Drobenkový koláč s tvarohem a lesním ovocem

Pokud je i váš mrazák po létě nacpaný k prasknutí ovocem, možná přijde vhod recept z Albert magazínu na lahodný nedělní tvarohový koláč. Já do něj použila borůvky a maliny, ale určitě snese i jakékoliv jiné oblíbené ovoce 🙂

  • 100g třtinového cukru
  • 255g polohrubé mouky
  • 105g másla
  • 1/2 kypřícího prášku do pečiva
  • 4 vejce
  • 200ml mléka
  • 1/2 citronu
  • 2 vanilkové cukry
  • 500g plnotučného tvarohu
  • 250g malin
  • 125g borůvek

Cukr, 250g mouky a 100g másla zpracujeme na drobenku. Jednu třetinu dáme stranou a ten zbytek promícháme s kypřícím práškem. Pak přidáme 2 vejce, polovinu mléka, citronovou kůru a 1 vanilkový cukr. Rozmícháme dohladka. Těsto vlijeme do formy vymazané máslem a vysypané polohrubou moukou. Tvaroh smícháme se zbylými vejci, vanilkovým cukrem a mlékem. Vlijeme na těsto, posypeme ovocem a zbytkem drobenky. Pečeme 45 minut v troubě vyhřáté na 180°C.

Topinky s avokádovou majonézou

Malý tip na tak trochu fancy svačinku či večeři se vždycky hodí – minimálně já mám teď nějakou kreativní krizi a dochází mi nápady, abychom nejedli pořád to samé dokola.

  • 1 zralé avokádo
  • 3-4 lžičky citronové nebo limetkové šťávy
  • 50ml olivového oleje
  • sůl a pepř

Avokádo podélně rozpůlíme, vypreparujeme dužinu a rozmixujeme ji spolu s ostatními ingrediencemi do konzistence majonézy.

Pokud máte náladu na malý upgrade, připravte si ještě na ozdobení topinek marinované cibulky:

  • svazek jarní cibulky
  • 100ml dobrého vinného octa
  • 1 lžíce cukru
  • sůl a pepř

Bílé části cibulek omyjeme a nakrájíme na kolečka. Smícháme ostatní suroviny, přidáme cibulky a necháme marinovat.

Nakonec můžeme na topinky přidat ještě natrhanou mozzarelu, plátky salátové okurky nebo salátové listy podle chuti.

Linn Strømsborg – Nikdy, nikdy, nikdy

Ještě pár let zpátky bylo téma odvrácené stránky mateřství i dobrovolné bezdětnosti tabu – dnes mám pocit, že se minimálně na poli literárním s touto tematikou roztrhnul pytel, a je to jen dobře. O tom, jak ve společnosti stále chybí respekt k jinakosti, by koneckonců hlavní hrdinka knihy Nikdy, nikdy, nikdy mohla vyprávět…

Když se staneš matkou, zůstaneš jí až do smrti, říká moje máma. Přestat být matkou nejde. Od tvého narození až do dne, kdy umřu, budu vždycky tvoje máma.

Kniha, psaná ich formou z pohledu pětatřicetileté mladé ženy (teprve zpětně mi došlo, že se čtenář vlastně za celou dobu nedozví, jak se jmenuje), která je odjakživa pevně ukotvena ve svém rozhodnutí, že nechce mít děti, postupně rozebírá téma mateřství na součástky, obrací je ze všech stran a znovu přeskládává do pestré mozaiky pocitů a situací, s nimiž se musí ztotožnit snad každá žena. Obavy o přátelství, která skončí s prvním narozeným potomkem, prarodiče marně čekající na vnouče, budoucnost vztahu, v němž každý z páru touží po něčem jiném… Ale i bolavá rodinná historie a zkušenosti žen, které se matkami staly. Mateřství ve všem tom krásném i hrozném, co přináší.

„Rozčiluje mě, jak rychle čas utíká, kéž by ho tak někdo zastavil. Někdy když uložíme děti a já mám konečně chvilku sama pro sebe, mám chuť je zase probudit, protože nechci, aby vyrostly a opustily mě, mám totiž pocit, že v noci rostou nejvíc.“

V mnohém mi Nikdy, nikdy, nikdy připomnělo knihu Mateřství od Sheily Heti, o níž jsem zde psala před nějakou dobou – Linn Stromsborg mi však svým méně černobílým pohledem na věc přišla mnohem bližší a svým literárním stylem také mnohem přístupnější. Knihu jsem zhltla během pár dnů a to jsem se ještě snažila si ji trochu „šetřit“ a zajímavé myšlenky v ní si dávkovat postupně. A především se mi oproti Mateřství líbilo, že zde se čtenář dočká rozuzlení a dozví se, jak to s hrdinkou a jejím přítelem Philipem nakonec dopadlo 🙂

Nikdy, nikdy, nikdy je svým tématem natolik vyhraněná, že asi neosloví každého, přesto si myslím, že by neměla pozornosti čtenářů uniknout.

Výlety 2024

Okurková sezona je sice již za námi, ale i tak se na chvíli zase vrátím do naší výletnické rubriky, kde třeba najdete trochu inspirace pro svá poprázdninová putování, i když už se jedná o zážitky staršího data.

Expozice Ohnivý kůň a drak, Sklep pod Novou radnicí, Brno

Pokud vás to zavane i s dětmi do Brna a chcete se dozvědět něco více o jeho historii nebo si nechat povyprávět ty nejznámější brněnské pověsti, určitě si nenechte ujít tuto expozici, která je situována do prostor starobylého sklepení, které si pod svým domem nechali ve 13. století zřídit královští mincmistři. Jedná se o moc hezkou audiovizuální podívanou, která bude bavit děti i dospělé.

Železniční skanzen Lupěné-Hněvkov

Vlaky už u nás poslední dobou nejsou až tak v kurzu, ale tento výlet pochází ještě z Oliho šotoušského období :). Pokud někdy budete mít cestu na Jesenicko, určitě stojí toto místo za zastavení. Exponáty Železničního skanzenu Lupěné odkazují na historii železnice, která je s tímto místem spjata už více než sto padesát let. Hlavním magnetem je historická parní lokomotiva řady 317 z roku 1950. Dále jsou v expozici mechanické závory a různé typy návěstidel. Exponáty byly získány z rušených železničních stanic, parní lokomotiva z bývalého železničního depa. Jako bonus je zde vidět na železniční trať, takže můžete mávat okolo projíždějícím vlakům. Ze skanzenu vede po cyklostezce i krátká naučná stezka, ale tu jsme nešli – byl zrovna leden a veeelikánská zima 🙂

Pradědovo dětské muzeum, Bludov

V okolí Ramzové už to máme za ty roky, co v zimě jezdíme do Jeseníků, docela prozkoumané. Proto jsme se tentokrát na zpáteční cestě domů rozhodli navštívit Pradědovo dětské muzeum, které najdete v malé obci Bludov asi 5 km od Šumperka. V muzeu naleznete rozsáhlou dětskou herničku bohatě vybavenou hračkami pro děti všech věkových kategorií. Nechybí odrážedla, vláčkodráha i různé psychomotorické pomůcky. Nejvíc se mi ale líbily dřevěné dětské domečky, z nichž každý byl nějak tematicky zaměřen a v každém bylo možné najít různé další rekvizity pro tisíc a jednu hru. V muzeu se nenudí ani dospělí – zatímco si děti hrají, můžete si pročítat zajímavosti o Jesenicku nebo spřádat plány na další výlety. Součástí muzea je i venkovní hřiště, to jsme ale vzhledem k aktuální roční době nevyužili – v létě ale musí být také super 😊!

Rudice

Do Rudice jsem se svého času najezdila především na bujaré pracovní večírky, o těch to ale dnes nebude 😀 Zdejší přírodní zajímavost – Rudické propadání – jsme si vybrali jako cíl jednoho z našich raně jarních výletů po krásách Moravského krasu. Auto jsme zaparkovali hned vedle větrného mlýna, který pochází z roku 1865 a dnes slouží jako muzeum. Prošli jsme si také přilehlý geopark a poté už zamířili k Rudickému propadání. Jedná se o jeskynní systém (druhý nejdelší v ČR) vytvořený Jedovnickým potokem, který se propadá v aktivním ponoru slepého údolí nedaleko Rudice a vyvěrá u Býčí skály v Josefovském údolí nedaleko Adamova. Cestu nám zpestřila početná skupina horolezců, která neohroženě slézala okolní skály 😊

Archeopark pravěku, Všestary

Toto místo jsem navštívila v rámci zpestření pracovní cesty do Hradce Králové – ne že bych byla až takový fanoušek doby kamenné 🙂 Místní průvodce však o tomto období mluvil tak zaníceně, že jsem si na první pohled nezáživný exkurz do dávné historie docela užila. Nejprve jsme navštívili venkovní část expozice, kde najdete konstrukce pravěkých budov z doby kamenné, bronzové a železné. Atmosféru skvěle dokresluje okolo vesele pobíhající domácí zvěř 🙂 Poté jsme se přemístili do budovy, kde se dozvíte mnohé o běžném životě pravěkých lidí a můžete si prohlédnout i obrovský model pravěké krajiny.

Výstava železničních modelů, zámek Zdounky

Co by to bylo za kulturní příspěvek bez nějaké té modelářské výstavy s železniční tematikou, že 🙂 Za tímto zážitkem jsme se vydali na zámek do Zdounek (a byť jsem ve Zdounkách byla mockrát, existence tamního zámku mi dosud byla úspěšně utajena). Předchozí jaro se výletu Olí zúčastnil jen s dědou, protože já jsem si zrovna léčila zánět v noze a nemohla jsem chodit, ale tentokrát už jsem si výstavu ujít nenechala. Krom rozličných železničních modelů zde byla k vidění i výstava autoveteránů, vystoupení uniformovaných ostrostřelců a k Oliho velké radosti také spousta hraček a vagonků na prodej (ale musím říct, že za velmi příznivé ceny). Výstava se koná každé jaro a můžete ji spojit i s výletem vláčkem – to budou vaši malí šotoušové v sedmém nebi O:-)

Jindřichova skála

A výlet zase z úplně jiného soudku i lokace, byla tato předprázdninová výprava s O. sestřenicemi a bratrancem na Jindřichovu skálu v Brdech. Jedná se o romantický skalní masiv s krásnou vyhlídkou v nadmořské výšce 588 metrů nad mořem, odkud dohlédnete třeba na zříceninu hradu Valdek. Cesta lesem k vyhlídce je malebná neméně, vede k ní totiž „kamenné moře“, které vzniklo zvětráváním horniny a jejím řícením. Zaparkovat se dá až těsně před závorou vojenského prostoru, odkud vede asi 1km dlouhá cesta přímo k vyhlídce, takže to v pohodě zvládnou i menší děti.

Muzeum Smyslů, Praha

S těmito typy muzejí se poslední dobou tak trochu roztrhnul pytel. Na nás čekal voucher do Muzea Smyslů už od Vánoc 2019, ale vzhledem ke covidu a dalším okolnostem jsme se k jeho uplatnění dostali se značným zpožděním. Naštěstí nebyl časově omezen 😀 A navíc myslím, že Oli jako předškolák ocenil potenciál různých optických klamů přece jen už víc. Muzeum je ale poměrně malinké, do hodiny jsme ho měli projité určitě, takže vzhledem k ceně vstupenek je to zážitek, který si asi můžete nechat v pohodě ujít nebo ho přenechat zahraničním turistům, kterých tam bylo požehnaně.

Expozice „Poklady staré půdy“, Muzeum Kroměřížska

Spontánní nápad vyrazit s O. poprvé do kroměřížského muzea se setkal s velkým ohlasem – expozice Poklady staré půdy, která se nachází v nově zrekonstruovaných podkrovních prostorách muzea, je totiž vizuálně moc hezky a zábavně udělaná. Tvoří ji jak cenné exponáty, pro které muzeum aktuálně nemá jiné prostory ani využití, tak všelijaké staré „harampádí“, které byste dost možná ještě objevili u svých prarodičů na půdě nebo ve sklepě. To všechno dohromady spolu s tajemným příšeřím půdních prostor tvoří báječnou směsici, v níž se z dětí stávají malí detektivové, kteří za pomoci plánku a indicií mají za úkol najít několik konkrétních předmětů. A při tom můžou jen tak mimoděk prozkoumávat různá zákoutí a možná objevit i tajnou chodbu 😉 Pokud jste expozici ještě nenavštívili, moc doporučuji – je to jedno z těch míst, kde se zabaví opravdu celá rodina.

Výstava Světelný vodní svět, Příbram

S těmito světelnými výstavami se poslední dobou také celkem roztrhnul pytel a to už vůbec nemluvím o tom, do jakých závratných výšin se většinou šplhají ceny vstupenek na tyto akce. Proto nezoufejte, pokud vás to dosud míjelo – určitě se nejedná o zážitek, který byste si nemohli nechat ujít. Pořídíte tu pár hezkých fotografií (pokud se zrovna proboxujete davy dalších návštěvníku 😊), ale to je asi tak všechno. Já se o Vánocích světýlkama raději kochám v teple domova.

Slámový betlém, Čenkov

No a na závěr ještě jeden lehce vymrzlý vánoční zážitek z malé středočeské vesničky Čenkov, kam jsme se na Silvestra vypravili navštívit největší slaměný betlém v životní velikosti v ČR 🙂 Najdete ho na návsi u kapličky a je zapsán v České knize rekordů.

A to by bylo z našich nejzajímavějších výletů za loňský rok asi vše. Tak na viděnou u dalších (ne)kulturních zážitků – a snad dříve než zase za rok :-)!

Letní knihovnička

Tak ahoj, léto… Uteklo jsi nějak rychleji než obvykle, ale zůstalo nám po tobě pár hezkých literárních vzpomínek, k jejichž rekapitulaci vás dnes zvu 🙂

Ann Napolitano – Ahoj krásko

Rodinná sága mapující životní osudy čtyř sester Padavanových napříč několika dekádami odkazuje na slavný román Malé ženy. I zde je každá z hlavních hrdinek jiný charakterový typ a v průběhu let jim osud chystá nejednu zkoušku a tragédii, která prověří soudržnost jejich rodinných vazeb. Zásadní okamžik však nastává, když nejstarší ze sester – ambiciozní Julia – přivádí do rodiny svého přítele Williama, který nikdy nepoznal teplo rodinného zázemí ani rodičovskou lásku… Přestože příběh je napsaný velmi čtivě, přiznám se, že ve mně nezanechal žádné výraznější emoce. Pokud hledáte nějakou ne úplně hloupou beletrii a neslibujete si od toho nic hlubšího, asi by vás tento román mohl uspokojit. Pro mě byl příběh však příliš prvoplánový a konec vyloženě americký 🙂

Michaela Duffková – Zápisník alkoholičky

Ženy a alkoholismus – stále poněkud tabuizované téma, k jehož poodhalení se autorka odhodlala prostřednictvím svého blogu a později i této knihy, v níž zpracovala svůj životní příběh. Čtení je to vskutku neveselé a o to větší zázrak mi přijde, že se z alkoholismu dokázala nakonec dostat a upnout své ambice k založení centra pro pomoc těm, kteří v sobě dostatek takové síly zatím nenašli. Určitě od toho nečekejte literární veledílo, ale spíše syrový příběh, ze kterého vám bude chvílemi zle a jindy zas budete nechápavě kroutit hlavou – za přečtení ale každopádně stojí. Zajímavý pohled vnáší závěrečná slova od autorčiných nejbližších, kteří při ní po celou dobu jejího boje s alkoholismem stáli.

Nina Špitálníková – Svědectví o životě v KLDR

Tato kniha poskládaná z rozhovorů autorky s několika uprchlíky z KLDR mi totálně rozšířila obzory – už jen tím, že každý ze zpovídaných pocházel z jiné sociální vrstvy, jeho život v totalitním státě měl jinou podobu a vývoj a k útěku ho přivedly jiné důvody (v jednom případě byl dokonce nedobrovolný). Je to opravdu čtení jak z jiného světa, pro nás jen stěží pochopitelného. Pro každého, kdo by se chtěl o různých aspektech života v jedné z nejuzavřenějších zemí na světě dozvědět něco víc, je tato kniha cenným zdrojem informací. A musím říct, že mě velmi zaujalo i její grafické zpracování.

J. K. Rowllingová – Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Neplecha ukončena – třetí díl pokořen 🙂

Dr. Edith Eva Egerová – Máme na vybranou

Zjistil, že i člověk, kterému už na světě nic nezbylo, může prožít pocit štěstí, byť jen na krátký okamžik, když myslí na své milované blízké. Něco se ve mně zlomilo. Rozplakala jsem se. Jako by ke mně znovu z bezútěšné tmy ve vagónu cestou do Osvětimi promlouvala máma. Pamatuj si, že to, co si nosíš v sobě, ti nikdo nemůže vzít. Není v naší moci zastavit temnotu, ale vždycky máme možnost zažehnout světlo.

O druhé světové válce už toho bylo napsáno mnoho, tato kniha se však vymyká mimo jiné tím, že její autorkou je někdo, kdo všechny ty válečné hrůzy na vlastní kůži zažil a přináší svědectví nejen o tom, co se za války dělo, ale především jak těžké bylo se s tím vším vyrovnat a najít v sobě sílu žít dál. Edith Eva Egerová však dokázala nejen to – poté, co si sama své trauma z prožitého holocaustu zpracovala, vystudovala psychologii a coby specialistka na léčbu posttraumatické stresové poruchy svůj život zasvětila pomoci druhým – závěrečnou část knihy tak tvoří také řada příběhů z její praxe. Životní osud dr. Egerové je rozhodně fascinující a určitě může být velkou inspirací pro každého z nás.

Petr Hanel – O hvězdách víš h*vn*

Přiznám se, že nebýt osobního doporučení, asi bych po knížce tohoto názvu a žánru (young-adult) na první dobrou nesáhla. A byla by to ta největší chyba, protože je prostě skvělá! Možná nejsem cílovka, ale autor má dar dokonale vás vrátit v čase, že máte pocit, jako by vám těch -náct najednou zase bylo. Něco takového jsem v sedmnácti přesně chtěla číst. A co je nejvíc super a v žádné jiné knize jsem se s tím dosud nesetkala? Příběh má svůj „soundtrack“ – na konkrétních místech knihy jsou skrze QR kódy odkazy na písničky, které tvoří podkres jednotlivých scén. To je tak dokonalé, až se divím, proč to ještě nikoho nenapadlo :-D?? Jakožto hudební staromilec jsem díky tomu objevila spoustu fajn nové hudby a rozšířila si tak obzory. Jinak je to samozřejmě především love-story, ovšem s dramatickým až krimi vyvrcholením, které vás možná překvapí. Hlavním hrdinou a zároveň i hlavním vypravěčem příběhu je sympatický teenager Marky, který vás ve své náctileté a lehce sarkastické přímočarosti vpustí do svého života (a že je exkurz do hlavy náctiletého mladíka pro mě ještě i dnes docela zajímavá sonda), a kterému budete po celou dobu opravdu upřímně fandit a do poslední chvíle doufat v jeho happy-end. V čem je Martyho dospívání jiné oproti teenage letům nás – pamětníků – je každopádně existence sociálních sítí, které hrají v příběhu docela zásadní roli. A v tom může být kniha jaksi poučná i pro nás, kteří už máme děti, co jsou Martymu věkově pomalu blíž než my 🙂 Smekám před autorem a jeho literárním debutem a moc fandím jeho dalším počinům.

Claire Lombardo – Nejhezčí dny našich životů

K této knize jsem přistupovala možná s až příliš velkým očekáváním podpořeným pochvalnými recenzemi z literárních kuloárů. Musím ale říct, že pro mne se knihou roku rozhodně nestane a to navzdory tomu, že má svou hloubku a příběh je vyprávěn velmi „lidsky“. Co mne ale od začátku dělalo velký problém? Do knihy se vůbec začíst. Zpočátku jsem vůbec nevěděla, která bije – spousta postav, skoky v čase (střídají se kapitoly ze současnosti a minulosti, až se obě časové linky v závěru protnou) a velmi VELMI pomalý rozjezd. Obsahem se jedná o rodinnou ságu – idylické manželství Marilyn a Davida Sorensonových, z něhož se narodí čtyři dcery, každá jiná, každá se svým vlastním více či méně tragickým životním osudem. Tím napovídám, že spíš než oddechové čtení v tomto případě čekejte spíše drama, ovšem s nezaměnitelným americkým happy endem ;-). Podobnost s výše uvedeným románem Ahoj krásko čistě náhodná…?? Hlavní myšlenkou, kterou jsem si z knihy odnesla, je poznatek, že i naprosto idylické manželství rodičů může jejich dětem zadělat na solidní celoživotní trauma a ať se jako rodič snažíte sebevíc, štěstí dětí vždy neleží úplně ve vašich rukou.

Katka Míková – Za katrem

Na autorku této knihy, která v minulosti působila jako vězeňská vychovatelka, jsem poprvé narazila v rozhovoru nějakého magazínu a docela se mi vryla do paměti. Přece jen o tom, co se odehrává za zdmi českých věznic, se nikde až tolik nepíše a nehovoří a pro většinu populace, která je vězeňským prostředím „nepolíbena“, je to všechno obestřeno aurou neznáma a předsudků. Proto jsem po knize Za katrem se zájmem sáhla. Musím říct, že jsem se opravdu dozvěděla spoustu nového, ať už o tom, jak probíhá takový typický den vězně, na co mají trestanci nárok, jaký systém zaměstnanců ve věznicích pracuje či co vůbec předchází nástupu do výkonu trestu. Potud byla kniha opravdu zdrojem zajímavých informací, kterou bych doporučila k přečtení komukoliv. Popravdě mi ale moc neseděla samotná osobnost autorky, respektive styl, jakým o tom všem s rádoby humorem a lehkostí vypráví. Na mnoha místech knihy ten humor vyznívá poněkud arogantně a zle (doslovné citace z korespondence vězňů), jindy spíš zavání trapností („typologie“ zaměstnanců věznic). Chápu autorčinu snahu téma odlehčit i to, že humor máme každý jiný, ale mně to přišlo místy trochu za hranou profesionality. A jak kdosi trefně poznamenal – autorka se na mnoha místech knihy hrdě hlásí k tradici bachařů, která se u nich v rodině „dědí“ – i méně bystrý čtenář si však hravě spočítá, za jakého režimu její předci tuhle práci asi vykonávali a že se tedy možná není zas tak úplně čím chlubit. To už možná trochu spekuluju, ale trocha reflexe by myslím v tomto případě neškodila.

Salát s cizrnou a sušenými rajčaty

Léto a spousta čerstvé zeleniny přímo vybízí k odlehčení jídelníčku, a tak jsem i já zalovila v internetových vodách pro nějaký nový svěží recept – a objevila jsem tento skvělý salát podle My cooking diary, který je výborný, lehký, ale zároveň vás i zasytí.

  • cca 300g salátu (já používám římský)
  • 150g cizrny
  • 12 cherry rajčat
  • 5 sušených rajčat v oleji
  • 1 hrst kešu oříšků
  • 1 červená cibule
  • balení sýru feta

Na zálivku budete potřebovat:

  • 5 velkých sušených rajčat
  • 1 stroužek česneku
  • hrst čerstvého koriandru nebo bazalky (podle toho, co máte radši nebo co je zrovna po ruce)
  • hrst kešu oříšků
  • extra panenský olivový olej/olej ze sušených rajčat
  • sůl, pepř

Nejprve si připravíme zálivku tak, že všechny ingredience hodíme do mixéru a mixujeme do požadované konzistence (řidší pesto) – olej přidáváme dle potřeby.

Na salát si překrajíme cherry rajčátka, cibuli a ostatní suroviny (kromě cizrny) nadrobno nasekáme. Nakonec už jen vmícháme hotovou zálivku a je to 🙂

Jarní knihovnička

S rekapitulací zimní knihovničky jsem si dávala celkem na čas a člověk rychle zapomíná, tak jsem si dala předsevzetí, že se pokusím jarní recenze sepisovat s menším časovým odstupem, dokud mám přečtené knihy ještě v hlavě. Opět tu mám pár titulů, které by rozhodně neměly zapadnout, tak snad tu najdete trochu inspirace 🙂

T. Colin Campbell, Thomas M. Campbell – Čínská studie

Na úvod tu mám jednu publikaci z KM knihovničky, u které pořád tak nějak nevím, co si myslet, neb kolem ní kolují protichůdné názory. Na jaře mě na chvilku inspirovala k zařazování více veganských pokrmů do jídelníčku, na druhou stranu jsem pořád tak nějak vnitřně přesvědčená, že tělo potřebuje živiny také z živočišné stravy. Tak či tak zní úžasně, kolik různých diagnóz může rostlinná strava pozitivně ovlivnit a určitě dává naprostý smysl zaměřovat se na její vyšší příjem. Campbellův pohled bych ale nebrala jako dogma, ale spíš nastínění jedné z možných cest.

Veronika Opatřilová – Píseň L.

Nejspíš je to tak s každým člověkem. Známe ho jen v určitou chvíli jeho příběhu a ten zbytek si neumíme představit. To všechno předtím, o čem nám vypráví, nebo to všechno, co si o něm pamatuje někdo jiný; to nikdy nepochopíme, neuvidíme. Pro nás bude každý člověk jen okamžikem, ve kterém ho známe my.

Tahle knížka mě na první dobrou dostala svou originální poetikou, která mě přiměla při čtení zpomalit a opravdu si vychutnat časté lyrické pasáže, které prokládaly děj. V knize sledujeme dva příběhy – jeden je zasazený do anglického středověkého hrabství, druhý se odehrává v současnosti a zavádí nás do laponských lesů. Na rovinu říkám (a nejsem sama), že bych tam tu druhou dějovou linii vůbec nepotřebovala a ve výsledku mě při čtení spíš obtěžovala a zdržovala, protože jsem chtěla vědět, kam se bude odvíjet ten první příběh. Jeho hrdinou je šlechtický sirotek Laurenc, který vyrůstá na hradě po boku svého staršího bratra a zároveň pána hradu, který Laurencovi diktuje, jak by měla vypadat jeho budoucnost. Laurenc ale netouží po bojích ani slávě – jeho křehká a citlivá duše miluje toulky hlubinami lesa, v nichž nachází útočiště i pochopení. V příběhu nechybí ani milostná zápletka, byť rozhodně ne taková, jakou byste čekali 😉

Viktorie Hanišová – Anežka

Autorka Viktorie Hanišová si mě naprosto získala svým románem Houbařka a přestože jsem tak nějak tušila, že ani Anežka nebude zrovna lehké čtení, neodradilo mě to. Ve vyprávění příběhu se střídá ambiciozní Julie, která se po prodělaném potratu rozhodne v důsledku tikání biologických hodin pro adopci romské holčičky, a adoptovaná Anežka, která vyrůstá ve světě lží o jejím vlastním původu, které před ní i před okolím spletla její adoptivní matka. S postavou Julie jsem absolutně nesympatizovala a tím víc mě její chování k Anežce drásalo. Anežka byla posléze v pubertě taky celkem na ránu, ale tam se to dalo trochu pochopit, protože se snažila vyrovnat s tím, že její máma ji nepřijala takovou, jaká opravdu je a celý život ji šíleným způsobem cepovala. Suma sumárum: kniha skvělá, téma znepokojující a depresivní a asi už bych to (na rozdíl od Houbařky) neměla sílu číst znovu.

Mariana Leky – Co je odtud vidět

Zatímco jsem přihlížela, jak se dveře pomalu zavírají, vytanula mi na mysli Frederikova slova, že se rozhodl pro tuhle cestu, a já jsem si uvědomila, že jsem se ještě nikdy pro nic nerozhodla, že se mi vždycky všechno spíš přihodilo, a taky mě napadlo, že jsem se ještě k ničemu nevyslovila jasným ano, ale pokaždé jsem jen neřekla ne.

A abychom ty depky zase trochu rozptýlili, mám tu pro změnu jedno literární pohlazení 🙂 Přiznám se, že autorčina opěvovaná sbírka krátkých úvah Trápení všeho druhu, o které jsem tu psala tuším někdy loni v létě, mě až tolik nezaujala, ale tohle – to mě tedy chytlo za srdíčko :-)! Příběh, odehrávající se v poklidné malé vesničce v průběhu několika let, vypráví Luisa – nejprve děvčátko, postupem času mladá žena, jejíž rodiče jsou natolik zaměstnáni svou vlastní manželskou krizí, že roli životních mentorů za ně přebírá Luisina milující babička Selma a její přítel zvaný Optik. Do děje vstupuje ještě celá řada více či méně důležitých vesnických postaviček, které si při čtení (až si je všechny zapamatujete) postupně oblíbíte a na konci knihy zalitujete, že s nimi nemůžete strávit více času. V knize nic nechybí – poetika, romantická linie ani koncentrovaná životní moudrost – při tom všem však autorka netlačí na pilu a dávkuje jednotlivé ingredience s citem, aby se neproměnily v kýč.

Lucie Jarkovská, Kateřina Lišková – Feministkou snadno a rychle

Dvojice autorek, známá také pod přezdívkou „Duo docentky“ přichází s publikací trochu prvoplánového názvu, ale cenného obsahu. Při čtení jsem si zavzpomínala na své první „setkání“ s oběma dámami, když jsme se s Pavčou někdy ve druháku zapsaly na lákavě vyhlížející předmět „Sex, gender a společnost“ za ještě lákavějších 6 kreditů. Myslím, že tenkrát jsem jeho náplň ještě nedokázala naplno docenit, ačkoliv obzory mi rozšířil velmi 😀 S dnešními zkušenostmi samozřejmě vnímám jejich práci ještě úplně jinou optikou a cením si každé publikace, která se snaží lidsky, jednoduše a s nadhledem přiblížit podstatu feminismu i těm, na které slovo „feminismus“ působí jako červený hadr. A asi tak nějak všechny tušíme, že tahle osvěta bude potřeba ještě dlouho…bohužel.

J.K. Rowlingová – Harry Potter a Kámen mudrců
J.K. Rowlingová – Harry Potter a Tajemná komnata

Obvykle mezi recenzemi neuvádím knihy, které čteme s O., ale dnes udělám výjimku. Před Vánoci se u nás naplno rozjelo Harry Potter období 🙂 Dobby je teď nejoblíbenějším plyšáčkem, v autě posloucháme podcast Neplecha ukončena a na všechny ostatní knížky se nám doma práší, protože každý večer čteme na pokračování Harryho. Během jara jsme se zdárně prokousali prvními dvěma díly a je úžasný, že O. už zkouší číst si v knížkách i sám. A mě tak moc baví vracet se spolu s ním do časů, kdy jsem Harryho Pottera poprvé četla já :-)… Jen za nás nevycházela takhle krásná série s ilustracemi Jima Kaye, která je hotovým uměleckým dílem a už jen listovat si v ní je prostě nádhera.

Pečené brambory s pestem z červené řepy

… aneb důkaz, že i z obyčejných surovin se dá vykouzlit naprosto fancy jídlo 🙂 Pokud milujete jednoduché kombinace s nápadem, tento recept si zamilujete. Obzvlášť ve dnech, kdy máte chuť na teplou večeři, ale spíž zeje prázdnotou. Zdrojem receptu je (jak jinak) Milluji.cz 🙂

  • brambory (dle počtu strávníků)
  • 3 polévkové lžíce olivového oleje
  • 2 polévkové lžíce balzamikového octa
  • 3 stroužky česneku
  • 5 snítek rozmarýnu
  • 400g uvařené červené řepy
  • 80g olivového oleje
  • 100g mandlí
  • 60g sýru typu parmazán

Brambory pořádně očistíme a dáme vařit ve slupce cca na 20 minut do mírně osolené vody. Uvařené brambory přendáme do zapékací mísy, lehce rozmáčkneme vidličkou a přelijeme zálivkou, připravenou z olivového oleje, balzamikového octa, soli a 2 rozmačkaných stroužků česneku. K bramborám přidáme snítky rozmarýnu a pečeme cca 20 minut v troubě rozehřáté na 220°C. V mezičase si umícháme pesto: řepu nakrájíme na menší kousky a spolu s olejem, česnekem, solí a mandlemi rozmixujeme do konzistence pesta. Na závěr přimícháme ještě najemno nastrouhaný sýr. Servírujeme s upečenými brambory a sklenicí kefíru 🙂

Hovězí s tortillami

Receptů na rychlý oběd skoro bez práce není nikdy dost. Tento jsem vyhrabala z nějakého prehistorického čísla Albert magazínu a u nás doma se velmi osvědčil. Nemáte zač 🙂

  • 2 lžíce olivového oleje
  • 1 najemno nasekaná cibule
  • 500g mletého hovězího masa
  • 1 lžička mleté sladké papriky
  • 2 lžíce rajčatového protlaku
  • 280g rajčatového pyré
  • sůl, pepř
  • tortilly k podávání

Na rozpáleném oleji opečeme cibuli, přidáme mleté maso a pokud nevaříte pro děti, můžete přihodit i malou nasekanou chilli papričku 🙂 Necháme maso propéct, směs okořeníme a doplníme protlakem a rajčatovým pyré. Vaříme dalších zhruba 10 minut a máme hotovo! Servírujeme s tortillami a lehkým salátem z rajčat, koriandru, nakrájené cibule a trochy olivového oleje.

Pečené batáty s pestem

Po delší době si sem jdu uložit zase jeden recept, po kterém sice sáhnu spíš ve chvíli, kdy mám chuť a čas se na večeři neodbýt jen namazaným chlebem nebo ohřátou polévkou, ale o to víc si pak takové jídlo vychutnám. Inspirací mi byl opět můj nejoblíbenější food blog Milluji.cz

  • batáty (množství dle počtu strávníků, na každého strávníka jeden větší kus)
  • hrnek vlašských ořechů
  • půl hrnku olivového oleje
    • 1 stroužek česneku
    • 100g listového špenátu
    • velká hrst listové petržele
    • šťáva z půlky citronu
    • rajčata
    • dužina z půlky granátového jablka

Batáty oloupeme, překrojíme a vložíme do zapékací mísy rozkrojenou stranou nahoru. Osolíme, pokapeme olejem a vložíme do trouby. Pečeme na 180° zhruba 30 minut, dokud nejsou batáty měkké. V mezičase připravíme pesto rozmixováním ořechů, petrželky, špenátu, oleje, citronové šťávy a česneku. Upečené batáty podáváme s pestem, ozdobené rajčátky, kousky celých ořechů a dužinou z granátového jablka. Luxusní delikatesa 🙂