Jan Skácel – Květy z nahořklého dřeva

„…Je jaro. Veselé bláto tam, kde roztál sníh.
Chci mít to bláto za ušima.
Zahodit vše, co o jaru vím z knih,
a místo cizích očí dívat se jen svýma…“
(Chci život milovat)

Hrabě mi to odpustí, dnes mu budu nevěrná. V některém z minulých příspěvků jsem ho nejspíš označila za největšího českého básníka, Jan Skácel je však potom pro mě největším básníkem moravským :-)…Nehodlám své dva oblíbence srovnávat, protože každý psal úplně jinak; Jan Skácel ale po sobě každopádně stihnul zanechat mnohem rozsáhlejší dílo, a proto může být snadnější najít si mezi jeho básněmi něco „svého“.

„…Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Ve dvou jsme seděli
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá,
v skleničce srdce mého…“
(Kolik příležitostí má růže)

Jak jsem „objevila“ Hraběte, na to už si opravdu nevzpomínám, zato ale docela jistě vím, díky komu jsem si zamilovala Skácela. Za všechno může naše třídní Kačenka :-)…nikdy nezapomenu na to, jak nám do hodiny přinesla právě výše zmíněný soubor Skácelových básní, který je doplněn spoustou básníkových fotografií, a nadšeně nám je ukazovala o:). Myslím, že do něj musela být děsně zamilovaná 😀 ! Když si přečtete některé jeho (nejen) milostné verše, zjistíte, že se opravdu není čemu divit :-)…kdo by si totiž nepovšimnul toho dokonalého kontrastu podmračeného chlápka s uhrančivýma očima a krásné něžné poezie. Na to my ženský prostě dáme ;)…

„…Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic

do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic…“
(Sonet jako talisman)

Soubor „Květy z nahořklého dřeva“ se mi na první pohled zalíbil pro svou koncepci – jednak je to výběr tematicky velmi pestrý a především je uspořádaný jaksi chronologicky – první oddíl tvoří vzpomínky na autorovo dětství, rodný kraj, jižní Moravu (čímž si samozřejmě získává mé srdce :-)…), přes mezihru raných básní se dostáváme k poezii milostné, básním pro děti, překladům a nakonec pak k veršům laděným sentimentálně, s tematikou smrti a podzimu. Poslední kapitolu, ke které jsem se pořád neměla, jsem dočetla dnes, což mi přišlo takové příznačné, neboť právě nastává období Dušiček, ke kterému se tato tematika hodí.

„…To bylo dávno, dávno, dávno,
dneska už nejsou andělé
a svět se dávno jinak dělí,
na lidi hodné a ty zlé…“

Poznáváte úryvek ? Už navždycky asi budu při čtení Uspávanky s bývalými anděly a modrým ptáčkem vzpomínat na Kačenku a hodiny literatury. Musím říct, že v poslední době jsem si Skácelovy básně určené dětem hodně oblíbila, přestože předtím mě tak nějak „nebraly“. Na jeho dětské poezii je totiž okouzlující, jak je něžná, citlivá a občas i roztomile vtipná…;-)

Tohle draci nedovedou

Vypadá jako drak, a není,
ještěrka je to na kameni.

Když po ní sáhneš, cukne prudce
a ocásek ti nechá v ruce.

Ještěrky nejsou jako draci,
ocásky mají odkládací.

Sonet o červencové noci na Vysočině

Večer si lehá tiše do polí
Na kamenech se leskne zlatá slída
Měsíc jak chromý pastýř o holi
jedinou hvězdu nad dědinou hlídá

Od potoka je slyšet rozhovor
Z hospody domů vracejí se chlapi
a přou se potmě Něco je moc trápí
Noční chlad dotýká se hor

Posléze všechno ztichne Naprosto
Jen slepá můra do žárovky vráží
Na chvíli vyjdeme si na zápraží

a ohromí nás noci majestát
Tisíce hvězd Ach byli bychom s to
po celou noc pod tímto nebem stát

Nikdo mi to nevymluví. Skácelova tvorba patří ke skvostům české poezie…nebo vlastně moravské (potrpím si na kořeny :D…). Je krásná, melancholická a dojímavá, je plná lásky k Moravě a podle mě se tak nějak hodí k létu. Možná to bude i tím, že řada jeho básní byla zhudebněna a pro mě tou nejkrásnější asi navždycky zůstane Krátký popis léta…http://www.youtube.com/watch?v=BxWjLKEtClQ