Rubrika: Filmové plátno

Stejně jako loni, i toto jaro jsme navštívili filmový festival Jeden svět s podtitulem „Prasknětě své bubliny“. Jaké projekce nás letos zaujaly a s jakými dojmy jsme odcházeli z kina?

Danielův svět

Hned na úvod jsme zvolili mimořádně kontroverzní téma – vypravěčem a zároveň hlavní postavou dokumentu je student Daniel, který se vyznává ze své pedofilní orientace a lásky k malému chlapci. Na první pohled vede celkem normální studentský život – dá se ale vůbec žít s vidinou toho, že s největší pravděpodobností nikdy nebudete mít klasický partnerský a rodinný vztah se vším, co k tomu patří? K jakým perspektivám se lidé z pedofilní komunity upínají? Na tyto a mnohé další otázky, které vás napadnou, se pokouší tento dokument odpovědět. Za sebe můžu říct, že jsem po jeho shlédnutí odhodila některé předsudky, které o pedofilech ve společnosti panují. Jediné, co jsem nebyla schopná lidsky pochopit bylo Danielovo přiznání své orientace vůči rodičům dítěte, do něhož je zamilovaný – a to, že rodiče mu přesto nezabránili se s jejich dítětem vídat. Tady se docela silně projevily moje dosud utlumené mateřské pudy. Jinak si ovšem myslím, že tento dokument naše společnost plná předsudků potřebovala jako sůl a je jen dobře, že někdo dokázal o tématu pedofilie promluvit tak otevřeným způsobem. Po projekci jsme se zúčastnili také diskuze se zástupcem České pedofilní komunity a jak trefně prohlásil kdosi z publika, bylo fakt hustý „vidět na vlastní oči opravdového živého pedofila“…

Stále spolu

Pokud předchozí snímek vyvolal rozjitřené emoce, tak tedy popravdě ani nevím, jak bych se vyjádřila k dokumentu Stále spolu. Při jeho sledování vám bude neodbytně vířit hlavou otázka, co vede vysokoškolsky vzdělané lidi spolu s jejich devíti dětmi k alternativnímu živoření na šumavských stráních, k opuštěnému životu bez jakýchkoliv výdobytků moderní doby… Já osobně jsem v mnoha situacích jen třeštila oči na plátno a vůbec nechápala… Aby bylo jasno, považuju se za maximálně tolerantního člověka a nikomu jeho životní filosofii neberu. Co mě ale celou dobu sledování projekce strašně žralo, byla ta bezmoc devíti dětí, které si tuhle naoko „svobodnou“ cestu nevybraly – jejich rodiče rozhodli za ně a řekla bych, že v mnoha případech tím zabili jejich talent. Na kameru se sice tvářily, že jsou s tímhle způsobem života spokojení a do budoucna ho měnit nehodlají, ale jejich tragický verbální projev a to, že se za celou dobu skoro ani neusmály, mě moc nepřesvědčilo o tom, že se takhle skutečně cítí šťastné. A to ani nemluvím o tom, že jejich otec – nekorunováná hlava rodiny – se prezentoval jako šílený panovačný despota, kterému se prostě neodporuje. Jestli někde končí hranice mé tolerance, pak je to přesně v průběhu tohoto snímku.

Bojovníci ze severu

Závěrečná projekce mě bohužel zklamala – jednak se promítalo v kavárně Trojka, což je dle mého názoru možná super prostor pro koncerty, nicméně na promítání je naprosto nevhodný. Film byl navíc v originálním znění s anglickými titulky, takže pohodlné dohlédnutí na nevelké plátno bylo pro dobrý zážitek z filmu stěžejní. Nesedlo mi ale bohužel ani zpracování tématu. Příběhy mladých evropanů, kteří se přidávají k radikálním islamistickým skupinám, nepřinesly nic překvapivého.

Jaké snímky na Jednom světě letos oslovily vás?

Pokud stejně jako já zrovna marodíte (což je k vzteku, když je leden, venku je 14°C a za oknem skoro jaro), můžete si zpříjemnit dlouhé chvíle v posteli pokoukáním na nějaký hezký film. A protože jsem za poslední dobu pár mimořádných filmů viděla a jsem dobrá duše, podělím se s vámi o své tipy…

Božské děti

Tento íránský film jsem měla v budíčku na ČSFD  už opravdu dlouho a pokud si dobře vzpomínám, doporučila mi ho Zdeňka. Rodina malé Zahry a Aliho je tak chudá, že děti mají každý pouze po jednom páru bot. Zahřiny střevíce jsou už sešlapané a musejí se nechat opravit u ševce. Ali sestřiny botičky sice vyzvedne, jenže cestou je nešťastnou náhodou ztratí. Rodičům se však přiznat neodváží, a tak musí sám vymyslet způsob, jak situaci zachránit… Pokud máte pochybnosti, zda z takového materiálu může vzniknout celovečerní film, budete asi dost překvapení :-). Já už se dlouho u žádného snímku tak příjemně nedojala a opět mě to jen utvrdilo v tom, že na první pohled nenápadné filmy se člověku často vryjí velice hluboko pod kůži. Krásná a v závěru až infarktově napínavá podívaná!

Rivalové

Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mě mohl snímek ze sportovního prostředí zaujmout natolik, aby si u mě vysloužil pětihvězdičkové hodnocení! Ale je to tak – za celé ty dvě hodiny jsem se ani na chvíli nenudila. A jestli jsem u výše zmiňovaného filmu hovořila o infarktovém závěru, pak mi naprosto dochází slova pro to, co se dělo ke konci snímku Rivalové… Vzhledem k tomu, že jsem skutečný sportovní laik, jméno Nikiho Laudy jsem ještě tak dokázala zařadit k Formulím 1, ale tím mé znalosti končily. Přitom je jeho životní příběh tak bohatým námětem na zpracování, až se divím, že se toho filmaři chopili teprve teď. Můžete se těšit na napínavý souboj dvou rivalů – Nikiho a Jamese Hunta – o titul mistra světa na dráze, kde se jezdci ocitají tak blízko smrti…

Hříšný tanec

Bejby nebude sedět v koutě, žejo! A tak došlo i na tuto nestárnoucí klasiku, která, ač v mnoha ohledech naivní, se za těch pár let stala kultovní záležitostí. A protože česky už ji znám nazpaměť, dala jsem si ji tentokrát v angličtině.

Hodiny

Po prvním shlédnutí jsem měla trochu rozporuplné pocity, ale přesto musím říct, že film se kvalitám knížky zcela vyrovnal a v některých ohledech ji vlastně až přesáhnul. Minimálně mělo filmové plátno výhodu v možnostech lepšího prolnutí a propojení všech tří příběhů. A samozřejmě byly pro hlavní role vybrány naprosto excelentní herečky. Krásný příběh o tom, že chvíle absolutního štěstí poznáme až tehdy, když jsou za námi…

A protože zimní večery jsou dlouhé, uvítám i vaše tipy na snímky, které bych si neměla nechat ujít!

Filmová rubrika mi tu už delší čas stagnuje a to rozhodně nemůžu říct, že bych v poslední době neviděla dost zajímavých filmů, které by stály za řeč. Protože podzim je asi vůbec nejlepším obdobím pro dohánění filmových restů z budíčku na ČSFD, možná se vám mé tipy budou hodit coby inspirace pro příjemně strávený deštivý večer.

Století Miroslava Zikmunda

A dovolím si začít hned tím nejlepším :-)! Tento dokument je jednoznačně TOP film za poslední rok. Už dlouho jsem neměla při odchodu z kina pocit stoprocentně spokojeného diváka. Cestopisy Hanzelky a Zikmunda jsou velikou chloubou mé knihovničky a při jejich čtení nepochybuju o tom, proč se staly ve své době bestsellerem. Když jsem se tedy o filmu Století Miroslava Zikmunda poprvé doslechla, bylo mi jasné, že tohle musím vidět, jen co se to dostane do kin. A tak jsme s Péťou jedno hezké popracovní odpoledne spontánně vyrazili do Artu. Životní příběh Miroslava Zikmunda je bezesporu bohatým materiálem pro filmové zpracování. Petr Horký se toho úkolu zhostil s grácií a připravil divákům velice otevřený, ale zároveň vkusně natočený náhled na osobnost, která na vlastní kůži zažila několik historických etap českých dějin, dobrodružství, o kterém se mnohým z nás ani nesnilo, nečekanou popularitu, ale i ústrky ze strany režimu a problémy v osobním životě. Co mě opravdu dojalo, byl příběh silného přátelství s Jiřím Hanzelkou, které trvalo až do jeho posledních dnů. Úžasná kamera a ještě úžasnější hudba už jen dovedly film k naprosté dokonalosti. Při odchodu z kina mi blesklo hlavou, že Století Miroslava Zikmunda chci vidět ještě jednou. A pak ještě mockrát.

Ray

Hudební životopisné filmy jsou snad můj neoblíbenější filmový žánr (což mě přivádí na myšlenku, že bych někdy mohla sepsat článek o mých TOP 5). Často mi ani nevadí, že danou hudební hvězdu vůbec neznám – přesto mě dokáže film naprosto strhnout, třeba jako v případě The Runaways. U Raye Charlese to však bylo ještě o něčem jiném – jeho jméno zná sice skoro každý, kdekdo ví, že měl problémy s drogama, ale kolik z nás zná jeho skutečný životní příběh? Přiznávám se dobrovolně, že já o něm nevěděla skoro nic a tento film mě v mnohém dovzdělal. Pravdou je, že mohl být o něco kratší, ale vynikající hudba tento nedostatek vyvážila. Snímek není nijak moralizující, naopak se nebojí ukazovat Raye především z jeho špatných stránek. Ale jako každý správný hudební životopis, i tento si žádá svůj happy end ;-)…

Bláznivá, zatracená láska

No a co by to bylo za podzimní biják bez nějaké té romantické komedie, že. U tohoto žánru je to vždycky trochu risk, ale pokud nečekáte žádnou přehnaně intelektuální zábavu, ale oddechovou podívanou s pohlednými herci, Bláznivá, zatracená láska,  jejíž ústřední zápletkou je krize postaršího manželského páru a milostné trable jejich dětí, vás nejspíš nezklame.

„Fantazie nemá hranice…“

Co se vám vybaví, když se řekne „film mého dětství“? Pro mě je to jednoduchá otázka. „Nekonečný příběh“ je jedním z vůbec prvních filmů, na které si pamatuju. Strýc nám ho pouštěl na videu v době, kdy tahle technika (stejně jako my s bráchou :D) byla téměř ještě v plenkách. Video u strýca, to pro nás byl vždycky velký zážitek! Zejména tenkrát, když nám pustil film „Panna a netvor“ od Juraje Herze a já s brekem utekla :D! Strýc nás holt zoceloval už odmala – bůhví, odkud pramení má láska k hororům 😎 …

Ale zpět k filmu. Přestože „Nekonečný příběh“ místy také nepůsobí moc jako pohádka (viz. Atréjův boj s Gmorkem nebo scéna v bažině), v dětství jsem to tak nikdy nevnímala – bylo to hlavně veliké dobrodružství. Věřím, že děj filmu všichni dobře znáte, takže jen tak ve stručnosti: Hlavním hrdinou příběhu je malý chlapec Bastien, snílek, který se vyrovnává se smrtí své maminky a ve škole ho šikanuje parta kluků. Není divů, že raději utíká do říše knížek a snů. Jednou v antikvariátu narazí na kouzelnou knihu – „Nekonečný příběh“. Pouští se do čtení o říši Fantazie, která je ohrožena Nicotou a hrozí jí záhuba. Rozpínavosti Nicoty má zabránit bojovník Atréj, ale to se mu podaří jen tehdy, pokud přivede lidské dítě, které dá vládkyni Fantazie nové jméno…

Ano, jedná se pravděpodobně o jediný můj životní kontakt s žánrem fantasy 8-). Na ČSFD je „Nekonečný příběh“ zařazen mezi třístovku nejlepších filmů a při pročítání komentářů jsem jen souhlasně pokyvovala hlavou. Vpodstatě celá jedna generace označuje tento snímek za kultovní, za nejlepší fantasy, za „film svého dětství“. Přestože v době jeho vzniku (r.1984) nebyly filmové triky zdaleka na takové úrovni jako dnes. Přestože dodneška byla natočena celá řada hezkých výpravných pohádek od Narnie až po Harryho Pottera. Hlavní myšlenku o obrovské síle dětské fantazie a knížek, které vás doslova pohltí, totiž dodneška nikdo tak hezky nezpracoval. (A pokud někdo o takovém filmu víte, sem s ním.) Nezanedbatelnou roli zde hraje také úžasná hudba – bez ní by zážitek z „Nekonečného příběhu“ byl jen poloviční. Titulní melodie, ze které se stal v 80. letech obrovský hit, hovoří za vše.

Tak, a teď se přiznejte, kdo z vás si myslel, že Falco je létající pes a chtěl ho mít doma? Kdo z vás plakal, když Artax zahynul v bažině? Kdo z vás si hrozně přál řetízek s Aurynem (a dodneška po něm vduchu touží, ale nikdy by to nepřiznal :D)? Kdo z vás si při téhle písničce vždycky vzpomene, že každý život může být pohádkou, nikdy nekončícím příběhem…?

Pohádkou jsme začali a pohádkou taky skončíme… Nevím, jestli ve zkouškovém budu mít dost času zajít do kina na poslední seminářový snímek Poupata, a tak se dnes budeme s filmovou kritikou preventivně loučit 🙂 – a to štědrovečerní pohádkou Micimutr, kterou jste možná shlédli v kruhu rodinném pokojně trávíce kapra a bramborový salát obklopeni rozbalenými dárky…ale dost možná jste ji taky celou prokecali na skypu se zbytkem rodiny jako letos my :D… Na závěr už se snad jen patří říct, že tenhle seminář byl pro mě jednou z největších zkušeností tohoto roku a nejspíš pro mě zůstane taky jednou z nejkrásnějších vzpomínek na výšku :-)…

Zázraky nejsou zadarmo

Letos si Česká televize pro své diváky na Štědrý večer připravila poněkud netradičně pojatou pohádku režiséra Víta Karase s tajemným názvem „Micimutr“, ve které se zázraky nedějí jen tak a o své štěstí se musí každý alespoň trochu zasloužit. Pohádka byla vyslána do kin již v listopadu, na televizních obrazovkách jsme ji však mohli shlédnout teprve po štědrovečerní večeři.

Ocitáme se v království, kde právě vyhlásili státní smutek. Princezna Karolína (Monika Šoposká) má být předhozena do spárů hrozivého draka a skupinka „chrabrých“ princů, která byla sezvána na hrad, se jaksi nemá k zachraňování. Jediným odvážlivcem, který se rozhodne postavit tříhlavé sani, je prostý loutkář Vítek (Ondřej Novák), kterému dodává odvahu láska k princezně. Statečnému loutkáři nabídne při bitvě s drakem pomocnou ruku kouzelnice Micimutr (Libuše Šafránková) – nebude to však jen tak! Vítek se musí zavázat přísahou, že neprozradí, že princezniným zachráncem je právě on. Už to tak vypadá, že veškeré zásluhy si přivlastní chvástavý princ Vladimír (Vojtěch Dyk)…

Tahounem snímku měla být podle všech předzvěstí právě Libuška Šafránková – a její postava hippies-kouzelnice Micimutr je skutečně výrazná, ačkoliv téměř po celou dobu na děj pohlíží zpovzdálí. Zasahuje pouze tehdy, když chce ty, kteří si podle ní zaslouží pomoc, lehce „pošťouchnout“ na správnou cestu, ale dál už je nechává, aby si poradili sami. Micimutr je svérázná a okouzlující (navzdory či právě díky svému poněkud neotřelému kostýmu). To samé se však už bohužel nedá prohlásit o většině dalších postav, které jsou nezajímavé a i přes dobráckou snahu kouzelnice Micimutr také pasivní. Ústřední pár působí nevýrazně a jejich milostnou zápletku naprosto zastiňuje namyšlená sebechvála prince Vladimíra, který na sebe strhává většinu pozornosti – což je na druhou stranu i k dobru věci, protože je znát, že Vojtěch Dyk si svou negativní roli skutečně „užívá“ a postará se tak divákům o nejednu vtipnou scénu. Nepromyšlenost většiny postav je možná způsobena i tím, že se jich na krátkém časovém úseku objevuje příliš mnoho a divák si o nich nestíhá vytvořit ucelenější obrázek. Jednu postavu bychom zde však přece jen ještě mohli vyzdvihnout – a to draka, který je po technické stránce propracovaný, vypadá skutečně a strašidelně. Nejedná se o žádnou parodii na nestvůru, jak tomu často v pohádkách bývá, ale o skutečnou tříhlavou saň, která pouští hrůzu. Je jen škoda, že jí není poskytnuto více prostoru a je „skolena“ hned v úvodu pohádky.

Poněkud rozpačitě a nemístně působí v půlce filmu nečekaný střih do reálného světa – světa lidí. To, co tak báječně fungovalo například v seriálu Arabela, tady jaksi postrádá jakýkoliv hlubší význam. Na scéně se objevuje chlapec Jirka (Josef Weinzettel), který touží zachránit svého nemocného pejska, a tak se nechá kouzelnicí Micimutr přenést do světa pohádek. Obě dějové linie však vedle sebe jaksi nefungují, zápletka se psem je rušivá a pouze zbytečně odvádí pozornost od původního příběhu. Pokud přimhouříme oči nad pokulhávajícím scénářem, můžeme si místy dopřát alespoň pár drobných úsměvných momentů, jako scénu s německy mluvícím loutnistou, sebechvalnou píseň prince Vladimíra či královské Scrabble.

Ani letošní štědrovečerní příběh se přes veškerou snahu tvůrců zřejmě nezařadí do zlatého fondu českých pohádek, na které se s chutí a rádi podíváme při příští repríze. Na některé věci jsou zkrátka i čáry kouzelnice Micimutr příliš krátké…

 

Tak tu máme jednu z posledních recenzí tohoto semestru, už se nám to krátí :-). Tentokrát jsem využila úterních slev od T-mobilu a šla vyvenčit taťku do Špalíčku :D. Od Vendety jsem nic moc neočekávala, ale nakonec jsem byla docela překvapená. Film měl spád a celou dobu mě udržel v napětí, přestože nejsem vyloženě příznivcem tohoto žánru. Čím dýl jsem si nechala film rozležet v hlavě, tím mi přišel lepší. Určitě ho chci vidět ještě jednou… a věřte, že o většině filmů, které jsem letos viděla, to prohlásit nemůžu :D. Recenze je opět určená do intelektuálního plátku typu Reflex/Týden.

„…A studánka je plná krve a každý u ní jednou stál…“

Verše jednoho z největších českých (a moravských) básníků uzavírají nové napínavé drama režiséra Miroslava Ondruše. Stejně jako Skácelova „Píseň o nejbližší vině“, i Vendeta se pokouší neotřelým způsobem naznačit, jak tenká je hranice mezi odplatou a křivdou, mezi touhou po pomstě i výčitkami svědomí, mezi zločinem a trestem… Tím tady však veškerá poetika končí…

Hned v úvodu jsme svědky brutálního násilného činu, kterého se trojice čtrnáctiletých mladíků dopustí na své spolužačce (Lucie Šteflová). Pod záminkou ji vylákají do opuštěné továrny, kde ji hromadně znásilní. Film však neukazuje přímočarou brutalitu. Divák se dozvídá o okolnostech a o tom, co se vlastně ve staré továrně přesně odehrálo, postupně a spíše v náznacích, což ve výsledku působí ještě znepokojivěji.  Díky nastavené hranici trestní odpovědnosti mladí pachatelé uniknou potrestání ze strany justice. S tím se ale nedokáže vyrovnat otec nevinné oběti (Ondřej Vetchý), který se odhodlává vzít spravedlnost do vlastních rukou. Podplacená policie mu umožní vykonat na mladících pomstu dle libosti. Odhodlat se k vendetě však vyžaduje více odvahy, než si vůbec kdy dokázal představit…

Podle ohlasů byla spousta diváků po zhlédnutí snímku rozladěná z toho, že se jim nedostalo podívané, kterou očekávali na základě oficiálních trailerů k filmu. Zpětně jsem tedy ocenila, že jsem usedala do kinosálu v tomto směru „nepřipravená“ a bez jakýchkoliv předsudků. Kdo se těšil na souboj dua Vetchý-Kaiser v rolích otce a lesního správce, ten pravděpodobně odcházel z kina zklamaný. Skutečný boj, který se nám odehrává před očima, přece není reálnou potyčkou při výměně názorů ani odplatou za spáchaný zločin vykonanou na trojici mladíků. Je to vnitřní boj, který vede otec sám se sebou – boj s touhou pomstít smrt své dcery a s vlastním svědomím a lidskostí, které nelze potlačit. Rozhodnutí mu nijak neusnadňuje ani fakt, že je lékařem a ve svém povolání tedy naopak bojuje za záchranu lidských životů.  

Co se týče hereckého obsazení, sázelo se ve většině případů na jistotu. Ondřej Vetchý v roli zlomeného a zoufalého otce podává mimořádně emotivní výkon. Přesvědčivě působí i v pravděpodobně nejsilnější scéně celého filmu, kdy spoutaným pachatelům pouští z nahrávky jejich výpovědi, které divákům osvětlují brutální okolnosti aktu znásilnění. Nezaostávají ani Igor Chmela a Marek Taclík v rolích podplacených policistů. Oldřich Kaiser na plátně rovněž exceluje, přestože jeho postava se na scéně objevuje zbytečně pozdě a nemá tak možnost se dostatečně projevit, což je svým způsobem hlavní problém celého filmu. O jednotlivých postavách se nedozvídáme nic osobního – názor si na ně musíme učinit pouze na základě toho, jak jednají ve vypjatých situacích, jichž jsme svědky. Režisér sice nerozvíjí všechny zápletky a nepřináší odpovědi na otázky, které se divákovi honí hlavou, na druhou stranu ale možná právě díky tomu si film udržuje po celou dobu strhující tempo a stupňuje napětí, které vrcholí téměř až hororovou scénou odehrávající se v rákosí. Na celkové vypjaté atmosféře má samozřejmě obrovský podíl i vynikající kamera a dokonce ani občasné „dramatické“ roztřesené záběry nepůsobí v tomto případě příliš rušivě.  

Můžeme se ptát společně s jiným českým poetou „kdo je vrah a kdo je nevinný“. Vendeta nám však na tuto otázku neodpoví. Nesnaží se moralizovat a ukazovat prstem na ty „dobré“ a „špatné“ a to jí slouží ke cti. Je na každém z nás, jak posoudíme (či odsoudíme?) pohnutky jednotlivých aktérů. Přimhuřme oči nad občasnými chybami a nelogičností (Hned úvodní scéna, ve které čtrnáctiletý chlapec řídí auto, způsobí v kinosále nejedno pozvednuté obočí.), nad méně sebejistými hereckými výkony představitelů mládeže i nad nedořešenými motivy. Vendeta je na české poměry netypickým a originálním projektem, za který se debutující režisér Ondruš rozhodně stydět nemusí!

Minulý týden jsem si na filmové kritice prožila svých 5 minut slávy :D… odcházela jsem domů šťastná jako už dlouho ne a přiblble se usmívala na zbytek světa. Vlastně jsem v tom semináři jediný vetřelec, který není z oboru, a o to víc mě těší, že jsem někomu stála zato, aby si mě našel v ISu a přišel za mnou po hodině, aby mi řekl, proč se zahazuju na právech. No, sama nevím proč…asi proto, že teď už jsem zašla moc daleko na to, abych to mohla vzdát a naši mě nezabili nebo nevydědili (v tomto či opačném pořadí 8-)…). Poslední dobou mi příjde, že moje škola se stává balvanem, který mám přivázaný k noze. Všechno mě tam štve a vytáčí a těším se na okamžik, až z tama budu prchat s diplomem v ruce a radši už se ani neotočím. O tomhle ale tento článek být samozřejmě nemá, jen jsem si musela postěžovat :D. Dneska tu máme recenzi na televizní film Sráči, který běžel zhruba před 14ti dny v televizi, takže ho možná někdo z vás viděl. Shrnula bych ho jednou větou – ještě že jsem si k tomu koukání nachystala dva vrchovatý koše prádla na žehlení 8-)… P.S. Recenze je určená pro denní tisk.

Sráči z drsného kraje

Režisér Robert Sedláček se nám tento podzim rozhodl promlouvat do duše. Stejně jako jeho road movie Rodina je základ státu, která právě běží v kinech, i televizní krimi Sráči přichází s nesmlouvavou kritikou na hlavu prohnilé české společnosti prožrané korupcí a jinými oblíbenými „národními sporty“. Že se bude jednat o dva zpracováním zcela odlišné snímky, je však jasné hned po prvních minutách.

Film nás zavádí do nevábně vykresleného severomoravského Třince, rázovitého města, kde se mísí čeština a polština stejně jako prostitutky, gambleři a všelijaké další pochybné existence. Zde se setkáváme s ústřední dvojicí policistů – mladší Dan (Jaroslav Plesl) zatím ještě nepřišel o všechny ideály, proto jej jeho starší a zkušenější parťák Martin (Jiří Bartoška) pohotově zasvěcuje, jak to v tomto drsném kraji chodí. Oba ochránci spravedlnosti si „přivydělávají“ vybíráním výpalného u místních barmanů. Při jedné takové akci se náhodně dozvídají o plánovaném přepadení banky, ve snaze „pomáhat a chránit“ se tedy snaží dopadnout pachatele přímo při činu. Během přestřelky však Dan zastřelí jednoho z lupičů a kvůli nejasnostem při vyšetřování raději dává výpověď. Novou práci se mu podaří sehnat u bezpečnostní agentury. Shodou okolností se však již při první cestě s ozbrojeným vozidlem setkává s kumpánem zastřeleného zloděje Zidanem (Jaromír Dulava) i s dalším „starým známým“, kterého by tu vůbec nečekal…

Sráči jsou Sedláčkovým prvním neautorským celovečerním filmem, k němuž napsal scénář Zdeněk Zapletal. Co se tvůrcům snímku rozhodně podařilo, je příběh perfektně zasazený do zvoleného prostředí a vykreslení celkové atmosféry. Šedivé zaplivané město plné smogu a pochybných individuí funguje a působí na diváka jako místo, kterému by se rozhodně raději vyhnul – a to i za bílého dne. Za zmínku stojí i chytlavá titulní píseň v podání kapely Buty. O něco skeptičtěji se stavím k hereckému obsazení, které není vždy úplně trefné. Jiří Bartoška se přece jen neřadí mezi ty typické „záporňáky“, kteří jsou schopní v divácích vzbudit negativní emoce. Naopak Vladimíra Erbová v roli Danovy manželky není až takovým přešlapem, jak by se zprvu mohlo zdát; nicméně její dialogy s Pleslem působí příliš strojeně – vypadá to, jako kdyby mezi nimi neexistoval vůbec žádný vztah. Naopak Jaromír Dulava, Rober Mikluš, Petr Čtvrtníček i další představitelé „nekalých živlů“ jsou ve svých rolích velmi přesvědčiví.

Jako silné negativum vnímám zvukovou stopu – některým dialogům je velice špatně rozumět, ať už probíhají v polštině či v češtině. Na pováženou je i překolorovaný obraz, který nutí diváka k otázkám, zda by si už přece jen neměl pořídit nějaký lepší televizor -záhy však zjišťuje, že chyba pravděpodobně nebude na jeho přijímači…

Na kriminální drama je tempo filmu (zejména ze začátku) poněkud uspávací. Spíš než nálepku „krimi“ by si Sráči zasloužili přízvisko „ černá komedie“ – i v tomto případě bychom sice našli hluchá místa, kde humor pravda trochu pokulhává, jindy však snímek překvapuje údernými hláškami či jízlivým humorem (např. glosa o mrtvém, který dokázal pětkrát vystřelit). Sráči jsou filmem, který se nesmí brát příliš vážně. Přehnané hloubání nad jistou nelogičností v některých scénách je jen na škodu.  Ve chvílích, kdy se rozhodujete, jestli se smát nebo si zoufat, je prostě lepší se smát. Nejvíce se to projeví při závěrečné přestřelce, která je podbarvená dojemným šlágrem Michala Davida pějícího o tom, že „pár přátel stačí mít“…

No a aby toho růžovýho kýče nebylo málo, na tento týden jsme měli vyrazit do kina na nejnovější počin Alice Nellis – docela jsem se na to těšila čekajíce něco jako Ženy v pokušení, ve svém očekávání jsem ale zapomněla, že mi všechny filmy od Alice Nellis, co jsem zatím viděla, přišly strašný :D… Tenhle z toho tudíž ještě vychází docela dobře, ale žádné velké nadšení se přesto nekonalo 😉 …

(Rozpačité) Perfektní dny českých žen

O tom, že „i ženy mají své (perfektní) dny“, nás má přesvědčit nový snímek známé české režisérky a scénáristky Alice Nellis. Film Perfect Days vzniknul podle předlohy skotské dramatičky Lizy Lochhead. Už v roce 2003 Nellis tento příběh zrežírovala v Divadle Na zábradlí, kde se hra držela v repertoáru neuvěřitelných sedm let a představení byla navíc neustále vyprodaná. O to větší očekávání pak mohlo vyvolat převedení tak zdařilého díla na filmové plátno.

Celý děj filmu se točí okolo životem zklamané čtyřicátnice Eriky (Ivana Chýlková) – hvězdy televizního pořadu „Před a po“ a zároveň majitelky kadeřnického salónu. Ve své práci je úspěšná, co ji však trápí, jsou neodbytně tikající biologické hodiny. Erika věří, že dítě dá jejímu životu konečně smysl a směr a je pevně odhodlána pořídit si ho – ať už přirozenou cestou nebo za pomoci jiných metod, které nabízí moderní doba. Když selže původní plán svést bývalého manžela (Bohumil Klepl), nastupuje alternativní metoda oplodnění homosexuálním kamarádem Richardem (Ondřej Sokol). Nejvíce však Eričiným životem otřese utajený poměr s mladičkým barmanem Adamem (Vojta Kotek), synem její bývalé švagrové (Zuzana Bydžovská)…

Tahounem celého filmu je bezesporu Ivana Chýlková, jíž role charismatické kariéristky, v níž se náhle probouzí mateřské pudy, výborně sedla. Zajímavým překvapením je však i Vojta Kotek, kterého máme zafixovaného spíše jako svůdníka z komedií pro teenagery, kupodivu je ale přesvědčivý i při „balení“ ženy o generaci starší. V roli homosexuálního kamaráda Richarda překvapuje i baví Ondřej Sokol, který se své úlohy zhostil skutečně s (čtyřprocentní) grácií.

Herecké obsazení bezpochyby nebylo šlápnutím vedle, vydařené hudbě v podání kapely Circus Ponorka se rovněž nedá nic vytknout, něco tady však přesto nefunguje… Už při úvodních scénách filmu se vtírá nutkavá myšlenka, že na plátně se neodehrává nic novátorského, něco takového tady přece už bylo… Nabízí se srovnání s Vejdělkovými Ženami v pokušení či Románem pro ženy (zejména několik prvních minut odehrávajících se v kadeřnickém salóně až nepříjemně připomíná tento Renčův počin). Na rozdíl od výše uvedených snímků však Perfect Days chybí potřebná „šťáva“, což ani několik vydařených momentů a vtípků nezachrání. Alice Nellis má rozhodně výjimečný dar vykreslit vypjaté scény mezi ústředními postavami s citem, bez zbytečného kýče a hysterie – komediální poloha jí ale příliš nesedí. Zvolený žánr může na diváka působit trochu zmateně. Na to, aby film mohl být čistokrevnou komedií, obsahuje až příliš mnoho dramatických vsuvek a úsměv často hořkne na rtech. Část filmu Alice Nellis natočila v prostředí La Fabriky a využila ukázku z představení La Putyka, což je pro divácké oko jistě zajímavé, na druhou stranu to však působí jako určitý druh nepatřičné reklamy – a podobných momentů by se bohužel v Perfect Days našlo více. Když si připomeneme filmy, které Alice Nellis natočila dříve (Tajnosti, Výlet), tak trochu to vypadá, jako by se tentokrát přecejen chtěla trochu přiblížit (a podbízet) masám diváků, dělá to však zároveň velice opatrně a zůstává stát nakročená kdesi na půl cesty k mainstreamu. Je to poloha, která jejím filmům nesedí ani nesluší, a tak „Perfektní dny“ i přes veškerou snahu zůstávají jen slabým odvarem podobných „dámských“ komedií, které se u nás v posledních letech natočily…

Celkový dojem po opuštění kinosálu je tedy poněkud rozpačitý – místy silné momenty, místy zklamání.  Na jednu stranu vynikající herecké výkony, jinde čiší z Perfect Days komerčnost, křečovitost a kýč. Kdoví, jakým směrem se tvorba Alice Nellis bude ubírat do budoucna. Zdá se však, že tudy cesta k nadšeným divákům nepovede…