ní nedonesla zpráva, že Andrew byl propuštěn z vězení a nezačaly se jí najednou dít děsivé věci. Vloupání do domu, otrávení psa, napadení přítele… po všech těchto zážitcích je víc než jasné, že Lindsey má ve svém okolí někoho, kdo se jí chystá ublížit. Je to však skutečně Andrew, kterého k Lindsey táhnou nevyřízené účty z minulosti, nebo za tím vším stojí někdo docela jiný?

Mrazivou přítomnost popisovanou samotnou Lindsey prokládají flashbacky do minulosti (v nichž líčí neméně hororové věci, kterých se na ní Andrew dopouštěl) a také kapitoly vyprávěné Lindseynou dospívající dcerou Sophií. Kniha má skvělý spád a její autorka mimořádný dar udržet čtenáře v napětí a nejistotě téměř až do finále, které celý příběh rozuzlí.

Mně osobně se podařilo pravdu odhalit jen pár stránek před Lindsey a možná mě závěr knihy svou nepravděpodobností i maličko zklamal, ale silný čtenářský zážitek mi to ani tak nepokazilo. Pokud hledáte knížku, která vám i v letních vedrech navodí husí kůži, Nenechám tě odejít je můj žhavý tip! Stupňující se napětí bez zbytečné omáčky okolo je zárukou, že vás kniha přibije do křesla, dokud nezjistíte, jak to celé dopadne.

Přestože zima byla pro nás všechny dost náročným obdobím, několik titulů jsem za dlouhých zimních večerů postupně přelouskala. Dva z nich jsem recenzovala pro Megaknihy.cz – a o těch zbývajících vám své dojmy povím dnes.

Jan Hnízdil – Mým marodům

O psychosomatiku se zajímám už mnoho let, a proto mi jméno asi nejznámějšího českého lékaře celostní medicíny rozhodně není cizí. Knížka nazvaná příznačně Mým marodům je plná článků z jeho lékařské praxe, ale i kritických fejetonů na různá témata z oblasti zdravotnictví a politiky. Z dnešního pohledu už je řada textů poněkud zastaralá, protože reagují na kauzy staré několik let, ale na druhou stranu je docela vtipné číst si je se znalostí, jak jejich hlavní aktéři nakonec dopadli (třeba takový David Rath). A mimořádně úsměvné jsou i texty věnované prezidentu Klausovi. Co se týče antipatií k jeho osobě, v tom bychom si s panem Hnízdilem vážně rozuměli :))

Tomáš Poláček – STOP

Novináře Tomáše Poláčka jsem prvně zaregistrovala přes Terezku, pak mě zaujal rozhovor s ním v DVTV a teprve poté se mi do rukou dostaly jeho knihy. Jsem milovnice cestopisů všeho druhu a byť se tenhle svou formou žánru vymyká a nejedná se o typický cestopis, příběh o tom, jak se autorův vztah ke stopu postupně vyvíjel, je skoro stejně tak napínavý, jako vyprávění o jeho stopovací cestě kolem světa, které tyto vzpomínky prokládají. Musím říct, že místy jsem se o hlavního hrdinu docela bála, ale vzhledem k tomu, že po jeho jízdě z Prahy do Ohňové země následovala cesta do Afriky, o níž také vyšla kniha, čtenář odtuší, že to nakonec snad všechno dobře dopadne 🙂

Když se řekne Valašské Meziříčí, vybaví se mi hned několik střípků. Gabra a Málinka – moje nejmilovanější dětská knížka! A pak přestupní stanice na trase tábor Jablůnka. Nádraží, kde z rozhlasu hrála znělka „My jsme Valaši“ :-). Teď k těm střípkům přidávám jeden další, o poznání temnější. Právě do Valašského Meziříčí umístila zdejší rodačka Hana Mornštajnová děj svého románu Hana…

Tuhle knihu předchází její pověst a musím říct, že zcela právem. Ač toho o holocaustu bylo už napsáno mnoho, Hana se skutečně vymyká. Možná tím, že více než na konkrétní popis hrůz a zrůdností války se zaměřuje na mezilidské vztahy hlavních postav. Možná tím, že je vyprávěna z pohledu dvou generací – válkou nepoznamenanou Mirou a posléze její podivnou tetou Hanou, která přežila Osvětim. Možná tím, že příběh jedné židovské rodiny se odhaluje postupně, kousek po kousku, aby do sebe v závěru všechny dílky zapadly a děj vygradoval hořkou pointou…

Když v 50. letech vypukne ve Valašském Meziříčí epidemie tyfu, na jejíž následky zemře několik lidí, devítiletá Mira se během pár dnů stane sirotkem. Její jedinou přeživší příbuznou, k níž se má nyní nastěhovat, je podivínská teta Hana. Mira v tu chvíli netuší nic o peklu, kterým si její teta za války prošla ani o tom, jak odlišným směrem se mohl život celé její rodiny ubírat, kdyby roku 1938 z Valašského Meziříčí odešel jeden dopis…

Hana je jedna z těch knih, která vás zcela pohltí a vtáhne do děje takovým způsobem, že pokud jste nuceni v průběhu čtení knihu odložit (a dobrovolně ji rozhodně neodložíte, to mi můžete věřit), v mezičase se k ní budete v myšlenkách neustále vracet a přemítat, jak to asi s postavami bude dál. A ano, ačkoliv třeba patříte k těm lidem, které knížky obvykle nedojmou, tady si radši ty kapesníky připravte…

Musím říct, že tentokrát jsem měla při volbě recenzního výtisku od knihkupectví Megaknihy.cz opravdu šťastnou ruku. Byť se nejedná o čtení nijak veselé ani oddechové, čas strávený s takto hlubokou knížkou byl dobrou investicí. A protože na mateřské je volný čas skutečně nedostatkovým zbožím, můžete to brát jako to nejlepší doporučení 🙂