Blog Janie Milíčové

Po náročném výletování v horách jsme se rozhodli vzít si následující den k srdci radu z průvodce „Bali do kapsy“, v němž se píše, že zlatým hřebem pobytu v Ubudu může být mimo jiné „jednoduché nicnedělání“. A přesně tomu jsme se dnes rozhodli věnovat :-)!

Jako každé ráno jsme posnídali v klidné zahradě naší ubikace za zvuků místní relaxační hudby. Snídaně v Ubudu byly rozhodně jedny z nejlepších, které jsme na naší svatební cestě zažili a navíc nám je vždy servírovaly roztomilé Balijky, kterým jsme přišli stejně exotičtí jako ony nám :-D.

Po snídani jsme se vrhli do bazénu, který jsme měli hned naproti vchodu do našeho bungalowu. Péťa se rozhodnul otestovat šnorchl a vypůjčený podvodní foťák. Užívali jsme si, že je krásný slunečný den, bazén máme sami pro sebe a prostě si jen můžeme vychutnávat tu pravou dovolenkovou pohodičku.

Dopoledne jsme strávili blbnutím v bazénu a kolem poledne jsme sedli na motorku a vyrazili ke královskému paláci, kde jsme si chtěli dát něco dobrého k obědu. Péťa vygůglil doporučení na zajímavý warung Boga Sari, a tak jsme se tam vydali. Warung vypadal trochu jako galerie, ale zároveň jsme si připadali, jako bychom přišli na oběd k někomu domů :-D. Jídlo bylo jedním slovem vynikající. Rozhodli jsme se vyzkoušet sea food curry s rýží a thai sea food salad, a protože nám tentokrát zbylo místo ještě i na dezert, objednali jsme si grilovaný banán s vanilkovou zmrzlinou a melounem, který naše hodování završil.

Po obědě jsme se šli ještě projít ke královskému paláci. Palác je postaven v čistě balijském stylu, má několik ozdobných prvků a řezeb, ale nejedná se o žádné velkolepé sídlo.

Naše další kroky vedly do nedaleké tržnice, v jejíchž uličkách jsme se ztratili po zbytek dne. Za hojného smlouvání jsme zde nakoupili spoustu krásných suvenýrů – „100% pravou“ cibetkovou kávu, hudební nástroj z kokosu, tunu vonných tyčinek, několik tradičních masek vyřezávaných ze dřeva a hromadu levného oblečení.

Docela se vyplatilo, že jsme na tržnici zůstali až do zavíračky – ke konci dne už byli prodejci mnohdy ochotní prodat nám zboží za lepší peníz než přes den. Péťa divoce smlouval (mně se smlouvací styl nakupování příčí a hlavně mi v tom naprosto chybí inspirace), a tak jsme si museli v jednom stánku koupit ještě nákupní tašku, abysme to vůbec všechno odnesli domů :D.

Po cestě na hotýlek jsme se ještě stavili v Coco marketu, kolem kterého jsme každý den jezdili, abychom si tam koupili něco na večeři, a zjistili jsme, že je to také skvělé místo k nákupu suvenýrů! Vonné tyčinky tu měli ještě levnější než na tržnici a pravosti místní kávy luwak bych tu věřila mnohem spíš než u pochybných prodejců venku. Pro milovníky drogerie podotýkám, že jsem tu také objevila poměrně rozsáhlý sortiment místní kosmetiky, který mě nenechal chladnou 😉

Volný den nás příjemně zrelaxoval (ovšem nenechte se zmást, po nákupech jsme se vraceli totálně vyčerpaní) a připravil na další z náročnějších výletů – přímo do kráteru sopky Gunung Batur…

Jak už jsem zmínila v některém z předchozích příspěvků, Ubud je skvělým strategickým místem, protože se z něj dá podnikat řada výletů k zajímavým památkám. Během našeho pobytu jsme si naplánovali dva náročnější výlety do vzdálenější horské oblasti a jeden z nich připadnul právě na dnešní den. Moje zažívání se bohužel stále nechtělo umoudřit, ale Péťa už se na výlet moc těšil, takže jsem se pokusila nějak dát dohromady a hned po snídani jsme vyrazili na cestu.

Našim cílem se stal působivý chrám Pura Ulun Danu Bratan vybudovaný na jezeře. Chrám leží v často mlžné horské krajině a dbajíce rad z průvodce jsme se připravovali na chladnější podnebí. Vyráželi jsme nicméně za krásného slunečného počasí. Během stoupání do hor se před námi často otevřely úchvatné výhledy na svěže zelenou krajinu s obrysem posvátné hory Gunung Agung na pozadí.

Na jedné takové krásné vyhlídce nám Péťa zastavil, protože se mu chtělo na záchod. Sešel tedy ze silnice dolů na jakousi louku a za chvilku na mě volal, že na něj mává pán z domku opodál, abychom šli za ním. Váhavě jsem se vydala dolů a čekala, co z toho bude. Tentokrát se obyvatelé Bali ukázali v tom přívětivějším světle – Péťa jim počůral pole a oni nás ještě pozvou na kus řeči :-D!

V malém domečku bydlel pán středního věku, jeho žena a jejich postižená holčička. Očividně byli dost chudí, i když jejich domeček vypadal moc pěkně a navíc na tak krásném místě – s výhledem do údolí a přímo na Gunung Agung. Pán uměl trochu anglicky, a tak jsme z jeho vyprávění pochopili, že je dotuje nějaká holandská rodina, která jim zaplatila ten dům i nějakou zdravotní péči pro jejich holčičku, kterou by si jinak nemohli dovolit.

Nakonec nám každému přinesl voňavý lusk pravé vanilky – vlastní výpěstek :-). Říkali jsme si, že bychom se mu rádi nějak odvděčili a zároveň přispěli na léčbu té holčičky, která z naší návštěvy byla evidentně nadšená. Vanilka by navíc byla i krásným suvenýrem pro příbuzné, a tak jsme se pána zeptali, jestli bychom si od něj mohli vzít těch lusků víc, že mu za ně samozřejmě zaplatíme. Nakonec jsme odjížděli s celým sáčkem omamně voňavé vanilky, která se opravdu stala jedním z vůbec nejlepších jedlých dárků, a hlavně konečně zase s pozitivním pocitem z místních lidí :-).

To už jsme byli nedaleko našeho cíle. I přes strmě stoupající cestu teplota vzduchu zůstávala stále příjemná a hlavně jsme měli ohromné štěstí, že dnes se Pura Ulun Danu Bratan do mlhy rozhodně nehalil!

Tento hinduisticko-budhistický chrám byl založen v 17. století. Je zasvěcen Dewi Danu, bohyni vod, stojí na malých ostrůvcích a je tedy zcela obklopen vodou. Chrám je cílem poutí a konají se u něj obřady, jež mají zemědělcům na celém Bali zajistit dostatek vody.

Umístění na vodě dělá z chrámu opravdu unikátní záležitost a asi bych ho označila za vůbec nejkrásnější chrám, který jsme na Bali navštívili. Nevím, zda to bylo tím, že jsme sem zavítali v neděli, nebo se jedná prostě o tak populární místo, ale park, který chrám obklopuje, byl toho dne plný turistů. A poprvé jsme zde zažili onu kuriozní situaci, která se nicméně během naší dovolené ještě několikrát opakovala – houfy dětí nás žádaly o společnou fotografii. Na dračku jsem šla tentokrát hlavně já – za obzvlášť rafinovanou považuji skupinku roztomilých indonéských holčiček, které si na mě počíhaly před dámskými záchodky a pak se na mě sesypaly jako paparazzi na Angelinu Jolie. Doteď se tomu musím smát :-D!

Přestože mi bylo střídavě blbě, jíst se musí, a tak jsme po obhlídce chrámu zavítali do sympatické restaurace, ležící přímo v parku nedaleko jezera. Za super cenu jsme tu mohli využít akce „all you can eat“ a nabrat si všeho, čeho hrdlo ráčilo. Moje hrdlo by toho času dalo nevímco za suchej rohlík s jogurtem, ale statečně jsem si nabrala poctivou porci silného vývaru, který mému žaludku udělal tak dobře, že jsem se odvážila záhy otestovat i další pokrmy z nabídky, kterou tvořily především nudle, zelenina, kuřecí satay, rýže, arašídová omáčka – no zkrátka místní klasika.

Po obědě jsme měli ještě dost času na návštěvu nedaleké Balijské botanické zahrady. Zahrada byla založena v roce 1959 a rozkládá se na ploše více než 154 hektarů na dolních svazích hory Gunung Pohen. Roste zde rozsáhlá sbírka stromů a květin a na rozdíl od turisty obléhaného Pura Ulun Danu Bratan představuje hotovou oázu klidu.

U pokladny jsme nafasovali mapku a pak už se jen procházeli v udržovaných sklenících nebo venkovních areálech s gigantickými cypřiši a kapradinami, barevnými orchidejemi nebo různými sukulenty. V zahradě se nám moc líbilo a strávili jsme zde celý zbytek odpoledne.

Po návratu zpátky do Ubudu jsme si ještě vyrazili na večeři do nedalekého warungu. Protože mně už všudypřítomná rýže, nudle, tofu i arašídová omáčka, po které jsem se ještě nedávno mohla utlouct, začaly pomalu lézt krkem, objednala jsem si trapně evropský řecký salát a indické lassi na zklidnění žaludku, zatímco Péťa si pochutnal na nasi campur, což je typický balijský pokrm z rýže, který se warung od warungu liší, ale nejčastěji ho tvoří kombinace různých druhů masa, zeleniny, tofu a ochucených rýžových krekrů.

První týden naší dovolené se oficiálně chýlil k závěru. Ale nebyl důvod ke smutku – celé dva další ještě ležely před námi. A my už se nemohli dočkat, jaké zážitky nám přinesou :)!

Sobota byla asi prvním dnem, kdy jsem si uvědomila, že s mým zažíváním něco není tak úplně v pořádku. Nepřikládala jsem tomu ale zatím moc velkou důležitost, slupla jsem Loperon a utěšovala se tím, že jsem vyčerpaná spíš z našeho nabitého programu než z nějakých svých zdravotních trablů.

Tentokrát jsme chtěli náš den pojmout zase trošku oddechověji. Po snídani jsme vyrazili do Gunung Kawi, kde se nachází jedna z největších a nejvýznamnějších památek na Bali – deset svatyní vytesaných do skalní stěny. Každá z nich je údajně památníkem člena balijské šlechty z 11. století.

Gunung Kawi leží v údolí mezi terasovými rýžovými poli a schází se k němu dlouhým schodištěm, které je lemováno stánky s výrobky všeho druhu. Po cestě dolů jsme se tu osvěžili čerstvou kokosovou šťávou a při návratu zpět k naší zaparkované motorce jsme tu pro změnu nakoupili Péťovi novou košili s tradičním potiskem a mně černé šatičky (usmlouváno na 60 000 rupií za kus :-)).

Nedaleko chrámu Kawi se nachází Tirta Empul – oblíbený posvátný pramen, objevený v roce 962, o němž se věří, že má posvátnou moc. Pramen probublává do velkého, průzračně čistého jezírka u chrámu, odkud chrliči prýští do (o poznání méně průzračného 😎 koupacího bazénu.

Chrám Pura Tirta Empul, stojící vedle pramenů, je jedním z nejdůležitějších chrámů na Bali. O jeho oblíbenosti svědčí i početné davy návštěvníků, které do chrámu proudí. Setkali jsme se tu s mladým párem z Německa, se kterým jsme evidentně měli podobný plán cesty – předchozí den jsme se s nimi totiž potkali v Goa Gajah a dopoledne v Kawi. Bylo jen otázkou času, kdy se naše cesty znovu střetnou :-D.

V chrámu zrovna probíhala ceremonie a jako u většiny hinduistických svatyní na Bali, i tady jsme měli do vnitřních prostor coby turisté vstup zakázán. Nakonec se nám nicméně dovnitř podařilo zcela náhodně zabloudit, když jsme se šli projít okolo chrámu. Mimochodem jsme tu také zahlédli scénu, kterou bych radši z paměti vymazala. U hinduistických chrámů se celkem běžně setkáte s výjevy, jak balijské ženy připravují různé pokrmy a další druhy obětin. Takže zatímco opodál Pura Tirta Empul se na rožni opékalo sele, za zdmi chrámu jsme byli svědky toho, jak skupina balijců kuchá nádhernou velikou karetu…

Přestože karety jsou chráněné, na Bali je jejich maso tradiční a velmi oblíbenou pochoutkou. Bali prý bohužel patří mezi nejkrvavější jatka karet obrovských na světě. Ačkoliv situace už se oproti dřívějšku, kdy se odhadovalo, že ročně je na Bali zabito více než 30 000 karet, údajně lepší, nelegální obchod zde stále funguje.

Půlka dne se přehoupla jako nic a byl zase čas na trochu toho odpočinku. Bohužel jsme se ocitli v oblasti, kde nebylo moc možností se najíst a vzhledem ke svým nevolnostem jsem si nechtěla dávat cokoliv pochybné kvality ze stánku. Naštěstí jsme na kopci nad chrámem našli celkem sympatický warung, kde jsme si dali mie goreng a tofu se zeleninou. Porce byly sice na náš vkus trochu malé, ale spokojili jsme se s tím a odpočatí jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím.

Bali je celkem proslulé produkcí tzv. cibetkové kávy, která se vyrábí z kávových zrn, která prošla zažívacím traktem cibetky, nebo spíše kočky luwak, která je cibetce podobná a dala místní kávě název – kopi luwak.

My jsme za cibetkami vyrazili na kávové plantáže Satria. Hned po zaparkování motorky se tam na nás opět nalepil nějaký „průvodce“, a protože jsme měli obavy, že nás za své služby bude chtít zkasírovat, rovnou jsme mu na férovku řekli, že se tu chceme procházet radši sami. Kluk se ale nedal odradit a začal nám vyprávět o místních plantážích a chovu cibetek, tak jsme ho váhavě následovali. Nakonec se ukázalo, že to (výjimečně) nebyla žádná léčka na turisty, ale skutečně tu mladí balijci provádí výklad a nabízí degustaci kávy (ovšem ne té cibetkové) a čaje pro návštěvníky zdarma. Samozřejmě se čeká, že si tu cibetkovou kávu koupíte, ale s tím záměrem jsme sem stejně jeli.

Šálek pravé (údajně :-)) cibetkové kávy vás vyjde na 50 000 rupií. Za ten zážitek to určitě stojí, nicméně jinak musím říct, že chuťově není cibetková káva rozhodně ničím mimořádným. A hlavně mi bylo cibetek, chovaných v klecích, docela líto :(.

Než jsme dopili kávu, začalo se pomalu smrákat, a tak byl nejvyšší čas vydat se na cestu zpátky do Ubudu. Po cestě jsme projížděli kolem krásných rýžových teras Tegalalang, ale protože už bylo šero a nemohli jsme si je pořádně prohlédnout, rozhodli jsme se, že se sem ještě některý den vrátíme.

Protože to ani tentokrát nebylo tak úplně odpočinkové, i když jsem byla ráda, že jsme viděli tolik zajímavých míst, na večer jsme si naplánovali sladkou a skutečně relaxační odměnu. Ubud je vyhlášený svými spa a masážními salony, a tak jsme náš den zakončili ve spa Widjane párovou masáží zad za neuvěřitelných 110 000 rupií za hodinu. Za tyhle peníze bych si v Čechách dopřávala masáž každý týden :-)!!! Masáž byla naprosto skvělá a dokonale mě zrelaxovala. Prvních deset minut jsem pravda strávila v křeči z potlačovaného smíchu – ne snad proto, že by mě masáž tolik lechtala. Otvorem v masážním lehátku jsem však zahlédla růžově nalakované nehty na nohách své masérky a vzpomněla jsem si na díl Přátel, ve kterém se Phoebe při masáži Monicy vydává za švédskou masérku Ikeu :-D…

Večer už mi nicméně zase bylo špatně, a tak mou večeři suplovalo pouze chlazené pivo Bintang. Stále jsem věřila v léčivou sílu Loperonu a litr domácí slivovice propašované v kufru. Jak jsem byla naivní!

Náš druhý den v Ubudu započal královskou snídaní – oproti celkem chudé nabídce v Kutě jsme v našem hotýlku Gana Villa měli na výběr dokonce ze tří variant snídaňového menu, které vždy zahrnovalo nějaké sladké pečivo, vajíčka, toasty na sladko nebo palačinky a džusy z čerstvého ovoce. Zkrátka ideální start nového dne.

Po snidani jsme hned nakopli naši mašinu a vyrazili směr Lesní svatyně posvátných opic. V této husté džungli stojí tři posvátné chrámy a zároveň je i domovem početné tlupy balijských makaků, kteří jsou vždy připraveni ukrást turistům jídlo nebo rovnou celou tašku (toho jsme byli také svědky).

Na ceduli u hlavního vstupu jsme si přečetli řadu varování a rozhodli jsme se mít se před opicemi raději na pozoru. Ve svatyni jich žijí stovky a narážíte na ně skutečně na každém kroku. Moje největší obava samozřejmě byla, aby mi neskočila některá na záda a neukradla něco důležitého z batohu.

Džunglí jsme došli až k zajímavému chrámu Pura Dalem Agung, u něhož byla koncentrace turistů i opic velmi vysoká. Záhy jsme pochopili, proč asi. Před chrámem se pohybovalo několik prodavačů malých banánů, které jste si mohli za pár rupií koupit a opičky jimi nakrmit. Krmení dravé zvěře jsme si samozřejmě nenechali ujít ani my 😀

V džungli jsme strávili docela dost času, ale protože jsme měli ten den naplánováno ještě několik dalších míst, která bychom chtěli navštívit, po poledni byl nejvyšší čas na přesun. Naší další zastávkou se stala tzv. „Sloní jeskyně“ Goa Gajah, ležící asi 2 km jihovýchodně od Ubudu. Starobylá jeskyně je nazvaná podle sochy Šivova syna Ganéši – božstva se sloní hlavou – která se nachází uvnitř. Naleznete zde také nejstarší kamenné řezby na Bali, údajně pocházející z 11. století.

Jeskyni objevili holandští archeologové v roce 1923. Je vytesaná do skalní stěny a vchází se do ní rozměrnými ústy démona. V nádvoří před jeskyní jsou dvě obdélníkové nádrže, do kterých voda přitéká z chrličů, jež drží šest ženských postav.

Pro vstup do chrámu je nezbytný sarong. Většinou bývá u vchodu k zapůjčení, ale na Bali prodávají tolik krásných pestrobarevných vzorů, že by byla škoda neodvézt si domů nějaký jako suvenýr. Proto jsme si v jednom stánku u parkoviště před vstupem do Goa Gajah každý jeden vybrali – já krásně zelený s motivem pávů a Péťa modro-zlatý. Usmlouvali jsme je na 130 000 rupií, což nám přišlo jako celkem výhodná cena za tak univerzální kus látky :-).

Protože už jsme byli v odpoledním vedru celkem zmožení a zatoužili jsme po nějakém osvěžení, vydali jsme se z Goa Gajah zpátky do našeho hotelu, kde jsme natáhli plavky a rovnou skočili do bazénu, kde jsme si relaxovali až dokud nás nevyhnal hlad. Zjistili jsme, že jsme mezi všemi těmi zážitky úplně zapomněli na oběd a vydali jsme se to napravit.

Péťa vygůglil nedaleký warung Laba Laba, který nás příjemně překvapil sympatickým personálem i mimořádně dobrou kuchyní. Péťa zvolil balijskou klasiku nasi goreng (smaženou rýži) a já krevetky ve sladkokyselé omáčce a opět jsme si moc pochutnali. Den ale ještě stále nebyl u konce – naplánovali jsme si strávit podvečer v Campuanské oblasti a pozorovat západ slunce mezi rýžovými poli.

Míst k pěším procházkám kolem rýžových teras je v Ubudu a okolí řada, ne vždy jsou ale cesty dobře značené. Při našem bloudění na motorce nás odchytil nějaký domorodec a nabídnul nám, že nám ukáže skvělé místo bez davů turistů. Celkem váhavě jsme se ho odhodlali následovat – mou důvěru si získal hlavně tím, že měl na nohou žabky značky Baťa 😀

Skutečně nás zavedl k odlehlému políčku, ale jak se záhy ukázalo, jeho zájmy nebyly tak zcela nezištné. Jeho nadšení jsme tedy utnuli hned zkraje a sdělili mu, že o jeho doprovod nemáme zájem, protože nemáme u sebe peníze (což byla skoro pravda – směněná hotovost už nám pomalu ale jistě docházela). Týpek to vzal celkem sportovně, rozloučil se s námi a vzdálil se pryč a my se jen modlili, aby nám nepropíchnul pneumatiky u naší Hondy zaparkované v keřích opodál.

Brzy se ukázalo, že domorodec nám sice dobře poradil místo, kde o turistu skutečně nezakopneme, ale krásné výhledy nikde. Na chvilku jsme zalitovali, že jsme jeho služby průvodce odmítli, ale protože jsme měli do západu slunce stále ještě dost času, obkroužili jsme políčka, doplnili jsme zásoby pitné vody v obchůdku u silnice a vydali se zpět k naší motorce. Všechny pneumatiky měla naštěstí v pořádku :-), a tak jsme mohli vesele vyrazit k dalším rýžovým polím a terasám Sambahan.

Zde už se nám otevřely ty pravé výhledy ze svěže zelených balijských pohlednic. Palmy, zapadající slunce, vycházející měsíc a šedomodré siluety sopek na pozadí… Idylu narušovala jen má schíza z kokosových palem lemujících chodníček mezi poli, kterou trpím od té doby, co mi někdo řekl, že je větší pravděpodobnost, že mi na hlavu spadne kokosový ořech, než že mě v moři napadne žralok 😀

Procházku jsme si zpestřili posezením v sympatické kavárně s výhledem na rýžové terasy, kde si Péťa dopřál svou pravidelnou dávku kávy a já zázvorový drink. Mezitím nám sluníčko zapadlo a já už se viděla na pokoji u láhve chlazeného Bintangu, ale Péťa ještě stále překypoval energií a naléhal, že by si přál vidět nějaké tradiční balijské představení, která se každý večer hrají u Ubudského královského paláce.

Nechala jsem se tedy přemluvit a vydali jsme se zpátky do centra, kde jsme si koupili vstupenky na klasické tance legong a barong, předváděné doporučovaným tanečním souborem Sadha Budaya a doprovázené hudebním vystoupením tradičního balijského gamelanového orchestru.

Krásné tanečnice legongu prý stráví roky učením na minutu přesně sestavených pohybů všech částí těla, od očí po prsty na nohou. Každý pohyb má svůj význam. Vystoupení jsou potěchou pro uši i pro oči a zaujmou vás nejen precizními sehranými pohyby tanečnic, ale také typickými barevnými kostýmy, kterým vévodí postava baronga – mytické bytosti v podobě napůl lva a napůl psa.

Představení trvalo asi hodinu a půl a po něm už nám opravdu nezbyla energie na nic víc, než rychlou večeři ve warungu. A pak už honem zpátky na hotýlek, vstřebávat zážitky a čerpat síly na další nabitý den…

Po zážitky nabitém dnu stráveném na nejjižnějším cípu Bali jsme se rozhodli následující den pojmout víc odpočinkově. Po snídaní jsme si udělali hezkou procházku k proslulé pláži v Kutě, o které se ve všech průvodcích píše jako o té nejlepší pláži na Bali. Na každém rohu tu narazíte na surfařské školy nebo prodavače kokosů. Mě ale jako obvykle nejvíc nadchlo sbírání mušliček 🙂

Okolo poledne jsme se vydali zpátky do hotýlku sbalit si věci, protože už jsme měli domluvený odvoz do Ubudu. Přes Peťového kolegu z práce jsme dostali ještě doma v Čechách kontakt na taxikáře Antoka. O Antokovi zde neslyšíte naposledy – jeho služeb jsme využili hlavně ke konci dovolené, kdy jsme se potřebovali přesunout z Bali na Jávu. Upřít se mu nedá, že na něho byl stoprocentní spoleh a na čemkoliv jsme se domluvili, to platilo. Jinak mi ovšem Antok k srdci moc nepřirostl. Navzdory všem našim očekáváním ohledně obyvatel Indonésie na nás působil dost rezervovaně a hlavně jsme s ním museli neúnavně smlouvat, jinak by z nás sedřel kůži 😀

Cesta do Ubudu nám hezky utekla a než jsme se nadáli, už jsme vystupovali před hotýlkem Gana Villa, který se měl na následující týden stát našim novým domovem. Gana Villa je místo jako stvořené pro líbánky! Krásná zelená zahrada s venkovní restaurací a moderními bungalowy, venkovní bazén, welcome drink a hlavně mimořádně milý personál – to všechno nás okamžitě naplnilo jistotou, že v Ubudu se nám bude hodně líbit 🙂

Ubud je vyhlášeným kulturním centrem Bali a díky své poloze také dobrým výchozím bodem pro řadu výletů. Nabízí neuvěřitelné množství dobrých restaurací a obchůdků s všemožnými výrobky regionálních řemeslníků, se suvenýry či oblečením. O tom, že Ubud je město, z nehož se turistům nechce odjíždět, svědčí i početná komunita zde žijících cizinců. Je to zkrátka po všech směrech zajímavé místo a my už se nemohli dočkat, až začneme s jeho objevováním.

Rychle jsme se osvěžili v bazénu a vyrazili nejprve najít něco dobrého na zub a hned poté na první obhlídku města. Po cestě do centra jsme narazili na nepřehlédnutelný warung Enak, který doporučovali v průvodci, tak jsme se tu zastavili na polévku s mořskými plody, která sice byla pekelně pálivá, ale přesto strašně dobrá.

Na Monkey Forest Road jsme poprvé narazili na obyvatele zdejšího lesa – opice. O těch ale více až příště – procházku fascinující i trochu strašidelnou Lesní svatyní posvátných opic jsme si naplánovali hned na následující den. Pokračovali jsme tedy po hlavní třídě až do samotného srdce Ubudu, kde stojí Ubudský palác. Místní královská rodina zde stále žije a je významnou součástí ubudského života – pomáha např. financovat kulturní a náboženské události. V prostředí královského paláce se navíc každý večer konají tradiční taneční představení. Procházku po Ubudu jsme zakončili večeří v italské restauraci, kde jsme si pochutnali na tofu s tempehem a rybce s rýží a zeleninou.

Na zpáteční cestě do hotelu jsme se ještě zastavili v půjčovně a zajistili si na náš pobyt v Ubudu nové přibližovadlo. Naši Hondu jsme zkušeně usmlouvali na 200 000 rupií na 5 dnů. Jako profíci :-D! Nutno dodat, že pěší pohyb po Ubudu se tu a tam stával adrenalinovou záležitostí. Chodníky tu sice občas i jsou, ale jejich kvalita je nevalná. Hned první večer jsem málem zahučela do díry – nebýt Péti, který mě pohotově zachytil, asi bych tam skončila celá, takhle to schytal jenom podřenej nárt.

Poslední zajímavostí o Ubudu, o kterou se s vámi dnes podělím, je fakt, že Ubud se stal kulisou děje známé knihy Jíst, meditovat, milovat. Sama jsem ji nečetla, takže její kvality nemůžu soudit, co je ale nezpochybnitelné je to, že kniha k popularitě Ubudu značnou měrou přispěla a dodnes sem kvůli ní přijíždí spousta jejích fanoušků. My jsme si Ubud zamilovali od první chvíle i bez knížky. A všeho, co nám nabízel, jsme užívali plnými doušky. O tom víc zase příště 🙂

Bali bylo prvním místem v Asii, kde se začalo sufrovat, a dodnes nabízí desítky vyhlášených surfařských oblastí. A právě do jedné z nich jsme se rozhodli vypravit během našeho druhého výletu z výchozího bodu Legianu.

Naše cesta tentokrát vedla na poloostrov Bukit – nejjižnější cíp Bali – až do oblasti Ulu Watu, nejslavnějšího surfařského zlomu s proslulými vlnami. Po zaparkování naší káry na parkovišti se nám naskytnul pohled na dramatický útes, od něhož vedou schody dolů k legendárnímu příboji. Při sestupu dolů k pláži jsme míjeli spousty lákavě vyhlížejících kavárniček a warungů a samozřejmě také celou řadu surfařských obchůdků a půjčoven. Na surfaře tu narazíte opravdu na každém kroku (a je to hezká podívaná :)). A co teprve ty výhledy na moře!

Sestoupali jsme po kamenných schodech až k „tajné“ pláži Blue Point Beach, která leží v romantické zátoce mezi útesy, a nemohli se dočkat, až se konečně vrhneme do vln. Takhle teplé moře jsem ještě nikdy nikde nezažila. Zároveň jsem ale měla i obrovský respekt z gigantických vln, které nás svou silou vytrvale vytlačovaly zpátky na břeh. Spíš jsme se teda jen tak cachtali při pobřeží, než že bychom si šli zaplavat.

Po nějaké době nás hlad vyhnal do jednoho z místních stylových warungů s překrásným výhledem na moře a surfaře prohánějící se v jeho vlnách. K této fascinující podívané jsme si objednali polévku s mořskými plody a směs mořských plodů s rýží a posilněni a odpočatí jsme pak pokračovali k chrámu Pura Luhur Ulu Watu.

Tento významný chrám je usazen na jihozápadním cípu poloostrova na kolmém srázu, který spadá přímo do ustavičného příboje. Do chrámu bohužel mohou vstoupit pouze hinduisté, nicméně pro turisty toto místo nabízí spoustu jiných atrakcí. Tou první, před kterou je třeba mít se na pozoru, jsou všudypřítomné opice, které se zde volně pohybují a sami jsme byli svědky toho, že turistům neváhají ukradnout sluneční brýle z hlavy nebo třeba láhev na pití z batohu.

V Ulu Watu se na nás nalepil místní „průvodce“, který vycítil příležitost k přivýdělku. Nechali jsme si od něj udělat pár fotek a povyprávět něco o místních opicích. Nicméně poté, co nám sdělil, kolik od nás bude chtít peněz, pokud nám bude dělat doprovod až nahoru k chrámu, jsme se ho razantně zbavili. A za peníze, co jsme mu za jeho služby dali, nám ani nepoděkoval a zmizel! Pak že jsou všichni na Bali pozitivní a milí! Dál jsme tedy pokračovali sami a užívali si překrásný výhled na nekonečný příboj Indického oceánu.

Při západu slunce se v areálu chrámu pořádá představení tradičního tance kecak, který jsme si rozhodně nechtěli nechat ujít. Zakoupili jsme si tedy lístky a vydali se do amfiteátru, abychom ukořistili nějaká dobrá místa. Představení s kulisou oceánu a zapadajícího slunce mělo úžasnou atmosféru, ale přiznám se, že hlavně v první polovině jsem tam trochu pospávala – nějak na mě asi dolehl časový posun a vstřebávání všech nových zážitků.

Tanec kecak předvádí sbor mužů a chlapců, sedících v soustředných kruzích a během zpěvu několika slabik, napodobujících tlupu opic, upadají do transu. Je to jediná hudba, jež doprovází ztvárnění hinduistického eposu Rámájana, slavného milostného příběhu o princi Rámovi a princezně Sítě. K představení dostanete prospekt s převyprávěným dějem, aby vám něco neuniklo 🙂

Po kecaku, který trval asi dvě hodiny, už byl nejvyšší čas vyrazit zpátky do Kuty. Na zpáteční cestě jsme se ale ještě chtěli zastavit na večeři ve vyhlášené oblasti zálivu Jimbaran. Zdejší pláž s bílým pískem lemuje řada warungů připravujících čerstvé plody moře a různé rybí speciality. Stoly jsou rozestavěné přímo na pláži a tak můžete za světla svíček a šumění moře vychutnávat ryby na sto způsobů. Je to romantika jak blázen, ale zároveň má Jimbaran takovou poklidnou a nekýčovitou atmosféru, na hony vzdálenou živé a turistické Kutě.

Na večeři jsme se pěkně rozšoupli, ale bylo to vynikající do posledního sousta. Zvolili jsme si menu pro dva, které zahrnovalo od každého něco – mušle, královské krevety, rybu, chobotnici a humra, který byl naší gastro premiérou. K tomu všemu ohromná porce rýže, která mi na Bali moc chutnala, úžasné čerstvé džusy a ovoce jako dezert. Zpětně to hodnotím jako jeden z vůbec nejlepších gurmánských zážitků na této dovolené.

Odcházeli jsme sytí a spokojení – lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát :-). Ještě honem vyráchat nožky v moři a pak už jen nakopnout mašinu a vydat se na cestu zpátky do Kuty, kde nás čekala poslední noc před našim přesunem do Ubudu…