Rubrika: Z knihovničky

Dneska přicházím s poněkud netradičním příspěvkem do úryvkové rubriky. V poslední době jsem přečetla 2 knížky, na první pohled od sebe na hony vzdálené, ale v podstatě s naprosto totožnou myšlenkou.

Coelhova Alchymistu asi nemusím nijak sáhodlouze představovat. Jedná se o jeden z nejslavnějších světových bestsellerů, který vypráví o pasáčkovi ovcí, na jehož příběhu autor demonstruje, že člověk by se neměl bát opouštět životní jistoty ve jménu plnění svých snů. Chlapec Santiago se rozhodne za sebou zanechat svou zemi i celý svůj dosavadní život a vydává se do pouště najít poklad, o kterém se mu zdál sen. Pro většinu lidí bláznovství a pošetilost, co myslíte? Koneckonců i mně v knížce nejvíce chyběla přijatelná míra uvěřitelnosti, i když samozřejmě chápu, že tady nejde tak úplně o ten příběh, který je vlastně jen pohádkou. Mnohem důležitějším poselstvím, které knížka nese, je apelace, aby lidé nezavírali oči před nečekanými možnostmi a šancemi a aby se nebáli vpustit do svého života něco nového. V tomto směru je Alchymista určitě inspirujícím počtením. Přesto si nemůžu pomoct a skepticky pravím – v životě to zdaleka není takto jednoduché a ne vždy může člověk všechno opustit a jít si plnit svůj „osobní příběh“. Nebo snad ano :)?

To Bohyně v domácnosti britské novinářky Sophie Kinselly na to nejde tak přímočaře. Nejprve nás zavede do hektického světa mladé workoholičky Samanty, jejímž životním hnacím motorem je budování kariéry v úspěšné advokátní kanceláři. Svému snu podřizuje všechno, co má – svůj volný čas i osobní život. Jednoho dne se jí to ale vymstí a kvůli banální chybě, kterou připraví svého klienta o spoustu peněz, dostane vyhazov. Přichází tím o všechno, co dosud dávalo jejímu životu smysl. Nedopatření ji ale zavede na anglický venkov do bohaté rodiny podivínských manželů, kteří zrovna shánějí novou hospodyni… Samanta se chopí šance, kterou jí osud přivál, a zjišťuje, že život bez permanentního stresu je vlastně báječný. Problém nastává v okamžiku, kdy vyjde najevo, že její vyhazov byl vlastně nedopatření a advokátní kancelář, ze které ji předtím vyhodili, přichází s prosíkem a chce Samantu zpět…

„Žádný člověk mě v Londýně nevzal na schůzku do hospody – natož na druhou stranu výčepního pultu. Jacob mě na první schůzku pozval do Covent Garden na Les Sylphides, ale po dvaceti minutách mu zatelefonovali ze Států a už se nevrátil. Druhý den prohlásil, že se tak zahloubal do nějakého právního problému v zákonu o komerční smlouvě, že na mě úplně zapomněl. A nejhorší na tom bylo, že místo abych mu řekla „ty mizero!“ a jednu mu přišila, zeptala jsem se, o jaký problém šlo…“

I Samantin příběh je vlastně celý o tom, že nikdy není příliš pozdě na to, vydat se přesně opačným směrem, než se od vás očekává. Narozdíl od Santiaga se však Samanta na tuto pouť vydává vpodstatě nedobrovolně a o to víc je její příběh přesvědčivější. Jistě i v tomto případě můžeme polemizovat o tom, zda by úspěšná právnička, pro kterou je její kariéra alfou a omegou, vyměnila stohy lejster a svět paragrafů za kuchařskou zástěru. Každopádně se mi líbí myšlenka, že nikdy není příliš pozdě na to rozhodnout se, čím chcete být, a že stres je největším zabijákem dnešní doby.

U mě tedy tento pomyslný „duel“ vyhrává Bohyně v domácnosti, ale musím přiznat, že má trochu protekci – britský humor já prostě miluju a tohle je opět jedna z knížek, u které jsem se přistihla smát nahlas :D…

Ano, já vím, vím, že jsem ostuda. Už dva měsíce mi ta knížka leží na nočním stolku a já nebyla schopná ji přečíst. Dokud jsem neodstátnicovala, měla jsem samozřejmě přísný zákaz se na ni byť jen podívat, ale od té doby už pro mě není žádné omluvy – dočetla jsem ji zkrátka až teď :D. Co vám mám povídat, bylo to super! Larsson je mistrem v udržení napětí a přesně ví, jak ho má čtenáři dávkovat. Dívka, která kopla do vosího hnízda je jedno velké gradující finále. Hra, která se rozehrála ve druhém díle, spěje ke svému nezvratnému konci a čtenář nedočkavě sleduje, jestli v příběhu Lisbeth Salanderové zvítězí spravedlnost nebo důmyslně organizovaná síť podvratných živlů… I v závěru knihy, kdy už se zdá, že se všechno v dobré obrací, nám Larsson přivodí poslední infarktové stavy a strach o životy hlavních hrdinů, než nám konečně dovolí s úlevou vydechnout.

Samozřejmě bych měla i pár poznámek k tomu, co se mi moc nelíbilo. Larsson si v tomto díle mohl odpustit milostnou zápletku. Mně už to přijde fakt trapný, jak Mikaelovi Blomkvistovi žádná ženská nemůže odolat – vám ne :D?? Nicméně po přečtení Milénia už mám na švédský sexuální život utvořený svůj názor – je to zvrhlá země 8-). Dále mě trochu zklamalo to množství „happy endů“. Přestože jsem příznivcem dobrých konců a špatný by mě naštval :D, přecijen to příběhu ubralo v mých očích jistou dávku uvěřitelnosti. Ale oukej; poté, co se Lisbeth Salanderová ve druhém díle s kulkou v hlavě vyhrabala ze svého vlastního hrobu, smířila jsem se s tím, že si Larsson místy ulítává trochu do sci-fi 8-)…

Tak či tak, je mi líto, že to skončilo a Larsson už nikdy nic nenapíše. Byl to bezpochyby jeden z největších literárních talentů současnosti a jeho Millénium se stalo nejen světovým bestsellerem, ale také výpovědí o stavu dnešní společnosti.

Slyšela jsem, že po přečtení knihy Skafandr a motýl se člověk znovu bláznivě zamiluje do života. Vznik autobiografického románu bývalého šéfredaktora časopisu ELLE doprovází tak silný příběh, že tento výrok není ani trochu přehnaný. Jean-Dominique Bauby se stane obětí tzv. syndromu uzamčení, což je stav vážné poruchy mozku, kdy dochází u pacienta k paralýze všech vůlí ovlivnitelných svalů s výjimkou svalů okohybných. Postižený tedy není schopný pohybu ani komunikace se svým okolím, přesto však vnímá a je schopen myslet. Baubyho jediným spojením s vnějším světem je právě jeho oční víčko, kterým může mrkat, a díky důmyslnému systému, který vymyslela jeho terapeutka, také komunikovat se svým okolím. Tímto způsobem se mu také podaří doslova „namrkat“ knihu o svém životě ve „skafandru“. Skafandr a motýl vychází ve Francii 7.března 1997 a Jean-Dominique Bauby o pouhé dva dny později umírá na srdeční zástavu. Sama jsem nemohla uvěřit, že se něco takového skutečně stalo…

Když uvážíme, jakým způsobem Baubyho autobiografický román vzniknul, je jasné, že kniha nemůže být příliš obsáhlá, ale přesto dokáže i na těch několika stranách čtenáře naprosto pohltit. Skafandr a motýl je příběh o křehkých okamžicích, které dávají životu smysl, i o vnitřní síle a obrovské vůli člověka uzamčeného ve svém vlastním těle.

V roce 2007 vznikla filmová adaptace, jejíž vysoké ohodnocení na ČSFD mě sice navnadilo, ale zpracování samotné mě nakonec nijak zvlášť neoslovilo. Jak praví mnohaletá zkušenost, literární předloze se většinou žádný film nevyrovná a i v případě Skafandru a motýla se mi to potvrdilo.

Tak vám nevím, co je horší – jestli zamračené hnuspočasí nebo tahleta úmorná vedra. Obojí v člověku probouzí akorát tak lenoru :D… Přináším tedy alespoň pár literárních tipů z uplynulého jara, protože čtení je dostatečně nenáročná a zároveň dostatečně intelektuální činnost do momentálního hicu.

Zdeněk Svěrák – Nové povídky

Knížku Svěrákových povídek nadělil Ježíšek Péťovi pod stromeček, předčítat jsem však už musela já :DD… Většina povídek je poněkud melancholicky laděna, všechny jsou však vyprávěný se Svěrákovým typickým vtipem a nadhledem.

Zdena Salivarová – Honzlová

Silný příběh Jany Honzlové, která je pronásledována komunistickým režimem, už je detailněji rozebrán na Terezčině BlogHýsku. Opět jsem se (jako už tolikrát) nechala inspirovat. Inspirujte se také!

Ines de la Fressange – Se šarmem Pařížanky

Opět jeden bestseller, u kterého moc nechápu, proč je bestsellerem :D… Knížka je sice graficky zpracována krásně, doplněna řadou fotografií, ilustrací a nezlobila bych se, kdyby mi zdobila knihovničku, ale… Obsah mi přišel opravdu celkem o ničem. Nedozvěděla jsem se vlastně vůbec nic zajímavého ani nového – zkrátka nic, o čem by se už někdy někde nepsalo. Adresy francouzských obchodů, které plní povážlivou většinu knihy, jsou možná prima pro ty, kdo jezdí do Francie za nákupy. Já osobně bych už spíš uvítala víc stránek s tipy na ubytování ve francouzské metropoli nebo na zajímavá a turistům utajená pařížská zákoutí. Tak či tak to vypadá, že letos o prázdninách u nás přecejen nakonec zvítězí jiná destinace, budu se tedy muset v knihovně příště porozhlédnout po jiném „průvodci“ ;-)…

Louisa May Alcottová – Malé ženy

„Láska je to jediné, co si můžeme vzít s sebou, když odcházíme, a díky ní to vůbec nebolí.“

O knize Malé ženy jsem poprvé slyšela kdysi dávno v jedné epizodě seriálu Přátelé, kde si ji čte Rachel, a nakonec příběh sester Marchových dojme i Joeyho :D. Usoudila jsem, že půjde o nějaký ryze americký bestseller a přibalila jsem ho k výpůjčce knih na před/postátnicové odreagování. Zpočátku jsem myslela, že to ani nedočtu. Přišlo mi to jako strašný brak, asi jako Ptáci v trní 😀. Nakonec jsem do toho ale přecejen nějak zabředla a docela se mi to i líbilo. Pokud od tohoto románku nečekáte nic hlubokého, myslím, že je to ideální četba na pročištění mozku po studiu :D. Hlavními hrdinkami příběhu, který je zasazen do období občanské války v Americe, jsou čtyři sestry – Margareth, Jo, Beth a Amy – každá naprosto odlišné povahy. První část knihy čtenáře provází přelomovým rokem v životě rodiny Marchových – otec odchází bojovat do války a matka Marchová zůstává se svými „malými ženami“ sama. Jejich dřívější pohodlný život končí a dívky musí čelit chudobě, stesku i vážné chorobě jedné z nich. Druhý díl, který tuším vychází v češtině vůbec poprvé, mapuje další osudy sester Marchových při budování jejich vlastních rodin a domovů.

Paulo Coelho – Brida

„Být člověk znamená pochybovat, a přesto pokračovat ve své cestě.“

O knížkách Paula Coelha se hrozně těžce mluví – alespoň já nikdy nevím, co bych o nich vlastně měla napsat. Ani příběh Bridy není výjimkou. Coelhovy knížky popravdě nejsou tak úplně můj šálek čaje, přesto mě něčím přitahují a když je čtu, vím úplně přesně, čím to je. Popsat to ale nedokážu. Zpočátku jsem přemýšlela, proč se právě Coelho stal jedním z nejprodávanějších spisovatelů na světě. Jeho knížky mi nepřipadají o nic výjimečnější než díla řady jiných autorů. Myslím, že jeho úspěch tkví hlavně v tom, že dnešní doba spisovatele, jako je Coelho, potřebuje. Lidé chtějí, aby je někdo nenásilně nutil přemýšlet a rozjímat nad životem, tajemnem, duchovnem, nad otázkami, které si už dávno přestali klást… Coelho to dělá specifickým způsobem. Neříkám, jestli líp nebo hůř – zkrátka jinak. Tento příběh vypráví o jednadvacetileté irské dívce jménem Brida, která se jednoho dne rozhodne, že svůj osud spojí s tajemstvím magie. Její život se potácí mezi mnoha volbami a ona se obává, že nepozná, která cesta je pro ni ta správná. Za pomoci Mága z Folku a učitelky Wiccy nachází odpovědi na řadu svých otázek. Na konci knihy ale čtenář zjišťuje, že magie tu vlastně nehraje až tak důležitou roli, a nechá se strhnout a dojmout příběhem o hledání a nacházení lásky – síly mnohem mocnější než všechna magie.

„Byla s otcem na pláži a on chtěl, aby zjistila, jestli je voda dost teplá. Tehdy pětiletá dívenka byla celá šťastná, že může být užitečná; šla k moři a namočila si nohy po kotníky.
Stoupla jsem si tam, je studená, hlásila.
Otec ji vzal do náručí, znovu s ní šel na břeh a bez varování ji hodil do vody. Nejdřív se lekla, ale pak se jí ten žert zalíbil.
Jaká je voda? zeptal se otec.
Prima, odpověděla.
Odteďka tedy, když budeš chtít o něčem něco vědět, tak se do toho ponoř celá.“ 

Uff, státnice se nezadržitelně blíží, z učení už mi solidně hrabe (k cvičení si teď pouštím staré díly pořadu „Neznalost neomlouvá“ :D) a při opakování financí jsem zjistila, že si prostě vůbec nic nepamatuju, tak dneska jak blázen podtrhávám daňové zákony v naději, že z nich na potítku stihnu všecko opsat :P… Není to veselé, vůbec to není veselé, ale Agatha Christie taky nepsala zrovna humoristická díla, tak se dnes k sobě báječně hodíme 8-).

Hned na začátku vyprávění jsme svědky kuriozního nálezu v domě paní Bantryové, jejíž dobrou přítelkyní není nikdo jiný než slečna Marplová, zkušený to detektiv v sukních. V knihovně je nalezena mrtvola neznámé mladé ženy. Rozjíždí se pátrání a brzy se objevuje první stopa vedoucí k mladé tanečnici z nedalekého města, která tu samou noc náhle zmizela. Vrah se dopouští ještě jedné vraždy, aby vyšetřovatele zmátl, ale jeho touha po pěnězích ho záhy prozradí… Mrtvá v knihovně  je trochu překombinovanou detektivkou, ve které do sebe některé věci logicky moc nezapadaly, především na konci při odhalování vraha jsem se musela fakt vysmát, ale na uvolnění nervů to fungovalo výborně. Agatha a zkouškový jdou prostě ruku v ruce :D…

Na rovinu musím říct, že už dlouho mě žádná knížka „nevcucla“ tak silně, jako právě Kladivo. Přečetla jsem ji asi za týden, přestože jsem na ni měla čas jen ve volných chvilkách (kterých moc nebylo) poránu a na „dobrou“ noc, a nikdy jsem se od ní nemohla odtrhnout. Jedná se o silný příběh postavený na reálném základě – tedy monstrózních čarodějnických procesech, které se na konci 17. století odehrávaly v okolí Šumperka a Velkých Losin – a právě vědomí toho, že se tohle všechno kdysi opravdu stalo, čtenáři způsobuje nepříjemné mrazení v zádech. Sama jsem byla knížkou tak uchvácena, že jsem si hned po jejím zaklapnutí začala gůglit informace, abych se dozvěděla, nakolik se Kaplický držel reálného základu a nakolik se jednalo o fikci. Docela mě šokovalo, když jsem si na stránce Wikipedie věnované děkanu Lautnerovi, hlavní postavě Kladiva na čarodějnice, přečetla vpodstatě kompletně převyprávěný děj celého románu – Kaplický se tedy ve své knize držel historických pramenů co možná nejpřesněji. Většina postav skutečně existovala a Kaplický jim ponechal i jejich původní jména.

Zkušenost mám i s filmem a musím říct, že u mě i přes nadšení z knihy pořád maličko převažuje snímek Otakara Vávry – patří do mé osobní sbírky filmů, o kterých vždy po shlédnutí prohlásím, že už je nikdy nechci vidět, ale jsou tak silným zážitkem, že po čase zatoužím podívat se na ně znovu. Přesto vám však knížku vřele doporučuju. Sháněla jsem ji v knihovně strašně dlouho a to je myslím dobrým důkazem toho, že i české historické romány můžou být pro čtenáře atraktivní a nemusí být nutně synonymem pro nezáživnou povinnou četbu od Jiráska ;-).

Musím přiznat, že už dlouho mě žádná knížka nezasáhla tak silně, jako právě tato. Kdybych řekla, že to je kniha, která vám může změnit život, znělo by to moc pateticky a navíc by to byla lež – žádná kniha vám život nezmění. Změnu máte v rukou jedině vy sami – ale o tom to vlastně celé je…

Nejspíš už jste se někdy zamýšleli nad tím, co vás činí opravdu šťastnými. Já nad tím přemýšlela a zjistila jsem, že dnešní doba přeje tomu, aby nám radost dělaly spíš než cokoliv jiného materiální věci. Jenže taková radost je chvilková záležitost a nevydrží dlouho. Autorka Tajemství štěstí vyzpovídala stovku osob, které jsou šťastné „jen tak“, bez jakékoliv vnější příčiny. Zjistila, že každý z nich má zafixované určité návyky, které k jejich vnitřnímu štěstí napomáhají a rozhodla se o ně se čtenáři podělit. Nejsou to žádné převratné objevy, vlastně jsou to zcela běžné věci, které by nás napadly, kdybychom si ovšem v dnešní době našli čas na to se nad nimi zamyslet… Co je ale opravdu zajímavé je fakt, že většina lidí ze „šťastné stovky“ prožila v životě něco opravdu zdrcujícího, něco, co by většinu z nás srazilo na kolena, ale oni se tomu dokázali postavit, bojovat a navíc i v životě něco dokázat. Právě tyto krátké pasáže s životními příběhy mi na celé knize přišly nejvíc fascinující a inspirující.

Často mě napadá, že se mi vůbec nelíbí doba, ve které žiju. Všechno je tak hektické a uspěchané, ze všech stran se na nás valí nějaké tlaky v podobě reklam na věci, které by nás měly učinit skutečně šťastnými, ale v reálu tomu tak vůbec není. Kdykoliv jsem si sedla k této knize, bylo to jako pohlazení po duši. Najednou jsem docela přesně věděla, jak bych chtěla žít. Popravdě – žiju stále stejně :D, ale na všem se dá pracovat. A především se dá najít čas na věci, které jsou opravdu důležité. Tajemství štěstí shrnuje spoustu pravd, které nás už tisíckrát napadly, ale nikdy jsme nepocítili potřebu nad nimi více bloumat nebo se jimi dokonce řídit. Pokud toužíte po troše životního optimismu, není lepší volba ke čtení :-)… (A věřte, že čím víc se blíží státnice, tím víc toho životního optimismu potřebuju :D…)

Knížky o cestování jsou moje radost a série reflexovských Vandrů se nám v knihovničce už pěkně rozrůstá :-). Čtu je napřeskáčku a brzy se asi vrátím k prvním dvěma dílům, které už jsem dávno pozapomněla. Doufám, že v Reflexu tuhle rubriku nikdy nezruší :D! Ve čtvrtém díle můžete navštívit země jako Rusko, Zambii, Thajsko, Kostariku a mnohé další. Rozhodla jsem  se s vámi podělit alespoň o několik zajímavostí z vybraných zemí, které by vás mohly překvapit. Nejlepší ale samozřejmě bude přečíst si celou knížku, která jako vždy stojí zato :-)…

Island

• Na úvod několik slov stručně charakterizujících tuto zemi: tma, pustina, deprese, vysoký výskyt sebevražd, s kterým jde ruku v ruce holdování pro alkohol.
• Na Islandu je draho a ze všeho vůbec nejdražší je (paradoxně) právě ten alkohol :D…
• Na ostrově se vůbec nekrade, lidé běžně nezamykají auta, přestože si v nich nechávají ležet peněženky nebo mobily. To by se v Čechách stát nemohlo, že :D…

Kolumbie

• Kolumbie je obecně považována za poměrně nebezpečnou zemi, v které se nevyplatí chodit po ulici s velkou hotovostí v kapse.
• V zemi je poměrně lacino co se týče ubytování i stravy nebo třeba „městské hromadné“.
• Nejvyváženější kolumbijskou komoditou stále zůstává kokain – jeho konzumace není trestná a gram vyjde na padesát korun až stovku. No nekupte to :D!

Nizozemí

• V Holandsku si nepotrpí na závěsy v oknech, každý si tak s každým kouká do talíře, ale lze to považovat za jakýsi druh upřímnosti a přímočarosti, který je pro holanďany typický.
• Život v Holandsku se – bez nadsázky – odehrává na kole. Helmy se tu ale moc nenosí.
• Holandsko je proslulé benevolentním přístupem k marihuaně a tím, že je jednou z mála zemí, kde je legální ji prodávat. Málokdo však ví také to, že pěstovat ji je tu zakázané. Otázkou zůstává, jak to tedy pak dělají prodejci s vykazováním svého zboží :D…

Portugalsko

• Portugalci jsou hodně hákliví na rušení nočního klidu a nezdráhají se na vás hned zavolat policii.
• V Portugalsku se hodně vykrádají auta, obzvlášť ta cizí. Pokud si vevnitř ještě ke všemu necháte nějaké věci, o vykradení si přímo koledujete.
• S angličtinou v Portugalsku moc nepochodíte, většinou se s ní nedomluvíte ani se studenty vysokých škol.

No, a další zajímavosti už si budete muset přečíst sami :-)…

„Naděje není prognostika.“

Dva měsíce se mi na nočním stolku válela spousta „důležitějších“ knih, knih k diplomce, kterým jsem měla dát přednost. Ale znáte to :-)… Prosím, stručně mě svými častými odkazy na Dálkový výslech nalákalo přečíst si další rozhovor Karla Hvížďaly s Václavem Havlem. Tentokrát ten „první“, z 80. let, který u nás směl oficiálně vyjít až v roce 1990. Jestliže pro mě bylo Prosím, stručně zajímavé především z toho hlediska, že mi vyplnilo spoustu mezer o české politické scéně v 90. letech, Dálkový výslech mi nabídnul přesnější náhled na samotnou osobnost Václava Havla. Kniha se chronologicky dotýká nejdůležitějších etap Havlova života – Karel Hvížďala začíná dotazy na jeho dětství a vzpomínky na Ferdinanda Peroutku či J. L. Fischera, pokračuje přes Havlův první kontakt s divadlem a mapuje divadelní situaci konce 50. let. Od Havlova působení v divadle Na zábradlí se přesouvá k jeho divadelním hrám a inspiračním zdrojům, ale dotýká se také jeho působení coby člena redakční rady časopisu Tvář v druhé polovině 60. let. Havel vzpomíná na to, jak prožíval Pražské jaro i sovětskou okupaci, na okolnosti vzniku Charty 77 a léta strávená ve vězení. Více než fakta mě ale tentokrát na celé knize zaujaly filosofické pasáže s Havlovými názory na uspořádání světa, na to, jak každý z nás tvoří dějiny. Stále znova žasnu nad jejich nadčasovou platností i nad tím, že z Havlových vzpomínek nevyznívá žádná hořkost, které by se vzhledem k tomu, jak ho komunistický režim po celý život šikanoval, nikdo nemohl divit. Úplně nejvíc mě ale dostala odpověď na otázku, jak by Havel ohodnotil sám sebe jako člověka. Mísí se v ní změť protikladů a paradoxů, neustálých pochybností o sobě samém, která na mně osobně zapůsobila hrozně sympaticky – možná proto, že já sama jsem taky věčný „pochybovač“ :-). Zajímavý rozhovor, který vznikal ještě v nesvobodě a pravděpodobně ani jeden z jeho tvůrců neměl tušení, že za nějakých dvacet let se sejdou u rozhovoru znovu – za zcela jiných okolností, ale hlavně v demokratické zemi… Až zas příště potkám v knihkupectví nevychovaný teenagery, pořádně jim vyčiním 😀 !!!

„Věřím, že to všechno – vesmír a život – není „samo sebou“, věřím, že nic nenávratně nemizí, a tím méně naše skutky, čímž si vysvětluji své přesvědčení, že má smysl o něco v životě usilovat, o něco víc, než jen o to, co se nějak viditelně vrací nebo vyplácí.“

„Neboť žena je tvor bázlivý
a nestatečný, trne, jak jen uzří krev;
však zneuctí-li jí kdo lože manželské,
je krvelačná jako žádný jiný tvor.“

U antických žen ještě chvíli zůstaneme :D… Médeia tu dnes není jen tak pro zábavu, alébrž je to dílo, které jsem si vybrala k uvedení své diplomové práce na téma ženské kriminality. Příběh tu nemusíme moc rozpitvávat, ale chcete -li:

Médeia je královská dcera, která zachrání vůdce argonautů Iasona a pomůže mu dosáhnout cíle námořní výpravy – zmocnit se zlatého rouna. Iason jí za to přislíbí svou lásku a odcházejí spolu se svými dvěma syny do Korintu. Iason se však po čase zamiluje do dcery korintského krále – Glauky – a hodlá Médeiu opustit. Král Kreontes ji ze strachu před jejími výhrůžkami vykáže ze země. Médeia zmítaná hněvem se rozhodne pomstít. Pošle na usmíření Glauce svatební roucho a ozdobu do vlasů, šaty se však na těle nevěsty vznítí a Glauka umírá spolu se svým otcem, který se snaží dceři pomoct. Nakonec Médeia z nenávisti k Iásonovi zabíjí i oba syny, které s ním má, aniž by Iasonovi dovolila se s nimi rozloučit, a tím dokonává strašlivou pomstu.

„Jsme ženy ostatně,
prý hnutí ušlechtilých zcela neschopné,
však pravé umělkyně ve vší špatnosti!“

Člověk by ani neřekl, kolik už vzniklo u nás i ve světě klasických literárních děl na téma „žena-vražedkyně“. Vybrat z nich však nějaký pěkný všeříkající úryvek do úvodu diplomové práce je nadlidský úkol. Já nakonec zvolila tyto 3 kandidáty a mám mezi nimi i svého favorita, nicméně bych byla ráda, kdyby mi mou volbu někdo potvrdil. Ani nevím, jestli sem vůbec ještě někdo chodí, ale můžeme to alespoň zkusit. Jestli se vám některý z uvedených úryvků líbí víc než ty ostatní a myslíte, že by se dobře hodil do úvodu práce o ženské kriminalitě, zanechte mu zde svůj hlas (a mně komentář :D). Podpůrci vítězného citátu budou jistě bohatě odměněni :D!

„…klesám přemožena tíhou zla!
A chápu, chápu, jaký zločin spáchat chci;
však silnější je vášeň než hlas rozumu.
ach, vášeň, kořen hříchu, bídy na světě.“