Přestože zima byla pro nás všechny dost náročným obdobím, několik titulů jsem za dlouhých zimních večerů postupně přelouskala. Dva z nich jsem recenzovala pro Megaknihy.cz – a o těch zbývajících vám své dojmy povím dnes.
Jan Hnízdil – Mým marodům
O psychosomatiku se zajímám už mnoho let, a proto mi jméno asi nejznámějšího českého lékaře celostní medicíny rozhodně není cizí. Knížka nazvaná příznačně Mým marodům je plná článků z jeho lékařské praxe, ale i kritických fejetonů na různá témata z oblasti zdravotnictví a politiky. Z dnešního pohledu už je řada textů poněkud zastaralá, protože reagují na kauzy staré několik let, ale na druhou stranu je docela vtipné číst si je se znalostí, jak jejich hlavní aktéři nakonec dopadli (třeba takový David Rath). A mimořádně úsměvné jsou i texty věnované prezidentu Klausovi. Co se týče antipatií k jeho osobě, v tom bychom si s panem Hnízdilem vážně rozuměli :))
Tomáš Poláček – STOP
Novináře Tomáše Poláčka jsem prvně zaregistrovala přes Terezku, pak mě zaujal rozhovor s ním v DVTV a teprve poté se mi do rukou dostaly jeho knihy. Jsem milovnice cestopisů všeho druhu a byť se tenhle svou formou žánru vymyká a nejedná se o typický cestopis, příběh o tom, jak se autorův vztah ke stopu postupně vyvíjel, je skoro stejně tak napínavý, jako vyprávění o jeho stopovací cestě kolem světa, které tyto vzpomínky prokládají. Musím říct, že místy jsem se o hlavního hrdinu docela bála, ale vzhledem k tomu, že po jeho jízdě z Prahy do Ohňové země následovala cesta do Afriky, o níž také vyšla kniha, čtenář odtuší, že to nakonec snad všechno dobře dopadne 🙂
Nastal čas být po delší době zase trochu kreativní, a tak jsem pro Olíka zhruba v jeho 8 měsících připravila tuto aktivitu. Celé kouzlo spočívá v troše tempery vytlačené na tvrdém kartonu vloženém do uzavíratelného „zip-sáčku“ (které prodává třeba IKEA, ale zcela jistě se vám jich bude i pár válet doma). Pak už jen stačí sáček nastražit, pozorovat kreativní řádění malého umělce a radovat se z toho, že dítě po akci není třeba umývat 🙂
Když se řekne Valašské Meziříčí, vybaví se mi hned několik střípků. Gabra a Málinka – moje nejmilovanější dětská knížka! A pak přestupní stanice na trase tábor Jablůnka. Nádraží, kde z rozhlasu hrála znělka „My jsme Valaši“ :-). Teď k těm střípkům přidávám jeden další, o poznání temnější. Právě do Valašského Meziříčí umístila zdejší rodačka Hana Mornštajnová děj svého románu Hana…
Tuhle knihu předchází její pověst a musím říct, že zcela právem. Ač toho o holocaustu bylo už napsáno mnoho, Hana se skutečně vymyká. Možná tím, že více než na konkrétní popis hrůz a zrůdností války se zaměřuje na mezilidské vztahy hlavních postav. Možná tím, že je vyprávěna z pohledu dvou generací – válkou nepoznamenanou Mirou a posléze její podivnou tetou Hanou, která přežila Osvětim. Možná tím, že příběh jedné židovské rodiny se odhaluje postupně, kousek po kousku, aby do sebe v závěru všechny dílky zapadly a děj vygradoval hořkou pointou…
Když v 50. letech vypukne ve Valašském Meziříčí epidemie tyfu, na jejíž následky zemře několik lidí, devítiletá Mira se během pár dnů stane sirotkem. Její jedinou přeživší příbuznou, k níž se má nyní nastěhovat, je podivínská teta Hana. Mira v tu chvíli netuší nic o peklu, kterým si její teta za války prošla ani o tom, jak odlišným směrem se mohl život celé její rodiny ubírat, kdyby roku 1938 z Valašského Meziříčí odešel jeden dopis…
Hana je jedna z těch knih, která vás zcela pohltí a vtáhne do děje takovým způsobem, že pokud jste nuceni v průběhu čtení knihu odložit (a dobrovolně ji rozhodně neodložíte, to mi můžete věřit), v mezičase se k ní budete v myšlenkách neustále vracet a přemítat, jak to asi s postavami bude dál. A ano, ačkoliv třeba patříte k těm lidem, které knížky obvykle nedojmou, tady si radši ty kapesníky připravte…
Musím říct, že tentokrát jsem měla při volbě recenzního výtisku od knihkupectví Megaknihy.cz opravdu šťastnou ruku. Byť se nejedná o čtení nijak veselé ani oddechové, čas strávený s takto hlubokou knížkou byl dobrou investicí. A protože na mateřské je volný čas skutečně nedostatkovým zbožím, můžete to brát jako to nejlepší doporučení 🙂
Musím říct, že podzim byl z mého pohledu zatím to nejpohodovější období od Olího narození. Vyhovoval mi režim, který jsme měli v té době nastavený i jeho lepší noční spánek. Pořídili jsme nosítko a tím se mi otevřely úplně nové možnosti a do té doby bariérové trasy 😀 Oli ještě nelezl, ale zároveň už se dokázal na nějakou dobu sám zabavit předměty, které ho obklopovaly. A velkou část podzimu jsme si ještě užívali krásné teplé počasí…
Opět jsem nachodila desítky a desítky kilometrů… S kočárem, s nosítkem, po lese, po městě, ráno i v podvečer, za slunečního svitu i v kupkách spadaného listí. A pořád mi procházky přijdou jako jedna z nejlepších aktivit na mateřské 🙂
Vyrazili jsme na naši první dovolenou ve třech, do Orlických hor. Užili jsme si výhledy ze stezky v oblacích, viděli ty nejkrásnější a nejkrvavější západy slunce, navštívili klášter v Králíkách, působivý chrám s příběhem v Neratově, poměli se na zvěřinových hodech (Péťa na svého „pomalu taženého muflona“ vzpomíná dodnes :-D) a celé to završili zmrzlinovým pohárem v Olomouci.
Upekla jsem po dlouhé době koláč – jak jinak než jablečný a podzimní! Malý krok pro lidstvo, velký krok pro matku…
S přípravou na Vánoce jsem letos začala prozíravě brzo… Jako bych tušila, že cca týden před Štědrým dnem skončím na antibiotikách, neschopná postarat se ani sama o sebe, natož o dítě. Naštěstí jsem zjistila, že Vánoce se dají přežít i bez stromečku, bez kapra, ba skoro i bez dárků 😀 A těch pár záchvěvů vánočního ladění jsem si tentokrát docela užila.
Právě probíhající zima mě pravda už tak moc netěší. Ale kdoví, třeba na nás ještě do jejího konce pár fajn zážitků čeká. Uvidíme příště 🙂
Tato knížka patří mezi žánry, které obvykle při čtení nevyhledávám, ale na druhou stranu občas s radostí sáhnu i po literatuře z jiného soudku. Proto jsem ráda kývla na nabídku knihkupectví Megaknihy.cz zrecenzovat román jedné z nejprodávanějších autorek v USA a rozšířit si tak zase trochu své literární obzory.
Hlavní „antihrdina“ King, drsný umělecký tatér s kriminální minulostí, se ve vyprávění příběhu střídá s Doe, dívkou, která trpí amnézií – netuší jak se jmenuje, odkud pochází ani proč po ní policie či někdo z rodiny nevyhlásil pátrání… Na první pohled dost nesourodá dvojice se setkává na večírku, kam se zoufalá Doe vydává nabídnout své tělo s vidinou vymanění se z nebezpečného života na ulici. King se ze zištných důvodů, které čtenáři zůstávají téměř až do konce knihy skryty, Doe ujímá, ale nakonec mezi nimi samozřejmě dochází k milostnému poměru… Toliko k ději asi stačí, abych snad nevyzradila nějakou pointu ;-).
No a teď k mým dojmům… Musím říct, že jsem byla knížkou dost překvapená. Od autorky jsem nikdy nic nečetla (vlastně jsem o ní ani nikdy neslyšela), ale tak nějak jsem podle popisku čekala napínavý thriller. Ve výsledku se ale jednalo spíš o takové drsnější a vlastně i zábavnější 50 Shades of Grey… Krom množství erotických scén (které mi přišly o dost lepší než ty v 50 odstínech šedi :D) jsem byla zaskočená i všudypřítomnými vulgarismy na jedné straně, ale v některých pasážích zároveň i nepatřičně spisovnou mluvou postav na straně druhé. Tento kontrast mě občas vyloženě praštil do očí. Netuším, zda se nejedná spíš o chybu překladu, ale každopádně to působilo celkem zvláštně.
Co se týče zápletky, ta mi přišla dost „mimo realitu“, stejně jako těžko uvěřitelné charaktery hlavních postav. A to je pro mě v tomto žánru (stále věřím, že se mělo jednat o thriller) docela problém. Drsňák a kriminálník King, který na jednu stranu neváhá provrtat kdekomu na potkání hlavu kulkou, aby postupně v knize odhalil svoji ušlechtilou a laskavou duši…? To bylo prostě jak vystřižené z červené knihovny, nezlobte se na mě 😀
Jestli ono to nakonec nebude tím, že za poněkud temnějším obalem se skutečně skrývá spíš dívčí románek! Ve výsledku tedy pro mě byl King žánrovým zklamáním. Brakovou literaturu jako takovou neodsuzuju – naopak si na mateřské ráda přečtu něco oddechového a vlastně jsem byla až do konce celkem napjatá, jak se Kingova postava ve finále vyvrbí, ale na knihu od nejprodávanější autorky v USA je to za mě prostě trochu málo.
Na závěr už jen dodám, že kniha měla místy strašně zvláštní typografii, která při čtení zpočátku, než si na to člověk zvykl, docela rušila. Dá se nad tím přivřít oko, ale celkový dojem to přesto kazí.
Díky Péťově služební cestě jsme na podzim strávili s Olím docela dlouhé „prázdniny“ v Kroměříži a během nich bylo i víc času na čtení. Tak to tady po dlouhé době zase trochu rozjedem 😀
Sophie Kinsella – Vzpomínáš si?
Na úvod zase jedna oddechovka od mé oblíbené Sophie Kinselly. Hlavní hrdinka Lexi se probouzí po autonehodě v nemocnici a zjišťuje, že u ní došlo k amnézii – z posledních 3 let svého života si vůbec nic nepamatuje. Přitom se prý stalo tolik zlomových věcí – povýšili ji v práci, z dřívějšího outsidera se stala kráska v obleku od Armaniho a hlavně – na ruce se jí vyjímá překrásný snubní prsten… Z nadějné zápletky se bohužel v půlce knihy stává trošku laciný románek, který postrádá aspoň špetku uvěřitelnosti. Za mě je to tedy asi to nejslabší, co jsem zatím od Sophie Kinselly četla, ale i tak jsem knížku s napětím zhltla, abych se co nejdřív dozvěděla, jak to celé dopadne 🙂
Veronika Hurdová – Krkavčí matka?
Nojo, mateřská témata se holt dostávají už i do mé knihovničky, ač jsem se tomu zpočátku vyhýbala. „Krkavčí matka“ je ale přecejen trochu jiná, jak už asi název napovídá. Nese v sobě jistou naději, že fakt nemusíte být dokonalým rodičem, aby vaše děti byly šťastné a spokojené. To samozřejmě každý z nás dobře ví, ale v dnešní době je tlak na výkon tak veliký, že není vůbec od věci nechat si od zasloužilé matky tří ratolestí zas a znovu vštípit do hlavy, že děti vlastně nepotřebují hračky a můžete je nechat skákat v kalužích nebo olizovat sousedovic plot, aniž by to zanechalo nesmazatelné šrámy na jejich dětských duších 🙂
Petra Soukupová – Zmizet
No a na závěr taky jedno těžší sousto. Knížky Petry Soukupové rozhodně nepatří k těm nejveselejším. Vlastně je mi z nich vždycky dost těžko na duši, ale přesto je v nich něco, co mě nutí číst dál a dál. Zmizet je povídková kniha, jejímž stěžejním tématem jsou, jak už je u Petry Soukupové zvykem, komplikované rodinné vztahy. V tomto případě jsou popisované z pohledu dětí, což je činí ještě dramatičtějšími. Hned první povídka „Zmizel“ má dost mrazivou zápletku a ze všech tří je nejdepresivnější. Druhá povídka „Na krátko“ se mi líbila asi nejvíc, přestože její hlavní hrdina byl naprosto otřesnej nevychovanej fracek, kterej by si zasloužil akorát pár facek (a taky že jich v knize pár utrží :D), ale (můžu-li lehce spoilovat) jako jediná má vcelku pozitivní vyznění. A závěrečná povídka Věneček, retrospektivně líčící dávný konflikt mezi dvěma dnes už dospělými ženami, je sice ohromně napínavá, celou dobu graduje, ale to závěrečné finále je za mě tak nějak nepovedené. Tak či tak pro mě kniha Zmizet rozhodně nebyla zklamáním a můžu-li na základě svých dosavadních čtenářských zkušeností soudit, Petra Soukupová je za mě rozhodně jeden z největších talentů současné české literatury.
Je to už bezmála sedm měsíců, co se nám život obrátil naruby tím nejkrásnějším způsobem. A protože to řadu z vás zajímalo, rozhodla jsem se konečně sepsat tento článek a zavzpomínat na to, jak Oli přišel na svět. Zdá se mi to najednou strašně dávno 🙂
Od druhého ultrazvuku jsem měla stanovený termín porodu na 29. března, tak trochu jsem ale počítala s tím, že jako prvorodička budu pár dnů přenášet. Ve středu 27. jsem absolvovala poslední monitor v porodnici, kde vše vypadalo dobře nachystané, ale krom občasných poslíčků se zatím z mého pohledu vůbec nic nedělo.
V den termínu jsem měla večer zase bolestivější poslíčky, Péťa mě jako obvykle káral, že skuhrám, pařil na počítači Slither.io, tak jsem šla uraženě spát snad o půl 10 :-D… což se ukázalo být velmi prozíravé. Poslední noci před porodem bývaly krušné, kvůli nesnesitelnému pálení žáhy už jsem často nemohla spát, ale v den porodu jsem vstávala skutečně dobře odpočatá.
Jako ke konci těhotenství každé ráno mě i ten den vyhnal z postele hlad. Naložila jsem nádobí do myčky, ale to už mi zase začalo tvrdnout břicho, tak jsem se rozhodla vrátit se do postele a nasnídat se, až to přejde. Bolest ale tentokrát nějak nepřecházela. Když už se Péťovi mé skuhrání zdálo nějak podezřele časté, rozhodl se mi začít počítat kontrakce. Jako správný geek si na to hned stáhnul mobilní appku 😀 K našemu překvapení kontrakce přicházely pravidelně cca po 4 minutách. To Péťu vyděsilo a že musíme okamžitě jet do porodnice. Tak jsem se ho snažila uklidnit, že i kdyby už to porod byl, určitě není nutné tak chvátat, že prvorodičky rodí přece vždycky dlouho. Každopádně jsem si i já začala v tu chvíli připouštět, že už je to možná opravdu tady a v pauze mezi kontrakcemi jsem tedy postupně dobalila tašky do porodnice a oblékla se. Měla jsem dobrou vůli se ještě nasnídat, ale v tu chvíli už to nešlo. A tak jsme v pravé poledne vyrazili…
V porodnici nás v ambulanci přijala moc milá porodní asistentka. Vyšetřila mě, došla k závěru, že porod je teprve na začátku, ale k mé úlevě si mě už v porodnici nechají. To byla asi první pozitivní zpráva, která mi pomohla k tomu, abych se hodila do pohody. Ta druhá zpráva přišla hned vzápětí, když dorazila mladá lékařka, která mě měla u porodu doprovázet. Byla to totiž dcera naší rodinné známé. Věděla jsem, že v porodnici pracuje, ale bylo mi jasné, že by byla obrovská náhoda, kdyby se můj porod trefil právě do její služby. Náhody se ale dějí a mně to v tu chvíli přišlo jako dobré znamení. Byť se osobně neznáme, jakmile jsem uslyšela známé jméno, opadl ze mě velký kus strachu. Doktorka mě dokonce povzbudila, že nález je ještě lepší, než říkala porodní asistentka, a že teda můžeme jít na porodní box.
Když trpíte jako zvíře na monitoru, zatímco váš muž si fotí grafy :D…
I tady se na nás neuvěřitelně usmálo štěstí, protože porodní asistentka nás zavedla na box č. 1. Je to jediný box u Milosrdných, kde je vana. A jak nám kladli na srdce na předporodním kurzu, mít při porodu k dispozici vanu je výhra!
Co se pak dělo na porodním boxu už mi trochu splývá. Zpočátku se vyřizovala administrativa. Musela jsem znovu podepsat papíry k porodu. Museli mi vzít krev, protože nebyli schopní v mojí těhotenské průkazce najít stránku, kde mám uvedenou krevní skupinu (věděla jsem, že ji tam uvedenou mám, ale v tu chvíli už jsem to nedokázala řešit). Na doporučení porodní asistentky jsem kývla na klystýr, byť jsem měla v porodním plánu uvedeno, že ho nechci. Zpětně jsem za to ale ráda, protože mi to asi opravdu pomohlo porod trochu rozjet. Vlastně jsem ohledně toho výkonu měla dost zbytečný předsudky a přitom se naprosto nebylo čeho bát. Pak mi porodní asistentka napustila vanu a v ní jsem strávila moře času. Kontrakce přicházely po celou dobu se stejnou pravidelností a začínaly mi dávat docela zabrat.
Cca po 4 hodinách od příjmu mě přišla zkontrolovat lékařka. K mému zděšení zkonstatovala, že se nám porod zatím nikam moc neposouvá a protože viděla (a asi hlavně i slyšela, hehe), že už mě to fakt hodně bolí, navrhla, že by mi dala něco od bolesti (ne zrovna epidural, ale nějaké alternativy). Chtěla jsem porod co nejpřirozenější, ale v tuhle chvíli jsem byla trochu nalomená si nechat dát nějaké ty drogy 😀 Vidina bůhvíkolika hodin v takových bolestech mě trochu děsila. Domluvili jsme se s doktorkou, že si vezmu chvíli na rozmyšlenou a uvidíme.
Oli se ale rozhodl, že mě v tomhle dilematu dlouho nenechá. Chvilku poté, co za doktorkou zaklaply dveře, mi praskla voda 🙂 Od té chvíle začal můj porod z mého pohledu připomínat jízdu rychlovlakem. Kontrakce nabraly větší grády a začala jsem ztrácet pojem o čase. Nějakou dobu jsem trpěla na lůžku, pak se mi začalo chtít zvracet a od toho okamžiku už jsem do sebe nedokázala dostat vůbec nic – ani přeslazený nemocniční čaj (který mi při porodu zvrhle chutnal :D), ani vodu a už ani ten hroznový cukr ne.
Když se mi udělalo trochu líp, šla jsem se znovu naložit do vany, v níž se zdály kontrakce skutečně o něco snesitelnější. Z téhle pasáže si vybavuju vtipný moment, kdy mě přišla zkontrolovat porodní asistentka a povzbuzovala mě, že už mám půlku za sebou. A já už celá zoufalá po ní loudila, aby mi slíbila, že porodím ještě dnes. „No to musíte, já už jsem vám zamluvila ten nadstandard!“ na to ona :D.
Bylo asi něco kolem šesté, když už se mi absolutně nedařilo kontrakce prodýchávat a můj řev musel znít na celou porodnici 😀 (real story, hned druhou částí těla, která mě následující den po porodu bolela nejvíc, byly moje hlasivky). Na doporučení porodní asistentky jsem se přemístila do sprchy a houpala se na fitballu. Asi za půl hodiny se bohužel střídaly směny a „moje“ PA se se mnou přišla rozloučit a povzbudit mě slovy, že zítra má noční a už mě tu na porodním boxu nechce vidět :D.
Nová porodní asistentka byla starší a bohužel už zdaleka ne tak milá a příjemná – přesto mi na ni utkvěla vzpomínka, jak mě, když už bylo po všem a doktorka mě šila, mateřsky hladí po noze a říká, jak jsem byla statečná. Tak či tak myslím, že mě vedla a radila do finiše moc dobře.
To už jsem se kolem sedmé přemístila s fakt nesnesitelnými bolestmi na porodní lehátko, všechno už bylo zdánlivě nachystáno, ale jak se ukázalo, Olí ještě nebyl dostatečně sestoupený dolů. Chudák Péťa, kterému jsem při každé kontrakci drtila ruku jako o život :D! Když už jsem opravdu myslela, že horší bolest už být ani nemůže, přišla porodní asistentka a že teda jdeme na to.
Jak mi všichni zkušení říkali, že závěrečné tlačení je rychlovka a za odměnu, tak pro mě ta nejtěžší část porodu měla teprve přijít. Jednak mi nějakou chvíli trvalo, než jsem pochopila, jak mám při kontrakci dýchat a tlačit, jednak mi celou dobu jely kontrakce po 3-5 minutách a ke konci se intenzita nijak nezrychlovala. To byl i důvod, proč jsem nakonec kývla na podání umělého oxytocinu, přestože jsem do porodního plánu napsala, že žádné umělé urychlování porodu nechci, stejně jako na nástřih. Ale za obojí jsem vlastně zpětně ráda, protože pak už to šlo opravdu ráz na ráz a v 8 večer, 8 hodin po příjmu, byl Olí konečně na světě :-).
Přiložili mi ho jen na tak krátký okamžik, že si to skoro ani nepamatuju. Napil se už zkalené plodové vody, takže mu ji museli odsát z pusinky, ale pak jsem koukala, že Apgar skóre měl 8-9-10, tak je mi zpětně trochu líto, že nám ten bonding nedopřáli. Ale jsem člověk, co ctí slovo lékaře, a hlavně jsem týmu, který nás u porodu doprovázel, vděčná, že všechno dobře dopadlo 🙂 Celkově jsem s přístupem během porodu v NMB byla moc spokojená – chovali se s respektem, všechny zákroky se mnou předem konzultovali, netrápili mě v průběhu monitorem a opravdu měli snahu o co nejpřirozenější porod. Oddělení šestinedělí už je pravda trochu jiná story… ale to by bylo taky na jiný článek 🙂
Tak doufám, že jsem ukojila vaši zvědavost či rozptýlila případné obavy 😀 Docela by mě zajímalo přečíst si podobný článek z pohledu Péti – protože to mám přecejen celé trochu v mlze, zato on byl „při smyslech“ celou dobu. No, možná ho zkusím přemluvit k nějaké „otcovské“ glose, co říkáte :D…?
Konečně jsem si našla chvilku, abych zavzpomínala a zrekapitulovala naše letošní léto. Tolik zážitků! Tři svatby mých nejmilejších – jedna hezčí než druhá. Pár hudebních festivalů, absolvovaných dokonce i s Olím. Bezpočet krásných výletů a procházek zalitých sluncem. Aniččiny a Olího křtiny a jeho první setkání s tetou a strýcem z Ameriky. Moje třicetiny… Na co vzpomínat dřív :-)?
Tohle léto procházkám s kočárkem opravdu přálo. Deštivé dny bych spočítala na prstech, byli jsme s Olím venku v jednom kuse. Tak jen na ukázku pár našich oblíbených vycházkových destinací :-)…
A co teprv letošní svatební sezóna! Abychom se měli neustále na co těšit, svatby našich přátel byly rovnoměrně rozvrženy, na každý měsíc jedna 🙂 Vzpomínáme rádi na každou z nich – Terezčin a Ottíkův „fesťák“ pod širým nebem v Třebovli, rovněž open air svatbu Míšy a Evky na statku v Honěticích i na svatbu Chropyňáků Pavči s Mirou, kteří dojeli na obřad stylově na mašinách 😉
Fesťák v Třebovli
Na statku v Honěticích
Na svatbě Chropyňáků
Podnikali jsme celé léto spoustu výletů, ale snad ze všeho nejradši vzpomínám na vytoužený výlet na Karlštejn, kam mě Péťa vzal k mým třicetinám. A potkali jsme tam Pavla Zedníčka 😀
Měli jsme to zkrátka nabité. Takže občas bylo moc fajn probudit se ráno s pocitem, že nemusíme vůbec nic :-)…
Jak jste si léto užívali vy? Přestože na podzim a zimu jsem se nikdy moc netěšila, věřím, že si s Olím najdeme způsob, jak si to nadcházející období udělat co nejvíc pestré a za čtvrt roku (v častější intenzitu článků „v obrazech“ už jsem přestala věřit :D) zase nebudu vědět, kterou fotku sem vybrat dřív…
…aneb vzpomínka na jeden z posledních teplých dnů toho letošního nekonečného léta. Škoda, že už je asi definitivně za námi, ale užili jsme si ho dosyta. Od těch prvních dnů, kdy najednou přes noc vykvetly šeříky a já kolem těch voňavých keřů kulhala za kočárem – jen okolo bloku a zpátky, dál jsem nedošla. Připadá mi, že léto bylo snad celou tu dobu, co je Olí na světě 🙂
