Říkala jsem si, že se teď možná šikne nějaká inspirace, pokud jste taky doma s dětma v karanténě a už z toho lezete po zdi. My teď hodně malujeme, lepíme a všelijak tvoříme. Tyhle obtiskové ptáčky hravě zvládne i mrňousek mladší než Oli – pokud tedy bude spolupracovat a nechá si pomalovat ruku 😀 Co budete potřebovat?
prstové barvičky (my máme od Maped, vhodné už od 1 roku)
bílý nebo barevný karton
štětec
nalepovací očička (prodává např. Kik nebo Tiger)
fixky na domalování
Postup je jednoduchý. Stačí cca půl hodiny přemlouvat dítě, aby si nechalo pomalovat ruku zvolenou barvou. Když milostivě svolí, neotálejte a hned otiskněte do připraveného kartonu. Po zaschnutí dolepíte očičko, domalujete zobák a nohy a kocháte se, jaký je ten váš malý Picasso 😀
Musím říct, že jsem sama překvapená, s jakou lehkostí jsme oproti loňsku překonali tuhle zimu. A to navzdory našim nenaplněným plánům vycestovat někam do tepla. Navzdory tomu, že jsme se věčně potýkali s nějakýma bacilama. A že jsme ani toho hlídání moc neměli.
Myslím, že velký podíl na tom má i to, jak mírná letošní zima byla. A že moje zimní výbavička se po loňském úlovku nejteplejších bot na světě rozrostla o nejteplejší péřový kabátek na světě (tímto děkuji tchýni :-)! A tak i ty procházky byly zase o něco radostnější. Přestože našim nejčastějším výletním cílem se stalo nádraží. Protože „mašina pojede“ 8-).
Tyhle Vánoce jsem si, navzdory tomu, že nás neustále na střídačku atakovaly různé bacily, moc užila, hlavně co se týče sociálního života. Poprvé jsme s Peťou nechali Olího na hlídání i večer a vyrazili na firemní vánoční večírek. Jeli jsme nasát předvánoční atmosféru do Českých Budějovic. Procvičili jsme si angličtinu s návštěvou bráchy, Jennifer a její rodiny v Brně. A v KM jsem se zase po delší době setkala s vetší částí rodiny i mýma holkama. Všechna tahle setkání jsou tak vítaným osvěžením v mém aktuálně lehce rutinním životě mámy, že z nich vždycky žiju ještě dlouho poté. A samozřejmě jsme si ohromně užili i Olího radost ze stromečku (k němuž jsme se letos už odhodlali – a přežil!) a dárků.
A letos jsem taky naprosto podlehla kouzlu zimy na horách. Já – zarytý letní člověk :-)! Svůj podíl na tom mělo i to, že Olí měl zrovna začátkem února jedno ze svých nejklidnějších období za poslední týdny, takže jsme si dovolenou v Orlických horách opravdu užili. O. se sice víc než na bobech líbilo ve vířivce (přece jen je to můj člověk), ale mezi partou vinařů z „Ratěk“ se nám líbilo všem. Snad nás napřesrok vezmou s sebou zas 🙂
Loni jsme slavili kulaté desetileté výročí našeho seznámení s Péťou na kávičce v RebelBeanu, letos nám ale bohužel hlídání nevyšlo, a tak jsem aspoň udělala zamilované jednohubky. Česnekové. Anebo romantika po 11 letech :D. Servírováno na stole mezi mašinama a kolejema. Vítejte v mateřské realitě 8-)…
Už delší dobu mám rozepsaný obsáhlejší článek o Olího nejoblíbenějších dětských knížkách, ale stále nemůžu najít čas k jeho dokončení. Dnes to tedy bude zatím o dvou knižních novinkách, které nám v rámci spolupráce zaslalo naše oblíbené knihkupectví Megaknihy.cz
První z nich se jmenuje Velké překvapení pro malého tučňáka od francouzské autorky Marie-Danielle Croteau. Kniha na první pohled zaujme svým formátem (myslím, že je to zatím největší publikace v naší dětské knihovničce :D) a půvabnými ilustracemi, jejichž autorem je France Brassard. Ty zde hrají jednoznačně prim, na každé stránce je jen minimum textu, což je pro mrňousky okolo dvou let, kteří ještě neudrží moc dlouho pozornost, ideální. Příběh samotný mě osobně příliš neoslovil, a to ani po obsahové ani po stylistické stránce. Méďa s tučňákem se během sněhové bouře ztratí svým rodičům a od té doby jsou nerozlučnými přáteli. Následuje zcela nesouvisející zápletka s lodí, která ve vodě zanechá bójku a dva kamarádi přemýšlí, k čemu by ten předmět mohl sloužit. Kniha nekončí žádnou zajímavou pointou a nedozvíme se z ní ani (jak by jeden očekával), zda kamarádi nakonec naleznou svoje ztracené rodiče. Celkově mi tam chybí nějaké rozuzlení nebo aspoň moudro, které by si z knihy mohl malý čtenář odnést. Krom toho mi přijde, že autorka volí jazyk a slovní obraty, které nejsou úplně přizpůsobeny dětskému čtenáři (např. výrazy jako „stvoření“, „uvrhnout do temnoty“ a podobně). Netvrdím, že je to špatně a sama nerada malé čtenáře podceňuju, jen mě to zde trochu překvapilo.
Příběh dvou kamarádů má pokračování v podobě knihy Velké překvapení pro malého méďuod stejné dvojice autorů. Těšila jsem se tedy, že se dozvíme, jak to s tučňákem a medvídkem bude dál. Druhá kniha má mnohem zajímavější zápletku i „morální přesah“ – na ledovci ztroskotá letadlo s několikačlennou posádkou. Zvířátka se nejprve bojí, nicméně méďa se nakonec rozhodne lidem pomoci… Přestože se ani z této knihy nedozvíme, zda medvídek s tučňákem naleznou své ztracené rodiče, příběh se mi líbil mnohem víc a Olího také více zaujal.
Byť mám k oběma publikacím jisté výhrady a nejsou úplně podle mého gusta, po grafické stránce jsou knihy opravdu krásné a Olí je poslední dobou často vytahuje z knihovničky a rád si v nich listuje. A to je nakonec to hlavní 🙂
Hrozně ráda bych sem napsala, že to nejhorší, co nás tenhle podzim potkalo, bylo úmrtí Karla Gotta 😎 Bohužel se občas dějou věci, které vám ve vteřině obrátí život vzhůru nohama. Ty dva úrazy, které se během jednoho měsíce v naší rodině staly, naštěstí nebyly úplně fatální. Ale změnily nás asi už navždycky. Jak mi ale napsala L., která si v té samé době procházela taky těžkou životní zkouškou – jsou mnohem, mnohem horší věci, věci, co už nejdou vrátit. Ta slova povzbuzení právě od ní mě dojala. Věřím a vím, že každá taková zkouška nás má v životě posunout. Bez ní bychom si nikdy neuvědomili, kolik ohromné síly v sobě máme…
Letos jsme s Péťou oslavili neuvěřitelných 10 let od našeho seznámení a tři roky od svatby! To už je tedy skutečně pěkný kus života a společných zážitků 🙂
Podzimní procházky mají tak neskutečné kouzlo! Barevné stromy, brouzdání ve spadaném listí, řádění na hřištích až do večera… A samozřejmě nesměl chybět ani výlet na Pálavu!
Víkendy jsme se snažili trávit aktivně, pokud to počasí dovolilo. A co může k podzimu patřit víc než pouštění draka? Drakiáda na Kraví hoře se nám všem strašně líbila a napřesrok určitě vyrazíme zas!
Kvůli Olího rekonvalescenci jsme propásli tradiční „Penohory“. Hezkou útěchou nám ale bylo několik dnů strávených v milé společnosti Linhartů na Šumavě. Díky příznivému počasí jsme i v listopadu zažili Šumavu zalitou sluncem a ač bylo naše dítě mimořádně neposedné (což v kontrastu s kliďasem Davídkem o to víc vyniklo), pohled do zeleně/večerní sklenice vína vždycky uklidnil 😀
Konečně jsem se dokopala ke slibovanému druhému dílu tipů na kočárkové procházky po Brně. Se zkracujícími se dny bude toho času stráveného venku míň a míň, takže se teď snažíme využívat každý slunečný den na maximum. Jaké jsou naše aktuální oblíbené trasy se můžete dočíst níže 🙂
Mariánské údolí
Pokud nejste zrovna z Líšně či blízkého okolí, vyrazíte si sem asi spíš o víkendu, protože cesta z centra zabere poměrně dost času a ten chceme samozřejmě trávit spíš venku než v MHD. Každopádně jestli potřebujete z města uprchnout někam do zeleně, určitě se sem vypravte. S většími dětmi se dá vyzkoušet i nová bobová dráha, ty nejmenší zase určitě ocení různá zvířátka, která můžete po cestě potkat. Pro nás rodiče divokých mláďat je tu i dost míst, kam můžete potomky bez obav „vypustit“ a nechat je lítat a dovádět. A je tu prostě krásně 🙂
Cyklostezka do Komárova a Modřic
Cyklostezka na Anthropos je naše vycházková stálice, ale stejně rádi vyrážíme podél řeky i opačným směrem. Teď, když Olí navíc „objevil“ dopravní prostředky, sem vyrážíme i koukat na vláčky, protože se na několika místech potkává s železnicí, a na letadla, která přistávají v Tuřanech. Naší nejmilejší zastávkou na trase je „farma“ v Komárově, kde rádi pozorujeme zvířátka. Mají tu oslíky, kozy, prasátka a všelijaký další zvěřinec a taky je tu hezké hřiště. Pokud je dost sil a dítě v náladě, ráda si procházku protáhnu až k Avionu (tam se dá O. uplatit ještě návštěvou dětského koutku s kuličkama :-)) a do IKEA, odkud zpravidla neodcházím s prázdnou 😀 A když mi náhodou dojdou síly na zpáteční cestu, nasednu na bus a svezu se zase hezky do centra.
Veveří
Místa, která mi jsou tak nějak souzená, protože je mám spojená se svou alma mater i s dnes již bývalým pracovištěm, ráda navštěvuju i nyní. A musím říct, že v uličkách okolo Veveří to jen kvete – spousta nových obchůdku (třeba knihkupectví Dlouhá punčocha <3) a „fancy“ podniků přímo láká k návštěvě. Většinou začínáme procházku na Konečného náměstí, potažmo v Björnsonově sadu, kde je opět super dětské hřiště s pískovištěm i možnost občerstvit se v Piknik Boxu. Pamatuju časy, kdy byl tento park spíš ostudou Brna a dneska je to příjemné místo, kde se dá s klidem strávit půl dne. My ale obvykle pokračujeme s procházkou dál – podle nálady bloumáme Jiráskovou, Čápkovou, Jaselskou… No a když tudy mám čirou náhodou cestu bez dítěte, jen stěží odolávám návštěvě mého oblíbeného obchůdku PlaceBaby na Čápkově O:-)
Obora Holedná
Místo, které je obzvlášť teď na podzim naprosto kouzelné 🙂 Courat se ve spadaném listí, podívat se na divoká prasátka a číhat na srnky, které se zde volně pohybují… To už pomalu patří k našemu podzimnímu koloritu. Loni jsme zde testovali naše nové nosítko, letos už si tu Olí běhal pěkně po svých. Hlavní pěšinky jsou sjízdné i s kočárkem, ačkoliv místy by se možná šikla ruční brzda, kterou náš kočár nedisponuje.
No a vzhledem k tomu, že už se pomalu blíží roční období, které objevování nových vycházkových tras zas tak moc nepřeje, na další pokračování kočárkové rubriky si asi budete muset počkat do jara. Snad nám ta zima rychle uteče 🙂
Když se snažím vybavit si nějaký pocit z uplynulého léta, v hlavě mi naskakuje: únava, vyhoření, vyčerpání, úzkost… A pak se kouknu na všechny ty fotky a říkám si, že přes všechno to těžký a negativní jsme si užili spoustu krásných okamžiků. To špatné s odstupem vyšumí. Co zůstane a co bych si chtěla zapamatovat?
Léto… V té nejčistší podobě. Azuro na nebi, vlčí máky v obilí, naše procházky s vůní trávy ve vzduchu…
Těch chvilek, které jsme měli jeden na druhého, bylo sice žalostně málo, ale když už se nějaká našla, užili jsme si ji se vší parádou – třeba jako tady v naší oblíbené příbramské kavárně Smoo 🙂
Stejně jako loni, ani letos jsme nevynechali naše oblíbené festivaly Kamenka Open a KrumLoveSka, které jsme si s Olím užili zase o něco víc než před rokem.
Kromě našich tradičních kočárkových výletů bych vypíchla také prémiovou návštěvu areálu „Živá voda“ v Modré u Velehradu, kde se nám moc líbilo – hlavně podvodní tunel, kde Olí fascinovaně pozoroval svět pod hladinou, i venkovní procházka s výhledem na pratury. Určitě se rádi vrátíme a napřesrok třeba zkusíme i koupání v biotopu, jehož návštěva je v ceně vstupného.
V srpnu nás také čekala rodinná dovolená s Vlasákama v Jeseníkách. Během pěti dnů jsme navštívili tolik krásných míst a dokonce jsme s Olíkem vylezli až na Praděd! Počasí nám přálo, penzion byl super baby friendly a Olí se dosyta vyřádil se svýma sestřenicema. Věřím, že máme založeno na novou rodinnou tradici 🙂
Každý volný víkend jsme vyráželi na výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí a vůbec nejradši vzpomínám na jeden z těch posledních, kdy jsme se vypravili s Olím poprvé do zahraničí :), do malebné rakouské vesničky Hardegg. Cestou jsme úplnou náhodou narazili na úžasnou restauraci, jen pár dnů po výročí okupace stanuli u pozůstatků železné opony, překročili Dyji, objednali si v Rakousku český kafe, vylezli na hrad a na zpáteční cestě jen o fous utekli bouřce. Tak ráda na ten den vzpomínám 🙂
Tak si říkám, že bych ten první negativní odstavec možná měla smazat. Že jsme se měli opravdu báječně. Ale ono i to špatný patří k životu a bez něj by nebyl obraz našeho léta kompletní. Jen doufám, že pro letošní podzim (a ještě dlouho dopředu) jsme si to špatný už vybrali a máme se ještě na co těšit. Držte nám palce 🙂
Je to sice fráze, ale stejně nemůžu uvěřit tomu, jak rychle ten čas letí. Ještě včera jsem Olího poprvé držela v náručí a najednou už je mu rok a půl! Je asi jasné, že tohle jaro patřilo především oslavě jeho prvních narozenin. Ale podnikali jsme i spoustu dalších skvělých akcí.
Moc ráda vzpomínám na naši březnovou návštěvu u Terezky v Košířích. Zašly jsme si na oběd, který Olí celý prospal (zázrak!), udělaly si procházku po Cibulce a pak se už jen válely.
My dvě, děti a pes <3
A ano, jarní procházky! Na ty jsem se těšila snad už od prvních zimních plískanic. Každý den naše zamilované trasy, každý den rozněžňování nad vším, co už rozkvetlo. Jaro já prostě miluju…
Naše jarní procházky
Dalším obrovským milníkem se pro nás staly Velikonoce, kdy Olí začal chodit. Asi máloco dojme mámu víc, než chvíle, kdy se ve vaší předsíni vedle velkých dospěláckých bot objeví jedny úplně mrňavoučké a vy si uvědomíte, že to dítě je zase o kus samostatnější.
Malý krok pro lidstvo, velký krok pro O.
S Olím se toho taky dalo podnikat zase o něco víc. Navštívili jsme tak spolu třeba poprvé program v dětské knihovně (byť ten jsme přežili jen díky přítomnosti dostatečného množství jídla), koncert Richarda Müllera na Palačáku v rámci výročních oslav VUT (překvapivě pohodová akce, kde s námi Olí vydržel až do pozdních nočních hodin) nebo třeba Street Food Festival za Lužánkami (odkud jsme odcházeli za Olího mohutného řevu poté, co spadl čelem na obrubník :-/…)
Potrava pro tělo, duši i uši :))
Jaro zkrátka přineslo spoustu zážitků a my už se nemohli dočkat, až na ně navážeme několika očekávanými letními akcemi. O těch ovšem až příště 😉
Nápad na tento článek nosím v hlavě už strašně dlouho a před nějakým rokem bych si byla bývala ráda něco takového sama přečetla. Zřejmě se v něm nedozvíte nic vyloženě objevného, všechno jsou to poměrně známá a oblíbená místa navštěvovaná nejednou matkou, nicméně třeba sem zabloudí někdo, koho naše vycházky inspirují k vybočení ze svých zajetých tras 🙂
Špilberk
„Špilas“ asi netřeba představovat. Vycházka k této brněnské dominantě je skoro povinnou záležitostí. Pro nás věčně vyčerpané matky je trochu nevýhoda, že je to do kopce, ale zase si pak snáze ospravedlníte tu tabulku čokolády, kterou jste snědly, zatímco dítě po obědě spalo 😎 Vyšplhat nahoru se dá z různých stran – já ráda volím výšlap z ulice Pellicova, která je sama o sobě pěkným a klidným místem na procházku a výstavkou architektonicky zajímavých budov. Další výhodou Špilasu, zejména teď v létě, je spousta laviček k odpočinku/nakojení/přebalení a stín stromů. A samozřejmě krásný výhled do širého okolí.
Centrum
Když se zrovna nepotřebuju uklidnit pohledem do zelené :D, ráda vyrážím na procházku centrem města. Obvykle zahajujeme naši trasu na České a odsud už se pak proplétáme uličkami dle nálady. Často takovou procházku spojujeme s nákupem nebo domluveným obědem s někým známým. V sezóně si zpříjemňujeme venčení zastávkou u Božského kopečku a nakupováním ovoce a zeleniny na Zelňáku, jehož atmosféru mám moc ráda. Bloumáním po centru jsem už objevila nejedno hezké místo, jehož existence mi byla dosud skryta – namátkou třeba Biskupský dvůr, nádvoří Nové radnice (které je průchozí až na Husovu – objev roku!) nebo prostranství vedle Moravské galerie. Tip pro kojící matky: Na všechna tato místa se také můžete uchýlit, pokud potřebujete dítě v centru v ústraní nakrmit 😉
Botanická zahrada Masarykovy univerzity
Celkem fajn místem ke krátké procházce je i botanická zahrada, která patří k areálu přírodovědecké fakulty MUNI. Obvykle tu nebývá moc lidí a najde se i klidné posezení ve stínu stromů. No a když dítě spí, můžete se učit poznávat nové rostliny nebo třeba risknout nějakou tu výstavu, co se tu občas konají 😀
Vila Stiassni
Toto není procházka na každý den, zejména z toho důvodu, že do zahrady se platí (byť symbolické) vstupné a hlavně bývá otevřeno jen párkrát do týdne, proto si raději pohlídejte otevírací dobu na internetu. Každopádně pokud jste zde ještě nebyli, návštěvu krásné zahrady obklopující vilu byste si neměli nechat ujít. Ovšem připravte si svaly, protože to bude tentokrát opět do pořádnýho kopce… Menší zrada je, že byť to plánek, co obdržíte na pokladně, tvrdí, rozhodně není celá zahrada bezbariérová a do jedné její části se bez pomoci nedostanete. Ale i tak je toho spoustu k vidění, po celé zahradě jsou informační panely a pokud dítko dovolí (mně Olí jako zázrakem usnul), budete odcházet bohatší i o spoustu informací z historie vily.
Cyklostezkou přes Červený kopec k Anthroposu
Po téhle trase jsem od Olího narození ušla už nesčetně kilometrů. Hlavně když byl ještě miminko, vyhledávala jsem s ním co nejzelenější místa, a tohle jsme měli rádi i proto, že přes pracovní týden, kdy nejezdívá tolik cyklistů, je tu relativně klid. Nádherná procházka v každou roční dobu ve stínu stromů, jen těch míst k posezení by tu mohlo být o něco více. Občas si trasu prodloužíme o odbočku k Riviéře, kde je okolo dopravního hřiště bruslařská dráha s několika lavičkami, které oceníte, když dítě usne. Bohužel tu taky docela chybí nějaká možnost občerstvení, takže svačinku a pití určitě s sebou 🙂
No, a to by asi pro začátek stačilo… O další tipy, které mám v záloze, se podělím třeba zase někdy příště 🙂 Kočárkům zdar!
Občas mám černé svědomí z toho, že nejsem vůbec důsledná v zapisování do Olího vzpomínkové knížky. Ty nejdůležitější milníky většinou zaznamenám, ale je toho tolik, co už zmizelo v nenávratnu… A protože mám dneska trochu času a Olí měl zrovna včera 15 měsíců, řekla jsem si, že tady uchovám aspoň pár aktuálních postřehů.
Olí ve svých 15 měsících nosí velikost 86-92.
Už dva měsíce zdárně ťapá po svých. V prostředí, kde to zná, se nebojím nechat ho běhat samotného. Na chodníku nebo jiném tvrdším povrchu mám pořád tendenci ho „jistit“, protože už máme za sebou i pár ošklivých pádů.
Vyleze sám na gauč a sleze sám z postele.
Zhruba ve stejné době, kdy začal chodit, nám začal také spávat celou noc v kuse. Máloco mámě na mateřské zkvalitní život tolik, jako dosažení tohoto milníku :D!
Ke spánku ho ukládáme stále okolo 8. hodiny a probouzí se většinou mezi 6. a 7. ráno.
Ač jsem si plánovala, že touhle dobou už dávno kojit nebudu, opak je pravdou. Spíš než jakékoliv jiné důvody je to moje lenost a pohodlnost, co mi brání přestat.
Olí je stále báječný jedlík. Miluje všechno možné ovoce, speciálně banány je schopný jíst fakt ve velkém. Nepohrdne ani zeleninou, ať už jako přílohu (rajčata, salátovou okurku) nebo i hlavní chod (zeleninová pyré). Maso se u nás doma moc nevaří, naštěstí se ale o jeho přísun starají prarodiče. Pečivo se mu taky snažím necpat každý den, ale má ho rád, stejně jako mléčné výrobky (bílý jogurt, cottage cheese, čerstvý sýr i náš domácí kefír).
U žádné hračky moc dlouho nevydrží. Obecně má radši ty mluvící a blikající, které bych mu v životě nekoupila (a tak je máme různě povypůjčované :D), ale vyhraje si i s klasikami typu vkládačka tvarů nebo navlékání kroužků na tyčku. Duplo ho baví spíš rozkládat a komíny z kostek bořit 😀 Hodně si ale oblíbil Péťův hudební set (obzvlášť rád buší do tamburíny). Jo a miluje knížky!!!
Období kramaření v šuplících a skříních už ho celkem opouští, ale pračka, myčka a sušička jsou stálice. Miluje je tak moc, že už jsem se je naučila vypojovat ze zásuvky, jinak by nám doma asi jely nonstop 😎
Slovní zásobu zatím Olí moc pestrou nemá. Spoustu věcí označuje slovem „BE“ (většinou tak volá na psy), „MAM“ používá, když po mě něco chce a slovem „BA“ označuje balon, bác a spoustu dalších věcí. „TATA“ říká velmi často, leč nahodile. Umí ale krásné „PAAA“ a „MŇAM“ – to by mu šlo :D. Každopádně jsem překvapená tím, že spoustě slov rozumí, ačkoliv je ještě neumí vyslovit.
Rád si ťuká svým hrnečkem „na zdraví“ a když mu po jídle zůstane prázdný talíř, roztomile rozkládá rukou, že už „néni“ 😀
Venku ho fascinují především pejsci a zvířata obecně, na nebi ukazuje letadla a letící ptáky.
Nejšťastnější je ve společnosti dětí. A obecně je velice společenský. Nebojí se ani cizích lidí – často se takhle s někým dává „do řeči“, což přináší spoustu komických situací 😀
Umí se už vztekat tak, že bych někdy vyletěla z kůže, ale stejně je to pořád moje malé roztomilé miminko <3
Tento formát mě už kdysi dávno zaujal na několika sledovaných blozích. A tak jsem se jedno pondělí, jen tak pro zpestření jinak všedního dne, rozhodla zaznamenat také naše běžné aktivity – „minutu po minutě“… Pro někoho to možná bude nudné čtení, ale pokud vás zajímá, jak vypadá takový obyčejný den na mateřské, čtěte směle dál…
5:55 Olík se budí. Péťa k němu vstává a přebaluje ho, zatímco já se loučím s vidinou delšího spánku. Náš den začíná. Jako každé ráno si beru Olího k sobě, kojím ho a pomalu se probouzím.
6:20 Ve snaze oddálit nevyhnutelné – totiž opuštění vyhřáté postele – jako obvykle nanosím Olímu do postele různé hračky.
6:45 Olí už je v posteli k neudržení. Vstávám s ním a nechám ho chvilku hrabošit po ložnici. Otvírá Péťovu prádelní skříň a rabuje ponožky, natahuje se po zácloně nebo vytahuje z proutěného koše časopisy. Že přitom nadělá spoustu bince asi nemusím zmiňovat, že.
7:00 Jdu si do koupelny vyčistit zuby. Olí jde poslušně se mnou a mezitím si hraje s pračkou. Je dneska nějaký nešikovný, takže dvakrát za sebou upadne a já ho musím utěšovat. Z pyžama se stihnu převlíct jen tak napůl, Olího hlad je silnější 😀
7:15 Jdeme společně do kuchyně, chystám čaj a snídani. Olí mezitím kramaří v přebalovací tašce, což ho poslední dobou velmi baví, hraje si s magnetkama na lednici a následně jde rabovat do kuchyňských šuplíků, což také patří k našemu každodennímu koloritu 😀
7:25 Snídaně je hotová. Olí dostane rozmašírovaný banán, já chleba s chorizem. Dala bych si k němu i nějakou zeleninu a celkově ráda vymýšlím kreativnější snídaně, když O. dovolí – to dnes ale bohužel není ten případ, takže rychle ke stolu.
7:45 Jsme po jídle a jdeme si hrát. Oblíbenou zábavou je teď aktuálně stavění komínů z kostek a hlavně honění se kolem našeho konferenčního stolku 😀
8:15 Jdu si uvařit další čaj. Olí hned běží za mnou. Péťa právě vstává.
8:30 Kojím Olího. Uvědomuju si, že pro něj na dnešek nemám žádný oběd, tak honem vytahuju hotovou porci z mrazáku. Olí rejdí po bytě.
9:10 Péťa odchází do práce. O. svačí přesnídávku od Hippu (kterou jsem důvěrně překřtila na „hipíka“ :D). Pak je čas na přebalování. Po akci dávám Olího na chvíli do postýlky, odkud mě rád pozoruje, jak stelu postele. Chvíli si ještě hrajeme, ale O. už je evidentně unavený, tak s ním jdu do postele, nakojím ho a během chvilky je tuhej.
10:15 Olí spinká. Já jdu žehlit a nahodit trochu make-upu, protože po obědě půjdeme ven.
10:50 O. se budí. Ještě ho zkouším na chvilku uspat a jdu dožehlit zbývající prádlo a ohřát si cibulačku, co mi zbyla z víkendu. Stihnu se najíst a dokonce i vytáhnout čisté nádobí z myčky a naládovat do ní zase to špinavé. Olí spí dneska nezvykle dlouho, takže to teď bude vypadat, že mám doma těžkou pohodu, ale věřte, že to tak rozhodně není každý den 😀
12:30 Po 2,5 hodině Olí konečně vstává a jdeme se spolu naobědvat. Moje menu tvoří zbytky z víkendu a Olí má rozmraženou domácí zeleninku.
13:05 Jsme po obědě, venku prší 🙁
14:15 Zdá se, že za oknem se konečně vyjasnilo, takže hned vyrážíme ven. Namířím si to k výstavišti, našemu oblíbenému vycházkovému cíli, ale než tam dorazíme, začne zase poprchávat. Napadne mě naskočit na trolej do Bohunic a projít se pěšky zpátky domů po cyklostezce – určitě nebude pršet dlouho. Od nápadu k činu je jen krok a za chvíli jsme v kampusu. Protože je pořád škaredě, jdu nakoupit do DMka nějaké drobnosti. V prodejně potkáme „zoubkovou vílu“, která mi dá pro Olího aktuálních 6 zubů kartáček a pastu. Tiše pomlčím, že zuby jsme zatím ještě vůbec čistit nezačali a zubaře pro něj ještě nemám ani vybraného, a zapluju mezi regály 😀 Venku se mezitím spustí brutální vichřice a vzduchem poletuje něco mezi kroupama a sněhem. Raduju se, že jsem pod střechou, a jdu ještě prohrabošit oddělení oblečení do Tesca. Samozřejmě nakupuju pro Olího, ne pro sebe :D. Vyberu mu ve slevách prima komplet bodýčka a tepláčků, a protože mezitím venku vysvitne slunce, honem zaplatím a frčíme ven. Procházíme se kolem nových budov, které v kampusu v poslední době vyrostly, ale nakonec usoudím, že je čas zamířit na cyklostezku. Než se k ni ovšem dostanu, aprílové počasí se přižene zpět a s ním i vánice s dešťo-sněho-kroupama.
15:30 Jak už to tak bývá, dítě v tom nejhorším počasí poklidně usíná. Typické! Zpruzená a celá mokrá vlezu pod nejbližší krytou zastávku a čekám na trolej. Plán s příjemnou procházkou přírodou padá.
16:00 Stojíme zase před domem, Olí spí, slunce svítí, a tak vytahuju z kočárku Nový prostor a jdu si číst, zatímco pomalu kroužím kolem bloku.
16:45 Zima mě vyžene domů. Olí se tváří, že by ještě spal, ale na chodbě potkáváme sousedku a hlasy ho vzbudí. Nevadí, stejně už je čas na svačinu.
17:30 Po jídle si voláme s dědou přes WhatsUp.
18:00 Péťa se vrací z práce. Dostávám világoš za to, že Olí dopoledne urval ventil na topení 😎 Pouklízím všechny rozkrámované věci, které Olí porůznu roztrousil po bytě a kochám se dnešním úspěšným nákupem 😀
19:00 Koupeme společně Olího. Poté následuje kaše na dobrou noc a čtení pohádky, které se pokoušíme včlenit mezi jeho pravidelné uspávací rutiny, leč zatím neúspěšně. O. už je unavený a řve, takže rezignuju a jdu ho nakojit.
20:00 Olí spí, jdu se navečeřet.
20:30 Jediný čas dne, který na sebe s Péťou máme. Dneska ho trávíme zařazováním nové várky našich společných fotek, které každoročně Péťa vyvolává k našemu výročí, do alba. Prohlížíme si je, vzpomínáme…
20:50 Jdu spáchat večerní hygienu a pak se sklátím do postele 😀
