Březnová kosmetika

Jaro je konečně tady, a tak je načase rozloučit se se zimními kosmetickými pomocníky. Sbohem, hutné hydratační krémy! Vítej, sluníčko :-)!

Antiperspirant „Original“, Dove

Troufám si tvrdit, že ve světě kosmetiky neexistuje krásnější „čistá“ vůně, než ta klasická „mýdlová“ od Dove. Stejnou parfemaci má i tento antiperspirant. Nedokážu si představit nikoho, kdo by ji nemiloval. Okamžitě katapultovala tento výrobek na můj pomyslný stupeň vítězů – krom báječné vůně je však navíc i účinný. Samozřejmě ne vždy a na sto procent, ale v konkurenci ostatních drogérkových antiperspirantů se rozhodně vymyká. Byť nemá přírodní složení, chci se k němu vracet i nadále. Nechápu, jak mi tento výrobek mohl tak dlouho unikat :-)!!

unorova_kosmetika_5

Rozjasňující pleťová voda Sublime Glow, L’Oreal

Před časem se tato pleťovka, určená pro unavenou pleť bez jasu, vyprodávala v DMku asi za 50 Kč a vzhledem k její původní asi dvojnásobné ceně jsem po ní hned chňapla. S micelárkou od L’Orealu jsem byla opravdu spokojená, takže jsem doufala, že ani v tomto případě nepůjde o zklamání. Bohužel ale musím konstatovat, že mě tento výrobek vůbec nenadchnul. Už jen ta parfemace – na prvním místě spooousta alkoholu a až pak někde v pozadí svěží ovocná vůně. S tím alkoholem jde ruku v ruce fakt, že pleťovka strašně vysušuje. Nějak nechápu, v čem tkví to rozjasnění, a po pleťové vodě něco takového snad ani nechci. Pleť ale vyčistila vždycky dobře. Jak už jsem předeslala, složení není žádná velká příroda, ale aspoň je bez parabenů. Trochu mě štvalo balení, které má dost nepraktický a zbytečně velký dávkovací otvor. Už u dříve zmiňované micelárky jsem na něj vždycky nadávala, nicméně dá se na to zvyknout a dávkování vychytat. Suma sumárum se jedná o dost průměrný výrobek, který už podruhé určitě nepotřebuju.

breznova_kosmetika_1

Hydratační lanýžový make-up, Dermacol (odstín 1)

Dermacol prostě make-upy umí, o tom žádná. A hlavně je to jedna z mála značek, které skutečně myslí s odstíny i na nás bledule. Na tento make-up jsem četla a slyšela samou chválu – byla jsem tedy dost zvědavá, co je na těch chvalozpěvech pravdy. Určitě můžu potvrdit, že make-up dokáže vyčarovat moc hezkou „bezchybnou“ pleť. Umí pěkně vyhladit, sjednotit a hlavně opravdu skvěle kryje! Při tom všem mi přijde i celkem přirozený, takže i ten slib „splyne s pletí“ se mi zdá celkem trefný. Po nanesení mám skutečně chvilku pocit, jakoby make-up pleť hydratoval – stejně jako když se např. natřu krémem. Body navíc! A ani s výdrží na tom není vůbec špatně – rozhodně se mi s ním ještě nestalo, že by se přes den z mastnějších míst pleti vytratil. SPF 10 je příjemný bonus. Když nad tím tak přemýšlím, asi je to za dlouhou dobu opravdu nejlepší make-up, jaký jsem měla. Jediné, co mi ten dojem trochu kazí, je naprosto děsivé složení plné silikonů, ale nedělám si iluze, že by to u jiných make-upů bylo lepší. Pouze Dermacol se to nestydí napsat i na obal :D.

unorova_kosmetika_3

Balzám na rty „Peach Shine“, Labello

Věrným ochráncem mých vysušených rtů byl po celou zimu tento tónovací balzám s broskvovým aroma a barevnými pigmenty. Řadí se mezi ty dostatečně hydratační kousky, rty příjemně zvláční a jako bonus jim i dodá lehké broskvové zabarvení. A navíc hezky a sladce voní.

zarijova_kosmetika_3

Zklidňující hydratační krém, Mixa

Tenhle lehký hydratační krémík od Mixy jsem si původně pořídila na Taiwan, ale nakonec skvěle fungoval i po návratu domů v zimních podmínkách. Krém není vůbec mastný, rychle se vstřebává a oblíbila jsem si ho i jako podklad pod make-up. Při tom všem pleť taky vyživí a zklidní. Složení je hypoalergenní, bez parabenů a alkoholu, takže ideální výrobek pro suchou a citlivou pleť se sklonem k podráždění. Cena: 139 Kč

unorova_kosmetika_1

Krém na ruce „Levandule“, Bione

Další miláček od Bione, na kterého nedám dopustit, je tento krém na ruce s nádhernou levandulovo-bylinkovou vůní. Je středně hutný, ne moc mastný a vstřebává se bleskurychle. Ruce hezky zjemní a navíc neobsahuje silikony, parabeny ani ropné produkty.

breznova_kosmetika_4

Březnová knihovnička

Možná jste si všimli, že v minulém měsíci se tu neobjevil článek s mými čtenářskými tipy. Důvod je prostý a ostudný – v únoru jsem prostě nenašla čas na přečtení jedné jediné knihy :(. Ani tento měsíc jsem skóre příliš nevylepšila. Spousta starostí, které mě poslední dobou pronásledují, mi nedovoluje zabřednout do čtenářské nálady, přestože čtení je paradoxně jedna z mála radostí, která mě vždycky dokáže alespoň na chvíli vytáhnout z jakékoliv depky. Nezbývá než doufat, že bude brzy líp – i co se týče téhle rubriky a blogu vůbec :-)!

Paolo Coelho – Jedenáct minut

Hned na úvod tu mám jedno literární zklamání. Na tuto knížku, vyprávějící příběh brazilské prostitutky, jsem se opravdu těšila. Spousta lidí ji chválila a doporučovala, ale bohužel ji zpětně hodnotím jako to nejslabší, co jsem zatím od Coelha četla :(. Jednak jsem nedokázala sympatizovat s hlavní hrdinkou Mariou, a pochopit její pohnutky, jednak mě trochu zklamal neoriginální happy end, který mi k tématu knihy prostě nesedl… Tentokrát se mi Coelho zkrátka vůbec netrefil do vkusu, bohužel.

breznova_knihovnicka_1

Jennifer L. Scottová – Madame Chic aneb Co všechno jsem se naučila v Paříži

Oproti filosofickému Coelhovi je Madame Chic odpočinkové dílko bez větších literárních ambicí, o to víc ale překvapí. Američanka Jennifer Scottová v knize popisuje své zážitky ze studijního pobytu v Paříži a vtipně a s nadhledem srovnává život na druhé straně oceánu s tím, který žila do té doby v Kalifornii. Knihy s „francouzskou tematikou“ jsou v posledních pár letech hrozně módní, ale většina, kterými jsem listovala, mi přišla víceméně o ničem. Madame Chic ve dvaceti kapitolách, z nichž každá se věnuje jinému tématu a jiné oblasti „umění žít“, přináší mnohdy překvapivě užitečné tipy, kterými se člověk rád nechá inspirovat. A hlavně knize nechybí lehkost a vtip.

breznova_knihovnicka_2To by bylo pro dnešek vše, ale už brzy se z literární rubriky ozvu znovu. Na nočním stolku se mi totiž povaluje jeden parádní kousek k recenzi 😉

Opičky v Ershui

Od naší cesty na Taiwan uplynulo už čtvrt roku a já mám stále co vyprávět. Snad to tedy někoho z vás ještě baví číst 🙂

Ráno v Lushanu bylo krásné a slunečné. Před námi byl prakticky náš poslední den na Taiwanu – zítra už nás totiž měla čekat pouze dlouhá cesta zpět do Taipei a pak honem na letiště, odkud jsme odlétali za Phyllis do Hong Kongu. Den jsme zahájili hotelovou snídaní, kterou nám zpestřilo opětovné setkání s našimi známými z lázní :-). Požádali nás o společnou fotku, a tak na ně máme i nějakou hmatatelnou vzpomínku.

Setkání u snídaně :)
Setkání u snídaně 🙂

Po snídani jsme hned vyrazili na procházku po Lushanu, abychom si ho mohli prohlédnout i za denního světla. Lushan před pár lety bohužel postihlo poměrně silné zemětřesení, při kterém byla řada budov zničena. Stopy po této katastrofě jsou zde místy ještě patrné. Přesto tato vesnička, ukrytá mezi horami, stojí za pozornost. Místní atrakcí je především pramen, jehož přirozená teplota je tak vysoká, že se v něm dají uvařit vajíčka natvrdo :-D! Právě na toto místo jsme se vydali a opět jsme tam coby Evropani vzbudili nemalý rozruch.

Procházka po Lushanu
Procházka po Lushanu

U pramene si zrovna vařila svá vajíčka skupina taiwanských důchodkyň, které nám hned začaly nabízet, ať si dáme s nimi. Bohužel neuměly ani slovo anglicky a my na tom se znalostí jejich jazyka nebyli o nic líp. Pozvání na vajíčko jsme ale přijali a rovněž jsme bez problémů porozuměli, když babči vytáhly svoje chytré telefony, aby si se mnou udělaly selfíčko 😀

Pokus o selfie :)
Pokus o selfie 🙂

Po tomto vtipném setkání jsme se vydali zpátky do hotelu – po cestě jsme mimochodem potkali opět naše známé od snídaně 😀 – abychom vyrazili za dalším dobrodružstvím. Péťa byl zklamaný, že jsme za tu dobu, co jsme na Taiwanu, ještě neviděli žádné divoké opice. Občas jsme sice zavítali do míst, kde se běžně vyskytují, ale neměli jsme štěstí. Já osobně jsem předpokládala, že už se nám to ani nepodaří – opičky totiž podle všeho bývají aktivní spíše po ránu a my se do formozské přírodní rezervace makaků v Ershui vydávali až k poledni.

Park má rozlohu 94 ha a pokrývá svahy Songboského hřebenu. Jsou zde dobře zachovalé lesy středních výšek, které jsou oblíbené mezi makaky formozskými, výhradně ostrovním opičím druhem. V přilehlém městečku najdete turistické centrum, kde vám velmi ochotně poradí vhodnou trasu a přesně vysvětlí, jak se do rezervace dostanete. My jsme se do městečka vydali také s cílem koupit si tam nějakou svačinku. Ershui nás naprosto nadchlo. Vzhledem k tomu, že se jedná o méně provařenou turistickou oblast, všechno je tu velmi levné. A tak jsme tu zcela neplánovaně pořídili roztomilý čajový set, který nás v přepočtu vyšel asi na tři stovky a ještě jsme místním připravili zajímavé povyražení – Evropani přijeli :D! Nakoupili jsme si taky svačinku na cestu – lákavé „dragon fruit“, které jsme za náš pobyt na Taiwanu ještě nestihli vyzkoušet.

Naše cesta za opičkama ovšem začala docela nepředvídatelným problémem. Sotva jsme zaparkovali auto a vydali se směrem, který nám doporučili v turistickém centru, Péťa si všiml, že se nám vybil foťák! Byl z toho dost nešťastný a přemítal co budeme dělat – a v ten samý moment jsem si všimla, že se na chodníku jen několik metrů od nás objevila opička! Byla jsem z toho úplně v šoku. Vždyť jsme sotva přijeli – přece nemůžeme mít tak obrovské štěstí… Ale ukázalo se, že můžeme, protože během několika vteřin opičku obklopila tlupa asi dvaceti dalších makaků. A všichni se po chodníku blížili směrem k nám!!

Opičí parta
Opičí parta

Byla to neuvěřitelná podívaná. Dvě opice se zastavily přímo u nás a začaly si navzájem vybírat blechy :-D. Krom dospělých makaků, kteří dosahují velikosti menšího psa, jsme viděli taky několik malých opičích miminek.

Makak formozský
Makak formozský

Já měla zpočátku hrůzu v očích a skoro jsem ani nedýchala. Je to přece jen dost odlišný zážitek, když člověk vidí opici v zoo a pak ve volné přírodě. A taky jsem se bála, že se na mě opice vrhnou, protože jsem v ruce svírala sáček s naší svačinou :D! Ale makakové se tvářili, jako bychom tam ani nebyli. Nezaujatě prošli kolem nás a po chvíli zmizeli v lese.

My jsme pak pokračovali po stezce nahoru až k chrámu a celou cestu jsme vstřebávali ten neuvěřitelný zážitek. Také jsme neustále byli v pozoru, když něco zapraskalo ve větvích, jestli se makakové náhodou nevracejí. Říkali jsme si ale, že to už by byla opravdu veliká náhoda.

Cíl cesty
Cíl cesty

Na zpáteční cestě k autu jsme ale na opice narazili znovu! Tentokrát nebyly přímo na pěšině, ale bavily se hopsáním ve větvích nad námi. Pro jistotu jsme si kryli hlavy, to kdyby na nás chtěly něco hodit nebo vypustit :-D. Podařilo se nám na mobil natočit i nějaká videa.

A stejně se jí bojim :)!
A stejně se jí bojim :)!

Když nám opičky definitivně zmizely v džungli, vydali jsme se i my na naši poslední štaci, do města Lukang, které se stalo naší finální zastávkou na Taiwanu. Do centra jsme dorazili až po západu slunce, takže už jsme sebrali síly jen na nalezení hotelu a večeři v malé hot pot restauraci. Zbytek večera jsme strávili systematickým balením kufrů. Zatímco při letu s Emirates jsme měli velmi benevolentní váhový limit, na cestu do Hong Kongu jsme se potřebovali připravit a věci rovnoměrně rozložit. Navíc už jsme tou dobou měli nakoupeno i hodně suvenýrů. Nakonec jsme to ale všechno zvládli a na ráno si nastavili budíček – to abychom z Lukangu také ještě něco málo užili.