… aneb důkaz, že i z obyčejných surovin se dá vykouzlit naprosto fancy jídlo 🙂 Pokud milujete jednoduché kombinace s nápadem, tento recept si zamilujete. Obzvlášť ve dnech, kdy máte chuť na teplou večeři, ale spíž zeje prázdnotou. Zdrojem receptu je (jak jinak) Milluji.cz 🙂
brambory (dle počtu strávníků)
3 polévkové lžíce olivového oleje
2 polévkové lžíce balzamikového octa
3 stroužky česneku
5 snítek rozmarýnu
400g uvařené červené řepy
80g olivového oleje
100g mandlí
60g sýru typu parmazán
Brambory pořádně očistíme a dáme vařit ve slupce cca na 20 minut do mírně osolené vody. Uvařené brambory přendáme do zapékací mísy, lehce rozmáčkneme vidličkou a přelijeme zálivkou, připravenou z olivového oleje, balzamikového octa, soli a 2 rozmačkaných stroužků česneku. K bramborám přidáme snítky rozmarýnu a pečeme cca 20 minut v troubě rozehřáté na 220°C. V mezičase si umícháme pesto: řepu nakrájíme na menší kousky a spolu s olejem, česnekem, solí a mandlemi rozmixujeme do konzistence pesta. Na závěr přimícháme ještě najemno nastrouhaný sýr. Servírujeme s upečenými brambory a sklenicí kefíru 🙂
Receptů na rychlý oběd skoro bez práce není nikdy dost. Tento jsem vyhrabala z nějakého prehistorického čísla Albert magazínu a u nás doma se velmi osvědčil. Nemáte zač 🙂
2 lžíce olivového oleje
1 najemno nasekaná cibule
500g mletého hovězího masa
1 lžička mleté sladké papriky
2 lžíce rajčatového protlaku
280g rajčatového pyré
sůl, pepř
tortilly k podávání
Na rozpáleném oleji opečeme cibuli, přidáme mleté maso a pokud nevaříte pro děti, můžete přihodit i malou nasekanou chilli papričku 🙂 Necháme maso propéct, směs okořeníme a doplníme protlakem a rajčatovým pyré. Vaříme dalších zhruba 10 minut a máme hotovo! Servírujeme s tortillami a lehkým salátem z rajčat, koriandru, nakrájené cibule a trochy olivového oleje.
Po delší době si sem jdu uložit zase jeden recept, po kterém sice sáhnu spíš ve chvíli, kdy mám chuť a čas se na večeři neodbýt jen namazaným chlebem nebo ohřátou polévkou, ale o to víc si pak takové jídlo vychutnám. Inspirací mi byl opět můj nejoblíbenější food blog Milluji.cz
batáty (množství dle počtu strávníků, na každého strávníka jeden větší kus)
hrnek vlašských ořechů
půl hrnku olivového oleje
1 stroužek česneku
100g listového špenátu
velká hrst listové petržele
šťáva z půlky citronu
rajčata
dužina z půlky granátového jablka
Batáty oloupeme, překrojíme a vložíme do zapékací mísy rozkrojenou stranou nahoru. Osolíme, pokapeme olejem a vložíme do trouby. Pečeme na 180° zhruba 30 minut, dokud nejsou batáty měkké. V mezičase připravíme pesto rozmixováním ořechů, petrželky, špenátu, oleje, citronové šťávy a česneku. Upečené batáty podáváme s pestem, ozdobené rajčátky, kousky celých ořechů a dužinou z granátového jablka. Luxusní delikatesa 🙂
Jaro už je v plném proudu a já s mírným skluzem přináším tipy na knížky, s kterými jsem strávila uplynulou zimu. Opět to bude trochu všehochuť od beletrie přes žurnalistiku a tentokrát nechybí dokonce ani trocha poezie 🙂
Robert Bryndza – Tíživé ticho
Tak k této knize jsem přišla jako slepý k houslím, když mi ji nabídla k přečtení kolegyně z práce a kdo jsem já, abych odmítla nabízenou knihu :-D! Jméno spisovatele Roberta Bryndzy mi nebylo neznámé, tak nějak jsem tušila, že se věnuje detektivnímu žánru, který jako čtenář běžně nevyhledávám, ale říkala jsem si, že to aspoň bude nová čtenářská zkušenost. Hlavní hrdinka Maggie je úspěšnou lékařkou, která se pouští do rozplétání záhadných okolností smrti jejího manžela, kterou policie uzavře jako sebevraždu – ona je však přesvědčená, že v tom musí mít prsty někdo cizí. Napětí ani čtivost se Tíživému tichu upřít nedá, ale spousta věcí mi v knize přišla nereálná a až moc přitažená za vlasy. Ději chyběla určitá uvěřitelnost, těch „náhod“ tam zkrátka bylo za mě až moc. Jako fajn oddechovka na víkendové lenošení to není špatná volba, ale úplně mě to nenalákalo přečíst si od autora cokoliv dalšího.
Honza Vojtko – Prostě vztahy
Pro velký úspěch zase něco z ranku populární psychologie. Musím přiznat, že tentokrát se mi do knihy hůř začítalo, místy mi přišla až moc „odborná“ v tom smyslu, že v ní jsou často citovány např. různé zahraniční studie a já mám na autorovi raději spíš tu jeho „neformální“ stránku, pasáže, kde je osobní nebo se věnuje konkrétním případům ze své praxe. To ale nic nemění na tom, že kniha je výborná a nutící k zamyšlení, dotýká se tématu vztahů z mnoha různých úhlů pohledu, ať už je to vztah k lidem, ke zvířatům, věcem, penězům či práci.
Poems of New York
Poezii jsme tu dlouho neměli 🙂 Tohle je ovšem ještě úplně jiný level, neb se jedná o sbírku básní v angličtině, kterou jsem dostala před lety k Vánocům od bráchy a Jenn. Spojujícím prvkem všech básní je, jak již název napovídá, pocta americké metropoli a sbírka je uspořádána chronologicky od známých amerických autorů jako je Walt Whitman či Allen Ginsberg až po současné básníky.
Michal Kubal, Vojtěch Gibiš – Pandemie
Kronika jedné éry… Tak by možná mohl znít podtitul této skutečně obsáhlé publikace, jejíž objem ji předurčuje k tomu, abyste při jejím čtení posilovali své ruce. Fakt to není kniha do kabelky :-D! Informačně je nabitá neméně. Mimořádně zajímavá mi přišla zejména úvodní pasáž, popisující situaci v Číně v době, kdy u nás se ještě nedělo zdánlivě nic, i konkrétní příběhy jak čínských lékařů, kteří na režimem ututlávanou hrozbu hned od začátku upozorňovali, tak i prvních čínských pacientů. Velmi detailně je pak rozebíráno, jak se virus postupně šířil do dalších částí světa, následují katastrofické scény z Itálie a pak už se samozřejmě rozbíhá příběh, který má většina z nás ještě stále v živé paměti – pacient nula v Čechách a restriktivní opatření, která vzápětí následovala… Je pozoruhodné, jak rychle lidská paměť vytěsňuje – zpětným pohledem mi některé pasáže přišly až přehnaně dramatické či patetické, ale ta doba taková skutečně byla. A bylo vlastně trochu děsivé se se čtením této knihy do jara 2020 znovu vracet. Emočně nejnáročnější ale byly příběhy konkrétních lidí – ne všechny měly bohužel šťastný konec. Tak či tak je Pandemie pozoruhodným svědectvím o tom bezprecedentním čase, který nás všechny nějakým způsobem poznamenal, a precizně odvedenou novinářskou prací.
Lucie Hušková – Kolem dokola
Po přečtení autorčiny prvotiny Símka jsem byla velmi zvědavá na další její tvorbu a musím říct, že jsem stále stejně nadšená, byť se mi Símka líbila možná o malinko víc. Ve svém novém románě přichází autorka s ještě těžším tématem – první polovina knihy je vyprávěna Zojkou, mladou ženou, která při automobilové nehodě smrtelně zraní cyklistu a nyní se potácí životem a hledá způsob, jak se s tímto traumatickým zážitkem vyrovnat a jít dál. Druhou polovinu románu pak sledujeme osudy cyklistovy pozůstalé rodiny z pohledu jeho dospívajícího syna. Kniha se mi nečetla úplně lehce a Zojčin sebedestruktivní postoj k celé situaci mě úplně drásal – z toho důvodu už bych po ní znovu asi nesáhla. Na další autorčiny literární počiny se ale těším moc.
Nedra Glover Tawwab – Už žádné drama
Pod stromeček jsem si letos skromně přála jen tuto jedinou knihu – jak jinak, než z nakladatelství Jan Melvil O:-) O různých úskalích rodinných vztahů hovoří velmi srozumitelně a prakticky, obsáhne širokou škálu více či méně závažných či toxických situací a nabízí i konkrétní tipy, jak se v nich zachovat, jak reagovat… Asi vám to nenahradí posezení někde na terapii :-), ale věřím, že přečíst si knihu může být ku prospěchu komukoliv.
Eli Beneš – Nepatrná ztráta osamělosti
Tak toto byla asi ta nejzajímavější a nejoriginálnější kniha s tematikou holocaustu, kterou jsem doposud četla, a přestože k ní píšu tuto „minirecenzi“ s už značným časovým odstupem, stále ve mně rezonuje. Snad je to i tím, že začíná tam, kde knihy na toto téma obvykle končí – tedy na konci války, kdy se hlavní hrdina židovského původu Petr Stein vrací z koncentračního tábora, respektive se mu podaří zázrakem uprchnout z pochodu smrti, a v Praze čeká na návrat ostatních členů své rodiny. Čtenář samozřejmě tak nějak tuší, že marně, ale Petrův naivní optimismus v něm také dlouho nechává klíčit semínko naděje. Mimořádně zajímavé mi přišlo líčení, jak vlastně takový návrat přeživších do rodného města prakticky vypadal – na koho se mohli obrátit, když neměli doslova nic, jak fungovala potravinová pomoc, kde bylo možné se ubytovat, když ve „vašem“ domě už bydlel někdo jiný, jak vypadalo v té době pátrání po dalších příbuzných… Ten návrat měl v sobě tolik dalších tíživých aspektů! Samozřejmě se čtenář postupně skrze „flashbacky“ dozvídá, čím vším si hrdina i jeho rodina za války prošli a s odpovědí na palčivou otázku, jak se mu podařilo tohle všechno vůbec přežít, si autor dává načas. Román je ale minimálně v prvních dvou třetinách naprosto neodložitelný. Ke konci pak možná trochu ztrácí dech a – píší to všichni, souhlasím s tím i já – kdyby byla kniha o pár desítek stran tenčí, nebylo by to na škodu. Ale za ten závěr jí to, myslím, odpustíte 🙂
Alena Mornštajnová – Hotýlek
Rodinná sága Hotýlek se za mně zařadí mezi ty méně zajímavé knihy autorky. Přestože byla velmi čtivá, nevtáhla mě natolik, abych k některé z hlavních postav pocítila sympatie či alespoň upřímný zájem o její osud. Vlastně mi dost těch rodinných osudů přišlo trochu přitažených za vlasy za účelem toho udělat příběh originálním – nechybí tam osudová láska, vražda, pomsta, alkoholismus, nemanželské dítě, odchod k cirkusu… Taková trochu telenovela, no 😀 Alena Mornštajnová je přes to všechno zdatná vypravěčka a píše hezkým jazykem, takže čas strávený nad její knihou nemůže být ztracený, osobně bych ale doporučila z jejího pera jiné tituly.
Po dlouhé době tu dnes mám zase jednu literární recenzi. Poslední dobou stíhám akorát tak číst, ale se zaznamenáváním svých postřehů už je to horší. Dům v Matoušově ulicivšak rozhodně za zaznamenání stojí – ostatně jako zatím každá z knih, kterou jsem od autorky Terezy Boučkové, jejíž jméno se tu na blogu rozhodně neobjevuje poprvé, četla. Její literární styl je mi velmi blízký, její texty jsou autentické, nevyumělkované, přesto mne do děje vždy dokáže dokonale vtáhnout.
Kniha mne zaujala už jen svým neotřelým tématem – autorka vypráví příběh domu, v němž v Praze prožila své dětství a posléze vlastně i část svého dospělého života. Spíš než o historii domu jako takového je však Dům v Matoušově ulicivyprávěním o osudech jeho obyvatel – a že je skutečně co vypravovat! Pod jeho střechou se odvíjí pohnuté dějiny druhé světové války, která bolestně zasáhne do životů jeho původních majitelů, židovské rodiny Schwarzů. Jejich životním osudům je věnována převážná část knihy, jsou to však mnohdy tak neuvěřitelné a fascinující příběhy, že autorce bez váhání odpustíte, že není o trochu víc prostoru věnováno i dalším zajímavým jménům, jejichž životy byly s domem v Matoušově ulici také více či méně významným způsobem provázány, ať už se jedná o režiséra Miloše Formana, novináře Hugo Vavrečku, herečku Zitu Kabátovou i autorčiny rodiče – Annu a Pavla Kohoutovy či prezidenta Václava Havla v dobách, kdy ještě nebyl prezidentem :-).
Všimla jsem si, že Tereze Boučkové mnozí vyčítají jakousi roztříštěnost příběhu, do něhož se prolínají různé střípky z aktuálního společenského dění doma i ve světě. Na stránkách knihy tak objevíte zmínky o válce na Ukrajině, střelbě na filosofické fakultě či izraelsko-palestinském konfliktu. Asi souhlasím s tím, že tyto „prostřihy“ do současnosti děj malinko narušovaly, ale Tereza Boučková tímto upřímným a autentickým stylem prostě píše. Stejně tak její pátrání po osudech obyvatelů domu v Matoušově ulici může čtenář sledovat prakticky „v přímém přenosu“ – kniha mapuje nejen samotné lidské příběhy, ale i cestu, která autorku k získání informací vedla.
Jediné, co mi bylo upřímně líto, je fakt, že kniha není rozsáhlejší. Myslím, že spousta osudů spjatých s domem by si zasloužila více prostoru. Na druhou stranu je asi v pořádku nechat některé věci nevyřčené, obzvlášť když se jedná o reálné lidské příběhy vyprávěné mnohdy s odstupem pouze několika málo desítek let. Přesto jsem se po dočtení poslední kapitoly neubránila lehkému zklamání, že potenciál tématu mohl být naplněn ještě lépe.
I přes tyto pocity má ale Tereza Boučková nadále mé sympatie a stejně jako u kterékoliv její předchozí knihy, ani s touto rozhodně neuděláte chybu.
Do této klasiky vánočního cukroví jsem se poprvé pustila už loni, ale nějak se mi vůbec nepovedlo těsto, špatně se s ním pracovalo a byl to boj. Přestože chuťově byly nakonec rohlíčky výborné, letos jsem se rozhodla vyzkoušet jiný recept (podle OnaDnes). Těsto jsem zpracovávala ručně a byla to naprostá pohoda – bylo krásně vláčné, vůbec se netrhalo, nedrobilo, za chviličku bylo hotovo a napečeno. Tímto tedy povyšuju tento recept na náš rodinný a příští rok se ho rozhodně budu držet zas 🙂
Na cca 2,5 plechu budete potřebovat:
280g hladké mouky 40g cukru moučka 210g másla 2 žloutky 100g mletých loupaných mandlí trochu kůry z bio citronu 1 vanilkový lusk, případně trochu vanilkového aroma
Na obalení:
100g moučkového cukru 2 sáčky vanilkového cukru
Na vále nebo v míse zpracujeme mouku s moučkovým cukrem, nakrájeným máslem, žloutky, mletými mandlemi, trochou najemno nastrouhané kůry a vyškrabanou dření z vanilkového lusku, až nám vznikne hladké těsto. Z těsta vytvarujeme kouli, tu zabalíme do potravinářské folie a necháme minimálně hodinu odpočinou a ztuhnout v chladu (já nechala 2 dny). Potom z kousků těsta děláme malé kuličky, postupně vyválíme mezi dlaněmi na válečky a ty stočíme do tvaru rohlíčků. Klademe na plech vyložený pečicím papírem a pečeme v troubě předehřáté na 170°C, dokud špičky nezrůžoví (trvá to asi 8 minut, ale hlídejte to). Upečené rohlíčky sklepneme z plechu na pracovní plochu, necháme pár minut zchladnout a ještě teplé obalujeme v cukru.
A teď už můžou svátky začít. Tak veselé Vánoce :-)!!!
Červená řepa je v kuchyni většinou taková opomíjená surovina, u nás doma se ale těší veliké oblibě. Obzvlášť pokud z ní připravím polévku, nadšení nezná mezí 🙂 Tentokrát jsem opět zalovila ve studnici svých oblíbených receptů – na blogu Milluji – a rozhodla se pro změnu vyzkoušet z červené řepy karbenátky. A výsledek? Jen se po nich zaprášilo :-D!
Řepu nahrubo nastrouháme, rozdrobíme k ní fetu, prolisujeme česnek, přidáme nadrobno nakrájenou cibulku, vejce, mouku, nasekanou petrželku, dochutíme solí a pepřem a promícháme. V pánvi rozehřejeme olej a na mírném stupni smažíme z obou stran menší karbenátky. Jako přílohu jsem připravila hranolky, k tomu trochu majonézy smíchané s bílým jogurtem, a bylo to naprosto top 🙂
Další do sbírky mých aktuálně oblíbených receptů a asi už nikoho nepřekvapí, že je opět podle Milluji – mám pocit, že poslední dobou už skoro podle nikoho jiného nevařím 🙂 Tenhle recept má skvělý asijský vibe a moc nám chutnal. Potřebovat budete:
Na marinádu si smícháme med, ocet, miso, sójovou omáčku, prolisovaný česnek a zázvor. Filety osolíme z obou stran a marinujeme alespoň půl hodiny. Mezitím si dáme vařit rýži a brokolici si připravíme na páře. V pánvi si rozehřejeme ghí a marinované filety na něm opékáme z obou stran maximálně 3-4 minuty. V průběhu je můžeme stále polévat marinádou. Servírujeme s rýži a brokolicí, zasypané sezamovými semínky a microgreens.
Tento recept u Olíka sklidil tak nečekaný ohlas, že si ho sem rozhodně musím uložit. O. obecně dýni moc nemusí, snese ji leda tak zavařenou nasladko nebo rozmixovanou v polévce, což coby milovník podzimní zeleniny těžce nesu :-). Tento recept podle mého oblíbeného blogu Milluji je však totální game changer, který způsobil, že si dokonce dvakrát přidal!
600g dýně Hokkaido
1 cibule
1 stroužek česneku
1 lžíce olivového oleje
500g bramborových noků
180g vege nudliček Pan Hrášek
200ml krémové smetany do omáček
200-300ml zeleninového vývaru
50g parmezánu
Dýni omyjeme, rozkrojíme, vydlabeme semínka a nakrájíme na menší kousky, které přendáme do zapékací mísy. Přidáme očištěnou a pokrájenou cibuli a stroužek česneku, osolíme, zakápneme olivovým olejem a dáme péct do trouby rozpálené na 180°C na cca 20 minut. Upečenou zeleninu poté rozmixujeme s vývarem a smetanou. Vývar přidáváme postupně až do požadované konzistence omáčky. Do zapékací mísy nyní nasypeme noky a vege nudličky a zalijeme dýňovou omáčkou. Navrch posypeme nastrouhaným parmezánem. Zapékáme v troubě cca 30 minut, na posledních 5 minut můžeme zvýšit teplotu na 220°C.
Koukám, že už se tady na blogu pěkně dlouho nevařilo! Poslední dobou moc nestíhám zaznamenávat, ale pár nových receptů, které jsme si doma oblíbili a zařadili je do našeho stálého repertoáru, se mi nastřádalo, tak vás tu s nimi budu asi postupně oblažovat O:-) Prvním z nich, které si tu chci uložit, je tenhle top recept na luxusní (nejen) snídaňové lívance podle blogu Milluji. Od lívanců mě většinou vždy odrazovala zdlouhavá příprava, zcela v nepoměru k tomu, jak rychle se vždy sní. Tento recept je ale vskutku bleskurychlý!
V jedné míse si smícháme sypké ingredience – mouku, sůl, cukr, vanilku, kypřící prášek a jedlou sodu. Ve druhé si smícháme ty tekuté – jogurt, kefír, mléko, máslo a vejce. Poté přidáme tekuté ingredience do mísy k těm sypkým. Vše promícháme metličkou a nakonec přidáme ještě citronovou kůru a borůvky. Lívance smažíme nasucho na nepřilnavé pánvi (loni jsem dostala k Vánocům nerezovou a od té doby na ni nedám dopustit, je to opravdu ta nejlepší pánev na světě!) z obou stran. Podávat můžeme s tvarohem, jogurtem, čekankovým sirupem i čerstvým ovocem.