Rubrika: Law’s not dead

Tak, a je definitivně po všem. Složila jsem slib, převzala diplom a potřásla proděkanovou rukou (toho času v ortéze :D). Musím přiznat, že na to, jak jsem se celé té velké maškarády s názvem „promoce“ obávala, byl to jeden z nejhezčích zážitků na půdě naší školy a na následnou afterparty myslím budeme všichni ještě dlouho vzpomínat :D…

Atmosféra byla hodně uvolněná, všichni se na nás usmívali a dokonce i naše studijní referentka, se kterou jsem se chytla po státnicích kvůli přelepce na ISIC, se nám omluvila, pokud na nás někdy byla na studijním nepříjemná – málem mi slza ukápla :D! Při instrukcích mi trochu ztuhnul úsměv na rtu, když jsem se dozvěděla, že nebudeme dělat jen jedno kolečko jako na VUT, ale dokonce TŘI. Utěšovalo mě jen to, že nestojím na začátku ani na konci a nemusím číst studentský projev :D…

Poté, co jsme s referentkou probrali scénář promoce, strhla se bitka o taláry :D. Podařilo se mi hbitě ukořistit jednu z mála velikostí M. Nakonec jsem byla ráda, že ty taláry máme, protože jsem zjistila, že sympatická slečna po mé levici má úplně stejné šaty jako já, hrozné faux pass :D!

Obřad sám o sobě byl hezký a utekl tak rychle, že jsem si ho skoro ani nestihla užít. Milé bylo, že mezi akademickými hodnostáři zasedali dva, na které budu ráda vzpomínat. Docent Kotásek mě podržel na zkoušce z obchodního práva a jen díky výjimce proděkana Mrkývky mě pustili ke státnicím v řádném termínu. Po úvodních fanfárách a hymně měl projev docent Kotásek a šlo se první „ukláněcí“ kolečko :D. Ve druhém kolečku jsme skládali slib a v posledním třetím jsme si konečně z rukou proděkana Mrkývky převzali diplomy. Na závěr ještě zazněl studentský projev a samozřejmě Gaudeamus Igitur – a já si hned vzpomněla na Básníky :DDD…

Po promoci nás ještě fotograf nahnal na schody na společné absolventské foto a pak už jsem skončila v obležení rodiny, květin a všeobecného zmatku :D…

Rezervačku jsme měli u Černého Orla, takže po povinném focení s Benešem a s fakultou jsme se museli všichni naskládat do čtyř aut a vyrazit napřed na byt (zapít tu slávu :D) a poté do KM. U Orla to bylo báječný, ale i přes otevřená okna tam bylo příšerné horko, takže jsme se brzy po jídle přesunuli na „afterpárty“ k tetě na zahradu, kde jsme setrvali ve stínu jabloně až do večera.

Kdyby nic jinýho… za tuhle báječnou oslavu, kterou mi rodina připravila, těch pět let na výšce prostě stálo :D!
No a na závěr trochu té květeny, než to v tom tropickém hicu všecko zvadne :D…

Uteklo to… v pátek jsem absolvovala svou úplně poslední právnickou zkoušku, nepočítám-li státnice. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem na právech strávila 5 let. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem proplula všemi děsivými oblastmi naší legislativy – občanem, obchodem, ústavkem, správou… popravdě si dnes připadám jen o něco málo moudřejší, než tenkrát na podzim, kdy jsem odjížděla ze semináře právních dějin a říkala si, že můj život je v háji, protože to na výšce nepřežiju, na ty divný lidi si nikdy nezvyknu, studium nezvládnu a… neudělám řidičák! A hle – řidičák jsem udělala :D! Studium jsem nakonec taky jakž takž zvládla. Ikdyž ke šprtům jsem nikdy nepatřila (můj studijní průměr je toho důkazem), vybojovala jsem dokonce i pár Aček, z nichž nejcennějším úlovkem je pro mě Ačko z občana od profesora Fialy, které si oprašuju ve vitrínce mezi ostatními životními trofejemi :DD… Ty lidi, tak ty jsem opravdu moc nezkousla. Nemám ráda individualisty ani kariéristy a potkala jsem jich za své studium opravdu dost, na druhou stranu jsem ale poznala i řadu zajímavých, inspirativních a zábavných lidí. Za skutečné kamarády ale můžu označit jen malý zlomek z nich. Asi jsem výjimkou z pravidla, že na výšce vznikají přátelství na celý život – pro mě zůstali i po maturitě těmi nejbližšími lidi, s kterýma jsem vyrůstala, dospívala a chodila na střední. Na právech jsem sice poznala – hlavně v prváku – asi miliardu nových tváří, ale časem se nějak vytratili z mého zorného pole. I tak na ně ale ráda vzpomínám, třeba na Honzu (vůbec prvního člověka, s kterým jsem se na právech seznámila!), kterému jsem nosívala na každý seminář z českých právních dějin komiks s Hanou a Hanou :D. A nakonec prostě musím říct, že když už jsem si s někým na právech opravdu dobře a upřímně pokecala, byli to většinou kroměřížáci :D… Mimořádné osobnosti se samozřejmě vyskytly i ve sboru profesorském (profesor Hollander)… stejně jako ty, kterým se raději každý obloukem vyhnul (Krvavá Marta). Nutno říct, že s negativními emocemi vzpomínám jen na velmi málo z nich, protože bez jejich dobré vůle a pomoci bych na spoustě zkoušek pohořela.

Abychom však nebyli příliš patetičtí, dovolila jsem si vybrat pár perliček z mého vysokoškolského života na PrF MUNI :D…

• Právnická fakulta se dá vpodstatě vystudovat bez jakýchkoliv větších investic – což jsem pochopila již ve druháku, kdy jsem naposledy utratila peníze za nějakou právnickou učebnici :D…
• Ke studiu se krom zákonů občas hodí i Shakespeare, Čapek nebo Dostojevskij 😎
• Dejte si pozor na vyučující právnické angličtiny – někteří z nich rádi trhají zápočtové písemky :D…
• Společné projekty se zahraničními studenty člověku vždy velmi obohatí slovní zásobu o řadu slovenských výrazů – třeba „trovy konania“ už myslím dosmrti nezapomenu 😀
• Nejsem vůbec pověrčivá, ale z prvního termínu blokovky mě vyhodili v pátek třináctého :D!
• Ve druháku jsem se pohádala s doktorandem na procesu, protože mě neprávem nařknul z toho, že jsem ztopila zápočtovou písemku 😎
• Jedna z nejhnusnějších zkoušek vůbec pro mě byla ta z ekonomie a managementu, přikládám své dojmy z fóra: „No ta ústní část byla opravdu trapným divadlem, ale že by tam byl Sabol nějak příjemnej, tak to teda fakt nebyl. Pokládal mi docela šťouravý dotazy a celkově mi přišlo, že se tam ze mě snaží udělat blbce. Otázky jsem ani nedočetla do konce, takže jsem mu ten chvilkový požitek už z principu dopřála . Chvíli mě v tom ráchal a nakonec jsem stejně odcházela s Cčkem. Tímto se loučím s katedrou národního hospodářství a přejí jí brzký zánik    …“
• Zkouška z ústavního práva se dá udělat i s „prošlým“ ÚZkem z roku 2003 😎 …
• Při vzpomínce na hodiny soudního lékařství se mi dodnes zvedá žaludek…
• Jo, já vim, že je to starej vtip, ale pořád funguje 😀 (omluvte slovenštinu)… „Mesiac pred zaciatkom skusobneho obdobia sa pyta Pan Boh sveteho Petra: -Ako to vyzera s nasimi studentami na zemi? Sv.Peter vravi: -No, filozofi a medici sa zacinaju ucit. Ekonomovia a pravnici piju. Tyzden pred skuskou sa Boh pyta sv.Petra, ako to vyzera? -Filozofi a medici si uz zacinaju opakovat, ekonomovia sa zacali ucit, pravnici piju. Den pred skuskou sa opet Boh pyta sv.Petra: -Filozofi aj medici to uz vedia spredu a zo zadu, ekonomovia len tak-tak docitali a pravnici sa modlia. Boh sa zamysli a povie: -Co? Pravnici sa modlia? No tak to im pomozeme, nie?“ 😀
• Když máte hodného kamaráda Toma, můžete školu vystudovat i bez koupě (upozorňuju bez KOUPĚ, nikoliv bez znalosti :DD) Katastrálního zákona, Daňových zákonů, ÚZ Obce a kraje, Cenných papírů, Stavebního zákona, Přestupků a deliktů, Obchodního zákoníku… a navrch dostanete ručně vypracované otázky k tomu! Díky, Tome :-)!
• Heslo 6. semestru: „MPS je horší než PMS!!!“ 😀

Toliko k odlehčení situace :D… Pořád nemůžu uvěřit tomu, jak rychle to uteklo. Přestože jsem na spoustu věcí na právech nadávala, dohromady to tam neměla moc ráda a skutečnou euforii z poznání prožívala na jiných fakultách, nedokážu si představit, že za pár měsíců všechno skončí a já školu opustím a budu si muset najít práci. A co je ze všeho asi nejhorší – vlastně ani netoužím po práci v právnickém oboru… Do státnic je ale ještě daleko! Teď je pro mě největším úkolem a výzvou poprat se s diplomkou, stvořit ji co nejlíp, jak jen budu moct a samozřejmě se taky dobře připravit na státnice. Držte mi palce, ať i tahle poslední etapa mého působení na právech dopadne dobře a můžu na konci června vítězoslavně mávat diplomem :-)!

Když nad tím tak přemýšlím, zas až tak moc okamžiků, kdy bych si připadala opravdu hrdá na to, že se řadím mezi budoucí právnickou elitu národa (rozuměj studenta PrF MUNI :D), zatím v mém životě nenastalo…Možná počáteční euforie z přijetí, pár výjimečných přednášek s pár výjimečnými lidmi, vydařené zkoušky…než mi opadly růžové brýle a já se začala na náš ústav koukat především jako na spolek individualistů. Asi nebude tak úplně náhoda, že spolužáci, které považuju za své opravdové přátele, studují zároveň s právy obory na jiných fakultách nebo právnická fakulta není v jejich studentském životě první štací :D…Pokud má jednoduše člověk srovnání (což jakožto permanentní špión především na půdě FSS už za těch pár semestrů mám :D), jen těžko může k atmosféře na PrF přihlížet nekriticky.

Co mě ale opravdu příjemně překvapilo byla vlna studentské iniciativy, která se svorně zvedla vůči obvinění vedoucího katedry občanského práva Josefa Fialy z plagiátorství. Během pár dnů se díky společenské síti Facebook vytvořila skupina „Stojím za profesorem Josefem Fialou“ na podporu zmíněného profesora, zorganizovala se podpisová akce a celotýdenní „happening“, během kterého studenti na znamení podpory nosili fialové stužky nebo jiné kusy oděvu (F)fialové barvy :-)…Najednou zkrátka všichni táhli za jeden provaz a věřte mi, že to u právníků nebývá zrovna častý stav :D.

K samotné mediální kampani se snad ani nemá cenu vyjadřovat. Kdo někdy profesora Fialu zažil jako vyučujícího, asi ani na okamžik nezapochyboval, že celá aféra je směšná a vykonstruovaná ve vhodnou chvíli, kdy zrovna probíhá výběrové řízení na vedoucího katedry občanského práva. A to říkám zcela upřímně, přestože moje první setkání s panem profesorem bylo přinejmenším děsivé 😀 …vzpomínám si jako včera, jaký jsme od něj se Zdeňkou dostaly kartáč za to, že jsme po polední pauze přišly pozdě na jeho přednášku (ne zcela neoprávněný, beztak jsme byly venku před fakultou kouřit :D…). Fiala je prostě jedinečná osobnost naší fakulty a zhruba 1200 podpisů, které se do dnešního dne podařilo na jeho podporu nasbírat, jsou toho myslím jasným důkazem. Koneckonců neznám moc jiných vyučujících, kteří vás na přednášce zamykají v posluchárně :D…abyste nemohli dovnitř ani ven :D…

Toho, kdo by si chtěl přečíst o celé kauze něco víc, odkazuji na studentský portál Masarykovy univerzity, Lemur: http://www.lemur-mu.cz/index.php/univerzita/34-dni-na-univerzite/282-rigorozni-prace-diplomova-prace-a-reprint . Dozvíte se zde spoustu informací o tom, jak byla celá kauza rozpoutána, jak probíhalo zasedání Akademického senátu, jak vznikla akce „Fialový týden“ a také jak se k celé záležitosti postavil sám Josef Fiala na zasedání Vědecké rady Právnické fakulty.

Na závěr samozřejmě nesmím zapomenout zmínit, že to bude právě pan profesor Fiala, komu již za pár týdnů stanu tváří v tvář u zkoušky z občanského práva a bude jen v jeho rukou, zda mě tento semestr nevyhodí ze školy…proto mu ve dnech budoucích přeji dobrý spánek, pevné nervy a hlavně slitování :D…

Z nevysvětlitelných důvodů mě to i po třetím roce stráveném na půdě právnické fakulty stále táhne do oblasti, kam jsem vždycky chtěla směřovat a tak nějak mě dodneška neopustila jistota, že se v ní jednoho dne budu pohybovat a že mě bude živit…Stará historka o sázce s bráchou je už sice dost provařená:D, ale kdyby někdo přecejen nevěděl, maturovala jsem z chemie a biologie a měla jsem namířeno do zdravotnictví. Dnes už sice pracuju ve službách dámy s váhami a mečem, ale každý semestr se povinně účastním nějakého „neprávnického“ předmětu, který mě udržuje v iluzi, že sny jsou od toho, aby se plnily :-)…

Tohle jaro padla volba na předmět „České a evropské zdravotnické právo“. Zkouškové už se naplno rozjelo a tak není moc času na spisování – pokud se teda zrovna nejedná o spisování do školy jako v případě kolokviální práce výše uvedeného předmětu. Z balíku témat jsem si dlouho nemohla vybrat. Měla jsem asi deset kandidátů a nakonec to vyhrálo léčitelství. Pro mě osobně je to dost zajímavá oblast, takže jsem se rozhodla podělit se se svými výsledky na blogu. Vítám komentáře :-)…

Možnosti postihu léčitelství v ČR

Léčitelství, jak je všeobecně známo, se řadí mezi odvětví alternativní medicíny a v době civilizačních chorob je pozitivně přijímáno a hojně vyhledáváno snad už celou třetinou populace.[1] Často nabízí nevyléčitelně nemocným poslední kapku naděje na uzdravení. V rozšířenější formě lze definovat alternativní medicínu jako souhrnný termín pro tradiční i nové diagnostické a léčebné postupy, používané v současné době, které se odlišují svými teoretickými východisky i svou praxí od principů vědecké medicíny. Postupy alternativní medicíny jsou založeny na víře v iracionální, duchovní principy nebo na předpokladu existence exaktně dosud neprokázaných sil.[2] Podle Listiny má každý člověk právo na ochranu zdraví[3], přičemž volba způsobu léčení je ponechána zcela v jeho rukou a je jen čistě na jeho rozhodnutí, zda se svěří do péče lékaře či léčitele. Přesto může právě aktivita lidových léčitelů představovat vážný právnický problém.

První možnou kolizi představuje ochrana spotřebitele. Zatímco v běžném zdravotnictví má nemocný garantovanou jistou úroveň poskytované péče[4], případně právo na náhradu škody plynoucí z péče nedostačující či nevhodné, oblast alternativní medicíny tak silnou zárukou nedisponuje. Způsobů, kterými lze toto řešit, se nabízí hned několik – především by bylo potřeba stanovit určité požadavky na osoby, které chtějí léčitelství provozovat. Žadatel by například měl dokázat alespoň základní znalost anatomie lidského těla, první pomoci atd. To by ale zřejmě nemuselo být dostačující – vždyť ani vystudovaní lékaři si po celý život nevystačí se znalostmi, které získali na vysoké škole, protože medicína je oblast vědy, která se neustále rozvíjí. Stát by navíc mohl zajistit kontrolu nad tím, zda postupy používané léčiteli na pacientech nejsou vyloženě zdraví škodlivé.

Další sporný názor, který se v souvislosti s „boji“ mezi léčiteli a lékaři často ozývá, se týká trestní odpovědnosti. Lékaři nesou za své jednání krom morální a etické odpovědnosti také zcela konkrétní odpovědnost právní. Léčitelům, jejichž definici naše legislativa nezná, v tomto směru prakticky žádný postih nehrozí, pokud tedy pacientovi nepodají zrovna vyslovený jed. Jejich činnost krom konkrétních praktik může spočívat spíše v jakýchsi radách a doporučeních – kupříkladu ohledně životního stylu – která lze jen stěží dokazovat. Žádné normy, podle kterých léčitelé pracují, neexistují a tím pádem se od nich ani nemohou odchýlit. Je proto velmi těžké prokázat, že se dopustili chybného postupu. Postihování léčitelů a jejich alternativních metod je v mnoha ohledech sporné už proto, vezmeme-li v úvahu třeba odvětví bylinkářství, které se zabývá tradiční lidovou medicínou a pracuje se zákonitě účinnými látkami. A koneckonců i v ordinacích praktických lékařů se pacient občas může setkat s alternativním přístupem.

Je velice obtížné hledat onu hranici mezi tím, co je jen poskytnutí rady a co už zdravotní péče. Léčitelství je tak složitým problémem, že jej úspěšně nevyřešil snad žádný stát na světě. Česká republika se už o zákonnou úpravu tohoto vážného zdravotnického problému pokusila, ale schválené znění zákonů je diskutabilní a návrhy nových zákonů byly vždy odmítnuty. O přesnou analýzu léčitelství a metod alternativní medicíny se náš stát nezajímá, neprobíhá žádný průzkum rozsahu činnosti léčitelů a úspěšnosti jejich péče, a nebyla navržena a zorganizována ani jediná studie o účinnosti jejich metod.[5]

Základní zdravotnický zákon, „Zákon o péči o zdraví lidu“ z roku 1966, který byl mnohokrát novelizován, se v současném znění o léčitelích nezmiňuje. Mimo jiné se v něm uvádí, že „Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“.[6] Ve větě chybí slovo „jen“, takže větu lze chápat pouze jako konstatování faktu. Léčitelé tedy podle tohoto zákona nejsou výslovně ze zdravotnické činnosti vyloučeni. Léčitelství měl řešit Zákon o živnostenském podnikání č. 455/1991, ve kterém bylo léčitelství přechodně zařazeno mezi tzv. „volné živnosti“, které „opravňují k činnosti, pro jejichž provozování tento zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné způsobilosti“[7]. Zákon  byl však novelizován a léčitelství bylo ze zákona vyřazeno. Podle dnes platného znění činnost přírodních léčitelů mezi volné živnosti nepatří. (Formulace není srozumitelná, protože termín „přírodní“ léčitel není běžný a nikdo také léčitele nedělí na přírodní a nepřírodní.) Léčitelé jsou samozřejmě s dnešní situací nespokojeni a řeší ji tak, že pracují buď nelegálně, bez jakéhokoli oprávnění, nebo získali živnost např. na psychologickou pomoc, poradenství, masáže atd., pod jejíž rouškou diagnostikují a léčí.[8]

O samotném přínosu alternativní medicíny je těžké se přít. Diskusních fór zabývajících se těmito polemikami je na internetu požehnaně a názory se různí. Alternativní medicíně bývá často vyčítáno riziko zanedbání řádné vědecké léčby. Přečetla jsem několik příběhů lidí, kteří zemřeli jen proto, že uvěřili léčitelům a odmítli klasickou léčbu, stejně jako těch, kteří místo klasické léčby zvolili alternativní a přesto se zcela uzdravili. Můj názor je takový, že pokud alternativní medicína a přístup lidových léčitelů pomáhá nezanedbatelnému množství pacientů, je rozhodně žádoucí ji udržet v povědomí společnosti. Koneckonců vedle sebe klasická medicína a léčitelství existovaly od pradávna a obojí má společné kořeny v letitých lidských zkušenostech. Už proto by byla škoda léčitelství zcela zavrhnout. Vždyť profesionální péče nemusí nutně být pro pacienta vždy tou nejlepší.

---

[1] Sysifos – český klub skeptiků, [citováno 14.5.2010]. Dostupný z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1239011222

[2] Zpravodaj Sysifos 2/98, [citováno 13.5.2010]. Dostupný z: http://www.sisyfos.cz/sisyfos/zpravodaj/sis10_05.htm

[3] Listina základních práv a svobod

[4] Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu

[5] Sysifos – český klub skeptiků, [citováno 14.5.2010]. Dostupný z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1239011222

[6] Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu

[7] Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

[8] Sysifos – český klub skeptiků, [citováno 15.5.2010]. Dostupný z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1239011222

Nějaký ten pátek právnické praxe už mám úspěšně za sebou, a tak si můžu dovolit konstatovat, že běhání po úřadech je občas strašná legrace, někdy otravná povinnost a tu a tam taky boj o život (a o nervy :D…). Historky z poslední kategorie zpravidla bývají nejvýživnější a hlavně nezapomenutelné a na mém osobním žebříčku v tomto směru zatím suverénně kraluje story z brněnského magistrátu…

Do tohoto pekelného podniku jsem byla vyslána s úkolem zachránit jakémusi klientovi řidičák odmazáním bodů a potřebovala jsem na to razítko od odboru dopravy. Když jsem slyšela, že půjdu na magistrát, hned jsem se zaradovala, protože od něj bydlím coby kamenem a ještě jsem se těšila, jak si stihnu skočit vedle do Billy na nákup a na oběd. Leč mise se ukázala poněkud složitější…Hned u dveří jsem se rozhodla, že zamířím na informace, protože jsem tu ještě nikdy nebyla a koneckonců od čeho tam ten člověk stojí, že…No to jsem si ovšem moc nepomohla. Týpek na informacích toho nevěděl o moc víc jak já, a preventivně mě poslal k okýnkům, kde se vydávají řidičáky. Rozhodla jsem se tedy jeho radu ignorovat a pustit se do pátrání odboru dopravy na vlastní pěst. Chvilky mého bezradného postávání u dveří využil jakýsi dědula, pravděpodobně vrátný (ale těžko říct; o funkcích zaměstnanců magistrátu už si myslím své 8-)…), aby ke mně přistoupil s hodnotnou informací, že si musím nechat vyjet papírek s pořadovým číslem. Tak jsem mu začala vysvětlovat, že já si pro řidičák opravdu nejdu. Vypadalo to, že dědula pochopil, co mi schází, a pravil, že mi ukáže cestu. Vyšel se mnou do chodby a vyslal mě po schodišti o dvě patra výš, kde prý najdu podatelnu. Má radost ale byla předčasná. Odbor, na který mě dědula poslal, totiž neměl s dopravou nic společného…jednalo se o odbor územního plánování a rozvoje 8-)…Uhm, nicméně alespoň tam byly poměrně ochotné slečny, které mě nasměrovaly tím správným směrem – dát se doprava, projít kolem záchodů, pak po schodišti ještě o patro výš…Cedule odkazující na odbor dopravy jsem míjela asi každé tři kroky, takže jejich podatelnu naštěstí nešlo přehlédnout, nicméně už jsem téhle mise měla plné zuby a nemohla jsem se dočkat, až mi na papíře konečně přistane to správné razítko. Na podatelně odboru dopravy mi nicméně opravdu došel dech…za dveřma dvě můry, které očividně neměly do čeho píchnout, mi na mou žádost opáčily, že ony tohleto nedělají, že s tím musím jinam, za  nějakým panem XY, dveře dvěstěcosi a následovala dlouhá instruktáž, jak se na to klíčové místo dostat, u které jsem přestávala registrovat asi po dvou větách…kam že to mám jít ? Doprava, po schodišti o patro níž, projít do protější budovy, pak po schodišti o patro výš, projít okolo záchodů a dát se doleva…nebo to bylo jinak ??? Asi nemusím zdůrazňovat, že následovalo nejméně dvacetiminutové bloudění po chodbách brněnského magistrátu, který jsem v tu chvíli proklínala do horoucích pekel…Snažila jsem se zorientovat alespoň podle čísla dveří, jenže na magistrátě očividně číslují podle úplně jiných pravidel než všude jinde :D…zatoulala jsem se tak do zákoutí, kam se pravděpodobně obyčejný smrtelník jen tak nedostane, a nakonec jsem své vysněné dveře našla spíš náhodou či přičiněním nějaké vyšší síly :D…zaklepala jsem tedy na kancelář pana XY se svou žádostí a ten mě s úsměvem poslal o dveře dál, on se tím prý nezabývá. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem se ani nevzmohla na odpověď. Kocourkov hadr !!! Ve vedlejších dveřích jsem skutečně získala potřebné razítko (euforie, kterou to ve mě vyvolalo, mi připomněla hru „Úředníci“, kterou jsme vždycky zbožňovali a hrávali s dětma na táboře v Jabloni :D…) a celá šťastná se pustila po nejbližším schodišti dolů, kde jsem ovšem narazila pouze na jakýsi únikový východ, ale žádné z dveří nebyly odemčené, takže jsem se musela pěkně vrátit po schodišti nahoru a mé bloudění pokračovalo 😀 – pusťte mě veeeeen ! Naštěstí netrvalo dlouho, protože jsem z okna zahlédla budovu své alma mater a to už jsem z magistrátu zdrhala terasou :D…

Z celého zážitku jsem byla tak vytočená, že jsem si při nákupu v Bille v košíku zapomněla zaplacenou debrecínku :_( a aby toho neštěstí nebylo málo, zjistila jsem, že nám v ulici zrušili pizzu do okýnka – zkrátka den blbec 🙁 !!!

Podobnou, ikdyž už méně napínavou story, jsem zažila tento týden na městském soudě, který se nedávno přestěhoval z Rooseveltovy do nového justičního areálu na Polní. Když jsem tam byla poprvé, idealisticky jsem si říkala, že nějak takhle si představuju své budoucí pracoviště :D…Na městský soud jsem byla tentokrát vyslána s rozsudkem a žádostí na vyznačení právní moci. Mé první kroky opět směřovaly na informace…a dlužno říct, že jsem tam opět pohořela :D. Ikdyž ne na první pohled…milá paní mě suverénně nasměrovala do druhého patra, sdělila mi i přesné číslo dveří a pravila, že mám jet modrým výtahem. Instrukce zněly tak přesvědčivě, že jsem neměla důvod ji neposlechnout. Vydala jsem se tedy výtahem do druhého patra, ale ať jsem hledala jak jsem chtěla, dveře s mým vyvoleným číslem nikde. Podle klasického číslování měly ležet někde v prosklené oblasti vyhrazené pouze personálu, ale po zážitku na magistrátě už jsem byla poučená, že na úřadech se dveře číslují všelijak 8-)…vydala jsem se tedy dolů na podatelnu, že se tam pro jistotu přeptám ještě jednou – třeba jsem se přeslechla. Na podatelně mě ale bohužel odkázali přesně na ty samé dveře, jako pani od informací…No, co naplat. Rozhodla jsem se, že se do druhého patra vypravím ještě jednou, třeba jsem něco přehlídla. Bohužel ani na druhý pohled nebylo mé pátrání po ztracených dveřích úspěšné. Nicméně se mi u záchodů podařilo odchytit nějakou paní z personálu a rozhodla jsem se ji požádat o pomoc. Paní napřed vypadala, že moc neví, ale nakonec mi prozradila, že areál není kolem dokola průchozí, čili se musím vrátit zpátky do přízemí a zkusit bílý výtah – podatelna, kterou hledám, by měla být přímo naproti. A skutečně 😀 ! Jak málo stačí k tomu, aby byl člověk dokonale zmaten…a aby pak našel ty správné dveře :D…

Z obou historek plyne jisté poučení – nevěřte lidem na informacích…tedy alespoň jim nevěřte zcela slepě 😀 ! A hlavně neztrácejte naději…ikdyž to vypadá, že zrovna ty vaše dveře se propadly někam do země o:)…

Asi dneska neusnu dřív, dokud se nepodělím o zážitek z teď už včerejší vskutku napínavé zkoušky z ústavního práva. Na úvod je třeba znovu připomenout, že jsem flákač a díky loňskému totálně prokaučovanému zkouškovému mi zbyl na tento semestr jeden veliký rest v podobě 131 hustě popsaných stránek s 89ti okruhy plnými něčeho, o čem jsem doteď měla jen velmi chabou potuchu. Co mě zpětně dost zaráží je fakt, že jsem před touhle zkouškou nebyla skoro nervózní a to se mi teda opravdu nestává, ne u ústních zkoušek a už vůbec ne u předmětů, které opakuju 8-)…možná za to mohl fakt, že se mi podařilo v průběhu vánoční odhlašovací vlny ulovit termín u nejmladšího a nejhezčího magistra na naší fakultě /tímto zdravím O.-)…/, který je sice pověstný tím, že nedává moc hezké známky, ale nerad vyhazuje, což je dostatečně sympatická recenze. Přípravě jsem věnovala asi 4 dny intenzivnějšího studia plus nějakou tu hodinku mezi svátky…na 131 stran textu to fakt není nic moc :(, na druhou stranu mi ale ani nepřišlo, že bych na tu zkoušku šla dutá, jako se mi to kolikrát zdálo i po mnohem delším čase věnovaném učení. Večer předtím jsem si ještě přečetla Ústavu, zkoukla pár dílu How I met your mother (čirou náhodou byl na řadě zrovna ten, jak Barney nabaluje Marshallovu učitelku ústavního práva, kterou hraje herečka z doktorky Quinnové :D!!!) a zalomila to s tím, že ráno tak v sedm osm vstanu a půjdu ještě své znalosti tříbit do studovny, která je mnohem víc motivujícím místem k učení než postel :D. Ráno se mi bohužel podařilo zaspat, takže jsem do studovny zasedla až v jedenáct. Už se mi ty kecy nechtělo ani číst, ale nakonec jsem nechuť překonala a zkusila to celé ještě letem světem projet. Pak jsem si už šilhající hlady skočila do menzy, kde jsem s hrůzou zjistila, že nám zdražili mou oblíbenou šunkovou bagetu :O !!!! Pomyslela jsem si, že to je špatné znamení a dnešní zkouška asi dopadne velmi tragicky, nicméně jsem se posilnila, exla jedno kafe z automatu a šla na místo činu, kde jsem zjistila, že pan magistr tam ještě zkouší nešťastníky z termínu, který začal skoro před třema hodinama :O ! Naštěstí jsem od čekající slečny vyzvěděla, že zatím nikoho nevyhodil, což mi dodalo klidu, protože příhoda s bagetou mě trochu rozhodila :D. Mezitím došlo několik lidí, kteří měli termín společně se mnou, většinou druháci, ale nakonec i dva třeťáci, a začali jsme vtipkovat, jak panu magistrovi, který ten den zkoušel už od devíti od rána, doneseme kafe s cukříčkem a indiánka z menzy :D…nakonec nebylo třeba, protože Láďa vypadal i přes pokročilou hodinu dobře naladěn a pravil, že tak za 5 minut začneme…jó, to už jsem dostala trochu strach :D…nicméně první, co mě napadlo, když otevřel dveře kabinetu nebylo to, že si nepamatuju, kolik soudců v ústavním plénu tvoří kvalifikovanou většinu, ale to, že má pan magistr zatraceně pěknej zadek, děkan mi to odpusť :D…Nakonec jsem se navzdory svému plánu jít až úplně poslední ocitla v jámě lvové jako třetí v pořádí – potažmo tedy šestá, protože se zkoušelo po dvojicích. Naváděla jsem dvojici druháků, která se předvídavě vytratila na chodbu, aby šli radši oni, že to budou mít dřív za sebou :D, ale nechtěli, srabíci…nezbývalo, než hrdinně odložit svetr (ne že bych snad pod ním ukrývala něco, co by mi mohlo pomoct k úspěšné zkoušce, jen mě v tu chvíli poněkud polilo horko :D…) a vydat se s Boženkou v tašce Láďovi vstříc. Šla jsem dovnitř spolu s jednou sympatickou slečnou z druháku, která tvrdila, že nic moc neumí a jde to jen zkusit, což sice tvrdí všichni právníci, ale rozhodla jsem se, že to s ní risknu :-). Dojmy z kabinetu opravdu kladné, to se musí nechat 😀 – na dveřích pověšený plakát Simpsonů (seděla jsem přímo naproti) mě poněkud uklidňoval :D. Co mě ale na úvod dost vyšokovalo, pan magistr si vytisknul naše fotky z ISu (můj bože :D…) a podle nich nás identifikoval, už žádné trapné formality s ISICem. Zkouška se nerozjela špatně, slečna tahala první něco o rozhodnutí ústavního soudu a trochu tápala, tak jsem na začátku zaperlila, protože jsem to věděla, ale pak jsem pokazila dojem tím, když si Láďa všiml, že mám prošlý ÚZko. „Můžu se podívat na titulní stranu ?“ No jo, rok 2003, já vim, mám ho už od prváku a ještě z druhý ruky, ale říkala jsem si, že novelizace nenovelizace, Ústava je přece pořád Ústava a Listina Listina, ne O:-)…odpověděla jsem něco v tom smyslu, že to bylo jen nouzové řešení a tvářila se, že doma v poličce mám samozřejmě to nejnovější a nejaktuálnější možné vydání, leč dojem, že jsem přišla na zkoušku připravená, byl zřejmě definitivně v tahu :D. Když přišlo na řadu tahání mojí otázky, opět se osvědčilo pravidlo mé šťastné ruky a vytáhla jsem si politická práva. Otevřela jsem Listinu a už to jelo :D…Láďa se sice dost vyptával, moc jsme se se slečnou nechytaly, ale říkala jsem si, že dutý jsme úplně nebyly, tak nám to dá. A pak to přišlo, hodnocení…“No máte tam ještě mezery, docela veliké…“ (Neeeeeeeee…) „Tak víte co ?“ (To už jsem se se zelenou loučila…) „Já vám tu zkoušku oběma…“ (???) „…DÁM, ale bude to za E…leda byste se chtěly nechat ještě přezkoušet :-)!“ Čemuž jsem se nepokrytě zasmála :D… A pak už troubily fanfáry a my špalírem odcházely se zkouškou z ústavního práva domů 😀 ! Jó, ke konci to byly nervy, ale musím říct, že to byla jedna z mých nejpříjemnějších zkoušek na právech, celou dobu jsem se cítila v pohodě a věděla jsem, že Láďa nepotopí, protože je to formát (a má super vlasy a na ty já u lidí dám :D!) O:-)…jen taková perlička na závěr: v knihovně má mezi učebnicema vystavenou fotku s nějakou slečnou :_(…ale neplačte, právničky, třeba je to jeho ségra :D…

Co dodat ? Ani tento semestr mě ještě z práv nevyhodí :-). Nezačalo nám to zkouškové a vůbec celý rok 2010 zrovna špatně :-). Tak nezbývá než doufat, že v této rubrice letos přibude více veselých právnických historek s dobrým koncem a v ISu zase hodně zelených políček :-)…

P.S. Láďo, jestli si tohle čteš…asi jsem se dneska podruhý zamilovala !!!

P.P.S. Péťo, jestli si tohle čteš :D…samozřejmě a jedině do TEBE o:) !!!

P.P.P.S  LAW’S NOT DEAD !!!!

Jsem flákač. Přiznávám to narovinu :D. Naprostou většinu svého života koukám, jak bych se nejlíp vyhnula jakékoliv práci  navíc. A tak nějak nechápu, jakým nedopatřením a záchvatem iniciativy jsem se sama navezla do dobrodružství, o kterém vám teď hodlám vyprávět :-)…

Letos mi rozvrh vyšel na ubohé dva dny v týdnu a asi jsem se necítila dostatečně vybitá či co, že jsem se začala předčasně poohlížet po nějaké praxi v advokátním kanclu. Navíc se mi začalo zdát, že ve škole končí etapa úvodní šedé teorie a konečně se mi podaří přičichnout k zelenému právnickému řemeslu :-)…První pokus nevyšel, ale napodruhé už to klaplo a já si to jednoho krásného listopadového rána zamířila do kanceláře tatího spolužáka ze studií. Zdánlivá idylka, že. Až na to, že jsem předchozí noc naspala s bídou 5 hodin (dosud jsem totiž žila v omylu, že právníci nechodí do práce dřív jak na 10 😀 !!!), usoudila jsem, že jsem včera měla zůstat jen u jednoho piva, nemohla jsem mluvit a vůbec jsem měla sto chutí vrátit se zpátky do postele, k čemuž mě inspirovaly hloučky studentů vesele pokuřující před průmyslovkou. Naštěstí zodpovědnost převážila nad dávnými záškoláckými pudy :D…kancl jsem našla bez problémů. Pan magistr mě mile přivítal, nabídl mi kafe, optal se, co dělá tatí a nabídl mi tykačku :D. No proč ne :D. Mezitím za ním dorazil nějaký mladý týpek s Codexis školením. Tak se mě zeptal, jestli můžu nastoupit už dneska. Vzhledem k tomu, že gaster se vzpamatoval, na tuto lákavou nabídku jsem nemohla nekývnout :D. Jen kdyby se mi proboha nechtělo tak spát :D…Na hodinku jsem dostala volno, než si pořeší ten Codexis, takže jsem se šla provětrat do Lužánek mezi pejskaře a nadšeně smskovala Terce a Pavči první růžové dojmy z praxe :D.

A pak to teda začlo :D. Instalace Codexisu, seznámení s děsivou šedou skříní co umí kopírovat, skenovat a spoustu dalších věcí, které vůbec nechci znát, převádění souboru do pdf a následně jejich vypalování na cdčko…týjo, a kde je to právo :O ?? Po prvních dvou hodinách, během kterých jsem totálně zapomněla na to, že se mi chce spát, jsem si celá zpocená říkala, že tohle teda opravdu nepůjde :D. Navíc jsem se většinu času spíš sama domýšlela, co že to mám vlastně přesně dělat, protože pan magistr moc nevzal na vědomí,  že jsem ještě nikdy na žádné praxi nebyla :D.

Mezitím došel nějakej klient a já dostala za úkol najít ve stohu papírů jeden, který půjdu ověřit k notáři. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co mám hledat, takže jsem pro jistotu nachystala všechny složky se jménem dotyčné firmy a v klíčové chvíli sáhla po té správné :D…uff, shrábla jsem peníze na notáře a s radostí vymázla ven, že to teda půjdu ověřit. Vzhledem k tomu, že jsem dostala jen velmi kusé instrukce, kde mám notáře najít, cesta se změnila v pátrací akci. Nakonec jsem vlezla spíš čirou náhodou do budovy jakési realitky, kde jsem uvnitř na ceduli skutečně našla jméno notářky – akorát teda nechápu, proč tu ceduli nemají zvenku -jsem snad vědma ?? Propříště jsem se rozhodla, že budu rovnou veškeré info gůglit, protože nenajít ani notářku, to už bych si vážně musela připadat jako pěkný lempl :D. Měla jsem ještě za úkol stavit se na poště pro kolkové známky, ale vzhledem k tomu, že poštu jsem široko daleko neviděla a gůgl nebyl po ruce, poptala jsem se u notářky. Tam mi poradili, že musím do města, protože tady na poště za rohem mají zavřeno.

Vydala jsem se s lejstrem zpátky do kanclu, kde už na mě čekala další mise – zkompletovat jakýsi obchodní návrh na výmaz, očekovat na interentu, jestli už výmaz náhodou neproběhl, okolkovat a šup s tím na podatelnu. Protože opravdu neznám všechny justiční instituce tady v Brně :D, radši jsem honem zagůglila, abych věděla, kam budou mé kroky směřovat tentokrát, a vduchu se domýšlela, co se ode mě přesně očekává. Očekovala jsem obchodní rejstřík, sbalila peníze, lejstra a cédéčka a mazala na šalinu, kde se se mnou dala do řeči jakási stařenka (Potřebovala poradit, jak se dostane ke krematoriu :D…), takže jsem se už poněkolikáté za ten den zatvářila, že něco vím a vduchu doufala, že to vím správně :D. Tak jsme aspoň daly řeč, jaká je v Brně zima :D, já na Čáře vystoupila a rovnou zamířila k okýnku na párek – nějak jsem z té práce dostala hlad :D…Zatímco jsem krvelačně ukusovala párek z rohlíku, druhou rukou s modrýma prstama (zjistila jsem, že jsem celou cestu z nervozity v kapse cupovala modrý obal od Hašlerky :D) jsem Pavči smskovala, jak se vyvíjí moje praxe. Brno – střed je pro mě španělská vesnice i po těch třech letech života tady, takže jsem Poštovskou našla opět spíš náhodou. Bylo to tam tak obří a mě se tak nechtěla číst ta velká informační tabule, že jsem se radši rovnou šla zeptat k info-okýnku, kde se tady dají koupit kolky. Zaměstnávají tam hrozně milou paní – až něco nebudete vědět, klidně se tam běžte zeptat, doporučuju 😀 !! Na poště jsem olízala a nalepila kolky 😀 a vydala se na podatelnu splnit nejdůležitější část dnešní mise…

V kontrastu s milou info-paní z pošty jsem na obchodním soudě narazila na pěkně protivnýho sekuriťáka, co se na mě koukal, jako bych v tašce pašovala kdovíco a ještě se mě ptal, jestli u sebe nemám nůž :D. Kdybych měla, už ho má dávno zaražený v zádech, protiva ! Na podatelně jsem zanechala lejstra, vyfasovala razítko na kopie, rozloučila se sekuriťákem 😎 a mazala pryč. Tímto jsem měla splněno, má mise skončila a já byla na sebe hrozně pyšná, že jsem to všecko zmákla 😀 !!! Tomu se říká euforie 😀 !

Suma sumárum to byl vydařený den, z kterého mám spoustu nových praktických poznatků, což je asi účel každé pořádné praxe :-)…Domů jsem dorazila tak hotová, že jsem do sebe akorát naházela zbytek těstovinového salátu ze včerejška, padla do postele a za zvukové kulisy Ordinace v růžové zahradě během pár minut vytuhla jako nemluvně :D…což myslím hovoří za vše :D. Law’s not dead :)) !!!