Blog Janie Milíčové

Tenhle podzim nám tedy skrze různé nemoci a rýmičky dal docela zabrat. Knih, které mi zpříjemňovaly odpočinek v posteli (pokud se zrovna zadařilo) nebo cesty do práce (když jsem zrovna nemusela trčet na home officu nebo doma s marodem), se ale opět sešlo celkem dost, tak nechť slouží jako fajn inspirace všem, kteří zrovna taky bojují s bacily a hledají nějaké lehké rozptýlení 🙂

Ladislav Zibura – Prázdniny v Česku

Láďa Zibura nikdy nezklame a ani tomuto vyprávění o cestování po českých luzích a hájích, které podniknul za časů covidových restrikcí, nechybí nic z toho, co mám na jeho textech ráda – vtip, poučení, trocha dobrodružství (třeba při přespávání na „strašidelném“ hradě) i půvabné ilustrace.

Radka Třeštíková – Kde jsi, když nejsi

Zvláštní kniha, kterou předcházela její bulvární pověst, je netypická už přeházeným pořadím kapitol, což na začátku, než si zapamatujete všechny postavy a pochopíte, kdo je kdo, do příběhu vnáší celkem zmatek. Cítím v tom určitou snahu o originalitu, ale nevím, jestli to knize spíš neškodí než naopak. Co se týče příběhu o matce od rodiny, poblázněné o dost mladším chuligánem… přestože jsem hlavní postavě v mnohém rozuměla, nepřišlo mi její chování absolutně uvěřitelné a dost mě drásalo přihlížet jejímu osudu, který podle mě měla vzít do svých rukou úplně jiným způsobem. To by pak ale asi nebylo o čem psát, že. Nevím, no – fanynka Radky Třeštíkové ze mne asi nebude.

Petra Dvořáková – Dědina

Dědina mě naopak bavila moc. Pokud od toho nečekáte nějakou závratnou pointu, ale pouze věrohodné vykreslení života na dědině včetně jeho četných nešvarů tak, jak to zažila sama autorka knihy, určitě nebudete zklamaní.

Åsne Seierstad – Jeden z nás (Příběh o Norsku)

Pokud bych měla vybrat z nakladatelství Absynt jedinou knihu, kterou bych vám doporučila k přečtení, byla by to tato. Tématem knihy je teroristický útok pravicového extremisty Anderse Breivika v Osle a na norském ostrově Utøya, autorka jde ale skutečně do hloubky a čtenáře seznamuje i s politickou historií Norska a celkovým kontextem útoku. Kniha se skládá z mnoha linií, které mají jedno smutné vyústění. Sledujeme tak životní příběhy několika obětí i přeživších a okolnosti, které je přivedly v nesprávnou chvíli na nesprávné místo – tedy do tábora mladých socialistů na ostrov Utøya. Velmi zevrubně se autorka věnuje útočníkovu dětství a dospívání, kde je jasně vidět, v co může vyústit labilní rodinné zázemí a role celoživotního outsidera, a že se to může stát opravdu kdekoliv. S postupem času, kdy autorka popisuje Breivikovo plánování útoku a přípravy na něj, napětí v knize graduje až na pomyslnou hranici snesitelnosti a přestože čtenář samozřejmě ví, k jaké události kniha směřuje, do poslední chvíle doufá, že to nějakým zázrakem dopadne jinak. Není to lehké čtení. Obzvlášť ne po tom, co se před necelým rokem odehrálo na pražské filozofické fakultě. Přesto je Jeden z nás v lecčem oči otevírající kniha. Důležitý a široce pojatý rozbor toho, co se v Norsku v roce 2011 odehrálo, co tomu předcházelo i co následovalo. Autorka odvedla naprosto precizní novinářskou práci, kniha je velmi obsáhlá a přesto v ní není ani slovo navíc. Pokud téma unesete, velmi doporučuji k přečtení.

Martina Viktorie Kopecká – Zpověď farářky

A ještě jedna kniha, tentokrát velmi neprávem vláčená bulvárem, přestože na ní vlastně nic skandálního není a celé je to trochu nafouknutá bublina. Naopak, Zpověď farářky je příjemné a hluboké čtení, které se týká nejen teologických témat a práce farářky se vším tím pozitivním, ale i negativním, co obnáší, ale dotkne se také témat jako je ženskost či osobní selhání.

Meik Wiking – Hygge domov

Hygge domov je taková veskrze zbytečná publikace, která je ale graficky tak krásná, že stojí za to si ji přečíst – zalézt si s ní do křesla, zachumlat se do deky, zapálit svíčku a popíjet u toho kakao :-D. Doma ji mít ale myslím nepotřebujete a hygge si určitě také vyrobíte i bez ní.

Faith Hoganová – Dámský klub půlnočního plavání

A toto bylo moc hezké čtení, takové literární pohlazení 🙂 Příběh tří žen, z nichž každá se svým způsobem ocitá na životní křižovatce, a které spojuje rituál půlnočního plavání v chladném moři omývajícím břehy Irska. Už jen divoká irská příroda, do níž je příběh Jo, Elizabeth a Lucy umístěn, vytváří polovinu okouzlující atmosféry. Autorka píše s lehkostí a přestože je příběh o neveselých věcech, netlačí na pilu, nesnaží se ze čtenáře ždímat emoce, což velmi oceňuji. Až na ten lehce nepravděpodobný a přesto předvídatelný závěr, kde přece jen nějaké to klišé přijde, což mě malinko mrzí. I tak se mi ale Dámský klub půlnočního plavání moc líbil a ráda si od autorky přečtu i něco dalšího.

Ladislav Zibura – Všechny cesty vedou do Santiaga

Camino je jednoduše plné protikladů. V něčem skvělé a v něčem pěkně otravné. Přesně jako život. A během putování můžete pozorovat, jak k téhle výzvě přistupují lidé kolem vás. Někdo jenom remcá a někdo se pořád směje. Cesta je přitom pro každého stejná.

Pokud stejně jako já s Láďou Ziburou a jeho knihami stárnete, nemůžete si nevšimnout, že jeho poslední kniha o cestě do Santiaga je jiná. Hlubší. Nemusíte se bát, že by zde chyběl ten typický humor z ostatních Láďových cestopisů, ale osobně mám pocit, že je tady jinak dávkovaný. Tento příběh se čte prostě JINAK, s menší lehkostí. To ale vůbec není na škodu – myslím, že je to jen odraz autorova vývoje a hlavně životních peripetií, kvůli kterým se na camino vydává, jak se záhy čtenář dozví. Ostatně není sám – kniha je silných životních příběhů ostatních poutníků, které autor na svém caminu potkává, plná. Až tolik, že se vám občas všechny ty postavy možná budou plést a budete tápat, kdo je kdo 🙂  Kniha je i přes svůj ponurejší podtext pozitivní a uchovává si nadějeplné vyznění, a to mě těší. Nemůžu se dočkat další Láďovy cesty a jeho literárního zpracování – teď už možná s celou jeho čerstvě se rozrostlou rodinkou 😉

Ferdinand Leffler – Zahrada je pro radost

Poslední z trilogie Ferdinandových zahradnických „biblí“ si za mne stojí, co se týče užitečnosti informací, tak někde v průměru – 50% knihy tvoří krásné a jistě i inspirativní fotky realizací, nicméně pravda je, že některé snímky se dost opakují a pokud Ferdinanda sledujete i na jiných platformách, asi vám budou povědomé. Za mne tedy kniha nepřináší zas tolik nového a pevně věřím, že celý kurz Žijte ve své zahradě (až ho tedy s Péťou konečně zdárně dokončíme) nám ve výsledku přinese víc, než všechny knihy dohromady.

A to už je z mé podzimní knihovničky všechno 🙂 Na viděnou zase u příštího čtvrtletního shrnutí!

Přestože si myslím, že poloha, která Markétě Lukáškové svědčí nejlépe, je autobiografie (InTyMně) a vůbec ze všeho nejvíc jí sedí popularizace naší moderní historie (Co vás v dějáku nenaučili), její nejnovější dílko Odvaha skutečně nešlo v knihkupectvích přehlédnout a pochvalné recenze nalákaly ke čtení nakonec i mě.

Oproti ostatním Markétiným knížkám tento příběh není zasazen do současnosti, nýbrž do poválečných padesátých let. Hlavní hrdince Adě se podařilo přežít peklo koncentračního tábor a žije teď spolu se svou invalidní matkou opět v Praze. U moci už jsou ale komunisté a Ada zjišťuje, že jim její židovský původ vadí úplně stejně, jako předtím nacistům. Nedovolí jí vystudovat medicínu ani žít život, jaký si pro sebe vysnila. Ada zjišťuje, že doba, ve které žije, dívce jejího postavení nenabízí mnoho možností, jak se vymanit soudruhy nalinkovanému osudu. A pokud ano, tak jen za cenu morálních kompromisů – což je základní linie, kolem které se celý příběh odvíjí.

Zda Ada zůstane věrná svým názorům a ideálům se čtenář nedozví, protože kniha předestírá dva alternativní příběhy, kterým předchází nabídka „výhodného“ sňatku. To, zda Ada na tuto nabídku odpoví ANO či NE, pak zcela ovlivní její další životní směřování. Přestože čtenář sleduje Adiny osudy jen po dobu několika málo měsíců, i z toho mála si lze udělat obrázek o životě v té době a vžít se do kůže hlavních postav.

Co mně osobně na knize vadilo byla asi především postava Ady, která ve čtenáři vzbuzuje jistou rozpolcenost. Svůj podíl na tom mají samozřejmě dvě verze příběhu a tím pádem nemožnost prohlédnout, jaká je Ada doopravdy. Mně byla její postava celou dobu spíše nesympatická. I přesto, že nepochybuji o tom, že psaní knihy předcházela autorčina důkladná rešerše o životě v padesátých letech, příběh mi připadal málo uvěřitelný a jednání některých osob (např. Adina kamarádka Anna) na tu dobu vyloženě lehkomyslné. Způsob, kterým se spolu některé postavy bavily, ve mně často evokoval nepřirozenost a křeč.

Na druhou stranu – Odvaha je opravdu čtivá, místy velmi napínavá s téměř až detektivní linií (která bohužel nakonec vyšumí tak trochu do ztracena). Jakmile se do příběhu jednou ponoříte, těžko budete knížku odkládat. Upoutat čtenáře tedy autorka bezesporu umí. Za mne ale Odvaha bohužel stále spadá spíše do kategorie nenáročné „oddechovky“, byť tentokrát se Markéta Lukášková pokusila odvyprávět temnější příběh. Je to kniha, ke které se asi už nemusím znovu vracet. Pokud vás téma láká, za přečtení asi stojí, ale nečekala bych od toho literární událost roku 🙂

S dnešním upršeným počasím nás zdá se definitivně opouští prázdninová atmosféra posledních tropických dnů a na scénu opět přichází večery u krbu s dobrou knihou. Pokud by vám v tomto ohledu chyběla inspirace, přijměte pár tipů starého knihomola 🙂

Honza Vojtko – Vztahy a mýty

Kniha s podtitulem Párová terapie do kapsy je z ranku populárně naučných psychologických publikací a díky svému kapesnímu formátu i čtivé a čtenáři srozumitelné formě ji pravděpodobně budete mít přečtenou raz dva. Každá kapitola si bere na paškál jeden vztahový mýtus a doplňuje ho názornými příklady z autorovy praxe psychoterapeuta. Není to vyloženě přelomová kniha, ale určitě patří k těm, které je fajn si přečíst, i když jsou vaše vztahy zrovna v pořádku.

Zdeňka Šíp Staňková – Děti jsou taky lidi

Projekt Děti jsou taky lidi v jistých kruzích společnosti budí určitou kontroverzi. Nesleduju ho natolik podrobně, abych to mohla říct s jistotou, ale přijde mi, že ta kritika je trochu neoprávněná a původní záměr autorky byl zcela jiný – a sice upozornit na zlo a fyzické i psychické násilí, které se na dětech i v současné době páchá a spoustě lidí to přijde normální. Desítky příběhů, které kniha zobrazuje, jsou toho smutným důkazem. Rozhodně nečekejte lehké čtení a ani nedoporučuju číst to na jeden zátah. Ale přečíst by si to měl každý. Protože ač se to zdá jako klišé, právě na dětech nejvíc záleží – na tom, aby si z dětství neodnášely šrámy, které by jednou mohly přenášet zase dál, až budou dospělí.

Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu

Francouzká autorka Delphine de Vigan pro mne byla dosud neznámou spisovatelkou, kterou jsem objevila skrze jednu oslavnou recenzi na sociálních sítích a zaujala mne natolik, že jsem knihu Podle skutečného příběhu přihodila do košíku při své nejbližší objednávce na ReKnihách. Zpočátku mě autofiktivní příběh o tvůrčí krizi spisovatelky a její toxické přítelkyni L. úplně neoslovil, nesednul mi jazyk vypravěčky, L. mě svými přechytřelými monology neskutečně vytáčela a celé se mi to zdálo takové moc „intoušské“, čím víc ale tajemná L. pronikala do autorčina života, tím více mně to celé začalo zajímat, až mne to nakonec zcela pohltilo a vzbudilo mou zvědavost a touhu po nějaké kruté pointě. Závěr knihy byl napínavý, i když s charakteristikou „thriller“ bych byla opatrnější, a přestože otevřený konec zde byl v podstatě nutností, některé věci se mi zdály nevysvětlené a jiné velmi nepravděpodobné. Celé dilema, na kterém je kniha postavena – tedy zda čtenáři skutečně prahnou v prvé řadě po non-fiction literatuře – mi přišlo tak nějak mimo. A to říkám zcela otevřeně jako čtenář, který má non-fiction plnou knihovničku. Suma sumárum – Podle skutečného příběhu je dílko, které se svým způsobem vymyká z toho, co běžně čtu, a určitě to bylo zajímavé vybočení z mých čtenářských kolejí, ale nejsem si jistá, zda si za nějaký ten týden či měsíc vzpomenu na něco, co ve mně tato kniha zanechala.

Alena Mornštajnová – Les v domě

Román, který jeho pověst předchází… Musím říct, že v celé té kauze „vykradeného osobního příběhu“ jsem jednoznačně na straně spisovatelky a je mi upřímně líto, že si s sebou kniha hned od začátku nesla takové stigma, protože mi nepřišla špatná. Při čtení vám samozřejmě nebude lehko u srdce. To už je u této autorky asi tak nějak samozřejmé, ale v tomto případě je to bezútěšný příběh od začátku až do konce. Naprosto neexistující rodinné zázemí hlavní hrdinky, absence přátel a zpočátku i jakékoliv možnosti, jak se ze situace vymanit… Do toho samozřejmě šílené téma zneužívání rodinným příslušníkem, které je v knize naznačeno jen velmi symbolicky a je velká škoda, že kauza, která vydání knihy doprovázela a prozradila hlavní zápletku příběhu, čtenáři bere moment překvapení. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl závěr příběhu – na to, jak se vše dlouho a postupně rozjíždělo, mi přišel trochu rychlý a odbitý, dialogy mezi matkou a dcerou málo uvěřitelné, chyběla mi nějaká větší konfrontace mezi hlavními postavami. Poslední strana knihy asi měla přinést šokující odhalení, ale za mě to bylo takové prvoplánové zakončení… Les v domě určitě stojí za přečtení, ale kniha tohoto léta to za mě úplně nebude.

Markéta Lukášková – Majonéza k snídani

Musím přiznat, že přestože mám tvorbu Markéty Lukáškové velmi ráda, z Majonézy k snídani mám pocity spíše rozpačité. Zvlášť pokud ji porovnám s její prvotinou Losos v kaluži, která byla svěží, originální a chytrá. Možná ještě pokud bych knihu zařadila do ranku literatury pro dospívající – koneckonců hlavní hrdinkou je maturantka Ema, která do kolonky „young adult“ přesně zapadá – nebyla bych v hodnocení tak přísná. Ale když na mne to celé působilo jako jedno velké klišé. Intelektuálka Ema si nerozumí s mámou ani se světem, dny tráví se svým nejlepším kamarádem Janem, který se i proti vůli rodičů snaží dostat na DAMU a prožívá coming-out ohledně své sexuální orientace. Přísně racionální Ema se poprvé v životě bláznivě zamiluje a zároveň se vydává pátrat po stopách víceméně nešťastných partnerských vztahů ve svém okolí. Právě tahle část je na celé knize asi tím nejzajímavějším – když Ema proniká hlouběji do rodinné historie a pátrá po příčinách rozpadu manželství jejích rodičů. Ale au, ty dialogy! Jakmile postavy začnou mluvit, nějak mi to celé nefunguje, je to strojené, nepravděpodobné, křečovité. Za mne tedy tentokrát spíše zklamání.  

Ewald Arenz – Velké léto

V kontrastu s výše kritizovanou Majonézou – TOHLE bylo něco, krásná ukázka toho, jak by kniha s vlastně dosti podobnou tematikou měla vypadat. I tady je hlavním hrdinou teenager, šestnáctiletý Friedrich, který propadá z matematiky a latiny, a tak se přes léto místo dovolené s rodiči a sourozenci musí připravovat na reparát pod dohledem přísného dědečka. I tady máme motiv první velké lásky, kdy Friedrich na koupališti potkává Beate a na první pohled se do ní zamiluje. I tady hlavní hrdina poodhaluje minulost svých předků a především začátky vztahu svých prarodičů – děje se to ale spíše mimoděk při nálezu babiččiných deníků a ne tak prvoplánově jako v Majonéze. Čím ale román vyniká především, to je naprosto podmanivá poetika, s níž vás autor vtáhne do jednoho horkého bezstarostného náctiletého léta. Léta, kdy se toho děje zdánlivě málo, ale i v tom málu je celý svět – takového léta, které jsme zažili asi my všichni… Při tom všem se tak úplně nejedná o jednoduchou četbu k vodě, v závěru příběh naopak nabírá na dramatičnosti. Zároveň je zde ale i několik momentů, u kterých se budete když ne smát, tak minimálně usmívat. Třeba když si čtveřice hlavních hrdinů společně kupuje hrob, aby k sobě i po smrti měli blízko, a vám dojde, že v šestnácti neexistuje lepší důkaz přátelství na celý život 🙂 Zajímavostí je také fakt, že děj knihy je umístěn do 80. let, což poetiku příběhu svým způsobem také dotváří – dneska si už jen stěží umíme představit, jaké to bylo volat si z telefonní budky 🙂 Za mne rozhodně jedna z top knížek tohoto léta, kterou bych neváhala doporučit komukoliv.

Mariana Leky – Trápení všeho druhu

Útlá kniha plná krátkých příběhů z každodenního života, které německá autorka psala jako sloupky do časopisu o psychologii, mi svým charakterem hodně připomínala vyprávění Roberta Fulghuma, ač tady se, jak již samotný název napovídá, texty často točí okolo věcí neveselých. Jsou ale vyprávěny s empatií, lehkostí a laskavostí, a tak se toho smutného titulu knihy nemusíte bát.

Sacha Naspini – Nives, co to povídáš?

Tak toto byla skutečně zajímavá a originální knižní jednohubka. Nemyslím si, že bych si ještě za půl roku vzpomněla, o čem to celé bylo, ale velmi mě to bavilo. Rozjezd knihy je trochu pomalejší, na první dobrou to vypadá na příběh o trochu pošahané vdově, která si po manželově smrti do domu nastěhuje slepici, ale právě tato slepice je příčinou telefonátu starému známému, zvěrolékaři – a najednou se tu před vámi rozvíjí dialog, v němž oba hlavní aktéři vzpomínají na mládí a ze zdánlivě nevinného rozhovoru je tu najednou nečekané drama, které s každou další stránkou nabírá na intenzitě. Určitě to nebude kniha roku, ale minimálně za tu originální formu zpracování smekám.

Markéta Lukášková – InTyMně

Abych tu autorku jen nehanila, tato autobiografická kniha, jejíž hlavní součástí je vzpomínání na to, jaké to bylo vyrůstat v 90. letech (což mě – coby devadesátkové dítě – zahrnulo vlnou příjemné nostalgie), mne bavila velmi! Je to pohodová oddechovka, u které hrozí, že se budete často a nahlas smát – to upozorňuji jen pro případ, že si hodláte četbou krátit dojíždění do práce stejně jako já 🙂

Petra Dvořáková – Vrány

Příběh krátký, ale tak silný, že vám z něj bude ještě dlouho smutno na duši. Příběh o tom, jak zraňující může být k dítěti vlastní a na první pohled spořádaná rodina – především matka posedlá pořádkem, odmítající přijmout jinakost své mladší dcery Báry. Za mě asi jedna z nejlepších knih autorky, kdy na malém prostoru dokázala vystavět velmi intenzivní, znepokojující atmosféru jedné dysfunkční rodiny a čtenáři před očima sehrát strhující drama se závěrem, který vám vezme dech.