Autor: Jana

Tak ahoj, léto… Uteklo jsi nějak rychleji než obvykle, ale zůstalo nám po tobě pár hezkých literárních vzpomínek, k jejichž rekapitulaci vás dnes zvu 🙂

Ann Napolitano – Ahoj krásko

Rodinná sága mapující životní osudy čtyř sester Padavanových napříč několika dekádami odkazuje na slavný román Malé ženy. I zde je každá z hlavních hrdinek jiný charakterový typ a v průběhu let jim osud chystá nejednu zkoušku a tragédii, která prověří soudržnost jejich rodinných vazeb. Zásadní okamžik však nastává, když nejstarší ze sester – ambiciozní Julia – přivádí do rodiny svého přítele Williama, který nikdy nepoznal teplo rodinného zázemí ani rodičovskou lásku… Přestože příběh je napsaný velmi čtivě, přiznám se, že ve mně nezanechal žádné výraznější emoce. Pokud hledáte nějakou ne úplně hloupou beletrii a neslibujete si od toho nic hlubšího, asi by vás tento román mohl uspokojit. Pro mě byl příběh však příliš prvoplánový a konec vyloženě americký 🙂

Michaela Duffková – Zápisník alkoholičky

Ženy a alkoholismus – stále poněkud tabuizované téma, k jehož poodhalení se autorka odhodlala prostřednictvím svého blogu a později i této knihy, v níž zpracovala svůj životní příběh. Čtení je to vskutku neveselé a o to větší zázrak mi přijde, že se z alkoholismu dokázala nakonec dostat a upnout své ambice k založení centra pro pomoc těm, kteří v sobě dostatek takové síly zatím nenašli. Určitě od toho nečekejte literární veledílo, ale spíše syrový příběh, ze kterého vám bude chvílemi zle a jindy zas budete nechápavě kroutit hlavou – za přečtení ale každopádně stojí. Zajímavý pohled vnáší závěrečná slova od autorčiných nejbližších, kteří při ní po celou dobu jejího boje s alkoholismem stáli.

Nina Špitálníková – Svědectví o životě v KLDR

Tato kniha poskládaná z rozhovorů autorky s několika uprchlíky z KLDR mi totálně rozšířila obzory – už jen tím, že každý ze zpovídaných pocházel z jiné sociální vrstvy, jeho život v totalitním státě měl jinou podobu a vývoj a k útěku ho přivedly jiné důvody (v jednom případě byl dokonce nedobrovolný). Je to opravdu čtení jak z jiného světa, pro nás jen stěží pochopitelného. Pro každého, kdo by se chtěl o různých aspektech života v jedné z nejuzavřenějších zemí na světě dozvědět něco víc, je tato kniha cenným zdrojem informací. A musím říct, že mě velmi zaujalo i její grafické zpracování.

J. K. Rowllingová – Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Neplecha ukončena – třetí díl pokořen 🙂

Dr. Edith Eva Egerová – Máme na vybranou

Zjistil, že i člověk, kterému už na světě nic nezbylo, může prožít pocit štěstí, byť jen na krátký okamžik, když myslí na své milované blízké. Něco se ve mně zlomilo. Rozplakala jsem se. Jako by ke mně znovu z bezútěšné tmy ve vagónu cestou do Osvětimi promlouvala máma. Pamatuj si, že to, co si nosíš v sobě, ti nikdo nemůže vzít. Není v naší moci zastavit temnotu, ale vždycky máme možnost zažehnout světlo.

O druhé světové válce už toho bylo napsáno mnoho, tato kniha se však vymyká mimo jiné tím, že její autorkou je někdo, kdo všechny ty válečné hrůzy na vlastní kůži zažil a přináší svědectví nejen o tom, co se za války dělo, ale především jak těžké bylo se s tím vším vyrovnat a najít v sobě sílu žít dál. Edith Eva Egerová však dokázala nejen to – poté, co si sama své trauma z prožitého holocaustu zpracovala, vystudovala psychologii a coby specialistka na léčbu posttraumatické stresové poruchy svůj život zasvětila pomoci druhým – závěrečnou část knihy tak tvoří také řada příběhů z její praxe. Životní osud dr. Egerové je rozhodně fascinující a určitě může být velkou inspirací pro každého z nás.

Petr Hanel – O hvězdách víš h*vn*

Přiznám se, že nebýt osobního doporučení, asi bych po knížce tohoto názvu a žánru (young-adult) na první dobrou nesáhla. A byla by to ta největší chyba, protože je prostě skvělá! Možná nejsem cílovka, ale autor má dar dokonale vás vrátit v čase, že máte pocit, jako by vám těch -náct najednou zase bylo. Něco takového jsem v sedmnácti přesně chtěla číst. A co je nejvíc super a v žádné jiné knize jsem se s tím dosud nesetkala? Příběh má svůj „soundtrack“ – na konkrétních místech knihy jsou skrze QR kódy odkazy na písničky, které tvoří podkres jednotlivých scén. To je tak dokonalé, až se divím, proč to ještě nikoho nenapadlo :-D?? Jakožto hudební staromilec jsem díky tomu objevila spoustu fajn nové hudby a rozšířila si tak obzory. Jinak je to samozřejmě především love-story, ovšem s dramatickým až krimi vyvrcholením, které vás možná překvapí. Hlavním hrdinou a zároveň i hlavním vypravěčem příběhu je sympatický teenager Marky, který vás ve své náctileté a lehce sarkastické přímočarosti vpustí do svého života (a že je exkurz do hlavy náctiletého mladíka pro mě ještě i dnes docela zajímavá sonda), a kterému budete po celou dobu opravdu upřímně fandit a do poslední chvíle doufat v jeho happy-end. V čem je Martyho dospívání jiné oproti teenage letům nás – pamětníků – je každopádně existence sociálních sítí, které hrají v příběhu docela zásadní roli. A v tom může být kniha jaksi poučná i pro nás, kteří už máme děti, co jsou Martymu věkově pomalu blíž než my 🙂 Smekám před autorem a jeho literárním debutem a moc fandím jeho dalším počinům.

Claire Lombardo – Nejhezčí dny našich životů

K této knize jsem přistupovala možná s až příliš velkým očekáváním podpořeným pochvalnými recenzemi z literárních kuloárů. Musím ale říct, že pro mne se knihou roku rozhodně nestane a to navzdory tomu, že má svou hloubku a příběh je vyprávěn velmi „lidsky“. Co mne ale od začátku dělalo velký problém? Do knihy se vůbec začíst. Zpočátku jsem vůbec nevěděla, která bije – spousta postav, skoky v čase (střídají se kapitoly ze současnosti a minulosti, až se obě časové linky v závěru protnou) a velmi VELMI pomalý rozjezd. Obsahem se jedná o rodinnou ságu – idylické manželství Marilyn a Davida Sorensonových, z něhož se narodí čtyři dcery, každá jiná, každá se svým vlastním více či méně tragickým životním osudem. Tím napovídám, že spíš než oddechové čtení v tomto případě čekejte spíše drama, ovšem s nezaměnitelným americkým happy endem ;-). Podobnost s výše uvedeným románem Ahoj krásko čistě náhodná…?? Hlavní myšlenkou, kterou jsem si z knihy odnesla, je poznatek, že i naprosto idylické manželství rodičů může jejich dětem zadělat na solidní celoživotní trauma a ať se jako rodič snažíte sebevíc, štěstí dětí vždy neleží úplně ve vašich rukou.

Katka Míková – Za katrem

Na autorku této knihy, která v minulosti působila jako vězeňská vychovatelka, jsem poprvé narazila v rozhovoru nějakého magazínu a docela se mi vryla do paměti. Přece jen o tom, co se odehrává za zdmi českých věznic, se nikde až tolik nepíše a nehovoří a pro většinu populace, která je vězeňským prostředím „nepolíbena“, je to všechno obestřeno aurou neznáma a předsudků. Proto jsem po knize Za katrem se zájmem sáhla. Musím říct, že jsem se opravdu dozvěděla spoustu nového, ať už o tom, jak probíhá takový typický den vězně, na co mají trestanci nárok, jaký systém zaměstnanců ve věznicích pracuje či co vůbec předchází nástupu do výkonu trestu. Potud byla kniha opravdu zdrojem zajímavých informací, kterou bych doporučila k přečtení komukoliv. Popravdě mi ale moc neseděla samotná osobnost autorky, respektive styl, jakým o tom všem s rádoby humorem a lehkostí vypráví. Na mnoha místech knihy ten humor vyznívá poněkud arogantně a zle (doslovné citace z korespondence vězňů), jindy spíš zavání trapností („typologie“ zaměstnanců věznic). Chápu autorčinu snahu téma odlehčit i to, že humor máme každý jiný, ale mně to přišlo místy trochu za hranou profesionality. A jak kdosi trefně poznamenal – autorka se na mnoha místech knihy hrdě hlásí k tradici bachařů, která se u nich v rodině „dědí“ – i méně bystrý čtenář si však hravě spočítá, za jakého režimu její předci tuhle práci asi vykonávali a že se tedy možná není zas tak úplně čím chlubit. To už možná trochu spekuluju, ale trocha reflexe by myslím v tomto případě neškodila.

S rekapitulací zimní knihovničky jsem si dávala celkem na čas a člověk rychle zapomíná, tak jsem si dala předsevzetí, že se pokusím jarní recenze sepisovat s menším časovým odstupem, dokud mám přečtené knihy ještě v hlavě. Opět tu mám pár titulů, které by rozhodně neměly zapadnout, tak snad tu najdete trochu inspirace 🙂

T. Colin Campbell, Thomas M. Campbell – Čínská studie

Na úvod tu mám jednu publikaci z KM knihovničky, u které pořád tak nějak nevím, co si myslet, neb kolem ní kolují protichůdné názory. Na jaře mě na chvilku inspirovala k zařazování více veganských pokrmů do jídelníčku, na druhou stranu jsem pořád tak nějak vnitřně přesvědčená, že tělo potřebuje živiny také z živočišné stravy. Tak či tak zní úžasně, kolik různých diagnóz může rostlinná strava pozitivně ovlivnit a určitě dává naprostý smysl zaměřovat se na její vyšší příjem. Campbellův pohled bych ale nebrala jako dogma, ale spíš nastínění jedné z možných cest.

Veronika Opatřilová – Píseň L.

Nejspíš je to tak s každým člověkem. Známe ho jen v určitou chvíli jeho příběhu a ten zbytek si neumíme představit. To všechno předtím, o čem nám vypráví, nebo to všechno, co si o něm pamatuje někdo jiný; to nikdy nepochopíme, neuvidíme. Pro nás bude každý člověk jen okamžikem, ve kterém ho známe my.

Tahle knížka mě na první dobrou dostala svou originální poetikou, která mě přiměla při čtení zpomalit a opravdu si vychutnat časté lyrické pasáže, které prokládaly děj. V knize sledujeme dva příběhy – jeden je zasazený do anglického středověkého hrabství, druhý se odehrává v současnosti a zavádí nás do laponských lesů. Na rovinu říkám (a nejsem sama), že bych tam tu druhou dějovou linii vůbec nepotřebovala a ve výsledku mě při čtení spíš obtěžovala a zdržovala, protože jsem chtěla vědět, kam se bude odvíjet ten první příběh. Jeho hrdinou je šlechtický sirotek Laurenc, který vyrůstá na hradě po boku svého staršího bratra a zároveň pána hradu, který Laurencovi diktuje, jak by měla vypadat jeho budoucnost. Laurenc ale netouží po bojích ani slávě – jeho křehká a citlivá duše miluje toulky hlubinami lesa, v nichž nachází útočiště i pochopení. V příběhu nechybí ani milostná zápletka, byť rozhodně ne taková, jakou byste čekali 😉

Viktorie Hanišová – Anežka

Autorka Viktorie Hanišová si mě naprosto získala svým románem Houbařka a přestože jsem tak nějak tušila, že ani Anežka nebude zrovna lehké čtení, neodradilo mě to. Ve vyprávění příběhu se střídá ambiciozní Julie, která se po prodělaném potratu rozhodne v důsledku tikání biologických hodin pro adopci romské holčičky, a adoptovaná Anežka, která vyrůstá ve světě lží o jejím vlastním původu, které před ní i před okolím spletla její adoptivní matka. S postavou Julie jsem absolutně nesympatizovala a tím víc mě její chování k Anežce drásalo. Anežka byla posléze v pubertě taky celkem na ránu, ale tam se to dalo trochu pochopit, protože se snažila vyrovnat s tím, že její máma ji nepřijala takovou, jaká opravdu je a celý život ji šíleným způsobem cepovala. Suma sumárum: kniha skvělá, téma znepokojující a depresivní a asi už bych to (na rozdíl od Houbařky) neměla sílu číst znovu.

Mariana Leky – Co je odtud vidět

Zatímco jsem přihlížela, jak se dveře pomalu zavírají, vytanula mi na mysli Frederikova slova, že se rozhodl pro tuhle cestu, a já jsem si uvědomila, že jsem se ještě nikdy pro nic nerozhodla, že se mi vždycky všechno spíš přihodilo, a taky mě napadlo, že jsem se ještě k ničemu nevyslovila jasným ano, ale pokaždé jsem jen neřekla ne.

A abychom ty depky zase trochu rozptýlili, mám tu pro změnu jedno literární pohlazení 🙂 Přiznám se, že autorčina opěvovaná sbírka krátkých úvah Trápení všeho druhu, o které jsem tu psala tuším někdy loni v létě, mě až tolik nezaujala, ale tohle – to mě tedy chytlo za srdíčko :-)! Příběh, odehrávající se v poklidné malé vesničce v průběhu několika let, vypráví Luisa – nejprve děvčátko, postupem času mladá žena, jejíž rodiče jsou natolik zaměstnáni svou vlastní manželskou krizí, že roli životních mentorů za ně přebírá Luisina milující babička Selma a její přítel zvaný Optik. Do děje vstupuje ještě celá řada více či méně důležitých vesnických postaviček, které si při čtení (až si je všechny zapamatujete) postupně oblíbíte a na konci knihy zalitujete, že s nimi nemůžete strávit více času. V knize nic nechybí – poetika, romantická linie ani koncentrovaná životní moudrost – při tom všem však autorka netlačí na pilu a dávkuje jednotlivé ingredience s citem, aby se neproměnily v kýč.

Lucie Jarkovská, Kateřina Lišková – Feministkou snadno a rychle

Dvojice autorek, známá také pod přezdívkou „Duo docentky“ přichází s publikací trochu prvoplánového názvu, ale cenného obsahu. Při čtení jsem si zavzpomínala na své první „setkání“ s oběma dámami, když jsme se s Pavčou někdy ve druháku zapsaly na lákavě vyhlížející předmět „Sex, gender a společnost“ za ještě lákavějších 6 kreditů. Myslím, že tenkrát jsem jeho náplň ještě nedokázala naplno docenit, ačkoliv obzory mi rozšířil velmi 😀 S dnešními zkušenostmi samozřejmě vnímám jejich práci ještě úplně jinou optikou a cením si každé publikace, která se snaží lidsky, jednoduše a s nadhledem přiblížit podstatu feminismu i těm, na které slovo „feminismus“ působí jako červený hadr. A asi tak nějak všechny tušíme, že tahle osvěta bude potřeba ještě dlouho…bohužel.

J.K. Rowlingová – Harry Potter a Kámen mudrců
J.K. Rowlingová – Harry Potter a Tajemná komnata

Obvykle mezi recenzemi neuvádím knihy, které čteme s O., ale dnes udělám výjimku. Před Vánoci se u nás naplno rozjelo Harry Potter období 🙂 Dobby je teď nejoblíbenějším plyšáčkem, v autě posloucháme podcast Neplecha ukončena a na všechny ostatní knížky se nám doma práší, protože každý večer čteme na pokračování Harryho. Během jara jsme se zdárně prokousali prvními dvěma díly a je úžasný, že O. už zkouší číst si v knížkách i sám. A mě tak moc baví vracet se spolu s ním do časů, kdy jsem Harryho Pottera poprvé četla já :-)… Jen za nás nevycházela takhle krásná série s ilustracemi Jima Kaye, která je hotovým uměleckým dílem a už jen listovat si v ní je prostě nádhera.

Jaro už je v plném proudu a já s mírným skluzem přináším tipy na knížky, s kterými jsem strávila uplynulou zimu. Opět to bude trochu všehochuť od beletrie přes žurnalistiku a tentokrát nechybí dokonce ani trocha poezie 🙂

Robert Bryndza – Tíživé ticho

Tak k této knize jsem přišla jako slepý k houslím, když mi ji nabídla k přečtení kolegyně z práce a kdo jsem já, abych odmítla nabízenou knihu :-D! Jméno spisovatele Roberta Bryndzy mi nebylo neznámé, tak nějak jsem tušila, že se věnuje detektivnímu žánru, který jako čtenář běžně nevyhledávám, ale říkala jsem si, že to aspoň bude nová čtenářská zkušenost. Hlavní hrdinka Maggie je úspěšnou lékařkou, která se pouští do rozplétání záhadných okolností smrti jejího manžela, kterou policie uzavře jako sebevraždu – ona je však přesvědčená, že v tom musí mít prsty někdo cizí. Napětí ani čtivost se Tíživému tichu upřít nedá, ale spousta věcí mi v knize přišla nereálná a až moc přitažená za vlasy. Ději chyběla určitá uvěřitelnost, těch „náhod“ tam zkrátka bylo za mě až moc. Jako fajn oddechovka na víkendové lenošení to není špatná volba, ale úplně mě to nenalákalo přečíst si od autora cokoliv dalšího.

Honza Vojtko – Prostě vztahy

Pro velký úspěch zase něco z ranku populární psychologie. Musím přiznat, že tentokrát se mi do knihy hůř začítalo, místy mi přišla až moc „odborná“ v tom smyslu, že v ní jsou často citovány např. různé zahraniční studie a já mám na autorovi raději spíš tu jeho „neformální“ stránku, pasáže, kde je osobní nebo se věnuje konkrétním případům ze své praxe. To ale nic nemění na tom, že kniha je výborná a nutící k zamyšlení, dotýká se tématu vztahů z mnoha různých úhlů pohledu, ať už je to vztah k lidem, ke zvířatům, věcem, penězům či práci.

Poems of New York

Poezii jsme tu dlouho neměli 🙂 Tohle je ovšem ještě úplně jiný level, neb se jedná o sbírku básní v angličtině, kterou jsem dostala před lety k Vánocům od bráchy a Jenn. Spojujícím prvkem všech básní je, jak již název napovídá, pocta americké metropoli a sbírka je uspořádána chronologicky od známých amerických autorů jako je Walt Whitman či Allen Ginsberg až po současné básníky.

Michal Kubal, Vojtěch Gibiš – Pandemie

Kronika jedné éry… Tak by možná mohl znít podtitul této skutečně obsáhlé publikace, jejíž objem ji předurčuje k tomu, abyste při jejím čtení posilovali své ruce. Fakt to není kniha do kabelky :-D! Informačně je nabitá neméně. Mimořádně zajímavá mi přišla zejména úvodní pasáž, popisující situaci v Číně v době, kdy u nás se ještě nedělo zdánlivě nic, i konkrétní příběhy jak čínských lékařů, kteří na režimem ututlávanou hrozbu hned od začátku upozorňovali, tak i prvních čínských pacientů. Velmi detailně je pak rozebíráno, jak se virus postupně šířil do dalších částí světa, následují katastrofické scény z Itálie a pak už se samozřejmě rozbíhá příběh, který má většina z nás ještě stále v živé paměti – pacient nula v Čechách a restriktivní opatření, která vzápětí následovala… Je pozoruhodné, jak rychle lidská paměť vytěsňuje – zpětným pohledem mi některé pasáže přišly až přehnaně dramatické či patetické, ale ta doba taková skutečně byla. A bylo vlastně trochu děsivé se se čtením této knihy do jara 2020 znovu vracet. Emočně nejnáročnější ale byly příběhy konkrétních lidí – ne všechny měly bohužel šťastný konec. Tak či tak je Pandemie pozoruhodným svědectvím o tom bezprecedentním čase, který nás všechny nějakým způsobem poznamenal, a precizně odvedenou novinářskou prací.

Lucie Hušková – Kolem dokola

Po přečtení autorčiny prvotiny Símka jsem byla velmi zvědavá na další její tvorbu a musím říct, že jsem stále stejně nadšená, byť se mi Símka líbila možná o malinko víc. Ve svém novém románě přichází autorka s ještě těžším tématem – první polovina knihy je vyprávěna Zojkou, mladou ženou, která při automobilové nehodě smrtelně zraní cyklistu a nyní se potácí životem a hledá způsob, jak se s tímto traumatickým zážitkem vyrovnat a jít dál. Druhou polovinu románu pak sledujeme osudy cyklistovy pozůstalé rodiny z pohledu jeho dospívajícího syna. Kniha se mi nečetla úplně lehce a Zojčin sebedestruktivní postoj k celé situaci mě úplně drásal – z toho důvodu už bych po ní znovu asi nesáhla. Na další autorčiny literární počiny se ale těším moc.

Nedra Glover Tawwab – Už žádné drama

Pod stromeček jsem si letos skromně přála jen tuto jedinou knihu – jak jinak, než z nakladatelství Jan Melvil O:-) O různých úskalích rodinných vztahů hovoří velmi srozumitelně a prakticky, obsáhne širokou škálu více či méně závažných či toxických situací a nabízí i konkrétní tipy, jak se v nich zachovat, jak reagovat… Asi vám to nenahradí posezení někde na terapii :-), ale věřím, že přečíst si knihu může být ku prospěchu komukoliv.

Eli Beneš – Nepatrná ztráta osamělosti

Tak toto byla asi ta nejzajímavější a nejoriginálnější kniha s tematikou holocaustu, kterou jsem doposud četla, a přestože k ní píšu tuto „minirecenzi“ s už značným časovým odstupem, stále ve mně rezonuje. Snad je to i tím, že začíná tam, kde knihy na toto téma obvykle končí – tedy na konci války, kdy se hlavní hrdina židovského původu Petr Stein vrací z koncentračního tábora, respektive se mu podaří zázrakem uprchnout z pochodu smrti, a v Praze čeká na návrat ostatních členů své rodiny. Čtenář samozřejmě tak nějak tuší, že marně, ale Petrův naivní optimismus v něm také dlouho nechává klíčit semínko naděje. Mimořádně zajímavé mi přišlo líčení, jak vlastně takový návrat přeživších do rodného města prakticky vypadal – na koho se mohli obrátit, když neměli doslova nic, jak fungovala potravinová pomoc, kde bylo možné se ubytovat, když ve „vašem“ domě už bydlel někdo jiný, jak vypadalo v té době pátrání po dalších příbuzných… Ten návrat měl v sobě tolik dalších tíživých aspektů! Samozřejmě se čtenář postupně skrze „flashbacky“ dozvídá, čím vším si hrdina i jeho rodina za války prošli a s odpovědí na palčivou otázku, jak se mu podařilo tohle všechno vůbec přežít, si autor dává načas. Román je ale minimálně v prvních dvou třetinách naprosto neodložitelný. Ke konci pak možná trochu ztrácí dech a – píší to všichni, souhlasím s tím i já – kdyby byla kniha o pár desítek stran tenčí, nebylo by to na škodu. Ale za ten závěr jí to, myslím, odpustíte 🙂

Alena Mornštajnová – Hotýlek

Rodinná sága Hotýlek se za mně zařadí mezi ty méně zajímavé knihy autorky. Přestože byla velmi čtivá, nevtáhla mě natolik, abych k některé z hlavních postav pocítila sympatie či alespoň upřímný zájem o její osud. Vlastně mi dost těch rodinných osudů přišlo trochu přitažených za vlasy za účelem toho udělat příběh originálním – nechybí tam osudová láska, vražda, pomsta, alkoholismus, nemanželské dítě, odchod k cirkusu… Taková trochu telenovela, no 😀 Alena Mornštajnová je přes to všechno zdatná vypravěčka a píše hezkým jazykem, takže čas strávený nad její knihou nemůže být ztracený, osobně bych ale doporučila z jejího pera jiné tituly.

Po dlouhé době tu dnes mám zase jednu literární recenzi. Poslední dobou stíhám akorát tak číst, ale se zaznamenáváním svých postřehů už je to horší. Dům v Matoušově ulici však rozhodně za zaznamenání stojí – ostatně jako zatím každá z knih, kterou jsem od autorky Terezy Boučkové, jejíž jméno se tu na blogu rozhodně neobjevuje poprvé, četla. Její literární styl je mi velmi blízký, její texty jsou autentické, nevyumělkované, přesto mne do děje vždy dokáže dokonale vtáhnout.

Kniha mne zaujala už jen svým neotřelým tématem – autorka vypráví příběh domu, v němž v Praze prožila své dětství a posléze vlastně i část svého dospělého života. Spíš než o historii domu jako takového je však Dům v Matoušově ulici vyprávěním o osudech jeho obyvatel – a že je skutečně co vypravovat! Pod jeho střechou se odvíjí pohnuté dějiny druhé světové války, která bolestně zasáhne do životů jeho původních majitelů, židovské rodiny Schwarzů. Jejich životním osudům je věnována převážná část knihy, jsou to však mnohdy tak neuvěřitelné a fascinující příběhy, že autorce bez váhání odpustíte, že není o trochu víc prostoru věnováno i dalším zajímavým jménům, jejichž životy byly s domem v Matoušově ulici také více či méně významným způsobem provázány, ať už se jedná o režiséra Miloše Formana, novináře Hugo Vavrečku, herečku Zitu Kabátovou i autorčiny rodiče – Annu a Pavla Kohoutovy či prezidenta Václava Havla v dobách, kdy ještě nebyl prezidentem :-).

Všimla jsem si, že Tereze Boučkové mnozí vyčítají jakousi roztříštěnost příběhu, do něhož se prolínají různé střípky z aktuálního společenského dění doma i ve světě. Na stránkách knihy tak objevíte zmínky o válce na Ukrajině, střelbě na filosofické fakultě či izraelsko-palestinském konfliktu. Asi souhlasím s tím, že tyto „prostřihy“ do současnosti děj malinko narušovaly, ale Tereza Boučková tímto upřímným a autentickým stylem prostě píše. Stejně tak její pátrání po osudech obyvatelů domu v Matoušově ulici může čtenář sledovat prakticky „v přímém přenosu“ – kniha mapuje nejen samotné lidské příběhy, ale i cestu, která autorku k získání informací vedla.

Jediné, co mi bylo upřímně líto, je fakt, že kniha není rozsáhlejší. Myslím, že spousta osudů spjatých s domem by si zasloužila více prostoru. Na druhou stranu je asi v pořádku nechat některé věci nevyřčené, obzvlášť když se jedná o reálné lidské příběhy vyprávěné mnohdy s odstupem pouze několika málo desítek let. Přesto jsem se po dočtení poslední kapitoly neubránila lehkému zklamání, že potenciál tématu mohl být naplněn ještě lépe.

I přes tyto pocity má ale Tereza Boučková nadále mé sympatie a stejně jako u kterékoliv její předchozí knihy, ani s touto rozhodně neuděláte chybu.