Rubrika: Z knihovničky

V literární rubrice je zase mrtvo a zdá se, že tento stav ještě nějaký čas potrvá, protože v poslední době pročítám častěji než knihu spíš svou mailovou schránku 8-). Nedávno se mi ale podařilo přelouskat toto zajímavé povídání o Paříži, které jsem si s sebou naivně vzala na dovolenou a nakonec na nějaké čtení samozřejmě nebyl vůbec čas. Zpětně si myslím, že je mnohem lepší si tuto knížku přečíst až na zpáteční cestě, kdy většinu míst, o kterých vypráví, už znáte z vlastní zkušenosti. Rozdělena je do 10 tematických kapitol (pařížské ulice, mosty, náměstí, divadla, parky, kostely, hřbitovy, kavárny, ateliéry a metro), z nichž se dozvíte spoustu zajímavostí, které v obyčejném průvodci nenajdete. Nicméně na můj vkus se občas zabíhá do příliš velkých podrobností, zejména co se týče pařížské historie – ikdyž chápu, že nadšenec to naopak přivítá. Možná vůbec nejvíc mě zaujala kapitola poslední, ve které se vypráví o tom, jak vznikalo pařížské metro a s jakými úskalími se při jeho stavbě museli Pařížané potýkat. Jiří Žák napsal o Paříží ještě další dvě pokračování – a pokud máte cestu do Brna, ve Vaňkovce u Dobrovského mají druhý díl zrovna v akci asi za pade – no nekupte to ;-)!

Mým dalším příspěvkem do čtenářské rubriky bude krátká novela Snídaně u Tiffanyho. O tom, že se skutečně jedná o dílko nevelkého rozsahu, svědčí i fakt, že jsem dobrou půlku knížky stihla přečíst v čekárně u zubaře :D. Možná i tento negativní start zapříčinil, že se mi novela nijak zvlášť nelíbila. Pokud navíc znáte stejnojmenný film s božskou Audrey Hepburn, jistě mi dáte za pravdu, že takový výkon se jen těžko překonává. Filmová Snídaně u Tiffanyho je zábavná a má spád, který jsem já osobně v knížce postrádala.

Vypravěčem příběhu je mladý spisovatel, který se přistěhuje do New Yorku, kde potkává Holly Golightlyovou, mladou a ambiciózní ženu lehčích mravů, která, byť působí naivně, je dostatečně vychytralá, aby díky svým půvabům vždy dosáhla toho, co si zrovna zamane. Literární Holly není moc sympatická postava, v jejím chování se však odráží neradostné dětství, které prožila jako sirotek protloukáním se spolu se svým bratrem Fredem po americkém venkově. Příběh je tak krátký, že se bojím prozradit cokoliv z děje, abych neprokecla pointu 😎 .

Nejvíc mě na knížce každopádně zklamal závěr, který se od toho filmového podstatně liší. Samozřejmě pokud netrváte na happy endu, možná se vám líbit bude. Nicméně já a 99 ochránců zvířat ze 100 dáváme přednost šťastnému konci se šťastným kocourem :D…

Ve snaze dostát svému předsevzetí a číst víc odnesla jsem si z knihovny plnou náruč knih menšího formátu. Dva roky spolu jsem objevila mezi novinkami a přibrala spíš do počtu, neboť ani tato kniha se neřadí mezi nejtlustší. Čekala jsem spíš bulvár, neboť půlka knihy je tvořena sloupky Alex Doležalové pro časopis Style, v nichž popisuje peripetie prvních dvou let společného soužití se svým (teď už ex) manželem JXD, proslulým jako redaktor Reflexu a milovník marihuany. Druhou půlku knihy pak tvoří reakce JXD na tyto sloupky a jeho postřehy na dané téma, což vytváří zajímavou konfrontaci mužského a ženského pohledu na věc.

Po první poměrně naturalistické kapitole, psané Alex, jsem měla nutkání knihu znechuceně odložit, neboť některé věci vědět prostě opravdu nepotřebuju 8-)… Nakonec jsem se rozhodla, že tomu dám ještě šanci, a další kapitoly už mě tolik nepobouřily. Ne všechny se nutně točí kolem manželství a sexu, leckdy zabíhají i k jiným (vážnějším a zajímavějším) tématům, aktuálnímu dění ve společnosti, aby nakonec skončily u pradávného střetu světů mužů a žen. A pravda je, že některé postřehy JXD o ženském smýšlení mě fakt pobavily a trefily hřebíček na hlavičku. Nevím, čím to je, že v psaném projevu se působí tak inteligentně, ale když ho člověk vidí někde v televizi, radši přepíná :D…

No nic, no. Dva roky spolu asi nebude knížkou, kterou byste si nutně museli přečíst, ale jako doplněk k poslednímu slunečnému dopoledni na balkoně nebyla úplně špatná. Jinak pokud trochu čtete Reflex (nebo bulvár :D), asi už víte, že o moc dýl než ty dva roky jim to manželství nevydrželo (čemuž se po přečtení jejich knihy ani moc nedivím)…

Jak se tak dívám do historie této rubriky, musím s politováním konstatovat, že přes prázdniny jsem ji docela zanedbávala a dohromady toho moc nepřečetla. Snad se to teď s podzimními plískanicemi zase změní k lepšímu. Věřím, že dnes si to vyžehlím něčím opravdu mimořádným. O románu Skleněný pokoj už jste určitě slyšeli – jeden čas se o něm v tisku hodně psalo a sama jsem po něm v knihkupectví už několikrát pošilhávala. Nakonec se mi podařilo ulovit jej v knihovně, ale knížka se mi tak líbila, že si ji možná přecejen nakonec koupím.

Román je zajímavý především z toho pohledu, že se britský romanopisec Simon Mawer při jeho psaní inspiroval skutečným osudem brněnské vily Tugendhat. Ostudně přiznávám, že jsem tam ještě pořád nebyla a že to určitě v brzké době hodlám napravit. V románu můžeme sledovat hned několik propletených lidských příběhů, jejich kulisou ale po celou dobu zůstává vila, v knize označovaná jako Vila Landauer, která je tichým svědkem nejen pohnutých osudů hlavních hrdinů, ale také několika významných historických mezníků v českých dějinách.

Na svou dobu výstřední funkcionalistická stavba je původně postavena pro židovsko-křesťanský pár, manžele Liesel a Viktora Landauerovy. Dominantou celé vily je okázalý skleněný pokoj se slavnou onyxovou stěnou, jehož krystalická dokonalost uchvátí každého, kdo do něj vstoupí. Mladí manželé se však ze svého nového domova neradují příliš dlouho. Z obavy před sílící hrozbou nacismu jsou nuceni uprchnout spolu se svými dětmi nejprve do Švýcarska a poté až do Ameriky. Vila však na svém místě setrvává dál a stává se postupně majetkem nacistů, kteří v něm zřídí středisko pro pochybný výzkum zaměřený na lidské rasy, po roce 1948 se vila dostává do rukou komunistů a jistý čas slouží jako rehabilitační centrum pro děti. Nakonec se vila coby muzeum otevírá široké veřejnosti.

Na knize se mi líbilo, jak Simon Mawer všechny příběhy, které načne, také dovypráví. Nezůstane jediná nezodpovězená otázka. Snad i díky tomu závěrečný happy end nepůsobí nepatřičně, ale je prostě jen přirozeným vyvrcholením a opětovným protnutím několika životních osudů. Přijde mi, že Skleněný pokoj je kniha, která si přímo říká o zfilmování a pokud by se toho někdo schopný ujal, určitě by to byl trhák ;-)!

A pak se ty dvě postavy na nástupišti daly do pohybu. Strhlo se to nečekaně, byl to rychlý a divoký tanec. Viktor udělal rychlý pohyb a důstojník cosi vykřikl. Přiběhl voják, shodil pušku z ramene a držel ji před sebou. Pak po kratičké hádce udeřil Viktora pažbou. Viktor zavrávoral. Liesel vykřikla. Ottilie začala ječet. Voják postupoval kupředu a postrkováním pušky tlačil Viktora zpátky ke schůdkům vagónu. O chvíli později se Viktor objevil v kupé, obličej i ruce od krve.
„Cos to udělal?“ rozkřikla se na něj Liesel. „Cos to proboha udělal?“
Viktor ztěžka dosedl na sedadlo a vrtěl hlavou ze strany na stranu. Jako by odpověď na její otázku byla stejně obtížně pochopitelná jako důvod, proč zadrželi Katalin. Jen vrtěl hlavou a prsty si přejížděl po otékající zhmožděnině na tváři, kam dopadla pažba pušky.
„Ty jsi zodpovědný za nás!“ křičela Liesel. „Máš povinnosti ke své rodině! Co s námi ksakru bude, když tebe odvedou?“

Přečtení románu musí nutně v každém vyvolat zcela přirozenou otázku: „A jak to bylo doopravdy?“ Sama se teď pouštím do bádání a přestože autor tvrdí, že krom vily si všechno, včetně osudů Landauerových, vymyslel, jisté podobnosti s realitou bychom našli. Viktor Landauer je Žid, Tugendhatovi byli oba Židé. Landauerovi postavili dům ve stejnou dobu a odešli ze země¨se svými dětmi ve stejnou dobu a ze stejných důvodů jako Tugendhatovi. Navíc i některé postavy, které se knihou mihnou, skutečně existovaly. To je třeba případ hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové.

Ať už je pravda jakákoliv, vila Tugendhat se stala svědkem mnoha významných historických okamžiků našich dějin – v roce 1992 v ní byla třeba také podepsána smlouva o rozdělení československého státu. Není proto divu, že se tato stavba stala zdrojem inspirace pro román Skleněný pokoj, který vám můžu jen doporučit. Určitě je to jedna z nejlepších knih, které jsem letos přečetla a zanechala ve mně tolik dojmů, že nad ní budu ještě hodně dlouho přemýšlet…

Dneska přicházím s poněkud netradičním příspěvkem do úryvkové rubriky. V poslední době jsem přečetla 2 knížky, na první pohled od sebe na hony vzdálené, ale v podstatě s naprosto totožnou myšlenkou.

Coelhova Alchymistu asi nemusím nijak sáhodlouze představovat. Jedná se o jeden z nejslavnějších světových bestsellerů, který vypráví o pasáčkovi ovcí, na jehož příběhu autor demonstruje, že člověk by se neměl bát opouštět životní jistoty ve jménu plnění svých snů. Chlapec Santiago se rozhodne za sebou zanechat svou zemi i celý svůj dosavadní život a vydává se do pouště najít poklad, o kterém se mu zdál sen. Pro většinu lidí bláznovství a pošetilost, co myslíte? Koneckonců i mně v knížce nejvíce chyběla přijatelná míra uvěřitelnosti, i když samozřejmě chápu, že tady nejde tak úplně o ten příběh, který je vlastně jen pohádkou. Mnohem důležitějším poselstvím, které knížka nese, je apelace, aby lidé nezavírali oči před nečekanými možnostmi a šancemi a aby se nebáli vpustit do svého života něco nového. V tomto směru je Alchymista určitě inspirujícím počtením. Přesto si nemůžu pomoct a skepticky pravím – v životě to zdaleka není takto jednoduché a ne vždy může člověk všechno opustit a jít si plnit svůj „osobní příběh“. Nebo snad ano :)?

To Bohyně v domácnosti britské novinářky Sophie Kinselly na to nejde tak přímočaře. Nejprve nás zavede do hektického světa mladé workoholičky Samanty, jejímž životním hnacím motorem je budování kariéry v úspěšné advokátní kanceláři. Svému snu podřizuje všechno, co má – svůj volný čas i osobní život. Jednoho dne se jí to ale vymstí a kvůli banální chybě, kterou připraví svého klienta o spoustu peněz, dostane vyhazov. Přichází tím o všechno, co dosud dávalo jejímu životu smysl. Nedopatření ji ale zavede na anglický venkov do bohaté rodiny podivínských manželů, kteří zrovna shánějí novou hospodyni… Samanta se chopí šance, kterou jí osud přivál, a zjišťuje, že život bez permanentního stresu je vlastně báječný. Problém nastává v okamžiku, kdy vyjde najevo, že její vyhazov byl vlastně nedopatření a advokátní kancelář, ze které ji předtím vyhodili, přichází s prosíkem a chce Samantu zpět…

„Žádný člověk mě v Londýně nevzal na schůzku do hospody – natož na druhou stranu výčepního pultu. Jacob mě na první schůzku pozval do Covent Garden na Les Sylphides, ale po dvaceti minutách mu zatelefonovali ze Států a už se nevrátil. Druhý den prohlásil, že se tak zahloubal do nějakého právního problému v zákonu o komerční smlouvě, že na mě úplně zapomněl. A nejhorší na tom bylo, že místo abych mu řekla „ty mizero!“ a jednu mu přišila, zeptala jsem se, o jaký problém šlo…“

I Samantin příběh je vlastně celý o tom, že nikdy není příliš pozdě na to, vydat se přesně opačným směrem, než se od vás očekává. Narozdíl od Santiaga se však Samanta na tuto pouť vydává vpodstatě nedobrovolně a o to víc je její příběh přesvědčivější. Jistě i v tomto případě můžeme polemizovat o tom, zda by úspěšná právnička, pro kterou je její kariéra alfou a omegou, vyměnila stohy lejster a svět paragrafů za kuchařskou zástěru. Každopádně se mi líbí myšlenka, že nikdy není příliš pozdě na to rozhodnout se, čím chcete být, a že stres je největším zabijákem dnešní doby.

U mě tedy tento pomyslný „duel“ vyhrává Bohyně v domácnosti, ale musím přiznat, že má trochu protekci – britský humor já prostě miluju a tohle je opět jedna z knížek, u které jsem se přistihla smát nahlas :D…

Ano, já vím, vím, že jsem ostuda. Už dva měsíce mi ta knížka leží na nočním stolku a já nebyla schopná ji přečíst. Dokud jsem neodstátnicovala, měla jsem samozřejmě přísný zákaz se na ni byť jen podívat, ale od té doby už pro mě není žádné omluvy – dočetla jsem ji zkrátka až teď :D. Co vám mám povídat, bylo to super! Larsson je mistrem v udržení napětí a přesně ví, jak ho má čtenáři dávkovat. Dívka, která kopla do vosího hnízda je jedno velké gradující finále. Hra, která se rozehrála ve druhém díle, spěje ke svému nezvratnému konci a čtenář nedočkavě sleduje, jestli v příběhu Lisbeth Salanderové zvítězí spravedlnost nebo důmyslně organizovaná síť podvratných živlů… I v závěru knihy, kdy už se zdá, že se všechno v dobré obrací, nám Larsson přivodí poslední infarktové stavy a strach o životy hlavních hrdinů, než nám konečně dovolí s úlevou vydechnout.

Samozřejmě bych měla i pár poznámek k tomu, co se mi moc nelíbilo. Larsson si v tomto díle mohl odpustit milostnou zápletku. Mně už to přijde fakt trapný, jak Mikaelovi Blomkvistovi žádná ženská nemůže odolat – vám ne :D?? Nicméně po přečtení Milénia už mám na švédský sexuální život utvořený svůj názor – je to zvrhlá země 8-). Dále mě trochu zklamalo to množství „happy endů“. Přestože jsem příznivcem dobrých konců a špatný by mě naštval :D, přecijen to příběhu ubralo v mých očích jistou dávku uvěřitelnosti. Ale oukej; poté, co se Lisbeth Salanderová ve druhém díle s kulkou v hlavě vyhrabala ze svého vlastního hrobu, smířila jsem se s tím, že si Larsson místy ulítává trochu do sci-fi 8-)…

Tak či tak, je mi líto, že to skončilo a Larsson už nikdy nic nenapíše. Byl to bezpochyby jeden z největších literárních talentů současnosti a jeho Millénium se stalo nejen světovým bestsellerem, ale také výpovědí o stavu dnešní společnosti.

Slyšela jsem, že po přečtení knihy Skafandr a motýl se člověk znovu bláznivě zamiluje do života. Vznik autobiografického románu bývalého šéfredaktora časopisu ELLE doprovází tak silný příběh, že tento výrok není ani trochu přehnaný. Jean-Dominique Bauby se stane obětí tzv. syndromu uzamčení, což je stav vážné poruchy mozku, kdy dochází u pacienta k paralýze všech vůlí ovlivnitelných svalů s výjimkou svalů okohybných. Postižený tedy není schopný pohybu ani komunikace se svým okolím, přesto však vnímá a je schopen myslet. Baubyho jediným spojením s vnějším světem je právě jeho oční víčko, kterým může mrkat, a díky důmyslnému systému, který vymyslela jeho terapeutka, také komunikovat se svým okolím. Tímto způsobem se mu také podaří doslova „namrkat“ knihu o svém životě ve „skafandru“. Skafandr a motýl vychází ve Francii 7.března 1997 a Jean-Dominique Bauby o pouhé dva dny později umírá na srdeční zástavu. Sama jsem nemohla uvěřit, že se něco takového skutečně stalo…

Když uvážíme, jakým způsobem Baubyho autobiografický román vzniknul, je jasné, že kniha nemůže být příliš obsáhlá, ale přesto dokáže i na těch několika stranách čtenáře naprosto pohltit. Skafandr a motýl je příběh o křehkých okamžicích, které dávají životu smysl, i o vnitřní síle a obrovské vůli člověka uzamčeného ve svém vlastním těle.

V roce 2007 vznikla filmová adaptace, jejíž vysoké ohodnocení na ČSFD mě sice navnadilo, ale zpracování samotné mě nakonec nijak zvlášť neoslovilo. Jak praví mnohaletá zkušenost, literární předloze se většinou žádný film nevyrovná a i v případě Skafandru a motýla se mi to potvrdilo.

Tak vám nevím, co je horší – jestli zamračené hnuspočasí nebo tahleta úmorná vedra. Obojí v člověku probouzí akorát tak lenoru :D… Přináším tedy alespoň pár literárních tipů z uplynulého jara, protože čtení je dostatečně nenáročná a zároveň dostatečně intelektuální činnost do momentálního hicu.

Zdeněk Svěrák – Nové povídky

Knížku Svěrákových povídek nadělil Ježíšek Péťovi pod stromeček, předčítat jsem však už musela já :DD… Většina povídek je poněkud melancholicky laděna, všechny jsou však vyprávěný se Svěrákovým typickým vtipem a nadhledem.

Zdena Salivarová – Honzlová

Silný příběh Jany Honzlové, která je pronásledována komunistickým režimem, už je detailněji rozebrán na Terezčině BlogHýsku. Opět jsem se (jako už tolikrát) nechala inspirovat. Inspirujte se také!

Ines de la Fressange – Se šarmem Pařížanky

Opět jeden bestseller, u kterého moc nechápu, proč je bestsellerem :D… Knížka je sice graficky zpracována krásně, doplněna řadou fotografií, ilustrací a nezlobila bych se, kdyby mi zdobila knihovničku, ale… Obsah mi přišel opravdu celkem o ničem. Nedozvěděla jsem se vlastně vůbec nic zajímavého ani nového – zkrátka nic, o čem by se už někdy někde nepsalo. Adresy francouzských obchodů, které plní povážlivou většinu knihy, jsou možná prima pro ty, kdo jezdí do Francie za nákupy. Já osobně bych už spíš uvítala víc stránek s tipy na ubytování ve francouzské metropoli nebo na zajímavá a turistům utajená pařížská zákoutí. Tak či tak to vypadá, že letos o prázdninách u nás přecejen nakonec zvítězí jiná destinace, budu se tedy muset v knihovně příště porozhlédnout po jiném „průvodci“ ;-)…

Louisa May Alcottová – Malé ženy

„Láska je to jediné, co si můžeme vzít s sebou, když odcházíme, a díky ní to vůbec nebolí.“

O knize Malé ženy jsem poprvé slyšela kdysi dávno v jedné epizodě seriálu Přátelé, kde si ji čte Rachel, a nakonec příběh sester Marchových dojme i Joeyho :D. Usoudila jsem, že půjde o nějaký ryze americký bestseller a přibalila jsem ho k výpůjčce knih na před/postátnicové odreagování. Zpočátku jsem myslela, že to ani nedočtu. Přišlo mi to jako strašný brak, asi jako Ptáci v trní 😀. Nakonec jsem do toho ale přecejen nějak zabředla a docela se mi to i líbilo. Pokud od tohoto románku nečekáte nic hlubokého, myslím, že je to ideální četba na pročištění mozku po studiu :D. Hlavními hrdinkami příběhu, který je zasazen do období občanské války v Americe, jsou čtyři sestry – Margareth, Jo, Beth a Amy – každá naprosto odlišné povahy. První část knihy čtenáře provází přelomovým rokem v životě rodiny Marchových – otec odchází bojovat do války a matka Marchová zůstává se svými „malými ženami“ sama. Jejich dřívější pohodlný život končí a dívky musí čelit chudobě, stesku i vážné chorobě jedné z nich. Druhý díl, který tuším vychází v češtině vůbec poprvé, mapuje další osudy sester Marchových při budování jejich vlastních rodin a domovů.

Paulo Coelho – Brida

„Být člověk znamená pochybovat, a přesto pokračovat ve své cestě.“

O knížkách Paula Coelha se hrozně těžce mluví – alespoň já nikdy nevím, co bych o nich vlastně měla napsat. Ani příběh Bridy není výjimkou. Coelhovy knížky popravdě nejsou tak úplně můj šálek čaje, přesto mě něčím přitahují a když je čtu, vím úplně přesně, čím to je. Popsat to ale nedokážu. Zpočátku jsem přemýšlela, proč se právě Coelho stal jedním z nejprodávanějších spisovatelů na světě. Jeho knížky mi nepřipadají o nic výjimečnější než díla řady jiných autorů. Myslím, že jeho úspěch tkví hlavně v tom, že dnešní doba spisovatele, jako je Coelho, potřebuje. Lidé chtějí, aby je někdo nenásilně nutil přemýšlet a rozjímat nad životem, tajemnem, duchovnem, nad otázkami, které si už dávno přestali klást… Coelho to dělá specifickým způsobem. Neříkám, jestli líp nebo hůř – zkrátka jinak. Tento příběh vypráví o jednadvacetileté irské dívce jménem Brida, která se jednoho dne rozhodne, že svůj osud spojí s tajemstvím magie. Její život se potácí mezi mnoha volbami a ona se obává, že nepozná, která cesta je pro ni ta správná. Za pomoci Mága z Folku a učitelky Wiccy nachází odpovědi na řadu svých otázek. Na konci knihy ale čtenář zjišťuje, že magie tu vlastně nehraje až tak důležitou roli, a nechá se strhnout a dojmout příběhem o hledání a nacházení lásky – síly mnohem mocnější než všechna magie.

„Byla s otcem na pláži a on chtěl, aby zjistila, jestli je voda dost teplá. Tehdy pětiletá dívenka byla celá šťastná, že může být užitečná; šla k moři a namočila si nohy po kotníky.
Stoupla jsem si tam, je studená, hlásila.
Otec ji vzal do náručí, znovu s ní šel na břeh a bez varování ji hodil do vody. Nejdřív se lekla, ale pak se jí ten žert zalíbil.
Jaká je voda? zeptal se otec.
Prima, odpověděla.
Odteďka tedy, když budeš chtít o něčem něco vědět, tak se do toho ponoř celá.“ 

Uff, státnice se nezadržitelně blíží, z učení už mi solidně hrabe (k cvičení si teď pouštím staré díly pořadu „Neznalost neomlouvá“ :D) a při opakování financí jsem zjistila, že si prostě vůbec nic nepamatuju, tak dneska jak blázen podtrhávám daňové zákony v naději, že z nich na potítku stihnu všecko opsat :P… Není to veselé, vůbec to není veselé, ale Agatha Christie taky nepsala zrovna humoristická díla, tak se dnes k sobě báječně hodíme 8-).

Hned na začátku vyprávění jsme svědky kuriozního nálezu v domě paní Bantryové, jejíž dobrou přítelkyní není nikdo jiný než slečna Marplová, zkušený to detektiv v sukních. V knihovně je nalezena mrtvola neznámé mladé ženy. Rozjíždí se pátrání a brzy se objevuje první stopa vedoucí k mladé tanečnici z nedalekého města, která tu samou noc náhle zmizela. Vrah se dopouští ještě jedné vraždy, aby vyšetřovatele zmátl, ale jeho touha po pěnězích ho záhy prozradí… Mrtvá v knihovně  je trochu překombinovanou detektivkou, ve které do sebe některé věci logicky moc nezapadaly, především na konci při odhalování vraha jsem se musela fakt vysmát, ale na uvolnění nervů to fungovalo výborně. Agatha a zkouškový jdou prostě ruku v ruce :D…

Na rovinu musím říct, že už dlouho mě žádná knížka „nevcucla“ tak silně, jako právě Kladivo. Přečetla jsem ji asi za týden, přestože jsem na ni měla čas jen ve volných chvilkách (kterých moc nebylo) poránu a na „dobrou“ noc, a nikdy jsem se od ní nemohla odtrhnout. Jedná se o silný příběh postavený na reálném základě – tedy monstrózních čarodějnických procesech, které se na konci 17. století odehrávaly v okolí Šumperka a Velkých Losin – a právě vědomí toho, že se tohle všechno kdysi opravdu stalo, čtenáři způsobuje nepříjemné mrazení v zádech. Sama jsem byla knížkou tak uchvácena, že jsem si hned po jejím zaklapnutí začala gůglit informace, abych se dozvěděla, nakolik se Kaplický držel reálného základu a nakolik se jednalo o fikci. Docela mě šokovalo, když jsem si na stránce Wikipedie věnované děkanu Lautnerovi, hlavní postavě Kladiva na čarodějnice, přečetla vpodstatě kompletně převyprávěný děj celého románu – Kaplický se tedy ve své knize držel historických pramenů co možná nejpřesněji. Většina postav skutečně existovala a Kaplický jim ponechal i jejich původní jména.

Zkušenost mám i s filmem a musím říct, že u mě i přes nadšení z knihy pořád maličko převažuje snímek Otakara Vávry – patří do mé osobní sbírky filmů, o kterých vždy po shlédnutí prohlásím, že už je nikdy nechci vidět, ale jsou tak silným zážitkem, že po čase zatoužím podívat se na ně znovu. Přesto vám však knížku vřele doporučuju. Sháněla jsem ji v knihovně strašně dlouho a to je myslím dobrým důkazem toho, že i české historické romány můžou být pro čtenáře atraktivní a nemusí být nutně synonymem pro nezáživnou povinnou četbu od Jiráska ;-).