Rubrika: Z knihovničky

Konečně se mi povedlo dočíst slavnou Čapkovu trilogii a musím hned na úvod konstatovat, že první dílo noetické trilogie – Hordubal – nasadil laťku hodně vysoko a zbytek knížky už ho prostě nepřekonal. Děj zde asi není potřeba zmiňovat, protože ho stejně všichni dobře znají z hodin středoškolské literatury, tudíž se asi omezím jen na pár svých dojmů z četby.

Na trilogii mě obecně zaujalo, že nebyla tak úplně psaná čapkovským stylem, alespoň ve srovnání s tím, co jsem kdy od Čapka předtím přečetla. Příběh Povětroně mě obecně moc nezaujal ani jsem si z něj neodnesla žádnou větší myšlenku krom těch, které celou trilogii spojují a které jsem už zmiňovala v rubrice Úryvky u Hordubala. Obyčejný život ve mě přecejen zanechal silnější dojem, ikdyž to dlouho vypadalo jako „obyčejné“ poklidné vzpomínání starého úředníka. V závěru knihy ale najednou všechno začínáme vidět z více úhlů a pohled, který se nám naskytne, je minimálně překvapivý (na mě působil téměř depresivně a byla jsem z toho nečekaného zvratu tak nějak zkroušená :D!). Na druhou stranu se mi ale líbila myšlenka, že v každém člověku se nachází více identit a  záleží na tom, která v nás převáží, protože ta pak formuje náš život. Každý z nás má jakousi třináctou komnatu, kterou se snaží skrývat navenek i před sebou samým. Když ale tuhle část našeho já celý život skrýváme a potlačujeme, stáváme se někým jiným, než kým ve skutečnosti jsme, a musíme si tak klást otázku, zda skutečně známe svoji pravou tvář. Problematika možnosti lidského poznání je koneckonců tématem, na kterém celá Čapkova trilogie stojí. Poznat pravdu je totiž velmi obtížné, neboť k ní vedou různé cesty a každý z nás vkládá do takzvané „pravdy“ kus sebe…

Suma sumárum musím trilogii doporučit – minimálně kvůli její vynikající první části :-). Skutečný obrázek nechť si ovšem udělá každý sám – pravda je totiž relativní ;-)…

Dnešní článek by se spíše hodil do rubriky „Studentská kuchařka“, protože krom porce čtiva obsahuje také řádku receptů a pojednává o…no o jídle 😀 ! Jeffrey Steingarten je vystudovaný právník (z Harvardu ;-)) a dlouho jako právník i působil, současně však proslul jako kulinář. Přestože měl za sebou i politickou kariéru, láska ke gastronomii a psanému slovu nakonec zvítězila. Od roku 1989 píše sloupky o jídle pro americký Vogue. Ze Steingartenových jídelních esejů byla později sestavena jeho první kniha Muž, který snědl všechno (vyšla u nás před dvěma lety), která byla nominována na prestižní ceny v oblasti kulinářské literatury. Tento soubor je vpodstatě jejím pokračováním. Autor si tentokrát bere na paškál takové laskominy, jako horkou čokoládu, sýry, nejlepší bagety na světě nebo kaviár.

Moje dojmy z knížky, kterou jsem dostala od Zdeničky k narozeninám (zdravím na Elbu :-)!) jsou následující: čtení přežijete jen tehdy, pokud se obklopíte dostatečnými zásobami jídla. Bude vás honit nezvladatelná mlsná. Je dost možné, že vám ze čtení Steingartenových gurmánských zážitků stoupne apetit a dokonce i přiberete :D…To ovšem nic nemění na tom, že u kapitoly, ve které Steingarten porovnává různé druhy a chuti soli (!!!) si budete tak trochu klepat na čelo a říkat si, že ten právník už je trochu „ujetej“ – ano, dokud mě nekdo nepřesvědčí o opaku, budu si stát za tím, že sůl je prostě sůl a chutná všechna stejně :D. Někdy je jeho zapálení pro jídlo pro mě až nepochopitelné a legrační. Každopádně nezbývá, než mu jeho úžasné gurmánské prožitky tiše závidět, protože o nich píše s takovou láskou a zapálením, že zkrátka ani nemáme jinou možnost :-)…

Možná to tu Hrabětem moc zahlcuju, ale tahle básnička si podle mě zaslouží samostatný příspěvek…Vybrala jsem si pro její uveřejnění docela příznačný čas, protože momentálně to vypadá, že už letos žádné léto nebude (vytahuju sibiřky a elektrické topítko 8-)…).

PODZIMNÍ

Obloha – šedobílá labuť
za teplem k moři odlétá
a v parku zametají slova,
která tu zbyla od léta.

Třesavka reklam v očích zebe.
Letní šlágry už vychladly.
Po řece pluje ztuhlé nebe
pod most podzim zapadlý.

Maličké rudé slunce
se loudá po břehu
jak mince, kterou zítra
už vezmou z oběhu.
Hřeju ho chvíli v dlaních
a dýchám na něj zblízka…
Není to žádná póza!
Ne. Jenom se mi stýská.

A teď tu zlatou starou minci
do vody házím jako vzkaz
(do řeky místo do fontány).
To abys přišel!
I když je podzim!
To abys přišel zítra zas…

Podzim bych zrušila. Jediná pozitivní věc, kterou podzim přináší, je burčák…

„…možná že zrovna dnešní ráno
přinese amnestii
promlčeným láskám…“

Nějak se mi v tuhle chvíli nechce psát (vše, co jsem měla na srdci, bylo stejně už řečeno v předchozím příspěvku) a krom toho myslím, že úryvky jsou samy o sobě dost všeříkající, a tak nepotřebují můj komentář…Stále Hrabě. Stále Blues. To asi že už se blíží ten podzim…

„…Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce   Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít
…
Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já…“
(Infekce)

***

„…Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc

Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a chrámů
Teď zívá
Zastavil se na rohu

Spi

Já nemohu…“
(Ukolébavka)

***

„…V očích luceren se leskne
vůně durmanu
a tvoje dlaně
svěží
jak vítr po ránu
se modlí s mými tu nejkrásnější
súru z koránu…“
(Až bude svítat)

***

Déšť

Na horkých střechách zasyčel déšť
jako když hoří suchá tráva
Promoklá tramvaj odbíjí šest
Na město tiše poprchává

Jdu sama v dešti    Za řekou hřmí
Ne nevadí mi zmoklá hlava
Jen se mi zdají bláznivé sny
že prší na město voňavá tráva

Potichu si zpívám
do rytmu deště
náhodná slova
o zmoklém městě
Jdu      Nevím vůbec kam
a s každou kapkou
zas znova začínám

Pod polštář dám si až půjdu spát
blues o dešti v němž voní tráva
Snad se mi bude celou noc zdát
že venku tiše poprchává

***

„…Čas není vlastně zlý     Je přísný spíš než krutý
Noc padne do roka jak dukát do fontány
A najdeš ve schránce můj lístek načmáraný…“
(Dnes je to rok)

***

„…a najednou se mi chtělo
zůstat tak ležet pořád

a nedýchat
nic

než tu mokrou vůni letošní trávy květin a brouků
narozených včera k večeru
všech těch prostých a zázračných věcí
které tě tolik připomínají…“
(Výcvikový prostor)

***

„…Hledám tě
a je to
asi legrační
naivní a beznadějné
Je přeci tolik tramvají v kterých mě můžeš minout…“
(Reduta blues)

***

„…Červená , lidská
krev vsakuje do hlíny.
Zkus poznat, kdo je vrah
a kdo je
nevinný…
…
Červená, lidská krev v kalužích hasne.
A hvězdy na nebi
jsou cynicky krásné!
…
Je noc a je tak pozdě, že i déšť usíná…“
(Půlnoční mše v dešti)

„Zavři oči
a bude to všechno jako na počátku světa…“
(Zavři oči)

To, co sem dnes hodlám napsat, bude bezpochyby jeden z mých největších blogových výlevů :D…a to proto, že ho věnuji našemu největšímu českému básníkovi. V poslední době už poezii moc nečtu, ale podlehla jsem melancholii pochmurného deštivého večera a vůbec dnů minulých a především náhlé vlně nostalgie, která se mě zmocnila, když jsem v krabici po včerejším stěhování našla dnes ráno obal básnické sbírky s příznačným názvem „Blues“…Má záliba v úryvcích je nyní konfrontována s opravdu složitou situací – jakou báseň, jaký verš vybrat, když jsou všechny tak dokonalé, když se ke všem váže nějaká souvislost a vzpomínka ? Těžko říct, co je v poezii Václava Hraběte tak silného, ale když ji čtu, cítím v sobě euforii, kterou ve mně zcela běžně vyvolává třeba hudba, ale u žádného jiného básníka mě ještě nepotkala v takové míře. Možná je to tím, že Hrabětova tvorba je právě hudbou silně inspirovaná a ovlivněná. V každé básni je něco, co mi mluví přímo z duše, a i témata, která Hrabě vybírá, jsou mi blízká. Velmi často se v jeho básních objevuje motiv noci a svítání, podzimu, jazzu a blues a pochopitelně motiv ze všech nejčastější a nejtypičtější – láska…

„…Pro jednu bláznivou holku, kvůli které jsem se naučil hrát džez, toulat se po nocích, nebýt spokojený, nemít klid…“
(Prolog)

Už si moc dobře nevzpomínám, jak se Václav Hrabě objevil v mém životě. Zato vám můžu alespoň přiblížit, jakým způsobem pronikl do života české beatnické scény. Koncem padesátých let, ve zlaté době Reduty, přišel tento příbramský rodák do Prahy. Nekonformní svět mladých lidí po vlně free jazzu zasáhla na počátku 60. let beat generation . Corso, Ferlinghetti, Kerouac a především Ginsberg ovlivnili mnoho mladých generací a brzy se objevila beatnická poezie i u nás. Hrabětovy verše jsou pro tu dobu nejcharakterističtější…

„…Třaslavý topol
Holý jak věta
Zavřete okna!
Je konec léta…“
(Podzim)

Hrabě ve svých básních vyzdvihuje důležitost smyslových prožitků a prostých radostí ze života. Dává důraz na opravdovost a po vzoru beatniků odmítá jakékoliv životní jistoty, podle známého hesla žije pouze pro dnešek a nemyslí na zítřek. Proto možná ani nepřekvapí způsob, jakým Václav Hrabě odešel z tohoto světa – na sklonku zimy roku 1965 umírá v Praze nešťastnou náhodou na otravu plynem.

„…A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let…“
(Ospalé něžnosti)

Notoricky známou milostnou báseň s názvem „Variace na renesanční téma“ asi není potřeba moc představovat. Zná ji i ten, kdo poezii příliš neholduje, protože byla zhudebněna Vladimírem Mišíkem a jeho skupinou ETC, a tak si myslím, že by tu mezi úryvky neměla chybět…

Variace na renesanční téma

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

„…Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem…“
(Ty)

Co dodat na závěr ? Jméno Václava Hraběte se tu na blogu jistě neobjevuje naposled. Jeho literární dílo je kvůli předčasné tragické smrti poněkud skromné a i to málo mám už pevně vtisklé v paměti. Přesto se k jeho básním ráda vracím, ačkoliv nejsem ten typ, co by četl oblíbené knížky pořád dokola. Svou blogovou poctu mé osobní básnické hvězdě 🙂 zakončím dílkem s poměrně příznačným názvem. Hluboce se skláním před autorem následujících řádků, které mi mluví z duše…

Báseň skoro na rozloučenou

Slunce
překrásný manekýn
se prkenně uklání
k západu
Zavírají se
květiny a obchody
Praha unavená
chválou básníků a svojí
krásou
šediví
soumrakem

Je to tak podivné
Co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
Ta myšlenka že tě můžu ztratit
Protože všechno na světě se neustále mění

Můžu tě ztratit
a zase budou rána
plná cigaret
a bude to svádět
ke krásnému a pompéznímu smutku
Můžu tě ztratit
a zase budou noci
měsíc vlající na obloze bude podobný stínu
tvých rozpuštěných vlasů
nebudu moct spát a budu nenávidět
klasiky

Můžu tě ztratit
a pak snad bude nejvhodnější svést to na dialektiku
Ano
to všechno se může stát
Ale nikdy už neztratím
všechny ty lehkomyslné nevychované a pravdivé
děti naší lásky
všechno co nelze vyhandlovat
v Tuzexu
nabiflovat přes noc
získat protekcí
úsměvem
touhu a odvahu
nečekat až se život převalí kolem jako baráčnický průvod

nedat se zlákat
štěstím
které padne na míru a sluší
nebýt tu zbytečně
nejíst tu zadarmo chleba

Uvidět ráno u Vltavy divoké koně
Vyjmenovat své lásky
a bude-li to třeba
nechat se zabít
pro ně

Moje druhé setkání s jedním z nejpopulárnějších autorů současnosti způsobil příspěvek na Pavčině blogu, který věnovala knize Ďábel a slečna Chantal: http://pavca.8bit.cz/paulo-coelho-dabel-a-slecna-chantal/#comments. Recenze mě zaujala a inspirovala, proto jsem tedy při výpravě do knihovny za prázdninovou četbou regál s Coelhem nemohla vynechat. Naslepo jsem sáhla po díle s názvem Poutník a teprve později jsem se dozvěděla, že se mi vlastně do rukou dostala autorova prvotina. Četla jsem ji s přestávkami asi 14 dnů, přestože se jedná o velmi tenkou knihu, a mám z ní trochu rozporuplné pocity. Především moc nevím, kam bych Poutníka vlastně zařadila. Asi někam na pomezí cestopisu a fantasy :D, což, jak jistě mnozí víte, je oblast, kde nemám naprosto žádnou čtenářskou zkušenost, takže je to jen takový můj výkřik do tmy. Z tohoto důvodu jsem byla z knížky místy trochu rozpačitá. Čekala jsem spíš realistické vyprávění s filosofickými pasážemi a dostalo se mi na můj vkus příliš mnoho nadpřirozena. Abyste si tedy udělali přesnější představu, o čem kniha pojednává: Coelho podrobně líčí svou pěší pouť do galicijského Santiaga de Compostela a hodnotí získané duchovní zkušenosti. Po stopách středověkých poutníků se pod vedením učitele a přítele Petra vypravil, aby našel meč, který mu byl při slavnostním rituálu jednoho esoterického řádu pro přílišnou pýchu a posedlost zázraky odepřen a ukryt kdesi na svatojakubské cestě. Během náročných zkoušek, s jejichž pomocí poutník jednotlivé úseky cesty za ztraceným mečem zdolává, se vyvíjí i složitý vztah učedníka a mistra.

Čtenáři knihu hodně přirovnávají k pravděpodobně nejslavnějšímu dílu Paula Coelha – k Alchymistovi. V tomto směru nemůžu soudit, natolik jsem si zatím obzory nerozšířila. Každopádně musím říct, že Poutník, ačkoliv tak úplně nebyl mým šálkem čaje, byl zábavný a vlastně i napínavý od začátku až do konce. První polovina knihy tedy víc odsýpala, v té druhé už jsem se místy trochu nudila a byla zvědavá, jestli ten meč nakonec najde nebo ne. Hodně zajímavé mi přišly pasáže o praktikách RAM; říkala jsem si, že některé by nebylo špatné se naučit a zařadit do každodenního života :-)…

Myslím, že Coelho je autor, který si zaslouží být objevován, takže touto knihou jsem s ním rozhodně neskončila. Poutník, coby jeho prvotina, je považován za mimořádně upřímné dílo, ale budu doufat, že i ta ostatní stojí za přečtení.

„Můj pane, člověk nikdy neví, kam jde, věřte mi to…“ (Jakub)

Dala jsem Kunderovi ještě jednu šanci :D…Tentokrát jsem to zkusila z jiného soudku – s divadelní hrou, úspěšnou dramatizací Diderotova Jakuba Fatalisty, která je jediným autorovým dramatickým textem, patřícím k dílům, která „má bez výhrad rád a chce vydávat“. Hlavními postavami jsou Pán a jeho sluha Jakub. Ti si na svých cestách krátí dlouhou chvíli povídáním o svých životních trampotách. Jejich vzpomínky se díky autorovi pro čtenáře knihy i pro diváka v divadle přesouvají o úroveň výše v tom smyslu, že se odehrávají na vyvýšeném pódiu, kam oba vypravěči přechází, aby sehráli úlohu ve svých představách.

Variaci na téma románu Denise Diderota Jakub fatalista Kundera napsal někdy v roce 1971, ještě v Čechách, kdy po srpnové okupaci upadl v nemilost, podle vlastních slov s nejasnou představou, že by ji nějaké české divadlo mohlo hrát pod cizím jménem. Stalo se tak až po jeho emigraci do Francie, v roce 1975, kdy se textu ujal Kunderův přítel Evald Schorm, pod jehož jménem byl Jakub a jeho pán inscenován v ústeckém divadle. Později autor hru přeložil do francouzštiny a v roce 1981 v Paříži vydal. Hra se začala hrát a stala se slavnou. Od katastrofálního představení v Bruselu však Kundera další provozování hry zakázal a od té doby dovoluje Jakuba a jeho pána inscenovat pouze výjimečně a to většinou amatérským nebo chudým divadlům.

Na divadelních prknech jsem Kunderu přecejen vzala na milost, ikdyž stále trvám na tom, co jsem na jeho účet prohlásila u Směšných lásek :D. Jinak jsem ale byla hrou celkem příjemně překvapená a všem vřele doporučuju pro její aktuálnost. Nejvíc ovšem tleskám Jakubovi, za úsměvný a zatraceně pravdivý výrok :)…:

Po Cempírkově románu na cesty jsem chtěla sáhnout už dávno. Četla jsem několik příznivých recenzí, ve kterých byla Rafinerie prezentována jako kniha navazující na kerouackovskou tradici beletrie psané „na cestě“. Navíc se tento román na pultech knihkupectví prodával s přiloženým papírovým štítkem hlásajícím Rudišovým jménem, že “ s touto knihou budete chtít jezdit vlakem“. To už je slušná návnada pro čtenáře hledajícího nějaké příjemné počtení na prázdniny. Musím říct, že jsem díky těmto přehnaným očekáváním prostě musela být nakonec Rafinerií zklamána, ikdyž jistou podobnost s Kerouackem upřít nelze. Kde jsou ty časy, kdy v mé krosně zabalené na Jablůnku zaujímali své čestné místo „Dharmoví tuláci“. Kdepak, jestli s někým budete opravdu chtít jezdit (nejen) vlakem tak, abyste si to užili, bude to navěky Kerouack !

A jak Rafinerii vidí a shrnuje sám autor ? Příběh sleduje cestu třech pouličních muzikantů – dvou kluků a jedné, tak trochu tajemné, dívky. Prostředím, kde se děj odehrává, je několik evropských států, hrdinové se po nich přesunují pomocí padělaných vlakových jízdenek, hrají na náměstích, po barech a nočních ulicích a zažívají různé příhody. Pro každého z hrdinů je přitom hraní na ulici trochu jiným způsobem seberealizace. Saxofonista Michal si zkrátka hraním jen vydělává peníze na zábavný život. Kytarista – a fotograf Pierre se chce především vymanit z poručnictví svého kariéristického otce a norská dívka Agnes nachází díky této „škole ulice“ ztracené sebevědomí a z ošklivého káčátka se stává zajímavou a inspirující bytostí. Název Rafinerie odkazuje na pařížskou stavbu Centre Georges Pompidou, před kterou mladí přátelé často hrají na vyhlášeném uměleckém náměstíčku. Pařížané oné technokratické stavbě přezdívají slangově Rafinerie, odtud je i název knihy.

Cempírkův debut popisuje prostředí života pouličních umělců cestujících Evropou od města k městu a slibuje vygradovaný nečekaný závěr…já vám teda nevím, vygradovaný závěr si představuju docela jinak 8-). Když nějakou dobu budete jezdit po Evropě na falešnou jízdenku, dá se očekávat, že vás jednoho dne chytí. A když „omylem“ zastavíte rychlík, dá se čekat, že z toho bude pěknej průser :D…Takže nějak zvlášť překvapená a dojatá jsem ze zakončení příběhu nebyla. Co naplat, nechci Rafinerii přehnaně hanět, čtivá byla, to zas jó, ale pravdou zůstává, že po přečtení knížky by ve vás mělo alespoň něco málo zůstat. V tomto případě ovšem ve mně zůstal jen pocit radosti, že už to mám konečně za sebou :D…

„Pokud se říká, že pravda bývá podivnější než fikce, pak opravdová láska je ještě daleko podivnější…“

Tak dotřetice Robert Fulghum :)…Já vím, že už jsem s těma ódama na Fulghuma otravná :D, i tentokrát vypráví o tom, co už všichni dávno dobře víme, ale dělá to tak okouzlujícím způsobem, že mu prostě nejde odolat. Ještě v něčem je však tahleta knížka přecejen jiná a mimořádná; vznikla zcela neplánovaně, když na Fulghumovu nenápadnou výzvu v knize Ach jo, o které jste na mém blogu už možná četli, zareagovalo neuvěřitelné množství čtenářů: „Kdybychom spolu mluvili v jedné místnosti, nastala by teď chvíle pro vaše milostné minipříběhy. Jestli nějaký pěkný máte, napište to a pošlete mi ho.“ A co se nestalo, Fulghumova schránka se zaplnila dopisy a on ze všech těch neuvěřitelných love-stories poskládal knížku, o které vám teď chci vyprávět.

„Je velký rozdíl mezi první láskou a okamžikem, kdy na lásce poprvé záleží.“

Většinu knížky tvoří historky, které přišly Fulghumovi poštou, ovšem takový příval dopisů vzbudil jeho zvědavost, a proto začal po milostných příbězích slídit i mezi lidmi, kteří píší neradi nebo na to nemají čas. Navštěvoval kavárny, bistra, hospody i ulice Seattlu a snažil se přimět kolemjdoucí, aby se zastavili a povyprávěli mu o své lásce…

„Máme jedině tu lásku, již doopravdy žijeme. A jedině ta láska, kterou máme, je opravdová.“

Abych byla upřímná, pokud nejste aspoň trochu zamilovaní, tak tu knížku radši ani neotvírejte – možná by té lásky mohlo na vás být nepřiměřeně velké množství najednou a její kouzlo by vyprchalo. Pokud ale vedle sebe (nejlépe přímo při čtení, jak doporučuje Fulghum :D) budete mít někoho, koho milujete (a u téhle knížky vám možná dojde, že slovo láska se dá pojmout velmi široce), budete se smát, dojímat i kroutit nevěřícně hlavou. A možná i brečet. Hodně. Za sebe říkám: tohle je jednoznačně Fulghumovo nejlepší dílo ! Paradox ovšem je, že jeho autorem není ani Fulghum, ani jeho čtenáři. Bude to znít jako klišé, ale uznejte sami – Opravdovou lásku napsal sám život ;-)…

„Také jste si všimli, jakou úlohu v těch příbězích hrají neskutečné náhody a taky pekelné štěstí ? Rozhodně to tedy platí o mém vlastním příběhu. Já se se svou ženou seznámil před více než pětadvaceti lety v jedné zahradě v Japonsku. Myslíme si, že naše šance spočívaly asi tak ve třiceti vteřinách a nikdy jindy už by se nám pak cesty skřížit nijak nemohly…“

Stejně jako Robert Fulghum, i vy budete v pauzách mezi jednotlivými příběhy pravděpodobně tiše žasnout, jaké neuvěřitelné náhody někdy lidi svádí dohromady… Jaké maličkosti rozhodují o setkání s někým, kdo vás ovlivní po zbytek života. Jeden večer. Jeden náhlý nápad udělat něco jinak než obvykle. Změna plánu. Jeden pohled. Jeden panák…dobře, ten většinou nebývá jen jeden :D…A stačí tak málo, často pouze pár sekund, aby se ti dva minuli a k setkání nikdy nedošlo. Pro cyniky podotýkám, že ne každá love story skončí happy endem – pro milovníky dobrých konců ovšem dodávám, že happy endy v této knize samozřejmě převažují :-)…

P.S. Při čtení mě mockrát napadlo, co by tak asi Fulghum řekl na mou lovestory :D…Na poslední stránce se (představte si!) zmiňuje o tom, že už nashromáždil dostatek materiálů pro pokračování Opravdové lásky. Ale že přesto vyzývá čtenáře, aby příběhy posílali dál, pokud budou krátké, pravdivé a jiné. Řekla bych, že všechny tři podmínky bych byla schopná splnit :D…jen nevím, jestli bych zvládla ten překlad do angličtiny. Tak si Fulghum asi nepočte :D…a anyway, on by mi tu storku stejně určitě neuvěřil 😀 !

Na závěr by bylo jistě dobré zmínit, že veškerý čistý zisk z knížky šel na konto organizace Prostor pro lidskost. Smekáme a tleskáme 🙂 !!!

„Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít…“

Tuto kultovní knihu, která se skutečně neodehrává v obilném poli, jak jsem se mylně domnívala :D, jsem si s sebou zabalila do batohu, aby mi zpříjemňovala týdenní putování po Itálii (o kterém se tu snad brzy také něco málo dočtete)…Hrdina se mi na první pohled jevil jako rozmazlený nevyrovnaný spratek, kterému není nic dobrý a všechno a všechny nenávidí, snad jen s výjimkou své malé sestřičky Phoebe. Jak už to tak ale bývá, pravda je o něco složitější…Možná, že v každém z nás byl v určitém věku kousek Holdena Caufielda, vypravěče celého příběhu. Každý se někdy choval jako rebel, měl problémy s autoritama, nedařilo se mu ve škole a především zažíval pocit deziluze a hledání sebe samotného. Holden tíhne ke své malé sestřičce především proto, že ona jediná mu nepřipadá falešná, protože je ještě dítě. Nachází u ní přesně to, co pro něj postrádá svět dospělých, řízený hlavně přetvářkou a necitelností.

„…Propánakrále, přece nepřestaneš mít někoho ráda jenom proto, že umřel – zvlášť když byl minimálně tisíckrát milejší než všechny lidi, co znáš a co jsou naživu…“

Nevím proč, ale celou dobu jsme tak nějak čekala, že ta kniha prostě musí vyústit v nějakou tragédii a když se tomu tak nestalo, byla jsem překvapená a popravdě i trochu zklamaná :D. Není jednoduché vyjádřit, o čem přesně „Kdo chytá v žitě“ vlastně je. Samozřejmě se to dá shrnout i jednou větou – sedmnáctiletý vyvrhel byl vyhozen z další střední školy, bojí se to říct rodičům, a tak se poflakuje po New Yorku a v hlavě si promítá uplynulé události jeho života. Když se ale na celý příběh podíváme z jiné strany, uvidíme velice silné a taky velice smutné vyprávění o nejistotě skrývané za dospěláckými žvásty, o hledání a nenacházení, o touze zůstat dítětem a nikdy nedospět…

Pro nás fanoušky to není žádná novinka, ale někoho by mohlo třeba překvapit, že knížkou „Kdo chytá v žitě“ byl přímo posedlý Mark Chapman, nechvalně proslulý tím, že zavraždil Johna Lennona. V okamžiku vraždy měl prý tuto knihu dokonce u sebe v kapse…Pro zájemce jsem objevila opravdu hodně zajímavý link, kde se o okolnostech vraždy můžete dozvědět něco víc: http://www.johnlennon.cz/Article82.html Nicméně doufám, že ani tento fakt vás od „Žita“ neodradí a s chutí si ho přečtete, rozhodně stojí za to ! Pár dnů nato pak možná budete na tuto knížku trochu intenzivněji myslet…ale pokud nejste blázni, nemělo by se nic stát :D…