Ivo Plaňava – Spolu každý sám (V manželství a rodině)

Tak jsem si řekla, že od zítřka začnu zase s povinnostmi… čeká mě sepsání poslední recenze (na vánoční pohádku Micimutr), diplomka a příprava na zkoušku z mezinárodního práva. Přitom mám nachystáno tolik báječných a zajímavých knížek, které bych si ráda přečetla a napsala tu o nich… Ale co se dá dělat, příští půlrok budu muset blog víc flákat, abych své studium dovedla ke zdárnému konci. Než se tedy vrhnu konečně do práce, zkusím ještě dohnat alespoň několik málo restů, které mi tu visí delší čas.

Už od druháku chodívám pravidelně parazitovat na Fakultu sociálních studií, kterou považuju za svou druhou alma mater. Většinou jsem si zatím rozšiřovala vzdělání v rozličných oblastech psychologie a psychosomatiky a s tím souvisí i dnešní příspěvek do úryvkové rubriky. Na začátku třeťáku jsem se zapsala na předmět, který se zaměřoval na psychologii v partnerských vztazích. Tuto oblast nám přednášel Ivo Plaňava, moudrý to pán, který si mě okamžitě získal historkou, kterak svou kariéru nastartoval v naší kroměřížské psychiatrické léčebně :D. I další jeho historky ovšem stojí za zmínku; má oblíbená je zejména ta, ve které vyprávěl, jak sňatkem se svou ženou vyvrátil všechny mýty o rizikových faktorech v manželství :D. Pokud jste studenty Masarykovy univerzity, rozhodně tento předmět doporučuju, protože Ivo Plaňava dokáže hovořit o nesnázích v manželském i partnerském životě úsměvně, s nadhledem a spoustou zajímavých příběhů z jeho praxe poradenského psychologa a psychoterapeuta. Pokud nemáte čas, chuť nebo možnost navštěvovat jeho přednášky, doporučuju alespoň tuto knihu, která je shrnutím všech témat, která se v rámci daného předmětu probírala. Knížka vás postupně provede jednotlivými etapami partnerského vztahu i života v rodině, je doplněna trefnými citáty i praktickou přílohou. Četla jsem si ji vždycky před spaním a pokaždé jsem se u ní dobře pobavila. Pokud si toužíte rozšířit znalosti v oblasti psychologie přístupné laikům, s touhle knížkou určitě nešlápnete vedle :-)…

Kuličky Raffaelo aneb Dnes trochu vánočně

Už máte nakoupené dárky? Zapálené svíčky, nazdobenou chvojku a v přehrávači vánoční playlist s Kájou Gottem? Jestli ne, nesmutněte, protože díky tomuhle receptu si doma vyrobíte malé Vánoce během jediné hodiny. A co je na tom ze všeho nejlepší? Že výroba téhle dobroty je ideální prokrastinační činností, a tak můžete kokosové kuličky mlsat kdykoliv se vám zamane… ideální do nastávajícího zimního zkouškového ;-). Za nápad děkujeme již mnohokrát blahořečeným receptům.cz!!!

  • konzerva kondenzovaného mléka Salko
  • 1-2 pytlíčky strouhaného kokosu
  • pytlík loupaných mandlí

Lehčí už to snad ani nemůže být. Mlíčko vylijeme do středně velké mísy, zahustíme zhruba jedním pytlíkem strouhaného kokosu, promícháme a necháme přes noc uležet v lednici. Na druhý den pak z hmoty tvarujeme kuličky, do každé ukryjeme mandli nebo jiný oříšek dle libosti a na závěr kuličku obalíme ve zbytku strouhaného kokosu a uložíme do papírového košíčku (nebo do pusy).

Tipněte si, co bylo na celém receptu nejsložitější… Papírové košíčky jsou snad podpultové zboží nebo co! Sháněla jsem ve dvou obrovských Tesco hypermarketech, prošla oddělení papírnictví, kuchyňské potřeby… nikde NIC. Nakonec se mi poštěstilo až v IKEA a i tam byly tak nenápadně skryty, že jsem je div nepřehlídla. Na závěr bych jen doporučila kuličky dobře schovat, pokud chcete, aby vám z nich na svátky aspoň něco málo zbylo… mizí totiž nevysvětlitelnou rychlostí! Achjo, to abych šla zítra koupit další Salko :D…

Uchovávejte v suchu, chladu a pod zámkem…

Viktor Dyk – Krysař

„A vaše jméno?“ „Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“

Někomu z vás se možná při tomto úryvku vybaví muzikál Dana Landy z 90.let, jinému krátká novela od Viktora Dyka inspirovaná německou pověstí ze 13. století. Tak či tak příběh asi není třeba přliš představovat – do města Hameln přichází mladý tajemný krysař, aby místní obyvatele zbavil odporných hlodavců hrou na svou magickou píšťalu. V Hameln se seznamuje s krásnou leč zadanou dívkou Agnes, do které se okamžitě zamiluje. Příběh se přehupuje do tragické roviny ve chvíli, kdy radní města Hameln odmítají krysařovi zaplatit za vykonanou práci a Agnes otěhotní s milencem Kristiánem. Krysař je zmítán rozjitřenými city a nechává naposledy rozeznít svou píšťalu… K příběhu existuje několik alternativních závěrů, Viktor Dyk si pro svou novelu zvolil jeden z těch méně šťastných…

Krysař je velice krátká novela. TAK krátká, že není problém najít celé její znění na internetu a přečíst ji během jediné hodiny. Trochu nabourala mé předsevzetí zásobit se na podzim jen optimistickou a happy endovou literaturou, ale tu snad za pár dnů přinese Ježíšek O:-)…

…A studánka je plná krve a každý u ní jednou stál…

Tak tu máme jednu z posledních recenzí tohoto semestru, už se nám to krátí :-). Tentokrát jsem využila úterních slev od T-mobilu a šla vyvenčit taťku do Špalíčku :D. Od Vendety jsem nic moc neočekávala, ale nakonec jsem byla docela překvapená. Film měl spád a celou dobu mě udržel v napětí, přestože nejsem vyloženě příznivcem tohoto žánru. Čím dýl jsem si nechala film rozležet v hlavě, tím mi přišel lepší. Určitě ho chci vidět ještě jednou… a věřte, že o většině filmů, které jsem letos viděla, to prohlásit nemůžu :D. Recenze je opět určená do intelektuálního plátku typu Reflex/Týden.

„…A studánka je plná krve a každý u ní jednou stál…“

Verše jednoho z největších českých (a moravských) básníků uzavírají nové napínavé drama režiséra Miroslava Ondruše. Stejně jako Skácelova „Píseň o nejbližší vině“, i Vendeta se pokouší neotřelým způsobem naznačit, jak tenká je hranice mezi odplatou a křivdou, mezi touhou po pomstě i výčitkami svědomí, mezi zločinem a trestem… Tím tady však veškerá poetika končí…

Hned v úvodu jsme svědky brutálního násilného činu, kterého se trojice čtrnáctiletých mladíků dopustí na své spolužačce (Lucie Šteflová). Pod záminkou ji vylákají do opuštěné továrny, kde ji hromadně znásilní. Film však neukazuje přímočarou brutalitu. Divák se dozvídá o okolnostech a o tom, co se vlastně ve staré továrně přesně odehrálo, postupně a spíše v náznacích, což ve výsledku působí ještě znepokojivěji.  Díky nastavené hranici trestní odpovědnosti mladí pachatelé uniknou potrestání ze strany justice. S tím se ale nedokáže vyrovnat otec nevinné oběti (Ondřej Vetchý), který se odhodlává vzít spravedlnost do vlastních rukou. Podplacená policie mu umožní vykonat na mladících pomstu dle libosti. Odhodlat se k vendetě však vyžaduje více odvahy, než si vůbec kdy dokázal představit…

Podle ohlasů byla spousta diváků po zhlédnutí snímku rozladěná z toho, že se jim nedostalo podívané, kterou očekávali na základě oficiálních trailerů k filmu. Zpětně jsem tedy ocenila, že jsem usedala do kinosálu v tomto směru „nepřipravená“ a bez jakýchkoliv předsudků. Kdo se těšil na souboj dua Vetchý-Kaiser v rolích otce a lesního správce, ten pravděpodobně odcházel z kina zklamaný. Skutečný boj, který se nám odehrává před očima, přece není reálnou potyčkou při výměně názorů ani odplatou za spáchaný zločin vykonanou na trojici mladíků. Je to vnitřní boj, který vede otec sám se sebou – boj s touhou pomstít smrt své dcery a s vlastním svědomím a lidskostí, které nelze potlačit. Rozhodnutí mu nijak neusnadňuje ani fakt, že je lékařem a ve svém povolání tedy naopak bojuje za záchranu lidských životů.  

Co se týče hereckého obsazení, sázelo se ve většině případů na jistotu. Ondřej Vetchý v roli zlomeného a zoufalého otce podává mimořádně emotivní výkon. Přesvědčivě působí i v pravděpodobně nejsilnější scéně celého filmu, kdy spoutaným pachatelům pouští z nahrávky jejich výpovědi, které divákům osvětlují brutální okolnosti aktu znásilnění. Nezaostávají ani Igor Chmela a Marek Taclík v rolích podplacených policistů. Oldřich Kaiser na plátně rovněž exceluje, přestože jeho postava se na scéně objevuje zbytečně pozdě a nemá tak možnost se dostatečně projevit, což je svým způsobem hlavní problém celého filmu. O jednotlivých postavách se nedozvídáme nic osobního – názor si na ně musíme učinit pouze na základě toho, jak jednají ve vypjatých situacích, jichž jsme svědky. Režisér sice nerozvíjí všechny zápletky a nepřináší odpovědi na otázky, které se divákovi honí hlavou, na druhou stranu ale možná právě díky tomu si film udržuje po celou dobu strhující tempo a stupňuje napětí, které vrcholí téměř až hororovou scénou odehrávající se v rákosí. Na celkové vypjaté atmosféře má samozřejmě obrovský podíl i vynikající kamera a dokonce ani občasné „dramatické“ roztřesené záběry nepůsobí v tomto případě příliš rušivě.  

Můžeme se ptát společně s jiným českým poetou „kdo je vrah a kdo je nevinný“. Vendeta nám však na tuto otázku neodpoví. Nesnaží se moralizovat a ukazovat prstem na ty „dobré“ a „špatné“ a to jí slouží ke cti. Je na každém z nás, jak posoudíme (či odsoudíme?) pohnutky jednotlivých aktérů. Přimhuřme oči nad občasnými chybami a nelogičností (Hned úvodní scéna, ve které čtrnáctiletý chlapec řídí auto, způsobí v kinosále nejedno pozvednuté obočí.), nad méně sebejistými hereckými výkony představitelů mládeže i nad nedořešenými motivy. Vendeta je na české poměry netypickým a originálním projektem, za který se debutující režisér Ondruš rozhodně stydět nemusí!

Listopadové úlovky

Čekání na vyhlašování vítěze ČSMT si zkrátíme listopadovými úlovky, co říkáte ;)? Teda né že bych se na takové soutěže normálně dívala – pravda je ale taková, že díky jistým nejmenovaným finalistům mi tu na blogu lehce stoupla návštěvnost, tak jim samozřejmě musím zafandit a doufat, že se mi v nejlepším nesekne i-vysílání :D…

Pudr Stay Matte Rimmel, odstín 003 Peach Glow – tento pudr už jsem kdysi v minulosti používala a vyhovoval mi, proto jsem se k němu rozhodla opět vrátit. Úplně jsem za tu dobu zapomněla, jak je fajn :-). Nádherně zmatňuje, skvěle drží, dobře se nanáší…dokonce i odstín jsem krásně trefila. Jsem z něj opravdu nadšená a vřele ho doporučuju!


Hydratační pleťové tonikum Lirene – kosmetika Lirene je mým oblíbencem už nějaký ten pátek – všechno, co jsem kdy vyzkoušela, mi moc vyhovovalo, a o této modré hydratační řadě to platí dvojnásob. Na první pohled tonik určitě zaujme úžasnou osvěžující vůní, to ale rozhodně není jeho jediné plus. Neobsahuje alkohol, takže pleť nevysušuje; naopak v něm najdeme výtažky z okurky a aloe a zklidňující alantoin. Hodí se pro všechny typy pleti a opravdu si ho nemůžu vynachválit :-).

Denní pleťový krém s Q10 (orchidej) Alterra – minulý měsíc tu v rubrice „DROGa“ poprvé padnul název „Alterra“, což je značka biokosmetiky oceněné certifikátem BDIH, která je k dostání v drogériích Rossmann. Na biokosmetiku jsem nikdy moc nevěřila, ikdyž pár věcí jsem samozřejmě vyzkoušela. S tímhle pleťovým krémem jsem ale natolik spokojená, že ho prostě musím doporučit i vám. Je opravdu znát, že neobsahuje žádné „ucpavače“ pleti – přestože je hydratační, pleť vůbec nezmastí, naopak se velmi rychle a snadno vstřebává. Krém má lehoučkou konzistenci a dobře se roztírá, dá se v pohodě použít i pod make-up. Vůně není nijak výrazná, ale to je daň za to, že tahle značka opravdu nestrká do svých výrobků žádné chemické hnusy – koneckonců si na obale můžete přečíst složení krému v češtině, s čímž jsem se teda už hodně dlouho nesetkala. Spousta použitých látek pochází z kontrolovaného biologického zemědělství a ve složení nenajdete žádné syntetické konzervanty ani barviva, silikony, parafíny a jiné ropné výrobky. Já na složení na krabičce stejně většinou nedám – stěžejní pro mě je to, jak na výrobek skutečně reaguje moje pleť, ale musím prostě říct, že v tomhle případě té předponě „bio“ stoprocentně věřím. Pleť už se mi tolik neucpává, je hladší a prostě se mi celkově víc líbí.

Léta s Královnou

Na celém světě si dnes fanoušci kapely Queen připomínají, že od smrti jejich frontmana Freddie Mercuryho uplynulo přesně 20 let. I mě tato zpráva přinutila ke vzpomínání… ke vzpomínání na to, jak Queeni kdysi vstoupili do života mně a jaké songy mě nejvíc ovlivnily. Přestože už dneska tuhle kapelu skoro neposlouchám a Freddie ani Brian už mi dávno nevisí ve skříni, byly časy, kdy to byl právě Mercuryho hlas, který podbarvoval spoustu okamžiků, na které nikdy nezapomenu.

Nevěřili byste, kolik práce mi dalo vybrat aspoň trochu slušnou fotku :DDD...tuhle jsem kdysi nosívala v peněžence.
Nevěřili byste, kolik práce mi dalo vybrat aspoň trochu slušnou fotku :DDD...tuhle jsem kdysi nosívala v peněžence.

Příběh začal velmi nepoeticky v létě roku 2004, kdy jsme si pořídili domácí kino :-)…kolekce nejlepších queeňáckých videoklipů byla jedním z našich úplně prvních DVDček a já zůstala po jejím shlédnutí unešená :-). A myslím, že pak už mě tahle láska neopustila až do maturity. Sháněla jsem alba kde se dalo – od Mitche, Pepy, od strýca…nakonec jsem dostala pod stromeček MP3ku s kompletní diskografií od Terči :-). Queeny mám spojené s obdobím tanečních a následujícím jarem, s prvním burčákem a fotkama na kolejích, s mýma 18tinama, s Queen-párty 😀 i s několika více či méně náhodnými setkáními… Je to prostě spousta báječných vzpomínek na časy, kdy neexistovaly žádné starosti, potykali jsme si s alkoholem a tím opravdu nejdůležitějším byla hudba, která nám k tomu hrála 😎 …

Těžko se mi tu vybírá těch několik nejsrdcovějších songů, mám ráda spoustu z nich, často i celá alba, ale nemůžu jinak – proto jsem koneckonců chtěla tenhle článek napsat… Kdybych tedy měla prstem ukázat na tu mou jedinou – nejlepší a nejmilejší, byla by to tahle. Vždycky když ji slyším, přesně vím, co jsem cítila, když mi bylo sedmnáct. Že mám před sebou celý život, můžu dokázat cokoliv… a nic mě nezastaví :D!

Don’t stop me now

No copak by tu mohlo tohle chybět :D?? Jestli nějaký song od Queenů skutečně stojí za to, abyste si kvůli němu pořídili domácí kino a ohulili repráky na max, je to Breakthru z mého nejoblíbenějšího alba The Miracle. Navíc se v ní zpívá o nových začátcích a to je prostě můj životní leitmotiv ;)… A abych dokázala hlubokou provázanost Breakthru s mým životem, dokládám ilustrační foto made by Pepa…na promile v krvi se radši neptejte 😎 …

Somehow I have to make this final breakthru...NOW!
Somehow I have to make this final breakthru...NOW!

Breakthru

Můj nejoblíbenější slaďák od Queenů je Save Me, rozbrečela by i kámen. Má mimořádně dojemný a otevřený text. Je to ta nejcitlivější zpověď člověka, který hluboce miluje… Když jsem odcházela do Brna na výšku, uložila jsem si nejkrásnější úryvek do mobilu jako SMSku. Dneska jsem zjistila, že ho tam pořád ještě mám :-)…

Save Me

Tenhle song pro mě ztělesňuje jaro 2005. Co já vím, tak se jedná o poslední klip, který Freddie natočil, než se před smrtí definitivně stáhnul ze světel reflektorů, a člověka z něj docela mrazí. Aspoň mě pokaždé, když na konci Freddie šeptá „I still love you“, přeběhne mráz po zádech. Ale ta písnička je nádherná, vychází z ní takový klid a smíření. Ráda při ní koukám na nebe :-)…

These Are The Days Of Our Lives

No a na závěr malá perlička ;)… Už když jsem ji poprvé slyšela, věděla jsem, že mi jednou protě MUSÍ hrát na svatbě. Jsou sny, z kterých nikdy nevyrostu :D…(ikdyž už vím, že k oltáři mě nepovede princ Barin alias Timothy Dalton, na té hudbě pořád trvám :DD…)

The Wedding March

Jedno vám na závěr teda musím říct . Když jsem si teď všechny tyhle songy pustila, úplně se mi rozbušilo srdce…ta hudba prostě pořád funguje :-)!! Budu moc ráda, když mi do komentářů napíšete, jaké jsou ty „vaše“ srdcovky od Queenů. Určitě taky nějakou máte a neříkejte, že ne ;)!

R.I.P. Freddie...
R.I.P. Freddie...

Vítězslav Nezval – Básně noci

„…Noc vyrojila zlatý úl nad sady večerů
nad věžičkami katedrál a ateliérů
hvězdy se třásly tropicky jak nemilostná hrana
noc průvod rakví bez bubnů noc marná karavana…“
(Noci)

Nedělní chvilka poezie :-)…Básně noci asi není třeba představovat, je to mimořádná sbírka. Nějak dneska vůbec nemám povídavou, tak jenom dodám, že jako ukázku jsem tentokrát vybrala dva úryvky, které mám schované ještě z dob, kdy jsme se o Nezvalovi učili k maturitě.

„…Naše životy se nikdy nevrací
umíráme v troskách iluminací
jako jepice a jako blesky hromů…“
(Edison)


Hermelínové trojhránky s brusinkami

Tenhle víkend je takový pochmurný a podzimní, spousta práce do školy, spousta starostí a nechuť k čemukoliv. Stýská se mi po sluníčku :(. Tak si teda něco uvaříme, aby to tu bylo veselejší :). Nebude to nic světoborného ani náročného. Recept jsem objevila při brouzdání na všelijakých blozích o vaření, už si tedy nevzpomínám, kde to bylo, ani jestli je recept přesný, každopádně já se držela tohoto postupu:

  • hermelín (může být ochucený i neochucený, pro každého strávníka jeden)
  • mouka, vajíčko a strouhanka na obalení
  • brusinky
  • brambory/bramborová kaše jako příloha

Hermelínky vybalíme a nakrájíme zhruba na 6 stejně velkých trojúhelníčků. Každý z nich pak postupně obalujeme v trojobalu a smažíme na pánvičce jen velmi krátkou dobu – tak, aby nám trojúhelníčky hezky zezlátly, ale zároveň aby se nám nezačal sýr moc roztékat. A to je vpodstatě vše… Servírujeme s bramborovou kaší a brusinkama a je to moc dobré :-)!

Trojhránky nejsou úplně trojhranné, ale na talíři se to vsákne :D...
Trojhránky nejsou úplně trojhranné, ale na talíři se to vsákne :D...

Sráči z drsného kraje

Minulý týden jsem si na filmové kritice prožila svých 5 minut slávy :D… odcházela jsem domů šťastná jako už dlouho ne a přiblble se usmívala na zbytek světa. Vlastně jsem v tom semináři jediný vetřelec, který není z oboru, a o to víc mě těší, že jsem někomu stála zato, aby si mě našel v ISu a přišel za mnou po hodině, aby mi řekl, proč se zahazuju na právech. No, sama nevím proč…asi proto, že teď už jsem zašla moc daleko na to, abych to mohla vzdát a naši mě nezabili nebo nevydědili (v tomto či opačném pořadí 8-)…). Poslední dobou mi příjde, že moje škola se stává balvanem, který mám přivázaný k noze. Všechno mě tam štve a vytáčí a těším se na okamžik, až z tama budu prchat s diplomem v ruce a radši už se ani neotočím. O tomhle ale tento článek být samozřejmě nemá, jen jsem si musela postěžovat :D. Dneska tu máme recenzi na televizní film Sráči, který běžel zhruba před 14ti dny v televizi, takže ho možná někdo z vás viděl. Shrnula bych ho jednou větou – ještě že jsem si k tomu koukání nachystala dva vrchovatý koše prádla na žehlení 8-)… P.S. Recenze je určená pro denní tisk.

Sráči z drsného kraje

Režisér Robert Sedláček se nám tento podzim rozhodl promlouvat do duše. Stejně jako jeho road movie Rodina je základ státu, která právě běží v kinech, i televizní krimi Sráči přichází s nesmlouvavou kritikou na hlavu prohnilé české společnosti prožrané korupcí a jinými oblíbenými „národními sporty“. Že se bude jednat o dva zpracováním zcela odlišné snímky, je však jasné hned po prvních minutách.

Film nás zavádí do nevábně vykresleného severomoravského Třince, rázovitého města, kde se mísí čeština a polština stejně jako prostitutky, gambleři a všelijaké další pochybné existence. Zde se setkáváme s ústřední dvojicí policistů – mladší Dan (Jaroslav Plesl) zatím ještě nepřišel o všechny ideály, proto jej jeho starší a zkušenější parťák Martin (Jiří Bartoška) pohotově zasvěcuje, jak to v tomto drsném kraji chodí. Oba ochránci spravedlnosti si „přivydělávají“ vybíráním výpalného u místních barmanů. Při jedné takové akci se náhodně dozvídají o plánovaném přepadení banky, ve snaze „pomáhat a chránit“ se tedy snaží dopadnout pachatele přímo při činu. Během přestřelky však Dan zastřelí jednoho z lupičů a kvůli nejasnostem při vyšetřování raději dává výpověď. Novou práci se mu podaří sehnat u bezpečnostní agentury. Shodou okolností se však již při první cestě s ozbrojeným vozidlem setkává s kumpánem zastřeleného zloděje Zidanem (Jaromír Dulava) i s dalším „starým známým“, kterého by tu vůbec nečekal…

Sráči jsou Sedláčkovým prvním neautorským celovečerním filmem, k němuž napsal scénář Zdeněk Zapletal. Co se tvůrcům snímku rozhodně podařilo, je příběh perfektně zasazený do zvoleného prostředí a vykreslení celkové atmosféry. Šedivé zaplivané město plné smogu a pochybných individuí funguje a působí na diváka jako místo, kterému by se rozhodně raději vyhnul – a to i za bílého dne. Za zmínku stojí i chytlavá titulní píseň v podání kapely Buty. O něco skeptičtěji se stavím k hereckému obsazení, které není vždy úplně trefné. Jiří Bartoška se přece jen neřadí mezi ty typické „záporňáky“, kteří jsou schopní v divácích vzbudit negativní emoce. Naopak Vladimíra Erbová v roli Danovy manželky není až takovým přešlapem, jak by se zprvu mohlo zdát; nicméně její dialogy s Pleslem působí příliš strojeně – vypadá to, jako kdyby mezi nimi neexistoval vůbec žádný vztah. Naopak Jaromír Dulava, Rober Mikluš, Petr Čtvrtníček i další představitelé „nekalých živlů“ jsou ve svých rolích velmi přesvědčiví.

Jako silné negativum vnímám zvukovou stopu – některým dialogům je velice špatně rozumět, ať už probíhají v polštině či v češtině. Na pováženou je i překolorovaný obraz, který nutí diváka k otázkám, zda by si už přece jen neměl pořídit nějaký lepší televizor -záhy však zjišťuje, že chyba pravděpodobně nebude na jeho přijímači…

Na kriminální drama je tempo filmu (zejména ze začátku) poněkud uspávací. Spíš než nálepku „krimi“ by si Sráči zasloužili přízvisko „ černá komedie“ – i v tomto případě bychom sice našli hluchá místa, kde humor pravda trochu pokulhává, jindy však snímek překvapuje údernými hláškami či jízlivým humorem (např. glosa o mrtvém, který dokázal pětkrát vystřelit). Sráči jsou filmem, který se nesmí brát příliš vážně. Přehnané hloubání nad jistou nelogičností v některých scénách je jen na škodu.  Ve chvílích, kdy se rozhodujete, jestli se smát nebo si zoufat, je prostě lepší se smát. Nejvíce se to projeví při závěrečné přestřelce, která je podbarvená dojemným šlágrem Michala Davida pějícího o tom, že „pár přátel stačí mít“…

SPORT Life, 12.11.2011, Brno – Výstaviště

Než se pustím do psaní recenze na další biják, chci se ještě ve zkratce vrátit k minulému víkendu, který byl nabitý zajímavými akcemi. Jednou z nich byla i výstava SPORT Life, na kterou nás nalákal především cestovatelský festival „Cyklocestování“. Na tyhlety akce chodím moc ráda nasávat cizí zážitky a snít o tom, jak třeba jednou sama někam vyrazím :-)…vždycky si pak musím hned přečíst nějaký cestopis :D…

Festival nám doporučil Míša D., a protože jsme na sobotu ještě neměli žádný program, rádi jsme se připojili. Sešli jsme se přesně v poledne s dostatečným předstihem, abychom stihli najít sál Morava – já jsem na výstavišti vždycky totálně ztracená :D. Ve 12:45 začínala první přednáška, která nás zajímala, takže jsme ještě honem vyplnili lístky do tomboly a šli si hledat místo. Přednášku s názvem „14 let na kole kolem světa“ vedli manželé Francoise a Claude Hervéovi a asi snadno uhodnete, o čem byla řeč :-). Roku 1980 se tento pár rozhodl, že na bicyklu procestuje celý svět. Původně 5ti letá výprava se protáhla na dlouhých 14 let, během kterých Hervéovi dokonce počali dcerku Manon :D. Po návratu z cest pak o svých dobrodružstvích napsali knihu „Na kole kolem světa“, která byla přeložena i do češtiny. O účasti Hervéových na festivale se uvažovalo už dříve, ale teprve letos to vyšlo, takže jsme byli přítomni české premiéře jejich prezentace. Doufali jsme, že se na nás usměje štěstí a knížku vyhrajeme v tombole, ale (jako obvykle :D) nic… Rozhodli jsme se tedy po festivale projít stánky a zkusit ji někde koupit. A tentokrát se na nás štěstí usmálo, protože jsme našli nejen stánek s posledními pár výtisky, ale navíc přímo u něj stáli Hervéovi, a tak jsme si odnášeli knížku navíc i s krásným věnováním :)!!!

Druhou přednášku vedli Renáta a Martin Stillerovi, další bicyklu holdující pár, který se tentokrát vydal na cestu Severní Amerikou. I jejich přednáška byla hodně zajímavá, ikdyž mi z ní místy vstávaly vlasy hrůzou na hlavě – to když se náhle u stanu objevil chřestýš, nocleh jim nabídl podivín chovající tarantule nebo přes silnici přeběhnul medvěd :D… Ne že by mě opustila touha někam vyrazit, ale zrovna v těchto divokých končinách bych se na kole radši nepohybovala :D.

Přednášky uběhly jako nic a najednou tu byl skoro večer, tak jsme ještě honem s klukama proběhli výstaviště, omrknuli, co je nového ve světě sportu, nahrabali několik letáčků, koupili mapu Pálavy a pak už hurá domů do tepla :-).