…A studánka je plná krve a každý u ní jednou stál…

Tak tu máme jednu z posledních recenzí tohoto semestru, už se nám to krátí :-). Tentokrát jsem využila úterních slev od T-mobilu a šla vyvenčit taťku do Špalíčku :D. Od Vendety jsem nic moc neočekávala, ale nakonec jsem byla docela překvapená. Film měl spád a celou dobu mě udržel v napětí, přestože nejsem vyloženě příznivcem tohoto žánru. Čím dýl jsem si nechala film rozležet v hlavě, tím mi přišel lepší. Určitě ho chci vidět ještě jednou… a věřte, že o většině filmů, které jsem letos viděla, to prohlásit nemůžu :D. Recenze je opět určená do intelektuálního plátku typu Reflex/Týden.

„…A studánka je plná krve a každý u ní jednou stál…“

Verše jednoho z největších českých (a moravských) básníků uzavírají nové napínavé drama režiséra Miroslava Ondruše. Stejně jako Skácelova „Píseň o nejbližší vině“, i Vendeta se pokouší neotřelým způsobem naznačit, jak tenká je hranice mezi odplatou a křivdou, mezi touhou po pomstě i výčitkami svědomí, mezi zločinem a trestem… Tím tady však veškerá poetika končí…

Hned v úvodu jsme svědky brutálního násilného činu, kterého se trojice čtrnáctiletých mladíků dopustí na své spolužačce (Lucie Šteflová). Pod záminkou ji vylákají do opuštěné továrny, kde ji hromadně znásilní. Film však neukazuje přímočarou brutalitu. Divák se dozvídá o okolnostech a o tom, co se vlastně ve staré továrně přesně odehrálo, postupně a spíše v náznacích, což ve výsledku působí ještě znepokojivěji.  Díky nastavené hranici trestní odpovědnosti mladí pachatelé uniknou potrestání ze strany justice. S tím se ale nedokáže vyrovnat otec nevinné oběti (Ondřej Vetchý), který se odhodlává vzít spravedlnost do vlastních rukou. Podplacená policie mu umožní vykonat na mladících pomstu dle libosti. Odhodlat se k vendetě však vyžaduje více odvahy, než si vůbec kdy dokázal představit…

Podle ohlasů byla spousta diváků po zhlédnutí snímku rozladěná z toho, že se jim nedostalo podívané, kterou očekávali na základě oficiálních trailerů k filmu. Zpětně jsem tedy ocenila, že jsem usedala do kinosálu v tomto směru „nepřipravená“ a bez jakýchkoliv předsudků. Kdo se těšil na souboj dua Vetchý-Kaiser v rolích otce a lesního správce, ten pravděpodobně odcházel z kina zklamaný. Skutečný boj, který se nám odehrává před očima, přece není reálnou potyčkou při výměně názorů ani odplatou za spáchaný zločin vykonanou na trojici mladíků. Je to vnitřní boj, který vede otec sám se sebou – boj s touhou pomstít smrt své dcery a s vlastním svědomím a lidskostí, které nelze potlačit. Rozhodnutí mu nijak neusnadňuje ani fakt, že je lékařem a ve svém povolání tedy naopak bojuje za záchranu lidských životů.  

Co se týče hereckého obsazení, sázelo se ve většině případů na jistotu. Ondřej Vetchý v roli zlomeného a zoufalého otce podává mimořádně emotivní výkon. Přesvědčivě působí i v pravděpodobně nejsilnější scéně celého filmu, kdy spoutaným pachatelům pouští z nahrávky jejich výpovědi, které divákům osvětlují brutální okolnosti aktu znásilnění. Nezaostávají ani Igor Chmela a Marek Taclík v rolích podplacených policistů. Oldřich Kaiser na plátně rovněž exceluje, přestože jeho postava se na scéně objevuje zbytečně pozdě a nemá tak možnost se dostatečně projevit, což je svým způsobem hlavní problém celého filmu. O jednotlivých postavách se nedozvídáme nic osobního – názor si na ně musíme učinit pouze na základě toho, jak jednají ve vypjatých situacích, jichž jsme svědky. Režisér sice nerozvíjí všechny zápletky a nepřináší odpovědi na otázky, které se divákovi honí hlavou, na druhou stranu ale možná právě díky tomu si film udržuje po celou dobu strhující tempo a stupňuje napětí, které vrcholí téměř až hororovou scénou odehrávající se v rákosí. Na celkové vypjaté atmosféře má samozřejmě obrovský podíl i vynikající kamera a dokonce ani občasné „dramatické“ roztřesené záběry nepůsobí v tomto případě příliš rušivě.  

Můžeme se ptát společně s jiným českým poetou „kdo je vrah a kdo je nevinný“. Vendeta nám však na tuto otázku neodpoví. Nesnaží se moralizovat a ukazovat prstem na ty „dobré“ a „špatné“ a to jí slouží ke cti. Je na každém z nás, jak posoudíme (či odsoudíme?) pohnutky jednotlivých aktérů. Přimhuřme oči nad občasnými chybami a nelogičností (Hned úvodní scéna, ve které čtrnáctiletý chlapec řídí auto, způsobí v kinosále nejedno pozvednuté obočí.), nad méně sebejistými hereckými výkony představitelů mládeže i nad nedořešenými motivy. Vendeta je na české poměry netypickým a originálním projektem, za který se debutující režisér Ondruš rozhodně stydět nemusí!