Měsíc: Leden 2016

Ráno v Dulanu nás přivítalo sluncem – po nočním slejváku ani památky. Rychle jsme zabalili kufry, rozloučili se s našimi „spoluvězni“ a vydali se hledat nějaké místo, kde bychom se mohli nasnídat.

Poté už jsme vyrazili směrem k Dulan Sugar Factory –  budově cukrovaru, který byl kdysi plný průmyslového života a představoval zdroj příjmů pro místní lidi. Cukrovar zavřel své brány v devadesátých letech dvacátého století. Místní umělci a řemeslníci však začali brzy znovu oživovat opuštěné sklady tím, že si tu otevírali improvizovaná studia a ateliéry. Vyvinula se tak unikátní umělecké scéna, která prý získává čím dál větší věhlas. O víkendech se tu konají koncerty a další kulturní akce. Bohužel to tu začíná žít až v odpoledních hodinách, takže jsme neměli možnost vychutnat si tu pravou atmosféru. Večer už jsme potřebovali být v Tainanu, a tak jsme se nemohli v Dulanu tak dlouho zdržovat.

Navštívili jsme zde ale ještě jedno místo, tzv. Moonlight Inn – starobylé lesnické stavení z japonských dob, které leží v kopcích nad Dulanem. Konají se tu četné výstavy místních umělců a je odsud krásný výhled až k oceánu.

Okolí Dulanu nabízí také jednu geologickou zvláštnost – vodu tekoucí vzhůru. Fakt bych tomu nevěřila, kdybych to na vlastní oči neviděla. Parkem protéká malý potůček, který v určitém úseku cesty zcela zjevně teče do kopce! Doteď se nám nepodařilo jednoznačně zjistit, čím je tento jev způsobený. Možná je mezi čtenáři nějaký fyzik, který by nám to mohl vysvětlit v komentáři 😀

Každopádně jsme si tu udělali hezkou zastávku a ochutnali zde u stánku dosud neznámý druh ovoce – sugar apple, které mi chutí trochu připomínalo sladký meloun. Posilnění jsme se vydali zase na cestu. Čekal nás teď poměrně dlouhý přejezd. Našim nejbližším cílem byl Foguangshan.

Veliký chrámový komplex Foguangshan je považován za buddhistické centrum jižního Taiwanu. My jsme navštívili „pouze“ Buddhovo pamětní centrum – působivý muzejní komplex, který zahrnuje 12 symetricky rozestavených pagod a obrovského Buddhu sedícího na vrcholku hlavní budovy.

Je to mimořádně působivé místo. Svatyně jsou krásné a v moderním stylu – centrum bylo postaveno teprve před několika málo lety. Byli jsme nadšení z ochotného personálu, který uměl výborně anglicky a vysvětlil nám všechno, co nás zajímalo. A dokonce jsme si tu i vyzkoušeli kaligrafii!

Nechali jsme si tu také vylosovat „words of wisdom“ – jakousi věštbu, se kterou se často můžete setkat v buddhistických chrámech. Buddha nikdy nedává jednoznačné odpovědi, ale slova, která člověka můžou navést. Po vylosování čísla nám naše „asistentka“ Judy vyhledala příslušné moudro a vysvětlila nám, jak si ho máme vyložit. A přišlo mi, že s mým „moudrem“ se hodně trefila, takže na tom asi něco bude 😉

Po prohlídce svatyní jsme ještě oběhali pár všudypřítomných šopíků. Strýcovi jsem slíbila přivést z Taiwanu vonné tyčinky a tady měli přímo ty chrámové a ještě v megabalení po sto kusech 🙂 A opět jsme neodolali sladkým mocchi. Pak už byl ale nejvyšší čas přesunout se do Tainanu.

V Tainanu jsme si nejprve našli hotel a potom hned vyrazili na večeři, protože jsme za celý den ani neměli čas se pořádně najíst. Teď jsme si to docela vynahradili. Péťa našel na TripAdvisoru tip na jednu malou restauraci, kam chodí místní. Interiér opět nic moc, ale to jídlo! Jako předkrm jsme si dali chobotnici s omáčkou a každý jednu velkou nudlovou polívku s mořskými plody, která se skoro ani nedala sníst. A navrch ještě taiwanské pivo!

Následující den jsme se měli setkat s Mendy, s níž naše cesta začala nabírat hodně zajímavý směr ;-)!

Je pátek třináctého. Zatímco celý svět bude už za pár hodin sledovat nepochopitelnou tragédii, která se odehraje v centru Paříže, před námi je vůbec nejkrásnější den naší dovolené…

Jen neradi jsme opouštěli náš rozkošný soví hotýlek v Hualienu, ale čekalo nás spoustu dalších dobrodružství a za oknem horce pálící slunce. Tentokrát jsme plán dne vymýšleli víceméně za pochodu. V průvodci nás nalákala návštěva Cow Mountain Beach, malé pláže asi 27 km jižně od Hualienu, kde se prý vyhneme turistickým davům. Velmi strmá silnička, která k pláži vede, je myslím jasným vysvětlením, proč tam na turistu člověk nenarazí 😀

Tichý oceán! Poprvé v životě na jeho břehu a v jeho vlnách! Koupat se na tomhle místě moc nedá – silné vlnobití a strmý sráz pod vodní hladinou budí respekt. A mně úplně stačilo ráchat si nohy ve vlnách, sbírat barevné oblázky a fascinovaně koukat na tu krásu. Tichý oceán! Wow!

A pokračovali jsme rovnou další velkou premiérou, překročením obratníku Raka jsme se poprvé ocitli v tropech. Krajina okolo nás se opravdu začala měnit, přibylo palmových stromů a příroda najednou začala být mnohem bujnější a zelenější. U památníku naznačujícího průběh obratníku jsme se museli proboxovat davem čínských turistů, takže honem pár rychlých fotek a zase pryč, směrem na jih.

Frčeli jsme si to po Highway 11, která vede úzkým pásem nížinného pobřeží mezi mořem a pobřežními horami, které tvoří strmé sopečné útesy. Mít po levé straně průzračný oceán a po pravé zelené hory zalité sluncem je ta nejkrásnější podívaná, která se snad nikdy nemůže omrzet.

Další zastávku jsme si udělali u Jeskyně osmi nesmrtelných. Je to místo nejstaršího nalezeného lidského osídlení na Taiwanu, dnes je bohužel většina jeskyní přeměněna v poněkud křiklavé buddhistické svatyně. V této oblasti je prý také možné pozorovat ve volné přírodě makaky, na ty jsme ovšem neměli štěstí. Zato se tu na mě ve velkém slétala tropická komáří hejna 😀

Před soumrakem jsme dorazili na další fascinující místo – most Sansiantai, někdy také označovaný jako Dragon Bridge. Obloukový most svým tvarem z dálky skutečně připomíná dračí tělo a spojuje pevninu s malým korálovým ostrůvkem.

Před západem slunce už tu ani nebylo moc turistů, a tak jsme si mohli užít klidnou atmosféru tohoto krásného a romantického koutu světa.

V podvečer jsme přijeli do Dulanu, rázovité menší vesnice, která je domovem řadě umělců, hudebníků, cizinců i mladých taiwanců, kteří sem unikli před ruchem velkoměsta. Jeho krásy jsme se rozhodli prozkoumat až následující den, večer se totiž spustil strašný liják. V Dulanu jsme docela dlouho hledali hotel – ten první se nám zdál moc drahý, ve druhém už neměli volný pokoj a ten třetí jsme pro změnu podle GPSky vůbec nenašli 😀 Až na čtvrtý pokus jsme měli štěstí a sehnali jsme rozkošnou „celu“ v hotelu s příznačným názvem Jail House, který byl skutečně celý zařízen ve vězeňském stylu. Dokonce i dveře od pokoje byly zašoupávací a na visací zámek 😀

Lepší ubytování jsme si v alternativním Dulanu ani nemohli přát. Po nezbytné večerní hygieně (sociální zařízení bylo také poněkud strohé a vězeňské :D) jsme zavřeli naši celu a s nadějí, že vytrvalý déšť do rána přejde, jsme šli na kutě.

Brzy ráno jsme pokračovali v naší cestě do národního parku Taroko, kterou nám předchozího večera zablokoval sesuv půdy. Nyní už byla silnice zase průjezdná, ale přesto se místy jelo jenom v jednom pruhu, a tak nám cesta trvala o něco déle, než jsme předpokládali.

Ještě před vjezdem do národního parku jsme si udělali krátkou zastávku na vyhlídce na útesy Qingshui. Strmé pobřežní útesy jsou na východním pobřeží Taiwanu běžnou záležitostí. Qingshui cliffs jsou toho nejkrásnější ukázkou. Útes se skládá z tvrdých břidlicových a mramorových skalních stěn, které vystupují do výšky 200 až 1000 m nad hladinu moře. Tvoří nejvýchodnější část Centrálního pohoří a patří prý k nejstarším skalním útvarům na celém Taiwanu.

Poté už jsme pokračovali rovnou do turistického centra národního parku, kde jsme si vyzvedli mapu a nechali si poradit zajímavá místa, která stojí za návštěvu. K vidění je toho tolik, že se samozřejmě nedá za jediný den stihnout vše a navíc je spousta turistických stezek otevřená v závislosti na aktuálním počasí. Určitě je proto nezbytné informovat se na začátku cesty v turistickém centru na aktuální stav.

Národní park Taroko je se svými mramorovými stěnami, bujnou vegetací a horskou krajinou jedním z největších turistických lákadel na celém Taiwanu. Park má rozlohu 1200 km² a stoupá od mořské hladiny do výšek kolem 3700 m.

Najdete tu téměř všechny biogeografické zóny zastoupené na Taiwanu, díky čemuž je Taroko domovem více než poloviny druhů rostlin i živočichů ostrova. Středem parku protéká řeka Liwu, která cestou vyhlodává hluboká údolí a kaňony, než se dostane dolů k moři. V jednom úseku své trasy vytváří soutěsku Taroko, 18 km dlouhý kaňon s mramorovými stěnami, který mnozí lidé řadí k nejkrásnějším asijským krajinným zajímavostem.

My jsme začali naše putování po národním parku u tzv. Eternal Spring Shrine. Nedaleko od administrativního centra parku stojí na útesu nad řekou Liwu památník věnovaný 450 dělníkům, kteří přišli o život při stavbě silnice. Malý potůček, který nikdy nevysychá, prýští na skály pod památníkem a dodává mu vzhled, jako by měl vznešený šedý vous.

Poté už jsme pokračovali směrem ke Swallow Grotto – jedné z nejužších a také nejslavnějších částí mramorové soutěsky.

Před vstupem do kaňonu jsme si v turistickém stánku vyzvedli helmy. Jejich nošení není povinné, ale faktem je, že už tady několik turistů zemřelo v důsledku padajícího kamení, takže opatrnosti není nazbyt. Zapůjčení helmy je zcela zdarma – vydají vám ji oproti uvedení jména a telefonního čísla – a navíc to na fotkách vypadá, jako by jsme byli na nějaké fakt drsné horské expedici 😀

Některé turistické stezky byly zpřístupněny pouze do určitého úseku. To byl třeba případ Baiyang Trail – cesta k vodopádu Baiyang byla uzavřena kvůli následkům tajfunu. První úsek stezky byl ale krásný – vedl po břehu řeky a hrozně mi připomínal malebné údolí Salzy v Rakousku.

Než jsme se nadáli, den utekl jako voda a začalo se stmívat, což pro nás bylo znamení, že se musíme přesunout do Hualienu a najít si hotel, kde dnes přenocujeme. Hualien je druhým největším městem na východním pobřeží a údajně také jedním z nejpříjemnějších měst na Taiwanu. A já bych doplnila, že se tam taky nachází jeden z nejpříjemnějších hotelů na Taiwanu – Owl Castle :-).

Byli jsme rádi, že nás osud zavál právě sem. Hotýlek byl hrozně levný, stylově vyzdobený soví dekorací (na Taiwanu jsou sovy považovány za symbol štěstí) a zvenčí vypadal díky desítce svítících sovích soch jako z Harryho Pottera :D! A personál byl moc příjemný a ochotný.

Ještě ten večer jsme vyrazili podívat se do centra a… na noční trh, už zase :D! Konečně jsme tu ochutnali vyhlášenou taiwanskou specialitu – „stinky tofu“. Smrdí sice jako bolavá noha, ale chuťově je vynikající. Péťu teda moc neohromilo, ale já jsem si moc pochutnala, protože tofu zbožňuju!

Poté už byl nejvyšší čas vydat se zpátky do hotýlku. Ten večer jsme neměli ani sílu naplánovat itinerář na další den – Taroko nás totálně vyčerpalo a nad čtením průvodce jsme doslova odpadli. Nakonec bylo ale nesmírně osvěžující nechat následující den náhodě…

Bývalé zlatokopecké městečko Jiufen, schoulené v horách a z druhé strany izolované mořským pobřežím, bylo v japonském koloniálním období historickým centrem a do 30. let minulého století prosperovalo natolik, že si vysloužilo přezdívku „Malá Šanghaj“. Dnes představuje turisticky zajímavou zastávku při cestě po severovýchodním pobřeží.

Nás Jiufen překvapil především příznivými cenami suvenýrů. Nakoupili jsme tu nějaké čaje i směšně levnou dřevěnou sošku Buddhy. Nejlepším výchozím bodem pro nákupy je dlouhá úzká ulice Jishan Street. Naleznete tu spoustu krámků s jídlem, pitím a různými rukodělnými výrobky, čajovny i restaurace.

Bohužel i druhý den v Jiufenu nám propršel, ale aspoň jsem na dovolené využila svou fešnou žlutou pláštěnku, kterou jsem si koupila v Taipei na nočním trhu v Raohe. Nakonec se ukázalo, že zrovna v Jiufenu ten déšť až tolik nevadí, protože jsme stejně většinu času strávili v obchodech, v restauraci a nakonec v chrámě.

Před čtvrtou odpoledne jsme se s Jiufenem rozloučili – čekal nás totiž poměrně dlouhý a náročný přejezd do městečka Hualien, které jsme si zvolili jako výchozí bod pro cestu do národního parku Taroko následující den. Tady získala naše dovolená ty pravé adrenalinové grády… Po východním pobřeží Taiwanu vede směrem na jih de facto jen jedna silnice. Po levé ruce máte hlubokou propast klesající do moře a po pravé skaliska a hory. Když k tomu připočtete úzké horské serpentiny, brzké stmívání, vytrvalý déšť a fakt, že místní řidiči jezdí jako prasata, asi z toho máte taky hrůzu v očích. Kolem šesté večer už jsme byli od Hualienu vzdálení asi jen půl hodiny cesty, když jsme se znenadání dostali do kolony. Okolo bylo několik policajtů, a tak jsme si mysleli, že se možná jen stala nějaká nehoda a za chvíli se auta zase rozjedou. Snažili jsme se s jedním z policistů zapříst rozhovor, abychom zjistili, co se stalo, ale ukázalo se, že ani jeden z cca šesti příslušníků anglicky vůbec neumí :-O. Vytrvale se nám ale snažili něco vysvětlovat a ukazovali při tom sedm prstů na ruce. Jak si to přebrat? Že silnice bude zase průjezdná v sedm večer? Za 7 hodin?? Nebo snad za sedm dní???

Naštěstí žijeme v době moderních technologií, a tak Péťa i policajt vytáhli své chytré telefony a za pomoci gůgl překladače jsme se konečně dozvěděli, že v důsledku deště došlo na silnici k sesuvu půdy a cesta bude volná až zítra v 7 ráno. Byli jsme rádi, že jsme se nakonec tak dobře domluvili 🙂 a hlavně že nás sesuv nezastihl na nějakém horším místě, kde bychom třeba ani neměli možnost auto obrátit. Nedejbože kdyby to spadlo na nás.

Nezbývalo nám nic jiného, než se vrátit zpět do nejbližší vesnice Su’ao Township, kde jsme zastavili u prvního hotýlku, abychom přenocovali a brzy ráno mohli pokračovat v cestě.

V horských serpentinách u Hualienu se poprvé ukázalo, že je to příroda, kdo má tady na Taiwanu vždycky poslední slovo, a my se jí chtě nechtě musíme podřídit. Od té doby už nám bylo jasné, že náš den po dni rozepsaný plán… je prostě jenom plánem 🙂

V úterý ráno jsme se rozloučili s našim útulným taipeiským bytečkem i hostitelkou Anny, která byla tak hodná, že nám nabídla odvoz vlastním autem až k autopůjčovně. Byli jsme jí za to hrozně vděční – navíc nám udělila i několik rad ohledně dopravy na Taiwanu a neustále nám kladla na srdce, abychom na sebe dávali pozor 🙂

V autopůjčovně všechno proběhlo bez problémů a za chvíli už jsme seděli v naší luxusní stříbrné Toyotě Altis s automatickou převodovkou a vyrazili na desetidenní cestu po ostrově. Naší první zastávkou se stalo historické město Tamsui, respektive pobřežní oblast Fisherman’s Wharf s dlouhým molem, odkud jsme poprvé zahlédli vlny Čínského moře.

Prošli jsme se po promenádě, kde jsme si koupili rybí (jak jinak) oběd a pokračovali jsme po „Mostě lásky“ až k tržišti. Na místní tržiště moc turistů takhle přes den asi nezabloudí, a tak si nás prodávající předcházeli, aby nám nabídli k ochutnání své produkty :D. Koupili jsme si tu na zahřátí vynikající zázvorový čaj a pro rodinu jako suvenýr sušené maso z mečouna.

Také jsme se tu seznámili s docela unikátním systémem parkování. Zaparkovat auto můžete na Taiwanu prakticky kdekoliv – pokud se jedná o placené parkoviště, najdete po návratu k autu za stěračem účtenku. Na její zaplacení máte asi 14 dnů a můžete ji uhradit v kterémkoliv obchodě sítě 7Eleven. My jsme se s placeným parkovištěm setkali pouze na několika málo místech (krom Tamsui třeba později v Jiufenu) – jinak se všude dalo parkovat zdarma.

Naše další cesta vedla do geoparku Yeliu. Tento vápencový mys vybíhající daleko do Východočínského moře je specifický svými zvláštně tvarovanými skalními formacemi. Miliony let zde vítr a moře nahlodávaly a ohlazovaly stovky skal a propůjčily jim tak bizarní tvary.

Nejslavnějším útvarem, který zde můžete vidět, je Královnina hlava, která připomíná bustu královny Nefertiti. Yeliu je rozhodně jedno z nejpůsobivějších míst na Taiwanu a my jsme zde strávili spoustu času, až dokud se nesetmělo.

Pak už jsme museli pokračovat do městečka Jiufen, kde jsme se chystali přenocovat. V Jiufenu nás bohužel zastihl docela silný slejvák a navíc jsme byli zklamaní tím, že tu nepanuje čilý noční život, jak jsme si představovali.

Po ubytování a krátké procházce po okolí jsme se vrátili zpátky do hotelu a rozhodli se trochu přehodnotit naše další plány. V Jiufenu jsme nakonec strávili ještě většinu následujícího dne – o tom ale více zase v příštím článku…