Zimní knihovnička

Jaro už je v plném proudu a já s mírným skluzem přináším tipy na knížky, s kterými jsem strávila uplynulou zimu. Opět to bude trochu všehochuť od beletrie přes žurnalistiku a tentokrát nechybí dokonce ani trocha poezie 🙂

Robert Bryndza – Tíživé ticho

Tak k této knize jsem přišla jako slepý k houslím, když mi ji nabídla k přečtení kolegyně z práce a kdo jsem já, abych odmítla nabízenou knihu :-D! Jméno spisovatele Roberta Bryndzy mi nebylo neznámé, tak nějak jsem tušila, že se věnuje detektivnímu žánru, který jako čtenář běžně nevyhledávám, ale říkala jsem si, že to aspoň bude nová čtenářská zkušenost. Hlavní hrdinka Maggie je úspěšnou lékařkou, která se pouští do rozplétání záhadných okolností smrti jejího manžela, kterou policie uzavře jako sebevraždu – ona je však přesvědčená, že v tom musí mít prsty někdo cizí. Napětí ani čtivost se Tíživému tichu upřít nedá, ale spousta věcí mi v knize přišla nereálná a až moc přitažená za vlasy. Ději chyběla určitá uvěřitelnost, těch „náhod“ tam zkrátka bylo za mě až moc. Jako fajn oddechovka na víkendové lenošení to není špatná volba, ale úplně mě to nenalákalo přečíst si od autora cokoliv dalšího.

Honza Vojtko – Prostě vztahy

Pro velký úspěch zase něco z ranku populární psychologie. Musím přiznat, že tentokrát se mi do knihy hůř začítalo, místy mi přišla až moc „odborná“ v tom smyslu, že v ní jsou často citovány např. různé zahraniční studie a já mám na autorovi raději spíš tu jeho „neformální“ stránku, pasáže, kde je osobní nebo se věnuje konkrétním případům ze své praxe. To ale nic nemění na tom, že kniha je výborná a nutící k zamyšlení, dotýká se tématu vztahů z mnoha různých úhlů pohledu, ať už je to vztah k lidem, ke zvířatům, věcem, penězům či práci.

Poems of New York

Poezii jsme tu dlouho neměli 🙂 Tohle je ovšem ještě úplně jiný level, neb se jedná o sbírku básní v angličtině, kterou jsem dostala před lety k Vánocům od bráchy a Jenn. Spojujícím prvkem všech básní je, jak již název napovídá, pocta americké metropoli a sbírka je uspořádána chronologicky od známých amerických autorů jako je Walt Whitman či Allen Ginsberg až po současné básníky.

Michal Kubal, Vojtěch Gibiš – Pandemie

Kronika jedné éry… Tak by možná mohl znít podtitul této skutečně obsáhlé publikace, jejíž objem ji předurčuje k tomu, abyste při jejím čtení posilovali své ruce. Fakt to není kniha do kabelky :-D! Informačně je nabitá neméně. Mimořádně zajímavá mi přišla zejména úvodní pasáž, popisující situaci v Číně v době, kdy u nás se ještě nedělo zdánlivě nic, i konkrétní příběhy jak čínských lékařů, kteří na režimem ututlávanou hrozbu hned od začátku upozorňovali, tak i prvních čínských pacientů. Velmi detailně je pak rozebíráno, jak se virus postupně šířil do dalších částí světa, následují katastrofické scény z Itálie a pak už se samozřejmě rozbíhá příběh, který má většina z nás ještě stále v živé paměti – pacient nula v Čechách a restriktivní opatření, která vzápětí následovala… Je pozoruhodné, jak rychle lidská paměť vytěsňuje – zpětným pohledem mi některé pasáže přišly až přehnaně dramatické či patetické, ale ta doba taková skutečně byla. A bylo vlastně trochu děsivé se se čtením této knihy do jara 2020 znovu vracet. Emočně nejnáročnější ale byly příběhy konkrétních lidí – ne všechny měly bohužel šťastný konec. Tak či tak je Pandemie pozoruhodným svědectvím o tom bezprecedentním čase, který nás všechny nějakým způsobem poznamenal, a precizně odvedenou novinářskou prací.

Lucie Hušková – Kolem dokola

Po přečtení autorčiny prvotiny Símka jsem byla velmi zvědavá na další její tvorbu a musím říct, že jsem stále stejně nadšená, byť se mi Símka líbila možná o malinko víc. Ve svém novém románě přichází autorka s ještě těžším tématem – první polovina knihy je vyprávěna Zojkou, mladou ženou, která při automobilové nehodě smrtelně zraní cyklistu a nyní se potácí životem a hledá způsob, jak se s tímto traumatickým zážitkem vyrovnat a jít dál. Druhou polovinu románu pak sledujeme osudy cyklistovy pozůstalé rodiny z pohledu jeho dospívajícího syna. Kniha se mi nečetla úplně lehce a Zojčin sebedestruktivní postoj k celé situaci mě úplně drásal – z toho důvodu už bych po ní znovu asi nesáhla. Na další autorčiny literární počiny se ale těším moc.

Nedra Glover Tawwab – Už žádné drama

Pod stromeček jsem si letos skromně přála jen tuto jedinou knihu – jak jinak, než z nakladatelství Jan Melvil O:-) O různých úskalích rodinných vztahů hovoří velmi srozumitelně a prakticky, obsáhne širokou škálu více či méně závažných či toxických situací a nabízí i konkrétní tipy, jak se v nich zachovat, jak reagovat… Asi vám to nenahradí posezení někde na terapii :-), ale věřím, že přečíst si knihu může být ku prospěchu komukoliv.

Eli Beneš – Nepatrná ztráta osamělosti

Tak toto byla asi ta nejzajímavější a nejoriginálnější kniha s tematikou holocaustu, kterou jsem doposud četla, a přestože k ní píšu tuto „minirecenzi“ s už značným časovým odstupem, stále ve mně rezonuje. Snad je to i tím, že začíná tam, kde knihy na toto téma obvykle končí – tedy na konci války, kdy se hlavní hrdina židovského původu Petr Stein vrací z koncentračního tábora, respektive se mu podaří zázrakem uprchnout z pochodu smrti, a v Praze čeká na návrat ostatních členů své rodiny. Čtenář samozřejmě tak nějak tuší, že marně, ale Petrův naivní optimismus v něm také dlouho nechává klíčit semínko naděje. Mimořádně zajímavé mi přišlo líčení, jak vlastně takový návrat přeživších do rodného města prakticky vypadal – na koho se mohli obrátit, když neměli doslova nic, jak fungovala potravinová pomoc, kde bylo možné se ubytovat, když ve „vašem“ domě už bydlel někdo jiný, jak vypadalo v té době pátrání po dalších příbuzných… Ten návrat měl v sobě tolik dalších tíživých aspektů! Samozřejmě se čtenář postupně skrze „flashbacky“ dozvídá, čím vším si hrdina i jeho rodina za války prošli a s odpovědí na palčivou otázku, jak se mu podařilo tohle všechno vůbec přežít, si autor dává načas. Román je ale minimálně v prvních dvou třetinách naprosto neodložitelný. Ke konci pak možná trochu ztrácí dech a – píší to všichni, souhlasím s tím i já – kdyby byla kniha o pár desítek stran tenčí, nebylo by to na škodu. Ale za ten závěr jí to, myslím, odpustíte 🙂

Alena Mornštajnová – Hotýlek

Rodinná sága Hotýlek se za mně zařadí mezi ty méně zajímavé knihy autorky. Přestože byla velmi čtivá, nevtáhla mě natolik, abych k některé z hlavních postav pocítila sympatie či alespoň upřímný zájem o její osud. Vlastně mi dost těch rodinných osudů přišlo trochu přitažených za vlasy za účelem toho udělat příběh originálním – nechybí tam osudová láska, vražda, pomsta, alkoholismus, nemanželské dítě, odchod k cirkusu… Taková trochu telenovela, no 😀 Alena Mornštajnová je přes to všechno zdatná vypravěčka a píše hezkým jazykem, takže čas strávený nad její knihou nemůže být ztracený, osobně bych ale doporučila z jejího pera jiné tituly.

Tereza Boučková – Dům v Matoušově ulici

Po dlouhé době tu dnes mám zase jednu literární recenzi. Poslední dobou stíhám akorát tak číst, ale se zaznamenáváním svých postřehů už je to horší. Dům v Matoušově ulici však rozhodně za zaznamenání stojí – ostatně jako zatím každá z knih, kterou jsem od autorky Terezy Boučkové, jejíž jméno se tu na blogu rozhodně neobjevuje poprvé, četla. Její literární styl je mi velmi blízký, její texty jsou autentické, nevyumělkované, přesto mne do děje vždy dokáže dokonale vtáhnout.

Kniha mne zaujala už jen svým neotřelým tématem – autorka vypráví příběh domu, v němž v Praze prožila své dětství a posléze vlastně i část svého dospělého života. Spíš než o historii domu jako takového je však Dům v Matoušově ulici vyprávěním o osudech jeho obyvatel – a že je skutečně co vypravovat! Pod jeho střechou se odvíjí pohnuté dějiny druhé světové války, která bolestně zasáhne do životů jeho původních majitelů, židovské rodiny Schwarzů. Jejich životním osudům je věnována převážná část knihy, jsou to však mnohdy tak neuvěřitelné a fascinující příběhy, že autorce bez váhání odpustíte, že není o trochu víc prostoru věnováno i dalším zajímavým jménům, jejichž životy byly s domem v Matoušově ulici také více či méně významným způsobem provázány, ať už se jedná o režiséra Miloše Formana, novináře Hugo Vavrečku, herečku Zitu Kabátovou i autorčiny rodiče – Annu a Pavla Kohoutovy či prezidenta Václava Havla v dobách, kdy ještě nebyl prezidentem :-).

Všimla jsem si, že Tereze Boučkové mnozí vyčítají jakousi roztříštěnost příběhu, do něhož se prolínají různé střípky z aktuálního společenského dění doma i ve světě. Na stránkách knihy tak objevíte zmínky o válce na Ukrajině, střelbě na filosofické fakultě či izraelsko-palestinském konfliktu. Asi souhlasím s tím, že tyto „prostřihy“ do současnosti děj malinko narušovaly, ale Tereza Boučková tímto upřímným a autentickým stylem prostě píše. Stejně tak její pátrání po osudech obyvatelů domu v Matoušově ulici může čtenář sledovat prakticky „v přímém přenosu“ – kniha mapuje nejen samotné lidské příběhy, ale i cestu, která autorku k získání informací vedla.

Jediné, co mi bylo upřímně líto, je fakt, že kniha není rozsáhlejší. Myslím, že spousta osudů spjatých s domem by si zasloužila více prostoru. Na druhou stranu je asi v pořádku nechat některé věci nevyřčené, obzvlášť když se jedná o reálné lidské příběhy vyprávěné mnohdy s odstupem pouze několika málo desítek let. Přesto jsem se po dočtení poslední kapitoly neubránila lehkému zklamání, že potenciál tématu mohl být naplněn ještě lépe.

I přes tyto pocity má ale Tereza Boučková nadále mé sympatie a stejně jako u kterékoliv její předchozí knihy, ani s touto rozhodně neuděláte chybu.

Vanilkové rohlíčky

Do této klasiky vánočního cukroví jsem se poprvé pustila už loni, ale nějak se mi vůbec nepovedlo těsto, špatně se s ním pracovalo a byl to boj. Přestože chuťově byly nakonec rohlíčky výborné, letos jsem se rozhodla vyzkoušet jiný recept (podle OnaDnes). Těsto jsem zpracovávala ručně a byla to naprostá pohoda – bylo krásně vláčné, vůbec se netrhalo, nedrobilo, za chviličku bylo hotovo a napečeno. Tímto tedy povyšuju tento recept na náš rodinný a příští rok se ho rozhodně budu držet zas 🙂

Na cca 2,5 plechu budete potřebovat:

280g hladké mouky
40g cukru moučka
210g másla
2 žloutky
100g mletých loupaných mandlí
trochu kůry z bio citronu
1 vanilkový lusk
, případně trochu vanilkového aroma

Na obalení:

100g moučkového cukru
2 sáčky vanilkového cukru

Na vále nebo v míse zpracujeme mouku s moučkovým cukrem, nakrájeným máslem, žloutky, mletými mandlemi, trochou najemno nastrouhané kůry a vyškrabanou dření z vanilkového lusku, až nám vznikne hladké těsto. Z těsta vytvarujeme kouli, tu zabalíme do potravinářské folie a necháme minimálně hodinu odpočinou a ztuhnout v chladu (já nechala 2 dny). Potom z kousků těsta děláme malé kuličky, postupně vyválíme mezi dlaněmi na válečky a ty stočíme do tvaru rohlíčků. Klademe na plech vyložený pečicím papírem a pečeme v troubě předehřáté na 170°C, dokud špičky nezrůžoví (trvá to asi 8 minut, ale hlídejte to). Upečené rohlíčky sklepneme z plechu na pracovní plochu, necháme pár minut zchladnout a ještě teplé obalujeme v cukru.

A teď už můžou svátky začít. Tak veselé Vánoce :-)!!!

Karbenátky z červené řepy

Červená řepa je v kuchyni většinou taková opomíjená surovina, u nás doma se ale těší veliké oblibě. Obzvlášť pokud z ní připravím polévku, nadšení nezná mezí 🙂 Tentokrát jsem opět zalovila ve studnici svých oblíbených receptů – na blogu Milluji – a rozhodla se pro změnu vyzkoušet z červené řepy karbenátky. A výsledek? Jen se po nich zaprášilo :-D!

300g oloupané syrové řepy
2 vejce
hrst čerstvé petrželky
200g fety
30g cibule
1 stroužek česneku
140g celozrnné špaldové hladké mouky
sůl, pepř
trocha rostlinného oleje
na vymazání pánve

Řepu nahrubo nastrouháme, rozdrobíme k ní fetu, prolisujeme česnek, přidáme nadrobno nakrájenou cibulku, vejce, mouku, nasekanou petrželku, dochutíme solí a pepřem a promícháme. V pánvi rozehřejeme olej a na mírném stupni smažíme z obou stran menší karbenátky. Jako přílohu jsem připravila hranolky, k tomu trochu majonézy smíchané s bílým jogurtem, a bylo to naprosto top 🙂

Treska v sójovo-medové omáčce

Další do sbírky mých aktuálně oblíbených receptů a asi už nikoho nepřekvapí, že je opět podle Milluji – mám pocit, že poslední dobou už skoro podle nikoho jiného nevařím 🙂 Tenhle recept má skvělý asijský vibe a moc nám chutnal. Potřebovat budete:

400g filetu z tresky
2 lžíce medu
2 lžíce rýžového octa
1 lžíci miso pasty
3 lžíce kvalitní sójové omáčky

2 stroužky česneku
1 lžičku čerstvého nastrouhaného zázvoru
1 lžíce ghí
160g brokolice
160g jasmínové rýže

černá sezamová semínka a microgreens k podávání

Na marinádu si smícháme med, ocet, miso, sójovou omáčku, prolisovaný česnek a zázvor. Filety osolíme z obou stran a marinujeme alespoň půl hodiny. Mezitím si dáme vařit rýži a brokolici si připravíme na páře. V pánvi si rozehřejeme ghí a marinované filety na něm opékáme z obou stran maximálně 3-4 minuty. V průběhu je můžeme stále polévat marinádou. Servírujeme s rýži a brokolicí, zasypané sezamovými semínky a microgreens.

Zapečené noky v dýňové omáčce

Tento recept u Olíka sklidil tak nečekaný ohlas, že si ho sem rozhodně musím uložit. O. obecně dýni moc nemusí, snese ji leda tak zavařenou nasladko nebo rozmixovanou v polévce, což coby milovník podzimní zeleniny těžce nesu :-). Tento recept podle mého oblíbeného blogu Milluji je však totální game changer, který způsobil, že si dokonce dvakrát přidal!

  • 600g dýně Hokkaido
  • 1 cibule
  • 1 stroužek česneku
  • 1 lžíce olivového oleje
  • 500g bramborových noků
  • 180g vege nudliček Pan Hrášek
  • 200ml krémové smetany do omáček
  • 200-300ml zeleninového vývaru
  • 50g parmezánu

Dýni omyjeme, rozkrojíme, vydlabeme semínka a nakrájíme na menší kousky, které přendáme do zapékací mísy. Přidáme očištěnou a pokrájenou cibuli a stroužek česneku, osolíme, zakápneme olivovým olejem a dáme péct do trouby rozpálené na 180°C na cca 20 minut. Upečenou zeleninu poté rozmixujeme s vývarem a smetanou. Vývar přidáváme postupně až do požadované konzistence omáčky. Do zapékací mísy nyní nasypeme noky a vege nudličky a zalijeme dýňovou omáčkou. Navrch posypeme nastrouhaným parmezánem. Zapékáme v troubě cca 30 minut, na posledních 5 minut můžeme zvýšit teplotu na 220°C.

Jogurtové lívance s borůvkami

Koukám, že už se tady na blogu pěkně dlouho nevařilo! Poslední dobou moc nestíhám zaznamenávat, ale pár nových receptů, které jsme si doma oblíbili a zařadili je do našeho stálého repertoáru, se mi nastřádalo, tak vás tu s nimi budu asi postupně oblažovat O:-) Prvním z nich, které si tu chci uložit, je tenhle top recept na luxusní (nejen) snídaňové lívance podle blogu Milluji. Od lívanců mě většinou vždy odrazovala zdlouhavá příprava, zcela v nepoměru k tomu, jak rychle se vždy sní. Tento recept je ale vskutku bleskurychlý!

  • 200g hladké mouky
  • 150g bílého jogurtu
  • 100g kefíru
  • 100g mléka
  • 2 vejce
  • 20g rozpuštěného másla
  • 1 kávová lžička mleté vanilky (případně dávám vanilkový extrakt)
  • 40g moučkového cukru
  • najemno nastrouhaná kůra z 1 bio citronu
  • 1/2 kávové lžičky jedlé sody
  • 1/2 kávové lžičky prášku do pečiva
  • špetka soli
  • 125g čerstvých borůvek

V jedné míse si smícháme sypké ingredience – mouku, sůl, cukr, vanilku, kypřící prášek a jedlou sodu. Ve druhé si smícháme ty tekuté – jogurt, kefír, mléko, máslo a vejce. Poté přidáme tekuté ingredience do mísy k těm sypkým. Vše promícháme metličkou a nakonec přidáme ještě citronovou kůru a borůvky. Lívance smažíme nasucho na nepřilnavé pánvi (loni jsem dostala k Vánocům nerezovou a od té doby na ni nedám dopustit, je to opravdu ta nejlepší pánev na světě!) z obou stran. Podávat můžeme s tvarohem, jogurtem, čekankovým sirupem i čerstvým ovocem.

Podzimní knihovnička

Tenhle podzim nám tedy skrze různé nemoci a rýmičky dal docela zabrat. Knih, které mi zpříjemňovaly odpočinek v posteli (pokud se zrovna zadařilo) nebo cesty do práce (když jsem zrovna nemusela trčet na home officu nebo doma s marodem), se ale opět sešlo celkem dost, tak nechť slouží jako fajn inspirace všem, kteří zrovna taky bojují s bacily a hledají nějaké lehké rozptýlení 🙂

Ladislav Zibura – Prázdniny v Česku

Láďa Zibura nikdy nezklame a ani tomuto vyprávění o cestování po českých luzích a hájích, které podniknul za časů covidových restrikcí, nechybí nic z toho, co mám na jeho textech ráda – vtip, poučení, trocha dobrodružství (třeba při přespávání na „strašidelném“ hradě) i půvabné ilustrace.

Radka Třeštíková – Kde jsi, když nejsi

Zvláštní kniha, kterou předcházela její bulvární pověst, je netypická už přeházeným pořadím kapitol, což na začátku, než si zapamatujete všechny postavy a pochopíte, kdo je kdo, do příběhu vnáší celkem zmatek. Cítím v tom určitou snahu o originalitu, ale nevím, jestli to knize spíš neškodí než naopak. Co se týče příběhu o matce od rodiny, poblázněné o dost mladším chuligánem… přestože jsem hlavní postavě v mnohém rozuměla, nepřišlo mi její chování absolutně uvěřitelné a dost mě drásalo přihlížet jejímu osudu, který podle mě měla vzít do svých rukou úplně jiným způsobem. To by pak ale asi nebylo o čem psát, že. Nevím, no – fanynka Radky Třeštíkové ze mne asi nebude.

Petra Dvořáková – Dědina

Dědina mě naopak bavila moc. Pokud od toho nečekáte nějakou závratnou pointu, ale pouze věrohodné vykreslení života na dědině včetně jeho četných nešvarů tak, jak to zažila sama autorka knihy, určitě nebudete zklamaní.

Åsne Seierstad – Jeden z nás (Příběh o Norsku)

Pokud bych měla vybrat z nakladatelství Absynt jedinou knihu, kterou bych vám doporučila k přečtení, byla by to tato. Tématem knihy je teroristický útok pravicového extremisty Anderse Breivika v Osle a na norském ostrově Utøya, autorka jde ale skutečně do hloubky a čtenáře seznamuje i s politickou historií Norska a celkovým kontextem útoku. Kniha se skládá z mnoha linií, které mají jedno smutné vyústění. Sledujeme tak životní příběhy několika obětí i přeživších a okolnosti, které je přivedly v nesprávnou chvíli na nesprávné místo – tedy do tábora mladých socialistů na ostrov Utøya. Velmi zevrubně se autorka věnuje útočníkovu dětství a dospívání, kde je jasně vidět, v co může vyústit labilní rodinné zázemí a role celoživotního outsidera, a že se to může stát opravdu kdekoliv. S postupem času, kdy autorka popisuje Breivikovo plánování útoku a přípravy na něj, napětí v knize graduje až na pomyslnou hranici snesitelnosti a přestože čtenář samozřejmě ví, k jaké události kniha směřuje, do poslední chvíle doufá, že to nějakým zázrakem dopadne jinak. Není to lehké čtení. Obzvlášť ne po tom, co se před necelým rokem odehrálo na pražské filozofické fakultě. Přesto je Jeden z nás v lecčem oči otevírající kniha. Důležitý a široce pojatý rozbor toho, co se v Norsku v roce 2011 odehrálo, co tomu předcházelo i co následovalo. Autorka odvedla naprosto precizní novinářskou práci, kniha je velmi obsáhlá a přesto v ní není ani slovo navíc. Pokud téma unesete, velmi doporučuji k přečtení.

Martina Viktorie Kopecká – Zpověď farářky

A ještě jedna kniha, tentokrát velmi neprávem vláčená bulvárem, přestože na ní vlastně nic skandálního není a celé je to trochu nafouknutá bublina. Naopak, Zpověď farářky je příjemné a hluboké čtení, které se týká nejen teologických témat a práce farářky se vším tím pozitivním, ale i negativním, co obnáší, ale dotkne se také témat jako je ženskost či osobní selhání.

Meik Wiking – Hygge domov

Hygge domov je taková veskrze zbytečná publikace, která je ale graficky tak krásná, že stojí za to si ji přečíst – zalézt si s ní do křesla, zachumlat se do deky, zapálit svíčku a popíjet u toho kakao :-D. Doma ji mít ale myslím nepotřebujete a hygge si určitě také vyrobíte i bez ní.

Faith Hoganová – Dámský klub půlnočního plavání

A toto bylo moc hezké čtení, takové literární pohlazení 🙂 Příběh tří žen, z nichž každá se svým způsobem ocitá na životní křižovatce, a které spojuje rituál půlnočního plavání v chladném moři omývajícím břehy Irska. Už jen divoká irská příroda, do níž je příběh Jo, Elizabeth a Lucy umístěn, vytváří polovinu okouzlující atmosféry. Autorka píše s lehkostí a přestože je příběh o neveselých věcech, netlačí na pilu, nesnaží se ze čtenáře ždímat emoce, což velmi oceňuji. Až na ten lehce nepravděpodobný a přesto předvídatelný závěr, kde přece jen nějaké to klišé přijde, což mě malinko mrzí. I tak se mi ale Dámský klub půlnočního plavání moc líbil a ráda si od autorky přečtu i něco dalšího.

Ladislav Zibura – Všechny cesty vedou do Santiaga

Camino je jednoduše plné protikladů. V něčem skvělé a v něčem pěkně otravné. Přesně jako život. A během putování můžete pozorovat, jak k téhle výzvě přistupují lidé kolem vás. Někdo jenom remcá a někdo se pořád směje. Cesta je přitom pro každého stejná.

Pokud stejně jako já s Láďou Ziburou a jeho knihami stárnete, nemůžete si nevšimnout, že jeho poslední kniha o cestě do Santiaga je jiná. Hlubší. Nemusíte se bát, že by zde chyběl ten typický humor z ostatních Láďových cestopisů, ale osobně mám pocit, že je tady jinak dávkovaný. Tento příběh se čte prostě JINAK, s menší lehkostí. To ale vůbec není na škodu – myslím, že je to jen odraz autorova vývoje a hlavně životních peripetií, kvůli kterým se na camino vydává, jak se záhy čtenář dozví. Ostatně není sám – kniha je silných životních příběhů ostatních poutníků, které autor na svém caminu potkává, plná. Až tolik, že se vám občas všechny ty postavy možná budou plést a budete tápat, kdo je kdo 🙂  Kniha je i přes svůj ponurejší podtext pozitivní a uchovává si nadějeplné vyznění, a to mě těší. Nemůžu se dočkat další Láďovy cesty a jeho literárního zpracování – teď už možná s celou jeho čerstvě se rozrostlou rodinkou 😉

Ferdinand Leffler – Zahrada je pro radost

Poslední z trilogie Ferdinandových zahradnických „biblí“ si za mne stojí, co se týče užitečnosti informací, tak někde v průměru – 50% knihy tvoří krásné a jistě i inspirativní fotky realizací, nicméně pravda je, že některé snímky se dost opakují a pokud Ferdinanda sledujete i na jiných platformách, asi vám budou povědomé. Za mne tedy kniha nepřináší zas tolik nového a pevně věřím, že celý kurz Žijte ve své zahradě (až ho tedy s Péťou konečně zdárně dokončíme) nám ve výsledku přinese víc, než všechny knihy dohromady.

A to už je z mé podzimní knihovničky všechno 🙂 Na viděnou zase u příštího čtvrtletního shrnutí!

Markéta Lukášková – Odvaha

Přestože si myslím, že poloha, která Markétě Lukáškové svědčí nejlépe, je autobiografie (InTyMně) a vůbec ze všeho nejvíc jí sedí popularizace naší moderní historie (Co vás v dějáku nenaučili), její nejnovější dílko Odvaha skutečně nešlo v knihkupectvích přehlédnout a pochvalné recenze nalákaly ke čtení nakonec i mě.

Oproti ostatním Markétiným knížkám tento příběh není zasazen do současnosti, nýbrž do poválečných padesátých let. Hlavní hrdince Adě se podařilo přežít peklo koncentračního tábor a žije teď spolu se svou invalidní matkou opět v Praze. U moci už jsou ale komunisté a Ada zjišťuje, že jim její židovský původ vadí úplně stejně, jako předtím nacistům. Nedovolí jí vystudovat medicínu ani žít život, jaký si pro sebe vysnila. Ada zjišťuje, že doba, ve které žije, dívce jejího postavení nenabízí mnoho možností, jak se vymanit soudruhy nalinkovanému osudu. A pokud ano, tak jen za cenu morálních kompromisů – což je základní linie, kolem které se celý příběh odvíjí.

Zda Ada zůstane věrná svým názorům a ideálům se čtenář nedozví, protože kniha předestírá dva alternativní příběhy, kterým předchází nabídka „výhodného“ sňatku. To, zda Ada na tuto nabídku odpoví ANO či NE, pak zcela ovlivní její další životní směřování. Přestože čtenář sleduje Adiny osudy jen po dobu několika málo měsíců, i z toho mála si lze udělat obrázek o životě v té době a vžít se do kůže hlavních postav.

Co mně osobně na knize vadilo byla asi především postava Ady, která ve čtenáři vzbuzuje jistou rozpolcenost. Svůj podíl na tom mají samozřejmě dvě verze příběhu a tím pádem nemožnost prohlédnout, jaká je Ada doopravdy. Mně byla její postava celou dobu spíše nesympatická. I přesto, že nepochybuji o tom, že psaní knihy předcházela autorčina důkladná rešerše o životě v padesátých letech, příběh mi připadal málo uvěřitelný a jednání některých osob (např. Adina kamarádka Anna) na tu dobu vyloženě lehkomyslné. Způsob, kterým se spolu některé postavy bavily, ve mně často evokoval nepřirozenost a křeč.

Na druhou stranu – Odvaha je opravdu čtivá, místy velmi napínavá s téměř až detektivní linií (která bohužel nakonec vyšumí tak trochu do ztracena). Jakmile se do příběhu jednou ponoříte, těžko budete knížku odkládat. Upoutat čtenáře tedy autorka bezesporu umí. Za mne ale Odvaha bohužel stále spadá spíše do kategorie nenáročné „oddechovky“, byť tentokrát se Markéta Lukášková pokusila odvyprávět temnější příběh. Je to kniha, ke které se asi už nemusím znovu vracet. Pokud vás téma láká, za přečtení asi stojí, ale nečekala bych od toho literární událost roku 🙂

Letní knihovnička

S dnešním upršeným počasím nás zdá se definitivně opouští prázdninová atmosféra posledních tropických dnů a na scénu opět přichází večery u krbu s dobrou knihou. Pokud by vám v tomto ohledu chyběla inspirace, přijměte pár tipů starého knihomola 🙂

Honza Vojtko – Vztahy a mýty

Kniha s podtitulem Párová terapie do kapsy je z ranku populárně naučných psychologických publikací a díky svému kapesnímu formátu i čtivé a čtenáři srozumitelné formě ji pravděpodobně budete mít přečtenou raz dva. Každá kapitola si bere na paškál jeden vztahový mýtus a doplňuje ho názornými příklady z autorovy praxe psychoterapeuta. Není to vyloženě přelomová kniha, ale určitě patří k těm, které je fajn si přečíst, i když jsou vaše vztahy zrovna v pořádku.

Zdeňka Šíp Staňková – Děti jsou taky lidi

Projekt Děti jsou taky lidi v jistých kruzích společnosti budí určitou kontroverzi. Nesleduju ho natolik podrobně, abych to mohla říct s jistotou, ale přijde mi, že ta kritika je trochu neoprávněná a původní záměr autorky byl zcela jiný – a sice upozornit na zlo a fyzické i psychické násilí, které se na dětech i v současné době páchá a spoustě lidí to přijde normální. Desítky příběhů, které kniha zobrazuje, jsou toho smutným důkazem. Rozhodně nečekejte lehké čtení a ani nedoporučuju číst to na jeden zátah. Ale přečíst by si to měl každý. Protože ač se to zdá jako klišé, právě na dětech nejvíc záleží – na tom, aby si z dětství neodnášely šrámy, které by jednou mohly přenášet zase dál, až budou dospělí.

Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu

Francouzká autorka Delphine de Vigan pro mne byla dosud neznámou spisovatelkou, kterou jsem objevila skrze jednu oslavnou recenzi na sociálních sítích a zaujala mne natolik, že jsem knihu Podle skutečného příběhu přihodila do košíku při své nejbližší objednávce na ReKnihách. Zpočátku mě autofiktivní příběh o tvůrčí krizi spisovatelky a její toxické přítelkyni L. úplně neoslovil, nesednul mi jazyk vypravěčky, L. mě svými přechytřelými monology neskutečně vytáčela a celé se mi to zdálo takové moc „intoušské“, čím víc ale tajemná L. pronikala do autorčina života, tím více mně to celé začalo zajímat, až mne to nakonec zcela pohltilo a vzbudilo mou zvědavost a touhu po nějaké kruté pointě. Závěr knihy byl napínavý, i když s charakteristikou „thriller“ bych byla opatrnější, a přestože otevřený konec zde byl v podstatě nutností, některé věci se mi zdály nevysvětlené a jiné velmi nepravděpodobné. Celé dilema, na kterém je kniha postavena – tedy zda čtenáři skutečně prahnou v prvé řadě po non-fiction literatuře – mi přišlo tak nějak mimo. A to říkám zcela otevřeně jako čtenář, který má non-fiction plnou knihovničku. Suma sumárum – Podle skutečného příběhu je dílko, které se svým způsobem vymyká z toho, co běžně čtu, a určitě to bylo zajímavé vybočení z mých čtenářských kolejí, ale nejsem si jistá, zda si za nějaký ten týden či měsíc vzpomenu na něco, co ve mně tato kniha zanechala.

Alena Mornštajnová – Les v domě

Román, který jeho pověst předchází… Musím říct, že v celé té kauze „vykradeného osobního příběhu“ jsem jednoznačně na straně spisovatelky a je mi upřímně líto, že si s sebou kniha hned od začátku nesla takové stigma, protože mi nepřišla špatná. Při čtení vám samozřejmě nebude lehko u srdce. To už je u této autorky asi tak nějak samozřejmé, ale v tomto případě je to bezútěšný příběh od začátku až do konce. Naprosto neexistující rodinné zázemí hlavní hrdinky, absence přátel a zpočátku i jakékoliv možnosti, jak se ze situace vymanit… Do toho samozřejmě šílené téma zneužívání rodinným příslušníkem, které je v knize naznačeno jen velmi symbolicky a je velká škoda, že kauza, která vydání knihy doprovázela a prozradila hlavní zápletku příběhu, čtenáři bere moment překvapení. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl závěr příběhu – na to, jak se vše dlouho a postupně rozjíždělo, mi přišel trochu rychlý a odbitý, dialogy mezi matkou a dcerou málo uvěřitelné, chyběla mi nějaká větší konfrontace mezi hlavními postavami. Poslední strana knihy asi měla přinést šokující odhalení, ale za mě to bylo takové prvoplánové zakončení… Les v domě určitě stojí za přečtení, ale kniha tohoto léta to za mě úplně nebude.

Markéta Lukášková – Majonéza k snídani

Musím přiznat, že přestože mám tvorbu Markéty Lukáškové velmi ráda, z Majonézy k snídani mám pocity spíše rozpačité. Zvlášť pokud ji porovnám s její prvotinou Losos v kaluži, která byla svěží, originální a chytrá. Možná ještě pokud bych knihu zařadila do ranku literatury pro dospívající – koneckonců hlavní hrdinkou je maturantka Ema, která do kolonky „young adult“ přesně zapadá – nebyla bych v hodnocení tak přísná. Ale když na mne to celé působilo jako jedno velké klišé. Intelektuálka Ema si nerozumí s mámou ani se světem, dny tráví se svým nejlepším kamarádem Janem, který se i proti vůli rodičů snaží dostat na DAMU a prožívá coming-out ohledně své sexuální orientace. Přísně racionální Ema se poprvé v životě bláznivě zamiluje a zároveň se vydává pátrat po stopách víceméně nešťastných partnerských vztahů ve svém okolí. Právě tahle část je na celé knize asi tím nejzajímavějším – když Ema proniká hlouběji do rodinné historie a pátrá po příčinách rozpadu manželství jejích rodičů. Ale au, ty dialogy! Jakmile postavy začnou mluvit, nějak mi to celé nefunguje, je to strojené, nepravděpodobné, křečovité. Za mne tedy tentokrát spíše zklamání.  

Ewald Arenz – Velké léto

V kontrastu s výše kritizovanou Majonézou – TOHLE bylo něco, krásná ukázka toho, jak by kniha s vlastně dosti podobnou tematikou měla vypadat. I tady je hlavním hrdinou teenager, šestnáctiletý Friedrich, který propadá z matematiky a latiny, a tak se přes léto místo dovolené s rodiči a sourozenci musí připravovat na reparát pod dohledem přísného dědečka. I tady máme motiv první velké lásky, kdy Friedrich na koupališti potkává Beate a na první pohled se do ní zamiluje. I tady hlavní hrdina poodhaluje minulost svých předků a především začátky vztahu svých prarodičů – děje se to ale spíše mimoděk při nálezu babiččiných deníků a ne tak prvoplánově jako v Majonéze. Čím ale román vyniká především, to je naprosto podmanivá poetika, s níž vás autor vtáhne do jednoho horkého bezstarostného náctiletého léta. Léta, kdy se toho děje zdánlivě málo, ale i v tom málu je celý svět – takového léta, které jsme zažili asi my všichni… Při tom všem se tak úplně nejedná o jednoduchou četbu k vodě, v závěru příběh naopak nabírá na dramatičnosti. Zároveň je zde ale i několik momentů, u kterých se budete když ne smát, tak minimálně usmívat. Třeba když si čtveřice hlavních hrdinů společně kupuje hrob, aby k sobě i po smrti měli blízko, a vám dojde, že v šestnácti neexistuje lepší důkaz přátelství na celý život 🙂 Zajímavostí je také fakt, že děj knihy je umístěn do 80. let, což poetiku příběhu svým způsobem také dotváří – dneska si už jen stěží umíme představit, jaké to bylo volat si z telefonní budky 🙂 Za mne rozhodně jedna z top knížek tohoto léta, kterou bych neváhala doporučit komukoliv.

Mariana Leky – Trápení všeho druhu

Útlá kniha plná krátkých příběhů z každodenního života, které německá autorka psala jako sloupky do časopisu o psychologii, mi svým charakterem hodně připomínala vyprávění Roberta Fulghuma, ač tady se, jak již samotný název napovídá, texty často točí okolo věcí neveselých. Jsou ale vyprávěny s empatií, lehkostí a laskavostí, a tak se toho smutného titulu knihy nemusíte bát.

Sacha Naspini – Nives, co to povídáš?

Tak toto byla skutečně zajímavá a originální knižní jednohubka. Nemyslím si, že bych si ještě za půl roku vzpomněla, o čem to celé bylo, ale velmi mě to bavilo. Rozjezd knihy je trochu pomalejší, na první dobrou to vypadá na příběh o trochu pošahané vdově, která si po manželově smrti do domu nastěhuje slepici, ale právě tato slepice je příčinou telefonátu starému známému, zvěrolékaři – a najednou se tu před vámi rozvíjí dialog, v němž oba hlavní aktéři vzpomínají na mládí a ze zdánlivě nevinného rozhovoru je tu najednou nečekané drama, které s každou další stránkou nabírá na intenzitě. Určitě to nebude kniha roku, ale minimálně za tu originální formu zpracování smekám.

Markéta Lukášková – InTyMně

Abych tu autorku jen nehanila, tato autobiografická kniha, jejíž hlavní součástí je vzpomínání na to, jaké to bylo vyrůstat v 90. letech (což mě – coby devadesátkové dítě – zahrnulo vlnou příjemné nostalgie), mne bavila velmi! Je to pohodová oddechovka, u které hrozí, že se budete často a nahlas smát – to upozorňuji jen pro případ, že si hodláte četbou krátit dojíždění do práce stejně jako já 🙂

Petra Dvořáková – Vrány

Příběh krátký, ale tak silný, že vám z něj bude ještě dlouho smutno na duši. Příběh o tom, jak zraňující může být k dítěti vlastní a na první pohled spořádaná rodina – především matka posedlá pořádkem, odmítající přijmout jinakost své mladší dcery Báry. Za mě asi jedna z nejlepších knih autorky, kdy na malém prostoru dokázala vystavět velmi intenzivní, znepokojující atmosféru jedné dysfunkční rodiny a čtenáři před očima sehrát strhující drama se závěrem, který vám vezme dech.