Rubrika: Z knihovničky

„…Já vím. A rozum můj mě k tomu stále vede.

Však rozum poslouchat, to láska nedovede…“ (Alcest)

Další z hromádky knížek, kterými jsem během zkouškového přebíjela špatné svědomí z toho, že se neučím :D, je soubor tří nejznámějších her od Moliéra, které asi není potřeba nikomu představovat: Lakomec, Tartuffe a Misantrop. Líbily se mi všechny tři, ale poslední jmenovaná mě přecejen zaujala asi nejvíc. Kdyby měl někdo chuť si to přečíst (o čase ani nemluvím, protože divadelní hry jsou záležitostí jednoho odpoledního kafe :D), našla jsem na wikipedii stručný nástin děje, ale tu závěrečnou pointu jsem vám samozřejmě odmazala O:-)…

Hlavní postava Alcest miluje Celimenu. Ta však k jeho nelibosti přijímá ještě jiné své přátele a ctitele, jako je Oront nebo markýzové Klitandr a Akast. Alcest je zastáncem pravdy stojícím proti společenské přetvářce a nenávidí lidi. Jedny proto, že jsou špatní, druhé proto, že jsou k těm špatným shovívaví. Tím se vysvětluje i název díla – Misantrop – člověk, který nenávidí lidi a straní se jich. Alcest si zakládá na tom, že vždy říká pravdu. Kritizuje také svou milou za její chyby, přesto její zálibu v pomlouvání toleruje. Celimena má mnoho nápadníků, mezi nimi i Oronta, který se chce stát Alcestovým přítelem. Všemožně se mu podbízí a dává mu číst své sonety. Čeká chválu, ale Alcest mu jeho báseň zkritizuje. Oront je natolik rozzloben, že si na Alcesta stěžuje a ten je vyzván před smírčí soud. Alcest pochybuje o lásce a věrnosti své milé, a tak jí dělá žárlivé scény. Záhy mu Celimenina „přítelkyně“ Arsinoe ukáže milostný dopis, který psala Celimena Orontovi…no a kdo je napjatý, jak to bude dál, ten si to bude muset přečíst :D…(nebo se podívat na wikipedii, kde je vyzrazeno úplně všechno 8-)…)

„…Láska k ní dělá slepce ze mne.

Vím, že má  povaze i stránky velmi temné.

Ač vzbudila můj cit, já vidím chyby její

a nenáležím k těm, kteří je promíjejí.

Přes všechno tohle však – k té slabosti se znám –

ať dělám cokoli, v ní zalíbení mám.

Vidím – a kárám též – tu spoustu jejích vad,

a přece, marná věc, ji musím milovat.

Tak mocný půvab má. A pak: Já věřím, vím,

že od těch špatností ji láskou očistím…“ (Alcest)

Tak zas přicházím s ódou na Fulghuma, mírně „amerického“, hysterického a sentimentálního, který ani tentokrát nepřináší nic, co bychom už dávno nevěděli, a to je přesně ten důvod, proč ho tak zbožňuju :-)…Možná, možná ne jsem zhltnula během zimního zkouškového, což je mimochodem ideální čas pro čtení knížek 😀 – přes semestr si totiž říkám, že je spousta jiných a důležitějších věcí na práci, ale v druhé polovině zkouškového, kdy nechuť ke studiu vzroste na maximum, těch pár stránek přelouskáte během dopoledne (jako já :D), ikdyž zatraceně dobře víte, že byste se místo toho měli radši učit procesní právo…a ještě po tom navíc ani nebudete mít špatný svědomí 😀 ! Což je myslím už docela dobré lákadlo a o důvod víc, proč si to přečíst taky :D…

„…na jednoho takového studenta jsem narazil v kanceláři školy, kde pomáhal s obesíláním sponzorů žádostmi o dary. Měl na obálky lepit známky. Jenže on neolizoval známky a nelepil je na obálky. On olizoval obálky na patřičném místě a pak tam nalepil známku. Bouchl do ní pěstí a sahal po další. Vysvětlil mi, že lepidlo na známkách chutná ohavně. Obálky naopak měly zajímavou skořicovou příchuť. A mimoto známky takhle lépe držely…“

Tenhle úryvek asi nejlíp vystihuje filosofii celé knížky Možná, možná ne, plné vyprávění o tom, že život nikdy není jen černá nebo bílá, že je plný nejistot a nečekaných zvratů, a že existují věci, mezi nebem a zemí…třeba ptáci :D…

„Málokdy mám pocit, že jsem šťastný. Zato si často vzpomínám, kdy jsem byl šťastný. Zvláště když sedím v kuchyni zabalený do neviditelného přehozu sešitého z nejlepších chvilek včerejšků. Ty cenné věci – zbytky ze šití – zůstávají, aby pomáhaly srdci a duši přežít. Jenom z nich se žít nedá. Ale bez nich život nestojí za to…“

Robert Fulghum, narozený v roce 1937, vydal svou první knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce v roce 1988 v prestižním nakladatelství Random House v New Yorku. Drobné příběhy, úvahy, zamyšlení a filosofické postřehy z každodenního života si však psal léta do šuplíku. Kuriózní na jeho spisovatelské dráze je to, že o vydání nějaké své knihy vůbec neusiloval – redaktorka z Random House, jíž se dostal do rukou leták s textem, který je na začátku Mateřské školky, oslovila Fulghuma sama a vybídla ho k sestavení celé knihy…

„Obřad proběhl přesně, jak si to naplánoval. A zazněla tam slova, která napsal v den své smrti:

Dnes ráno jsem si všiml listu ležícího na zemi. Kdysi byl svěže zelený a teď je zářivě žlutý. Říkal jsem si, jaké by to bylo, kdyby lidé ze stromu života spadli v ohňostroji barev, místo aby jen zešedli a zplešatěli. Bylo by báječné, kdyby do tváře i vlasů naposledy vstoupil oheň. Proč lidem zbývá jenom ta šeď ? A pokud jde o mě, mít přes sebou ještě týden, nechal bych si vlasy obarvit na purpurovo, jak to nosí mladí lidé , které potkávám na ulici. Víte, purpurová je barva zralosti a plodnosti.

Mrzí mě, že jsme mu nenechali obarvit vlasy na purpurovo – zasloužil si to a komu by to vadilo ? Ale jeho čas se naplnil a tentokrát ten týden nepřežil. Jeho náhrobek teď na hřbitově drží tichou hlídku. Je na něm jeho jméno. Data. A slova, která si přál : „Utrum per hebdomadam perveniam.“

Vždycky, když dočtu nějakou knížku, mívám ve zvyku opsat si z ní aspoň krátký úryvek, pasáž, zkrátka něco, co mě zaujalo a co bych si ještě někdy chtěla připomenout. Málokdy se mi stane, že bych si nic k zaznamenání nenašla. Před chvílí jsem ale odložila knížku s tím, že bych si ji nejradši opsala celou…což přiznávám je dosti neefektivní řešení, takže vám zkrátka asi jen doporučím, abyste si ji přečetli taky :D. Jednalo se o mé první bližší setkání s jedním z nejčtenějších autorů dneška, ale vzhledem k tomu, že všechno aktuálně populární šlo vždycky mimo mě, nebýt Zdeňky, asi bych se k téhle knížce nikdy nedostala. Jedná se o soubor vyprávění, myšlenek a úvah brazilského autora Paula Coelha. V krátkých textech z posledních let spojuje své zážitky z cest, vyslechnuté příběhy a setkání s neobyčejnými lidmi se zamyšlením nad odvěkými problémy člověka. Čerpá z moudrosti východu, z Bible, z Koránu, z židovských legend i z folkloru různých národů a zároveň komentuje některé současné události. Ideální knížka k předvánočnímu meditování :-)…a aspoň krátká ochutnávka…

Co je na člověku komického

Jeden pán se zeptal mého přítele Jaime Cohena: „Řekněte mi, co je na lidech nejkomičtějšího ?“

Cohen odpověděl: „Uvažují vždycky naopak: chtějí rychle dospět, a potom vzdychají po ztraceném dětství. Utrácejí zdraví, aby měli peníze, a hned nato utrácejí peníze, aby měli zdraví.

Myslí tak usilovně na budoucnost, že nedbají přítomnosti, a tak neprožívají ani přítomnost ani budoucnost.

Žijí, jako by nikdy neměli zemřít, a umírají, jako by nikdy nebyli žili.“

Tímto bych chtěla poděkovat Zdeničce za krásný vánoční dárek a taky skvělou vánoční slezinu u svařáku…nedá mi to neocitovat Terčinu reakci následující den…“Ty vypiješ litr a půl vína a nebleješ z toho ??? Tomu se říká alkoholismus 😀 !!“ Ale to už asi patří do úplně jiné rubriky :D…