Jsou dny tak mizerný, že to jediné, co ve vás dokáže vyvolat pocit štěstí, je vůně nové knížky. Když jsem Divočinu jednoho deštivého pondělí vybalila z bublinkové folie a prolistovala její stránky, na chvilku se mě zmocnil pocit, že je svět zase v naprostém pořádku, lidé okolo mě milí a féroví a moje práce smysluplná 8-).
Cheryl se však ve svých šestadvaceti letech ocitá v o dost větším háji, než v jakém se zrovna nacházím já. Matka jí zemřela během několika týdnů na rakovinu a zbytek rodiny se jí rozpadl, svými nevěrami zničila vztah s milujícím manželem a na pokraji zoufalství začala experimentovat s heroinem. Ale protože ze dna může vést jedině cesta vzhůru, Cheryl se rozhodne svůj život jednou provždy vyřešit a vydá se na americkou hřebenovku Pacific Crest Trail. Cestu dlouhou 1770 km podniká úplně sama. Je pro ni tou nejlepší terapií a zároveň tou nejtěžší zkouškou. Přestože si připadá relativně připravená, věcí, které ji mohou překvapit a zaskočit, je víc než dost. Tváří v tvář divočině překonává svůj vlastní strach, fyzickou bolest i nepřízeň počasí.
Divočina mě pohltila už od první stránky. Celou první kapitolu, ve které Cheryl líčí, jak jí matka umírá na rakovinu, jsem protrpěla společně s ní. A pak už jsem se prostě jen nechala strhnout vyprávěním, které ani na chvíli nenudí. Pasáže popisující samotnou cestu po PCT Cheryl v ten pravý moment vždy prokládá vzpomínáním na svou minulost, která ji zavedla až sem. Kráčet s ní po PCT je jedno velké, napínavé i dojímavé dobrodružství, které vás pohltí natolik, že okamžitě začnete uvažovat o tom, že si taky sbalíte batoh, obujete pohorky a vydáte se na cestu, která vede jen dopředu…
Divočina je určitě jedna z nejsilnějších knížek, která se mi za poslední dobu dostala do rukou. Za zaslání knihy k recenzi děkuji internetovému knihkupectví MegaKnihy.cz