Karel Čapek – Věc Makropulos

„…Věřte, je jediný skutečný pesimismus, a to je ten, který skládá ruce; řekl bych, etický defétismus. Člověk, který pracuje, hledá a realizuje, není a nemůže býti pesimistou…“

Návštěva Památníku Karla Čapka na Strži mě inspirovala k tomu, přečíst si zase po dlouhé době něco od jednoho z mých vůbec nejoblíbenějších českých autorů. Protože jsem šla do knihovny s malou kabelkou, byl výběr mých výpůjček limitován rozměry a váhou knihy – sáhla jsem tedy po tenkém vydání Čapkovy divadelní hry s názvem Věc Makropulos :D. Tato hra zabývající se otázkou lidské nesmrtelnosti měla premiéru v roce 1922 v Městském divadle na Vinohradech v Praze. Její hlavní postavou je obletovaná zpěvačka Emilia Marty, která nevysvětlitelným způsobem zasáhne do devadesát let starého sporu o dědictví. Vynese na povrch svědectví, o jejichž pravdivosti nelze pochybovat, nicméně je minimálně zarážející, jak se mladá žena mohla dozvědět o událostech, které se musely odehrát v době, kdy ještě nebyla na světě. Postupně vychází najevo, že za tváří třicetileté zpěvačky se skrývá žena, která žije na zemi již víc než tři sta let! Celé tajemství spočívá v návodu na elixír, který zaručuje tomu, kdo jej požije, tři sta let mládí. Je ale takto prodloužený život skutečně záviděníhodný? Činí člověka šťastnějším?

„…Život není krátký. Pokud můžeme být příčinou života…“ (Prus)

Čapek ve svém dramatu vyslovuje názor, že není rozhodující délka života, ale jeho kvalita. Kvalitu života pak staví do střetu se smrtí. Hlavní postava Emilia svůj život již nepovažuje za šťastný, přesto však z obavy ze smrti stále touží po elixíru, aby mohla svůj konec ještě na nějaký čas odvrátit. Smrt je koneckonců něčím, co vymezuje naše možnosti a rozhoduje o tom, co všechno za život stihneme. Ta jistota je sice svazující, ale vyřešila by dlouhověkost skutečně všechny problémy na světě? Zbavila by lidi sobectví, strachu a nenávisti? Čas přece nedokáže napravit všechny lidské chyby…

Emilia: „…My – my staří víme příliš mnoho; ale vy znáte víc než my, vy hlupáci! Nekonečně víc! Lásku, velikost, účel, všecko možné. Vy máte všecko! Vždyť ani nemůžete víc chtít! Vy aspoň žijete, ale v nás se život zastavil, Kriste Ježíši! a nemůže dál – Bože, ta hrozná samota!“
Prus: „Proč tedy jste si přišla…pro Věc Makropulos? Proč chcete ještě jednou žít?“
Emilia: „– Protože se strašně bojím smrti…“

Emilia je znavena životem, její city za ta léta otupěly, není už ani schopná cítit lásku. V ničem nenachází smysl, její myšlenky jsou plné nihilismu a i přes své četné vztahy a známosti zjišťuje, že nakonec stejně zůstává sama. Přesto se do poslední chvíle nechce Věci Makropulos vzdát… Jak to s Emilií a elixírem mládí nakonec dopadne samozřejmě nechci vyzrazovat, budete si to muset dostudovat ;-). Už teď vám ale zaručuji, že tohle Čapkovo dílo díky svému zajímavému námětu stojí za přečtení i trochu toho filosofování ;-)…