Rubrika: Z knihovničky

Šikmý kostel je jednou z těch knih, která vás v uplynulém roce asi nemohla minout. Jeden čas se o ní všude mluvilo, psalo, každý ji četl… A tak nazrála chvíle, abych si k ní také našla cestu – tím spíš, že o ní všichni hovořili jen v superlativech a já se potřebovala přesvědčit, jestli za to skutečně stojí.

Děj této románové kroniky je umístěn do oblasti okolo dnešní Karviné na česko-polském pomezí a odehrává se v letech 1894-1921. Hned na začátku jsme svědky obrovského důlního neštěstí, které navždy poznamená životy všech hlavních hrdinů. Každý z nich se s nepřízní osudu popasuje po svém – někoho tragédie zlomí, jiný ji uchopí jako příležitost k životní změně. Když už to vypadá, že se vše usadilo v poklidných kolejích, do děje vstupuje první světová válka…

Autorka Karin Lednická odvedla ve svém debutu vskutku obdivuhodnou práci. Na bezmála 400 stránkách knihy vylíčila úsporně, ale zároveň čtivě hned několik lidských osudů, které se dříve nebo později vzájemně propletou. Zároveň (neboť příběh je vystavěn na skutečných událostech) se čtenář nenucenou formou dovídá o historických okamžicích, které hornický kraj a jeho obyvatele významně poznamenaly. Mně se tu rozhodně otevřela zcela neprobádaná oblast pohnuté česko-polské historie, o níž se ve školách vůbec nemluví, a kniha mě chytla hned při prvních stránkách.

Přestože za vznikem románu musí stát neuvěřitelné množství autorčiny badatelské práce, příběh je vyprávěn naprosto přirozeně, čtivě a s lehkostí. Pokud jste Šikmý kostel ještě nečetli, určitě byste to měli napravit – tohle je skutečně jedna z těch knih, již její pověst předchází zcela oprávněně! Vzhledem k tomu, že se jedná o románovou trilogii a pokračování příběhu už je v prodeji, myslím, že druhý díl na sebe v naší knihovničce rozhodně nenechá dlouho čekat 🙂

Jó, léto… Tohle léto jsem si rozečetla naprosto nesmyslné množství knih (což normálně vůbec nedělám), tak jsem docela ráda, že jsem se aspoň u některých dobrala zdárného konce a že tu vůbec mám dneska o čem psát 🙂

Eduard Štorch – Lovci mamutů

Kniha, k jejíž četbě mě inspirovala návštěva tajuplné jeskyně Pekárna, do níž autor zasadil část děje svého slavného díla. Docela mě překvapuje, že Lovci mamutů jsou vnímání jako kniha pro děti, protože přiznejme si – život v pravěku nebyl zrovna peříčko a Štorch se nevyhýbá ani několika drsnějším scénám. Na druhou stranu myslím, že pro dnešní děti s neomezenými možnostmi už Lovci mamutů asi budou postrádat onen punc dobrodružství, který v této knize nacházely starší generace. Každopádně jako vzdělávací materiál, který by jim mohl přiblížit, jak se v pravěkých dobách lidem žilo, Lovci mamutů určitě poslouží lépe, než ledasjaká učebnice dějepisu.

Eduard Bass – Cirkus Humberto

„Svět je, chlapče, přec jen dobrý a život je krásný,“ řekl Karas dojat.
„Taky jsem na to myslel,“ odpověděl šednoucí už nástupce Steenhouwerův, „ale ono to bude tak: každý člověk si vytváří svůj svět a nakonec se setká s takovým, jaký kolem sebe utvořil.“

Další pokořenou klasikou tohoto léta se pro mě stalo toto kultovní dílo o lidech z maringotek, které mě koneckonců inspirovalo i ke zhlédnutí stejnojmenného seriálu, který jsem viděla naposledy jako dítě. Ten je velmi zdařilý, hvězdně obsazený a knihy se drží věrně, takže pokud se vám zrovna nechce číst, je to určitě dobrá alternativa. Byť může román svým rozsahem (cca 500 stran) nahnat leckterému čtenáři hrůzu, nemusíte se bát, že by vás děj nestrhnul. Pouze v části, kde vedení cirkusu přebírá Vašek Karas a je tam více popisných pasáží, mi přišlo, že kniha trochu ztrácí dech, ale závěr už měl opět to správné tempo. Román překvapí autorovou mimořádnou znalostí cirkusového prostředí, s níž vylíčil hořko-sladký život lidí v manéži. Pro mě vyzníval Cirkus Humberto trochu melancholicky – snad je to i tou smutnou dobou, v níž vznikal, každopádně je to určitě jedna z těch českých klasik, které stojí za to si alespoň jednou za život přečíst.

J. Canfield, M. V. Hansen, A. Newmarková – Myslete pozitivně

„Musíme být ochotni zbavit se představ o životě, který jsme si naplánovali, abychom mohli žít život, který na nás čeká.“
Joseph Campbell

Kniha z edice Slepičí polévka pro duši, která vskutku dělá čest svému názvu, nese podtitul 101 skutečných příběhů o tom, jakou sílu má pozitivní postoj a můžete si být jisti, že vás opravdu pozitivně naladí a vleje vám do žil trochu toho optimismu. Sama jsem ji četla v různých více či méně nelehkých etapách své mateřské a opravdu mě mnohdy příkladem skutečných lidí dokázala pohladit po duši a dodat potřebnou motivaci nebo sílu podívat se na svou situaci z jiné perspektivy.

Po delší době tu mám zase literární okénko, kterým vás nechám nahlédnout do mé jarní knihovny – tak příjemné počtení 😉

Jan Hnízdil – Zaříkávač nemocí

Příběhy z praxe jednoho z našich nejznámějších lékařů celostní medicíny mi chvilkami (byť s psychosomatikou hluboce sympatizuji) přišly už moc přitažené za vlasy a autorův postoj až přehnaně vyhraněný. Každopádně otázku, jak dalece se mýlím či ne, by mohli zodpovědět pouze samotní pacienti, kterým v této knize bohužel není věnován dostatek prostoru.

Guy de Maupassant – Kulička

Tuto knihu z edice „Světovky“ jsem kdysi dávno (v maturitním ročníku?) ukořistila v kroměřížském antikvariátu a s radostí jsem ji teď oprášila (vlastně doslova :D), protože dobré klasiky není nikdy dost. Svazek obsahuje 3 krátké, ale o to silnější povídky, z nichž ta nejznámější, o charakterní prostitutce Kuličce, dala název celému souboru.

Satchin Panda – Cirkadiánní kód

Konečně jsem dočetla další z mých knižních vánočních dárků, a sice tento bestseller (nejen) o důležitosti správného svícení v našich domovech a o tom, jak vystavování se světlu a tmě má dalekosáhlý vliv na naše zdraví a fungování našeho těla. O zdravé svícení se u nás doma zajímáme už nějaký čas, pořídili jsme si do ložnice zatemňovací roletu, před spaním se snažím svítit zásadně červeným světlem a občas si od Péti půjčím jeho červené brýle a můžu říct, že toto všechno určitě přispívá k lepší kvalitě mého spánku (plus samozřejmě i to, že už v noci většinou nemusím vstávat k Olímu :)). Byla jsem zvědavá, zda mi v tomto směru kniha předá nějaké další nečekané informace. První část knihy, která se věnuje právě roli světla a tmy v návaznosti na chování našeho těla, mi rozhodně přišla informačně nejvíce přínosná. Cirkadiánní kód však není pouze o svícení – dalším krokem na cestě za lepším zdravím je přizpůsobení příjmu jídla našim vnitřním hodinám. Satchin Panda doporučuje stravování v osmihodinovém okně, což mi přijde jako naprosté sci-fi a pro mě je kolikrát problém vlézt se aspoň do těch dvanácti, když už nic jiného. Netvrdím, že bych to nechtěla někdy vyzkoušet, ale zdá se mi to už příliš omezující a jak všichni víme, co je omezující, to většinou nebývá ani dlouhodobě udržitelné. Druhá polovina knihy, zaobírající se souvislostí cirkadiánního kódu a různých civilizačních chorob, už mi pak přišla poměrně „vědecká“ a méně záživná, ale také jsem ji přelouskala. Suma sumárum bych Cirkadiánní kód doporučila k přečtení jak tomu, kdo by chtěl zlepšit kvalitu svého spánku, tak i každému, kdo se nad souvislostí světelné hygieny a zdraví ještě třeba ani nezamyslel. Kniha obsahuje ucelený přehled vědecky podložených informací a myslím, že není nikdo, kdo by v tomto směru nemohl alespoň něco málo vylepšit a udělat tak ve výsledku i něco pro své zdraví 🙂

Jane Austenová – Pýcha a předsudek

Pýcha a předsudek je moje srdcová záležitost a nepřestává mě fascinovat, jak čtivé a nestárnoucí tohle dílo je. Toto vydání z 60.let, které mám od pratety, si navíc v knihovničce hýčkám i tak trochu z nostalgie. (Mimochodem datum tohoto vydání je patrné i na doslovu, který psal evidentně někdo, kdo anglické literatuře skutečně rozuměl a není to takové to typické průvodní slovo knih, plné kritiky buržoazie :D, které za socíku obvykle vycházely.) Po letech jsem si tedy příběh sester Bennetových s chutí přečetla znovu, zase se beznadějně zamilovala do pana Darcyho a užila si trochu té nekýčovité romantiky. Hvězdně obsazený film z roku 2005, zdařilý neméně, musel pochopitelně následovat.

Uff… tak na tento román jsem se opravdu těšila, byť musím přiznat, že tak těžké sousto jsem nečekala. Po naprosto famózní Haně byla laťka nastavená vysoko, nicméně Tiché roky mě jen utvrdily v přesvědčení, že Aleně Mornštajnové patří místo na výsluní současných českých autorů zcela právem.

Román Tiché roky v sobě nenese tak silné historické téma jako Hana – naopak se jedná o intimní rodinné drama, vyprávěné na přeskáčku dvěma hlavními postavami, do sebe uzavřenou Bohdanou a jejím nepřístupným otcem, přesvědčeným komunistou Svatoplukem. Postupně čtenář rozkrývá tragické tajemství jejich rodinné minulosti. Zhruba od poloviny knihy, kdy se odehraje rozhodující dějový zvrat, se román stává prakticky neodložitelným, příběh vás pohltí a pak už nemůžete jinak, než s očima dokořán sledovat, zda se vztahy v rodině Žákových vyvinou nějakým příznivějším směrem nebo zůstanou stejně bezútěšné jako doposud.

Právě ta tíha a bezvýchodnost neuspokojivých rodinný vztahů mě po celou dobu dost deprimovala. Od této knihy rozhodně neočekávejte oddechovou četbu, u které by mohla hlava „vypnout“. Při čtení mě zpočátku rušilo, že na mě příběh nepůsobil dostatečně věrohodně (trochu v rozporu s tímto tvrzením: trvalo mi opravdu dlouho, než mi došlo, že hlavní hrdinka skutečně nemluví), ale od poloviny knihy už mi to vlastně nepřišlo nijak podstatné. Tiché roky byly strhující až do poslední stránky. Přesto musím říct, že z konce jsem byla malinko rozpačitá, že byl na mne možná až příliš otevřený a některé věci by si asi zasloužily dovyprávět. Výsledný dojem z knihy mi to ale každopádně nepokazilo.

Suma sumárum – po tak mimořádném literárním počinu, jakým byla Hana, musí zákonitě každý další román Aleny Mornštajnové vyvolat dojem, že to „není úplně ono“, jakkoli je výborný. Bravurní je jednoznačně propracované vykreslení jednotlivých postav, kdy žádná z nich nepůsobí černobíle, stejně jako zdůraznění síly a důležitosti mezilidské komunikace. Tiché roky rozhodně stojí za přečtení! Ale přesto se přiznám, že mně osobně bude (hlavně kvůli té celkové pochmurné atmosféře) stačit přečtení jen jedno…

Člověk by řekl, že přes zimu, kdy se povětšinou sedí doma za pecí, toho člověk přečte nejvíc, ale opak je pravdou. Tak snad to přes jaro v lockdownu trochu doženu 😎

Eva Ehrenbergerová, Markéta Gajdošová – Cesta k opravdovému jídlu

Po dlouhé době jsem si přála k Vánocům kuchařku. Cesta k opravdovému jídlu, hit sociálních sítí, přináší jak poctivou porci receptů, tak trochu té základní teorie z pera výživové poradkyně. Co se týče té teoretické stránky, určitě zde najdete řadu užitečných základních informací, které se vám budou hodit, pokud si chcete začít více hlídat svůj kalorický příjem. Seznámíte se se stručnou charakteristikou jednotlivých živin, kdy a jaké doplňky stravy má smysl tělu dodávat či jak číst etikety výrobků v obchodech. Občas sice kniha sklouzává k takovému tomu nicneříkajícímu stokrát omílanému klišé, že vše je strašně individuální a nakonec je stejně vždy nejlepší vyhledat výživového poradce osobně a nechat si sestavit jídelníček na míru, což je jistě svatá pravda, ale kvůli tomu si tuhle knihu přece nikdo nekupuje 😎 O to nadšeněji jsem se ovšem vrhla na zkoušení receptů, které jsou naopak velmi konkrétní, často se v nich opakují ingredience a celkově mi na první pohled přišly poměrně rychlé k uvaření. Největší ohlas u nás zatím sklidil banánový chlebíček, ten je prostě famózní! Celkem nám i chutnaly cottage bulky (pro mě úspěch už to, že jsem upekla konečně nějaké pečivo, které se dá jíst :D), candát s batátovým pyré nebo cizrnové kari. Naopak propadákem se staly noční jahodové vločky a zpropagované malinové brownies mě tedy taky absolutně nenadchlo. Co naopak velmi kvituji je celá série receptů do krabičky, takže konec výmluv, že na zdravé stravování není prostor 🙂 Suma sumárum jsem od knihy kvůli tomu obrovskému hypu zřejmě čekala trošičku víc, ale už teď jsem si jistá, že tohle nebude ta kuchařka, na kterou by nám doma sedal prach 🙂

David Nicholls – Tři na cestě

Pro knížky Davida Nichollse já mám slabost a ani tato pro mě nebyla zklamáním. Příběh jednoho stárnoucího manželského páru v krizi a složitého vztahu otce se synem byl hlubokým, ale zároveň i humorným čtením. Navíc ve mně nevyvolal pocit, že bych jedné z postav chtěla „nadržovat“ – chvíli jsem se přikláněla tu na stranu Connie, tu na stranu Douglase, nicméně pro oba jsem měla svým způsobem pochopení a netroufla bych si vynést soud, kdo z nich k jejich manželské krizi přispěl větším dílem. David Nicholls má nesmírný talent vykreslit i náročné životní situace tak, že to čtenáře neuvrhne do deprese, a tak myslím, že s touto knihou rozhodně nešlápnete vedle, ať už máte jakékoliv literární preference.

Nicanor Parra – Básně proti plešatění

Poezie tady už dlouho nebyla, co 😎 Menší čistka v mé kroměřížské knihovničce odhalila pár dávno zapomenutých pokladů – mezi nimi i tuto sbírku chilského básníka Nicanora Parry, kterou jsem kdysi dostala od Moniky. Jedná se o poměrně přímočarou, místy humornou poezii, která by se mohla líbit i těm, kteří jinak veršům příliš neholdují.

Poezie musí být
dívka uprostřed klasů
nebo nebýt vůbec nic.

Tato autorka s poněkud krkolomným jménem není v naší domácí knihovničce žádným nováčkem. Její knihu Barvy jsem objevila a koupila Olíkovi k loňským Vánocům. Nejen že si ji opravdu zamiloval, ale určitě to byla i jedna z věcí, která přispěla k tomu, že se během pár týdnů krásně naučil barvy poznávat. Usoudila jsem, že letos nazrál čas na Počítání, protože už u nás začínají být čísla docela v kurzu.

Stejně jako v případě Barev, i tady hrají prim překrásné originální ilustrace a stránky s vyklápěcími okénky. Samozřejmě je to u akčnějších dětí trochu risk a některá okénka u Barev máme už pěkně poslepovaná, to nebudu lhát :-). Ale děti to milují a asi se nedá očekávat, že se občas v zápalu nějaká „nehoda“ nestane.

Každá strana/dvoustrana je věnována jednomu číslu. Dítě hledá vždy daný počet obrázků na stejné téma, např. dopravní prostředky, zvířata, kusy oblečení. Krom toho ale nabízí další formu zábavy právě vyklápěcí okénka, pod nimiž najdete doplňující otázky a úkoly. Kniha je doporučena pro děti od jednoho roku, ale myslím, že plně její potenciál využije až dítě o něco starší – určitě až v okamžiku, kdy mu začnou čísla něco říkat, což je u nás teprve teď, ve 2 a 3/4 letech.

Už teď jsem si jistá, že Počítání sklidí u Oliho stejný ohlas jako Barvy a nemůžu se dočkat, až si ji spolu budeme číst. Už aby byl Štědrý den :-)!

I dnes to bude výlet tak trochu mimo můj žánr, nicméně anotace této knihy byla natolik filosofická a zároveň nicneříkající, že mi zvědavost nedala a na nabídku recenzního výtisku od knihkupectví Megaknihy.cz jsem bez váhání kývla.

Říkala, že být člověkem je jako být na Štědrý den malým dítětem, které dostane velkolepý hrad. Na krabici je nádherná fotografie toho hradu a člověk netouží po ničem jiném než hrát si s tím hradem, s rytíři a princeznami, protože to vypadá jako dokonalý lidský svět, jediný problém ale spočívá v tom, že ten hrad není sestavený. Je rozložený na záplavu kostek, a i když je tam přiložený návod, člověk ho nechápe. A nechápou ho ani rodiče ani teta Sylvie. Takže se člověk nakonec rozpláče u toho nádherného hradu na krabici, protože ho nikdo nikdy nepostaví.

Román Lidé je prý svým stylem často přirovnáván k Adamsovu Stopařovu průvodci po galaxii. Oprávněnost toho přirovnání bohužel nemůžu posoudit, protože jsem tuto kultovní klasiku dosud nečetla. Jakmile to trochu zavání sci-fi, dávám od toho většinou ruce pryč 🙂 V tomto případě nicméně nebylo dlouho jasné, co se z toho příběhu vlastně vyklube. Identita vypravěče zůstává zpočátku skryta, víme jen to, že není člověkem. Postupně čtenář rozkrývá, za koho se vypravěč vydává, z jakého důvodu a kým byl vyslán na planetu Zemi a čemu má zabránit.

Hlavní linie příběhu je možná nápaditá, nicméně zpracování mělo dost trhlin. Přišlo mi to takové zjednodušené a nedostatečně propracované. Možná i proto mi strašně dlouho trvalo se do příběhu ponořit a začíst. Mnoho otázek zůstalo nezodpovězených, ne všechno mi do sebe logicky zapadlo.

Na druhou stranu si myslím, že přidaná hodnota knihy je spíš, než ve vyprávěném příběhu, v tom filosofickém přesahu. Zejména v pasážích, kde na běžný život na této planetě pohlíží mimozemská bytost a místy opravdu trefně glosuje určité aspekty lidského chování, nad nimiž se my lidé většinou ani nezamýšlíme. V knize si určitě každý najde nějakou zajímavou myšlenku či pasáž, která s ním bude rezonovat, nicméně třeba právě kapitola Rady lidem, z níž tak nějak cítím, že byla autorem zamýšlena coby jakýsi vrchol díla, mi přišla dost prvoplánově napsaná a pár rad mi přišlo úplně mimo mísu. Byť některé jsou naopak tak pravdivé!

V kterékoli vteřině můžeš zmizet. V téhle. V téhle. Nebo v téhle. Co nejčastěji se přesvědčuj, že děláš věci, při kterých bys zemřel šťastný.

Ve výsledku tedy úplně nevím, kam bych knihu Lidé žánrově zařadila. Celkem bezpečně ale můžu prohlásit, že si hraje na víc, než čím ve skutečnosti je. Tváří se jako hluboce filosofické dílo, ale ta hloubka tam prostě není. Bylo to zajímavé zpestření a vybočení z mých zajetých čtenářských kolejí, ale u toho to asi také skončí…

Tento podzim tu mám menší literární smršť 🙂 To víte, co taky dělat jinýho v karanténě… Naštěstí jsem se stihla předzásobit, ještě než se brány knihoven opět zavřely.

Tereza Boučková – Život je nádherný

Tereza Boučková je za mě jedním z top současných českých autorů a navíc je mi blízká i tak nějak lidsky. Často v jejích knihách nacházím názory, s nimiž se ztotožňuji A co na nich miluju úplně nejvíc – ač se nejedná o úplně jednoduchá životní témata, nikdy z nich na mě nedýchá beznaděj, deprese či rezignace nad životem (byť by si to autorka vzhledem ke svému životnímu příběhu asi i mohla dovolit). Jeden z jejích novějších románu Život je nádherný tak byla sázka na jistotu a zhltla jsem ho skoro na posezení (jak jen čas a O. dovolil :).

Člověk v umění vždycky hledá svoji zkušenost, to, s čím může souznít, čemu rozumí, co ho baví anebo čemu se může stejně vysmát; člověk přece vždycky hledá v knížce svůj příběh, i když je jeho životu fakticky na hony vzdálený.

Děj románu se odehrává v časovém horizontu od Vánoc 2010 do Vánoc 2011 a volně navazuje na autobiografický Rok kohouta i předešlý Indiánský běh. Výraznou linií, kolem které se příběh odvíjí, je onemocnění autorčiny maminky Alzheimerovou chorobou, ale kniha naznačí také vývoj životních příběhů autorčiných adoptivních synů. Pro fanoušky literatury je kniha prodchnuta také celou řadou knižních tipů (hned jsem si rozšířila svůj „to read“ list :-), ale také glosami na politické události výše zmiňovaného období, na které už jste možná zapomněli (třeba nechvalně proslulá krádež protokolárního pera tehdejším prezidentem Klausem 😎 Příběh se uzavírá na Vánoce 2011, které zůstanou ve vzpomínkách řady lidí spojené s úmrtím Václava Havla. I proto je zajímavé číst, jak vnímala toto období Tereza Boučková, která ho z dob minulého režimu dobře znala a jeho odchod reflektovala jako pomyslný konec jedné éry.

Blanka Pöslová – Tolerantní výchova

Titul, který mě na první prolistování spíš odradil než zaujal, nicméně když jsem po něm sáhla o něco později v jiném rozpoložení, nakonec jsem ho celkem se zájmem přelouskala. Určitě není přístup, který je v něm popsán, něčím, s čím bych se stoprocentně ztotožňovala a ani tón, kterým autorka, psycholožka a rodinná terapeutka, knihu napsala, mi příliš nesednul. Jednou za čas ale ráda po takové knize sáhnu, abych se víc utvrdila v cestě, po které se jako máma hodlám ubírat.

Michal Konečný, Alexandr Brummer – Brno okupované

Dosud poslední díl z brněnské série, kterou jsem četla těsně před porodem, tentokrát rekapitulující významné události let 1968 a 1969 v kulisách moravské metropole.

Petra Soukupová – Nejlepší pro všechny

Tak opět nemůžu než smeknout před touto českou autorkou. Nevím, jestli už jsem si na její styl psaní zvykla a trochu se obrnila nebo tahle knížka mělo o něco optimističtější vyznění, ale už se mi při jejím čtení nestahoval žaludek depresí jako u těch předchozích. Člověk by řekl, že to není zrovna pozitivní recenze, ale někdy prostě i ty těžké příběhy k životu patří a dokázat je vykreslit tak silně a věrohodně je nemalé umění. Nejlepší pro všechny je opět kniha plná osvědčených autorčiných ingrediencí – složité rodinné vztahy, zátěžové situace, vzájemné nepochopení… Příběh o tom, že jsou chvíle, v nichž neexistuje to jediné správné řešení…

Alfonso Casas – Freddie Mercury: Ilustrovaný životopis

Tak tohle je asi ta nejhezčí knížka o Freddiem, kterou jsem kdy držela v ruce 🙂 Nádherná a nápaditá po grafické stránce, výstižná po stránce obsahové. Ve Freddieho příběhu, který je zde poměrně stručně vylíčen, z mého pohledu nic zásadního nechybí – zároveň jsem se ale dočetla i několik nových, nebo možná z mé strany už zapomenutých informací (třeba že pro „pobuřující“ klip k písničce I want to break free tento song v puritánské Americe totálně propadl 🙂 Pro všechny fanoušky Queen naprosté must-have, to snad ani nemusím dodávat 🙂

Tereza Ramba – Dobrodruhům

Poetický cestopis, který mě okouzlil nejen tím, že se mi dostal do rukou v době, která cestování do dalekých krajů zrovna nepřeje, ale hlavně netradičním zpracováním a svérázným jazykem. Pokud hledáte klasický cestovní deník, budete zklamaní, ale pár užitečných informací určitě mezi řádky vyčtete i tak. Spíš než cestovní deník je to prostě deník jedné životní etapy. Spíš než o životě na cestách je to o tom, že život je cesta. Tato kniha nejspíš nesedne každému, ale já tleskám, mně chytla za srdce.

Když se ztratíš, nikdy se nevracej zpátky. Lepší je jít dál. Řídit se podle moře a hor. Nebo jinejch záchytnejch bodů. Určitě se někde, někdy prostě napojíš.

Joan Didion – Slouching Towards Bethlehem

Další knížka v angličtině pokořena 😀 Tentokrát tato kniha esejů americké autorky Joan Didion, kterou mi koupil brácha při naší poslední návštěvě New Yorku na jaře 2017. Musím říct, že tohle pro mě byl po jazykové stránce asi dosud největší oříšek. Jednak se v knize celkem často objevují různé „filosofující“ pasáže a pak samozřejmě i bohatá slovní zásoba, na kterou jsem moc nestačila. Když jsem měla po ruce slovník, neměla jsem s porozuměním větší problém, ale bez něj jsem se v textu místy celkem ztrácela, takže i to se asi odráží na mém celkovém hodnocení knihy. Sjednocujícím tématem celé této sbírky non-fiction esejů je život v Kalifornii v 60. letech minulého století. Najdete zde jak konkrétní příběhy, tak autorčiny filosofické úvahy a autobiografická vyprávění. Nejvíc mě zaujala asi to nejobsáhlejší, pojmenovaná stejně jako celá kniha Slouching Towards Bethlehem, v němž autorka sdílí svou zkušenost ze setkání s hnutím hippies v San Franciscu a drogovou scénou.

Anna Bykova – Líná máma

A ještě jedna „výchovná“ publikace, byť jsem si dřív nemyslela, že něco takového někdy budu číst, ale znáte to 8-)… Každopádně tato knížka je opravdu plná praktických a užitečných tipů pro všechny příliš opečovávající rodiče, kteří si někdy ani neuvědomují, jakou medvědí službu svým dětem prokazují, když za ně řeší či dělají věci, které by ve svém věku už bez problémů zvládly samy. V jistém smyslu to pro mě bylo velké prozření a byť je někdy strašně těžké vystoupit ze zažitých vzorců, které vám třeba i předávali vaši vlastní rodiče, je důležité si uvědomit všechny důsledky… a občas být prostě líná máma a nechat děti, ať se s životem poperou samy (za našeho láskyplného dohledu) 😎

Pavel Kohout – Smyčka

Je to trochu s podivem, protože z české klasiky už mám načteno ledacos, ale toto bylo moje úplně první setkání s Pavlem Kohoutem. A laťka je vysoko! V centru dění tohoto stručného románu, jak zní v podtitulu, je milostný trojúhelník – mladý, zapálený komunistický básník, sociální demokrat – ikona první republiky a jeho žena, slavná herečka. Mohlo by to být možná tuctové melodrama, ale to by se nesměl psát rok 1948… Pozitivně hodnotím zejména to, jak je vlastně celý příběh uvěřitelný a dokážu si představit, že by se něco takového skutečně mohlo stát, byť kritici vytýkají knize určitou schematičnost. Jistou měrou k tomu přispívá i to, že ústřední postava poety z proletářského Karlína nese autobiografické rysy autora (dočetla jsem se, že některé jeho verše uvedené v textu jsou skutečně dobovou tvorbou Pavla Kohouta, jehož komunistická minulost je obecně známá věc). Ať už si o jeho poněkud kontroverzní osobnosti myslíte cokoliv, Smyčka je strhující příběh, od něhož nebudete chtít odejít, dokud nedospěje ke svému dramatickému konci.

Veronika Blabla Hubková – Příběh skříně

A na samý závěr tu mám ještě jeden e-book, na který jsem narazila celkem náhodou na sociálních sítích, byť o jeho existenci už delší dobu vím. Autorka jej nyní nově dala volně ke stažení, takže jsem neváhala a ještě ten večer se začetla. Pokud vás zajímá pozadí oděvního průmyslu, co se skrývá za všemi těmi certifikacemi materiálů, ale také ekologická stránka vašich nových silonek, rozhodně doporučuji k pročtení. Dnes už se o udržitelném šatníku sice hovoří mnohem víc než kdy dřív a sama už se při nakupování oblečení snažím řetězcům spíš vyhýbat, ale není na škodu si stále připomínat, že se vyplatí přečíst si cedulku na vyhlédnutém tričku a zamyslet se nad materiálem, ze kterého bylo vyrobeno…

Do četby romantických příběhů, nebo minimálně těch prvoplánových, se zas až tak často nepouštím, ale tentokrát jsem s novou nabídkou recenzního výtisku od knihkupectví Megaknihy.cz udělala výjimku. Koneckonců podzim a tahle divná doba je jako stvořená na menší útěk z reality všedních dnů…

Grace a Matt jsou staří známí z časů, kdy oba studovali v New Yorku na univerzitě. Dnes, o 15 let později, na sebe náhodou narazí v metru a toto krátké setkání roztáčí kolotoč vzpomínek, z nichž se čtenář dozvídá, jak se jejich vztah během těch prvních měsíců v minulosti vyvíjel a co zásadního se mezi nimi odehrálo, že se pak od sebe na dlouhých 15 let odloučili…

První polovina knihy, která vypráví tu dávnou historii jejich vztahu, se mi opravdu líbila, přečetla jsem ji jedním dechem a i ta romantika tam byla dávkována v takové nepřeslazené a nekýčovité míře, že mě to opravdu docela chytlo za srdce a vlastně mi to přišlo i jako poměrně uvěřitelný a hezký příběh.

V té druhé půlce jsem se trochu zasekla, kniha začala váznout, děj postrádat logiku a postavy uvěřitelnost. Ale už jsem byla lapena, a tak jsem stejně pořád musela pokračovat ve čtení, protože jsem byla zvědavá, jak to bude s Mattem a Grace dál. Ačkoliv pro mě bylo to finální vyústění slabší a chování postav místy přitažené za vlasy, všichni víme, že tyhle romány jinak než happy endem skončit ani nemůžou (to si sem dovolím napsat i bez předchozího upozornění na spoiler :D) a mě by tady vlastně jiný typ konce asi dost rozhořčil.

Tak či tak se autorce rozhodně nedá upřít talent udržet čtenářovu pozornost a zájem o osud hlavních postav. To rozhodně nedokáže každý spisovatel. Příjemným zpestřením knihy je i to, že chvíli se slova ve vyprávění ujímá Matt a pak zase Grace.

Pokud tedy hledáte nějakou nenáročnou oddechovku na pošmurné koronavirové dny, určitě vás román Než jsme se odcizili v tomto směru nezklame. Koneckonců nikdo nemáme v knihovničce pouze díla nositelů Nobelovy ceny za literaturu, že 😉