Rubrika: Z knihovničky

Toto jaro přineslo do mé literární rubriky pouhé dva tituly, ale i tak věřím, že vám třeba budou inspirací při balení čtiva na dovolenou 🙂

Erik Tabery – Opuštěná společnost

Čím jsem starší, tím víc mě zajímá naše minulost. Právě v ní je třeba hledat odpovědi na řadu otázek, které nás pálí v současnosti. I to je důvod, proč je tato Taberyho esej v mých očích tak důležitým počinem. A mimo jiné shrnuje všechny důvody, proč jsem před rokem při prezidentských volbách nevhodila do urny hlasovací lístek našemu aktuálnímu prezidentovi…

Když prezident mluví vulgárně, je to stejné zneuctění státu, jako když někdo zapálí ústavu.

Erik Tabery v této skvělé analýze vývoje naší společnosti od první republiky až po současné dny přichází se spoustou trefných postřehů i důležitých politických souvislostí, které náš vývoj směrovaly. Sám autor ji velmi přiléhavě označil za „rozmluvu s minulostí o naší budoucnosti“. A já myslím, že abychom se vyvarovali starých chyb, není od věci čas od času pozvání na takovou rozmluvu přijmout. Lidé, čtěte…

Paul Auster – Collected prose

Některé knížky syslím ve své knihovně roky, než se mi je podaří přečíst. To je i případ tohoto souboru tvorby amerického autora židovského původu, Paula Austera, kterou jsem dostala od bráchy… ehm, k osmnáctinám (což je, přiznejme si, už hodně dávno 🙂 Bohužel mám u knih v angličtině ten problém, že je pro mě obtížnější se do nich začíst, a tak i tato dlouho čekala na svou chvíli. Austerova angličtina je naštěstí velice dobře „čitelná“ a jeho styl psaní poměrně čtivý. Soubor „Collected prose“ obsahuje nejen několik jeho autobiografických děl (z nichž mě zaujala především pilotní Invention of solitude, odhalující temnou rodinnou historii), kritických esejí či článků vytvořených k nejrůznějším příležitostem, ale také za mě asi nejzdařilejší kapitolu True stories, obsahující pestrou mozaiku drobných příběhů z každodenního života, v jejichž zachycení podle mě tkví hlavní Austerův talent.

Paul Auster je autor, který pozornosti českého čtenáře k jeho škodě dosud uniká, proto po něm rozhodně neváhejte sáhnout – nemálo jeho knih už bylo přeloženo i do češtiny!

Po dlouhé době se mi do rukou dostalo něco skutečně mrazivého a zatraceně napínavého! Thriller Nenechám tě odejít, který mi zaslalo k recenzi knihkupectví Megaknihy.cz, sází na silné téma domácího násilí.

Hlavní hrdinka Lindsey v minulosti utekla spolu se svou dcerou Sophie od despotického manžela Andrewa. Po letech se opět postavila na vlastní nohy, vybudovala si nový domov, našla přítele… Život by běžel poklidně dál, kdyby se k ní nedonesla zpráva, že Andrew byl propuštěn z vězení a nezačaly se jí najednou dít děsivé věci. Vloupání do domu, otrávení psa, napadení přítele… po všech těchto zážitcích je víc než jasné, že Lindsey má ve svém okolí někoho, kdo se jí chystá ublížit. Je to však skutečně Andrew, kterého k Lindsey táhnou nevyřízené účty z minulosti, nebo za tím vším stojí někdo docela jiný?

Mrazivou přítomnost popisovanou samotnou Lindsey prokládají flashbacky do minulosti (v nichž líčí neméně hororové věci, kterých se na ní Andrew dopouštěl) a také kapitoly vyprávěné Lindseynou dospívající dcerou Sophií. Kniha má skvělý spád a její autorka mimořádný dar udržet čtenáře v napětí a nejistotě téměř až do finále, které celý příběh rozuzlí.

Mně osobně se podařilo pravdu odhalit jen pár stránek před Lindsey a možná mě závěr knihy svou nepravděpodobností i maličko zklamal, ale silný čtenářský zážitek mi to ani tak nepokazilo. Pokud hledáte knížku, která vám i v letních vedrech navodí husí kůži, Nenechám tě odejít je můj žhavý tip! Stupňující se napětí bez zbytečné omáčky okolo je zárukou, že vás kniha přibije do křesla, dokud nezjistíte, jak to celé dopadne.

Přestože zima byla pro nás všechny dost náročným obdobím, několik titulů jsem za dlouhých zimních večerů postupně přelouskala. Dva z nich jsem recenzovala pro Megaknihy.cz – a o těch zbývajících vám své dojmy povím dnes.

Jan Hnízdil – Mým marodům

O psychosomatiku se zajímám už mnoho let, a proto mi jméno asi nejznámějšího českého lékaře celostní medicíny rozhodně není cizí. Knížka nazvaná příznačně Mým marodům je plná článků z jeho lékařské praxe, ale i kritických fejetonů na různá témata z oblasti zdravotnictví a politiky. Z dnešního pohledu už je řada textů poněkud zastaralá, protože reagují na kauzy staré několik let, ale na druhou stranu je docela vtipné číst si je se znalostí, jak jejich hlavní aktéři nakonec dopadli (třeba takový David Rath). A mimořádně úsměvné jsou i texty věnované prezidentu Klausovi. Co se týče antipatií k jeho osobě, v tom bychom si s panem Hnízdilem vážně rozuměli :))

Tomáš Poláček – STOP

Novináře Tomáše Poláčka jsem prvně zaregistrovala přes Terezku, pak mě zaujal rozhovor s ním v DVTV a teprve poté se mi do rukou dostaly jeho knihy. Jsem milovnice cestopisů všeho druhu a byť se tenhle svou formou žánru vymyká a nejedná se o typický cestopis, příběh o tom, jak se autorův vztah ke stopu postupně vyvíjel, je skoro stejně tak napínavý, jako vyprávění o jeho stopovací cestě kolem světa, které tyto vzpomínky prokládají. Musím říct, že místy jsem se o hlavního hrdinu docela bála, ale vzhledem k tomu, že po jeho jízdě z Prahy do Ohňové země následovala cesta do Afriky, o níž také vyšla kniha, čtenář odtuší, že to nakonec snad všechno dobře dopadne 🙂

Když se řekne Valašské Meziříčí, vybaví se mi hned několik střípků. Gabra a Málinka – moje nejmilovanější dětská knížka! A pak přestupní stanice na trase tábor Jablůnka. Nádraží, kde z rozhlasu hrála znělka „My jsme Valaši“ :-). Teď k těm střípkům přidávám jeden další, o poznání temnější. Právě do Valašského Meziříčí umístila zdejší rodačka Hana Mornštajnová děj svého románu Hana…

Tuhle knihu předchází její pověst a musím říct, že zcela právem. Ač toho o holocaustu bylo už napsáno mnoho, Hana se skutečně vymyká. Možná tím, že více než na konkrétní popis hrůz a zrůdností války se zaměřuje na mezilidské vztahy hlavních postav. Možná tím, že je vyprávěna z pohledu dvou generací – válkou nepoznamenanou Mirou a posléze její podivnou tetou Hanou, která přežila Osvětim. Možná tím, že příběh jedné židovské rodiny se odhaluje postupně, kousek po kousku, aby do sebe v závěru všechny dílky zapadly a děj vygradoval hořkou pointou…

Když v 50. letech vypukne ve Valašském Meziříčí epidemie tyfu, na jejíž následky zemře několik lidí, devítiletá Mira se během pár dnů stane sirotkem. Její jedinou přeživší příbuznou, k níž se má nyní nastěhovat, je podivínská teta Hana. Mira v tu chvíli netuší nic o peklu, kterým si její teta za války prošla ani o tom, jak odlišným směrem se mohl život celé její rodiny ubírat, kdyby roku 1938 z Valašského Meziříčí odešel jeden dopis…

Hana je jedna z těch knih, která vás zcela pohltí a vtáhne do děje takovým způsobem, že pokud jste nuceni v průběhu čtení knihu odložit (a dobrovolně ji rozhodně neodložíte, to mi můžete věřit), v mezičase se k ní budete v myšlenkách neustále vracet a přemítat, jak to asi s postavami bude dál. A ano, ačkoliv třeba patříte k těm lidem, které knížky obvykle nedojmou, tady si radši ty kapesníky připravte…

Musím říct, že tentokrát jsem měla při volbě recenzního výtisku od knihkupectví Megaknihy.cz opravdu šťastnou ruku. Byť se nejedná o čtení nijak veselé ani oddechové, čas strávený s takto hlubokou knížkou byl dobrou investicí. A protože na mateřské je volný čas skutečně nedostatkovým zbožím, můžete to brát jako to nejlepší doporučení 🙂

Tato knížka patří mezi žánry, které obvykle při čtení nevyhledávám, ale na druhou stranu občas s radostí sáhnu i po literatuře z jiného soudku. Proto jsem ráda kývla na nabídku knihkupectví Megaknihy.cz zrecenzovat román jedné z nejprodávanějších autorek v USA a rozšířit si tak zase trochu své literární obzory.

Hlavní „antihrdina“ King, drsný umělecký tatér s kriminální minulostí, se ve vyprávění příběhu střídá s Doe, dívkou, která trpí amnézií – netuší jak se jmenuje, odkud pochází ani proč po ní policie či někdo z rodiny nevyhlásil pátrání… Na první pohled dost nesourodá dvojice se setkává na večírku, kam se zoufalá Doe vydává nabídnout své tělo s vidinou vymanění se z nebezpečného života na ulici. King se ze zištných důvodů, které čtenáři zůstávají téměř až do konce knihy skryty, Doe ujímá, ale nakonec mezi nimi samozřejmě dochází k milostnému poměru… Toliko k ději asi stačí, abych snad nevyzradila nějakou pointu ;-).

No a teď k mým dojmům… Musím říct, že jsem byla knížkou dost překvapená. Od autorky jsem nikdy nic nečetla (vlastně jsem o ní ani nikdy neslyšela), ale tak nějak jsem podle popisku čekala napínavý thriller. Ve výsledku se ale jednalo spíš o takové drsnější a vlastně i zábavnější 50 Shades of Grey… Krom množství erotických scén (které mi přišly o dost lepší než ty v 50 odstínech šedi :D) jsem byla zaskočená i všudypřítomnými vulgarismy na jedné straně, ale v některých pasážích zároveň i nepatřičně spisovnou mluvou postav na straně druhé. Tento kontrast mě občas vyloženě praštil do očí. Netuším, zda se nejedná spíš o chybu překladu, ale každopádně to působilo celkem zvláštně.

Co se týče zápletky, ta mi přišla dost „mimo realitu“, stejně jako těžko uvěřitelné charaktery hlavních postav. A to je pro mě v tomto žánru (stále věřím, že se mělo jednat o thriller) docela problém. Drsňák a kriminálník King, který na jednu stranu neváhá provrtat kdekomu na potkání hlavu kulkou, aby postupně v knize odhalil svoji ušlechtilou a laskavou duši…? To bylo prostě jak vystřižené z červené knihovny, nezlobte se na mě 😀

Jestli ono to nakonec nebude tím, že za poněkud temnějším obalem se skutečně skrývá spíš dívčí románek! Ve výsledku tedy pro mě byl King žánrovým zklamáním. Brakovou literaturu jako takovou neodsuzuju – naopak si na mateřské ráda přečtu něco oddechového a vlastně jsem byla až do konce celkem napjatá, jak se Kingova postava ve finále vyvrbí, ale na knihu od nejprodávanější autorky v USA je to za mě prostě trochu málo.

Na závěr už jen dodám, že kniha měla místy strašně zvláštní typografii, která při čtení zpočátku, než si na to člověk zvykl, docela rušila. Dá se nad tím přivřít oko, ale celkový dojem to přesto kazí.

Díky Péťově služební cestě jsme na podzim strávili s Olím docela dlouhé „prázdniny“ v Kroměříži a během nich bylo i víc času na čtení. Tak to tady po dlouhé době zase trochu rozjedem 😀

Sophie Kinsella – Vzpomínáš si?

Na úvod zase jedna oddechovka od mé oblíbené Sophie Kinselly. Hlavní hrdinka Lexi se probouzí po autonehodě v nemocnici a zjišťuje, že u ní došlo k amnézii – z posledních 3 let svého života si vůbec nic nepamatuje. Přitom se prý stalo tolik zlomových věcí – povýšili ji v práci, z dřívějšího outsidera se stala kráska v obleku od Armaniho a hlavně – na ruce se jí vyjímá překrásný snubní prsten… Z nadějné zápletky se bohužel v půlce knihy stává trošku laciný románek, který postrádá aspoň špetku uvěřitelnosti. Za mě je to tedy asi to nejslabší, co jsem zatím od Sophie Kinselly četla, ale i tak jsem knížku s napětím zhltla, abych se co nejdřív dozvěděla, jak to celé dopadne 🙂

Veronika Hurdová – Krkavčí matka?

Nojo, mateřská témata se holt dostávají už i do mé knihovničky, ač jsem se tomu zpočátku vyhýbala. „Krkavčí matka“ je ale přecejen trochu jiná, jak už asi název napovídá. Nese v sobě jistou naději, že fakt nemusíte být dokonalým rodičem, aby vaše děti byly šťastné a spokojené. To samozřejmě každý z nás dobře ví, ale v dnešní době je tlak na výkon tak veliký, že není vůbec od věci nechat si od zasloužilé matky tří ratolestí zas a znovu vštípit do hlavy, že děti vlastně nepotřebují hračky a můžete je nechat skákat v kalužích nebo olizovat sousedovic plot, aniž by to zanechalo nesmazatelné šrámy na jejich dětských duších 🙂

Petra Soukupová – Zmizet

No a na závěr taky jedno těžší sousto. Knížky Petry Soukupové rozhodně nepatří k těm nejveselejším. Vlastně je mi z nich vždycky dost těžko na duši, ale přesto je v nich něco, co mě nutí číst dál a dál. Zmizet je povídková kniha, jejímž stěžejním tématem jsou, jak už je u Petry Soukupové zvykem, komplikované rodinné vztahy. V tomto případě jsou popisované z pohledu dětí, což je činí ještě dramatičtějšími. Hned první povídka „Zmizel“ má dost mrazivou zápletku a ze všech tří je nejdepresivnější. Druhá povídka „Na krátko“ se mi líbila asi nejvíc, přestože její hlavní hrdina byl naprosto otřesnej nevychovanej fracek, kterej by si zasloužil akorát pár facek (a taky že jich v knize pár utrží :D), ale (můžu-li lehce spoilovat) jako jediná má vcelku pozitivní vyznění. A závěrečná povídka Věneček, retrospektivně líčící dávný konflikt mezi dvěma dnes už dospělými ženami, je sice ohromně napínavá, celou dobu graduje, ale to závěrečné finále je za mě tak nějak nepovedené. Tak či tak pro mě kniha Zmizet rozhodně nebyla zklamáním a můžu-li na základě svých dosavadních čtenářských zkušeností soudit, Petra Soukupová je za mě rozhodně jeden z největších talentů současné české literatury.

Krom občasného klidu během kojení teď bohužel na čtení moc času nemám. Na co se ovšem těším už teď jsou chvilky, kdy budu předčítat Olímu ze svých nejmilejších dětských knížek. A samozřejmě se snažím sledovat i novinky na poli literatury pro děti. Tak jsem ostatně jednoho dne objevila i tuto knížku od dvojice autorů Marie Štumpfová (ilutrace) a Jiří Dvořák (texty) a na první pohled se do ní zamilovala.

Kniha s půvabnými ilustracemi dětským čtenářům ukazuje zajímavá fakta ohledně spánku domácích i exotických zvířat – na jejích stránkách se tak setkáte např. s krajtou, ledním medvědem, plameňákem či žirafou a dozvíte se, v čem se jejich spánek liší od toho lidského. Já třeba konečně zjistila, proč spící plameňáci stojí na jedné noze 🙂

My s Olim už jsme si celou knížku společně přečetli. Olimu se na ní zatím nejvíc líbí ty překrásné veliké obrázky (které se marně snaží uchopit :-), ale časem určitě ocení i krátké povídání o jednotlivých zvířátkách, které si přímo říká o předčítání na dobrou noc.

Knížku „Jak zvířata spí“ vydalo nakladatelství Baobab a do naší knihovničky si našla cestu v rámci spolupráce s knihkupectvím Megaknihy.cz

Tento článek tu mám už nějakou dobu předchystaný, ale dosud nebylo kdy ho uveřejnit. Pevně věřím, že se nejedná o na dlouhou dobu poslední příspěvek v literární rubrice… Přestože za posledních pár týdnů jsem neměla čas v klidu si přečíst ani Brněnský zpravodaj :D…

Alexandr Brummer, Michal Konečný – Brno nacistické

Poslední dobou moc ráda koukám na politické dokumenty o novodobých dějinách naší země a stejně tak čas od času ráda sáhnu po nějaké podobně laděné knize. Letos víc než kdy jindy je dobré si připomínat pohnuté události, které se odehrály za tu „krátkou“ stoletou historii našeho samostatného státu. Útlá kniha Brno nacistické je vlastně jakýmsi průvodcem po městě z doby, kdy nad Špilberkem vlála vlajka s hákovým křížem. Každá kapitola je věnována jednomu brněnskému místu či budově, které mají nějakou spojitost s obdobím německé okupace. Krom těch notoricky známých, jakými jsou Kounicovy koleje nebo Právnická fakulta, se v publikaci dozvíte zajímavé informace třeba o hradě Veveří nebo Židovském gymnáziu na Hybešově. A možná stejně jako já konečně zjistíte, kdo jsou všichni ti pánové, po kterých je dnes pojmenováno několik ulic v blízkosti brněnské fildy…

Alexandr Brummer, Michal Konečný – Brno účtující

Vzhledem k tomu, že se mi v knihovně povedlo sehnat celou brněnskou trilogii, bylo nasnadě, po jaké knize sáhnu hned v zápětí 🙂 Tento díl se zabývá dějinami města v letech 1945-1946, kdy ve vzduchu visela pachuť z šesti dlouhých let německé okupace a hlavně touha po pomstě. Ta pak zákonitě musela vyústit v nechvalně proslulý odsun brněnských Němců i řadu dalších událostí, které si s nacistickou krutostí rozhodně nezadaly…

Alexandr Brummer, Michal Konečný – Brno stalinistické

No a abychom to měli kompletní, nesmí chybět ani průvodce nejobsáhlejší, zahrnující časové období let 1948-1953. Ze všech tří dílů mi právě tento přišel asi nejméně zajímavý, i když samozřejmě opět přináší spoustu pro mě nových informací a souvislostí tehdejšího života v Brně.

 

Překrásné dětské knížky Miroslava Šaška z nakladatelství Baobab jsem měla v hledáčku už docela dlouho. Definitivně jsem se zamilovala, když jsem Šaška objevila ve vůbec největším knihkupectví, jaké jsem kdy navštívila – v newyorském Strand bookstore nedaleko Union Square. To jsem ještě odolala pokušení odvést si nějaký výtisk domů. Ale teď mám konečně důvod pořizovat do naší domácí knihovničky taky nějaké publikace pro děti! Proto jsem nelenila a požádala Megaknihy.cz o zaslání recenzního výtisku Šaškova cestopisu z Hong Kongu. To abychom jednou mohli vyprávět našemu mláďátku, kde jsme se s tátou zasnoubili 😀

Vzhledem k tomu, že původní vydání pochází z roku 1965, dnes už je samozřejmě spousta věcí v Hong Kongu trochu jinak a některé uvedené informace neplatí. V závěru knihy je každopádně shrnuto, co již není aktuální a co všechno se od Šaškových časů změnilo. Největší přidaná hodnota knížky je však samozřejmě v těch půvabných barevných ilustracích, které tak dokonale vystihují neméně pestrou atmosféru města!

Miroslavu Šaškovi, od roku 1947 žijícímu v zahraničí a pracujícímu např. v redakci Svobodné Evropy, vyšlo v letech 1959-1974 celkem osmnáct autorských ilustrovaných průvodců po městech a státech světa. V českém překladu se ale zatím objevila pouze část z nich, a tak pevně věřím, že se to časem změní. Jeho knížky se totiž snadno můžou stát takovou malou sběratelskou závislostí – nejen pro děti, ale i pro dospělé 😉