Rubrika: Za velkou louží

A už je to tady…první společensky náročný den 🙂 ! Promoce začínají oficiálně až ve dvě odpoledne průvodem absolventů, takže ráno máme ještě relativně volné. Během snídaně se konečně seznámíme s našimi spolubydlícími. Všechno jsou to sympatičtí mladí doktorandi z univerzity. Jméno toho prvního nějak přeslechnu :D, nicméně ochotně nám nabízí, ať si bereme jídlo z ledničky (kterou nejspíš nikdy nikdo neumýval, ehm :D…) a během snídaně se mě zvědavě vyptává na moje studia a rodnou vlast :D. Druhý se jmenuje Sean a na privátě se moc nepotkáváme. Vypadá jako hodně sportovní typ :D. Třetí je blonďatý Adam, který nám u snídaně prozradí, že jeho předci se do Států přistěhovali ze Slovenska :-). Zajímá se, jestli už jsme navštívili Boston a když zjistí, že tam máme namířeno až v pátek, donese nám k zapůjčení mapu města a průvodce s nejzajímavějšími památkami.

Po snídani se vydáme procourat Cambridge a nakoupit pár pohlednic a samozřejmě pro ledové kafe do Starbucks…už se mi začíná trochu zajídat, ale stejně si zas dám :D, sluníčko dneska totiž opravdu připaluje. Konečně si připadám celkem odpočatá. Navíc jsem ráda, že nám kluci u snídaně prozradili heslo na wifinu a podařilo se mi připojit na net a dát vědět světu, že žiju :-)…a v ISu mi zasvítil zápočet ze správy, v což jsem věru nedoufala 🙂 !!! Ve stínu u sochy Harvarda si dáme sraz s Lukem, naplánujeme odpolední program a vydáme se domů na chvíli si odpočinout a psychicky se připravit na zahájení promocí. Cestou domů potkáme na Broadwayi našeho spolubydlu (zrovna toho, jehož jméno neznám :D…) venčícího nádhernou chlupatou kolii :o). Poté, co se s ní pomazlím, pochopím z jeho žvatlání, že nás chtějí spolubydlové ještě předtím, než odjedeme, pozvat někam do města na večeři. Naši se trochu zděsí, protože jejich angličtina je dost bad :D, nicméně já se těším, že se o klucích dozvíme zase něco víc.

Ve dvě hodiny už stepujeme na hlavním yardu v kampusu, kde se začínají srocovat davy studentíků v hábitech, připadám si jak v Bradavicích :D. Vyfotíme si bráchu v taláru a to už se začíná studentský průvod rozcházet. U Harvardovy sochy (ano, navzdory všemu je to prostě perfektní místo k focení :D…) pózují skupinky absolventů, tak tam Luka, Melissu,Maríu a Daniela, kteří kráčí v průvodu pohromadě, taky vyblejskneme a jdeme si vybrat nějaké stinné místo u kostela. Studenty naženou do chrámu a začne mše, během které sluníčko pěkně připaluje, takže jsem během chvilky spálená :(…než se vrátím domů, tak z toho snad bude hezké opálení:D…Studentská mše je dlouhá, tak s tatím chvíli couráme po areálu a fotíme.

Po obřadu následuje veliké skupinové focení na schodech Widenerovy knihovny. Absolventů je tolik, že nemáme šanci bráchu v tom davu najít, takže mu musíme zavolat, abysme věděli, do kterých míst směřovat objektiv.

Po hromadném focení si mají drazí rodičové konečně s kým pokecat – brácha nám totiž představí svého kamaráda Jána ze Slovenska, s kterým studoval už na AC a který promoval minulý rok. Teď už tady v Cambridge pracuje pro MIT. Já jsem koneckonců potěšena neméně, protože kafe s takovým fešákem (nojo, ty vlasy :D…) mi určitě budou holky doma závidět 😀 ! Do večerní párty máme ještě dvě hodinky času, a tak si jdeme sednout na zahrádku do jedné nedaleké kavárny. Většinu času se bavíme o škole, protože Jána hodně zajímá náš systém vysokého školství, tak líčím veselé historky z právnické fakulty i naši čerstvou aférku o plagiátorství. Taťka vzpomíná na mladá léta na výšce 😀 a odpoledne plyne tak příjemně, že než se nadějeme, už je čas vyrazit za řeku, kde se na stadionu koná párty :D. Jánovi se v naší společnosti evidentně zalíbí a zatouží vydat se na párty s námi , takže brácha zapojí konexe a shání mu po kamarádech volný lístek. Záhy se zadaří a tak se vydáváme přes Charles river konečně se pořádně nadlábnout. Cestou mi Ján ukazuje dům, ve kterém byl údajně vymyšlen Fejsbuk. Tuto památnou budovu samozřejmě hnedka fotím Péťovi :-).

Na stadioně už to žije a rautové stoly se prohýbají jídlem. Nemám moc hlad, tak si nakládám od všeho jen trochu –  jak se záhy ukáže, chutná to všecko vesměs stejně :D…Na party nás brašule seznámí konečně i se svým druhým spolubydlícím – Thomasem z Estonska a také s absolventem z naší vlasti  – pražákem Šimonem a jeho rodiči, s kterými strávíme zbytek večera. Šimonova maminka, paní Mahlerová, se zajímá, jak to vypadá na Lukově koleji, a očividně je unešena z krbu, který mají na pokoji. Brašule však záhy odhalí, jaká další tajemství jejich krb skrývá…:D. Bydlí totiž v posledním patře a nahoře na komíně hnízdí ptáci…“…a když někdy trochu víc zafouká, tak propadnou komínem dolů a vy se pak v noci nestačíte divit, že vám lítá pták po pokoji…“ :D:D:D  Jo a krom ptáků v krbu 😀 mě toho večera ještě zaujalo, že Šimonův dědeček byl v „Uvolněte se, prosím“. Jestli ten díl najdu, tak sem hodím alespoň odkaz…(EDIT. Na díl s Šimonovým dědečkem se můžete podívat zde 🙂 http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/208522161800003-uvolnete-se-prosim/) Zabalíme to někdy mezi osmou a devátou večer a jdeme se ještě projít k řece a nafotit si romantické zapadající slunce.

U lékárny se rozloučíme s Jánem, na kterého něco leze a jde se nadopovat, aby byl fit na další dva dny promocí, a vyrazíme taky rovnou do hajan…a věřte nebo ne, dneska uléhám na svou pofidérní matraci docela s láskou. Jsem tak znavená, že jsem vlastně zatraceně ráda, že ji mám, holku moji nepohodlnou :D…

V denním světle se přecejen náš nový příbytek nezdá tak děsivý jako včera po příjezdu. Každopádně o dobrém spánku se nedá vůbec hovořit. Zmátořím se a dohrabu se do koupelny, abych s počátečním sebezapřením odhrnula závěs a otestovala sprchu.

Vzhledem k tomu, že brácha nám zapomněl nakoupit proviant, vydáme se na snídani někam do města. Přímo v ulici zapadneme do první slušně vyhlížející kavárny, kde záhy objevím tajemství Starbucks kafe :D. Když Luk někdy ve druháku přiletěl na Vánoce domů a sháněl se po něm na Ruzyni, vůbec jsem nevěděla, o čem mluví :D. A myslím, že u nás je to záležitost populární asi stejně jenom v Praze. Každopádně musím říct, že to má jisté kouzlo nosit si ledové kafe po ulici a cucat ho brčkem :D…Posnídáme  teplé rohlíčky a mezitím napíšeme Lukovi, kam má za náma přijít, protože chceme jít společně vyzvednout jeho talár :-).

Ještě předtím nás ale vezme na prohlídku celého kampusu. Poprvé od příletu jsem tady něčím opravdu unešená. Promoce začínají oficiálně až v úterý, a tak je tady dneska ještě klid. Před knihovnou, kde se bude ve čtvrtek konat hlavní obřad, už je ale srovnáno moře židlí a všude vyvěšené červené vlajky s heslem Veritas :-). Chceme se podívat do kostela, ale tam už se chystá výzdoba na zítřejší mši, tak se alespoň vyfotíme před ním a pokračujeme areálem dál. Brácha nám ukáže koleje, kde bydleli významní absolventi 😀 i ty, kde bydlel on sám v prvních letech na univerzitě. Prolezeme i pár poslucháren a pak se jdeme mrknout na opravdový architektonický skvost – Widenerovu knihovnu, která vznikla na počest Harryho E. Widenera, který zahynul na Titanicu. Co mě každopádně totálně odbourá, je Lukova hláška, když procházíme kolem sochy zakladatele univerzity: „Jo a až se budete chtít vyfotit u té Harvardovy sochy, tak na ni prosimvás nešahejte, studenti na něho chčijou…“ :D:D:D No nic :D… Během prohlídky kampusu potkáme Lukovu kamarádku Maríu a její rodiče, kteří přijeli z Bulharska, takže se hnedka seznámíme a to už je čas vyrazit pro talár a pro vstupenky na tu děsivou třídenní slavnost 8-)…

Další zastávkou na naší štaci je bráchova aktuální kolej, na kterou jsem teda hodně zvědavá :D…Předchozího večera se nás snažil přesvědčit, že náš privát je oproti jeho koleji naprosto luxusní, ale měla jsem zato, že to byly jen takové utěšující řečičky…no jak se to vezme 8-). Mít na studentském bytě krb je asi celkem nadstandard, ale když brašule začne líčit, že tímm krbem lozívají myši, vůbec nepochybuju o tom, že mluví pravdu :D. Všudypřítomný binec ani matrace místo postele už mě vůbec nepřekvapí…Luk jen suše praví, že to jsme teda neviděli holčičí pokoje, že ty jsou mnohem větší bordelářky a že by se nás tam štítil zavést :D…To už se hrabe z postele Lukův německý spolubydlící Daniel a vyptává se nás, jaký jsme měli let. Brzo se jde ale dát trochu do pořádku, protože mu má dneska přiletět maminka :D. Než nám brašule nachystá pití a předvede promenádu v taláru :D, celé doupě důkladně zdokumentuju a pak celá zmožená a zpocená zapadnu do křesla – předpověď počasí skutečně nelhala. Luk nás provede po celém zbytku Adams housu – jeho koleje – ukáže nám jídelnu, kde nás během promocí bude čekat nějaký raut, a místo, kde mu budou předávat diplom, a pak za rohem narazíme na jeho přítelkyni Melissu, s kterou se vydáme na oběd.

Melissa je z New Jersey a zpočátku mám dost problém porozumět její angličtině. S dobrým jídlem ale opadnou zábrany a tak jí hnedka musíme vylíčit včerejší storku s rozpadlým stolem :D…Po obědě nám jde brašule koupit kábl, protože v Americe mají jiné zásuvky než v Evropě, a simku, neboť zjistíme, že nás vyjde levnějc než volat s mým tarifem.

Navečer se vydáme na obhlídku ostatních fakult (samozřejmě si musím vyfotit tu právnickou :D!), nejvíc mě zaujme ta přírodovědecká, která má ve zdi vytesaná různá zvířata, tak fotím jako divá. Jsem ale pořád strašně vyčerpaná z časového posunu a nepomůže ani Starbucks coffe :D…Luk nás vezme ještě na výbornou čokoládu a sendvič, nicméně mně hlava padá únavou na stůl, a tak se vrátíme zpátky k univerzitě, kde se naše cesty rozchází. Uděláme si v areálu ještě několik hezkých fotek a přečteme si na plánku, jaké ceremonie nás zítra vlastně čekají. No a pak se teda odhodlám zapózovat i u toho slavného Harvarda…ale nešáhnu si 😀 😀 :D…

Tak dneska snad konečně potěším všechny ty, kteří nedočkavě vyhlížejí na mém blogýsku první zprávy z druhého břehu Atlantiku :-)…Program tu máme opravdu nabitý – dnes oficiálně začaly třídenní promoce (nojo, žádní troškaři :D) a z dvouhodinové pauzy v programu už mi zbývá jen pár minut. Příspěvky asi budu průběžně doplňovat, abyste si mohli přečíst aspoň něco. Na psaní tu popravdě moc klidu nemám, protože mi tu věčně žvatlají rodičové se slovníkem, pokoušejíce se naučit pár nových anglických výrazů – všichni jsou tu totiž strašně komunikativní :D…

Ale abych začala pěkně popořádku – naše cesta se skládala ze čtyř dílčích úseků, z nichž ten poslední – sedmihodinový let přes Atlantik – byl už celkem otravný a ikdyž jsem měla plný batoh čtiva, neměla jsem chuť ho ani vytahovat. Z Km jsme vyráželi s bratránkem v neděli v 7 ráno a naše první cesta vedla do Veselí k tetě a strýcovi, kteří nás měli vést na letiště do Vídně. Během jízdy nám teta – zkušená to cestovatelka – líčila, že nejlepším způsobem, jak přežít dlouhý let, je vybrakovat palubní bar :D. Její radu jsme si vzali k srdci především v poslední etapě naší cesty 8-)…Před půl 12 už jsme stáli na vídeňském letišti a hledali ten správný terminál. Na létání je otravné hlavně to všudypřítomné dlouhé čekání – na otevření odbavovacího okýnka, na samotné odbavení, na čekování příručních zavazadel, na nástup do letadla…Co nás ale přecejen naladilo bylo krásné počasí, které nás ve Vídni přivítalo a které jsme si doma v ČR už pěkně dlouho neužili. Brašule nás varoval, že v US nás čekají 28mi stupňová vedra, alespoň podle předpovědi, takže jsme se měli ještě na co těšit :D.

Let z Vídně na londýnské Heathrow byl úžasný. Odlétali jsme o čtvrt na 3 za nádherného jasného počasí, takže jsme si z výšky mohli prohlédnout celé Německo, pobřeží Severního moře a hlavně Londýn, Tower bridge, arénu ve Wembley O:-), Windsorský zámek…byla jsem z toho vážně unešená a když nás při výstupu z letadla udeřil horký letní vzduch, hříšně jsem si pomyslela, že bych se nejradši vykašlala na celou Ameriku a zůstala tady :D… Na Heathrow nás čekal náročný úkol přemístit se z jednoho terminálu na jiný, umístěný na úplně opačném konci letiště. Z toho přesunu jsme původně měli dost obavy, ale nakonec tam bylo všechno tak perfektně označené, že se nešlo nikde ztratit. V Londýně už na nás padla trochu únava, ale především hlad, protože co se týče jídla, tak nás v prvním letadle tak trochu ojebali 😀 – podle mě teda dvě čokoládové tyčinky na dvě a půl hodiny letu nejsou žádné občerstvení 😀 ! Po půl 8 večer už jsme se odlepovali z půdy britských ostrovů a čekala nás asi nejnáročnější část cesty, ta, z které jsem měla největší strach. Abych zodpověděla dotaz v Terčině komentáři – samozřejmě, že jsem se bála, při startu i při přistání jsem v ruce drtila chudáka želvu Božku, div nevypustila duši :-)…ale na druhou stranu to byl i tak trochu příjemný adrenalin a věřte mi, že v polovině Atlantiku už ani tak nemyslíte na to, že jste v letadle a pod vámi jen oceán, jako spíš na to, že se chcete už konečně projít někam dál než jen v uličce mezi sedadly nebo si dát aspoň nohu za krk :D, MP3ku už nemůžete ani poslouchat, z vysílaných filmů jste zhnusení a vašim nejoblíbenějším programem se stává kanál 13, kde vysílají na mapě vaše letadýlko, kterak se hlemýždí rychlostí pohybuje přes Atlantik do vaší vysněné destinace…ano, ten sedmihodinový let byla opravdu neuvěřitelná pruda a už se vůbec bráchovi nedivím, že jezdívá tak málo domů 😀 !!! S jídlem jsme se nicméně měli tentokrát o hodně líp. Nabušení letušáci pořád chodili okolo a vyptávali se, co si budeme přát, takže jsem ani neměla moc šancí to zalomit. Poslední hodina ve vzduchu už byla opravdu nekonečná. Let každopádně proběhl v poklidu, jediné turbulence nás zastihly nad zálivem svatého Vavřince a to už jsme byli od Bostonu coby kamenem.

Z příletu naši byli dost nervózní,protože na tom ani jeden z nich s angličtinou není kdovíjak dobře a museli se při pohovoru na letišti spolehnout na mě, což dost podkopalo jejich rodičovskou autoritu :D, neboť jsem se jejich strachu nepokrytě vysmívala a těšila se, že si konečně s někým pořádně pokecám anglicky. Na pasové kontrole jsme zjistili, že nemáme vyplněné všechny dotazníky, které nám rozdávali v letadle. Instruktážní video, co nám na palubě pouštěli, jsem proklimbala, a rodičové mu samozřejmě nerozuměli :D, takže jsme se na řadu dostali až jako poslední a úřednice se chtěla trochu vybavovat :D…každopádně jsme bez problémů prošli, zkontrolovaly se otisky, vyzvedli jsme batožinu a to už nás brácha čekal v hale a sháněl taxík :-)…

Během 15ti minutové jízdy jsme si naplánovali celý program našeho amerického pobytu 😀 a to už jsme stáli na Broadwayi a brácha nás vedl k bytu, který pro nás pronajal. Mamka byla unešená z krásných stylových baráčků v ulici, ovšem nadšení záhy opadlo, když jsme vešli dovnitř :D. Ještě předtím nás u dveří přivítala sousedovic krvelačná bestie, nejspíš pes, ikdyž dost možná prase :D. Už to mě mělo varovat a něco mi připomenout…žeby Chrlice 😀 ??? Pokojík o deseti metrech čtverečních s matracema místo postelí je podle všeho americkým (nejen) studentským standardem a o tom, že se tady pravděpodobně nikdy neuklízelo ani nevětralo radši nemluvím. Nicméně právě díky chrlické zkušenosti jsem se v novém prostředí poměrně rychle aklimatizovala a smířila se s faktem, že hadr, co se válí po podlaze, je vyfouklá matrace, na které budu v budoucích 12ti dnech spát :D…o poznání víc konsternovaní ovšem byli naši. Ve snaze trochu je rozveselit jsem se rozvěrně vyhoupla na stůl a se slovy „Není to sice zrovna hotel Ritz…“se milý stůl během několika vteřin zřítil k zemi :D. Brácha se snažil zachraňovat stolní lampu, ale nemohl ji vytrhnout ze zásuvky, já držela uraženou nohu, naši lamentovali…no prostě groteska k popukání 😀 😀 😀 !!!!! Hnedka jsem se zaradovala, že mi tuhle dobrodružnou story nikdo nebude věřit. Hehe, a pak si člověk řekne – Amerika :D…Nicméně nakonec jsme se s Lukem shodli, že můžem být rádi, že se stůl zhroutil hned a nespadl mi na hlavu, protože jsem pod ním měla spát :D…

Kuchyň ani koupelna už výsledný dojem nezlepšila. Vana místního typu se u nás vyráběla snad ještě za Rakouska-Uherska a předpotopní závěs a záchodová mísa, která se s váma hýbe :D, už jen dokreslili celkovou atmosféru :D. Co se týče kuchyně, shodli jsme se na tom, že není radno se tu čehokoliv dotýkat :D…Jak se ovšem říká, ráno je moudřejší večera, a my jsme díky časovému posunu byli na nohou už téměř 24 hodin. No a tak jsem si nafoukla tu svou děsivou matraci a otevřela si spacák, co mi brácha sehnal od nějakého kamaráda (vduchu jsem doufala, že se umývá aspoň jednou denně 8-)…), vyprovodila Luka ke dveřím a zalehla…a vduchu si říkala, že tohleto mi teda rozhodně nikdo doma nebude věřit :D…