Simon Mawer – Skleněný pokoj

Jak se tak dívám do historie této rubriky, musím s politováním konstatovat, že přes prázdniny jsem ji docela zanedbávala a dohromady toho moc nepřečetla. Snad se to teď s podzimními plískanicemi zase změní k lepšímu. Věřím, že dnes si to vyžehlím něčím opravdu mimořádným. O románu Skleněný pokoj už jste určitě slyšeli – jeden čas se o něm v tisku hodně psalo a sama jsem po něm v knihkupectví už několikrát pošilhávala. Nakonec se mi podařilo ulovit jej v knihovně, ale knížka se mi tak líbila, že si ji možná přecejen nakonec koupím.

Román je zajímavý především z toho pohledu, že se britský romanopisec Simon Mawer při jeho psaní inspiroval skutečným osudem brněnské vily Tugendhat. Ostudně přiznávám, že jsem tam ještě pořád nebyla a že to určitě v brzké době hodlám napravit. V románu můžeme sledovat hned několik propletených lidských příběhů, jejich kulisou ale po celou dobu zůstává vila, v knize označovaná jako Vila Landauer, která je tichým svědkem nejen pohnutých osudů hlavních hrdinů, ale také několika významných historických mezníků v českých dějinách.

Na svou dobu výstřední funkcionalistická stavba je původně postavena pro židovsko-křesťanský pár, manžele Liesel a Viktora Landauerovy. Dominantou celé vily je okázalý skleněný pokoj se slavnou onyxovou stěnou, jehož krystalická dokonalost uchvátí každého, kdo do něj vstoupí. Mladí manželé se však ze svého nového domova neradují příliš dlouho. Z obavy před sílící hrozbou nacismu jsou nuceni uprchnout spolu se svými dětmi nejprve do Švýcarska a poté až do Ameriky. Vila však na svém místě setrvává dál a stává se postupně majetkem nacistů, kteří v něm zřídí středisko pro pochybný výzkum zaměřený na lidské rasy, po roce 1948 se vila dostává do rukou komunistů a jistý čas slouží jako rehabilitační centrum pro děti. Nakonec se vila coby muzeum otevírá široké veřejnosti.

Na knize se mi líbilo, jak Simon Mawer všechny příběhy, které načne, také dovypráví. Nezůstane jediná nezodpovězená otázka. Snad i díky tomu závěrečný happy end nepůsobí nepatřičně, ale je prostě jen přirozeným vyvrcholením a opětovným protnutím několika životních osudů. Přijde mi, že Skleněný pokoj je kniha, která si přímo říká o zfilmování a pokud by se toho někdo schopný ujal, určitě by to byl trhák ;-)!

A pak se ty dvě postavy na nástupišti daly do pohybu. Strhlo se to nečekaně, byl to rychlý a divoký tanec. Viktor udělal rychlý pohyb a důstojník cosi vykřikl. Přiběhl voják, shodil pušku z ramene a držel ji před sebou. Pak po kratičké hádce udeřil Viktora pažbou. Viktor zavrávoral. Liesel vykřikla. Ottilie začala ječet. Voják postupoval kupředu a postrkováním pušky tlačil Viktora zpátky ke schůdkům vagónu. O chvíli později se Viktor objevil v kupé, obličej i ruce od krve.
„Cos to udělal?“ rozkřikla se na něj Liesel. „Cos to proboha udělal?“
Viktor ztěžka dosedl na sedadlo a vrtěl hlavou ze strany na stranu. Jako by odpověď na její otázku byla stejně obtížně pochopitelná jako důvod, proč zadrželi Katalin. Jen vrtěl hlavou a prsty si přejížděl po otékající zhmožděnině na tváři, kam dopadla pažba pušky.
„Ty jsi zodpovědný za nás!“ křičela Liesel. „Máš povinnosti ke své rodině! Co s námi ksakru bude, když tebe odvedou?“

Přečtení románu musí nutně v každém vyvolat zcela přirozenou otázku: „A jak to bylo doopravdy?“ Sama se teď pouštím do bádání a přestože autor tvrdí, že krom vily si všechno, včetně osudů Landauerových, vymyslel, jisté podobnosti s realitou bychom našli. Viktor Landauer je Žid, Tugendhatovi byli oba Židé. Landauerovi postavili dům ve stejnou dobu a odešli ze země¨se svými dětmi ve stejnou dobu a ze stejných důvodů jako Tugendhatovi. Navíc i některé postavy, které se knihou mihnou, skutečně existovaly. To je třeba případ hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové.

Ať už je pravda jakákoliv, vila Tugendhat se stala svědkem mnoha významných historických okamžiků našich dějin – v roce 1992 v ní byla třeba také podepsána smlouva o rozdělení československého státu. Není proto divu, že se tato stavba stala zdrojem inspirace pro román Skleněný pokoj, který vám můžu jen doporučit. Určitě je to jedna z nejlepších knih, které jsem letos přečetla a zanechala ve mně tolik dojmů, že nad ní budu ještě hodně dlouho přemýšlet…