Rubrika: Francouzské toulky

Tak už vás nebudu napínat. Myslím, že je načase dovyprávět, jak to dopadlo s naší snídaní v Montmartru a koneckonců i se zbytkem naší dovolené, protože ač jsme měli pocit, že už jsme v Paříži nejmíň měsíc, uteklo to všechno jako voda a najednou tu byl poslední den. A řekněme si na rovinu, že nezačal vůbec špatně :D. Po menším váhání jsme se nakonec rozhodli, že tu snídani riskneme a něco po osmé jsme se vydali dolů do mrňavoučké jídelny, kde bylo místo sotva pro 20 lidí. Usadili jsme se tedy k volnému stolku a čekali, co se bude dít. Brzo za námi přišla nějaká černoška a dala nám na výběr čaj, čokoládu nebo kávu a za chvíli už před námi stál tác s prima snídaní. S plným žaludkem jsme usoudili, že hotel André Gill nakonec vezmeme na milost – tedy za předpokladu, že nám tuto snídani nenaúčtují nazítří při odjezdu 8-).

Paříž už nám nabídla téměř všechno, co jsme si přáli vidět. Poslední památkou, která nám zbývala, byl samozřejmě Sacré Coeur, k němuž jsme hned po snídani zamířili. Pochopitelně jsme to zase vzali přes Place du Tertre :D. Přímo z tohoto náměstí se vchází k jednomu méně nápadnému kostelu, který je (doslova) zastíněn monumentálností Sacré Coeuru. Je to kostel Saint-Pierre-de-Montmartre s románskou věží a patří k jednomu z nejstarších v Paříži. Od něj jsme pak už pospíchali přímo k Sacré Coeuru, kde se už takhle poránu tlačily davy turistů. Naštěstí to ale nebylo tak zlé, jak jsem si představovala.

Kolem chrámu najdete opět spoustu hudebníků – třeba harfistu, který tu vyhrává jednu hitovku za druhou – žebráků a pouličních prodavačů čehokoliv. Čeho je v Montmartru opravdu přehršel, to jsou otravné děti/mládež žebrající peníze pro nějaký (beztak neexistující) fond. Poznáte je podle toho, že s sebou nosí tužku a desky, kam si jakože zapíšou vaše jméno a kolik jste přispěli. Najdete je i u Eiffelovky, ale tady v Montmartru jich je snad ještě víc. Nejvíc se nám na ně osvědčilo spustit na ně něco česky – pak většinou okamžitě dali pokoj :D. Jednou jsem na ně vybalila prozměnu „fuck off“ a taky to zabralo 8-). Jindy jsme se zase bavili tím, že jsme je schválně okatě přehlíželi a koukali se s hrozným zaujetím po památkách :D. Tato finta bohužel nezafungovala na otravné černochy (sorry, Bohušu, ale tady už tvůj výrok o tom, že nésu rasista nemůžu použít :D), kteří na vás číhají dole v parku pod Sacre Coeurem, aby vám jakože „zadarmo“ umotali náramek z bavlnek, jenže pak vás nepustí, dokud jim nedáte peníze na kafe :D. Vzhledem k tomu, že nás lapili poslední den, už jsme opravdu skoro žádná eura neměli (a i kdybysme měli, těmhle bych je tedy určitě nedala), ale měla jsem co dělat, abych Péťu zachránila z jejich spárů 8-).

Sacre Coeur je snad jediné místo v Paříži, kde mají problém s focením v interiéru, a nepustí vás dovnitř, dokud si foťák neschováte do brašny. Byl to také jediný kostel, který jsme navštívili, když zrovna probíhala mše. Po povinných fotkách před chrámem, kde jsme se dali do řeči s nějakým týpkem ze Sydney, který měl úplně stejný foťák jako my, jsme radši rychle prchali zpátky do klidnějších uliček Montmartru, plných obchůdků se suvenýry a galerií. Zde jsme ulovili báječný retro plakátek se zrzavou dívkou, kterou jsem tam za euro pade nemohla nechat – úplně jsem ji viděla, jak nám visí na záchodě :D. Aby to Péťovi nebylo líto, vybral si také jeden, upoutávající na Moulin Rouge 8-).

Dopoledne v Montmartru uteklo jak voda a my už měli jenom jedno jediné přání – poslední gurmánský zážitek, zato v pravé francouzské restauraci! V obou průvodcích se svorně shodli na tom, že nejlepší francouzská restaurace pro turistu, který nemá neomezený rozpočet, je Chartier – nacházející se asi na půl cesty mezi našim hotelem a Louvrem, což nebylo nijak daleko, takže jsme vyrazili pěšky. Restaurace je poměrně nenápadně skryta a náhodný kolemjdoucí by ji nejspíš minul bez povšimnutí, interiér ale vypadá opravdu hezky a stylově. Péťa už několik dnů dopředu uvažoval, že vyzkouší šneky, ale na poslední chvíli vyměknul, a tak jsme si jako předkrm dali paštiku z husích jater a vynikající avokádo s krevetí omáčkou. Můžu říct, že předkrm mi z celé návštěvy restaurace přišel nejvíc „francouzský“ :D, protože pak jsme si objednali kuře a jehněčí (jídelní lístek byl celý ve francouzštině, takže jsme se báli experimentovat) a to bylo sice dobré, ale jinak úplně obyčejné. Každopádně zážitek to byl skvělý, číšníci kmitali a my si to moc užívali :-). Po jídle jsme ještě využili místní wifi (na hotelu bychom za ni museli platit) a napsali také několik pohledů. Chartier určitě můžu doporučit – obsluha byla velmi milá, najedli jsme se dosyta a opravdu to tam nebylo drahé.

Když jsme vylezli z restaurace, bylo ještě krásně a slunečno, a tak jsme se vydali na procházku směrem k nedaleké nákupní galerii La Fayette, o které můžu říct, že je tím nejvíc nóbl obchoďákem, ve kterém jsem kdy byla :D. Každopádně jsme se zde nezdrželi moc dlouho, protože mě nebaví chodit po obchodě, kde si nemůžu nic koupit :D. Péťa byl ze všech těch hadříků taky brzo unavený, ačkoliv když jsme došli do patra se spodním prádlem, poněkud pookřál :D. Nakonec nás nejvíce zaujalo přízemí, ve kterém se nachází oddělení potravin. Všechny ty dortíčky, makronky, čerstvé pečivo… bylo to zkrátka jedno velké sladké zlo, zvlášť když jsme se v Chartieru vzdali zákusku ve prospěch předkrmu! Naši pozornost upoutalo také oddělení s alkoholem, kde jsme našlapovali téměř po špičkách, neboť ani naše cestovní pojistka nebyla neomezená. Vždycky si říkám, jestli se najde nějaký blázen, který si koupí víno ročníku 1945 za 7000 euro :D… Nakonec jsme si špetku luxusu dopřáli i my 8-). Chňapli jsme nejlevnější víno za 3 eura, s nímž jsme si hodlali zpříjemnit poslední večer. Sice za 3 eura, ale chápejte, víno z La Fayette – kdo to může říct :D…sice mi z něj pak bylo pěkně blbě, ale uznejte, že takhle nóbl víno se nezvrací každý den 8-).

Metrem jsme pak dojeli zpátky k Abbesses a šli jsme si konečně ulovit naši první francouzskou kešku u zdi lásky. V parku se nachází i dětské hřiště a zrovna bylo plné mudlů, nicméně jsme brzy zjistili, že místní babičky dohlížející na vnoučata už kešku dobře znají a rády nám napověděly :D… U zdi jsme opět strávili příjemný čas pozorováním, jak děti honí holoubátka. Stali jsme se také svědky milostného vzplanutí malé černošské holčičky, která políbila nějakého chlapečka, což její tatínek nadšeně dokumentoval na foťák :D.

Než jsme se nadáli, byl tu večer – a co jiného chcete dělat poslední večer na Montmartru, než vyrazit k Moulin Rouge a prolézt nějaké ty nemravné obchody ;-)? Náš starý známý černoch-sympaťák sedící na recepci po nás šibalsky pomrkával a vyptával se, kam máme namířeno… asi je tu zvyklý na ledacos :D. Pravdou je, že v noci to tady skutečně žije. Od Pigalle až k Moulin Rouge se rozsvítí dlouhá řada šantánů, kýčařství a sexshopů, kavárny jsou plné lidí a ulice stejně tak. Červený mlýn se točí jako o život a ochotně pózuje turistům. Jeden večer vám tu ale zaručeně bude stačit – na mě tu bylo živo až až. Krom těch nemravných výloh tady nic moc k vidění není, takže jsme nakonec brzo dali přednost našemu klidnému hotelovému pokoji.

Na poslední dopoledne už jsme si naplánovali pouze tradiční dovolenkový program – odeslání pohledů a vybírání suvenýrů. Ráno jsme zahájili nákupem lahodného pečiva z pekárny u hotelu a snídaní – jak jinak – u zdi lásky :-). Poté jsme se opět vydali do centra dění – nahoru na Place du Tertre a k Sacre Coeuru. V jednom obchůdku jsme si vybrali dva malé obrázky do ložnice (byli jsme strašně nerozhodní, takže nám vybírání zabralo asi dvě hodiny :D), chvíli jsme poseděli v parku pod chrámem a bavili se pochybnými černošskými prodejci, kteří zde nabízejí své stoprocentně fejkové zboží :D. Taky se záhy zdekovali, zabalili zboží do pytlů a prchali pryč, jakmile dostali avízo, že se blíží policejní hlídka. Nakonec jsme ještě nakoupili v Carrefouru nějaké jídlo a pití na cestu a rodině nějaké dobroty, a byl nejvyšší čas vyzvednout si na hotelu batohy a vydat se pomalu na nádraží.

Cesta Student Agency domů by vydala na samostatnou kapitolu, ale nač kazit pozitivní dojem :D. Někteří už slyšeli, že pokud jsem na dovolené prohlašovala, že nésu rasista, při zpáteční cestě jsem si opět připomněla, že su z Čech a tady u nás je kvůli zvýšenému výskytu jisté nejmenované menšiny rasista prakticky každý. Vězte, že za naše peníze, kterými náš stát tuto nejmenovanou menšinu krmí, si pětičlenná rodina vyrazila na dovolenou do Paříže. Nezbývá, než poděkovat společnosti Student Agency za poskytnutá sluchátka, časopisy a romantické komedie, které učinily celou cestu mnohem snesitelnější. Doufám, že slečně stevardce pak zaplatili hodinu s psychoterapeutem 8-).

Co říct na závěr? Paříž byla krásnou tečkou za prázdninami a budeme na ni dlouho vzpomínat a vracet se do jejích uliček při prohlížení té hromady fotek, které jsme si přivezli. Lidé, s kterými jsme se setkali, byli v naprosté většině případů moc milí, ochotní pomoct a nebyl problém domluvit se angličtinou. Večer cestou z Verssailes, kdy jsme k Formuli přicházeli z opačné strany než normálně a nebyli jsme si jistí směrem, nám dokonce nabídla svou pomoc milá francouzská babička. Určitě je prima mít s sebou někoho, kdo Paříž zná a umí aspoň trochu francouzsky. Strašně jsem litovala, že ten jazyk neumím a ráda bych tento nedostatek ještě dohnala, protože se mi francouzština moc líbí a lidé jsou tu komunikativní, takže je tu spousta příležitostí si ji procvičit. Do příště to třeba dopiluju a rozšířím svou dosud chabou slovní zásobu :D. Tak Au Revoir! Snad se zase někdy shledáme :-)…

Ve středu navečer jsme vyrazili ještě jednou do Louvru, protože při naší poslední návštěvě jsme stihli sotva zlomek toho, co bychom rádi viděli. Vyjížděli jsme ze stanice metra Abbesses, která je proslulá svým slavným secesním vchodem. Krom toho se však tato zastávka může pyšnit další zajímavou kuriozitou. Na pařížském metru mě překvapilo, že vlastně není nijak zvlášť hluboko pod zemí. U této zastávky je to však jinak, protože je položena už poměrně vysoko a chcete-li se dostat dolů, čeká vás dlouhá cesta po točitém schodišti (eskalátory nečekejte 8-)). Dolů to jde ještě celkem lehce, ale v opačném směru je to skutečně jen pro fyzicky zdatné jedince. Pokud se mezi ně nepočítáte, máte ještě jednu možnost a tou je obrovský výtah, který pojme, pokud si dobře vzpomínám, takových 50 lidí. Je to docela nepříjemná tlačenice, ale nejspíš je to stále lepší, než šlapat pěšky :D…

Cestou do Louvru jsme se opět na chvíli zastavili v překrásných Tuilerijských zahradách a nastavili tvář ospalému slunci. Pařížské parky se mi strašně líbily – bylo příjemné vidět, že i tak hektické město se dokáže na chvíli zastavit a odpočívat. V každém parku je spousta míst k sezení, často jsme ale viděli Francouze válet se jen tak na zemi v trávě. Kolikrát to vypadalo, že si jen na chvíli odskočili z práce :D. Martova pole a park před Lucemburskými zahradami byly zase plné studentů (kteří zde evidentně hodně holdují marihuaně 8-)), ale také maminek s dětmi. Na parcích mi vadila jediná věc, o které už jsem se tady na blogu zmínila v jiné rubrice – a sice všudypřítomný písek a prach. Stačilo udělat pár kroků a měli jsme okamžitě příšerně špinavé a zaprášené boty – brzy jsem si na to zvykla a přestala to řešit, ale i tak jsem každý večer strávila pucováním 😀

Pojďme ale konečně znovu do Louvru! Poučeni minulou zkušeností, dali jsme si tentokrát opravdu pozor na otevírací hodiny 8-). Nejprve jsme zamířili do prvního patra křídla Richelieu, kde se nacházejí honosné komnaty Napoleona III. Po této „zámecké“ prohlídce, která byla (jak jinak) velmi rozsáhlá a únavná, jsme zatoužili po italských sochách, neboť jsme se tu do jedné minule zamilovali a oběma nám nedala spát :D. Protože Louvre je pravým bludištěm, nebyli jsme si úplně jistí, kde naši sochu hledat. Napřed jsme zabloudili do špatného patra křídla Denon, kde jsme si alespoň prohlédli italské a španělské sochy z 11.-15. století, povětšinou s křesťanskými motivy, a teprve pak jsme přišli na to, že musíme ještě o patro výš.

V této části jsme strávili hodně času a ten, který nám ještě zbýval, jsme pak věnovali křídlu Sully a dílům Antiky a starověkého Egypta, kde jsme naši návštěvu zakončili. V tu chvíli už jsme byli opravdu hodně unavení a téměř jsme necítili nohy. Stihli jsme ale vpodstatě všechno, co jsme si přáli vidět :-).

Mezitím už se venku setmělo, takže jsme konečně mohli pořídit i několik působivých nočních fotek osvíceného Louvru.

Závěr dne provázelo ještě několik kuriózních okamžiků. Cestou z muzea jsme se zastavili v Carrefouru na Pigalle pro něco k večeři a byli jsme docela šokovaní zjištěním, že po 9.hodině je zde zakázán prodej alkoholu :D. My tedy ten večer neměli v plánu pít, ale stejně nás to překvapilo – asi tak, jako návštěvní řád vyvěšený na hotelovém pokoji, který konzumaci alkoholu v hotelu rovněž zakazoval – na to jsme se jim ale samozřejmě další večer vykašlali 8-).

Musím říct, že přes den se mi Montmartre líbil víc. Jakmile se setmělo, začaly se tu trousit pochybné partičky a gangy sestávající především z černochů. Jak by řekl můj oblíbený filmový hrdina Bohuš – „Hoši nic ve zlém, já nésu žádné rasista – pro mě cigán jako černoch.“ :D, ale klidu vám to nepřidá, zvlášť pokud takový gang potkáte zrovna ve slepé uličce, kde máte svůj hotel. Vyšší koncentraci partiček jsme nakonec přisoudili tomu, že hned za rohem se nacházelo několik klubů, před kterými se také hojně srocovaly.

Na hotelu nás čekalo poslední překvapení dne – na recepci tentokrát neseděla ta protivná ženská, co nás ubytovávala, ale sympatický mladý černoch. Zajímalo nás, jestli je tady na hotelu možnost snídaně. Při rezervaci jsme na nic takového nenarazili, ale při pročítání zkušeností na netu se o snídani cosi psalo, tak jsem se rozhodla, že se zeptám. Černoch pravil, že možnost snídaně tu je a zeptal se nás, jaký jsme pokoj a jestli jsme za ni platili. Usoudili jsme, že tím pádem máme smůlu, protože snídaně v ceně není, řekli jsme, že neplatili a chystali se jít do pokoje. Když v tom nás černoch překvapil. Spiklenecky na nás mrknul a pravil, že teda pšššt, ale zapíše nás do knihy, jako že jsme to zaplatili a zítra ráno si můžeme přijít sem dolů na snídani. Byli jsme dost překvapení a nevěděli jsme, jestli to myslí vážně nebo ne. Vypadalo to ale, že asi jo a navíc jsme viděli, že cosi do té knihy skutečně zapisuje. Dost jsme přemýšleli, jestli na tu snídani skutečně půjdeme a jestli to není nějaká léčka. Nakonec jsme šli :-). A o tom, jak to dopadlo, zase příště. (Hehe, dneska to teda končí fakt napínavě, co :D?)

Ve středu jsme dali našemu bydlení ve Formuli sbohem, sbalili si batohy a vyrazili na poslední 3 dny naší dovolené do Montmartru. Loučili jsme se i s naší oblíbenou pekárnou, kde už si nás za těch pár dnů stačili zapamatovat :-). Po poslední snídani jsme tedy zamířili na metro a vydali se vstříc novým zážitkům.

Metro nás vyplivnulo přímo na náměstí Pigalle. Rychle jsme se zorientovali a vydali se hledat náš hotel André Gill. Od zastávky metra to bylo opravdu kousíček. Náš hotel se nacházel v mrňavé zapadlé slepé uličce a přestože měl na dveřích vylepeno, jaká různá ocenění kde získal, nás na první pohled zrovna neohromil. Na recepci nás vítaly dvě obrovské chundelaté kočky (nechaly se hned ochotně hladit a vrněly :-)) a mladá ne příliš příjemná ženská, která nás hned na úvod dostala tím, že ceny za ubytování uvedené na stránkách jsou bez DPH, takže budeme muset platit ještě pár euro navíc. Nevypsala nám ani žádný doklad o tom, že jsme to zaplatili a nad naším dotazem jen mávnula rukou, že je to oukej, že to má zapsané v knize. Ubytovat jsme se mohli až po druhé hodině, a protože bylo teprve 12, rozhodli jsme se vyrazit na ty 2 hodiny někam ven. Batohy jsme si naštěstí mohli nechat na hotelu. Radši jsme si ale samozřejmě všechny cennosti vzali s sebou, protože zatím v nás tenhle hotel ani jeho personál moc důvěry nevzbuzoval…

Vrátili jsme se zpátky na Pigalle a porvé se prošli onou nemravnou uličkou plnou sexshopů, barů a podobných pochybných podniků tvářících se za denního světla zcela nevinně O:-). Naše první kroky samozřejmě nevedly nikam jinam, než k věhlasnému Moulin Rouge. Usoudili jsme ale, že bude lepší vrátit se sem večer, až to tu bude mít tu pravou atmosféru.

Přinutila jsem Péťu, abychom se šli podívat alespoň na jeden pařížský hřbitov – a ten v Montmartru byl myslím dobrou volbou, protože je opravdu zajímavý a fotogenický. Pařížané si docela potrpí na okázalé hrobky, až mi to někdy přišlo přehnané. Tím, co turisty přivádí na pařížské hřbitovy, jsou především slavná jména těch, kteří zde spočívají. Zrovna v Montmartru je jich poměrně dost. Hned u vchodu najdete přehlednou mapku, ve které jsou zakresleny všechny hroby, které by vás mohly zajímat. Mě zajímala především ta literární jména jako Stendhal nebo Heinrich Heine, u jehož hrobu mi Péťa procítěně zarecitoval Lorelei <3 ! Za zmínku stojí také hrob Émila Zoly – tedy bývalý, neboť jak víte z minulého příspěvku, dostalo se mu té pocty být zařazen mezi velikány, kteří odpočívají v Pantheonu.

Po prohlídce hřbitova už byl pomalu čas vrátit se na hotel a ubytovat se. Nakoupili jsme si nějaké jídlo a vraceli se malebnými uličkami Montmartru zpátky k našemu novému hotelu. Dostali jsme pokoj v prvním patře a hned na úvod se dostavil znovu šok. První patro bylo totiž plné zedníků, kteří pravděpodobně zrovna prováděli rekonstrukci několika pokojů – bylo cítit, že se tam minimálně maluje. Naštěstí jsme neměli v plánu se na hotelu moc zdržovat, ale i tak to ten počáteční negativní dojem z tohoto místa jen umocnilo.

Pokojík sám o sobě byl ale hezký, i když poměrně tmavý. Těžké červené závěsy a celkově růžovo-červené barevné ladění pokoje působily docela retro. Koupelna byla opravdu miniaturní, půlku prostoru navíc ještě zabíral bidet, nebezpečně se hýbající, kdykoliv jste do něj zavadili nohou. Na druhou stranu ale všude bylo čisto, a tak nebyl důvod si stěžovat. Nezdrželi jsme se dlouho a jen co jsme se najedli, vyrazili jsme zase ven prozkoumávat další zákoutí této svérázné čtvrti.

Nevýhodou Montmartru je to, že musíte pořád do kopce :D… Na druhou stranu je ale malý a není problém prochodit jej křížem krážem za jedno odpoledne. My jsme se však „zasekli“ na Place du Tertre, které jsme obšeli asi třikrát kolem dokola a zas a znova si prohlíželi „umělce“ při práci. Samozřejmě je tu spousta kýčařů, především těch, co malují portréty, ale některá dílka se nám naopak líbila moc. Na Place du Tertre jsme strávili každý den moře času, až si nás tam už někteří museli pamatovat :D.

Dalším zajímavým zákoutím Montmartru, které jsme si oblíbili natolik, že jsme k němu chodili den co den, byl parčík za zastávkou metra Abbesses. Na tomto místě se nachází veliká zeď pokrytá modrými kachličkami. Ty jsou pomalované nápisy „Miluji tě“ ve všech možných světových jazycích. Chvíli nám trvalo, než jsme v té změti našli nápis v češtině, ale byl tam :-)!

Na večer jsme měli v plánu také druhou návštěvu Louvru, ale protože dojmy, které jsme si přinesli, by vydaly ještě na dlouhé vyprávění, věnuji i tomuto muzeu samostatný článek :-)…

Následující den se dosud příznivé počasí trochu pokazilo a už ráno se dalo do deště. Nám to ale nevadilo. Seděli jsme si v „naší“ pekárničce, před sebou voňavou kávu a jablečnou kapsu, a kapky deště za oknem byly jen příjemnou kulisou tohoto ospalého rána. Než jsme dosnídali, mraky na obloze se zase na nějakou chvíli umoudřily a my se tak dostali k metru suchou nohou.

Pro tento den jsme měli v plánu navštívit moderní „mrakodrapovou“ čtvrť La Défense. Nasedli jsme tedy na linku 1 a jeli až na konečnou. Měli jsme docela problém se z této zastávky vymotat, protože to tam bylo strašně veliké, chaotické a neoznačené. Nakonec jsme zabloudili do asi největšího nákupního centra, jaké jsem kdy viděla :D, a po této zacházce se nakonec nečekaně zjevili přímo pod Grande Arche. Mně osobně se La Défense asi víc líbilo z dálky, ale je pravda, že za lepšího počasí bych to třeba hodnotila jinak. Takhle v dešti jsme toho v této čtvrti moc dělat nemohli. Chvíli jsme se procházeli pod Grande Arche a fotili, ale nakonec jsme usoudili, že bude lepší vymyslet si program někde v suchu. Vydali jsme se tedy zpátky do nákupního centra, prošli si pár obchodů a skončili v Monoprixu, kde jsme si koupili bagetu k obědu :-). Pak jsme ještě zavítali do jednoho úžasného obchůdku s domácí dekorací (tuším, že se jmenoval Maison du Monde) a chvíli se tam rozplývali nad krásnýma lampičkama a dalšíma doplňkama do bytu :-).

Usoudili jsme, že dnešní počasí je jako stvořené pro návštěvu Pantheonu, který jsme zatím stihli omrknout pouze zvenčí při naší první procházce Paříží. Naše další kroky tedy vedly na místo posledního odpočinku řady slavných francouzských velikánů. Protože v Pantheonu tou dobou právě probíhala výstava o Jeanu Jacquesovi Rousseau, zavítali jsme i na ni.

Zatímco Péťa byl fascinován Foucaultovým kyvadlem, já už se nemohla dočkat, až se půjdeme podívat dolů do hrobky 8-)… Musím ale říct, že v tomto směru mě Pantheon trochu zklamal – krypta je chladná a ponurá a všechny hrobky jsou v podstatě stejné. No, asi jsem čekala u hrobů Voltaira, Victora Huga nebo Émila Zoly něco honosnějšího 8-)…

Tak či tak jsme v Pantehonu strávili spoustu času a když jsme konečně vyšli zpátky ven na denní světlo, bylo po dešti. Z toho jsme měli velkou radost, protože naše další plány už se opět měly odehrávat pod širým nebem – čekala nás ještě cesta k Bastile a na Vogézské náměstí. Obojí se nachází nedaleko od Pantheonu a bez problémů jsme se zvládli přemístit pěšky. Bastila mě opět nijak nenadchnula – jednak proto, že ona gigantická pevnost, ve své době jedna z největších v Evropě, která později sloužila jako vězení, už je dávno ta tam. Na jejím místě dnes stojí budova opery. Nenajdete tu ani žádný památník, který by připomínal události roku 1789. Sloup se sochou Svobody nepřipomíná dobytí Bastily, ale červencovou revoluci z roku 1830, která vynesla na francouzský trůn orleánského vévodu Ludvíka Filipa. Dnešní náměstí Bastily zkrátka není ničím zajímavé a ani my jsme se tam proto dlouho nezdrželi.

To náměstí Place des Vosges, kam jsme zamířili hned vzápětí, je považováno za jedno z vůbec nejkrásnějších v Paříži! Když se před námi objevilo, museli jsme s autorem tohoto výroku vduchu souhlasit. Toto místo je neprávem turistickými průvodci poněkud opomíjené, ale když se před vámi náhle vyloupne, ocitnete se rázem jakoby v jiném světě. Možná i díky tomu, že je na první pohled dobře ukryto a nedoléhá sem ruch z hlavní ulice svatého Antonína, možná také proto, že jsme sem zavítali až navečer a náměstí bylo liduprázdné, dýchla na nás atmosféra staré Paříže.

Place des Vosges (za celou dovolenou jsme zanic na světě nepřišli na to, jak se to vlastně vyslovuje :D) zdobí krásný park s fontánami, milovníci literatury se v něm však dlouho nezdrží a běží hledat dům číslo 6, kde strávil 15 let svého života spisovatel Victor Hugo. Dnes v tomto domě najdete Hugovo muzeum.

Z Vogézského náměstí nás nakonec vyhnala zima, takže jsme zvolili již tradiční program – nákup v Monoprixu a večerní siestu se sýrem a lahví vína :-). Čekala nás také poslední noc ve Formuli a na druhý den stěhování do Montmartru, na který už jsme se strašně těšili.

Pátý den naší dovolené jsme se rozhodli strávit procházkou po profláknuté turistické trase Vítězný oblouk – Champs Elysée – Tuilerijské zahrady – Louvre. Ještě předtím nás ale čekal další pravý francouzský zážitek. Ráno jsme se cestou na metro zastavili v jedné z těch úžasných malých pekárniček, kde obsluhovala sympatická paní s červenou rtěnkou, a koupili jsme si tam k snídani 2 obrovské hrozinkové šneky. Péťa vytasil svou francouzštinu a za chvíli už jsme seděli venku na lavičce a baštili. Takovou dobrotou bych chtěla začínat každé ráno :-)! Rozhodli jsme se, že odteď tedy už žádná snídaně ze supermarketu, ale jedině čerstvé pečivo z pekárny téhle stylové Francouzky.

Metrem jsme se nechali zavést až k Vítěznému oblouku. Ten stojí přímo uprostřed obrovského kruhového objezdu a okamžitě bylo jasné, že jinudy, než podchodem, se k němu není šance dostat :-). Zde by se opět hodila malá odbočka, tentokrát na téma „doprava v Paříži“. Vůbec tím prvním, co mě na Paříži zaujalo a praštilo od očí už z okna autobusu při příjezdu, bylo zjištění, že tady nejezdí téměř žádná barevná auta. Drtivá většina je buď černá nebo bílá, případně stříbrná, ale jinak skoro žádné barvy – to jen tak pro zajímavost. Doprava sama o sobě je strašně stresující a chaotická. Jak chodci, tak i řidiči často ignorují barvy na semaforu. Přecházení silnice je tak poměrně adrenalinovou záležitostí. Do toho všeho se ještě pletou řidiči skútrů, kteří všelijak kličkují mezi auty a občas si při tom dokonce i stíhají psát SMSku (viděno na vlastní oči :D). No a cyklisté, tak to je kapitola sama pro sebe. Na kole tu jezdí spousta lidí, ale s přilbou tady moc často cyklistu neuvidíte. Přitom všichni jezdí strašně rychle a je potřeba dávat si na ně pozor stejně dobře, jako na auta. Na druhou stranu je pravda, že v Paříži najdete hodně cyklostezek – jízda mimo ně se ale podle mě jedná sebevraždě.

A teď už zpět k Vítěznému oblouku. Vystáli jsme si tedy frontu na vstupenky a vydali se po točitém schodišti nahoru. Na Paříži se mi líbilo, že spousta památek je tu bezbariérových. To je i případ Vítězného oblouku, který má v jedné ze svých nohou zabudovaný výtah. My jsme si to každopádně vyfuněli hezky po svých :-).

Z Vítězného oblouku se nabízí skvělý výhled především na moderní čtvrť La Défense s dominantní Grande Arche a na proslulý široký bulvár Champs Elysée na protější straně. Musím říct, že ten mě až  tak neuchvátil – je to prostě normální nákupní třída plná luxusních obchodů, kaváren a restaurací, na kterou narazíte v každém větším městě. Co mě na Champs Elysée ovšem zaujalo byl fakt, že na ní nenajdete jediný odpadkový koš. Věřte mi, že je to pruda, zvlášť pokud byste do něj rádi něco vyhodili :D.

Než celou tu dlouhatánskou ulici projdete, docela vám vytráví, a tak jsme se i my začali pomalu rozhlížet po nějakém místě, kde bychom se mohli naobědvat. Chtěli jsme vyzkoušet jednu restauraci blízko Tuilerijských zahrad, která byla na internetu doporučována jako výborná a cenově příznivá. Když jsme k ní však přišli, usoudili jsme podle cen v lístku, že pro nás zas tak cenově příznivá není :D. Toulali jsme se tedy touto luxusní čtvrtí dál a nevypadalo to moc nadějně, ale najednou se před námi vyloupnul jakýsi fast food s italským jídlem, a tak jsme vešli dovnitř a za poměrně slušnou cenu si dali formuli sestávající z hlavního jídla, pití a dezertu. Přílohu k těstovinám jsme si mohli sami navolit podle chuti a jako dezert jsme si vybrali jogurt a tiramisu. Těstoviny byly takové obyč, ale dezerty opět vynikající, takže jsme se stejně přejedli k prasknutí :-). Trávit jsme se vydali do nedalekých Tuilerijských zahrad, kde jsme se svalili do lehátek okolo fontány a slunili se. Zahrady jsou krásným a fotogenickým místem, takže jsme dlouhou chvíli využili také k pořízení několika „aktů“ :D…

Den jsme se rozhodli završit v proslulém muzeu ze všech muzejí nejmuzeovatějším – v Louvru :D! Fronta tu nebyla skoro žádná, takže jsme se dostali bez problémů dovnitř, nafasovali mapku, protože bez ní jste v Louvru naprosto ztracení, a vydali se za poznáním.

Překvapilo nás, že tady nebylo potřeba nechat si vytisknout vstupenky – prostě jsme vždy na vstupu do jednoho ze tří křídel muzea ukazovali občanku nebo pas – a ani tak nám to moc nekontrolovali. Naše první kroky pochopitelně vedly do křídla Denon, kam se valily největší davy turistů – Monu Lisu chce vidět prostě každý. I nám se líbila, přestože je tak maličká :-).

První patro křídla Denon tvoří především italské kresby. Stihli jsme si projít jejich převážnou část, ale k našemu zděšení nás záhy začali sekuriťáci vyhánět pryč. Vůbec jsme tomu nerozuměli – měli jsme za to, že muzeum se zavírá až o půl 8 a bylo sotva půl šesté :-O! Rozhořčeně jsme se běželi zeptat na informace, co to má jako znamenat, a teprve tam nám bylo vysvětleno, že je rozdíl mezi „museum hours“ a „museum collection hours“. Ten první údaj vyjadřuje otevírací dobu pyramidy, druhý otevírací dobu expozice. Může se vám tedy stát, že se bez problémů dostanete dolů do pyramidy, ale do muzea jako takového vás už nepustí. Je to strašná zrada a nepíšou to v žádném průvodci, tak pozor na to! Tento fakt nám poněkud zamíchal plány – chtěli jsme toho ještě tolik vidět, od překrásných antických soch až po Napoleonovy komnaty! Bylo tedy jasné, že se sem do Louvru budeme muset vypravit ještě jednou a to ideálně ve středu, kdy má muzeum otevřeno až do 10ti večer.

Vyvstal tedy problém, co si počít teď. Bylo ještě příliš brzo na to, abychom jeli na hotel, jenže plán jsme žádný neměli. Nakonec jsem objevila v průvodci nějaké informace o nedalekém centru Les Halles, a tak jsme se tam rozhodli vypravit. Čekali jsme, že objevíme nějakou úžasnou stylovou tržnici. Ta tu prý před lety skutečně stála, ale dnes na tomto jinak nepříliš zajímavém místě najdete normální nákupní centrum. Nezdrželi jsme se tedy dlouho a radši jsme dali přednost utrácení peněz v další rozkošné kavárničce, kde jsme se rozmazlili čokoládou a sladkýma palačinkama, načež jsme si řekli, že zítra budeme jen o chlebu a o vodě 8-). Jestli to tak opravdu dopadlo, o tom zase někdy příště ;-)…

Popravdě řečeno… do Versailles jsme jeli tak trochu z povinnosti :D. Moc se nám tam nechtělo, protože je to přece „jenom zámek“, ale když nám všichni doma tvrdili, že tam prostě musíme, rozhodli jsme se v neděli vyrazit, „ať to máme z krku“. No a co myslíte? Vyklubal se z toho ten nejkrásnější výlet a jedna z nejhezčích vzpomínek na Francii, kterou jsme si přivezli domů. Jestli budete mít někdy možnost a počasí bude přát, neváhejte jako my – Versailles je mnohem víc než „jenom zámek“ :-)…

Přestože jsme tedy výlet nijak zvlášť neplánovali, nevědomky jsme si vybrali pro návštěvu královského sídla ten nejlepší možný den. Jednak nám počasí naposledy dopřálo tropické teploty a bezmráčkové azůro na nebi, ale především – byla neděle a trefili jsme se tak do dne, kdy ve Versailles za doprovodu hudby uvádí do chodu fontány v zámeckém parku. Je to show, za kterou se platí (Versailles se tak staly spolu s Eiffelovkou jedinými dvěma atrakcemi, u kterých jsme platili vstupné), ale rozhodně to stojí zato.

Nejprve jsme se ale samozřejmě museli do Versailles nějak dopravit, protože zámek se nachází asi 20km od Paříže a je možné se tam dostat speciálními RER vlaky. Poté, co jsme si nakoupili v Monoprixu svačinku na cestu (překvapilo mě, že v neděli i takhle velký supermarket zavírá už v jednu odpoledne :-O), vydali jsme se na zastávku metra. Cestou jsme se prošli přes pravý nefalšovaný francouzský trh plný všeho možného. Exotické ovoce, ryby, sýry, maso, mořské plody a saláty – opravdu pokušení pro naše mlsné chuťové pohárky :D! Samozřejmě se tu ale dá nakoupit i všelicos jiné – přes oblečení až po věci do domácnosti. Všude tlačenice, vůně jídla a francouzské babičky s nákupníma taškama na kolečkách :-).

V metru jsme se nejprve pokoušeli přeptat paní na informacích, jaký lístek si máme koupit – ta však mluvila pouze francouzsky a odkázala nás na automat opodál. Nakonec jsme to tedy zvládli i bez její pomoci 8-), ale je to ostuda, že na informacích v metru zaměstnávají člověka, co neumí anglicky. Nebyli jsme si jistí, jestli si lístek na RER můžeme cvaknout už teď v metru, nakonec jsme se ale rozhodli to vyzkoušet, protože jsme si říkali, že RER vlaky jsou asi na metro nějak napojené a už pak přes žádný turniket nepůjdeme. K našemu zděšení nás však ještě na RER přestupu jeden turniket čekal. Každopádně to dopadlo tak, že když jsme do něj naše již cvaklé lístky vložili, turniket je zblajznul a normálně nás pustil dál. Doteď nechápu, jak je to možný a na jakém principu to celé funguje. Tak či tak jsme se dostali na nástupiště RER – mimochodem je to tam dost mizerně značené a nebyli jsme si do poslední chvíle jistí, jestli nás onen vlak skutečně zaveze tam, kam potřebujeme :D. Neřídili jsme se žádným jízdním řádem – vlaky do Versailles jezdily co půl hodina, takže jsme ani nemuseli dlouho čekat. Zpočátku jsme jeli pod zemí a až posléze vagon vyjel nahoru a my jsme tak znovu spatřili Eiffelovku i nábřeží s mini Sochou svobody :-). Cesta utekla velice rychle a za chvíli už jsme byli vrženi do příšerné tlačenice, protože Versailles se toho dne rozhodla navštívit snad celá Paříž.

Chtěli jsme se co nejdříve dostat do parku, tam si někde ve stínu roztáhnout deku a v klidu se kochat. Podle plánku, který jsme dostali u vstupu, tu měla být nějaká prostranství vyhrazená přímo pro piknik. Když jsme ale k jednomu takovému došli, zjistili jsme, že je to jen řada dřevěných stolků a židliček bez trávy a piknikovat je tu asi jinak zakázané :(. Uchýlili jsme se tedy nakonec lehce zklamáni do stínu na příjemně chladnou kamennou lavičku a dali si sváču u Neptunovy fontány. Péťa se tam skamarádil s „holoubátkem“ (víte, byl to racek, ale to holoubátko už jsme mu neodpárali :D) a chvilku jsme se bavili tím, že jsme mu házeli zbytky včerejší bagety.

Po odpočinku jsme se pomalu vydali zpátky k první fontáně, protože už se blížila půl čtvrtá a s ní i zahájení programu. Fontány jsou krásné i samy o sobě, ale za chodu to byla prostě nádhera a myslím, že ani fotky to nedokážou pořádně popsat.

Zámecký park je skutečně obrovský a my stihli projít jen jeho malý zlomek, přestože jsme ve Versailles strávili celý den. Na Velký a Malý Trianon, stejně jako na „farmu“ Marie-Antoinetty se vůbec nedostalo. Byli jsme rádi, že jsme si vůbec stihli projít ta nejzajímavější zákoutí – a že nám některá opravdu vyrazila dech…

Když už jsme skutečně nemohli dál, vyšli jsme ven z placeného parku a dostali jsme se k rybníku, na jehož březích už si klidně můžete rozložit deku a válet se na trávě dle libosti. Po vzoru ostatních jsme tak také učinili :-). Navzdory spoustě dětí pobíhajících a řádících všude okolo to Péťa tvrdě zalomil a já si četla svůj oblíbený časopis Svět potravin ;-). Když už byl čas pomalu zvednout kotvy, vydali jsme se ještě do nedalekého lesíka pro kešku, ale bohužel jsme ten den nebyli úspěšní :(. Při zpáteční cestě jsme pak prostě nasedli do prvního vlaku, který jsme viděli stát na peróně a díkybohu nás odvezl tam, kam jsme potřebovali. S nějakým značením se tu opět nikdo neobtěžoval :D…

Tak doufám, že se vám dnešní výlet ve Versailles líbil. Zítra nás čeká Vítězný oblouk, Champs Elysée a Mona Lisa. A samozřejmě taky nějaké ty francouzské dobroty, ale na ty se mi teď na noc radši nechce moc myslet :D…

…aneb co už se do minulého článku nevešlo :). Posilněni vynikajícím obědem jsme se pomalu odkulili k naší poslední zastávce – centru moderního umění, nazvaném po někdejším francouzském prezidentovi Georgesi Pompidouovi (taky vám to jméno příjde tak legrační :D?). Tato obrovská budova neukrývá jen muzeum moderního umění, ale také kinosály či knihovnu, a je tak oblíbeným místem především francouzské mládeže. O nevšedním vzhledu celé budovy jste jistě již slyšeli, a tak se nebudu opakovat a přidám pouze několik fotek.

Nás pochopitelně krom budovy jako takové (na projektu se prý podílel i český architekt Jan Kaplický) zajímala především expozice s díly předních umělců 20.století. Ne že bychom byli nějací velcí znalci či milovníci umění, ale expozice je tak velká a pestrá, že musí zaujmout skutečně každého. A navíc se pyšní jmény, která zná i takový barbar, jako jsem třeba já :D…

S focením vevnitř opět nebyl vůbec žádný problém. Naopak se securiťákům tentokrát moc nelíbila velikost našeho batohu a trvali na tom, že ho nesmíme nést na zádech, ale obráceně na břiše. Moc jsme to nepobrali, protože v muzeu jsme viděli spoustu lidí, kteří měli batoh srovnatelné velikosti a nesli ho normálně. Sotva jsme zašli za roh, přendali jsme si batoh zase zpátky na záda a nikdo nic nehrotil 8-)…

Jak jsem již napsala, k vidění je toho skutečně spousta a nedá se to všechno naráz vstřebat a vychutnat. Pokud vás dostihne únava, můžete expozici na chvíli opustit a usadit se na venkovní terase, odkud je krásný výhled na Paříž…

Ještě lepší výhled si užijete, pokud vyjedete po eskalátorech do úplně posledního patra, kde se nachází restaurace a další expozice. Toto místo jsme si nechali na úplný závěr, abychom si odsud mohli vyfotit slunce zapadající nad Paříží :-)…

No a to už byl nejvyšší čas Centrum Pompidou opustit, aby nám nezavřeli Monoprix a my si mohli na večer koupit ještě víno a něco k jídlu. Okolí Pompidou mi popravdě moc k srdci nepřirostlo – strašně to tam všude smrdí a fascinuje mě, jak se na plácku před vstupem do budovy válí mladí Francouzi klidně jen tak na zemi – kolikrát si ani tu deku nebo bundu pod sebe nenastelou. Krom toho se tam po setmění začínají trousit podivná individua. Poté, co nám tam jeden černoch začal nabízet hašiš, jsme se radši rychle dekovali pryč :D…

Doma jsme si ještě užili dobrodružství s lahví vína, která se ne a ne otevřít. Málem jsme na tom zlomili vývrtku. Nakonec jsme se museli k vytouženému vínečku korkem doslova prodlabat a takto znehodnocené ho pak filtrovat přes papírové ubrousky, kterých jsme naštěstí měli dostatečnou zásobu :D. Za popíjení lahodného „destilovaného“ vína jsme pak plánovali následující den, který jsme se rozhodli strávit ve Versailles. O tom ale zase někdy příště ;-)…

Na třetí den jsme si naplánovali návštěvu slavného chrámu Notre Dame a umělecké odpoledne v moderním centru Pompidou. Málem však pro nás celý den začal tragickou ztrátou :O. Na úvod vyprávění opět několik málo slov k pařížskému metru: Přestože z něj mám spíše pozitivní pocity, alespoň co se týče značení a celkově dobré orientace, samozřejmě bych našla i několik mínusů. Především je znát, že některé vlakové soupravy už hodně pamatují – jsou zastaralé, špinavé a nevzbuzují zkrátka moc důvěru. Jako větší problém bych však označila to, že metro jezdí dokonce i na můj vkus strašně rychle a na zastávkách bývá opravdu málo času na vystoupení, což bylo občas trochu stresující, zvlášť pokud byl vagón přeplněný lidmi. Přesně to se nám stalo i na zastávce Cité, kde jsme vystupovali toho dne. Doteď to nechápu, protože si vždycky kontrolujeme, jestli máme všechny věci, ale stalo se nám, že jsme při výstupu nechali na sedačce foťák, který jsme měli položený mezi sebou. Doslova na poslední chvíli, kdy už se zavíraly dveře vagónu, ho za námi vyhodila na perón dvojice Asiatek (aspoň myslím, všechno se to totiž semlelo strašně rychle). Byli jsme z toho všeho naprosto v šoku – jednak ochromeni zděšením, že jsme málem přišli o foťák, ale hlavně štěstím bez sebe, že to nakonec dobře dopadlo. Škoda, že jsme těm dobrým lidem ani nestihli poděkovat. Nejsem si úplně jistá, jestli by se nám něco takového stalo třeba v pražském metru…

Pořád ještě dost v šoku jsme se přemístili k první památce, Sainte-Chapelle, kde nás sice čekalo vystání poměrně dlouhé fronty, ale ten zážitek vevnitř stál rozhodně zato a pro mě osobně byla Sainte-Chapelle jedním z nejzajímavějších míst, která jsme v Paříži navštívili. Ve spodní kapli se nachází nejstarší nástěnná malba, jakou můžete v Paříži vidět. Horní kaple je zase unikátní svými překrásnými vitrážemi s výjevy z Bible.

Naše další kroky vedly do sousední Conciergerie, někdejšího vězení, kde byla vězněna třeba Marie Antoinetta. Conciergerie není ničím zajímavé místo, a pokud budete mít v Paříži málo času, neuděláte chybu, když je vynecháte.

Po procházce okolo ostrova jsme se konečně dostali až k chrámu Notre-Dame, který mě opět překvapil svou velikostí. Na fotkách všechny památky vypadají mnohem menší :-)! Fronta byla sice dlouhatánská, ale hýbala se rychle, takže než jsem stačila vykoumat, jestli je tu nějaké vstupné (a stejně jako u baziliky Sacre Coeur není, bo je to kostel, že :)), už jsme byli skoro vevnitř.

I Notre-Dame má působivý interiér a jeho atmosféru nenaruší ani davy turistů. Chrám je zkrátka tak veliký, že se v něm všichni rovnoměrně rozptýlí :-). Pod vlivem ranních událostí jsme se rozhodli zapálit svíčku pro naše neznámé přátele, kteří nám zachránili foťák :-)…

Poté, co jsme si prohlédli interiér a usoudili jsme , že frontu na věž se nám stát opravdu nechce, obešli jsme si pěkně celý chrám kolem dokola a poslechli si jednu z všudypřítomných pouličních kapel. Na hudebníky tady můžete natrefit opravdu kdekoliv – krom osvědčených turisty vyhledávaných památek třebas i v metru nebo přímo v RER vlaku ;-).

Po poslední sérii povinných fotek před chrámem jsme opustili ostrov Ile-de-la-Cité a vydali se najít si nějaké příjemné místo, kde bychom se mohli naobědvat. Nakonec jsme zvolili jeden podnik nedaleko centra Pompidou a rozhodli se vyzkoušet jejich polední menu neboli formuli. Zpočátku jsme úplně nepobrali, z kterých pokrmů z jídelníčku si vlastně můžeme vybrat. Teprve když nám začal číšník cosi vysvětlovat, všimla jsem si, že u některých jídel je v jídelním lístku hvězdička a to jsou právě ta, z kterých je možné si zvolit. Nakonec jsme si s Péťou objednali jako hlavní chod zeleninový salát s rybkou a 2 zákusky – já čokoládovou pěnu a Péťa nějakou kokosovou buchtu. Ty zákusky byly vyloženě obrovské a vynikající, takže si dokážete představit, že jsem byla v sedmém nebi O:-). Seděli jsme opět venku před kavárnou (hrozně se nám to zalíbilo) a pozorovali kolemjdoucí či kolemjedoucí Francouze a Francouzky. Všechny ty zvěsti o tom, jak jsou Francouzi elegantní, jsou naprostá pravda. Hrozně se mi líbili místní důchodci – babičky se třeba sotva vlečou, ale můžete vzít jed na to, že i tak budou mít sladěné boty s kabelkou :D. V neděli dopoledne jsme zase viděli partu dědečků, jak hrají v parku petanque – jednoduše kouzelné! Sladké jsou taky francouzské děti – zatímco my běhali zamlada v teplákách a vytahaném tričku, tady si malí chlapečci i na hřiště chodí hrát v košili a hezkých kalhotách a holčičky v šatech. Možná je to nepraktické, ale vypadá to tak strašně krásně :-)! Taky si myslíte, že svět by byl hned hezčí, kdyby všichni muži častěji nosili oblek? Pak vězte, že i pouhá potěcha oka je dobrým důvodem, proč jet do Paříže… 😉

Chtěla jsem do tohoto článku zahrnout i vyprávění o návštěvě centra Pompidou, ale vidím, že když se rozvykládám, jsem k nezastavení, a tak to asi necháme zase na příště, ať vás moc neunavím :-).

Hned na druhý den jsme si naplánovali atrakci, bez jejíž návštěvy bychom snad ani nemohli odjet domů. Pro mnohé je možná Eiffelovka pařížským klišé, ale věřte mi, že když ji člověk vidí na vlastní oči, je to docela silný zážitek. Za krásného slunečného rána jsme vyrazili na plácek nazvaný Trocadéro. Právě tady se před vámi objeví ten slavný obrázek, který znáte z pohlednic – Eiffelovka v celé své kráse. Hned na úvod mě překvapila její velikost, představovala jsem si ji tak poloviční.

Poté, co jsme se prošli okolo obrovské fontány, zamířili jsme pomalu dolů k Seině. U slavné věže už se šikovala dlouhatánská fronta, ale ta nás v tuhle chvíli moc nezajímala. V našich žaludcích se totiž ozval hlad a my se nejprve potřebovali na ten výšlap nahoru posilnit. Vzali jsme si s sebou deku i jídlo, které jsme nakoupili předchozí den cestou od Pantheonu, a udělali si královskou snídani přímo pod Eiffelovkou :-)!

Zde by se možná hodila malá gurmánská odbočka. Zpočátku jsme měli docela obavy, jak se tady v Paříži budeme stravovat, jak to tady bude s obchody a cenami jídla. Naštěstí hned první den jsme objevili síť obchodů Monoprix, ve kterých seženete naprosto všechno, od jídla a pití přes drogerii až po oblečení a kuchyňské potřeby. A ceny jsou někdy až překvapivě příznivé i pro našince. V Paříži se dá také narazit na supermarkety Carrefour, které jeden čas fungovaly i v České republice. Ty mi, co se týče cen, přišly možná ještě o něco málo levnější. Sortimentem se od Monoprixů nijak výrazně nelišily. Nejčastěji jsme si tam kupovali pečivo, obložené sendviče, paštiky, sušené šunky a samozřejmě francouzskou klasiku: víno, olivy a sýry :-). Všechny tyhle potraviny se daly sehnat i za pár euro v luxusní kvalitě, což platilo především pro sýry a víno. Za peníze, za které bychom u nás dostali sotva krabicák, jsme si v Paříži užili skutečně lahodný mok :-).

Ale vraťme se zpátky pod Eiffelovu věž… Po snídani jsme si plácek před Eiffelovkou obešli a pořídili několik fotek, a poté jsme se konečně odhodlali stoupnout si na konec řady, která nakonec nebyla zas až tak dlouhá, jak se zprvu zdálo. Určitě jsme v ní nečekali dýl než půl hodiny. Přes security jsme taky prošli bez problémů a to dokonce i se švýcarským nožem v batohu. Zakoupili jsme si vstupenky do druhého patra (pro mlaďochy do 24 let je to se slevou) a vydali se na ten výstup. Protože už se mezitím sluníčko vyšplhalo pěkně nahoru a začalo pálit, byla to celkem fuška. Poprvé za naši pařížskou dovolenou jsem ocenila, že s sebou táhnu malou vodu ve spreji a co pár kroků jsem se jí osvěžovala. Podruhé jsem ji docenila na výletě ve Versailles, kde jsme si užili skutečně tropický den, ale o tom se tu jistě ještě dočtete. Výstup nás tedy celkem vyčerpal, ale ten nádherný výhled za to skutečně stál…

Vůbec nemám představu, kolik času jsme strávili nahoře na Eiffelovce focením, kocháním a rozjímáním, které další části Paříže musíme navštívit. Dolů nás vyhnala teprve žízeň. Prošli jsme se Martovými poli, v jejichž zadní části zrovna probíhal jakýsi festival, a zamířili směrem k Invalidovně. V přilehlé uličce jsme brzy objevili obchod, takže jsme uhasili žízeň a vydali se vstříc slavné Napoleonské hrobce. Přišli jsme asi třičtvrtě hodiny před zavíračkou, a proto se tady naštěstí žádná fronta nekonala. Stejně jako u spousty dalších památek v Paříži, i do Napoleonské hrobky mají studenti z Evropské unie do 25ti let vstup zdarma. I díky této možnosti jsme se během našeho pobytu podívali na spoustu zajímavých míst, kam bychom třeba normálně kvůli vysokému vstupnému nezavítali (a byla by to škoda). Další věc, která mě na Paříži a jejích památkách příjemně překvapila, byla možnost focení kdekoliv v interiérech – dokonce i v muzejích. Tomu také vděčíme za nějakých 1500 fotek, které jsme si z francouzské metropole přivezli :-).

Zdobný interiér Invalidovny určitě stojí za vidění. Mně osobně se líbil mnohem víc, než třeba strohý a ponurý Pantheon – ikdyž ten je zase hezčí zvenčí :-). K návštěvě nás nalákal také přilehlý park, odkud nás však záhy vyhnal četník, protože se areál večer zamyká. Do setmění zbývalo pořád ještě dost času, a tak jsme se zatoulali do jedné malebné uličky, kde jsme se rozhodli zjistit, co mají Francouzi pořád na tom vysedávání před kavárnami. No a jakým lepším způsobem to zjistit, než si před tu kavárnu s kávičkou sednou taky, že :-). Ulice byla plná malých obchůdků, pekárniček, kaváren a restaurací, květinářství, jídel všeho druhu a člověk nevěděl, kam se dřív podívat. Kolem neustále proudily davy lidí, a proto jsme byli rádi, že na nás zbyl jeden z posledních volných stolků před kavárnou, odkud jsme tento ruch mohli pozorovat a zároveň se stát jeho součástí. Venkovní stolky jsou ve francouzských kavárnách hrozně mrňavé, takže se vám na ně vejde akorát tak ta káva a karafa s vodou. Sousedi vedle nás si objednali i jídlo a museli jsme jim nabídnout, ať si jeden talíř odloží k nám, protože by se jim to tam všechno prostě nevešlo :D. Přestože mini kafe nás stálo každého zhruba 3 eura, francouzské kavárny jsou zážitkem, který by bylo škoda nechat si ujít – neopakovatelná atmosféra je v ceně :D…

U kafíčka jsme seděli asi hodinu, a poté už byl nejvyšší čas vyrazit zpátky k Eiffelovce, abychom si ji mohli vyfotit rozsvícenou. Opět jsme zakempili v Martových polích na dece, povečeřeli jsme v podobném stylu jako ráno, a to už se pomalu blížila celá a my zvědavě čekali, cože se tedy bude dít. No, každou celou se děje zhruba to, že se Eiffelovka rozzáří jako disko-koule. Mně osobně se ve tmě líbila víc bez těch blikajících efektů, ale turisti si na tu show asi potrpí :D…

Po tomto představení jsme se pomalu vraceli kolem Seiny zpátky ke Trocadéru, kde náš den původně začínal. A ano, je to prostě nejlepší místo k pozorování i focení Eiffelovky, ať už v noci či ve dne :-)…

Věřím, že po tomto článku už jistě musíte mít Eiffelovky plné zuby :D, ale my vůbec nelitovali, že jsme u této památky strávili prakticky celý den. Chtěli jsme si ji zkrátka užít. Naše další dny už pak samozřejmě nebyly tolik „jednotvárné“, ale o tom si tu budete moct přečíst zase někdy jindy… 🙂

Vím, že někteří už na tento příspěvek netrpělivě čekáte a já se stále neměla k činu. Dovolila jsem si vytvořit na blogu novou rubriku, speciálně věnovanou Francii. Stejně jako v případě mé zaoceánské cesty mám pocit, že si to tato země zaslouží. A jistě ani nemusím dodávat, že fotek i zážitků jsme si odsud přivezli celou řadu, takže vás čeká hodně článků na pokračování :-)…

Cestu do Francie jsme si vysnili už dávno, původně jako odměnu za Péťovy inženýrské státnice, které se ale nakonec odehrály až koncem léta, a tak jsme Francii museli o rok odložit. Když jsem úspěšně odstátnicovala i já, prázdninovým plánem jsme si pořád nebyli úplně jistí. Brašule, kterému práce nedovolila přiletět na moje promoce, mi jako odškodné nabídnul prázdninový azyl v americké metropoli, ale všechno se to semlelo moc narychlo a my si nebyli jistí, jestli bychom to zvládli dobře naplánovat. Nakonec to okolnosti tak nějak všechno rozhodnuly za nás a my dali přecejen přednost našemu původnímu plánu – prázdninám v Paříži. Hodně nás navnadily také zážitky z BlogHýsku :-).

Přesto všechno byla Paříž svým způsobem „hurá-akcí“. Jízdenky na bus jsme si kupovali pouhé 3 dny před odjezdem, ubytování rezervovali jen o něco málo dříve a program vymýšleli prakticky za pochodu – za pomoci dvou spíše archaických průvodců zapůjčených v kroměřížské knihovně :D. A možná i díky tomu se vlastně všechno tak báječně vyvedlo :-)…

Nemůžu ovšem nezmínit, že samotný den odjezdu pro nás nezačal příliš slavně. V naší čtvrti probíhalo toho dne blokové čištění, kdy musí všechna auta z ulice až do odpoledne zmizet. My na to samozřejmě v tom zmatku kolem zařizování zapomněli a auto nám odtáhli. Místo balení tedy Péťa musel jet ještě to dopoledne až kamsi do Lískovce auto vyzvednout. Naštěstí jsme i přes tuto komplikaci všechno stihli, protože autobus do Prahy nám odjížděl až o půl 8 večer. Měla jsem docela obavy z tak dlouhé cesty busem – přecejen 14 hodin je 14 hodin. Nakonec ale musím říct, že to nebylo tak zlé, jak jsem si představovala. Jeli jsme sice tou nejstarší Student Agency herkou, kde nejsou tak pohodlné sedačky a Fun and Relax už vůbec ne :D. Přes noc se mi ale podařilo i párkrát usnout, což se mi na cestách moc nestává, takže i díky tomu ty nekonečné hodiny nakonec docela utíkaly. Cestu mi zpříjemnilo i několik dalších věcí, které jsem si moudře přibalila do kabelky. Pokud už jste někdy jeli se Student Agency delší trasu, jistě mi dáte za pravdu, že v SA busech je strašná zima, kterou má na svědomí permanentní klimatizace. V horkých letních dnech jistě příjemná věc, leč v noci jistota rýmy/bolesti v krku. Bez šátku bych proto do busu nesedla. Další věc, která se mi v noci moooc hodila, byly vlněné návleky na nohy. Prostě každá vrstva oblečení navíc bodla. Po ranní zastávce kdesi u německých hranic už začalo svítat, a krom občasného poklimbávání mi vzrušení z toho, že už se blížíme k našemu cíli, nedalo usnout.

Předpokládaný příjezd do Paříže byl stanoven na 13:05. Autobus nás vyplivnul u nádraží Gare de L’Este a my jsme se vydali hledat vlez do metra. Naštěstí nám z této zastávky měla jet přímá linka až k našemu hotelu. Poté, co jsme nalezli metro, následovala další zkouška inteligence v podobě zakoupení lístků u automatu. Zpočátku nad námi automat vyhrával 2:0, brzy jsem ale u kolegy vedle odkoukala, že automat nemá dotykovou obrazovku, nýbrž dotykový válec :D. Po nastavení anglického jazyka už pak všechno bylo jednoduché :-). Dále jsme se zasekli u turniketů, které nefungují na klasickém českém principu, že vložíte lístek jen tak „napůl“, aby se procvaknul. Francouzský turniket vám lístek při vložení „sežere“ a vyplivne vám ho na jiném místě. No, chvilku nám trvalo, než jsme to pobrali :D. Jinak ovšem zpětně musím francouzské metro pochválit, a to především za kvalitní značení. Nikdy jsme nikde nemuseli bloudit a hledat cestu v mnohdy spletitých podzemních uličkách. Kdykoliv jsme se dostali na rozcestí a nevěděli kudy dál, objevila se cedule, která napověděla. Mapy metra jsou navíc také na každém kroku.

Bezproblémové bylo rovněž hledání našeho hotelu Formule 1 Porte de Châtillon. Od konečné metra jsme šli ještě asi 10 minut pěšky a brzy jsme stáli na místě. Měli jsme trochu obavy, jestli na recepci vůbec někoho zastihneme a budeme se moct hned ubytovat. Hotely řetězce Formule 1 jsou totiž pověstné tím, že recepce fungují pouze v určitý časový interval během dne. Pokud se do tohoto intervalu netrefíte, dostanete se dovnitř na číslo kreditní karty, kterou jste ubytování zaplatili. My jsme však měli platit až na místě, takže jsme se báli, že budeme muset čekat někde před hotelem až do 5ti, než se recepce otevře. Měli jsme ale to štěstí, že naše Formule byla opravdu veliká a recepce tam fungovala prakticky nepřetržitě. Nebyl problém domluvit se s personálem angličtinou, zaplatili jsme, obdrželi kód od našeho pokoje a mohli se jít hned ubytovat.

Číselné kódy mi přijdou jako docela dobrý a praktický vynález už proto, že s sebou nemusíte tahat klíče. Na druhou stranu si dokážu představit, že pro společensky unaveného turistu může být v takhle velké Formuli problém trefit i správný pokoj, natož pak správný šestimístný číselný kód :D. My si náš kód naštěstí rychle zapamatovali a pro jistotu si ho ještě uložili jako číslo do mobilu – kdyby náhodou :D.

Zpětně hodnotím bydlení ve Formuli opravdu maximálně pozitivně. Pokoje poměrně prostorné a světlé, žádný ruch, každý den úklid a (pokud máte štěstí na správný pokoj) výhled na hřbitov v sousedství jako bonus – ach, jak francouzské :D! Za ty peníze v Paříži prostě nic lepšího neseženete. Snad jediným negativem jsou společné sprchy a toalety na chodbě. Ty nejsou ani rozdělené podle pohlaví, což by mi až tak nevadilo, ale hlavně je dost vopruz courat se rozespalá v pyžamu v noci na záchod a ještě v polospánku pak vyťukávat vstupní kód od vašeho pokoje. Navíc se jedná o takové ty záchody ve formě buněk, které se po použití samy spláchnou, zamknou a umyjí. Mojí noční můrou tedy samozřejmě bylo, aby mě někdy záchod nezamknul a nezahrnul do všeobecného úklidu :D. Sprchy fungovaly na tom samém principu. Co se týče čistoty těchto společných prostor, občas to taky nebyla žádná hitparáda, ale na druhou stranu jsme na hotelu netrávili zas tak moc času, aby mi to nějak vadilo. Zvyknout se dá na všechno, pokud jste ochotní trochu slevit ze svých hygienických nároků.

Přestože jsme byli po cestě docela znavení, Paříž nás lákala, a tak jsme se jen převlékli, vyčistili si zuby a vyrazili na průzkum. Po slavném bulváru Saint-Michel 🙂 jsme došli až k překrásným Lucemburským zahradám a budově senátu. Tohle půvabné místo si mě získalo hned na první pohled a vůbec se nedivím, že sem Pařížané chodí tak rádi odpočívat. Nikdo tu nikam nespěchá, všichni sedí na židličkách rozestavěných okolo fontány, čtou si nebo se jen tak sluní. Ani my jsme neodolali a udělali si tu přestávku k načerpání nových sil :-).

Naše další kroky vedly k nedalekým budovám Sorbonny a hlavně Pantheonu. Ten už byl sice zavřený, ale i zvenčí nám měl co nabídnout. Tady nás však přecejen zastihla únava z celodenního cestování, a rozhodli jsme se nechat další objevování Paříže na zítra. I tak nás ještě čekala dlouhá cesta domů a shánění večeře. Protože i mě už dnes přemáhá únava, nechám si další zážitky z Francie zase na jindy. Jestli se mě bude povídavá držet i nadále, vidím to na několikadílný román :D…