Autor: Jana

Hned na druhý den jsme si naplánovali atrakci, bez jejíž návštěvy bychom snad ani nemohli odjet domů. Pro mnohé je možná Eiffelovka pařížským klišé, ale věřte mi, že když ji člověk vidí na vlastní oči, je to docela silný zážitek. Za krásného slunečného rána jsme vyrazili na plácek nazvaný Trocadéro. Právě tady se před vámi objeví ten slavný obrázek, který znáte z pohlednic – Eiffelovka v celé své kráse. Hned na úvod mě překvapila její velikost, představovala jsem si ji tak poloviční.

Poté, co jsme se prošli okolo obrovské fontány, zamířili jsme pomalu dolů k Seině. U slavné věže už se šikovala dlouhatánská fronta, ale ta nás v tuhle chvíli moc nezajímala. V našich žaludcích se totiž ozval hlad a my se nejprve potřebovali na ten výšlap nahoru posilnit. Vzali jsme si s sebou deku i jídlo, které jsme nakoupili předchozí den cestou od Pantheonu, a udělali si královskou snídani přímo pod Eiffelovkou :-)!

Zde by se možná hodila malá gurmánská odbočka. Zpočátku jsme měli docela obavy, jak se tady v Paříži budeme stravovat, jak to tady bude s obchody a cenami jídla. Naštěstí hned první den jsme objevili síť obchodů Monoprix, ve kterých seženete naprosto všechno, od jídla a pití přes drogerii až po oblečení a kuchyňské potřeby. A ceny jsou někdy až překvapivě příznivé i pro našince. V Paříži se dá také narazit na supermarkety Carrefour, které jeden čas fungovaly i v České republice. Ty mi, co se týče cen, přišly možná ještě o něco málo levnější. Sortimentem se od Monoprixů nijak výrazně nelišily. Nejčastěji jsme si tam kupovali pečivo, obložené sendviče, paštiky, sušené šunky a samozřejmě francouzskou klasiku: víno, olivy a sýry :-). Všechny tyhle potraviny se daly sehnat i za pár euro v luxusní kvalitě, což platilo především pro sýry a víno. Za peníze, za které bychom u nás dostali sotva krabicák, jsme si v Paříži užili skutečně lahodný mok :-).

Ale vraťme se zpátky pod Eiffelovu věž… Po snídani jsme si plácek před Eiffelovkou obešli a pořídili několik fotek, a poté jsme se konečně odhodlali stoupnout si na konec řady, která nakonec nebyla zas až tak dlouhá, jak se zprvu zdálo. Určitě jsme v ní nečekali dýl než půl hodiny. Přes security jsme taky prošli bez problémů a to dokonce i se švýcarským nožem v batohu. Zakoupili jsme si vstupenky do druhého patra (pro mlaďochy do 24 let je to se slevou) a vydali se na ten výstup. Protože už se mezitím sluníčko vyšplhalo pěkně nahoru a začalo pálit, byla to celkem fuška. Poprvé za naši pařížskou dovolenou jsem ocenila, že s sebou táhnu malou vodu ve spreji a co pár kroků jsem se jí osvěžovala. Podruhé jsem ji docenila na výletě ve Versailles, kde jsme si užili skutečně tropický den, ale o tom se tu jistě ještě dočtete. Výstup nás tedy celkem vyčerpal, ale ten nádherný výhled za to skutečně stál…

Vůbec nemám představu, kolik času jsme strávili nahoře na Eiffelovce focením, kocháním a rozjímáním, které další části Paříže musíme navštívit. Dolů nás vyhnala teprve žízeň. Prošli jsme se Martovými poli, v jejichž zadní části zrovna probíhal jakýsi festival, a zamířili směrem k Invalidovně. V přilehlé uličce jsme brzy objevili obchod, takže jsme uhasili žízeň a vydali se vstříc slavné Napoleonské hrobce. Přišli jsme asi třičtvrtě hodiny před zavíračkou, a proto se tady naštěstí žádná fronta nekonala. Stejně jako u spousty dalších památek v Paříži, i do Napoleonské hrobky mají studenti z Evropské unie do 25ti let vstup zdarma. I díky této možnosti jsme se během našeho pobytu podívali na spoustu zajímavých míst, kam bychom třeba normálně kvůli vysokému vstupnému nezavítali (a byla by to škoda). Další věc, která mě na Paříži a jejích památkách příjemně překvapila, byla možnost focení kdekoliv v interiérech – dokonce i v muzejích. Tomu také vděčíme za nějakých 1500 fotek, které jsme si z francouzské metropole přivezli :-).

Zdobný interiér Invalidovny určitě stojí za vidění. Mně osobně se líbil mnohem víc, než třeba strohý a ponurý Pantheon – ikdyž ten je zase hezčí zvenčí :-). K návštěvě nás nalákal také přilehlý park, odkud nás však záhy vyhnal četník, protože se areál večer zamyká. Do setmění zbývalo pořád ještě dost času, a tak jsme se zatoulali do jedné malebné uličky, kde jsme se rozhodli zjistit, co mají Francouzi pořád na tom vysedávání před kavárnami. No a jakým lepším způsobem to zjistit, než si před tu kavárnu s kávičkou sednou taky, že :-). Ulice byla plná malých obchůdků, pekárniček, kaváren a restaurací, květinářství, jídel všeho druhu a člověk nevěděl, kam se dřív podívat. Kolem neustále proudily davy lidí, a proto jsme byli rádi, že na nás zbyl jeden z posledních volných stolků před kavárnou, odkud jsme tento ruch mohli pozorovat a zároveň se stát jeho součástí. Venkovní stolky jsou ve francouzských kavárnách hrozně mrňavé, takže se vám na ně vejde akorát tak ta káva a karafa s vodou. Sousedi vedle nás si objednali i jídlo a museli jsme jim nabídnout, ať si jeden talíř odloží k nám, protože by se jim to tam všechno prostě nevešlo :D. Přestože mini kafe nás stálo každého zhruba 3 eura, francouzské kavárny jsou zážitkem, který by bylo škoda nechat si ujít – neopakovatelná atmosféra je v ceně :D…

U kafíčka jsme seděli asi hodinu, a poté už byl nejvyšší čas vyrazit zpátky k Eiffelovce, abychom si ji mohli vyfotit rozsvícenou. Opět jsme zakempili v Martových polích na dece, povečeřeli jsme v podobném stylu jako ráno, a to už se pomalu blížila celá a my zvědavě čekali, cože se tedy bude dít. No, každou celou se děje zhruba to, že se Eiffelovka rozzáří jako disko-koule. Mně osobně se ve tmě líbila víc bez těch blikajících efektů, ale turisti si na tu show asi potrpí :D…

Po tomto představení jsme se pomalu vraceli kolem Seiny zpátky ke Trocadéru, kde náš den původně začínal. A ano, je to prostě nejlepší místo k pozorování i focení Eiffelovky, ať už v noci či ve dne :-)…

Věřím, že po tomto článku už jistě musíte mít Eiffelovky plné zuby :D, ale my vůbec nelitovali, že jsme u této památky strávili prakticky celý den. Chtěli jsme si ji zkrátka užít. Naše další dny už pak samozřejmě nebyly tolik „jednotvárné“, ale o tom si tu budete moct přečíst zase někdy jindy… 🙂

Vím, že někteří už na tento příspěvek netrpělivě čekáte a já se stále neměla k činu. Dovolila jsem si vytvořit na blogu novou rubriku, speciálně věnovanou Francii. Stejně jako v případě mé zaoceánské cesty mám pocit, že si to tato země zaslouží. A jistě ani nemusím dodávat, že fotek i zážitků jsme si odsud přivezli celou řadu, takže vás čeká hodně článků na pokračování :-)…

Cestu do Francie jsme si vysnili už dávno, původně jako odměnu za Péťovy inženýrské státnice, které se ale nakonec odehrály až koncem léta, a tak jsme Francii museli o rok odložit. Když jsem úspěšně odstátnicovala i já, prázdninovým plánem jsme si pořád nebyli úplně jistí. Brašule, kterému práce nedovolila přiletět na moje promoce, mi jako odškodné nabídnul prázdninový azyl v americké metropoli, ale všechno se to semlelo moc narychlo a my si nebyli jistí, jestli bychom to zvládli dobře naplánovat. Nakonec to okolnosti tak nějak všechno rozhodnuly za nás a my dali přecejen přednost našemu původnímu plánu – prázdninám v Paříži. Hodně nás navnadily také zážitky z BlogHýsku :-).

Přesto všechno byla Paříž svým způsobem „hurá-akcí“. Jízdenky na bus jsme si kupovali pouhé 3 dny před odjezdem, ubytování rezervovali jen o něco málo dříve a program vymýšleli prakticky za pochodu – za pomoci dvou spíše archaických průvodců zapůjčených v kroměřížské knihovně :D. A možná i díky tomu se vlastně všechno tak báječně vyvedlo :-)…

Nemůžu ovšem nezmínit, že samotný den odjezdu pro nás nezačal příliš slavně. V naší čtvrti probíhalo toho dne blokové čištění, kdy musí všechna auta z ulice až do odpoledne zmizet. My na to samozřejmě v tom zmatku kolem zařizování zapomněli a auto nám odtáhli. Místo balení tedy Péťa musel jet ještě to dopoledne až kamsi do Lískovce auto vyzvednout. Naštěstí jsme i přes tuto komplikaci všechno stihli, protože autobus do Prahy nám odjížděl až o půl 8 večer. Měla jsem docela obavy z tak dlouhé cesty busem – přecejen 14 hodin je 14 hodin. Nakonec ale musím říct, že to nebylo tak zlé, jak jsem si představovala. Jeli jsme sice tou nejstarší Student Agency herkou, kde nejsou tak pohodlné sedačky a Fun and Relax už vůbec ne :D. Přes noc se mi ale podařilo i párkrát usnout, což se mi na cestách moc nestává, takže i díky tomu ty nekonečné hodiny nakonec docela utíkaly. Cestu mi zpříjemnilo i několik dalších věcí, které jsem si moudře přibalila do kabelky. Pokud už jste někdy jeli se Student Agency delší trasu, jistě mi dáte za pravdu, že v SA busech je strašná zima, kterou má na svědomí permanentní klimatizace. V horkých letních dnech jistě příjemná věc, leč v noci jistota rýmy/bolesti v krku. Bez šátku bych proto do busu nesedla. Další věc, která se mi v noci moooc hodila, byly vlněné návleky na nohy. Prostě každá vrstva oblečení navíc bodla. Po ranní zastávce kdesi u německých hranic už začalo svítat, a krom občasného poklimbávání mi vzrušení z toho, že už se blížíme k našemu cíli, nedalo usnout.

Předpokládaný příjezd do Paříže byl stanoven na 13:05. Autobus nás vyplivnul u nádraží Gare de L’Este a my jsme se vydali hledat vlez do metra. Naštěstí nám z této zastávky měla jet přímá linka až k našemu hotelu. Poté, co jsme nalezli metro, následovala další zkouška inteligence v podobě zakoupení lístků u automatu. Zpočátku nad námi automat vyhrával 2:0, brzy jsem ale u kolegy vedle odkoukala, že automat nemá dotykovou obrazovku, nýbrž dotykový válec :D. Po nastavení anglického jazyka už pak všechno bylo jednoduché :-). Dále jsme se zasekli u turniketů, které nefungují na klasickém českém principu, že vložíte lístek jen tak „napůl“, aby se procvaknul. Francouzský turniket vám lístek při vložení „sežere“ a vyplivne vám ho na jiném místě. No, chvilku nám trvalo, než jsme to pobrali :D. Jinak ovšem zpětně musím francouzské metro pochválit, a to především za kvalitní značení. Nikdy jsme nikde nemuseli bloudit a hledat cestu v mnohdy spletitých podzemních uličkách. Kdykoliv jsme se dostali na rozcestí a nevěděli kudy dál, objevila se cedule, která napověděla. Mapy metra jsou navíc také na každém kroku.

Bezproblémové bylo rovněž hledání našeho hotelu Formule 1 Porte de Châtillon. Od konečné metra jsme šli ještě asi 10 minut pěšky a brzy jsme stáli na místě. Měli jsme trochu obavy, jestli na recepci vůbec někoho zastihneme a budeme se moct hned ubytovat. Hotely řetězce Formule 1 jsou totiž pověstné tím, že recepce fungují pouze v určitý časový interval během dne. Pokud se do tohoto intervalu netrefíte, dostanete se dovnitř na číslo kreditní karty, kterou jste ubytování zaplatili. My jsme však měli platit až na místě, takže jsme se báli, že budeme muset čekat někde před hotelem až do 5ti, než se recepce otevře. Měli jsme ale to štěstí, že naše Formule byla opravdu veliká a recepce tam fungovala prakticky nepřetržitě. Nebyl problém domluvit se s personálem angličtinou, zaplatili jsme, obdrželi kód od našeho pokoje a mohli se jít hned ubytovat.

Číselné kódy mi přijdou jako docela dobrý a praktický vynález už proto, že s sebou nemusíte tahat klíče. Na druhou stranu si dokážu představit, že pro společensky unaveného turistu může být v takhle velké Formuli problém trefit i správný pokoj, natož pak správný šestimístný číselný kód :D. My si náš kód naštěstí rychle zapamatovali a pro jistotu si ho ještě uložili jako číslo do mobilu – kdyby náhodou :D.

Zpětně hodnotím bydlení ve Formuli opravdu maximálně pozitivně. Pokoje poměrně prostorné a světlé, žádný ruch, každý den úklid a (pokud máte štěstí na správný pokoj) výhled na hřbitov v sousedství jako bonus – ach, jak francouzské :D! Za ty peníze v Paříži prostě nic lepšího neseženete. Snad jediným negativem jsou společné sprchy a toalety na chodbě. Ty nejsou ani rozdělené podle pohlaví, což by mi až tak nevadilo, ale hlavně je dost vopruz courat se rozespalá v pyžamu v noci na záchod a ještě v polospánku pak vyťukávat vstupní kód od vašeho pokoje. Navíc se jedná o takové ty záchody ve formě buněk, které se po použití samy spláchnou, zamknou a umyjí. Mojí noční můrou tedy samozřejmě bylo, aby mě někdy záchod nezamknul a nezahrnul do všeobecného úklidu :D. Sprchy fungovaly na tom samém principu. Co se týče čistoty těchto společných prostor, občas to taky nebyla žádná hitparáda, ale na druhou stranu jsme na hotelu netrávili zas tak moc času, aby mi to nějak vadilo. Zvyknout se dá na všechno, pokud jste ochotní trochu slevit ze svých hygienických nároků.

Přestože jsme byli po cestě docela znavení, Paříž nás lákala, a tak jsme se jen převlékli, vyčistili si zuby a vyrazili na průzkum. Po slavném bulváru Saint-Michel 🙂 jsme došli až k překrásným Lucemburským zahradám a budově senátu. Tohle půvabné místo si mě získalo hned na první pohled a vůbec se nedivím, že sem Pařížané chodí tak rádi odpočívat. Nikdo tu nikam nespěchá, všichni sedí na židličkách rozestavěných okolo fontány, čtou si nebo se jen tak sluní. Ani my jsme neodolali a udělali si tu přestávku k načerpání nových sil :-).

Naše další kroky vedly k nedalekým budovám Sorbonny a hlavně Pantheonu. Ten už byl sice zavřený, ale i zvenčí nám měl co nabídnout. Tady nás však přecejen zastihla únava z celodenního cestování, a rozhodli jsme se nechat další objevování Paříže na zítra. I tak nás ještě čekala dlouhá cesta domů a shánění večeře. Protože i mě už dnes přemáhá únava, nechám si další zážitky z Francie zase na jindy. Jestli se mě bude povídavá držet i nadále, vidím to na několikadílný román :D…