Blog Janie Milíčové

Naše druhé ráno v Padangbai započalo opět snídani od Niluh. V knize hostů všichni po zásluze chválili její palačinky :-). Den byl jako malovaný a nás čekal další výlet na motorce.

Vodní palác Tirta Gangga suverénně prohlašuji za jedno z nejhezčích míst, která jsme na Bali navštívili. Jedná se o velmi uvolňující místo s několika bazény a zdobenými nádržemi plnými obrovských kaprů koi a lotosových květů. Vodní palác byl původně postaven v roce 1948 a byl poškozen v roce 1963 při erupci sopky Gunung Agung a o dva roky později během politických nepokojů, které otřásaly Indonésií.

Procházka po kamenných chodníčcích uprostřed bazénků, kde se proháněly okrasné ryby, a nádherný udržovaný park, který to celé obklopoval, nás opravdu okouzlil. Místo navíc sálalo poklidnou atmosférou a ani my dnes neměli důvod nikam spěchat.

Usadili jsme se na oběd v lákavé restauraci přímo v parku a já zde zase po dlouhé době ukojila své evropské chutě špagetama carbonara :-D. To nejlepší ovšem teprve přišlo – sladkou tečku za výborným obědem udělala nejlepší vanilková vídeňská káva mého života. Nikdy by mě nenapadlo, že takhle dobrý kafe si dáme právě na Bali!

Při obědě jsme naplánovali odpolední program. Na zpáteční cestě do Padangbai jsme měli míjet několik doporučovaných míst ke koupání. Volba padla na Virgin beach – kouzelné místo s jemným bílým pískem. Tady se mi vlny nezdály tak silné, takže jsem se na chvíli odhodlala vlézt i do hlubší vody. Nadšení mi vydrželo do té doby, než se mnou jedna větší vlna třískla o dno a já si zadělala na další krásnou modřinu přes půl pozadí (tu první jsem si přivodila ještě doma před cestou, když jsem běžela z koupelny zvednout vyzvánějící mobil a uklouzla jsem v ložnici na podlaze :-D). Sotva měsíc po svatbě a já už vypadala jako ukázková oběť domácího násilí :-D!

Do Padangbai jsme dojeli už za soumraku, ale rozhodli jsme se udělat si ještě malou zajížďku k další místní pláži, Blue Lagoon Beach. Jednalo se o docela mrňavou pláž, k níž se scházelo po dlouhých kamenných schodech. Po západu slunce už tu nebylo ani živáčka. Zdálo se, že směrem od moře se sem žene bouře, a tak jsme se tu dlouho nezdrželi ani my.

Den jsme zakončili stejně jako ten předchozí – ve warungu Surf & Turf. Péťa nad talířem satay a já nad miskou nudlové polévky, znovu s břichobolem :-(. Usoudila jsem, že je asi definitivně na čase nasadit silnější kalibr než Loperon. Na druhý den ráno jsme totiž vyráželi rychlo-lodí na panenské ostrovy Gili. A ty jsem si tedy hodlala náležitě užít :-)!

Ani po prvním adrenalinovém večeru v Padangbai nám nebylo dopřáno poklidné ráno. Niluh nám sice přichystala výbornou snídani, dobré zažívání nám však zkazil majitel motorky, kterého s sebou přivedla. Motorku nám hodlal vydat pouze oproti našemu cestovnímu pasu – a opravdu mu nestačilo pořídit si kopii, hodlal ho u sebe držet až dokud mu jeho zdroj obživy zase v pořádku nevrátíme. Řekla jsem mu, ať na to rovnou zapomene – že pas je náš jediný doklad, který tu máme, a kdyby nám s ním něco provedl, je to pro nás dost velkej problém. Chlapík si ale pořád vedl svou a tvrdil, že to tak dělá běžně. I Niluh nás ujišťovala, že by se nemělo nic stát a můžeme mu věřit. Nakonec jsme tedy kapitulovali, ale na klidu nám to teda nepřidalo.

Mně bylo navíc po snídani zase strašně zle. Se všemi těmi vzrůstajícími stresy a problémy jsem začínala Padangbai pomalu nenávidět a nejradši bych odsud jela pryč, ale Péťa už měl naplánováno několik výletů po okolí a navíc jsme konečně měli motorku, s níž zuřiví psi v okolí rázem přestali být hrozbou. Nezbývalo než doufat, že se mi na čerstvém vzduchu udělá líp, a vydat se na první výlet.

Nejprve jsme zamířili do chrámu Pura Goa Lawah neboli Chrámu netopýří jeskyně. Opět se jednalo o posvátnou půdu a oproti jiným chrámům na Bali jsem si zde musela dokonce i zahalit ramena. Svůj název toto místo nezískalo jen tak pro nic za nic a skutečně tu návštěvníci mohou spatřit početnou partu netopýrů žijící v přilehlé jeskyni ve skalní stěně. Chrám je velmi starý a pro Balijce má nesmírný význam. Jeskyně podle legendy vede až k chrámu Pura Besakih ležícímu 19 km odsud, k němuž jsme ten den také měli namířeno.

Goa Lawah se nachází přímo u pobřeží, a tak jsme jen přeběhli silnici a šli se podívat na nedalekou pláž. Když jsme přišli blíž, odradilo nás, jak je špinavá a moře plné odpadků. Zastávku jsme aspoň využili k tomu, abychom si dali čerstvou kokosovou vodu, a vydali jsme se dál k hlavnímu cíli naší cesty.

Tím byl již zmiňovaný Pura Besakih – největší a nejdůležitější chrám na Bali ležící přímo pod sopkou Gunung Agung. Ta má prozměnu jiné „nej“ – se svými 3142 m se jedná o nejvyšší horu na ostrově. Je často zahalena v mracích a ani my jsme dnes neměli štěstí, aby se nám odhalila.

K Pura Besakih jsme se dostali po slavné Sidemenské silnici. Sidemen leží v úžasné krajině a silnice vedoucí vsí je prý jednou z nejkrásnějších na Bali. Po cestě míjíte mnoho pěšinek vedoucích mezi rýžovými políčky a podél potůčků mezi údolími s mnoha odstíny zelené. Občas jsme si museli zastavit, abychom se těmi scenériemi mohli pokochat.

Musím říct, že Pura Besakih mě nijak zvlášť neohromil. Připisuju to zčásti i svému aktuálnímu zdravotnímu rozpoložení a taky všudypřítomné snaze oškubat turisty, kterou v tomto případě ztělesňovala údajná nutnost najmout si průvodce, protože bez něj bychom do chrámu prý nemohli jít. Byla to celkem paradoxní situace – zaplatili jsme klasické vstupné do chrámu, ale oni nás teď nutili zaplatit si k tomu navíc ještě místního člověka, který dovnitř půjde s námi. Byla jsem zásadně proti, aby s náma takhle vyjebávali, ale měla jsem dost starostí sama se sebou a nezbyla mi síla se s nima hádat.

Náš průvodce – mladý klučina – uměl velice obstojně anglicky, takže to skýtalo možnost dozvědět se od něj alespoň nějaké zajímavé informace o chrámu. Dobrý dojem si pokazil až na konci, kdy jsme mu dávali odměnu za jeho služby, a ten drzoun se vůbec nestyděl říct si o víc peněz. Skandální :-D!

Pura Besakih je ve skutečnosti rozsáhlý komplex 23 samostatných, avšak navzájem souvisejících chrámů. Přesné podrobnosti o původu Pura Besakih nejsou známy, avšak zcela jistě pochází z prehistorické doby. Kamenné základy chrámu Pura Penataran Agung a několika dalších připomínají megaliatické stupňovité pyramidy a jsou staré nejméně 2000 let.

Ještě jedna kuriozitka z Pura Besakih – potkali jsme zde balijskou celebritu, malou holčičku, která hovoří 23 světovými jazyky (prý s tím vystupuje i v televizi). Byli jsme tak konsternovaní z toho, že na nás po bezmála dvou týdnech někdo promluvil českým jazykem, že jsme si od holčičky s radostí koupili její předražené pohlednice. Doufáme, že utržené peníze investuje do svého dalšího vzdělávání :-D!

Protože jsme nikde v okolí Pura Besakih nenarazili na žádné příhodné místo, kde bychom se mohli najíst, koupili jsme si ve stánku u silnice alespoň trs banánů a rozhodli se denní dávku živin sehnat až doma v Padangbai. A dobře jsme udělali, protože jsme zde objevili báječný warung Surf & Turf, kde přímo před restaurací grilovali čerstvé ryby – takové, jaké se ten den zrovna podařilo ulovit. Každý jsme spořádali jednu, zapili ji luxusním mangovým džusem a získali blažený pocit, že v Padangbai se nám zase začíná blýskat na lepší časy 🙂

Den našeho přesunu z vnitrozemí Bali zpátky na pobřeží byl tu. Nasnídali jsme se a nechali si personálem hotelu zavolat Bluebird taxi. Jedná se o místní taxi službu, na kterou jsou nejlepší reference a máte tak jistotu, že vás nenatáhnou. Kdykoliv jsme měli možnost, přesouvali jsme se na našich cestách po Indonésii jen s nimi a můžeme je vřele doporučit.

Času, který nám zbýval do odjezdu taxíku, jsme využili k poslední návštěvě našeho oblíbeného obchůdku s dřevěnými maskami. Péťa už několik dnů básnil o masce bohyně Cili a tady se nám ji nakonec podařilo (s úplatkem v podobě oplatků Kolonáda :-D) usmlouvat na 300 000 rupií. Bylo to i tak hodně peněz, ale pan prodejce byl moc sympatický a ještě nám masku nabarvil a nalakoval, aby nám barevně ladila do páru k masce bájné postavy baronga, kterou jsme si koupili v uplynulých dnech v jiném krámku.

Z Ubudu se nám odjíždělo těžce. Na rozloučenou jsme se aspoň ještě vyfotili s našimi oblíbenými Balijkami z hotelu a pak už vstříc novým dobrodružstvím! Namířeno jsme měli do východobalijského přístavního města Padangbai, které bylo v průvodcích doporučováno jako dobrá základna k dalším výletům a zároveň nabízelo i spoustu krásných pláží ke koupání. Po moři už se mi opravdu stýskalo – byla to ta jediná věc, která nám v Ubudu chyběla. Z Padangbai vyplouvají trajekty spojující Bali s Lombokem i s turisty vyhledávanými ostrovy Gili, které byly hned další v pořadí v našem cestovatelském itineráři. V Padangbai jsme se nicméně chtěli zdržet déle a navštívit několik zajímavých památek, k nimž se odsud dá pohodlně dojet na motorce. A samozřejmě zase na chvíli zvolnit a strávit pár příjemných chvil povalováním se na pláži 🙂

Péťa nám vybral vskutku romantické ubytování ve Ville Mimba. Jednalo se o tak těžkou romantiku ve stylu na samotě u lesa, že dostat se až k vile taxíkem byl téměř nadlidský výkon – náš taxikář se však pochybnou úzkou polňačkou nenechal odradit a v okamžiku, kdy český řidič už by chrlil jednu nadávku za druhou, se jenom smál. Klobouk dolů!

Vila ležela už vlastně zcela mimo město, uprostřed přírody a nedaleko oceánu. Nedá se říct, že by byla úplně na samotě – pár dalších vilek v okolí rozeseto bylo, nicméně rozhodně se nejednalo o žádnou hustou zástavbu. Teď mě asi spousta z vás ukamenuje, ale já nejspíš v tomto směru nejsem úplně romantička. Na mě totiž tahle vila v Padangbai svou odlehlou polohou působila mnohem spíš jako dům hrůzy než jako ideální místo pro líbánky. Fakt jsem se tu každou noc bála. Zvuky oceánu, které se přes den člověku jeví jako rajská hudba, v noci dosahovaly děsivé intenzity a já si s každým zaduněním příboje představovala přinejmenším vlny tsunami. Zvuky zvířat, které za denního světla působily nevinně jako u nás švitoření ptáčků, mi přes noc naháněly husí kůži. A to už vůbec nemluvím o nočním vytí divokých psů, kteří se potulovali všude kolem. O nich ostatně ještě bude řeč…

Co mě na našem na první pohled tak luxusním apartmánu ještě lehce znepokojilo, byla absence skla v oknech naší ložnice. Byly tu pouze dřevěné žaluzie, které se sice daly pootočit tak, aby dovnitř nešlo světlo, ale mezi jednotlivými dřívky byly samozřejmě škvíry a nad postelí nebyla moskytiéra. Naše sympatická bytná Niluh nás sice uklidnila, že si tu na komáry ještě nikdo nestěžoval, ale čert tomu věř.

Domluvili jsme se, v kolik si zítra budeme přát snídani, Niluh nám slíbila zajistit na ráno vypůjčenou motorku a pak už si to odfrčela pryč a zanechala nás svému osudu. No a my na sebe honem natáhli plavky a vyrazili na nejbližší pláž – White sand beach 🙂

Byli jsme zatím bez motorky, takže jsme museli po svých, ale za nějakých 20 minut chůze už jsme stáli na místě. Maličká pláž ukrytá v zátoce nás na první pohled okouzlila. Na druhý pohled mi hned bylo jasné, že ani tady to na plavání díky obrovským vlnám tak úplně nebude. Začínala jsem mít pocit, že jediné místo, kde se tady na Bali dá bezpečně plavat, je bazén 😀 Ale ani velké vlny nezchladily naše nadšení – tím spíš, když jsme se ujistili, že voda je jako kafe! A přímo na pláži se nachází sympatický warung. A my od snídaně nic nejedli :-D!

Odpoledne jsme tedy strávili slastným nicneděláním, blbnutím na mělčině, vysedáváním ve warungu a masáží, kterou přímo na pláži nabízelo několik Balijek a ke které mě nemusely moc dlouho přemlouvat 😀

Když se začal blížit večer, pobalili jsme si svých pár švestek a vyrazili na zpáteční cestu do naší vilky. A tahle cesta se záhy proměnila v cestu hrůzy. Už cestou na pláž jsem si všimla, že se okolím potuluje několik toulavých psů, kteří zjevně nikomu nepatří. To je ostatně na Bali celkem normální. Většinou jsou ale neškodní a nijak si vás nevšímají. Tady nám bohužel na úzké opuštěné pěšině k naší vile zkřížil cestu pes, který na nás začal dost agresivně štěkat. A nebylo moc možností, kudy ho obejít. Pokoušeli jsme se dostat k naší vile z druhé strany, směrem od pláže, jenže tam jsme narazili na několik dalších toulavých psů, kteří se spojili do tlupy a začali nás se štěkotem pronásledovat. Zařadili jsme tedy honem zpátečku a vraceli se na původní silnici, kde na nás zatím čekal pes jenom jeden. Abych to zkrátila, neměli jsme jinou možnost, jak se dostat k naší vilce, než kolem toho zuřivě štěkajícího psa prostě projít. Ale ještě teď se klepu hrůzou, když si na to vzpomenu.

Po tomhle zážitku bylo jasné, že mě ven z vily bez motorky už nikdo nedostane. Byli jsme ale bohužel bez jídla. Naštěstí nás napadlo napsat na messenger Niluh, jestli by nám mohla objednat nějaké jídlo s dovážkovou službou. Večeři nám tak přivezly dvě holčičky, které snad ani nemohly mít ještě řidičák – ikdyž na to se tady na Bali nejspíš moc nehraje :-D. Já jsem byla ale pořád v takovým stresu, že jsem do sebe dostala sotva pár soust. Moc dobře nám to tady v Padangbai teda nezačalo. Když jsem se v noci převalovala na posteli v marné snaze usnout, s láskou jsem vzpomínala na dny strávené v Ubudu…

Náš poslední den a noc v Ubudu! Uteklo to tak rychle… Od začátku jsme věděli, že s Ubudem se nám bude těžko loučit. Čekal nás ještě poslední velký výlet hloub do vnitrozemí Bali – k vulkánu Gunung Batur ležícímu v centrálním pohoří.

Vyrazili jsme co nejdříve po snídani, protože ještě ten večer jsme museli vrátit naši vypůjčenou motorku. Po cestě jsme opět míjeli rýžové terasy v oblasti Tegalalang. Tentokrát jsme využili denního světla a udělali si tu první velkou přestávku. Zelená rýžová pole představují jednu z vůbec nejkrásnějších scenérií na Bali. Voda neustále protéká z jednoho políčka na druhé, a tak tento typicky balijský systém zaručuje, že každému se dostane podíl vody.

Podél silnice vinoucí se nad terasami bylo rozeseto několik obchůdků. Ne že bychom těch suvenýrů za včerejší den neměli ještě dost :-D. To by ovšem jeden z těch obchodů nemohl být zaměřený na rasta zboží. Takhle jsme dovnitř samozřejmě museli vlézt a Péťa si tam nakonec vybral pletenou čepici v rasta barvách. Nadšený svým úlovkem se několik minut pokoušel sympatickou bábinku, která v obchodě prodávala, naučit českou frázi „Péťa má krásný kulíšek.“ 😀

Poté už jsme pokračovali v cestě až k našemu cíli. Gunung Batur je vlastně sopkou, v jejímž kráteru se nachází ještě jedna sopka a jezero Danau Batur. Za jasného dne je z okraje sopky fantastický pohled do kráteru a my měli na počasí opět ohromné štěstí.

Co je na téhle oblasti Bali nicméně dost ubíjející jsou zástupy mimořádně vtěrných prodejců korálků, ovoce a všelijakých cetek, na něž tu narazíte na každém kroku. V žádné jiné části Bali mi to nepřišlo tak otravné jako právě tady. Proto jsme si honem koupili maracuju a pár banánů na svačinu a dekovali se pryč – dolů do kráteru.

Díky sopečné aktivitě je zdejší půda mimořádně úrodná, takže silnice je lemována plantážemi zelí, cibule nebo třeba chilli papriček. Odvrácenou stranou života v sopce je nicméně fakt, že nikdy nevíte, kdy se probudí k aktivitě. K poslední velké erupci tu došlo v 60. letech a následky sopečného výbuchu jsou místy ještě dobře patrné. Po cestě jsme míjeli hromady lávového kamení a projížděli jsme také jakýmsi „městem duchů“, které tvořily opuštěné ruiny domů, z nichž tu zůstaly už jen kamenné základy.

Krajina kolem jezera se postupem času stávala stále opuštěnější, a tak jsme se rozhodli, že motorku otočíme a zkusíme najít nějaký warung, kde bychom si mohli dát oběd. Nakonec jsme naslepo zamířili na sympatickou zahrádku. Zřejmě jsme byli prvními a možná i jedinými turisty, kteří sem dnes zabloudili. Protože v průvodci doporučovali dát si v oblasti Danau Batur čerstvou rybu vylovenou přímo z jezera, rovnou jsme se obsluhující Balijky zeptali, zda nám může připravit nějakou „fish“. Odpovědí nám byla naprosto vynikající ryba podávaná s rýži, sójovou omáčkou, cibulí a česnekem. Na první pohled totálně jednoduché, ale o to úžasnější jídlo jsme slupli s ohromnou chutí a já ho ještě zapila lahví Coca Coly na svůj věčně rozbouřený žaludek. Ani po třech dnech na Loperonu se nedalo hovořit o nějakém zlepšení a během dne se u mě střídaly stavy, kdy mi bylo líp a měla jsem chuť k jídlu, se stavy, kdy mi bylo prostě jen šoufl.

Naší poslední zastávkou v oblasti Gunung Batur se stal zdejší chrám. Zde jsme se dopustili omylu. Po zaparkování motorky k nám hned přiběhla nějaká balijská bábi s tím, že nám prodá lístky do „Batur temple“. Viděli jsme, že vstup je skutečně zpoplatněn, tak jsme si od ní vstupenky koupili, abychom od ní měli pokoj, protože už se na nás vrhala, aby nám prodala ještě sarong. Argument, že máme svoje vlastní sarongy, ji totiž od jejího úsilí rozhodně neodradil. Když jsme vešli do chrámu, zjistili jsme, že v něm není vlastně nic zajímavého. Jestli ono to nebude tím, že se nacházíme ve špatném chrámu…:-D

A skutečně! Bába nám prodala lístky a poslala nás do chrámu Pura Tuluk Biyu Batur, ale ten „pravý“ Batur temple – celým jménem Pura Ulun Danu Batur – se nachází o kousek dál. I do něj se platilo vstupné, a dokonce ještě dražší. Viděli jsme ale, že u vchodu nikdo nehlídá, tak jsme se vydali dovnitř. Lístek jsme si koneckonců v dobré víře koupili :-D. A představte si, že vevnitř jsme potkali naši babku podvodnici, která ještě měla tu drzost zeptat se nás, jestli jsme zaplatili vstupné. Tak jsme řekli, že jo, a ona na to, jestli by mohla vidět naše vstupenky. To nás teda pěkně nakrklo a rozhodli jsme se ji ignorovat. Milá babka zmizela, ale jen proto, aby nás mohla běžet zatepla nabonzovat hlídači chrámu. U něj už jsme to s lístkama bohužel neukecali, byť jsme se to snažili uhrát na to, jak nás babka sprostě podvedla, a osobně nás vyprovodil z chrámu ven – což byl fakt pech, protože tenhle chrám byl mnohem zajímavější než Pura Tuluk Biyu Batur.

Totálně znechucení babčinou vychytralostí i protivnými nadháněči všude kolem jsme se rozhodli, že pojedeme zpátky do našeho milého Ubudu, protože tady už nechceme být ani minutu. Náladu jsme si zlepšili hned v Tegalalang, kde jsme si zase udělali zastávku na rýžových terasách, pozdravili naši rasta prodavačku a hlavně si odsud odvezli ten největší suvenýr ze všech – obrovské plátno s obrazem balijské krajiny, které nám dnes visí v ložnici nad postelí. Než se tam ovšem dostalo, dost toho s námi zažilo. A to ani nemluvím o průtrži mračen na Gili, kterou, jak jsme si mysleli, zabalené pouze v roli papíru nemůže přežít. O tom tu ale ještě bude časem řeč 🙂

V Ubudu jsme si pak prošli několik obchůdků s krásnými vyřezávanými maskami, dřevěnými sochami a dalším tradičním uměním a říkala jsem si, kdyby to tak viděl strýc. Navíc tu všechno tohle zboží ani nebylo nijak drahé. Ještě že v bytě nemáme tolik místa (sochy i kusy nábytku z masivního tropického dřeva se dají do Evropy celkem bez problémů poslat lodí)!

Den jsme zakončili večeří v úžasné thajské restauraci Siam. Můj žaludek měl jednu ze svých světlých chvilek, takže jsem se rozhodla využít příležitosti a dopřát mu lahodné pad thai s krevetama. Péťa si poručil poměrně pálivé, ale prý taky výborné vepřové s rýží a sea food omáčkou.

Po večeři už jsme měli nejvyšší čas zavézt motorku, která nám věrně sloužila po celý pobyt v Ubudu, zpátky do půjčovny a začít balit kufry. Už zítra znovu uvidíme moře!

Po náročném výletování v horách jsme se rozhodli vzít si následující den k srdci radu z průvodce „Bali do kapsy“, v němž se píše, že zlatým hřebem pobytu v Ubudu může být mimo jiné „jednoduché nicnedělání“. A přesně tomu jsme se dnes rozhodli věnovat :-)!

Jako každé ráno jsme posnídali v klidné zahradě naší ubikace za zvuků místní relaxační hudby. Snídaně v Ubudu byly rozhodně jedny z nejlepších, které jsme na naší svatební cestě zažili a navíc nám je vždy servírovaly roztomilé Balijky, kterým jsme přišli stejně exotičtí jako ony nám :-D.

Po snídani jsme se vrhli do bazénu, který jsme měli hned naproti vchodu do našeho bungalowu. Péťa se rozhodnul otestovat šnorchl a vypůjčený podvodní foťák. Užívali jsme si, že je krásný slunečný den, bazén máme sami pro sebe a prostě si jen můžeme vychutnávat tu pravou dovolenkovou pohodičku.

Dopoledne jsme strávili blbnutím v bazénu a kolem poledne jsme sedli na motorku a vyrazili ke královskému paláci, kde jsme si chtěli dát něco dobrého k obědu. Péťa vygůglil doporučení na zajímavý warung Boga Sari, a tak jsme se tam vydali. Warung vypadal trochu jako galerie, ale zároveň jsme si připadali, jako bychom přišli na oběd k někomu domů :-D. Jídlo bylo jedním slovem vynikající. Rozhodli jsme se vyzkoušet sea food curry s rýží a thai sea food salad, a protože nám tentokrát zbylo místo ještě i na dezert, objednali jsme si grilovaný banán s vanilkovou zmrzlinou a melounem, který naše hodování završil.

Po obědě jsme se šli ještě projít ke královskému paláci. Palác je postaven v čistě balijském stylu, má několik ozdobných prvků a řezeb, ale nejedná se o žádné velkolepé sídlo.

Naše další kroky vedly do nedaleké tržnice, v jejíchž uličkách jsme se ztratili po zbytek dne. Za hojného smlouvání jsme zde nakoupili spoustu krásných suvenýrů – „100% pravou“ cibetkovou kávu, hudební nástroj z kokosu, tunu vonných tyčinek, několik tradičních masek vyřezávaných ze dřeva a hromadu levného oblečení.

Docela se vyplatilo, že jsme na tržnici zůstali až do zavíračky – ke konci dne už byli prodejci mnohdy ochotní prodat nám zboží za lepší peníz než přes den. Péťa divoce smlouval (mně se smlouvací styl nakupování příčí a hlavně mi v tom naprosto chybí inspirace), a tak jsme si museli v jednom stánku koupit ještě nákupní tašku, abysme to vůbec všechno odnesli domů :D.

Po cestě na hotýlek jsme se ještě stavili v Coco marketu, kolem kterého jsme každý den jezdili, abychom si tam koupili něco na večeři, a zjistili jsme, že je to také skvělé místo k nákupu suvenýrů! Vonné tyčinky tu měli ještě levnější než na tržnici a pravosti místní kávy luwak bych tu věřila mnohem spíš než u pochybných prodejců venku. Pro milovníky drogerie podotýkám, že jsem tu také objevila poměrně rozsáhlý sortiment místní kosmetiky, který mě nenechal chladnou 😉

Volný den nás příjemně zrelaxoval (ovšem nenechte se zmást, po nákupech jsme se vraceli totálně vyčerpaní) a připravil na další z náročnějších výletů – přímo do kráteru sopky Gunung Batur…

Jak už jsem zmínila v některém z předchozích příspěvků, Ubud je skvělým strategickým místem, protože se z něj dá podnikat řada výletů k zajímavým památkám. Během našeho pobytu jsme si naplánovali dva náročnější výlety do vzdálenější horské oblasti a jeden z nich připadnul právě na dnešní den. Moje zažívání se bohužel stále nechtělo umoudřit, ale Péťa už se na výlet moc těšil, takže jsem se pokusila nějak dát dohromady a hned po snídani jsme vyrazili na cestu.

Našim cílem se stal působivý chrám Pura Ulun Danu Bratan vybudovaný na jezeře. Chrám leží v často mlžné horské krajině a dbajíce rad z průvodce jsme se připravovali na chladnější podnebí. Vyráželi jsme nicméně za krásného slunečného počasí. Během stoupání do hor se před námi často otevřely úchvatné výhledy na svěže zelenou krajinu s obrysem posvátné hory Gunung Agung na pozadí.

Na jedné takové krásné vyhlídce nám Péťa zastavil, protože se mu chtělo na záchod. Sešel tedy ze silnice dolů na jakousi louku a za chvilku na mě volal, že na něj mává pán z domku opodál, abychom šli za ním. Váhavě jsem se vydala dolů a čekala, co z toho bude. Tentokrát se obyvatelé Bali ukázali v tom přívětivějším světle – Péťa jim počůral pole a oni nás ještě pozvou na kus řeči :-D!

V malém domečku bydlel pán středního věku, jeho žena a jejich postižená holčička. Očividně byli dost chudí, i když jejich domeček vypadal moc pěkně a navíc na tak krásném místě – s výhledem do údolí a přímo na Gunung Agung. Pán uměl trochu anglicky, a tak jsme z jeho vyprávění pochopili, že je dotuje nějaká holandská rodina, která jim zaplatila ten dům i nějakou zdravotní péči pro jejich holčičku, kterou by si jinak nemohli dovolit.

Nakonec nám každému přinesl voňavý lusk pravé vanilky – vlastní výpěstek :-). Říkali jsme si, že bychom se mu rádi nějak odvděčili a zároveň přispěli na léčbu té holčičky, která z naší návštěvy byla evidentně nadšená. Vanilka by navíc byla i krásným suvenýrem pro příbuzné, a tak jsme se pána zeptali, jestli bychom si od něj mohli vzít těch lusků víc, že mu za ně samozřejmě zaplatíme. Nakonec jsme odjížděli s celým sáčkem omamně voňavé vanilky, která se opravdu stala jedním z vůbec nejlepších jedlých dárků, a hlavně konečně zase s pozitivním pocitem z místních lidí :-).

To už jsme byli nedaleko našeho cíle. I přes strmě stoupající cestu teplota vzduchu zůstávala stále příjemná a hlavně jsme měli ohromné štěstí, že dnes se Pura Ulun Danu Bratan do mlhy rozhodně nehalil!

Tento hinduisticko-budhistický chrám byl založen v 17. století. Je zasvěcen Dewi Danu, bohyni vod, stojí na malých ostrůvcích a je tedy zcela obklopen vodou. Chrám je cílem poutí a konají se u něj obřady, jež mají zemědělcům na celém Bali zajistit dostatek vody.

Umístění na vodě dělá z chrámu opravdu unikátní záležitost a asi bych ho označila za vůbec nejkrásnější chrám, který jsme na Bali navštívili. Nevím, zda to bylo tím, že jsme sem zavítali v neděli, nebo se jedná prostě o tak populární místo, ale park, který chrám obklopuje, byl toho dne plný turistů. A poprvé jsme zde zažili onu kuriozní situaci, která se nicméně během naší dovolené ještě několikrát opakovala – houfy dětí nás žádaly o společnou fotografii. Na dračku jsem šla tentokrát hlavně já – za obzvlášť rafinovanou považuji skupinku roztomilých indonéských holčiček, které si na mě počíhaly před dámskými záchodky a pak se na mě sesypaly jako paparazzi na Angelinu Jolie. Doteď se tomu musím smát :-D!

Přestože mi bylo střídavě blbě, jíst se musí, a tak jsme po obhlídce chrámu zavítali do sympatické restaurace, ležící přímo v parku nedaleko jezera. Za super cenu jsme tu mohli využít akce „all you can eat“ a nabrat si všeho, čeho hrdlo ráčilo. Moje hrdlo by toho času dalo nevímco za suchej rohlík s jogurtem, ale statečně jsem si nabrala poctivou porci silného vývaru, který mému žaludku udělal tak dobře, že jsem se odvážila záhy otestovat i další pokrmy z nabídky, kterou tvořily především nudle, zelenina, kuřecí satay, rýže, arašídová omáčka – no zkrátka místní klasika.

Po obědě jsme měli ještě dost času na návštěvu nedaleké Balijské botanické zahrady. Zahrada byla založena v roce 1959 a rozkládá se na ploše více než 154 hektarů na dolních svazích hory Gunung Pohen. Roste zde rozsáhlá sbírka stromů a květin a na rozdíl od turisty obléhaného Pura Ulun Danu Bratan představuje hotovou oázu klidu.

U pokladny jsme nafasovali mapku a pak už se jen procházeli v udržovaných sklenících nebo venkovních areálech s gigantickými cypřiši a kapradinami, barevnými orchidejemi nebo různými sukulenty. V zahradě se nám moc líbilo a strávili jsme zde celý zbytek odpoledne.

Po návratu zpátky do Ubudu jsme si ještě vyrazili na večeři do nedalekého warungu. Protože mně už všudypřítomná rýže, nudle, tofu i arašídová omáčka, po které jsem se ještě nedávno mohla utlouct, začaly pomalu lézt krkem, objednala jsem si trapně evropský řecký salát a indické lassi na zklidnění žaludku, zatímco Péťa si pochutnal na nasi campur, což je typický balijský pokrm z rýže, který se warung od warungu liší, ale nejčastěji ho tvoří kombinace různých druhů masa, zeleniny, tofu a ochucených rýžových krekrů.

První týden naší dovolené se oficiálně chýlil k závěru. Ale nebyl důvod ke smutku – celé dva další ještě ležely před námi. A my už se nemohli dočkat, jaké zážitky nám přinesou :)!

Sobota byla asi prvním dnem, kdy jsem si uvědomila, že s mým zažíváním něco není tak úplně v pořádku. Nepřikládala jsem tomu ale zatím moc velkou důležitost, slupla jsem Loperon a utěšovala se tím, že jsem vyčerpaná spíš z našeho nabitého programu než z nějakých svých zdravotních trablů.

Tentokrát jsme chtěli náš den pojmout zase trošku oddechověji. Po snídani jsme vyrazili do Gunung Kawi, kde se nachází jedna z největších a nejvýznamnějších památek na Bali – deset svatyní vytesaných do skalní stěny. Každá z nich je údajně památníkem člena balijské šlechty z 11. století.

Gunung Kawi leží v údolí mezi terasovými rýžovými poli a schází se k němu dlouhým schodištěm, které je lemováno stánky s výrobky všeho druhu. Po cestě dolů jsme se tu osvěžili čerstvou kokosovou šťávou a při návratu zpět k naší zaparkované motorce jsme tu pro změnu nakoupili Péťovi novou košili s tradičním potiskem a mně černé šatičky (usmlouváno na 60 000 rupií za kus :-)).

Nedaleko chrámu Kawi se nachází Tirta Empul – oblíbený posvátný pramen, objevený v roce 962, o němž se věří, že má posvátnou moc. Pramen probublává do velkého, průzračně čistého jezírka u chrámu, odkud chrliči prýští do (o poznání méně průzračného 😎 koupacího bazénu.

Chrám Pura Tirta Empul, stojící vedle pramenů, je jedním z nejdůležitějších chrámů na Bali. O jeho oblíbenosti svědčí i početné davy návštěvníků, které do chrámu proudí. Setkali jsme se tu s mladým párem z Německa, se kterým jsme evidentně měli podobný plán cesty – předchozí den jsme se s nimi totiž potkali v Goa Gajah a dopoledne v Kawi. Bylo jen otázkou času, kdy se naše cesty znovu střetnou :-D.

V chrámu zrovna probíhala ceremonie a jako u většiny hinduistických svatyní na Bali, i tady jsme měli do vnitřních prostor coby turisté vstup zakázán. Nakonec se nám nicméně dovnitř podařilo zcela náhodně zabloudit, když jsme se šli projít okolo chrámu. Mimochodem jsme tu také zahlédli scénu, kterou bych radši z paměti vymazala. U hinduistických chrámů se celkem běžně setkáte s výjevy, jak balijské ženy připravují různé pokrmy a další druhy obětin. Takže zatímco opodál Pura Tirta Empul se na rožni opékalo sele, za zdmi chrámu jsme byli svědky toho, jak skupina balijců kuchá nádhernou velikou karetu…

Přestože karety jsou chráněné, na Bali je jejich maso tradiční a velmi oblíbenou pochoutkou. Bali prý bohužel patří mezi nejkrvavější jatka karet obrovských na světě. Ačkoliv situace už se oproti dřívějšku, kdy se odhadovalo, že ročně je na Bali zabito více než 30 000 karet, údajně lepší, nelegální obchod zde stále funguje.

Půlka dne se přehoupla jako nic a byl zase čas na trochu toho odpočinku. Bohužel jsme se ocitli v oblasti, kde nebylo moc možností se najíst a vzhledem ke svým nevolnostem jsem si nechtěla dávat cokoliv pochybné kvality ze stánku. Naštěstí jsme na kopci nad chrámem našli celkem sympatický warung, kde jsme si dali mie goreng a tofu se zeleninou. Porce byly sice na náš vkus trochu malé, ale spokojili jsme se s tím a odpočatí jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím.

Bali je celkem proslulé produkcí tzv. cibetkové kávy, která se vyrábí z kávových zrn, která prošla zažívacím traktem cibetky, nebo spíše kočky luwak, která je cibetce podobná a dala místní kávě název – kopi luwak.

My jsme za cibetkami vyrazili na kávové plantáže Satria. Hned po zaparkování motorky se tam na nás opět nalepil nějaký „průvodce“, a protože jsme měli obavy, že nás za své služby bude chtít zkasírovat, rovnou jsme mu na férovku řekli, že se tu chceme procházet radši sami. Kluk se ale nedal odradit a začal nám vyprávět o místních plantážích a chovu cibetek, tak jsme ho váhavě následovali. Nakonec se ukázalo, že to (výjimečně) nebyla žádná léčka na turisty, ale skutečně tu mladí balijci provádí výklad a nabízí degustaci kávy (ovšem ne té cibetkové) a čaje pro návštěvníky zdarma. Samozřejmě se čeká, že si tu cibetkovou kávu koupíte, ale s tím záměrem jsme sem stejně jeli.

Šálek pravé (údajně :-)) cibetkové kávy vás vyjde na 50 000 rupií. Za ten zážitek to určitě stojí, nicméně jinak musím říct, že chuťově není cibetková káva rozhodně ničím mimořádným. A hlavně mi bylo cibetek, chovaných v klecích, docela líto :(.

Než jsme dopili kávu, začalo se pomalu smrákat, a tak byl nejvyšší čas vydat se na cestu zpátky do Ubudu. Po cestě jsme projížděli kolem krásných rýžových teras Tegalalang, ale protože už bylo šero a nemohli jsme si je pořádně prohlédnout, rozhodli jsme se, že se sem ještě některý den vrátíme.

Protože to ani tentokrát nebylo tak úplně odpočinkové, i když jsem byla ráda, že jsme viděli tolik zajímavých míst, na večer jsme si naplánovali sladkou a skutečně relaxační odměnu. Ubud je vyhlášený svými spa a masážními salony, a tak jsme náš den zakončili ve spa Widjane párovou masáží zad za neuvěřitelných 110 000 rupií za hodinu. Za tyhle peníze bych si v Čechách dopřávala masáž každý týden :-)!!! Masáž byla naprosto skvělá a dokonale mě zrelaxovala. Prvních deset minut jsem pravda strávila v křeči z potlačovaného smíchu – ne snad proto, že by mě masáž tolik lechtala. Otvorem v masážním lehátku jsem však zahlédla růžově nalakované nehty na nohách své masérky a vzpomněla jsem si na díl Přátel, ve kterém se Phoebe při masáži Monicy vydává za švédskou masérku Ikeu :-D…

Večer už mi nicméně zase bylo špatně, a tak mou večeři suplovalo pouze chlazené pivo Bintang. Stále jsem věřila v léčivou sílu Loperonu a litr domácí slivovice propašované v kufru. Jak jsem byla naivní!