Březen 2013 – Blog Janie Milíčové

Březnové kosmetické vychytávky

Můj kosmetický březen se nesl ve znamení malých lahviček a roztomilých balení s ještě roztomilejšími názvy. Příští měsíc slaví DROGa své druhé narozeniny a tak tuto rubriku opět čeká několik změn – minimálně nový název článků kvůli duplicitě. Plánuji ale i několik dalších novinek, nechte se překvapit ;-)!

Tělové mléko „Kokosový ořech z Malajsie“, Yves Rocher mi nadělila Nezdař k Vánocům. Na to, jak nemám ráda vůni kokosu, mi tato parfemace byla díky své lehkosti velice příjemná. Mléko má tekutější konzistenci a z toho důvodu není ani příliš hydratační, ale na cestování je toto roztomilé mini balení úplně ideální (vydrží zhruba na 4 namazání celého těla) a prokáže vám dobrou službu. Já ho měla s sebou v Tatrách a byla jsem s ním spokojená.

Mono-oční stín, Catrice (odstín 530 Pearl Mac Cartney)
Na tomto místě bych ráda zdůraznila, že si kosmetické výrobky zpravidla nekupuji podle hezkých krabiček a vtipných názvů, ale tohle… prostě uznejte, že tohle je mimořádná situace :D! Vybírala jsem si před plesem nějaký neutrální bílý stín, který by se dal použít na rozjasnění oka. Měla jsem v drogerii pár favoritů, jako správný fanoušek Beatles jsem si ovšem k pokladně odnesla tento kousek. Bylo to mé první bližší seznámení se značkou Catrice a musím říct, že jsem moc spokojená! Stín je mnohem víc pigmentovaný než jsem čekala a i jeho trvanlivost na víčkách je více než slušná. Ale hlavně – ten odstín je prostě nádherný. Na fotce to bohužel moc nevyniklo, ale v reálu se krásně stříbrně třpytí. Úplně nejvíc se mi líbí, když ho použiju samostatně přes celé pohyblivé víčko – krásně to rozzáží pohled, obzvlášť po propařené noci (vyzkoušeno). Stíny trochu práší, ale není to žádná tragédie. A obal je taky super – sice plastový, ale působí bytelně a nevypadá, že by se po pádu na zem rozlámal na kusy. Podtrženo sečteno: jsem s ním velmi spokojená. Tak vidíte, že si ten nákup umím krásně odůvodnit :-)! P.S. Ještě si dělám zálusk na tělovou rtěnku s všeříkajícím názvem Hey Nude! O:-)

Lak na nehty, NYC (odstín 262, Murray Hill Mauve)
Na ples jsem si krom nových stínů pořídila také nový lak O:). Ne že bych to měla v plánu, ale v Rossmanu měli zrovna slevy na kosmetiku NYC a tenhle lak stál asi dvacku – tak ho tam nechte! U odstínu jsem dlouho váhala, protože k zeleným šatům se nehodí ledasco, ale s touto fialovo-růžovo-těžko identifikovatelnou barvou jsem myslím nešlápla vedle. Lak mě příjemně překvapil svou výdrží. Po plese mi vydržel v hezkém stavu asi ještě týden (a to i po tom týdnu se mi odlupoval jen na pár místech). S top coatem se jeho trvanlivost ještě téměř o další týden prodlouží :O! S tím jde bohužel ruku v ruce jedna nevýhoda – a sice, že se velice špatně odlakovává. Ale nemůžeme chtít všechno, že ;-)!

Hydratační tělový krém s vůni bambuckého másla, Balea
Mým dalším úlovkem se pro tento měsíc stalo toto vskutku poctivé půllitrové balení tělového krému s arganovým olejem, který je určen pro suchou pokožku. Krém je spíše tekutější konzistence a hydratace průměrná. Každopádně svůj účel splňuje, pokožku zanechá hebkou a opravdu moc hezky sladce, ale zároveň nevtíravě voní. Balení není moc praktické na cesty, ale počítám, že na poličce v koupelně mi nějaký ten pátek rozhodně vydrží. Navíc jsem si tato šroubovací balení docela oblíbila – alespoň mám přehled o tom, kolik krému mi v krabičce ještě zbývá.

Hydratační krém na ruce, Cien
A protože krémů není nikdy dost, na závěr tu máme ještě tento na ruce z Lídlu. Obsahuje speciální komplex vitamínů, které mají chránit pokožku před vysušením. Ve složení najdete také mandlový olej a kakaové máslo. Nevím, jak je to možné, ale krém mi voní trochu citrusově. Celkově tu vůni nedokážu moc definovat, není úplně typická, každopádně je docela příjemná a osvěžující. S hydratací jsem taky moc spokojená – ruce vydrží opravdu dlouho hebké. Prostě zase jeden fajn výrobek za příjemnou cenu, ke kterému bych se neváhala někdy v budoucnu opět vrátit.

Březen, měsíc knihy

Tento březen je nebývale „čtivý“ měsíc. Nevím, jestli je to tím počasím nebo mě zkrátka moje stará dobrá vášeň opět pohltila, ale tak či tak to pomalu ani nestíhám všechno zapisovat. Takže dneska jen tak v rychlosti a stručnosti.

Leonardův kabinet

Tématem třináctého svazku edice Česká povídka jsou záhady, tajemství a nečekané zvraty. Do souboru krátkých povídek přispěli svou troškou autoři Petr Šabach, Jiří Hájíček, Věra Nosková, Jiří Kratochvíl, Veronika Huťková, Anna Cermanová a David Jan Žák. Na rovinu musím říct, že se mi tento výběr ani trochu nelíbil – některé příběhy se zpočátku tváří nadějně, ale pak se napětí něčím totálně zabije. Často je děj snadno předvídatelný a to povídkám punc tajemna taky zrovna nedodá. A co se týče nečekaných zvratů, tak těch jsem se nedočkala ani jednou. Autoři by si měli vzít za příklad Roalda Dahla, skutečného mistra v oboru :-)! Jinak musím říct, že mám tyto povídkové soubory docela ráda, ale v tomto případě zkrátka asi nebylo zvoleno příliš šťastné téma.

Jana Šrámková – Hruškadóttir

Tip na tuto krátkou novelu mi přineslo sledování pátečního pořadu Všechnopárty, jehož hostem byla právě autorka knihy Jana Šrámková. Hruškadóttir je její prozaickou prvotinou a vypráví trochu zamotaný příběh plaché studentky Veroniky, která se „adoptuje“ do rodiny své kamarádky, aby s ní posléze prožila její soukromou tragédii. Netradiční název naráží na islandské specifikum, kdy dívka nepoužívá příjmení, ale je označována jménem svého otce s dovětkem dóttir, tedy dcera. Veronika svého otce nikdy nepoznala a jediné, co jí po něm zbylo, je hruška zasazená na zahradě jejich chalupy. Příběh o hledání a ztrácení je kratičký a přesto zanechává hluboký dojem. Nechybí v něm ani milostná linie, i když ta zde podle mě nehraje prim. Mnohem zajímavějším tématem novely je rodina a její způsob, jak se vyrovnat se ztrátou těch nejbližších a také myšlenka, že i ve fungující rodině si stejně všichni nějakým způsobem ubližují. Pokud vás poněkud pesimistické vyznění neodradí, Hruškudóttir vám doporučuju – na tak málo rozsáhlé dílo je to skutečně silný zážitek. Kniha získala Cenu Jiřího Ortena 2009.

Jan Zvelebil – Na vandru s Reflexem

K „Vandrům“ se neustále vracím – jednak je to jeden z mých nejoblíbenějších žánrů a příběhy jsou navíc tak pestré a různorodé, že se u nich člověk ani chvilku nenudí – a to ani při druhém nebo třetím čtení, věřte mi :-). V prvním díle vás Jan Zvelebil provede Anglií, Austrálií, Brazílií, Indií, Izraelem, Japonskem, Mexikem, USA a Tanzanií. Poučí vás, ve kterých zemích se vám nevyplatí dělat načerno a v jednom příběhu se dokonce podíváte i do vězení :O. Víc snad ani nemá cenu dodávat, „Vandry“ jsou moje velká knižní láska a všem doporučuji se do nich také zamilovat :-)!!!

Jarní radosti

První jarní den už je za námi, nicméně hodnoty na teploměru působí spíš jako hloupý vtip – o pozvolna tajícím sněhu za oknem ani nemluvím… Jenže mě už tahle zima strašně deptá! Ráno se mi nechce vstávat z postele a zoufale mi chybí sluneční svit. Proto se snažím obklopovat zelení a pozitivními motty, přeskládávám věci v bytě a vytahuju ze skříně sukně… to abych byla připravená, až to bude opravdu tady :)!

Prvosenku jsem si koupila za pár kaček v Lídlu. Když bylo ještě hnusně a sněžilo, utěšovala jsem se tím, že mi na stole aspoň něco kvete.

K našemu čtvrtému výročí jsem od muže dostala tuhle krásnou vázičku s narciskama :)!! Byla to radost pozorovat každý den, jak se poupata postupně rozvíjí a rozkvétají. Já jsem Péťovi pro změnu vyrobila výroční čaj (návod se tu snad někdy v budoucnu objeví) a dva motivační „obrázky“. Jeden máme v ložnici a druhý si Péťa vystavil na pracovním stole. Přijde mi to jako super dárek, takže na Vánoce se těšte :D…

Naše kamarádka Julia navštívila minulý měsíc poprvé Japonsko a poslala nám milý pohled :).

Jinak musím říct, že mám za sebou překvapivě fajn týden. V úterý jsme měli rozlučkovou projektovou párty a bylo to moc milý setkání. Bude se mi po tom všem dost stýskat :(. Zároveň jsem ráda, že se nám podařilo projekt dotáhnout zdárně do konce a doufám, že na podzim, až výstava doputuje k nám na Moravu, se půjdete všeci podívat ;-)!

Včera jsem také absolvovala po delší době velice příjemný pohovor a i kdyby mi ta práce nevyšla, jen mě to celé utvrdilo v tom, že tohle je ta cesta, kterou se chci ubírat. A že písmem vládnu mnohem líp než paragrafy :D. Navíc se na obzoru rýsuje další externí spolupráce… zkrátka poslední dobou všechno vypadá tak nějak fajn a optimisticky (krom toho počasí teda). Doufejme, že to vydrží O:) …

V Nízkých Tatrách

S menším zpožděním přináším rychlý report o tom, jak jsme se měli v Tatrách. Již tradičně obrázkovou formou, neb fotky poví víc než tisíc slov :D…

Bydleli jsme v malé vesničce s názvem Pavčina Lehota – coby kamenem od Liptovského Mikuláše. Což o to, krajinka pěkná, ale jinak to byla pěkná díra s jediným obchodem, který byl ještě ke všemu v době našeho pobytu z důvodu dovolené zavřený :D. Největší zdejší atrakcí se pro nás stala rozkošná dřevěná rozhledna, kde jsme dokonce i našli kešku! A ten výhled stál samozřejmě zato.

Co by to bylo za výpravu na Slovensko, kdybychom aspoň jednou neochutnali halušky O:-)!!!

Po večerech jsme se bavili rozličnými způsoby – osobně vyhlašuju za nejlepší atrakci proslulé pexeso s Kájou Gottem aneb kdo najde dvojici, musí zapět příslušnou písničku :D. Na tuto disciplínu je potřeba odhadnout správnou hladinku alkoholu – aby odpadnul stud zpívat, ale zároveň zůstala dostatečně bystrá mysl na hledání dvojic.

Jeden Péťa našel Liptovského Mikuláše a druhý zase smajlíka v paprice :D. Všichni společně jsme pak skypovali Míšovi do Paříže. Taky jsme točili vlastní verzi Harlem shaku, ale to asi nechcete vidět 😀 …

Byli jsme taky s Péťou K. na výletě v Jeskyni svobody, ale fotky mám jen z mobilu. Zavzpomínala jsem i na staré dobré středoškolské časy, kdy jsme se do Lipťáku jezdili družit se sborem v rámci přátelství našich gymnázií. A to je tak nějak vše, co si teď povzpomínám. Zbývá už jen dodat, že počasí bylo parádní a tato akce se připojila k houfu milých vzpomínek na Tatry, které jsem za těch několik let nastřádala :-).

J.R.R. Tolkien – Pán prstenů: Společenstvo prstenu

Pán prstenů je fenoménem, kterému jsem dlouho úspěšně odolávala. Až jsem jednoho hezkého jarního dne (bylo to tak před rokem, stydím se) dostala jeden výtisk od Terezky – aby mi s ním lépe utíkalo studium na státnice. Jak už to tak bývá, do knížky jsem se začetla teprve v létě po státnicích. Pak zase nějaký čas ležela ladem a vzpomněla jsem si na ni až na podzim. Dobrou půlku knížky jsem přelouskala ve vlaku na cestě za našim ostravským „hrdinou“. Na zpáteční cestě jsem prožívala muka, jestli Gandalf přežije nebo ne :D! Pak přišly Vánoce a já na Pána prstenů opět zapomněla. Až teď jsem měla přes týden v KM trochu víc času a konečně se mi podařilo prokousat se až na poslední stránku. Tak taková já jsem čtenářka!

Z knížky mám trochu rozporuplné pocity. Sami vidíte, že pro mě bylo obtížné se začíst – hlavně zpočátku mi příběh připadal strašně rozvláčný a pomalu se rozjíždějící. Zkrátka málo akce. Když jsem pak ovšem do děje nějakým způsobem „spadla“, bylo stejně těžké se odtrhnout (pokud nešlo zrovna o nějakou pasáž, kde se nic extra zajímavého nedělo). První díl slavné trilogie mě tedy zatím tak úplně nepřesvědčil, že jsem dělala chybu, když jsem se mu doteď vyhýbala. Ale tak či tak je mi teď líto, že nemám po ruce pokračování a nemůžu se podívat, jak to bude s Frodem, prstenem a spolem dál :D…

Kathy Letteová – Jak zabít manžela (a další šikovné tipy pro domácnost)

„Všichni manželé si myslí, že jsou bohové. Jen kdyby jejich partnerky nebyly ateistky…“

Pokud nechcete vyděsit svého muže, raději si tuto knihu nepokládejte příliš okatě na noční stolek. Alespoň můj milý se na ni tvářil dost podezřívavě :D… A to docela oprávněně, protože tento román si přímo libuje v drsném černém humoru, jízlivostech a narážkách na muže. Nutno říct, že je to ale děsná prča a u některých hlášek budete přímo brečet smíchy :D! Vypravěčkou příběhu je uštvaná pracující matka Cassie a hlavním tématem jsou samozřejmě milostné trable její a jejích dvou kamarádek. Postranní zápletku pak představuje příběh Cassiiny přítelkyně Jazz, která je obviněna z vraždy svého manžela. Řekla bych, že knížku nejvíc ocení žena po čtyřicítce – pro nás mladší ročníky nicméně může být jakýmsi varováním, do jakých situací bychom se nikdy nechtěly dostat 8-). A jestli Jazz skutečně zabila svého muže? Hmm, myslím, že to nebudu prozrazovat… Na závěr k pobavení jeden citát pro nás knihomoly :D.

„Chlapi jsou jako knihy. Je jich taková spousta a času je tak hrozně málo!“

P.S. Boucháme šampáňo a slavíme jubilejní třístý příspěvek na tomto blogu 🙂 !!!

Únorové kosmetické vychytávky

Tento měsíc bude možná úlovková rubrika trošku fádní. Ale plyne z ní i jisté poučení. Asi se vykašlu na drogérie a začnu nakupovat kosmetiku v Lídlu :D…

Noční krém Q10, Cien
O kosmetice značky Cien už se toho hodně namluvilo a dá se říct, že především v tom dobrém slova smyslu. Některé výrobky byly kladně oceněny časopisem dTest a obecně se dá říct, že se jedná o ten případ, kdy za málo peněz pořídíte hodně muziky. Pleťový krém je ale přecejen dost specifický výrobek a tady se přešlapy neodpouští. V našem nejbližším Lídlu není kosmetický sortiment příliš široký a noční krém se v nabídce vyskytuje jen občas. Já měla zrovna štěstí a podařilo se mi jej ulovit. Cena je cca pade – luxus. Tento noční krém je určen pro všechny typy pleti. Liftan Intensive komplex s Q10 a kyselinou hyaluronovou podporuje přirozenou ochranu kožních buněk, redukuje hloubku vrásek a při pravidelném používání zamezuje tvoření nových vrásek. Co si budem povídat, už nejsme nejmladší a krém proti vráskám přestává být od věci :D. Docela mě překvapilo, že balení není z plastu, ale pěkně bytelné skleněné. Co se týče konzistence výrobku, čekala bych na noc něco hutnějšího. Ne že by krém nebyl dost hydratační, ale poslední dobou jsem si zvykla na mastnější krémy a tento mi připadá takový lehoučký. Určitě bych to ale neviděla jako jeho mínus. Vůni hodnotím spíš neutrálně – není nijak zajímavá, ale ani odpuzující :-). Krém bych určitě bez váhání doporučila nebýt jediné věci – občas mě po jeho nanesení lehce pálí pleť. Jedná se opravdu jen o chvilkový pocit, který vymizí, jakmile se krém vsákne. Nezpůsobuje mi žádnou alergickou reakci, ale evidentně na něm mé pleti něco nesedí, takže až ho dopotřebuji, podruhé už po něm raději nesáhnu.

Antiperspirant, Cien
Musím říct, že v tomto případě značka Cien příjemně překvapila. Očekávala jsem od tohoto výrobku něco na úrovni kuličky značky Balea, která, jak jste se mohli dočíst v jednom ze starších článků, mi přišla svými účinky dost tragická. Nakonec jsem ale byla překvapená, jak příjemně tento antiperspirant voní (obsahuje extrakt z aloe vera, ale vůně je spíš citrusová) a jak si zároveň s přehledem poradí s pocením. Balea se vážně může jít zahrabat! Navíc i cena je úplně bezkonkurenční a balení skladné a ideální na cesty. Od titulu „věrný parťák do každé situace“ ho dělí jediný fakt – občas dělá bílé šmouhy na oblečení. S trochou opatrnosti při oblékání se mu to ale snad dá odpustit.

Heřmánkové čistící ubrousky, Frotto
Tento měsíc mě na cestách doprovázely tyto vlhčené ubrousky, které jsem ulovila za směšnou cenu deset káčé – opět v Lídlu. Líbilo se mi na nich hlavně úsporné balení – jen o malinko větší, než běžný balíček papírových kapesníků. Ubrousky jsou samy o sobě také docela malinké, ale na očištění obličeje či rukou to bohatě stačí. I s odlíčením si vždy v pohodě poradily. Přestože jsou ubrousky tenké, netrhají se. Co mi na nich trochu vadilo byla poměrně silná heřmánková parfemace, bez které bych se obešla, ale nakonec jsem si zvykla. A malé plus na závěr: neobsahují alkohol.

Pleťová voda na citlivou pleť, Synergen je průměrným neutrálním výrobkem, který jsem si pořídila na dočištění pleti, až se zase budu vyskytovat v KM. Voda má na první pohled poměrně příjemnou, sladkou ovocnou vůni, kterou při druhém přičichnutí silně přebije alkohol, což u výrobku, který je určený pro citlivou pleť, moc nechápu. Nemluvě o tom, že na obale se hrdě hlásá, že pleťová voda alkohol neobsahuje 8-). Moje zkušenost je taková, že voda poměrně dost vysušuje pokožku, ale přitom se nedá říct, že by ji i vyčistila. Skoro mi připadá, že obyč voda z kohoutku by posloužila líp. Negativní dojem trochu zachraňuje malé, praktické a poměrně pevné balení… navíc sympaticky růžové :D. Výrobek bych tedy doporučila asi jen na příležitostnou péči nebo na cesty – kvůli skladnému balení. Osobně se ale příště v drogerii poohlédnu po něčem jiném.

Šampon pro mastící se vlasy, Garnier
Po posledním šamponovém přešlapu značky Balea jsem zvolila „věhlasnější“ Garnier. Mám-li jej ohodnotit jednou větou: Nenadchne, ale ani neurazí. Výrobek obsahuje výtažek z kaolinu a citrusu a má lehké gelové složení, které by nemělo zatěžovat vlasy. Neobsahuje silikony ani parabeny (alespoň se to slibuje na obale ;-)). Voní lehce po citrusech, ale že bych z toho omdlívala blahem, tak to ani ne :-). Každopádně svou funkci plní výborně – dobře pění a vlasy mám po něm krásně čisté a hlavně už se mi vůbec nemastí.

Jarní knižní tipy

Březen – za kamna vlezem. A budem si tam číst, co vy na to :-)?

Robin S. Sharma – Mudrc, surfař a byznysmenka

Tak jsem zase zatoužila po troše toho životního optimismu a pozitivní filosofie. V této knize se vám dostane obojího – někdy až příliš plnými doušky. Když se na to všechno ale nedíváte tak úplně nekriticky, je možné si z příběhu něco málo odnést. Přestože děj je zcela nepodstatný, alespoň trochu jej nastíním. Jack Valentino jen zázrakem přežije vážnou dopravní nehodu. V nemocnici, kde se zotavuje, se setkává se svým otcem, který jej v dětství opustil. Otec mu zprostředkuje setkání se třemi osobami, jakýmisi „vůdci“, kteří by Jackovi měli pomoct naučit ho žít tak, aby jeho život byl šťastnější a naplněnější.

„Nakupování většího počtu knih, než člověk dokáže přečíst, není ničím menším než vzepnutím duše k nekonečnu, a tato vášeň je tím jediným, co nás povyšuje nad zvěř, která hyne.“ ( A. Edward Norton)

Dá se říct, že se (tak, jako tomu u těchto typů knížek často bývá) opět nejedná o žádné veliké a objevné myšlenky. To ale samozřejmě neznamená, že vám Mudrc, surfař a byznysmenka nemá co nabídnout. Nemusíte se vším souhlasit, ale nad spoustou teorií se dá minimálně zamyslet. Pokud se trochu zajímáte o osobní management (aneb instantní návod na život, jak náš oblíbený právnický předmět kdysi pojmenoval Peca 8-)), tato knížka určitě stojí za přečtení ;-). Myslím, že následující úryvek skrývá mnoho pravdy…

„Ale co je to vlastně úspěch? Podle mě je úspěch jen a jen to, když žijeme svůj život podle vlastní pravdy a podle vlastních zásad. Úspěch znamená vyznávat hodnoty, které promlouvají k tomu nejlepšímu v nás bez ohledu na vnější tlak společnosti. Úspěch znamená žít svůj život jako tvořivý proces a uvědomovat si, co je pro tebe nejdůležitější – ne to, co je nejdůležitější pro někoho jiného.“

Já to doufejme ňák zmáknu

Ke knížce Já to doufejme ňák zmáknu jsem přišla jako slepý k houslím na návštěvě na Plevíně. Protože je knížka takzvaně putovní, mám za úkol poslat ji dál – případní zájemci nechť se mi tedy hlásí v komentářích :-)! Jedná se o sbírku 60 slohových prací neapolských dětí, kterou připravil k vydání jejich učitel Marcello D’Orta. Děti se snaží vypořádat s různými tématy – někdy úsměvně, někdy až s poněkud drsným podtextem reality nejchudšího italského jihu. Každopádně se u jejich vyprávění docela nasmějete – někdy je fajn odložit dospělácké brejle a koukat na svět zase dětskýma očima.

Ivan Martin Jirous – Magorova mystická růže

Soubor Magorova mystická růže představuje výběr Jirousových básní z let 1981-1987, v nichž autor vykresluje portréty svých přátel – v drtivé většině vězněných komunistickým režimem. Vím, že to byla těžká doba, ale toto její ztvárnění mě bohužel moc neoslovilo. Na druhou stranu nemám moc čtenářských zkušeností s českým undergroundem, takže do budoucna určitě ještě zkusím nějakou jinou sbírku. Na závěr už jen zbývá dodat, že k seznámení s Jirousovou tvorbou mě motivoval rozhovor s jedním z našich projektových „hrdinů“ – konkrétně s panem učitelem z brněnského Gymnázia Matyáše Lercha. K literárním tipům češtinářů nikdy nezůstávám hluchá :-)…