Na to, jak byl březen dlouhý měsíc, jsem během něj skoro nic nepřečetla. Snad se do příště polepším a hlavně přelouskám všechny ty popůjčované knížky, na které mi tu padá už půl roku prach o:-)…
Henry Gidel – Coco Chanel
Pokud máte, stejně jako já, v oblibě životopisné knihy o známých osobnostech, doporučuji vaší pozornosti toto poměrně obsáhlé dílo o jedné z nejslavnějších módních návrhářek všech dob. Vzhledem k tomu, že jsem o Coco a jejím životě nevěděla, krom těch nejznámějších faktů, prakticky nic, kniha pro mě byla informačně velmi přínosná. Líbilo se mi, že postupuje chronologicky (nebývá to u životopisů vždycky pravidlo), ale zároveň nezabíhá do příliš velkých detailů, takže se o životě Coco čtenář dozvídá to skutečně podstatné. Co bych naopak knize vytkla, je příliš literární styl. Osobně mám u životopisných děl raději věcné vyprávění. Trochu mě zklamala také poměrně chudá obrazová příloha knihy – život Coco Chanel byl natolik zajímavý na setkání s lidmi, že by si řada z těch nejdůležitějších zasloužila mít v knize alespoň svou fotku. Já osobně bych to jako čtenář uvítala.
Životní příběh Coco Chanel je skutečně pozoruhodný – poznamenaný ne příliš radostným dětstvím a později v dospělosti několika zásadními setkáními. I přes její strmě stoupající kariéru a finanční nezávislost se jí nevyhnula celá řada osobních tragédií, od nemožnosti otěhotnět až po nečekané úmrtí dvou jejích životních partnerů. Mnozí jí vyčítali také její rozporuplný postoj během druhé světové války, přestože Coco byla jednou z mála, která na ženách německých papalášů nevydělávala. Můj celkový dojem z knihy je takový, že postava Coco Chanel byla možná až moc zmytizovaná. Pod slupkou módní ikony, která určila nový trend jednoduchosti a funkčnosti, se skrývala také přísná perfekcionistka, která musela vždy za každou cenu prosadit svou. S použitím dosud neznámých pramenů a rozhovorů s významnými svědky, kteří Coco Chanel znali, sepsal Henry Gidel věrnou biografii ženy, jež prožila v plném lesku tři čtvrtiny 20 století.
Karel Kryl – Pochyby
Jeho ponurá hudba mě nikdy příliš neoslovila, ale řada jeho textů je mimořádná. Sbírka Pochyby vytváří průřez Krylovou tvorbou z let 1966 až 1991. Krom politického kritika se tu Kryl představuje také v roli skutečného poety, jehož pozdní básně (či texty, chcete-li) jsou plné lásky i melancholie. Bez hudby podle mě fungují mnohem lépe než s ní.
„…tak neskonale sami, tak nekonečně spolu,
dva u jednoho stolu, dvě lodi mezi krami,
je předaleko k molu a temno nad vodami…“
(Monology)
