Autor: Jana

Myslím, že nadešel čas zrekapitulovat poslední část dovolené v Českém ráji, než to všechno zapomenu :-). Sobota měla být dle předpovědi deštivá, zvolili jsme tedy jako nejvhodnější program cestu po okolních hradech a zámcích, kde se bude dát v případě nepřízně počasí schovat. Úplně ze všeho nejdříve jsme ale zamířili do Rovenska pod Troskami, kde se nachází známá zvonice se třemi zvony obrácenými srdcem vzhůru. K této zajímavé raritě se váže pověst, která praví, že obrácené zvony nechala udělat vrchnost jako trest rovenským rebelům, kteří se bránili katolické víře, aby se nemohli tak snadno svolávat zvoněním. Rovenští však vymysleli způsob, jak zvony uvést do pohybu, a sice důmyslným, ale také poměrně nebezpečným systémem šlapání. Ten se udržel dodneška, a přestože už zvonice vypadá poměrně chatrně, stále se najde pár odvážlivců, kteří se tomuto adrenalinovému umění rádi přiučí. Zvoní se nicméně „jen“ v neděli a při výjimečných příležitostech.

Z Rovenska jsme pokračovali do Turnova na zámek Hrubý Rohozec. Ten sice zvenčí vypadá (zejména v kontextu většiny hradů a zámků v okolí) poněkud zanedbaně, ale byla by velká škoda ho obejít, protože ukrývá krom zajímavé historie také překrásné původně zařízené interiéry. Předchůdcem dnešního zámku byl raně gotický hrad postavený po roce 1300. Na počátku 16.století došlo k přestavbě Hrubého Rohozce na pohodlné pozdně gotické sídlo. Zámek byl aktivně obýván v podstatě až do 2. světové války a do té doby si prošel celou řadou dalších přestaveb a úprav. V roce 1628 získal zámek do svého vlastnictví Mikuláš Des Fours, jehož rod pak Hrubý Rohozec obýval až do konfiskace v roce 1945. Interiéry zámku jsou prezentovány v původní podobě ze 30. let, kdy zde žil předposlední majitel Hrubého Rohozce hrabě Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode. Jeho životní příběh je poměrně kontroverzní. Mikuláš se už od mládí zajímal o historii svého rodu a ušetřil historikům spoustu práce tím, že nechal popsat téměř každý portrét a řadu předmětů na zámku. Ve 30. letech se však přiklonil k fašismu a v roce 1938 se stal členem Sudetoněmecké strany. Jeho manželka i prvorozený syn tak učinili rovněž, mladší synové vstoupili do Hitlerjugend. Záhy se ukázalo, že tím si celá rodina podepsala ortel. Mladší syn zahynul na frontě, Mikuláš (coby těžký kuřák) ještě za války zemřel na rakovinu hrtanu a manželka s druhým synem umírají za ne zcela vyjasněných okolností záhy po skončení války. Musím říct, že přestože Hrubý Rohozec rozhodně nepatří k těm nejvyhledávanějším památkám v Českém ráji, mě jeho příběh a celková atmosféra zaujaly snad nejvíc.

Po návštěvě zámeckého parku jsme vyrazili vzhůru za další památkou – malebným zámkem Sychrov.

Sychrov je opravdu okouzlující místo, natáčela se tu nejedna pohádka a protože byla zrovna sobota a počasí se umoudřilo, proháněla se po rozlehlém zámeckém parku také nejedna nevěsta :D…

Ani zde jsme si nenechali ujít prohlídku hlavního okruhu, nicméně byli jsme z ní poměrně zklamaní. Skupinku tvořilo příliš mnoho lidí a sychrovské komnaty jsou dost malé, takže se několikrát stalo, že jsme se buď mačkali v jedné místnosti nebo část skupinky zaostávala ve vedlejší místnosti, protože už by se nevešla. Tak či tak to dost kazilo dojem z prohlídky a jako bonus výklad neustále narušovalo neuvěřitelně zlobivé dítě, kterému rodiče nebyli schopni ucpat ústní otvor, což průvodkyni dost točilo (ani se nedivím), takže jim pak po skončení prohlídky sotva odpověděla na pozdrav.

Abychom si zpravili náladu, vydali jsme se na procházku po upraveném zámeckém parku, který skrývá spoustu hezkých zákoutí, například vyhlídku, z které jsme krásně viděli na Ještěd. Po obědě jsme se ještě vydali pro kešku k památníku připomínajícímu návštěvu císaře Františka Josefa na Sychrově. Před odjezdem jsme se cestou k autu potěšili pohledem na stádo koziček pasoucích se za plotem a už jsme frčeli za další pamětihodností.

Čtvrtou zastávkou se pro nás stala působivá zřícenina hradu Frýdštejn. Bohužel jsme se na Sychrově zdrželi moc dlouho a prohlídku jsme už nestihli, ale vydrápali jsme se alespoň na louku nad Frýdštejnem, kde jsme si užili skoro stejně krásný výhled, jako z hradní věže. Na Frýdštejně se mi líbilo možná úplně ze všeho nejvíc a kdybychom neměli ten den před sebou ještě další program, asi bych v trávě pod hradem s okouzlujícím výhledem seděla dodnes :)…

Měli jsme v plánu navštívit ještě nedaleký hrad Vranov, ale nakonec jsme tento nápad opustili a vydali se raději do Malých Skal. Vranov nás přesto neminul, jeho silueta na skalách je k nepřehlédnutí. Za jeho fotkou jsme neváhali zajet do uzoučké obytné zóny, odkud byl pěkně vidět.

Poslední štací toho dne se tedy stal skalní labyrint v Malých skalách, které jsou možná neprávem turisty opomíjené. Nám se tu líbilo moc a litovali jsme, že nám na tuto část zbylo jen něco přes hodinku. Na večer jsme totiž opět měli objednanou večeři z voucheru O:-), takže jsme se museli do 9ti vrátit do penzionu.

Uteklo to jako nic a byl tu poslední den dovolené. Pokusili jsme se z něj vytěžit maximum a navštívit 3 zajímavá místa, která jsme dosud nestihli. Nejprve jsme se tedy vyšplhali na rozhlednu Tábor, vedle které jsme celou dobu bydleli, a tak by byla škoda ji opomenout. Nabízí prý jeden z nejkrásnějších výhledů na naši zem a musím říct, že je to pravda. Ráno se sice po obloze honily mraky, ale i navzdory tomu ten výhled stál zato…

Dále naše cesta vedla na zříceninu hradu Valečov, jehož malebnost inspirovala i Karla Hynka Máchu, který toto místo několikrát navštívil a dochovalo se dokonce několik jeho skic, na kterých Valečov zachytil. Jedná se o poměrně zachovalou zříceninu s dlouhou historií. Náš pan průvodce byl ale děsný suchar (byť měl na sobě kovbojský obleček :D) a u jeho výkladu jsem pospávala, tak vám toho k historii Valečova moc neřeknu :D.

A na konec naší dovolené jsme si nechali turisty okupované Drábské světničky, které jsou od Valečova coby kamenem. Šplhá se k nim po místy docela nebezpečných schůdcích a žebřících a fakt nechápu, kde se tam nahoře vzalo tolik dětí a psů :D. Každopádně je to další z místních skalních zajímavostí, které stojí zato vidět na vlastní oči. Archeologické nálezy svědčí o tom, že Drábské světničky byly osídleny od 12. do 15. století. Zdá se, že dřevěný a ve skále vytesaný hrad, po němž se zde zachovaly stopy, byl poslední etapou stálého osídlení. Není však vyloučeno, že světničky byly využívány jako příležitostného útočiště ještě mnohem později.

Z Drábských světniček nás nakonec vyhnal liják i tlačící čas – čekala nás totiž ještě dlouhá cesta domů. Naštěstí jsme ji zvládli poměrně rychle a krom bloudění na začarovaném kruhovém objezdu v Kolíně i bez větších potíží :). Jsem ráda, že jsme toho stihli tolik, ale mít ještě pár dnů navíc, určitě bychom věděli, co s nimi. Prostě i ta nejlepší dovolená má svou vadu – hrozně rychle uteče O:)…

Konečně přináším pokračování našeho putování po Českém ráji. Třetí den dovolené jsme zahájili další známou místní dominantou – hradem Trosky. Když jsem zde byla naposledy, byla zpřístupněna pouze jedna věž, ale dnes už je možné vylézt na obě, protože k té nižší, Babě, bylo přistaveno schodiště. Trosky jsou opravdu působivou památkou, kterou při návštěvě Českého ráje prostě nemůžete vynechat. Díky své poloze i výrazné podobě jsou Trosky dobře vidět ze spousty jiných turisticky atraktivních míst Ráje, a když se před vámi při cestování náhodou vyloupne jejich obrys, je to úchvatný pohled, kvůli kterému neváháte zastavit mezi poli a fotit jako o život :-)…

Trosky vyrostly na dvou čedičových homolích koncem 14. století. O tom, jak hrad vypadal v době svého vzniku, se mnoho neví, protože se nedochoval žádný obraz ani rytina. Už za třicetileté války byl hrad opuštěný a zpustlý a teprve v období romantismu, kdy se stal zdrojem inspirace pro řadu malířů i básníků, došlo k jistému oprášení jeho zašlé slávy. V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů.

Z Trosek vedly naše kroky do nedalekých Hrubých skal. Počasí nám ten den moc nepřálo, ale prý se tu stejně tma a vlhko drží po celý rok. Hrubé skály mají trochu jinou atmosféru než ty Prachovské, nicméně i zde si přijdou na své milovníci malebných vyhlídek a rozličných skalních útvarů. Okruh je mnohem delší, než ten v Prachovských skalách – dohromady jsme v Hrubých skalách strávili neuvěřitelných 7 hodin a nachodili 9 kilometrů, což nás tedy pěkně odrovnalo :-)…

Jedním z nejzajímavějších a zřejmě i nejznámějších hruboskalských útvarů je toto skalní okno. Váže se k němu pověst, která praví, že kdo se k němu postaví zády a podaří se mu prohodit otvorem šišku, tomu se splní přání. Před 13ty lety se mi to nepodařilo, ale od té doby jsem hodně trénovala :). A kdyby vás to zajímalo, přála jsem si, aby se zlepšilo to mizerné počasí, což se na druhý den navzdory nepříznivé předpovědi skutečně vyplnilo :O!

V Hrubých skalách rozhodně nesmíte minout Mariánskou vyhlídku, která nabízí krásný pohled na zámek Hrubá Skála i vzdálenější Trosky.

Cestou jsme minuli i několik pramenů – nacházeli jsme se koneckonců v tu chvíli jen malý kousek od Sedmihorek, někdejších lázní, kde jsme tenkrát před 13ti lety s našima bydleli – a v lesích jsme dokonce narazili na skřítka O:)…

Z hruboskalského okruhu jsme posléze odbočili na cestu k nedalekému hradu Valdštejn. Před hradem jsme se však zastavili na kávičku a místní pivo Rohozec, takže jsme poslední prohlídku nakonec těsně nestihli (holt pátek třináctého 8-)). I tak jsme si ale nakonec Valdštejn prohlédli, byť „zespoda“ :D.

Při zpáteční cestě z Valdštejna nás bohužel opět dostihlo nepříznivé počasí a protentokrát už se nás jen tak nepustilo. Vydatně lilo, až dokud jsme nedošli k poslední známé vyhlídce – vyhlídce na Kapelu, nádherný skalní útvar, který se toho času halil do oblaků stoupající páry.

Naší poslední zastávkou se stal skalní útvar známý jako „Adamovo lože“, a pak už jsme běželi osušit se do auta. Vzhledem k tomu, že jsme se ve skalách zdrželi opravdu strašně dlouho, dorazili jsme na naše parkoviště až někdy před osmou večer. Hlídači už tu pochopitelně nestáli, platilo se až při odjezdu a tudíž jsme to měli opět zadáčo :). Za ušetřené peníze jsme se rozhodli zajít si někam na večeři… a sám osud nás zavedl do tohoto stylového lokálu…:D

Typická vesnická hospoda, jako vystřižená z trilogie Slunce, seno, kde každý nově příchozí vzbudí nebývalý rozruch :D. Zcela instinktivně jsme se zašili do nejzastrčenějšího koutu hospody, ignorovali bujaré pozdravy party postarších cyklistů od vedlejšího stolu a vyčkávali příchodu obsluhy. Obsloužit nás přišla exoticky vyhlížející dívka – záhy se ukázalo, že pochází z Filipín – následovaná panem vrchním, který nám předložil jídelní lístek se slovy: „Těch prvních 5 pokrmů není problém, knedlík s vajíčkem…hmm, no to bych snad zvládl, ale ty ostatní věci si radši neobjednávejte.“ :DDD Nakonec jsme risknuli malou kofolu a knedlíky se zelím, plněné uzeným. Na to, že celá hospoda zvenčí i zevnitř vyhlížela stylem „nejnižší cenová skupina“, jídlo bylo překvapivě dobré. A protože byl pátek, nepřišli jsme ani o hudební vložku v podobě místního multiinstrumentalisty, který dokázal rozbalit kdejakej hit od starých dobrých českých šedesátek přes Tinu Turner až po Boba Marleyho :D… Prostě úlet :D!

Interiér se nám bohužel nepodařilo příliš věrně zachytit – až budete mít cestu kolem, prostě se musíte zastavit, protože to se slovy popsat nedá 8-)…

Po tomto nevšedním zážitku jsme se konečně vydali na zpáteční cestu domů do Lomnice. Ani tento poslední úsek dne se však neobešel bez trochy adrenalinu – asi v polovině trasy jsme se setkali se srnkou, která stála přímo uprostřed silnice. Překvapilo mě, jak byla veliká – zdálky se mi zdálo, že to snad musí být kráva :D. Naštěstí měla srna sama dost rozumu na to, aby se nám klidila z cesty, nicméně po zbytek jízdy jsme bedlivě střežili okolní louky a pastviny a skutečně jsme se přesvědčili o tom, že tento kraj je bohatý nejen na lesní plody, nýbrž i na lesní zvěř 8-). Žádná nám už ale pak naštěstí cestu nezkřížila.

Řekla bych, že na jeden den bylo těch dobrodružství a zážitků až až :-)! Na závěr už snad jen jeden snímek pořízený na zpáteční cestě mezi poli. Myslím, že vůbec nepotřebuje komentář… prostě Ráj :-)!

Je to přesně třináct let, co jsem toto krásné zákoutí naší země navštívila poprvé, a už tenkrát se mi tam moc líbilo. Krom zajímavých skalních útvarů a přírodních krás nabízí spoustu možností k výletům také milovníkům historie. Nachází se zde tolik hradů, zámků a zřícenin, že by člověk potřeboval alespoň měsíc na to, aby je stihnul všechny navštívit. Protože Mládkův song o Prachovských skalách je příliš provařený, zvolila jsem na uvedení dnešního toulavého článku starého dobrého Káju. A vy jste se už určitě dovtípili, že tentokrát jsme se s Péťou toulali po Českém ráji :-)…

Pobyt jsme sehnali již klasicky přes Slevomat – původně byl určen jen na 2 noci, proto jsme pořídili vouchery rovnou dva a dovolenou si tak prodloužili na 5 dnů, což už je solidní doba na to, abychom stihli v Českém ráji navštívit ta nejzajímavější místa. Náš penzion se nacházel v Lomnici nad Popelkou, přímo na vrcholu Tábor, kde dříve stávala rozhledna s turistickou chatou. Ta se před pár lety konečně dočkala rekonstrukce a dnes zde najdete příjemný penzionek s opět přístupnou rozhlednou.

Protože první den jsme dorazili až pozdě odpoledne, rozhodli jsme se vyrazit jen na menší výšlap k Allainově věži a na nedalekou zříceninu hradu Kozlov.

Byla jsem docela zklamaná, že z hradu toho krom hromady kamení, hradního příkopu a tajemného vchodu do podzemí, o kterém se dodnes spekuluje, k čemu vlastně sloužil, moc nezbylo. Výlet to byl ale pěkný a místo večeře jsme se nakrmili v lese spoustou malin a rybízu :D. Prohlédli jsme si také část vesnice Košov, ve které se, stejně jako ve spoustě okolních vesnic, zachovala řada pěkných roubených chaloupek. Byť se jednalo o ne příliš dlouhý výšlap, docela nás zničil a brzy po návratu jsme znaveni odpadli (jistý podíl viny na tom nejspíš měla i lahev růžového vína :D…)

Druhý den jsme se rozhodli navštívit rovnou tři zajímavá místa. Nejprve jsme vyrazili do Sobotky, kde se nachází lovecký zámek Humprecht, který byl postaven v letech 1666-68 pro hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic. Zámek má netypický tvar dvou elipsoidů, a jelikož se nachází na návrší nad Sobotkou, je už z dálky k nepřehlédnutí. Původně jsme ani neměli v plánu jít se podívat dovnitř, ale náhodou jsme se trefili zrovna do začátku prohlídky, a tak jsme se rozhodli, že se připojíme.

Krom stálé expozice jsme si zaplatili také vstup na věž, do které vedlo poměrně příkré adrenalinové schodiště. Vědět to dopředu, asi si tu věž ještě rozmyslím – teď už se ale nedalo nic dělat :D… Výhled na Sobotku i nedaleký hrad Kost ale stál zato :-).

Na Kost koneckonců vedla i naše příští cesta. Kost, která v současnosti patří rodu Kinských, je jedním z nejzachovalejších středověkých hradů v Čechách a i navzdory rekonstrukci si zachovala své mimořádné kouzlo.

Nemohli jsme se rozhodnout, jestli navštívíme hlavní expozici nebo mučírnu s výkladem o českém právu trestním, ale protože prohlídka hlavního okruhu začínala za pár minut, rozhodli jsme se nakonec pro ni. Příště už ale určitě do mučírny půjdeme :-)!

Na Kosti se nám poprvé podařilo obelstít placená parkoviště, která se bohužel v Českém ráji nachází úplně všude. Na druhou stranu je však téměř všude možné nějakým způsobem se jim vyhnout. Tady na Kosti jsme problém vyřešili tak, že jsme nadrzo zaparkovali na volném plácku přímo podél parkoviště :D. Po zajímavé prohlídce jsme se vydali ještě směrem k údolí Plakánek, kde se právě konaly rytířské souboje, pro kešku. V hustých lesích jsme kromě kešky objevili přímo borůvkové moře a opět jsme se s modrými ústy utvrdili v tom, že místní lesy jsou velmi plodné :D!

Naší poslední zastávkou se stala (právem) turisticky nejprofláklejší oblast Českého ráje – Prachovské skály. Tady nejspíš své vyprávění pro dnešek ukončím a přidám odsud ještě několik fotek, které bylo opravdu těžké navybírat. Jestli vás nenavnadí hrady a zámky, tato krása vytvořená přírodou vás v Českém ráji ohromí zcela jistě…

No, a na závěr si trochu uděláme chutě :D… V ceně voucheru bylo několik dalších bonusů jako možnost návštěvy sauny, welcome drink a také báječná tříchodová večeře s vínkem. Na talíři chybí jedno maso, na které jsem se hladově vrhla, než jsem si stačila uvědomit, že bychom si mohli naši večeři vyfotit, tak pardón :D…

 A to už je opravdu konec. O dalších krásách Českého ráje zase někdy příště :)…