Rubrika: Z knihovničky

Tak vám nevím, co je horší – jestli zamračené hnuspočasí nebo tahleta úmorná vedra. Obojí v člověku probouzí akorát tak lenoru :D… Přináším tedy alespoň pár literárních tipů z uplynulého jara, protože čtení je dostatečně nenáročná a zároveň dostatečně intelektuální činnost do momentálního hicu.

Zdeněk Svěrák – Nové povídky

Knížku Svěrákových povídek nadělil Ježíšek Péťovi pod stromeček, předčítat jsem však už musela já :DD… Většina povídek je poněkud melancholicky laděna, všechny jsou však vyprávěný se Svěrákovým typickým vtipem a nadhledem.

Zdena Salivarová – Honzlová

Silný příběh Jany Honzlové, která je pronásledována komunistickým režimem, už je detailněji rozebrán na Terezčině BlogHýsku. Opět jsem se (jako už tolikrát) nechala inspirovat. Inspirujte se také!

Ines de la Fressange – Se šarmem Pařížanky

Opět jeden bestseller, u kterého moc nechápu, proč je bestsellerem :D… Knížka je sice graficky zpracována krásně, doplněna řadou fotografií, ilustrací a nezlobila bych se, kdyby mi zdobila knihovničku, ale… Obsah mi přišel opravdu celkem o ničem. Nedozvěděla jsem se vlastně vůbec nic zajímavého ani nového – zkrátka nic, o čem by se už někdy někde nepsalo. Adresy francouzských obchodů, které plní povážlivou většinu knihy, jsou možná prima pro ty, kdo jezdí do Francie za nákupy. Já osobně bych už spíš uvítala víc stránek s tipy na ubytování ve francouzské metropoli nebo na zajímavá a turistům utajená pařížská zákoutí. Tak či tak to vypadá, že letos o prázdninách u nás přecejen nakonec zvítězí jiná destinace, budu se tedy muset v knihovně příště porozhlédnout po jiném „průvodci“ ;-)…

Louisa May Alcottová – Malé ženy

„Láska je to jediné, co si můžeme vzít s sebou, když odcházíme, a díky ní to vůbec nebolí.“

O knize Malé ženy jsem poprvé slyšela kdysi dávno v jedné epizodě seriálu Přátelé, kde si ji čte Rachel, a nakonec příběh sester Marchových dojme i Joeyho :D. Usoudila jsem, že půjde o nějaký ryze americký bestseller a přibalila jsem ho k výpůjčce knih na před/postátnicové odreagování. Zpočátku jsem myslela, že to ani nedočtu. Přišlo mi to jako strašný brak, asi jako Ptáci v trní 😀. Nakonec jsem do toho ale přecejen nějak zabředla a docela se mi to i líbilo. Pokud od tohoto románku nečekáte nic hlubokého, myslím, že je to ideální četba na pročištění mozku po studiu :D. Hlavními hrdinkami příběhu, který je zasazen do období občanské války v Americe, jsou čtyři sestry – Margareth, Jo, Beth a Amy – každá naprosto odlišné povahy. První část knihy čtenáře provází přelomovým rokem v životě rodiny Marchových – otec odchází bojovat do války a matka Marchová zůstává se svými „malými ženami“ sama. Jejich dřívější pohodlný život končí a dívky musí čelit chudobě, stesku i vážné chorobě jedné z nich. Druhý díl, který tuším vychází v češtině vůbec poprvé, mapuje další osudy sester Marchových při budování jejich vlastních rodin a domovů.

Paulo Coelho – Brida

„Být člověk znamená pochybovat, a přesto pokračovat ve své cestě.“

O knížkách Paula Coelha se hrozně těžce mluví – alespoň já nikdy nevím, co bych o nich vlastně měla napsat. Ani příběh Bridy není výjimkou. Coelhovy knížky popravdě nejsou tak úplně můj šálek čaje, přesto mě něčím přitahují a když je čtu, vím úplně přesně, čím to je. Popsat to ale nedokážu. Zpočátku jsem přemýšlela, proč se právě Coelho stal jedním z nejprodávanějších spisovatelů na světě. Jeho knížky mi nepřipadají o nic výjimečnější než díla řady jiných autorů. Myslím, že jeho úspěch tkví hlavně v tom, že dnešní doba spisovatele, jako je Coelho, potřebuje. Lidé chtějí, aby je někdo nenásilně nutil přemýšlet a rozjímat nad životem, tajemnem, duchovnem, nad otázkami, které si už dávno přestali klást… Coelho to dělá specifickým způsobem. Neříkám, jestli líp nebo hůř – zkrátka jinak. Tento příběh vypráví o jednadvacetileté irské dívce jménem Brida, která se jednoho dne rozhodne, že svůj osud spojí s tajemstvím magie. Její život se potácí mezi mnoha volbami a ona se obává, že nepozná, která cesta je pro ni ta správná. Za pomoci Mága z Folku a učitelky Wiccy nachází odpovědi na řadu svých otázek. Na konci knihy ale čtenář zjišťuje, že magie tu vlastně nehraje až tak důležitou roli, a nechá se strhnout a dojmout příběhem o hledání a nacházení lásky – síly mnohem mocnější než všechna magie.

„Byla s otcem na pláži a on chtěl, aby zjistila, jestli je voda dost teplá. Tehdy pětiletá dívenka byla celá šťastná, že může být užitečná; šla k moři a namočila si nohy po kotníky.
Stoupla jsem si tam, je studená, hlásila.
Otec ji vzal do náručí, znovu s ní šel na břeh a bez varování ji hodil do vody. Nejdřív se lekla, ale pak se jí ten žert zalíbil.
Jaká je voda? zeptal se otec.
Prima, odpověděla.
Odteďka tedy, když budeš chtít o něčem něco vědět, tak se do toho ponoř celá.“ 

Uff, státnice se nezadržitelně blíží, z učení už mi solidně hrabe (k cvičení si teď pouštím staré díly pořadu „Neznalost neomlouvá“ :D) a při opakování financí jsem zjistila, že si prostě vůbec nic nepamatuju, tak dneska jak blázen podtrhávám daňové zákony v naději, že z nich na potítku stihnu všecko opsat :P… Není to veselé, vůbec to není veselé, ale Agatha Christie taky nepsala zrovna humoristická díla, tak se dnes k sobě báječně hodíme 8-).

Hned na začátku vyprávění jsme svědky kuriozního nálezu v domě paní Bantryové, jejíž dobrou přítelkyní není nikdo jiný než slečna Marplová, zkušený to detektiv v sukních. V knihovně je nalezena mrtvola neznámé mladé ženy. Rozjíždí se pátrání a brzy se objevuje první stopa vedoucí k mladé tanečnici z nedalekého města, která tu samou noc náhle zmizela. Vrah se dopouští ještě jedné vraždy, aby vyšetřovatele zmátl, ale jeho touha po pěnězích ho záhy prozradí… Mrtvá v knihovně  je trochu překombinovanou detektivkou, ve které do sebe některé věci logicky moc nezapadaly, především na konci při odhalování vraha jsem se musela fakt vysmát, ale na uvolnění nervů to fungovalo výborně. Agatha a zkouškový jdou prostě ruku v ruce :D…

Na rovinu musím říct, že už dlouho mě žádná knížka „nevcucla“ tak silně, jako právě Kladivo. Přečetla jsem ji asi za týden, přestože jsem na ni měla čas jen ve volných chvilkách (kterých moc nebylo) poránu a na „dobrou“ noc, a nikdy jsem se od ní nemohla odtrhnout. Jedná se o silný příběh postavený na reálném základě – tedy monstrózních čarodějnických procesech, které se na konci 17. století odehrávaly v okolí Šumperka a Velkých Losin – a právě vědomí toho, že se tohle všechno kdysi opravdu stalo, čtenáři způsobuje nepříjemné mrazení v zádech. Sama jsem byla knížkou tak uchvácena, že jsem si hned po jejím zaklapnutí začala gůglit informace, abych se dozvěděla, nakolik se Kaplický držel reálného základu a nakolik se jednalo o fikci. Docela mě šokovalo, když jsem si na stránce Wikipedie věnované děkanu Lautnerovi, hlavní postavě Kladiva na čarodějnice, přečetla vpodstatě kompletně převyprávěný děj celého románu – Kaplický se tedy ve své knize držel historických pramenů co možná nejpřesněji. Většina postav skutečně existovala a Kaplický jim ponechal i jejich původní jména.

Zkušenost mám i s filmem a musím říct, že u mě i přes nadšení z knihy pořád maličko převažuje snímek Otakara Vávry – patří do mé osobní sbírky filmů, o kterých vždy po shlédnutí prohlásím, že už je nikdy nechci vidět, ale jsou tak silným zážitkem, že po čase zatoužím podívat se na ně znovu. Přesto vám však knížku vřele doporučuju. Sháněla jsem ji v knihovně strašně dlouho a to je myslím dobrým důkazem toho, že i české historické romány můžou být pro čtenáře atraktivní a nemusí být nutně synonymem pro nezáživnou povinnou četbu od Jiráska ;-).

Musím přiznat, že už dlouho mě žádná knížka nezasáhla tak silně, jako právě tato. Kdybych řekla, že to je kniha, která vám může změnit život, znělo by to moc pateticky a navíc by to byla lež – žádná kniha vám život nezmění. Změnu máte v rukou jedině vy sami – ale o tom to vlastně celé je…

Nejspíš už jste se někdy zamýšleli nad tím, co vás činí opravdu šťastnými. Já nad tím přemýšlela a zjistila jsem, že dnešní doba přeje tomu, aby nám radost dělaly spíš než cokoliv jiného materiální věci. Jenže taková radost je chvilková záležitost a nevydrží dlouho. Autorka Tajemství štěstí vyzpovídala stovku osob, které jsou šťastné „jen tak“, bez jakékoliv vnější příčiny. Zjistila, že každý z nich má zafixované určité návyky, které k jejich vnitřnímu štěstí napomáhají a rozhodla se o ně se čtenáři podělit. Nejsou to žádné převratné objevy, vlastně jsou to zcela běžné věci, které by nás napadly, kdybychom si ovšem v dnešní době našli čas na to se nad nimi zamyslet… Co je ale opravdu zajímavé je fakt, že většina lidí ze „šťastné stovky“ prožila v životě něco opravdu zdrcujícího, něco, co by většinu z nás srazilo na kolena, ale oni se tomu dokázali postavit, bojovat a navíc i v životě něco dokázat. Právě tyto krátké pasáže s životními příběhy mi na celé knize přišly nejvíc fascinující a inspirující.

Často mě napadá, že se mi vůbec nelíbí doba, ve které žiju. Všechno je tak hektické a uspěchané, ze všech stran se na nás valí nějaké tlaky v podobě reklam na věci, které by nás měly učinit skutečně šťastnými, ale v reálu tomu tak vůbec není. Kdykoliv jsem si sedla k této knize, bylo to jako pohlazení po duši. Najednou jsem docela přesně věděla, jak bych chtěla žít. Popravdě – žiju stále stejně :D, ale na všem se dá pracovat. A především se dá najít čas na věci, které jsou opravdu důležité. Tajemství štěstí shrnuje spoustu pravd, které nás už tisíckrát napadly, ale nikdy jsme nepocítili potřebu nad nimi více bloumat nebo se jimi dokonce řídit. Pokud toužíte po troše životního optimismu, není lepší volba ke čtení :-)… (A věřte, že čím víc se blíží státnice, tím víc toho životního optimismu potřebuju :D…)

Knížky o cestování jsou moje radost a série reflexovských Vandrů se nám v knihovničce už pěkně rozrůstá :-). Čtu je napřeskáčku a brzy se asi vrátím k prvním dvěma dílům, které už jsem dávno pozapomněla. Doufám, že v Reflexu tuhle rubriku nikdy nezruší :D! Ve čtvrtém díle můžete navštívit země jako Rusko, Zambii, Thajsko, Kostariku a mnohé další. Rozhodla jsem  se s vámi podělit alespoň o několik zajímavostí z vybraných zemí, které by vás mohly překvapit. Nejlepší ale samozřejmě bude přečíst si celou knížku, která jako vždy stojí zato :-)…

Island

• Na úvod několik slov stručně charakterizujících tuto zemi: tma, pustina, deprese, vysoký výskyt sebevražd, s kterým jde ruku v ruce holdování pro alkohol.
• Na Islandu je draho a ze všeho vůbec nejdražší je (paradoxně) právě ten alkohol :D…
• Na ostrově se vůbec nekrade, lidé běžně nezamykají auta, přestože si v nich nechávají ležet peněženky nebo mobily. To by se v Čechách stát nemohlo, že :D…

Kolumbie

• Kolumbie je obecně považována za poměrně nebezpečnou zemi, v které se nevyplatí chodit po ulici s velkou hotovostí v kapse.
• V zemi je poměrně lacino co se týče ubytování i stravy nebo třeba „městské hromadné“.
• Nejvyváženější kolumbijskou komoditou stále zůstává kokain – jeho konzumace není trestná a gram vyjde na padesát korun až stovku. No nekupte to :D!

Nizozemí

• V Holandsku si nepotrpí na závěsy v oknech, každý si tak s každým kouká do talíře, ale lze to považovat za jakýsi druh upřímnosti a přímočarosti, který je pro holanďany typický.
• Život v Holandsku se – bez nadsázky – odehrává na kole. Helmy se tu ale moc nenosí.
• Holandsko je proslulé benevolentním přístupem k marihuaně a tím, že je jednou z mála zemí, kde je legální ji prodávat. Málokdo však ví také to, že pěstovat ji je tu zakázané. Otázkou zůstává, jak to tedy pak dělají prodejci s vykazováním svého zboží :D…

Portugalsko

• Portugalci jsou hodně hákliví na rušení nočního klidu a nezdráhají se na vás hned zavolat policii.
• V Portugalsku se hodně vykrádají auta, obzvlášť ta cizí. Pokud si vevnitř ještě ke všemu necháte nějaké věci, o vykradení si přímo koledujete.
• S angličtinou v Portugalsku moc nepochodíte, většinou se s ní nedomluvíte ani se studenty vysokých škol.

No, a další zajímavosti už si budete muset přečíst sami :-)…

„Naděje není prognostika.“

Dva měsíce se mi na nočním stolku válela spousta „důležitějších“ knih, knih k diplomce, kterým jsem měla dát přednost. Ale znáte to :-)… Prosím, stručně mě svými častými odkazy na Dálkový výslech nalákalo přečíst si další rozhovor Karla Hvížďaly s Václavem Havlem. Tentokrát ten „první“, z 80. let, který u nás směl oficiálně vyjít až v roce 1990. Jestliže pro mě bylo Prosím, stručně zajímavé především z toho hlediska, že mi vyplnilo spoustu mezer o české politické scéně v 90. letech, Dálkový výslech mi nabídnul přesnější náhled na samotnou osobnost Václava Havla. Kniha se chronologicky dotýká nejdůležitějších etap Havlova života – Karel Hvížďala začíná dotazy na jeho dětství a vzpomínky na Ferdinanda Peroutku či J. L. Fischera, pokračuje přes Havlův první kontakt s divadlem a mapuje divadelní situaci konce 50. let. Od Havlova působení v divadle Na zábradlí se přesouvá k jeho divadelním hrám a inspiračním zdrojům, ale dotýká se také jeho působení coby člena redakční rady časopisu Tvář v druhé polovině 60. let. Havel vzpomíná na to, jak prožíval Pražské jaro i sovětskou okupaci, na okolnosti vzniku Charty 77 a léta strávená ve vězení. Více než fakta mě ale tentokrát na celé knize zaujaly filosofické pasáže s Havlovými názory na uspořádání světa, na to, jak každý z nás tvoří dějiny. Stále znova žasnu nad jejich nadčasovou platností i nad tím, že z Havlových vzpomínek nevyznívá žádná hořkost, které by se vzhledem k tomu, jak ho komunistický režim po celý život šikanoval, nikdo nemohl divit. Úplně nejvíc mě ale dostala odpověď na otázku, jak by Havel ohodnotil sám sebe jako člověka. Mísí se v ní změť protikladů a paradoxů, neustálých pochybností o sobě samém, která na mně osobně zapůsobila hrozně sympaticky – možná proto, že já sama jsem taky věčný „pochybovač“ :-). Zajímavý rozhovor, který vznikal ještě v nesvobodě a pravděpodobně ani jeden z jeho tvůrců neměl tušení, že za nějakých dvacet let se sejdou u rozhovoru znovu – za zcela jiných okolností, ale hlavně v demokratické zemi… Až zas příště potkám v knihkupectví nevychovaný teenagery, pořádně jim vyčiním 😀 !!!

„Věřím, že to všechno – vesmír a život – není „samo sebou“, věřím, že nic nenávratně nemizí, a tím méně naše skutky, čímž si vysvětluji své přesvědčení, že má smysl o něco v životě usilovat, o něco víc, než jen o to, co se nějak viditelně vrací nebo vyplácí.“

„Neboť žena je tvor bázlivý
a nestatečný, trne, jak jen uzří krev;
však zneuctí-li jí kdo lože manželské,
je krvelačná jako žádný jiný tvor.“

U antických žen ještě chvíli zůstaneme :D… Médeia tu dnes není jen tak pro zábavu, alébrž je to dílo, které jsem si vybrala k uvedení své diplomové práce na téma ženské kriminality. Příběh tu nemusíme moc rozpitvávat, ale chcete -li:

Médeia je královská dcera, která zachrání vůdce argonautů Iasona a pomůže mu dosáhnout cíle námořní výpravy – zmocnit se zlatého rouna. Iason jí za to přislíbí svou lásku a odcházejí spolu se svými dvěma syny do Korintu. Iason se však po čase zamiluje do dcery korintského krále – Glauky – a hodlá Médeiu opustit. Král Kreontes ji ze strachu před jejími výhrůžkami vykáže ze země. Médeia zmítaná hněvem se rozhodne pomstít. Pošle na usmíření Glauce svatební roucho a ozdobu do vlasů, šaty se však na těle nevěsty vznítí a Glauka umírá spolu se svým otcem, který se snaží dceři pomoct. Nakonec Médeia z nenávisti k Iásonovi zabíjí i oba syny, které s ním má, aniž by Iasonovi dovolila se s nimi rozloučit, a tím dokonává strašlivou pomstu.

„Jsme ženy ostatně,
prý hnutí ušlechtilých zcela neschopné,
však pravé umělkyně ve vší špatnosti!“

Člověk by ani neřekl, kolik už vzniklo u nás i ve světě klasických literárních děl na téma „žena-vražedkyně“. Vybrat z nich však nějaký pěkný všeříkající úryvek do úvodu diplomové práce je nadlidský úkol. Já nakonec zvolila tyto 3 kandidáty a mám mezi nimi i svého favorita, nicméně bych byla ráda, kdyby mi mou volbu někdo potvrdil. Ani nevím, jestli sem vůbec ještě někdo chodí, ale můžeme to alespoň zkusit. Jestli se vám některý z uvedených úryvků líbí víc než ty ostatní a myslíte, že by se dobře hodil do úvodu práce o ženské kriminalitě, zanechte mu zde svůj hlas (a mně komentář :D). Podpůrci vítězného citátu budou jistě bohatě odměněni :D!

„…klesám přemožena tíhou zla!
A chápu, chápu, jaký zločin spáchat chci;
však silnější je vášeň než hlas rozumu.
ach, vášeň, kořen hříchu, bídy na světě.“ 

Dneska jen tak v rychlosti, protože deadline se neúprosně blíží a moje aktivita se v tomto směru bohužel moc nestupňuje 8-)… Abecedu komunismu jsem si půjčovala se záměrem zakomponovat z ní nějaké informace do diplomky, abych demonstrovala, jak se legální pojetí kriminality proměňuje v čase. Nakonec jsem informace čerpala odjinud, ale přesto jsem si knížku se zájmem přečetla. Téměř každé písmeno české abecedy zde má svou samostatnou kapitolu, která se týká vždy jednoho konkrétního pojmu, a ve které se vypráví skutečný příběh – povětšinou se jedná o životní osudy „obyčejných“ lidí, kteří s minulým režimem aktivně bojovali nebo se snažili před ním alespoň utéct na Západ. Díky řadě dokumentů, článků a koneckonců i vyprávění pamětníků má asi každý z nás jisté představy o tom, jak to tady za minulého režimu vypadalo, knížka však místy opravdu překvapí brutálností a šikanou, která byla vůči nepohodlným občanům v našem státě uplatňována. Kniha je doplněna bohatou obrazovou přílohou včetně kopií různých dokumentů, záznamů StB a tak dále. Z mého pohledu skutečně zajímavá, i když místy hodně drsná sbírka lidských osudů…

EDIT: Ke knize vyšlo také DVD se sérií krátkých dokumentů, které v podstatě dodržují koncept knihy – každý z nich vypráví jeden z životních osudů výše zmiňovaných osob. Pokud vás toto téma zajímá a nechce se vám číst knížku, všechny dokumenty najdete na stránkách České televize v i-vysílání. Jejich shlédnutí vřele doporučuju – jedná se o příběhy, které by neměly zůstat zapomenuty…

Ježíšek vyslyšel moje prosby a nadělil mi pod stromeček druhý díl „Milénia“ – taky jsem loni sekala dobrotu, žejo O:-)! Už jsem Vám říkala, jak strašně zbožňuju tlusté knížky? Tak tento díl je ještě tlustší než ten první, což je báječné, protože mi taková kniha alespoň dlouho vydrží. Dívku jsem si (velmi nezodpovědně) rozečetla ve zkouškovém a pak jsem trpěla, když jsem se učila na náročné zkoušky z financí a ze správy a nesměla jsem se na ni ani podívat. Po dosažení posledního zeleného políčka v ISu už mě ale nic neudrželo. Dívka, která si hrála s ohněm je podle mě ještě mnohem napínavější než Muži, kteří nenávidí ženy a v tomto případě připouštím, že bylo opravdu těžké od ní odcházet. Ale já prostě nejsem ten typ, co zhltne knížku na posezení, a tak jsem ji dočetla teprve teď v únoru.

Krom Lisbeth Salanderové a Mikaela Blomkvista, našich starých známých z první knihy, se i v druhém díle Milénia vyrojí spousta nových postav a stačí chvilka nepozornosti a čtenář se přestává orientovat. Bohužel zde na rozdíl od prvního dílu chybí přehledné schémátko :D. Nicméně postavy děj posouvají zase trochu někam jinam, než by čtenář očekával na základě zkušeností z předchozí knihy, takže je to pro dobro věci. Trošku mimo mísu mi přišel snad jen vysloužilý boxer Paolo Roberto, jehož úloha v celém příběhu mi přišla poněkud přitažená za vlasy a hlavně stěží uvěřitelná. Takových neuvěřitelných momentů jsem při čtení zaznamenala víc, zejména v závěru knihy, nicméně požitek z četby mi nijak výrazně nenarušily. Postupné odhalování minulosti Lisbeth Salanderové, vazeb mezi jednotlivými postavami i okolností vražd v Enskede – to všechno mě udržovalo v neustálém napětí. Musím se přiznat, že souvislost mezi Lisbeth a Zalou jsem neprokoukla a myslela jsem si celou dobu, že hrál v jejím životě trochu jinou roli. Závěr, ve kterém se odkrývala všechna „rodinná pouta“ mezi postavami, mi přišel docela legrační, když jsem ale otočila na poslední stránku, úsměv mi docela ztuhnul na rtech… otevřený konec??? WTF??? Otevřené konce bych zakázala, zvlášť v knížkách, ve kterých na ně naprosto nejste připravení!!! Nezbývá mi tedy nic jiného, než v červnu úspěšně odstátnicovat a pak se odměnit závěrečným dílem celé trilogie, abych zjistila, jak to všechno dopadne. Nečekané ukončení Dívky mě skutečně nadzvedlo ze židle, jinak má však Larssonův vypravěčský um ty správný grády a Dívka, která si hrála s ohněm je pro mě bestsellerem se vším všudy :-). Doporučuju všem!!

Když se na sklonku loňského roku začalo skloňovat jméno prvního českého prezidenta ve všech českých i řadě zahraničních médií, docela zahanbeně jsem zjistila, že jsem od Václava Havla (shame on me!) vlastně nikdy nic nečetla… Kdysi jsem sice měla půjčenou jakousi divadelní hru, ale zřejmě mě neuchvátila natolik, abych do ní zabředla. Když jsem pak v předvánoční tlačenici byla nechtěně svědkem rozhovoru nějakých nevycválaných teenagerů o tom, kterak „se z toho Havla můžou všeci posrat“, rozhodla jsem se, že s touto neznalostí definitivně skoncuju, abych neklesla na úroveň oněch buranů, kteří sotva něco vědí o minulém režimu, jinak by výše uvedená slova těžko mohli vypustit z úst. Netvrdím ovšem, že já mám o této epoše našich dějin nějaké rozsáhlé znalosti…koneckonců právě proto jsem sáhla do naší domácí knihovničky pro Havlův rozhovor s Karlem Hvížďalou, který nám kdysi naježil pod stromeček brašule.

Kniha je rozdělena do několika tematických kapitol, ve kterých se rozhovor točí postupně okolo předrevoluční nálady v zemi, prvních zkušeností v prezidentské funkci, budování demokracie a formování státních orgánů, kontroverzního vztahu s Václavem Klausem i Havlova soukromého života atd… Jednotlivé kapitoly jsou pak rovněž prokládány Havlovými osobními poznámkami z let jeho prezidentování, mezi které je pro odlehčení přimícháno i několika zcela všedních a úsměvných glos („V kumbále, kde je lux, žije též netopýr. Jak ho vypudit? Žárovka je povolena proto, aby ho nebudila a nedráždila.“) Při čtení jsem se dozvěděla mnoho zajímavých a pro mě zcela nových informací např. o tom, jak vznikala ODS, Ústava České republiky či jaké okolnosti předcházely rozdělování Československa. Novinkou pro mě bylo třeba i to, že Havel měl v roce 1995 projev k absolventům Harvardu – každý rok je vybrána nějaká významná světová osobnost a je to velká čest. Ve svých článcích zpoza velké louže jsem se o tom možná ani nezmiňovala, protože mě v tom příšerném vedru, které tenkrát na promocích panovalo, tyhle proslovy spíš prudily :D, navíc mě zvolené osobnosti příliš neoslovily – holt J.K. Rowllingová řečnila rok před náma :D… Nicméně Havel prý na tento svůj výstup vzpomínal jako na jeden ze svých největších úspěchů z doby prezidentství.

Vzhledem k tomu, že jsem knihu Prosím stručně četla především v době, kdy jsem se připravovala na zkoušku ze správy, řada témat mi přišla aktuální a k věci, takže jsem ani neměla černé svědomí z toho, že bych svůj čas měla věnovat studiu :D… Řada Havlových názorů je i v dnešní době aktuální, platná a mně osobně sympatická, ať už se jedná o kritiku právního pozitivismu nebo demoralizace české společnosti. Prosím stručně může být zajímavým klíčem k pochopení nejen osobnosti Václava Havla, ale i celé řady politických souvislostí a událostí 90. let…