Rubrika: Z knihovničky

Dneska jen tak v rychlosti, protože deadline se neúprosně blíží a moje aktivita se v tomto směru bohužel moc nestupňuje 8-)… Abecedu komunismu jsem si půjčovala se záměrem zakomponovat z ní nějaké informace do diplomky, abych demonstrovala, jak se legální pojetí kriminality proměňuje v čase. Nakonec jsem informace čerpala odjinud, ale přesto jsem si knížku se zájmem přečetla. Téměř každé písmeno české abecedy zde má svou samostatnou kapitolu, která se týká vždy jednoho konkrétního pojmu, a ve které se vypráví skutečný příběh – povětšinou se jedná o životní osudy „obyčejných“ lidí, kteří s minulým režimem aktivně bojovali nebo se snažili před ním alespoň utéct na Západ. Díky řadě dokumentů, článků a koneckonců i vyprávění pamětníků má asi každý z nás jisté představy o tom, jak to tady za minulého režimu vypadalo, knížka však místy opravdu překvapí brutálností a šikanou, která byla vůči nepohodlným občanům v našem státě uplatňována. Kniha je doplněna bohatou obrazovou přílohou včetně kopií různých dokumentů, záznamů StB a tak dále. Z mého pohledu skutečně zajímavá, i když místy hodně drsná sbírka lidských osudů…

EDIT: Ke knize vyšlo také DVD se sérií krátkých dokumentů, které v podstatě dodržují koncept knihy – každý z nich vypráví jeden z životních osudů výše zmiňovaných osob. Pokud vás toto téma zajímá a nechce se vám číst knížku, všechny dokumenty najdete na stránkách České televize v i-vysílání. Jejich shlédnutí vřele doporučuju – jedná se o příběhy, které by neměly zůstat zapomenuty…

Ježíšek vyslyšel moje prosby a nadělil mi pod stromeček druhý díl „Milénia“ – taky jsem loni sekala dobrotu, žejo O:-)! Už jsem Vám říkala, jak strašně zbožňuju tlusté knížky? Tak tento díl je ještě tlustší než ten první, což je báječné, protože mi taková kniha alespoň dlouho vydrží. Dívku jsem si (velmi nezodpovědně) rozečetla ve zkouškovém a pak jsem trpěla, když jsem se učila na náročné zkoušky z financí a ze správy a nesměla jsem se na ni ani podívat. Po dosažení posledního zeleného políčka v ISu už mě ale nic neudrželo. Dívka, která si hrála s ohněm je podle mě ještě mnohem napínavější než Muži, kteří nenávidí ženy a v tomto případě připouštím, že bylo opravdu těžké od ní odcházet. Ale já prostě nejsem ten typ, co zhltne knížku na posezení, a tak jsem ji dočetla teprve teď v únoru.

Krom Lisbeth Salanderové a Mikaela Blomkvista, našich starých známých z první knihy, se i v druhém díle Milénia vyrojí spousta nových postav a stačí chvilka nepozornosti a čtenář se přestává orientovat. Bohužel zde na rozdíl od prvního dílu chybí přehledné schémátko :D. Nicméně postavy děj posouvají zase trochu někam jinam, než by čtenář očekával na základě zkušeností z předchozí knihy, takže je to pro dobro věci. Trošku mimo mísu mi přišel snad jen vysloužilý boxer Paolo Roberto, jehož úloha v celém příběhu mi přišla poněkud přitažená za vlasy a hlavně stěží uvěřitelná. Takových neuvěřitelných momentů jsem při čtení zaznamenala víc, zejména v závěru knihy, nicméně požitek z četby mi nijak výrazně nenarušily. Postupné odhalování minulosti Lisbeth Salanderové, vazeb mezi jednotlivými postavami i okolností vražd v Enskede – to všechno mě udržovalo v neustálém napětí. Musím se přiznat, že souvislost mezi Lisbeth a Zalou jsem neprokoukla a myslela jsem si celou dobu, že hrál v jejím životě trochu jinou roli. Závěr, ve kterém se odkrývala všechna „rodinná pouta“ mezi postavami, mi přišel docela legrační, když jsem ale otočila na poslední stránku, úsměv mi docela ztuhnul na rtech… otevřený konec??? WTF??? Otevřené konce bych zakázala, zvlášť v knížkách, ve kterých na ně naprosto nejste připravení!!! Nezbývá mi tedy nic jiného, než v červnu úspěšně odstátnicovat a pak se odměnit závěrečným dílem celé trilogie, abych zjistila, jak to všechno dopadne. Nečekané ukončení Dívky mě skutečně nadzvedlo ze židle, jinak má však Larssonův vypravěčský um ty správný grády a Dívka, která si hrála s ohněm je pro mě bestsellerem se vším všudy :-). Doporučuju všem!!

Když se na sklonku loňského roku začalo skloňovat jméno prvního českého prezidenta ve všech českých i řadě zahraničních médií, docela zahanbeně jsem zjistila, že jsem od Václava Havla (shame on me!) vlastně nikdy nic nečetla… Kdysi jsem sice měla půjčenou jakousi divadelní hru, ale zřejmě mě neuchvátila natolik, abych do ní zabředla. Když jsem pak v předvánoční tlačenici byla nechtěně svědkem rozhovoru nějakých nevycválaných teenagerů o tom, kterak „se z toho Havla můžou všeci posrat“, rozhodla jsem se, že s touto neznalostí definitivně skoncuju, abych neklesla na úroveň oněch buranů, kteří sotva něco vědí o minulém režimu, jinak by výše uvedená slova těžko mohli vypustit z úst. Netvrdím ovšem, že já mám o této epoše našich dějin nějaké rozsáhlé znalosti…koneckonců právě proto jsem sáhla do naší domácí knihovničky pro Havlův rozhovor s Karlem Hvížďalou, který nám kdysi naježil pod stromeček brašule.

Kniha je rozdělena do několika tematických kapitol, ve kterých se rozhovor točí postupně okolo předrevoluční nálady v zemi, prvních zkušeností v prezidentské funkci, budování demokracie a formování státních orgánů, kontroverzního vztahu s Václavem Klausem i Havlova soukromého života atd… Jednotlivé kapitoly jsou pak rovněž prokládány Havlovými osobními poznámkami z let jeho prezidentování, mezi které je pro odlehčení přimícháno i několika zcela všedních a úsměvných glos („V kumbále, kde je lux, žije též netopýr. Jak ho vypudit? Žárovka je povolena proto, aby ho nebudila a nedráždila.“) Při čtení jsem se dozvěděla mnoho zajímavých a pro mě zcela nových informací např. o tom, jak vznikala ODS, Ústava České republiky či jaké okolnosti předcházely rozdělování Československa. Novinkou pro mě bylo třeba i to, že Havel měl v roce 1995 projev k absolventům Harvardu – každý rok je vybrána nějaká významná světová osobnost a je to velká čest. Ve svých článcích zpoza velké louže jsem se o tom možná ani nezmiňovala, protože mě v tom příšerném vedru, které tenkrát na promocích panovalo, tyhle proslovy spíš prudily :D, navíc mě zvolené osobnosti příliš neoslovily – holt J.K. Rowllingová řečnila rok před náma :D… Nicméně Havel prý na tento svůj výstup vzpomínal jako na jeden ze svých největších úspěchů z doby prezidentství.

Vzhledem k tomu, že jsem knihu Prosím stručně četla především v době, kdy jsem se připravovala na zkoušku ze správy, řada témat mi přišla aktuální a k věci, takže jsem ani neměla černé svědomí z toho, že bych svůj čas měla věnovat studiu :D… Řada Havlových názorů je i v dnešní době aktuální, platná a mně osobně sympatická, ať už se jedná o kritiku právního pozitivismu nebo demoralizace české společnosti. Prosím stručně může být zajímavým klíčem k pochopení nejen osobnosti Václava Havla, ale i celé řady politických souvislostí a událostí 90. let…

„…Proč neumím napumpovat kolo?
Proč se v mém životě nevyskytuje někdo, kdo to umí?
Mám ráda dva muže a stejně mám prázdnou duši…“ 

Tajná kniha už byla na podzim tolikrát vláčena médii, že bych se nejraději zdržela veškerých komentářů :D… Na druhou stranu tím získala mimořádnou reklamu a já sama jsem po ní sáhla, když jsem na začátku prosince vybírala v knihkupectví nějakou novou, „ženskou“, českou a dobře se prodávající knížku pro mamku k Vánocům. V nekonečné frontě u pokladny jsem si povšimla, že naše mamka nebude zdaleka jediná, kdo na Štědrý den tuhle knížku rozbalí pod stromečkem…

Od Ireny Obermannové jsem nikdy nic nečetla, protože ženské romány tak nějak obecně nejsou můj šálek čaje a nerada si čtu o tom, jak se někdo hrabe ve svých vztazích, pokud se zrovna nejedná o nějakou klasickou postavu světové literatury :D. Po této první čtenářské zkušenosti jsem přesvědčená, že Irena Obermannová určitě má svůj okruh čtenářek a má ho právem, přestože mně prostě tento žánr přijde nezajímavý. Ale co si budem namlouvat – Tajná kniha je čtenářsky přitažlivá především díky postavě Největšího Čecha, kterého si většina ztotožnila s našim bývalým prezidentem Václavem Havlem. Z tohoto pohledu může působit román Tajná kniha jako zajímavý intimní deník – byť v podtitulu označený za „fiktivní“. Nehodlám tu spekulovat, do jaké míry vycházela autorka ze skutečných zážitků – to už za mě udělali jiní a osobně je mi to i celkem fuk. Každopádně už proto, že se toho o tomto románu tolik napsalo i namluvilo, jsem si ho nemohla nechat ujít. A faktem zůstává, že tahle knížka se v té naší malé zemičce musí zatraceně dobře prodávat 😎 …

Pro zájemce přidávám odkaz na Show Jana Krause, ve které byla hostem právě Irena Obermannová a hlavním tématem diskuze byla samozřejmě Tajná kniha…

Dalším kratičkým literárním příspěvkem je kniha Šibal Keggs  od britského humoristy P.G. Wodehouse. Moc vám toho o ní asi stejně neřeknu, protože jsem ji s sebou nosila v kabelce víc jak měsíc a čítávala si vždycky po kouscích v šalině cestou do školy, případně při suplovaných hodinách životního prostředí 8-)… tudíž než jsem se dostala k další kapitole, většinou jsem mezitím zapomněla, o čem byla ta předchozí, a stejně tak jsem se ztrácela v množství postav a lordů všelijakých zvučných jmen :D. Ve stručnosti: příběh vypráví o finančním fondu, tajné sázce a mladých pánech na ženění – výtěžek z fondu však získá pouze jeden z nich. Ten, který se ožení jako poslední :-). A jakou roli tu sehraje vykutálený komorník Keggs ;-)?

Wodehousovy knihy prý v sobě mají jistou poetiku staré dobré Anglie, kterou jsem zatím ještě nestačila objevit. Nu, dám mu v budoucnosti jistě ještě šanci, ale napoprvé mě moc neuchvátil. Kam se Keggs hrabe na našeho českého Saturnina :-)!

Tak jsem si řekla, že od zítřka začnu zase s povinnostmi… čeká mě sepsání poslední recenze (na vánoční pohádku Micimutr), diplomka a příprava na zkoušku z mezinárodního práva. Přitom mám nachystáno tolik báječných a zajímavých knížek, které bych si ráda přečetla a napsala tu o nich… Ale co se dá dělat, příští půlrok budu muset blog víc flákat, abych své studium dovedla ke zdárnému konci. Než se tedy vrhnu konečně do práce, zkusím ještě dohnat alespoň několik málo restů, které mi tu visí delší čas.

Už od druháku chodívám pravidelně parazitovat na Fakultu sociálních studií, kterou považuju za svou druhou alma mater. Většinou jsem si zatím rozšiřovala vzdělání v rozličných oblastech psychologie a psychosomatiky a s tím souvisí i dnešní příspěvek do úryvkové rubriky. Na začátku třeťáku jsem se zapsala na předmět, který se zaměřoval na psychologii v partnerských vztazích. Tuto oblast nám přednášel Ivo Plaňava, moudrý to pán, který si mě okamžitě získal historkou, kterak svou kariéru nastartoval v naší kroměřížské psychiatrické léčebně :D. I další jeho historky ovšem stojí za zmínku; má oblíbená je zejména ta, ve které vyprávěl, jak sňatkem se svou ženou vyvrátil všechny mýty o rizikových faktorech v manželství :D. Pokud jste studenty Masarykovy univerzity, rozhodně tento předmět doporučuju, protože Ivo Plaňava dokáže hovořit o nesnázích v manželském i partnerském životě úsměvně, s nadhledem a spoustou zajímavých příběhů z jeho praxe poradenského psychologa a psychoterapeuta. Pokud nemáte čas, chuť nebo možnost navštěvovat jeho přednášky, doporučuju alespoň tuto knihu, která je shrnutím všech témat, která se v rámci daného předmětu probírala. Knížka vás postupně provede jednotlivými etapami partnerského vztahu i života v rodině, je doplněna trefnými citáty i praktickou přílohou. Četla jsem si ji vždycky před spaním a pokaždé jsem se u ní dobře pobavila. Pokud si toužíte rozšířit znalosti v oblasti psychologie přístupné laikům, s touhle knížkou určitě nešlápnete vedle :-)…

„A vaše jméno?“ „Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“

Někomu z vás se možná při tomto úryvku vybaví muzikál Dana Landy z 90.let, jinému krátká novela od Viktora Dyka inspirovaná německou pověstí ze 13. století. Tak či tak příběh asi není třeba přliš představovat – do města Hameln přichází mladý tajemný krysař, aby místní obyvatele zbavil odporných hlodavců hrou na svou magickou píšťalu. V Hameln se seznamuje s krásnou leč zadanou dívkou Agnes, do které se okamžitě zamiluje. Příběh se přehupuje do tragické roviny ve chvíli, kdy radní města Hameln odmítají krysařovi zaplatit za vykonanou práci a Agnes otěhotní s milencem Kristiánem. Krysař je zmítán rozjitřenými city a nechává naposledy rozeznít svou píšťalu… K příběhu existuje několik alternativních závěrů, Viktor Dyk si pro svou novelu zvolil jeden z těch méně šťastných…

Krysař je velice krátká novela. TAK krátká, že není problém najít celé její znění na internetu a přečíst ji během jediné hodiny. Trochu nabourala mé předsevzetí zásobit se na podzim jen optimistickou a happy endovou literaturou, ale tu snad za pár dnů přinese Ježíšek O:-)…

„…Noc vyrojila zlatý úl nad sady večerů
nad věžičkami katedrál a ateliérů
hvězdy se třásly tropicky jak nemilostná hrana
noc průvod rakví bez bubnů noc marná karavana…“
(Noci)

Nedělní chvilka poezie :-)…Básně noci asi není třeba představovat, je to mimořádná sbírka. Nějak dneska vůbec nemám povídavou, tak jenom dodám, že jako ukázku jsem tentokrát vybrala dva úryvky, které mám schované ještě z dob, kdy jsme se o Nezvalovi učili k maturitě.

„…Naše životy se nikdy nevrací
umíráme v troskách iluminací
jako jepice a jako blesky hromů…“
(Edison)

„Slyšte svého starého rabína, přátelé, pravda je jedna: člověk musí dojít až na okraj propasti, jinak mu křídla nenarostou!“

Mám za sebou poměrně hektický týden plný skvělých zážitků i zklamání. Jsem rozladěná z toho, že jsem chtěla psát diplomku svým stylem a jinak a stvořit něco originálnějšího, než těch deset šablonovitých prací, co bylo napsáno přede mnou. Bohužel se zdá, že i já se budu muset držet šablony 😎 … Proto si jdu užít tvůrčí svobodu alespoň sem na blog a hodlám strávit hezký odpočinkový víkend bez právnické literatury 😎 !

„Jidáš sklonil hlavu a za chvíli se zeptal: „Kdybys ty měl zradit svého Učitele, udělal bys to?“ Ježíš zůstal dlouhou chvíli zamyšlený a konečně řekl: “ Ne. Bojím se, že bych to nemohl udělat. Proto se Bůh nade mnou slitoval a dal mi ten lehčí úkol: být ukřižován.“

Moje první setkání s Kazantzakisem…vlastně jsem Poslední pokušení původně nechtěla číst. Měla jsem v plánu podívat se na zfilmovanou verzi, kterou natočil Martin Scorsese. Jenže v komentářích na ČSFD jsem se setkala s názorem, že knížka je prostě (jak už to tak často bývá) LEPŠÍ. Vytanula mi na mysli taky matná vzpomínka na Kateřinu, která nám Poslední pokušení doporučovala na gymplu – no a bylo rozhodnuto, při příští návštěvě knihovny jsem se vrhnula po regálu s Kazantzakisem…

„Ach, ubožáku, Bůh není v klášterech. Bůh je v příbytcích lidí! Kde je muž a žena, tam je Bůh. Kde jsou děti, starosti, vaření, hádky a smiřování, tam je Bůh. Neposlouchej kleštěnce. Pomlouvají to, co nemohou mít. Skutečný Bůh je ten, o kterém mluvím já, domácký, a ne klášterní. K tomu se modli. Ten druhý je pro kleštěnce a pro lenochy.“

Abych byla upřímná, od knížky, kterou římskokatolická církev umístila na index a kvůli které byl Nikos Kazantzakis exkomunikován z řecké pravoslavné církve, jsem čekala trochu větší odvaz :D…Vpodstatě se jedná o „trochu jinou“ verzi Nového Zákona, který je určitě dobré před čtením Kazantzakise alespoň trochu znát. Knížka má poměrně zdlouhavý a rozvláčný rozjezd a zpočátku jsem se skutečně docela nudila a říkala jsem si, že Poslední pokušení asi nebude nic pro mě. Bohužel to ale bylo spolu s časákem Svět potravin a turistickým průvodcem jediné čtivo, které jsem si vzala s sebou na dovču do Krkonoš, takže mi nezbylo nic jiného než zatnout zuby a prolouskat se nudnými pasážemi až k jádru věci :D!

„Jsem vinen…jsem vinen, sestro…já tě zachráním…bečíš uboze a nepodíváš se pravdě do očí jako muž! Toužíš po mém těle, a nemáš odvahu si to přiznat a staráš se o mou duši, a tu chceš zachránit! Jakou duši, snílku? Duší ženy je její tělo, a ty to víš. Víš to, ale neodvažuješ se vzít tu duši do náručí a políbit ji. Polib ji a zachráníš ji. Hnusíš se mi a lituji tě!“
…
Nemohla už dále, rozplakala se. Rozzuřeně si utírala slzy, ale tekly dál, rozmazávaly jí líčidla a stékaly po prostěradle. Mladíkovi se sevřelo srdce. Ach, kdyby se nebál Boha, chytil by Magdalénu do náručí, utřel jí slzy, pohladil by ji po vlasech, utěšil ji a odvedl pryč. Opravdu, tohle musí udělat, jestli je muž a chce ji zachránit. Ne se postit a modlit v klášterech. Co jí je po tom? Jak ji mohou zachránit kláštery a modlitby? Měl by ji vzít tady z téhle postele a odejít s ní. V odlehlé vsi by mohli pracovat a žít jako muž a žena, mít děti, trpět a radovat se jako lidé…Tohle je jediná možnost, jak ženu zachránit a spolu s ní zachránit i muže. Jiné cesty není.“

Opravdu netuším, co církev na téhle knížce tak pohoršilo. To, že Ježíš projevil svou lidskost a zatoužil po něčem tak prostém a přirozeném, po čem v koutku duše touží každý z nás? Pobouřil církev popis Kristova vnitřního boje, boje těla a ducha? Vždyť teprve vedle výpovědi o štěstí prostého života může dostatečně vyniknout síla Ježíšovy dobrovolné oběti. Myslím, že to už by si víc pobouření zasloužil muzikál Jesus Christ Superstar :D…ikdyž scéna Lazarovy vraždy mě teda docela šokla :D… V závěru knížky mi pak přišlo, že některé postavy už jsou trochu moc překroucené, pořád ale za účelem učinit ten nadpřirozený příběh uvěřitelnějším a přístupnějším čtenářům. Kazantzakis neudělal nic jiného, než to, že vdechnul všem postavám lidskost. A protože lidé jsou chybující a hřešící, ne každému se pak takovéto nastavení zrcadla muselo líbit. I přes pozvolný rozjezd mě Poslední pokušení nakonec dostalo a především v posledních kapitolách děj nabral nečekané obrátky. Asi to není knížka pro každého, každopádně pokud jste aspoň trochu filosofující typ, v knihovničce se vám tahle klasika rozhodně neztratí 😉 …

Tuhle knížku jsem původně vybrala jako oddechovou četbu pro mamku do nemocnice (taky vaše mamka tak ráda nakupuje :D??), nakonec jsem se ale rozhodla také si ji přečíst a musím přiznat, že už dlouho jsem se tak nenasmála. Těžko říct, zda to bylo aktuálním rozpoložením nebo chmurným počasím za oknem, ale příběh naivňoučké Rebeccy s chorobnou zálibou v nakupování mi skutečně zlepšil náladu o sto procent. Nevím jak vy, ale já čtu na podzim vždycky hroznej brak (loni to byli Ptáci v trní) – padající listí a ranní mlha mě prostě deptá a je potřeba ten životní pesimismus vykompenzovat něčím veselým, růžovým a happyendovým :D. Odpusťte tedy mou malou brakovou glosu – třeba vám nebo někomu z vašich blízkých příjde vhod, až na vás taky padne podzimní depka :-)…