Byť studujíc na půdě právnické fakulty, do politických debat se zásadně nepouštím, na hodinách politologie jsem si vždycky připadala poněkud nepatřičně a popravdě mě politika vlastně vůbec nebaví. Prokrastinace je ovšem tak mocná činnost, že člověka kolikrát zavede až za hranice všedních dnů 8-)…To jsem se takhle před několika dny poflakovala po domě, samozřejmě v rámci studia, a v obývákové knihovničce jsem narazila na malou červenočernou knížečku. Knihy mě celý život velice lákají a ve zkouškovém to platí dvojnásob – pokud to samozřejmě není literatura k věci 8-)…Ze zvědavosti jsem si přečetla anotaci na obálce a ta mě zaujala natolik, že jsem brožurku okamžitě zabavila a rozhodla se ji „v rámci studia“ přečíst. A to i přes její politologický název 8-)…
A teď tedy konečně k samotnému obsahu: Esej Komunismus a socialismus je myšlenkově bohatým a vpravdě prorockým rozborem totalitních společenských systémů, vycházejících z idejí utopického socialismu a komunismu. Mnohé z toho, nač se v něm varovně ukazuje, se bohužel během 20. století téměř doslova naplnilo. Italský liberální myslitel, katolický kněz Antonio Rosmini přednesl svou řeč v roce 1847 – tedy sto let před komunistickým pučem v Československu i sto let před známou antiutopií 1984 od George Orwella! Knížka je opatřena doslovem, který čtenáře uvádí do Rosminiho životních osudů a do jeho mnohovrstevnatého myšlení. Rosminiho osobnost mě zaujala už z toho důvodu, že je rodákem z Rovereta, severoitalského městečka, které jsem letos měla tu čest navštívit a snad se brzy konečně dokopu k tomu o těch nádherně strávených dnech taky něco sepsat sem na blog :-)…
Velice nadčasová esej popisuje možné důsledky po případném vítězství levicově radikálních myšlenek, které by zásadním způsobem měly vliv na společnost ve všech oblastech. Serbati se z pozice teologa věnuje tématům mravnosti a dobra. Serbati v úvahách o dobru jednoznačně tvrdí, že dobro „nejsme s to plně ohodnotit jinak než v konfrontaci se zlem a že pravda nikdy nezazáří před našima očima tak jasně, jako když ji porovnáváme se lží“. Pro Serbatiho zlo a lež představují falešní mudrcové, lžiproroci a utopisté. Tak vnímá autor následovníky myšlenek C. H. R. de Saint-Simona, Roberta Owena, Charlese Fouriera a dalších. Serbati představuje své vnímání společnosti a obhajuje liberalismus, který vnímá jako „politický i právní systém, jenž všem zabezpečuje vzácný poklad právních svobod“. Právo je popisováno jako projev a záštita svobody. Antonio Serbati upozorňuje na to, že v případě ztráty svobody by se lidé místo ve svobodné společnosti ocitli ve věznici.
Pro současné čtenáře, kteří jsou na rozdíl od Antonia Serbatiho obeznámeni s více než stoletým vývojem levicových koncepcí, které v mnoha případech vedly k fatálním důsledkům, jsou podstatné pasáže, jež celkem trefně představují obtíže v případě vítězství ultralevicových myšlenek. Zcela jednoznačně Serbati tvrdí, že vláda socialistických utopistů by vedla k sociální nespravedlnosti, úpadku morálky, omezování náboženských svobod, zániku práva na osobní vlastnictví,ale i zničení rodinných pout, práv jednotlivců (přirozených, občanských a politických) a mezinárodních práv. Serbati se zamýšlí i nad případným budoucím společenským systémem, přičemž vyvozuje, že jistě budou v novém uspořádání existovat vladaři i ovládaní. První skupině se bude jednat o majetek a kontrolu nad bohatstvím, druhá skupina pak má očekávat péči ze strany příslušníků první skupiny, která bude schopna bohatství spravedlivě rozdělovat. Zmocnit se veškerého majetku je podle Serbatiho mnohem snadnější operací než proces samotného rozdělování v přesně nespecifikované budoucnosti.
V kapitole “Monopol moci” Serbati upozorňuje na důsledky Fourierových koncepcí, z kterých vyplývá, že “vláda bude přesně určovat a kontrolovat každý den i každou hodinu života všech jednotlivců, a tak nikdo nebude mít ani chvilku sám pro sebe”. Jiná kapitola týkající se rodiny, výchovy a vzdělávání je kritická k myšlenkám, které jsou známy již od Platóna. Těmito myšlenkami jsou například požadavky, aby děti v komunistických systémech neznaly své rodiče, aby byla uplatňována důsledně veřejná výchova atp. V dalších oddílech eseje se Serbati zaměřuje na témata, která jsou pro komunismus, socialismus a fourierismus spjata s popřením přirozenosti, a upozorňuje na fakt, že tyto skupiny nemohou otevřeně vystoupit na světlo, protože od těchto společenských systémů svět nemůže očekávat žádné svobodné volby nebo čestné svobodné soupeření o politické funkce.
Serbati jakoby popisoval následný vývoj v některých zemích Evropy po r. 1945. Jeho slova nejsou slova vizionáře, ale filozofa a teologa, který reagoval na myšlenky prvních radikálních socialistů. Z úvah o uspořádání společnosti podle koncepcí, které prezentoval Saint-Simon, Robert Owen a další Serbati usuzuje, že tito reformátoři “místo toho, aby lidi pozvnášeli, chějí z nich nakonec udělat tažná zvířata; místo toho, aby zajistili mír, chystají válku proti všem; místo vlády práva má podle nich nastoupit vláda síly; místo toho, aby spravedlivě rozdělili bohatství země, chtějí ho ve skutečnosti bezbřehým způsobem akumulovat; místo ohraničení pravomocí vlád chtějí vytvořit naprosto nekontrolovatelnou a nikým neodvolatelnou vševládu; reformátoři také nechtějí žádnou spravedlivou konkurenci, protože všechno bude muset být pod diktátem zmíněné vševlády”. Serbati zkrátka popsal precizně vývoj, který by následoval po převzetí vlády v jednotlivých státech ze strany ultralevice.
Ani nadále se nehodlám pouštět do nějakých politických debat, ovšem Rosminiho esej bych doporučila k přečtení každému, minimálně pro zamyšlení. Z toho, s jakou přesností tento italský myslitel předpověděl na základě idejí utopického socialismu některé důsledky a vývoj ve 20. století docela mrazí…
P.S. Později jsem přemýšlela, kde se u nás v knihovně toto dílko vůbec vzalo, protože za jediný zdroj politiky v naší domáctnosti jsem dosud považovala pouze plátek MF Dnes :D…Po důkladném přezkoumání tiráže jsem ale zjistila, že se na vydání této eseje podílel jeden z mých bratránků :-)…
