Náš druhý den v Ubudu započal královskou snídaní – oproti celkem chudé nabídce v Kutě jsme v našem hotýlku Gana Villa měli na výběr dokonce ze tří variant snídaňového menu, které vždy zahrnovalo nějaké sladké pečivo, vajíčka, toasty na sladko nebo palačinky a džusy z čerstvého ovoce. Zkrátka ideální start nového dne.
Po snidani jsme hned nakopli naši mašinu a vyrazili směr Lesní svatyně posvátných opic. V této husté džungli stojí tři posvátné chrámy a zároveň je i domovem početné tlupy balijských makaků, kteří jsou vždy připraveni ukrást turistům jídlo nebo rovnou celou tašku (toho jsme byli také svědky).
Na ceduli u hlavního vstupu jsme si přečetli řadu varování a rozhodli jsme se mít se před opicemi raději na pozoru. Ve svatyni jich žijí stovky a narážíte na ně skutečně na každém kroku. Moje největší obava samozřejmě byla, aby mi neskočila některá na záda a neukradla něco důležitého z batohu.
Džunglí jsme došli až k zajímavému chrámu Pura Dalem Agung, u něhož byla koncentrace turistů i opic velmi vysoká. Záhy jsme pochopili, proč asi. Před chrámem se pohybovalo několik prodavačů malých banánů, které jste si mohli za pár rupií koupit a opičky jimi nakrmit. Krmení dravé zvěře jsme si samozřejmě nenechali ujít ani my 😀
V džungli jsme strávili docela dost času, ale protože jsme měli ten den naplánováno ještě několik dalších míst, která bychom chtěli navštívit, po poledni byl nejvyšší čas na přesun. Naší další zastávkou se stala tzv. „Sloní jeskyně“ Goa Gajah, ležící asi 2 km jihovýchodně od Ubudu. Starobylá jeskyně je nazvaná podle sochy Šivova syna Ganéši – božstva se sloní hlavou – která se nachází uvnitř. Naleznete zde také nejstarší kamenné řezby na Bali, údajně pocházející z 11. století.
Jeskyni objevili holandští archeologové v roce 1923. Je vytesaná do skalní stěny a vchází se do ní rozměrnými ústy démona. V nádvoří před jeskyní jsou dvě obdélníkové nádrže, do kterých voda přitéká z chrličů, jež drží šest ženských postav.
Pro vstup do chrámu je nezbytný sarong. Většinou bývá u vchodu k zapůjčení, ale na Bali prodávají tolik krásných pestrobarevných vzorů, že by byla škoda neodvézt si domů nějaký jako suvenýr. Proto jsme si v jednom stánku u parkoviště před vstupem do Goa Gajah každý jeden vybrali – já krásně zelený s motivem pávů a Péťa modro-zlatý. Usmlouvali jsme je na 130 000 rupií, což nám přišlo jako celkem výhodná cena za tak univerzální kus látky :-).
Protože už jsme byli v odpoledním vedru celkem zmožení a zatoužili jsme po nějakém osvěžení, vydali jsme se z Goa Gajah zpátky do našeho hotelu, kde jsme natáhli plavky a rovnou skočili do bazénu, kde jsme si relaxovali až dokud nás nevyhnal hlad. Zjistili jsme, že jsme mezi všemi těmi zážitky úplně zapomněli na oběd a vydali jsme se to napravit.
Péťa vygůglil nedaleký warung Laba Laba, který nás příjemně překvapil sympatickým personálem i mimořádně dobrou kuchyní. Péťa zvolil balijskou klasiku nasi goreng (smaženou rýži) a já krevetky ve sladkokyselé omáčce a opět jsme si moc pochutnali. Den ale ještě stále nebyl u konce – naplánovali jsme si strávit podvečer v Campuanské oblasti a pozorovat západ slunce mezi rýžovými poli.
Míst k pěším procházkám kolem rýžových teras je v Ubudu a okolí řada, ne vždy jsou ale cesty dobře značené. Při našem bloudění na motorce nás odchytil nějaký domorodec a nabídnul nám, že nám ukáže skvělé místo bez davů turistů. Celkem váhavě jsme se ho odhodlali následovat – mou důvěru si získal hlavně tím, že měl na nohou žabky značky Baťa 😀
Skutečně nás zavedl k odlehlému políčku, ale jak se záhy ukázalo, jeho zájmy nebyly tak zcela nezištné. Jeho nadšení jsme tedy utnuli hned zkraje a sdělili mu, že o jeho doprovod nemáme zájem, protože nemáme u sebe peníze (což byla skoro pravda – směněná hotovost už nám pomalu ale jistě docházela). Týpek to vzal celkem sportovně, rozloučil se s námi a vzdálil se pryč a my se jen modlili, aby nám nepropíchnul pneumatiky u naší Hondy zaparkované v keřích opodál.
Brzy se ukázalo, že domorodec nám sice dobře poradil místo, kde o turistu skutečně nezakopneme, ale krásné výhledy nikde. Na chvilku jsme zalitovali, že jsme jeho služby průvodce odmítli, ale protože jsme měli do západu slunce stále ještě dost času, obkroužili jsme políčka, doplnili jsme zásoby pitné vody v obchůdku u silnice a vydali se zpět k naší motorce. Všechny pneumatiky měla naštěstí v pořádku :-), a tak jsme mohli vesele vyrazit k dalším rýžovým polím a terasám Sambahan.
Zde už se nám otevřely ty pravé výhledy ze svěže zelených balijských pohlednic. Palmy, zapadající slunce, vycházející měsíc a šedomodré siluety sopek na pozadí… Idylu narušovala jen má schíza z kokosových palem lemujících chodníček mezi poli, kterou trpím od té doby, co mi někdo řekl, že je větší pravděpodobnost, že mi na hlavu spadne kokosový ořech, než že mě v moři napadne žralok 😀
Procházku jsme si zpestřili posezením v sympatické kavárně s výhledem na rýžové terasy, kde si Péťa dopřál svou pravidelnou dávku kávy a já zázvorový drink. Mezitím nám sluníčko zapadlo a já už se viděla na pokoji u láhve chlazeného Bintangu, ale Péťa ještě stále překypoval energií a naléhal, že by si přál vidět nějaké tradiční balijské představení, která se každý večer hrají u Ubudského královského paláce.
Nechala jsem se tedy přemluvit a vydali jsme se zpátky do centra, kde jsme si koupili vstupenky na klasické tance legong a barong, předváděné doporučovaným tanečním souborem Sadha Budaya a doprovázené hudebním vystoupením tradičního balijského gamelanového orchestru.
Krásné tanečnice legongu prý stráví roky učením na minutu přesně sestavených pohybů všech částí těla, od očí po prsty na nohou. Každý pohyb má svůj význam. Vystoupení jsou potěchou pro uši i pro oči a zaujmou vás nejen precizními sehranými pohyby tanečnic, ale také typickými barevnými kostýmy, kterým vévodí postava baronga – mytické bytosti v podobě napůl lva a napůl psa.
Představení trvalo asi hodinu a půl a po něm už nám opravdu nezbyla energie na nic víc, než rychlou večeři ve warungu. A pak už honem zpátky na hotýlek, vstřebávat zážitky a čerpat síly na další nabitý den…
