Přestože si myslím, že poloha, která Markétě Lukáškové svědčí nejlépe, je autobiografie (InTyMně) a vůbec ze všeho nejvíc jí sedí popularizace naší moderní historie (Co vás v dějáku nenaučili), její nejnovější dílko Odvaha skutečně nešlo v knihkupectvích přehlédnout a pochvalné recenze nalákaly ke čtení nakonec i mě.
Oproti ostatním Markétiným knížkám tento příběh není zasazen do současnosti, nýbrž do poválečných padesátých let. Hlavní hrdince Adě se podařilo přežít peklo koncentračního tábor a žije teď spolu se svou invalidní matkou opět v Praze. U moci už jsou ale komunisté a Ada zjišťuje, že jim její židovský původ vadí úplně stejně, jako předtím nacistům. Nedovolí jí vystudovat medicínu ani žít život, jaký si pro sebe vysnila. Ada zjišťuje, že doba, ve které žije, dívce jejího postavení nenabízí mnoho možností, jak se vymanit soudruhy nalinkovanému osudu. A pokud ano, tak jen za cenu morálních kompromisů – což je základní linie, kolem které se celý příběh odvíjí.
Zda Ada zůstane věrná svým názorům a ideálům se čtenář nedozví, protože kniha předestírá dva alternativní příběhy, kterým předchází nabídka „výhodného“ sňatku. To, zda Ada na tuto nabídku odpoví ANO či NE, pak zcela ovlivní její další životní směřování. Přestože čtenář sleduje Adiny osudy jen po dobu několika málo měsíců, i z toho mála si lze udělat obrázek o životě v té době a vžít se do kůže hlavních postav.
Co mně osobně na knize vadilo byla asi především postava Ady, která ve čtenáři vzbuzuje jistou rozpolcenost. Svůj podíl na tom mají samozřejmě dvě verze příběhu a tím pádem nemožnost prohlédnout, jaká je Ada doopravdy. Mně byla její postava celou dobu spíše nesympatická. I přesto, že nepochybuji o tom, že psaní knihy předcházela autorčina důkladná rešerše o životě v padesátých letech, příběh mi připadal málo uvěřitelný a jednání některých osob (např. Adina kamarádka Anna) na tu dobu vyloženě lehkomyslné. Způsob, kterým se spolu některé postavy bavily, ve mně často evokoval nepřirozenost a křeč.
Na druhou stranu – Odvahaje opravdu čtivá, místy velmi napínavá s téměř až detektivní linií (která bohužel nakonec vyšumí tak trochu do ztracena). Jakmile se do příběhu jednou ponoříte, těžko budete knížku odkládat. Upoutat čtenáře tedy autorka bezesporu umí. Za mne ale Odvaha bohužel stále spadá spíše do kategorie nenáročné „oddechovky“, byť tentokrát se Markéta Lukášková pokusila odvyprávět temnější příběh. Je to kniha, ke které se asi už nemusím znovu vracet. Pokud vás téma láká, za přečtení asi stojí, ale nečekala bych od toho literární událost roku 🙂
S dnešním upršeným počasím nás zdá se definitivně opouští prázdninová atmosféra posledních tropických dnů a na scénu opět přichází večery u krbu s dobrou knihou. Pokud by vám v tomto ohledu chyběla inspirace, přijměte pár tipů starého knihomola 🙂
Honza Vojtko – Vztahy a mýty
Kniha s podtitulem Párová terapie do kapsy je z ranku populárně naučných psychologických publikací a díky svému kapesnímu formátu i čtivé a čtenáři srozumitelné formě ji pravděpodobně budete mít přečtenou raz dva. Každá kapitola si bere na paškál jeden vztahový mýtus a doplňuje ho názornými příklady z autorovy praxe psychoterapeuta. Není to vyloženě přelomová kniha, ale určitě patří k těm, které je fajn si přečíst, i když jsou vaše vztahy zrovna v pořádku.
Zdeňka Šíp Staňková – Děti jsou taky lidi
Projekt Děti jsou taky lidi v jistých kruzích společnosti budí určitou kontroverzi. Nesleduju ho natolik podrobně, abych to mohla říct s jistotou, ale přijde mi, že ta kritika je trochu neoprávněná a původní záměr autorky byl zcela jiný – a sice upozornit na zlo a fyzické i psychické násilí, které se na dětech i v současné době páchá a spoustě lidí to přijde normální. Desítky příběhů, které kniha zobrazuje, jsou toho smutným důkazem. Rozhodně nečekejte lehké čtení a ani nedoporučuju číst to na jeden zátah. Ale přečíst by si to měl každý. Protože ač se to zdá jako klišé, právě na dětech nejvíc záleží – na tom, aby si z dětství neodnášely šrámy, které by jednou mohly přenášet zase dál, až budou dospělí.
Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu
Francouzká autorka Delphine de Vigan pro mne byla dosud neznámou spisovatelkou, kterou jsem objevila skrze jednu oslavnou recenzi na sociálních sítích a zaujala mne natolik, že jsem knihu Podle skutečného příběhu přihodila do košíku při své nejbližší objednávce na ReKnihách. Zpočátku mě autofiktivní příběh o tvůrčí krizi spisovatelky a její toxické přítelkyni L. úplně neoslovil, nesednul mi jazyk vypravěčky, L. mě svými přechytřelými monology neskutečně vytáčela a celé se mi to zdálo takové moc „intoušské“, čím víc ale tajemná L. pronikala do autorčina života, tím více mně to celé začalo zajímat, až mne to nakonec zcela pohltilo a vzbudilo mou zvědavost a touhu po nějaké kruté pointě. Závěr knihy byl napínavý, i když s charakteristikou „thriller“ bych byla opatrnější, a přestože otevřený konec zde byl v podstatě nutností, některé věci se mi zdály nevysvětlené a jiné velmi nepravděpodobné. Celé dilema, na kterém je kniha postavena – tedy zda čtenáři skutečně prahnou v prvé řadě po non-fiction literatuře – mi přišlo tak nějak mimo. A to říkám zcela otevřeně jako čtenář, který má non-fiction plnou knihovničku. Suma sumárum – Podle skutečného příběhu je dílko, které se svým způsobem vymyká z toho, co běžně čtu, a určitě to bylo zajímavé vybočení z mých čtenářských kolejí, ale nejsem si jistá, zda si za nějaký ten týden či měsíc vzpomenu na něco, co ve mně tato kniha zanechala.
Alena Mornštajnová – Les v domě
Román, který jeho pověst předchází… Musím říct, že v celé té kauze „vykradeného osobního příběhu“ jsem jednoznačně na straně spisovatelky a je mi upřímně líto, že si s sebou kniha hned od začátku nesla takové stigma, protože mi nepřišla špatná. Při čtení vám samozřejmě nebude lehko u srdce. To už je u této autorky asi tak nějak samozřejmé, ale v tomto případě je to bezútěšný příběh od začátku až do konce. Naprosto neexistující rodinné zázemí hlavní hrdinky, absence přátel a zpočátku i jakékoliv možnosti, jak se ze situace vymanit… Do toho samozřejmě šílené téma zneužívání rodinným příslušníkem, které je v knize naznačeno jen velmi symbolicky a je velká škoda, že kauza, která vydání knihy doprovázela a prozradila hlavní zápletku příběhu, čtenáři bere moment překvapení. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl závěr příběhu – na to, jak se vše dlouho a postupně rozjíždělo, mi přišel trochu rychlý a odbitý, dialogy mezi matkou a dcerou málo uvěřitelné, chyběla mi nějaká větší konfrontace mezi hlavními postavami. Poslední strana knihy asi měla přinést šokující odhalení, ale za mě to bylo takové prvoplánové zakončení… Les v domě určitě stojí za přečtení, ale kniha tohoto léta to za mě úplně nebude.
Markéta Lukášková – Majonéza k snídani
Musím přiznat, že přestože mám tvorbu Markéty Lukáškové velmi ráda, z Majonézy k snídani mám pocity spíše rozpačité. Zvlášť pokud ji porovnám s její prvotinou Losos v kaluži, která byla svěží, originální a chytrá. Možná ještě pokud bych knihu zařadila do ranku literatury pro dospívající – koneckonců hlavní hrdinkou je maturantka Ema, která do kolonky „young adult“ přesně zapadá – nebyla bych v hodnocení tak přísná. Ale když na mne to celé působilo jako jedno velké klišé. Intelektuálka Ema si nerozumí s mámou ani se světem, dny tráví se svým nejlepším kamarádem Janem, který se i proti vůli rodičů snaží dostat na DAMU a prožívá coming-out ohledně své sexuální orientace. Přísně racionální Ema se poprvé v životě bláznivě zamiluje a zároveň se vydává pátrat po stopách víceméně nešťastných partnerských vztahů ve svém okolí. Právě tahle část je na celé knize asi tím nejzajímavějším – když Ema proniká hlouběji do rodinné historie a pátrá po příčinách rozpadu manželství jejích rodičů. Ale au, ty dialogy! Jakmile postavy začnou mluvit, nějak mi to celé nefunguje, je to strojené, nepravděpodobné, křečovité. Za mne tedy tentokrát spíše zklamání.
Ewald Arenz – Velké léto
V kontrastu s výše kritizovanou Majonézou – TOHLE bylo něco, krásná ukázka toho, jak by kniha s vlastně dosti podobnou tematikou měla vypadat. I tady je hlavním hrdinou teenager, šestnáctiletý Friedrich, který propadá z matematiky a latiny, a tak se přes léto místo dovolené s rodiči a sourozenci musí připravovat na reparát pod dohledem přísného dědečka. I tady máme motiv první velké lásky, kdy Friedrich na koupališti potkává Beate a na první pohled se do ní zamiluje. I tady hlavní hrdina poodhaluje minulost svých předků a především začátky vztahu svých prarodičů – děje se to ale spíše mimoděk při nálezu babiččiných deníků a ne tak prvoplánově jako v Majonéze. Čím ale román vyniká především, to je naprosto podmanivá poetika, s níž vás autor vtáhne do jednoho horkého bezstarostného náctiletého léta. Léta, kdy se toho děje zdánlivě málo, ale i v tom málu je celý svět – takového léta, které jsme zažili asi my všichni… Při tom všem se tak úplně nejedná o jednoduchou četbu k vodě, v závěru příběh naopak nabírá na dramatičnosti. Zároveň je zde ale i několik momentů, u kterých se budete když ne smát, tak minimálně usmívat. Třeba když si čtveřice hlavních hrdinů společně kupuje hrob, aby k sobě i po smrti měli blízko, a vám dojde, že v šestnácti neexistuje lepší důkaz přátelství na celý život 🙂 Zajímavostí je také fakt, že děj knihy je umístěn do 80. let, což poetiku příběhu svým způsobem také dotváří – dneska si už jen stěží umíme představit, jaké to bylo volat si z telefonní budky 🙂 Za mne rozhodně jedna z top knížek tohoto léta, kterou bych neváhala doporučit komukoliv.
Mariana Leky – Trápení všeho druhu
Útlá kniha plná krátkých příběhů z každodenního života, které německá autorka psala jako sloupky do časopisu o psychologii, mi svým charakterem hodně připomínala vyprávění Roberta Fulghuma, ač tady se, jak již samotný název napovídá, texty často točí okolo věcí neveselých. Jsou ale vyprávěny s empatií, lehkostí a laskavostí, a tak se toho smutného titulu knihy nemusíte bát.
Sacha Naspini – Nives, co to povídáš?
Tak toto byla skutečně zajímavá a originální knižní jednohubka. Nemyslím si, že bych si ještě za půl roku vzpomněla, o čem to celé bylo, ale velmi mě to bavilo. Rozjezd knihy je trochu pomalejší, na první dobrou to vypadá na příběh o trochu pošahané vdově, která si po manželově smrti do domu nastěhuje slepici, ale právě tato slepice je příčinou telefonátu starému známému, zvěrolékaři – a najednou se tu před vámi rozvíjí dialog, v němž oba hlavní aktéři vzpomínají na mládí a ze zdánlivě nevinného rozhovoru je tu najednou nečekané drama, které s každou další stránkou nabírá na intenzitě. Určitě to nebude kniha roku, ale minimálně za tu originální formu zpracování smekám.
Markéta Lukášková – InTyMně
Abych tu autorku jen nehanila, tato autobiografická kniha, jejíž hlavní součástí je vzpomínání na to, jaké to bylo vyrůstat v 90. letech (což mě – coby devadesátkové dítě – zahrnulo vlnou příjemné nostalgie), mne bavila velmi! Je to pohodová oddechovka, u které hrozí, že se budete často a nahlas smát – to upozorňuji jen pro případ, že si hodláte četbou krátit dojíždění do práce stejně jako já 🙂
Petra Dvořáková – Vrány
Příběh krátký, ale tak silný, že vám z něj bude ještě dlouho smutno na duši. Příběh o tom, jak zraňující může být k dítěti vlastní a na první pohled spořádaná rodina – především matka posedlá pořádkem, odmítající přijmout jinakost své mladší dcery Báry. Za mě asi jedna z nejlepších knih autorky, kdy na malém prostoru dokázala vystavět velmi intenzivní, znepokojující atmosféru jedné dysfunkční rodiny a čtenáři před očima sehrát strhující drama se závěrem, který vám vezme dech.
Na výletní rubriku tu sedá prach – ne snad proto, že bychom na výletování a další hezké akce zanevřeli, ale zkrátka jsem jen pozadu s jejich zaznamenáváním. Navíc jsem začala fotky zase více vyvolávat, a tak teď zaznamenávám naše rodinné vzpomínky taky jaksi víc hmatatelně 🙂 Ale protože tipy na výlety se vždycky hodí, rozhodla jsem se dohnat pár restů, co se mi tu kupí už víc jak rok.
Výstava Šmoulové, Výstaviště Brno
Především toto už je zážitek poněkud prošlý, výstava o magickém světě Šmoulů už brány brněnského výstaviště dávno opustila, ale protože se jednalo o putovní výstavu, třeba se sem někdy zase vrátí. Oli byl na Šmoulech dokonce dvakrát – poprvé jsme vyrazili s tetou Janou a Waltíkem ve všední den krátce po obědě a byl to naprosto ideální timing, protože dopolední školkové a školní skupiny už byly pryč a odpolední nápor ještě nenastal. Šmoulí vesničku jsme tak měli prakticky celou jen pro sebe a náramně jsme si to užívali. Přestože nejsem cílovka, vizuální provedení se mi moc líbilo. O. zase oceníl celou řadu interaktivních prvků – můj nejoblíbenější byla klouzačka u Gargamela 😀 Během procházení výstavy kluci hledali stanoviště s razítky, resp. děrovačkami – za nasbírání potřebného množství razítek pak na konci dostali diplom a malý dáreček. Celé horní patro pak bylo plné atrakcí, na kterých se kluci mohli vyřádit – skákací hrady, stavění z lega, odrážedla, motokáry…
Kulturně-historické slavnosti „Oživené židovské město“, Třebíč
Jeden z velmi vydařených výletů loňského léta byl ten do Třebíče, kde toho času právě probíhala akce v židovské čtvrti, která patří mezi památky UNESCO. Já osobně jsem v Třebíči nikdy předtím nebyla a židovské město se svými úzkými malebnými uličkami můžu k návštěvě rozhodně doporučit. Na akci mysleli i na malé návštěvníky, a tak si tu Oli užil třeba jízdu na historickém kolotoči nebo workshop s pískovými omalovánkami. Podívali jsme se i dovnitř jednoho z domků, kde nám místní děti ukázaly studnu, kterou mají ve sklepě 🙂 Nakonec jsme se vydali i k areálu bývalého benediktinského kláštera a k románsko-gotické bazilice sv. Prokopa, která je právem považována za skvost středověkého stavitelství.
Svět medúz, Arkády Pankrác, Praha
Předloni k Vánocům jsme dostali vstupenky do „největšího medúzária v Evropě“, a tak jsme se do něj při nejbližší cestě do Prahy vypravili. Expozici tvoří 38 akvárii, která čítají více než 10 000 medúz různých druhů, tvarů i velikostí. Podívaná je to krásná, ač poněkud monotematická. Osobně mám radši akvária, kde člověk může spatřit všemožné druhy podmořského života. Expozici doplňují audiovizuální efekty, což Oliho ve výsledku zaujalo mnohem víc, než všechny medúzy dohromady – největší nadšení ovšem sklidil tobogán, propojující spodní a horní patro expozice – jak typické 😀 Líbily se mu i výtvarné aktivity v dětském koutku, který se však nachází už mimo placenou zónu v kavárně, a tak tam můžete i bez vstupenky. Za sebe tedy návštěvu s dětmi vzhledem k ceně vstupenek asi úplně nedoporučuji.
Království železnic, Praha – Smíchov
Když už chcete s dětmi někde v Praze utrácet peníze, běžte radši sem :-D! Království železnic jsem Olíkovi slibovala už dlouho předlouho, a loni na podzim, když za námi přiletěli teta a strejda z Ameriky a strávili jsme spolu několik krásných dnů v podzimní Praze, jsem mu to konečně splnila. Království železnic je ráj pro každého malého šotouše – náš brněnský Modelový svět je vedle něj jen takový malý chudý (byť také moc krásný) příbuzný. Obrovitánské modelové kolejiště baví pozorovat nejen malé, ale i velké – a co teprve možnost sednout si do opravdové kabiny strojvedoucího nebo historického vagonu metra a zařídit si :-)! Expozice je opravdu velikánská, čítající i modely z lega nebo papíru, různé železničářské artefakty, Merkur dílnu – no ani jsme to nestačili všechno projít. Určitě se sem zase někdy moc rádi vrátíme.
Léto je tu a s ním i zavřené školky a další instituce. Třeba vám proto přijde vhod tip na na pomůcky nenáročnou, ale o to zábavnější výtvarnou aktivitu s dětmi. Postačí vám k tomu pouze:
bublinková fólie
tvrdý papír
barevný papír
temperové barvy a štětec (ale dá se i s vodovkama)
nůžky a lepidlo
Je to velmi prosté – já jsem z tvrdého papíru vystřihla různé random tvary, na které jsme chtěli tisknout (my dělali ovoce a zeleninu, ale fantazii se meze nekladou), Olí si na bublinkové fólii, která plní zároveň i funkci ochrany stolu před ušpiněním :-), zatím namíchal potřebné barvy a rozetřel na požadovanou plochu a pak už stačilo jen na nabarvenou plochu přiložit vystřižený tvar a nechat uschnout. Výsledek je efektní a Oliho toto tvoření velmi bavilo. Dá se na tom krásně procvičovat a testovat i míchání barev. Po zaschnutí jsme pak ovoce a zeleninu nalepili na barevný papír, ale můžete je využít jakkoliv dle libosti 🙂
Už dlouho jsem tu neměla tak nadupaný čtenářský příspěvek – tohle jaro bylo bohaté na literaturu všech možných žánrů od žurnalistických prací přes naučné publikace až po klasickou beletrii a dokonce tu máme i jeden horor :-). Pokud jste si ke mně přišli pro nějaký ten knižní tip na ptázdniny, myslím, že dnes si určitě něco vyberete…
Jessica Bruder – Země nomádů
První Absyntovka, u které se přiznám, že mě úplně nechytla. Možná, kdyby byla kniha o polovinu kratší a kdyby tam těch postav nebylo tolik. Asi mi úplně nesednul ani vypravěčský styl autorky, díky němuž nebyla Země nomádů úplně čtivá. Pokud ve vás slovo nomád evokuje především mladého člověka pracujícího odkudkoliv, možná budete překvapení, jak takový nomádský život také může vypadat. Je to život lidí, kteří své domovy opustili víceméně nedobrovolně v důsledku tíživé ekonomické situace a nevstřícného sociálního a zdravotního systému ve Spojených státech a jsou odkázáni na život v dodávce či karavanu. Na živobytí si často vydělávají coby správci v národních parcích nebo brigádami ve skladech firem jako Amazon, které neváhají své brigádníky (mnohdy seniorního věku) sedřít z kůže. Téma novodobých nomádů by určitě nemělo zapadnout a je jen obdivuhodné, kolik času a energie mu autorka musela věnovat, nicméně zpracování mi v tomto případě úplně nesedlo.
Eva Střihavková – Dýchej za mě
Knížka, po které by mě samotnou určitě nenapadlo sáhnout, ale našla si ke mne cestu sama skrze umělecky založenou kolegyni, která mi ji zapůjčila O:-) Příběh se totiž točí kolem reálné postavy – nadané české malířky Augusty Nekolové, jejíž talent byl bohužel zastíněn historickými kulisami první světové války. Vypravěčkou příběhu je Gustina mladší a o poznání pragmatičtější sestra Milada, s níž ji pojí silné pouto. Přestože román je velice čtivě a kvalitně napsaný, přibližuje život běžných lidí za časů první světové války, což je téma, které se v aktuální české próze rozhodně moc často nevyskytuje a navíc se soustředí na polozapomenutou, ale o to talentovanější malířku, která i přes nepřízeň doby, v níž žila, měla v sobě tolik odhodlání prosadit se v oboru, v němž nebylo pro ženy dost místa, docela mě překvapilo, jak vysoké hodnocení kniha v žebříčcích na internetu má. Přece jen mi v románu chyběla jakási hloubka. Po celou dobu jsem ale oběma sestrám moc fandila, hlavně vypravěčce Miladě, u které jsem měla chvílemi až zlost, jak si sama šlape po štěstí, a doufala jsem, že aspoň u jedné z nich se bude konat trochu happy end. Jestli jsem se ho dočkala ale samozřejmě nehodlám prozrazovat 😉
Dagmar Krišová a Marcela Poláčková – Děti to chtěj vědět taky
Tak trochu v duchu hesla „Kdo je připraven, nebývá překvapen!“ 😀 jsem loni napsala Ježíškovi o tuto publikaci, která se v jednu dobu prohnala sociálními sítěmi. Zdála se mi fajn rozličností témat i podanou formou, jen ty modelové rozhovory rodič vs. dítě mi tedy přišly strašně křečovité 😀 Ale jinak myslím, že pro někoho, kdo tápe, jakým způsobem dětem různého věku nejlépe předat informace o všelijakých ožehavých (nejen) sexuálních tématech, to určitě není špatný odrazový můstek.
Michal Petrov – Retro (Co bylo a nebylo za reálného socialismu)
Jakožto věrný divák magazínu Retro na České televizi jsem tuto publikaci před lety nadělila našim pod stromeček. V knize je víc obrázků než textu, což nostalgickým pamětníkům určitě nevadí, a mladší generace se i tak nějaké zajímavé informace z „běžného“ života za socialismu dozví.
Saul Bellow – Seize the Day
Americký židovský spisovatel Saul Below, byť je nositelem Nobelovy ceny za literaturu, v našich končinách podle mě není nijak zvlášť známý. Jeho kořeny sahají do Ruska, odkud jeho rodiče krátce před jeho narozením emigrovali do USA. Vliv ruské literatury a především ruských románů, které se zálibou četl, se propsal i do jeho díla. K útlé novele Seize the day mám takový rozporuplný vztah. Mám ji v knihovničce už pekelně dlouho (od naší poslední návštěvy New Yorku), ale docela dlouho mi trvalo, než jsem se k ní konečně propracovala a vlastně mě od začátku nějak moc nezaujala (možná kvůli té komplikované angličtině), takže i začíst se do ní mi zabralo nějaký čas. Jinými slovy, než jsem se trochu zorientovala v postavách a ději, najednou už byl konec… Hlavním hrdinou příběhu je neúspěšný muž, jemuž se rozpadlo manželství, je ve finanční krizi a cítí, že na jeho životním pádu se krom jeho vlastní neobratnosti podílí i prostředí dravého New Yorku. Právě onen kontrast rozkolísanosti a přílišného přemítání stojící proti mýtu úspěchu a amerického snu jsou charakteristické pro autorovy literární postavy. Musím říct, že bych si novelu ráda přečetla ještě jednou v českém překladu – obávám se, že mi tím čtením v angličtině dost myšlenek uteklo.
Veronika Ježková, Nikol Francová – Kvítka v bytě
Po řadě mých pěstitelských neúspěchu konečně kniha, která vás polopatě, prakticky a k tomu ještě přátelskou a zábavnou formou zasvětí do všech tajů pěstování pokojových rostlin. Od té doby, co ji mám přečtenou, mi má monstera po letech trucování konečně vyplodila dva nové listy :-D! Pochopíte mnohé zákonitosti světa rostlin, naučíte se, co která kytka vyžaduje a čemu se u vás doma nikdy dařit nebude, ale také v jakém květináči je kytkám dobře a proč, jak hnojit, bojovat proti škůdcům a mnoho mnoho dalšího. A bonus navíc – Kvítka v bytě – jsou krásná i po vizuální stránce. A ta vaše zelená budou s touto praktickou příručkou určitě brzy taky 🙂
Ferdinand Leffler – Žijte ve své zahradě
A aby tady té zeleně nebylo málo, vrhla jsem se hned po té interiérové zeleni na naši…ehm, zahradu. Jednoho dne z ní tedy určitě krásná zahrada bude. Alespoň na tom intenzivně pracujeme díky Ferdinandově stejnojmenném kurzu Žijte ve své zahradě. Tato kniha kurz hezky doplňuje, ale přijde mi, že se z ní žádné informace navíc, které by v kurzu nezazněly, nedozvíte. Je to zkrátka jen hezká publikace plná inspirujících obrázků, ale kurz jako takový se mi zdá určitě jako lepší investice.
Viktorie Hanišová – Dlouhá trať
Po přečtení Houbařky jsem měla jasno v tom, že si od Viktorie Hanišové rozhodně chci ještě něco přečíst a v knihovně jsem narazila na její soubor krátkých povídek, které spojuje téma smrti, respektive sebevraždy. Nezní to zrovna jako veselé čtení a oddechovku na dovolenou od toho nečekejte, většina povídek se nečte úplně lehce. I na nevelké ploše povídky ale autorka umí rozehrát příběh, který se vás hluboce dotkne. Některé povídky mají až hororový nádech (Díra), všechny mají každopádně znepokojivou, emoce jitřící atmosféru.
Stephen King – Gerald’s Game
S tímto Kingovým hororem jsem si dala pěkně na čas. Byl to dárek, ehm, k osmnáctinám :-D… Asi jsem si na tu angličtinu moc netroufala, ale musím nakonec zpětně říct, že King se čte i v angličtině velmi dobře. Samozřejmě občas jsem si musela nějaká slovíčka vyhledat, ale asi bych i bez nich pochopila tu základní message příběhu. Příběhu, který je místy opravdu nervy drásající, zejména v pasážích, kde se hlavní hrdinka Jessie vrací do temné minulosti svého dětství a vzpomíná na traumatické události jednoho letního večera… Někteří knize vyčítají její rozvláčnost a pravdou asi je, že by román mohl být o něco kratší a některé pasáže by se daly klidně vypustit. I tak mě ale Geraldova hra velmi bavila a udržela v napětí až do posledních stránek.
Caroline Criado Perez – Neviditelné ženy
Tato kniha, byť z pera britské autorky a zohledňující jiný než český kontext, krásně navazuje na mnou nedávno adorovanou publikaci Proč jsme tak naštvané? A bohužel musím konstatovat, že vás (pokud jste tedy žena) naštve ještě víc. Ve výčtu oblastí, kde jsou protěžování nebo zvýhodňování muži, jde totiž ještě mnohem dál. Na mušku si bere farmaceutický průmysl, kde jsou léky určené primárně pro ženy z neznámých důvodů testovány na mužích, což zkresluje jejich účinnost. Ochranné pracovní pomůcky, automobily, mobilní telefony – to všechno je koncipováno na průměrné mužské tělo a můžeme se jen dál bezmocně ptát PROČ. Všechen životní optimismus, že jsme na tom v dnešní době jako ženy už vlastně docela dobře a mnoho věcí se pohnulo kupředu, z vás se čtením Neviditelných žen rychle vyprchá. Nemusíte se přitom bát, že by šlo o nějaký naštvaný feministický pamflet – každé tvrzení je podloženo fakty, analýzami a daty napříč celým světem.
Petra Dvořáková – Chirurg
Tahle na první pohled oddechovka mé oblíbené české autorky Petry Dvořákové, která ale vlastně vůbec nepřináší oddechové téma, mě velmi chytla. Drsně a prý velmi realisticky vykreslené (autorka coby vystudovaná zdravotní sestra prý čerpala z vlastních zkušeností) prostředí nemocnice (což člověku vezme zbývající iluze o českém zdravotnictví 😎 se stává kulisami pro osobní drama „ztroskotaného“ chirurga, kterého vlastní profesní selhání a koketování s alkoholem připravilo o prestižní místo v pražské nemocnici, finanční stabilitu i poklidný rodinný život. Odvelen do zapadlého kraje, kde nebude příliš na očích, se pokouší ze všeho toho životního bahna vyhrabat, aby čtenář mohl pozorovat, jak místy zase zapadá hloub a hloub… Přestože milý pan chirurg není zrovna příkladem těch nejlepších ctností, musím říct, že si jistým způsobem získal mé sympatie a dost jsem mu při čtení fandila, aby se mu podařilo poskládat svůj život zase dohromady.
Ferdinand Leffler – Zelené pokoje
Druhý díl Ferdinandovy zahradní bible mi přišel o poznání praktičtější a užitečnější než ten první, který je za mne spíše předraženou knihou plnou krásných obrázků. V Zelených pokojích už můžete načerpat opravdu hodně konkrétních informací a velkým bonusem knihy je pro mne i závěrečná část s prakticky rozepsanou ukázkou několika realizací trvalkových záhonů, roztříděných podle toho, zda chcete sázet spíše na slunném nebo stinném stanovišti.
Po delší době tu mám jedno literární zklamání. Nebo spíš příklad toho, jak to vypadá, když máte z recenzí na internetu předem příliš velká očekávání.
Erika jednou řekla: „Pořídili jsme si dítě jako pojistku před pozdější lítostí.“ Ale je správné někoho donutit žít, abychom nepocítili lítost?
Dalo by se říct, že kniha Mateřstvíkanadské novinářky Sheily Heti vznikala jako taková autorčina vlastní „terapie“, vyprávění má atmosféru deníkových záznamů. Autorka se ocitá na prahu čtyřicítky a uvědomuje si, že je nejvyšší čas rozhodnout se, zda podlehnout tlaku společnosti a tikajících biologických hodin a pořídit si s partnerem dítě. Ve hře je ale zároveň varianta dítě vůbec nemít, k níž se přiklání její partner, nicméně finální rozhodnutí ponechává alibisticky na Sheile. Celá kniha je tak jakýmsi záznamem autorčina několikaletého dilematu, tím, jak se její náhled na věc mění nejen v čase, ale také v průběhu cyklu. Při svém rozhodování neváhá brát v potaz nejen reálné příběhy blízkých žen ve svém okolí, ale do hry vstupují také jakési „ezo“ prvky v podobě tarotových karet, setkání s věštkyní či házení třemi mincemi, které na autorčiny otázky „odpovídají“ buď „ano“ nebo „ne“ (jedná se o věštecký systém mající původ v Číně).
Neřekla bych, žeMateřství je vyloženě špatná kniha. Spíš jen k tématu, které předestírá, přistupuje jiným způsobem, než by člověk očekával. Téma, které kniha otevírá, je skvělé, neotřelé, pro spoustu žen mého věku v dnešní době tolik aktuální a potřebné. Osobně bych ale uvítala trochu jinou formu zpracování. Na mě kniha působila jako takový neuspořádaný proud myšlenek (což vlastně, přiznávám, možná dost dobře vystihuje reálné pocity řady žen, které řeší stejné dilema, jako Sheila), mezi kterými se samozřejmě mihla řada zaznamenání hodných pravd (třeba ta, že ať už se jako žena rozhodnete jakkoliv, vždycky to bude z nějaké strany vnímáno jako špatné rozhodnutí), ale výsledný dojem mám bohužel takový rozpačitý. V poslední třetině knihy už mě to popravdě ani moc nebavilo, zdálo se mi, že se autorka pořád tak nějak točí v kruhu, nevyzná se sama v sobě a v tématu se pitvá ze všech stran. A vlastně se mi ulevilo, když jsem Mateřstvídočetla.
Na druhou stranu je určitě třeba smeknout před tak upřímnou ženskou výpovědí. Sheila čtenáře vpouští hluboko do svého soukromí i své mysli a odhaluje mu své pocity ohledně mateřství zcela bez cenzury. V dnešní době je tento anti-mateřský „coming out“ pořád tak nějak tabu… Že bych knihu vyloženě doporučila, to mi úplně nejde přes pusu. Pokud by pro vás téma z nejrůznějších důvodu mohlo být aktuální, asi by stála za přečtení. Ale já čekala bohužel víc.
Rok se s rokem sešel a je tu zase má oblíbená akce – Otcovský víkend – která pro mne znamená jediné: celé dva dny času jen pro mne O:-). A tak určitě přijde řada na spoustu věcí, na které se mi v pěně všedních dní času většinou nedostává. Skouknutí filmu, jóga, blog a zcela jistě i nějaké to kosmetické rozmazlování. Při té příležitosti mne napadlo, podělit se zase po dlouhé době o své kosmetické oblíbence, neb v mém věku už člověku pleť zadarmo nic nedaruje 😎
Hloubkově čistící gel 2v1, Primavera
Už leta jsem věrná přírodní kosmetice a na stavu pleti je to rozhodně znát. Ranní a večerní čištění pleti zaujímá v mé kosmetické rutině neotřesitelné místo, byť čistící přípravky čas od času střídám. Tento čistící gel od německé značky Primavera je určený i k odstraňování make-upu, ale já s ním odlíčenou pleť už většinou jen dočišťuju. Gel má příjemnou bylinkovou vůni a po ránu hezky osvěží. Oproti čistícím olejům třeba od Kvítku, které také ráda používám, tento gel malinko vysušuje, ale zase je s ním čištění pleti krapet pohodlnější a rychlejší.
Hydrofilní odličovací olej Rewind, Tomas Arsov
Odličování olejem je fajn hack, který šetří čas, nepotřebujete k tomu vatové tamponky a jako bonus vůbec nevysušuje pleť. Olej je na obličeji moc příjemný, má neutrální vůni, snadno ho opláchnete vodou a je vhodný pro všechny typy pleti.
Krém na zralou pleť s kyselinou hyaluronovou a koenzymem Q10, Two cosmetics
Tato slovenská kosmetická značka je moje srdcovka už delší dobu, vyzkoušela jsem od nich spoustu výrobků a všechny jsou naprosto top. Nejinak je tomu i v případě tohoto pleťového krému, který používám na den a jako podklad pod make-up. Přestože se jedná o krém určený na zralou pleť (40+), rozhodně se nemusíte bát přehnané mastnoty – konzistencí je hutný tak akorát. Pleť hezky vypne a vyživí. Pozitivní je i praktické pumpičkové balení, které bohužel u pleťových krémů stále není samozřejmostí. Jediné, z čeho radostí neskáču do stropu, je trochu zvláštní vůně tohoto krému, ale není zase tak výrazná, aby mě to rušilo.
Pleťové sérum Bakuchiol, Kvítok
Sérum je v moji kosmetické rutině poměrně novinkou, ale je to péče navíc, která se již ne úplně mladé pleti opravdu vyplatí. Používám ho jako podklad pod krémy, které nejsou na bázi vody a tudíž by samy o sobě mohly pokožku vysušovat a ze stejného důvodu se skvěle hodí i pod pleťové oleje. Toto sérum od mé oblíbené slovenské značky Kvítok je v recenzích poměrně vychvalované a i já musím uznat, že je moc fajn. Bakuchiol je rostlinnou náhradou retinolu, který citlivé pleti nemusí vždy vyhovovat, zároveň si však v sobě ponechává všechny retinolu přisuzované výhody, jako je stimulace tvorby kolagenu a elastinu, zpevnění kontur pokožky na obličeji, zjemnění vrásek či zesvětlení pigmentových skvrn. Sérum je tekuté a lehké a má malinko nasládlou, ale v podstatě téměř nepostřehnutelnou vůni.
Oční krém Sensitiv, Alterra
Aktuálně ráda používám tento low-cost oční krém z Rossmanna, který je překvapivě moc fajn, bez parfemace, takže oční okolí nijak nedráždí. Je spíš tekutější konzistence, ale pokožce kolem očí dodá i tak potřebnou výživu. Zázraky ovšem samozřejmě neumí – to dokáže pouze kvalitní spánek 😀
Tělový a obličejový krémRůžová zahrada, Alma
Můj aktuální noční krém vhodný na suchou, citlivou a zralou pleť je naprostá srdcovka. Už ta jejich nová inovovaná balení jsou prostě překrásná a potěší oko každého estéta. Krém samotný má jemnou našlehanou pěnovou konzistenci a je VELMI mastný, ale na noc mi to samozřejmě nevadí a naopak jsem nadšená, jak ráno vždy pokožka působí vyživeně. A tu božskou růžovou vůni si rozhodně zamilujete!
Jeden recept na mrkvový krém už tu na blogu mám, ale věřte mi, že tento ho s přehledem strčí do kapsy!
650g mrkve
kousek zázvoru
2 stroužky česneku
2 lžíce slunečnicového oleje
650ml zeleninového vývaru
1 velká nebo 2 malé brambory
200ml plnotučného mléka
100g pórku
1,5 lžíce sezamových semínek
limetka
čerstvý koriandr
sůl a chilli koření na dochucení
Oloupané mrkve nakrájíme na větší kousky. Zázvor a česnek oloupáme a nadrobno nasekáme. V hrnci rozehřejeme 1 lžíci oleje, osmažíme na ní zázvor a česnek. Zalejeme vývarem, přidáme mrkev a na kousky nakrájené oloupané brambory a povaříme asi 15 minut. Nakonec přilijeme mléko a rozmixujeme. Dochutíme solí, chilli a limetkovou šťávou. Podáváme s koriandrovou směsí, kterou si připravíme následujícím způsobem:
Pórek pokrájíme na tenká kolečka a osmažíme je na 1 lžící rozehřátého oleje. Vsypeme seznam a také krátce osmažíme. Sundáme z plamene a dáme stranou. Koriandr nasekáme a promícháme s osmaženým pórkem a sezamem.
Přestože u O. se tento recept z časopisu F.O.O.D. nesetkal s příliš velkým ohlasem, mně velmi nadchnul a zaznamenám si ho sem pro ty dny, kdy vařím jen sama pro sebe. Krom toho, že je postup velmi snadný a rychlý, výsledek opravdu stojí za to. Uvedené množství je dimenzované na 2 porce.
150g jasmínové rýže
300g rybího filé
200g cukety
100g cukrového hrášku nebo zelené fazolky
100g bambusových výhonků (konzerva)
1 malá červená chilli paprička
1 lžíce olivového oleje
120ml kokosového mléka
300ml zeleninového vývaru
sůl a pepř na dochucení
Rýži uvaříme doměkka, jak jsme zvyklí. Od té doby, co mám rýžovar, už rýži nedělám jinak, a nemůžu si to vynachválit 🙂 Kousky ryby opláchneme, osolíme a opepříme. Omytou cuketu nahrubo nastrouháme, lusky nakrájíme na proužky. Bambusové výhonky necháme okapat z málevu, chilli papričku rozkrojíme, zbavíme semínek a nadrobno nakrájíme. V hrnci rozehřejeme olej a asi 3 minuty na něm zeleninu smažíme. Osolíme, opepříme, vlijeme vývar a kokosové mléko. Přivedeme k varu a pak mírně asi 5 minut vaříme. Přidáme rybu a necháme ještě 10 minut táhnout. Podáváme s rýží.
Thajská kuřecí polévka už se stala pevnou stálicí v našem jídelníčku a tento recept inspirovaný Albert magazínem se jí v mnohém podobá, ale přesto je výsledek jiný a výborný. Určitě zkuste 😉
1 kuřecí prso
3 jarní cibulky
2 lžíce sezamového oleje
1 mrkev
3 chilli papričky
4cm kousek zázvoru
150g žampionů
4 stroužky česneku
sůl, pepř
1l vody
2 lžíce sójové omáčky
1 hrst čerstvého koriandru
2 limety
Kuřecí maso nakrájíme na nudličky. Jarní cibulky nasekáme na kolečka. V hrnci rozehřejeme na mírném ohni sezamový olej. Vsypeme maso, bílé části jarních cibulek, mrkev nakrájenou na kolečka a chilli papričky (já kvůli O. přidávám až do hotové polévky na talíři) se zázvorem pokrájené na plátky. Přidáme očištěné žampiony rozkrojené na čtvrtiny a oloupaný česnek vcelku. Osolíme, opepříme a restujeme 3 minuty. Zalijeme vodou, přidáme sójovou omáčku a vaříme 15 minut. Nakonec přidáme rybí omáčku a ještě 5 minut povaříme. Dochutíme hrstí čerstvého koriandru a podáváme s limetou 🙂