Rubrika: Z knihovničky

Přestože si myslím, že poloha, která Markétě Lukáškové svědčí nejlépe, je autobiografie (InTyMně) a vůbec ze všeho nejvíc jí sedí popularizace naší moderní historie (Co vás v dějáku nenaučili), její nejnovější dílko Odvaha skutečně nešlo v knihkupectvích přehlédnout a pochvalné recenze nalákaly ke čtení nakonec i mě.

Oproti ostatním Markétiným knížkám tento příběh není zasazen do současnosti, nýbrž do poválečných padesátých let. Hlavní hrdince Adě se podařilo přežít peklo koncentračního tábor a žije teď spolu se svou invalidní matkou opět v Praze. U moci už jsou ale komunisté a Ada zjišťuje, že jim její židovský původ vadí úplně stejně, jako předtím nacistům. Nedovolí jí vystudovat medicínu ani žít život, jaký si pro sebe vysnila. Ada zjišťuje, že doba, ve které žije, dívce jejího postavení nenabízí mnoho možností, jak se vymanit soudruhy nalinkovanému osudu. A pokud ano, tak jen za cenu morálních kompromisů – což je základní linie, kolem které se celý příběh odvíjí.

Zda Ada zůstane věrná svým názorům a ideálům se čtenář nedozví, protože kniha předestírá dva alternativní příběhy, kterým předchází nabídka „výhodného“ sňatku. To, zda Ada na tuto nabídku odpoví ANO či NE, pak zcela ovlivní její další životní směřování. Přestože čtenář sleduje Adiny osudy jen po dobu několika málo měsíců, i z toho mála si lze udělat obrázek o životě v té době a vžít se do kůže hlavních postav.

Co mně osobně na knize vadilo byla asi především postava Ady, která ve čtenáři vzbuzuje jistou rozpolcenost. Svůj podíl na tom mají samozřejmě dvě verze příběhu a tím pádem nemožnost prohlédnout, jaká je Ada doopravdy. Mně byla její postava celou dobu spíše nesympatická. I přesto, že nepochybuji o tom, že psaní knihy předcházela autorčina důkladná rešerše o životě v padesátých letech, příběh mi připadal málo uvěřitelný a jednání některých osob (např. Adina kamarádka Anna) na tu dobu vyloženě lehkomyslné. Způsob, kterým se spolu některé postavy bavily, ve mně často evokoval nepřirozenost a křeč.

Na druhou stranu – Odvaha je opravdu čtivá, místy velmi napínavá s téměř až detektivní linií (která bohužel nakonec vyšumí tak trochu do ztracena). Jakmile se do příběhu jednou ponoříte, těžko budete knížku odkládat. Upoutat čtenáře tedy autorka bezesporu umí. Za mne ale Odvaha bohužel stále spadá spíše do kategorie nenáročné „oddechovky“, byť tentokrát se Markéta Lukášková pokusila odvyprávět temnější příběh. Je to kniha, ke které se asi už nemusím znovu vracet. Pokud vás téma láká, za přečtení asi stojí, ale nečekala bych od toho literární událost roku 🙂

S dnešním upršeným počasím nás zdá se definitivně opouští prázdninová atmosféra posledních tropických dnů a na scénu opět přichází večery u krbu s dobrou knihou. Pokud by vám v tomto ohledu chyběla inspirace, přijměte pár tipů starého knihomola 🙂

Honza Vojtko – Vztahy a mýty

Kniha s podtitulem Párová terapie do kapsy je z ranku populárně naučných psychologických publikací a díky svému kapesnímu formátu i čtivé a čtenáři srozumitelné formě ji pravděpodobně budete mít přečtenou raz dva. Každá kapitola si bere na paškál jeden vztahový mýtus a doplňuje ho názornými příklady z autorovy praxe psychoterapeuta. Není to vyloženě přelomová kniha, ale určitě patří k těm, které je fajn si přečíst, i když jsou vaše vztahy zrovna v pořádku.

Zdeňka Šíp Staňková – Děti jsou taky lidi

Projekt Děti jsou taky lidi v jistých kruzích společnosti budí určitou kontroverzi. Nesleduju ho natolik podrobně, abych to mohla říct s jistotou, ale přijde mi, že ta kritika je trochu neoprávněná a původní záměr autorky byl zcela jiný – a sice upozornit na zlo a fyzické i psychické násilí, které se na dětech i v současné době páchá a spoustě lidí to přijde normální. Desítky příběhů, které kniha zobrazuje, jsou toho smutným důkazem. Rozhodně nečekejte lehké čtení a ani nedoporučuju číst to na jeden zátah. Ale přečíst by si to měl každý. Protože ač se to zdá jako klišé, právě na dětech nejvíc záleží – na tom, aby si z dětství neodnášely šrámy, které by jednou mohly přenášet zase dál, až budou dospělí.

Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu

Francouzká autorka Delphine de Vigan pro mne byla dosud neznámou spisovatelkou, kterou jsem objevila skrze jednu oslavnou recenzi na sociálních sítích a zaujala mne natolik, že jsem knihu Podle skutečného příběhu přihodila do košíku při své nejbližší objednávce na ReKnihách. Zpočátku mě autofiktivní příběh o tvůrčí krizi spisovatelky a její toxické přítelkyni L. úplně neoslovil, nesednul mi jazyk vypravěčky, L. mě svými přechytřelými monology neskutečně vytáčela a celé se mi to zdálo takové moc „intoušské“, čím víc ale tajemná L. pronikala do autorčina života, tím více mně to celé začalo zajímat, až mne to nakonec zcela pohltilo a vzbudilo mou zvědavost a touhu po nějaké kruté pointě. Závěr knihy byl napínavý, i když s charakteristikou „thriller“ bych byla opatrnější, a přestože otevřený konec zde byl v podstatě nutností, některé věci se mi zdály nevysvětlené a jiné velmi nepravděpodobné. Celé dilema, na kterém je kniha postavena – tedy zda čtenáři skutečně prahnou v prvé řadě po non-fiction literatuře – mi přišlo tak nějak mimo. A to říkám zcela otevřeně jako čtenář, který má non-fiction plnou knihovničku. Suma sumárum – Podle skutečného příběhu je dílko, které se svým způsobem vymyká z toho, co běžně čtu, a určitě to bylo zajímavé vybočení z mých čtenářských kolejí, ale nejsem si jistá, zda si za nějaký ten týden či měsíc vzpomenu na něco, co ve mně tato kniha zanechala.

Alena Mornštajnová – Les v domě

Román, který jeho pověst předchází… Musím říct, že v celé té kauze „vykradeného osobního příběhu“ jsem jednoznačně na straně spisovatelky a je mi upřímně líto, že si s sebou kniha hned od začátku nesla takové stigma, protože mi nepřišla špatná. Při čtení vám samozřejmě nebude lehko u srdce. To už je u této autorky asi tak nějak samozřejmé, ale v tomto případě je to bezútěšný příběh od začátku až do konce. Naprosto neexistující rodinné zázemí hlavní hrdinky, absence přátel a zpočátku i jakékoliv možnosti, jak se ze situace vymanit… Do toho samozřejmě šílené téma zneužívání rodinným příslušníkem, které je v knize naznačeno jen velmi symbolicky a je velká škoda, že kauza, která vydání knihy doprovázela a prozradila hlavní zápletku příběhu, čtenáři bere moment překvapení. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl závěr příběhu – na to, jak se vše dlouho a postupně rozjíždělo, mi přišel trochu rychlý a odbitý, dialogy mezi matkou a dcerou málo uvěřitelné, chyběla mi nějaká větší konfrontace mezi hlavními postavami. Poslední strana knihy asi měla přinést šokující odhalení, ale za mě to bylo takové prvoplánové zakončení… Les v domě určitě stojí za přečtení, ale kniha tohoto léta to za mě úplně nebude.

Markéta Lukášková – Majonéza k snídani

Musím přiznat, že přestože mám tvorbu Markéty Lukáškové velmi ráda, z Majonézy k snídani mám pocity spíše rozpačité. Zvlášť pokud ji porovnám s její prvotinou Losos v kaluži, která byla svěží, originální a chytrá. Možná ještě pokud bych knihu zařadila do ranku literatury pro dospívající – koneckonců hlavní hrdinkou je maturantka Ema, která do kolonky „young adult“ přesně zapadá – nebyla bych v hodnocení tak přísná. Ale když na mne to celé působilo jako jedno velké klišé. Intelektuálka Ema si nerozumí s mámou ani se světem, dny tráví se svým nejlepším kamarádem Janem, který se i proti vůli rodičů snaží dostat na DAMU a prožívá coming-out ohledně své sexuální orientace. Přísně racionální Ema se poprvé v životě bláznivě zamiluje a zároveň se vydává pátrat po stopách víceméně nešťastných partnerských vztahů ve svém okolí. Právě tahle část je na celé knize asi tím nejzajímavějším – když Ema proniká hlouběji do rodinné historie a pátrá po příčinách rozpadu manželství jejích rodičů. Ale au, ty dialogy! Jakmile postavy začnou mluvit, nějak mi to celé nefunguje, je to strojené, nepravděpodobné, křečovité. Za mne tedy tentokrát spíše zklamání.  

Ewald Arenz – Velké léto

V kontrastu s výše kritizovanou Majonézou – TOHLE bylo něco, krásná ukázka toho, jak by kniha s vlastně dosti podobnou tematikou měla vypadat. I tady je hlavním hrdinou teenager, šestnáctiletý Friedrich, který propadá z matematiky a latiny, a tak se přes léto místo dovolené s rodiči a sourozenci musí připravovat na reparát pod dohledem přísného dědečka. I tady máme motiv první velké lásky, kdy Friedrich na koupališti potkává Beate a na první pohled se do ní zamiluje. I tady hlavní hrdina poodhaluje minulost svých předků a především začátky vztahu svých prarodičů – děje se to ale spíše mimoděk při nálezu babiččiných deníků a ne tak prvoplánově jako v Majonéze. Čím ale román vyniká především, to je naprosto podmanivá poetika, s níž vás autor vtáhne do jednoho horkého bezstarostného náctiletého léta. Léta, kdy se toho děje zdánlivě málo, ale i v tom málu je celý svět – takového léta, které jsme zažili asi my všichni… Při tom všem se tak úplně nejedná o jednoduchou četbu k vodě, v závěru příběh naopak nabírá na dramatičnosti. Zároveň je zde ale i několik momentů, u kterých se budete když ne smát, tak minimálně usmívat. Třeba když si čtveřice hlavních hrdinů společně kupuje hrob, aby k sobě i po smrti měli blízko, a vám dojde, že v šestnácti neexistuje lepší důkaz přátelství na celý život 🙂 Zajímavostí je také fakt, že děj knihy je umístěn do 80. let, což poetiku příběhu svým způsobem také dotváří – dneska si už jen stěží umíme představit, jaké to bylo volat si z telefonní budky 🙂 Za mne rozhodně jedna z top knížek tohoto léta, kterou bych neváhala doporučit komukoliv.

Mariana Leky – Trápení všeho druhu

Útlá kniha plná krátkých příběhů z každodenního života, které německá autorka psala jako sloupky do časopisu o psychologii, mi svým charakterem hodně připomínala vyprávění Roberta Fulghuma, ač tady se, jak již samotný název napovídá, texty často točí okolo věcí neveselých. Jsou ale vyprávěny s empatií, lehkostí a laskavostí, a tak se toho smutného titulu knihy nemusíte bát.

Sacha Naspini – Nives, co to povídáš?

Tak toto byla skutečně zajímavá a originální knižní jednohubka. Nemyslím si, že bych si ještě za půl roku vzpomněla, o čem to celé bylo, ale velmi mě to bavilo. Rozjezd knihy je trochu pomalejší, na první dobrou to vypadá na příběh o trochu pošahané vdově, která si po manželově smrti do domu nastěhuje slepici, ale právě tato slepice je příčinou telefonátu starému známému, zvěrolékaři – a najednou se tu před vámi rozvíjí dialog, v němž oba hlavní aktéři vzpomínají na mládí a ze zdánlivě nevinného rozhovoru je tu najednou nečekané drama, které s každou další stránkou nabírá na intenzitě. Určitě to nebude kniha roku, ale minimálně za tu originální formu zpracování smekám.

Markéta Lukášková – InTyMně

Abych tu autorku jen nehanila, tato autobiografická kniha, jejíž hlavní součástí je vzpomínání na to, jaké to bylo vyrůstat v 90. letech (což mě – coby devadesátkové dítě – zahrnulo vlnou příjemné nostalgie), mne bavila velmi! Je to pohodová oddechovka, u které hrozí, že se budete často a nahlas smát – to upozorňuji jen pro případ, že si hodláte četbou krátit dojíždění do práce stejně jako já 🙂

Petra Dvořáková – Vrány

Příběh krátký, ale tak silný, že vám z něj bude ještě dlouho smutno na duši. Příběh o tom, jak zraňující může být k dítěti vlastní a na první pohled spořádaná rodina – především matka posedlá pořádkem, odmítající přijmout jinakost své mladší dcery Báry. Za mě asi jedna z nejlepších knih autorky, kdy na malém prostoru dokázala vystavět velmi intenzivní, znepokojující atmosféru jedné dysfunkční rodiny a čtenáři před očima sehrát strhující drama se závěrem, který vám vezme dech.

Už dlouho jsem tu neměla tak nadupaný čtenářský příspěvek – tohle jaro bylo bohaté na literaturu všech možných žánrů od žurnalistických prací přes naučné publikace až po klasickou beletrii a dokonce tu máme i jeden horor :-). Pokud jste si ke mně přišli pro nějaký ten knižní tip na ptázdniny, myslím, že dnes si určitě něco vyberete…

Jessica Bruder – Země nomádů

První Absyntovka, u které se přiznám, že mě úplně nechytla. Možná, kdyby byla kniha o polovinu kratší a kdyby tam těch postav nebylo tolik. Asi mi úplně nesednul ani vypravěčský styl autorky, díky němuž nebyla Země nomádů úplně čtivá. Pokud ve vás slovo nomád evokuje především mladého člověka pracujícího odkudkoliv, možná budete překvapení, jak takový nomádský život také může vypadat. Je to život lidí, kteří své domovy opustili víceméně nedobrovolně v důsledku tíživé ekonomické situace a nevstřícného sociálního a zdravotního systému ve Spojených státech a jsou odkázáni na život v dodávce či karavanu. Na živobytí si často vydělávají coby správci v národních parcích nebo brigádami ve skladech firem jako Amazon, které neváhají své brigádníky (mnohdy seniorního věku) sedřít z kůže. Téma novodobých nomádů by určitě nemělo zapadnout a je jen obdivuhodné, kolik času a energie mu autorka musela věnovat, nicméně zpracování mi v tomto případě úplně nesedlo.

Eva Střihavková – Dýchej za mě

Knížka, po které by mě samotnou určitě nenapadlo sáhnout, ale našla si ke mne cestu sama skrze umělecky založenou kolegyni, která mi ji zapůjčila O:-) Příběh se totiž točí kolem reálné postavy – nadané české malířky Augusty Nekolové, jejíž talent byl bohužel zastíněn historickými kulisami první světové války. Vypravěčkou příběhu je Gustina mladší a o poznání pragmatičtější sestra Milada, s níž ji pojí silné pouto. Přestože román je velice čtivě a kvalitně napsaný, přibližuje život běžných lidí za časů první světové války, což je téma, které se v aktuální české próze rozhodně moc často nevyskytuje a navíc se soustředí na polozapomenutou, ale o to talentovanější malířku, která i přes nepřízeň doby, v níž žila, měla v sobě tolik odhodlání prosadit se v oboru, v němž nebylo pro ženy dost místa, docela mě překvapilo, jak vysoké hodnocení kniha v žebříčcích na internetu má. Přece jen mi v románu chyběla jakási hloubka. Po celou dobu jsem ale oběma sestrám moc fandila, hlavně vypravěčce Miladě, u které jsem měla chvílemi až zlost, jak si sama šlape po štěstí, a doufala jsem, že aspoň u jedné z nich se bude konat trochu happy end. Jestli jsem se ho dočkala ale samozřejmě nehodlám prozrazovat 😉

Dagmar Krišová a Marcela Poláčková – Děti to chtěj vědět taky

Tak trochu v duchu hesla „Kdo je připraven, nebývá překvapen!“ 😀 jsem loni napsala Ježíškovi o tuto publikaci, která se v jednu dobu prohnala sociálními sítěmi. Zdála se mi fajn rozličností témat i podanou formou, jen ty modelové rozhovory rodič vs. dítě mi tedy přišly strašně křečovité 😀 Ale jinak myslím, že pro někoho, kdo tápe, jakým způsobem dětem různého věku nejlépe předat informace o všelijakých ožehavých (nejen) sexuálních tématech, to určitě není špatný odrazový můstek.

Michal Petrov – Retro (Co bylo a nebylo za reálného socialismu)

Jakožto věrný divák magazínu Retro na České televizi jsem tuto publikaci před lety nadělila našim pod stromeček. V knize je víc obrázků než textu, což nostalgickým pamětníkům určitě nevadí, a mladší generace se i tak nějaké zajímavé informace z „běžného“ života za socialismu dozví.

Saul Bellow – Seize the Day

Americký židovský spisovatel Saul Below, byť je nositelem Nobelovy ceny za literaturu, v našich končinách podle mě není nijak zvlášť známý. Jeho kořeny sahají do Ruska, odkud jeho rodiče krátce před jeho narozením emigrovali do USA. Vliv ruské literatury a především ruských románů, které se zálibou četl, se propsal i do jeho díla. K útlé novele Seize the day mám takový rozporuplný vztah. Mám ji v knihovničce už pekelně dlouho (od naší poslední návštěvy New Yorku), ale docela dlouho mi trvalo, než jsem se k ní konečně propracovala a vlastně mě od začátku nějak moc nezaujala (možná kvůli té komplikované angličtině), takže i začíst se do ní mi zabralo nějaký čas. Jinými slovy, než jsem se trochu zorientovala v postavách a ději, najednou už byl konec… Hlavním hrdinou příběhu je neúspěšný muž, jemuž se rozpadlo manželství, je ve finanční krizi a cítí, že na jeho životním pádu se krom jeho vlastní neobratnosti podílí i prostředí dravého New Yorku. Právě onen kontrast rozkolísanosti a přílišného přemítání stojící proti mýtu úspěchu a amerického snu jsou charakteristické pro autorovy literární postavy. Musím říct, že bych si novelu ráda přečetla ještě jednou v českém překladu – obávám se, že mi tím čtením v angličtině dost myšlenek uteklo.

Veronika Ježková, Nikol Francová – Kvítka v bytě

Po řadě mých pěstitelských neúspěchu konečně kniha, která vás polopatě, prakticky a k tomu ještě přátelskou a zábavnou formou zasvětí do všech tajů pěstování pokojových rostlin. Od té doby, co ji mám přečtenou, mi má monstera po letech trucování konečně vyplodila dva nové listy :-D! Pochopíte mnohé zákonitosti světa rostlin, naučíte se, co která kytka vyžaduje a čemu se u vás doma nikdy dařit nebude, ale také v jakém květináči je kytkám dobře a proč, jak hnojit, bojovat proti škůdcům a mnoho mnoho dalšího. A bonus navíc – Kvítka v bytě – jsou krásná i po vizuální stránce. A ta vaše zelená budou s touto praktickou příručkou určitě brzy taky 🙂

Ferdinand Leffler – Žijte ve své zahradě

A aby tady té zeleně nebylo málo, vrhla jsem se hned po té interiérové zeleni na naši…ehm, zahradu. Jednoho dne z ní tedy určitě krásná zahrada bude. Alespoň na tom intenzivně pracujeme díky Ferdinandově stejnojmenném kurzu Žijte ve své zahradě. Tato kniha kurz hezky doplňuje, ale přijde mi, že se z ní žádné informace navíc, které by v kurzu nezazněly, nedozvíte. Je to zkrátka jen hezká publikace plná inspirujících obrázků, ale kurz jako takový se mi zdá určitě jako lepší investice.

Viktorie Hanišová – Dlouhá trať

Po přečtení Houbařky jsem měla jasno v tom, že si od Viktorie Hanišové rozhodně chci ještě něco přečíst a v knihovně jsem narazila na její soubor krátkých povídek, které spojuje téma smrti, respektive sebevraždy. Nezní to zrovna jako veselé čtení a oddechovku na dovolenou od toho nečekejte, většina povídek se nečte úplně lehce. I na nevelké ploše povídky ale autorka umí rozehrát příběh, který se vás hluboce dotkne. Některé povídky mají až hororový nádech (Díra), všechny mají každopádně znepokojivou, emoce jitřící atmosféru.

Stephen King – Gerald’s Game

S tímto Kingovým hororem jsem si dala pěkně na čas. Byl to dárek, ehm, k osmnáctinám :-D… Asi jsem si na tu angličtinu moc netroufala, ale musím nakonec zpětně říct, že King se čte i v angličtině velmi dobře. Samozřejmě občas jsem si musela nějaká slovíčka vyhledat, ale asi bych i bez nich pochopila tu základní message příběhu. Příběhu, který je místy opravdu nervy drásající, zejména v pasážích, kde se hlavní hrdinka Jessie vrací do temné minulosti svého dětství a vzpomíná na traumatické události jednoho letního večera… Někteří knize vyčítají její rozvláčnost a pravdou asi je, že by román mohl být o něco kratší a některé pasáže by se daly klidně vypustit. I tak mě ale Geraldova hra velmi bavila a udržela v napětí až do posledních stránek.

Caroline Criado Perez – Neviditelné ženy

Tato kniha, byť z pera britské autorky a zohledňující jiný než český kontext, krásně navazuje na mnou nedávno adorovanou publikaci Proč jsme tak naštvané? A bohužel musím konstatovat, že vás (pokud jste tedy žena) naštve ještě víc. Ve výčtu oblastí, kde jsou protěžování nebo zvýhodňování muži, jde totiž ještě mnohem dál. Na mušku si bere farmaceutický průmysl, kde jsou léky určené primárně pro ženy z neznámých důvodů testovány na mužích, což zkresluje jejich účinnost. Ochranné pracovní pomůcky, automobily, mobilní telefony – to všechno je koncipováno na průměrné mužské tělo a můžeme se jen dál bezmocně ptát PROČ. Všechen životní optimismus, že jsme na tom v dnešní době jako ženy už vlastně docela dobře a mnoho věcí se pohnulo kupředu, z vás se čtením Neviditelných žen rychle vyprchá. Nemusíte se přitom bát, že by šlo o nějaký naštvaný feministický pamflet – každé tvrzení je podloženo fakty, analýzami a daty napříč celým světem.

Petra Dvořáková – Chirurg

Tahle na první pohled oddechovka mé oblíbené české autorky Petry Dvořákové, která ale vlastně vůbec nepřináší oddechové téma, mě velmi chytla. Drsně a prý velmi realisticky vykreslené (autorka coby vystudovaná zdravotní sestra prý čerpala z vlastních zkušeností) prostředí nemocnice (což člověku vezme zbývající iluze o českém zdravotnictví 😎 se stává kulisami pro osobní drama „ztroskotaného“ chirurga, kterého vlastní profesní selhání a koketování s alkoholem připravilo o prestižní místo v pražské nemocnici, finanční stabilitu i poklidný rodinný život. Odvelen do zapadlého kraje, kde nebude příliš na očích, se pokouší ze všeho toho životního bahna vyhrabat, aby čtenář mohl pozorovat, jak místy zase zapadá hloub a hloub… Přestože milý pan chirurg není zrovna příkladem těch nejlepších ctností, musím říct, že si jistým způsobem získal mé sympatie a dost jsem mu při čtení fandila, aby se mu podařilo poskládat svůj život zase dohromady.

Ferdinand Leffler – Zelené pokoje

Druhý díl Ferdinandovy zahradní bible mi přišel o poznání praktičtější a užitečnější než ten první, který je za mne spíše předraženou knihou plnou krásných obrázků. V Zelených pokojích už můžete načerpat opravdu hodně konkrétních informací a velkým bonusem knihy je pro mne i závěrečná část s prakticky rozepsanou ukázkou několika realizací trvalkových záhonů, roztříděných podle toho, zda chcete sázet spíše na slunném nebo stinném stanovišti.

Po delší době tu mám jedno literární zklamání. Nebo spíš příklad toho, jak to vypadá, když máte z recenzí na internetu předem příliš velká očekávání.

Erika jednou řekla: „Pořídili jsme si dítě jako pojistku před pozdější lítostí.“ Ale je správné někoho donutit žít, abychom nepocítili lítost?

Dalo by se říct, že kniha Mateřství kanadské novinářky Sheily Heti vznikala jako taková autorčina vlastní „terapie“, vyprávění má atmosféru deníkových záznamů. Autorka se ocitá na prahu čtyřicítky a uvědomuje si, že je nejvyšší čas rozhodnout se, zda podlehnout tlaku společnosti a tikajících biologických hodin a pořídit si s partnerem dítě. Ve hře je ale zároveň varianta dítě vůbec nemít, k níž se přiklání její partner, nicméně finální rozhodnutí ponechává alibisticky na Sheile. Celá kniha je tak jakýmsi záznamem autorčina několikaletého dilematu, tím, jak se její náhled na věc mění nejen v čase, ale také v průběhu cyklu. Při svém rozhodování neváhá brát v potaz nejen reálné příběhy blízkých žen ve svém okolí, ale do hry vstupují také jakési „ezo“ prvky v podobě tarotových karet, setkání s věštkyní či házení třemi mincemi, které na autorčiny otázky „odpovídají“ buď „ano“ nebo „ne“ (jedná se o věštecký systém mající původ v Číně).

Neřekla bych, že Mateřství je vyloženě špatná kniha. Spíš jen k tématu, které předestírá, přistupuje jiným způsobem, než by člověk očekával. Téma, které kniha otevírá, je skvělé, neotřelé, pro spoustu žen mého věku v dnešní době tolik aktuální a potřebné. Osobně bych ale uvítala trochu jinou formu zpracování. Na mě kniha působila jako takový neuspořádaný proud myšlenek (což vlastně, přiznávám, možná dost dobře vystihuje reálné pocity řady žen, které řeší stejné dilema, jako Sheila), mezi kterými se samozřejmě mihla řada zaznamenání hodných pravd (třeba ta, že ať už se jako žena rozhodnete jakkoliv, vždycky to bude z nějaké strany vnímáno jako špatné rozhodnutí), ale výsledný dojem mám bohužel takový rozpačitý. V poslední třetině knihy už mě to popravdě ani moc nebavilo, zdálo se mi, že se autorka pořád tak nějak točí v kruhu, nevyzná se sama v sobě a v tématu se pitvá ze všech stran. A vlastně se mi ulevilo, když jsem Mateřství dočetla.

Na druhou stranu je určitě třeba smeknout před tak upřímnou ženskou výpovědí. Sheila čtenáře vpouští hluboko do svého soukromí i své mysli a odhaluje mu své pocity ohledně mateřství zcela bez cenzury. V dnešní době je tento anti-mateřský „coming out“ pořád tak nějak tabu… Že bych knihu vyloženě doporučila, to mi úplně nejde přes pusu. Pokud by pro vás téma z nejrůznějších důvodu mohlo být aktuální, asi by stála za přečtení. Ale já čekala bohužel víc.

Tak se zdá, že zima to má pro letošek spočítané. Je tedy nejvyšší čas na pravidelné čtvrtletní shrnutí knih, které mi tentokrát dělaly společnost nejen za dlouhých zimních večerů a líných zimních rán, ale také při mých cestách vlakem do práce. Jednou z výhod dojíždění je totiž více času na čtení 🙂

Antoine de Saint-Exupéry – Malý princ

„Co mi radíte, abych navštívil?“ zeptal se.
„Planetu Zemi,“ odpověděl zeměpisec. „Má dobrou pověst…“

Kdo by neznal Malého prince – knížku, kterou jsme alespoň jednou během života četli všichni? Můj dávný úlovek z kroměřížského antikvariátu se po letech zase dočkal oprášení. „Pohádka pro dospělé“ nevelkého rozsahu s půvabnými ilustracemi a řadou nenápadně včleněných životních mouder je prostě nestárnoucí…

Absolutní design Kateřiny Šindelářové

Tuhle knížku si pořídil někdy během loňského roku Péťa. Byl to asi nějaký hype ze sociálních sítí a po jejím pročtení musím říct, že za ty peníze absolutně nestojí. Vizuálně je samozřejmě moc hezká, je to taková ta kniha, kterou si rádi někde vystavíte a je příjemné v ní listovat (velký formát, kvalitní papír, hodně fotek…) Informačně přínosná ale z mého pohledu nijak zvlášť není. Minimálně pokud se o interiérový design už trochu víc zajímáte a máte něco načteno. Kniha jde se svými doporučeními velmi po povrchu, skáče z tématu na téma a žádným se přitom nezaobírá víc do hloubky. Na druhou stranu tam místy najdete různé „random“ informace zcela konkrétního rázu, třeba podle jakého vzorce si spočítat spotřebu rolí při tapetování :-D. Předpokládala bych ale, že tuhle informaci vám snad sdělí každé tapetové studio, když přijde na věc 😎 Kniha se zaobírá zejména plánováním realizace a jde místnost po místnosti, což možná může navést někoho, kdo je s projektem v úplných začátcích, ale v naší fázi, kdy už prakticky bydlíme, kniha valný přínos nemá. Popravdě se mi ani moc nelíbily ty autorčiny realizace, které jsou velmi luxusní, ale na mě to působí až neosobně, chladně a nezabydleně, tak nějak „katalogově“… S tím souvisí i to, že řada doporučovaných řešení je sice krásná, čistá, elegantní, ale taky nákladná a řadu z nich si může dovolit jen ten, kdo neřeší peníze. Abych ale pouze nehanila, nadchla mě kapitola Atmosféra a styl, která se zabývá barvami v interiéru a výběrem doplňků. Její součástí je i kapitola věnující se nejslavnějším designérům a jejich ikonickým kouskům. Ta mi přišla opravdu informačně přínosná a hlavně jsem se konečně dozvěděla, proč je mezi lidmi, zajímajícími se o moderní design, tak populární ta „ptačí soška“ („Eames House Bird“, kterého proslavil americký designerský pár Charles a Ray Eames). Kdyby kniha tomuto tématu věnovala více prostoru, asi by moje hodnocení nebylo tak přísné. Takto to pro mě bylo bohužel spíš zklamání.

Petra Střelecká – Filtrovaná káva

Když v roce 2022 vyšla tato kniha, hned mi bylo jasné, že by to mohl být perfektní dárek pro Péťu, našeho kávového fajnšmekra. Tento „kompletní průvodce přípravou filtrované kávy“, jehož autorkou je zakladatelka brněnské kavárny Industra Coffee, je podle mě skvělý jak pro ty, kteří se o přípravu kvalitní kávy zajímají více do hloubky, tak i pro kávové laiky jako jsem já. Obsahuje totiž velmi přesné a polopatistické návody na přípravu filtrované kávy různými způsoby a s různými pomůckami. Dozvíte se z ní ale i spoustu zajímavostí o kávě jako plodině, o její cestě od zrnka až po nápoj ve vašem šálku, ale třeba i o tom, jak ji správně degustovat. Knihu doplňuje i série receptů, a to jak na kávové nápoje, tak i na dezerty, které kávu skvěle doplní. Publikace je moc pěkná i po grafické stránce a doplňuje ji spousta fotek. Myslím, že se rozhodně neztratí v knihovničce žádného kávového nadšence. A já jsem se podle ní konečně naučila připravovat dobrou kávu v chemexu :-)!

Linda Bartošová – Novinářky

I tady u nás na „dědině“ 🙂 máme knihovnu a musím říct, že dle výběru titulů je to knihovna velice dobrá! Obzvlášť oceňuji, že dětské oddělení je nahoře na „galerii“, takže když tam s O. vybíráme, pokukuju po očku dolů na vystavené knihy v oddělení pro dospělé a vybírám a při odchodu už jen rychle zaběhnu pro to, co mě na dálku zaujalo 😀 Takto jsem tam při naší minulé návštěvě „ulovila“ Novinářky. Jedná se o sérii interview s ženami, které se prosadily v oblasti médií. V inspirativních rozhovorech líčí, s jakými překážkami se musely v tomto odvětví, kde převládá dravá mužská energie, potýkat, co jim pomohlo nebo čeho se naopak musely v životě vzdát. Jak záhy uvidíte, téma ženství a postavení žen ve společnosti je leitmotivem, který propojuje hned několik dalších titulů, které (vlastně vcelku neplánovaně) našly tuto zimu cestu do mé knihovničky.

Åsne Seierstad – Knihkupec z Kábulu

A tentokrát o postavení žen zase ze zcela jiné roviny a diametrálně odlišné kultury. Tato knižní reportáž z pera norské novinářky je unikátní už jen tím, že se jí podařilo proniknout do jinak dost uzavřené afghánské komunity. S rodinou hlavního hrdiny – knihkupce Sultána – žila půl roku v jedné domácnosti, a tak měla spoustu příležitostí pozorovat život jejích členů v jejich každodenní realitě. Smluvená manželství, zakázaná láska, obtížný přístup ke vzdělání, rodinné tradice i zvyklosti spjaté s islámským způsobem života – to vše pro nás tak vzdálené a často naprosto nepochopitelné je samozřejmou součástí příběhů hlavních hrdinů. Sultánova rodina je velmi rozvětvená (dvě manželky, spousta sourozenců a dětí…) a tak jsem se v těch jednotlivých postavách chvílemi až ztrácela. Možná by nebylo od věci, kdyby přílohou knihy byl rozkreslený rodokmen 🙂 Některé historky jsou úsměvné, z jiných až mrazí. Spousta scén ve vás svou bezvýchodností vyvolá pocity vzteku a bezmoci. Krom osudů jedné kábulské rodiny autorka přibližuje také pohnuté dějiny Afghánistánu, které jsou tak komplikované, že jsem občas musela sáhnout po Wikipedii a studovat a i tak v tom dodneška trochu tápu. Jak už to u knih z nakladatelství Absynt bývá, rozhodně se můžete připravit na kvalitní, obzory rozšiřující četbu.

Šárka Homfray – Proč jsme tak naštvané?

Jediný knižní dárek, který jsem si loni přála od Ježíška. Myslím, že z té cenovky se Ježíškovi asi musely protočit panenky 😀 – kniha stojí skoro 900, přitom se nejedná o žádnou bichli, spíše kabelkový formát. Byť je svým obsahem opravdu velmi hutná, jak si ještě povíme, ta cena za mě není moc ospravedlnitelná – přecejen by mělo být v zájmu všech, aby se dostala mezi co nejvíc čtenářů, a ta cena ji prostě činí pro spoustu z nich nedostupnou. Na ReKnihách jsem ji ale neobjevila a opravdu jsem po ní moc toužila. Krom té cenovky už totiž přijdou jen samá superlativa. Jednak mi přijde tento literární počin tak moc důležitý! Přestože témata, která přináší, už se ve společnosti nějakou dobu otevírají, pořád to není dost. Gender pay gap, neviditelná práce, stigmatizace žen bezdětných, ale zároveň i sociální vyloučenost matek s dětmi… co stránka, to pravda, kterou konečně někdo komplexně pojmenoval, podložil studiemi a zformuloval tak, jak já bych nikdy nedokázala. Už teď jsem si jistá, že tuhle knížku budu číst ještě mockrát. A vnucovat ji všem. Všem, kteří si myslí, že feminismus je sprosté slovo, že ženy v naší společnosti už dnes žádnou diskriminaci nezažívají a hlavně že musí tiše a úkorně všechno zvládat a na nic si nestěžovat.

Daniel Prokop – Slepé skvrny

Z podobného ranku je rovněž tato sociologická sonda do české společnosti, byť se zaobírá mnohem širším spektrem aktuálních společenských problémů a výzev současného Česka i světa. Přiznám se, že Prokopův jazyk je pro mne trochu komplikovanější a celou první kapitolu jsem bojovala s nutkáním knihu odložit a vrátit zpátky do knihovny. Nakonec jsem ale vytrvala, byť kniha místy vyžadovala hodně soustředění a asi i obecnější vhled do problematiky, kterým jsem ne vždy disponovala. Slepé skvrny jsou každopádně v mnoha ohledech oči otevírající a k zamyšlení nutící publikací, zaobírající se tématy jako je chudoba či vzdělávací systém, problematikou menšin i populismem. Pro všechny zaseknuté ve své sociální bublině to může být skvělá příležitost, jak si rozšířit obzory a podívat se na některé současné společenské problémy z jiné perspektivy.

Ufff, tohle teda bylo… Na první pohled docela nenápadná a poměrně útlá kniha, autorova prvotina, a hned takhle silné kafe! Musím říct, že jsem od Srpnů neměla žádná velká očekávání, doporučení na tento titul jsem jen tak letmo zaregistrovala na jednom literárním IG profilu, ale rozhodně kolem něj neběžel nějaký obří hype. A ono je to tak zatraceně dobrý, zatraceně silný a bolavý.

Už jen to téma, které si Jakub Stanjura vybral, je na české poměry poměrně neotřelé. Gaslighting – tedy způsob psychické manipulace, jejíž podstatou je systematické zpochybňování vnímání reality cílové oběti, která si postupem času sama nemůže být jistá, co je realita a co výplod její fantazie, je něco, o čem se ve společnosti podle mě až tolik nemluví, ale přesto se to zcela jistě děje. Stejně jako hlavní hrdince knihy – Daniele, kterou čtenář sleduje po dobu několika za sebou jdoucích srpnů.

Tento koncept mě na knize mimochodem velmi bavil – vracet se k postavám vždy po uplynutí jednoho roku a pozorovat, co se v jejich životě za tu dobu proměnilo. Samozřejmě to přináší i jistá negativa, jako to, že není možné ponořit se s hlavní hrdinkou úplně do hloubky, více se do ní nacítit, ale ve výsledku je to vlastně asi dobře, protože i tak je ta kniha velmi sugestivní a zničující a já sama jsem ji musela před poslední kapitolou odložit, protože už toho na mě bylo prostě najednou příliš.  

Co musím opravdu ocenit je to, jak skvěle se autor mužského pohlaví dokázal vcítit do hlavní ženské hrdinky, jak uvěřitelné bylo její jednání. Přesto jsem do poslední chvíle doufala, že se v Daniele na konci něco zlomí – přece jen mi od začátku příběhu přišla jako docela silná osobnost na to, aby se nechala takto semlít a stala se z ní totální o sobě pochybující troska… Na druhou stranu ji sledujeme v období mezi 17 a 24 lety, kdy je člověk ještě celkem tvárný a asi i více ovlivnitelný svým okolím. A vlastně to i celé koresponduje se zrádností gaslightingu – tedy, že obětí takové manipulace se může stát prakticky každý, i ten, který je přesvědčen o tom, že „jemu by se to nikdy nestalo“.

Co víc dodat? Jsem ze Srpnů opravdu příjemně překvapená, ač to bylo těžké literární sousto. Design obálky propojený s příběhem je už jen taková třešnička na dortu. Myslím, že ve mně bude kniha ještě nějakou chvíli doznívat. Že mi ze vzpomínky na ni bude ještě chvíli úzko. Ale nemůžu jinak, než ji doporučit.

Tenhle podzim byla nálož. A to nejen literární 🙂 Máme za sebou loučení s našim starým domovem, stěhování i rodinnou dovolenou v Praze. Kus práce je za námi, ale stále nás toho ještě tolik čeká. Těší mě ta cesta a zároveň si teď víc než kdy jindy užívám chvilky klidu, kdy si můžu sednout, začíst se a na chvíli utéct do jiné reality. A tak tu dnes máte můj literární výběr pro tento podzim 😉

Josef Fryš – Svatá hora v proměnách času

Se stěhováním logicky souviselo i redukování věcí a musím říct, že jsem se tentokrát snažila být nekompromisní i co se týče knih a celou řadu jsem jich poslala přes Reknihy do oběhu. To bude i případ této obrazové publikace, která jistě ještě může udělat radost kdejakému milovníkovi umění, pro které je tato kniha určena především. K mému zklamání se v ní nedočtete žádné historické reálie či informace o původu a vzniku tohoto poutního místa, ale opravdu spíše informace o jeho obrazech, sochách a celkové architektuře.

Můžeme dál? – Loutky v nemocnici

Útlá knížečka plná malých i velkých osudů – tak by se možná dala ve stručnosti shrnout tato publikace složená z příběhů, které vypráví členové souboru Loutky v nemocnici. Knížka vznikla u příležitosti 15 let činnosti spolku, který přináší do nemocnic a léčeben loutkové divadlo. Příběhy malých i seniorních pacientů, které přišel soubor do nemocnice rozveselit nebo jen přivést na jiné myšlenky či vytrhnout z neveselé reality, jsou veselé i dojímavé.

Alena Mornštajnová – Slepá mapa

Při poslední objednávce z Reknih jsem šla celkem na jistotu a sáhla po prvotině dnes asi nejčtenější současné české autorky. Slepá mapa možná mezi čtenáři nevzbudila takový rozruch, jako pozdější bestseller Hana, ale přesto je tento generační román se třemi hlavními ženskými hrdinkami mimořádně zdařilou prvotinou. Tři generace žen – babička, matka a dcera – na pozadí bouřlivých dějin naší země v uplynulém století, zní možná jako téma, které tady už bylo, ale autorka je skvělou vypravěčkou, příběh nikde nedrhne, naopak naprosto přirozeně plyne a baví. Nejvíce mne chytnul za srdce životní osud Alžběty, která i navzdory různým osobním tragédiím zůstala po celý život silnou a pragmatickou ženou. Naopak jsem naprosto nesouzněla s její dcerou Anežkou, která pro mne byla takovou ponurou a odevzdanou postavou, která si život ničila a komplikovala sama. Možná i proto jsem byla tak nějak rozladěná ze závěru románu, který jakoby byl do příběhu dosazen někým jiným – zkrátka mi nekorespondoval s celkovým vyzněním knihy. A asi jsem úplně nepochopila, proč se román jmenuje Slepá mapa – trochu mi to připomíná písničky bratří Nedvědů, které jsou vždycky pojmenované podle nějakého random slova, které se jednou jedinkrát vyskytne někde v textu písně 😀 Ale to je jen takový povzdech na okraj 😀 Jinak je rozhodně Slepá mapa výborná a stojí za přečtení.

Tereza Salte – Karamelová džungle

Po vydařených Šlehačkových oblacích další literární počin blogerky Terezy Salte, na který jsem byla moc zvědavá. Přestože literárně se mi autorčina prvotina líbila mnohem více a vyznívala z ní i sympatičtěji, než z jejího pokračování, musím ocenit, že v Karamelové džungli se Tereza čtenářům mnohem více otevírá a nechává je nahlédnout do svého nitra i na některá obzvlášť těžká témata. Nelehké muselo být vzpomínat na šikanu, kterou zažívala na základní škole, stejně jako otevřeně promluvit o tom, že její máma spáchala sebevraždu. V těchto pasážích „na dřeň“ před čtenáři najednou odhaluje úplně jinou tvář, než jakou je ta usměvavá a sebevědomá byznysmenka, na kterou jsou sledující jejího Instagram kanálu zvyklí. A je to silné čtení. Terezin životní příběh sleduji i dál a už teď je jisté, že by vydal na další literární pokračování. Tak uvidíme, zda se ho někdy v budoucnu dočkáme.

Johana Fundová – Hezký, ale narovnej se!

O této knize jsem slyšela, že je must-read pro všechny devadesátkový děti. A kdo jsem já, abych to rozporovala a nevyzkoušela na vlastní kůži :-D? Tři (bývalí) spolužáci, dvě časové linie a tři diametrálně odlišné životní osudy. Kdybychom všichni byli literárním talentem a múzou políbeni, asi by každý z nás mohl vyprávět takový příběh. Popis dětství v devadesátkách byl opravdu trefný (chybělo mi tam snad jen to, aby hlavní hrdinky poslouchaly Luneticy :-D!) a nostalgický. Pak už je to vlastně spíš smutné (byť hezky napsané a místy i napínavé) čtení, protože čtenář vidí, že ani jeden z hrdinů nežije tak úplně život, který by si přál, protože je uvízlý v pasti mnohdy nezdravých až patologických vztahů, ze kterých se nedokáže vymanit. Pokud tedy hledáte nějaké oddechové čtení, co vám zvedne náladu, toto bych spíše nedoporučila.

Jan Otčenášek – Romeo, Julie a tma

Krátký, silný a dnes už klasicky příběh o lásce studenta Pavla a židovské dívky Ester, odehrávající se v době heydrichiády, jsem naposledy četla v maturitním ročníku. Pak jsem knížku někomu půjčila a už se mi nevrátila, tak jsem ji po letech koupila na Reknihách, protože jsem zatoužila mít ji ve své domácí knihovně. I po těch letech se mi příběh moc líbil. Přestože je to novela s tak těžkým tématem, troufám si říct, že vás neuvrhne do deprese. Naopak vás na chvíli vtáhne do příběhu, v němž i navzdory kulisám budete do poslední chvíle s mladickým optimismem věřit, že všechno dobře dopadne.

Hodně mě zaujala kapitola, v níž se Marek Rabij zaobírá problematikou „padělků“, které ale fakticky vůbec padělky nejsou, jedná se pouze o načerno obchodovanou nadprodukci oděvních továren. „Fejková“ Prada kabelka, kterou si přivezete z dovolené v Turecku, tak vůbec nemusí být fejkem. Po přečtení Života na míru si ale pravděpodobně odpustíte i takto „výhodný“ kauf…

Kniha vyznívá poněkud bezútěšně, protože z ní vyplývá, že problém nevyřešíme my jako spotřebitelé – je to o špatně nastavené politice země, neexistujícím sociálním zabezpečení, nedostupném školství či zdravotní péči, všudypřítomné korupci… Situace v bangladéšském oděvním průmyslu je pouhým odrazem bídy celé této země. Přesto jsem pořád přesvědčená, že je toho hodně, co udělat můžeme – minimálně nepodporovat nesmyslnou nadprodukci bezhlavým nakupováním oblečení, které nepotřebujeme, jen proto, že je ve výprodeji. Myslím, že v tomto má každý z nás tak trochu máslo na hlavě.

Za sebe musím tuto reportáž jen a jen doporučit – měl by si ji přečíst každý. Možná se tím ze dne na den nic nezmění, ale pokud nás západní konzumenty donutí k přehodnocení, koho svým příštím nákupem oblečení podpoříme, bude to jen dobře.

Achjo, to léto zase tak uteklo! A s jeho koncem přichází i pravidelná dávka mé knižní inspirace pro všechny knihomoly 🙂

Bessel van der Kolk – Tělo sčítá rány

Myslím, že nebudu přehánět, když prohlásím, že se v současné době jedná o naprosto kultovní bibli o problematice traumatu, jeho vzniku a dopadů na naše životy. Dlouho jsem si nebyla jistá, zda tuto publikaci ve své knihovničce potřebuju, ale nakonec jsem si ji napsala na seznam svých vánočních přání a nelituju, ač to není čtení úplně veselé. Přestože kniha obsahuje i dost odborných informací, je povětšinou psaná velice lidsky a srozumitelně. Velmi zajímavá je především kapitola o dětské mysli, byť číst si o řadě případů brutálního týrání malých dětí je místy opravdu drásající a nebude vám z toho lehko u srdce. Přiznám se, že závěrem už jsem se opravdu těšila, až knihu dočtu, bylo toho prostě moc. Ani nevím, zda bych ji někomu doporučila – asi musíte zvážit sami, zda vás téma natolik zajímá a zda tu četbu unesete. Já se každopádně k této publikaci nehodlám vracet, alespoň ne v nejbližší době.

Markéta Lukášková – Losos v kaluži

Jméno autorky Markéty Lukáškové se tu ve čtenářském koutku objevuje už podruhé v krátké době. Na rozdíl od informacemi nabité sondy do toho, co nás „v dějáku nenaučili“, jsem se rozhodla tentokrát sáhnout po beletrii Losos v kaluži a vlastně jsem byla touto jednohubkou i docela příjemně překvapená. Na jednu stranu bych řekla, že kniha vlastně není úplně originální, ať už svým námětem (hlavní dívčí hrdinka s ne zrovna ideálním rodinným zázemím), formou (dvě ústřední postavy se střídají ve vyprávění svého příběhu) či zpracováním. Ale na stranu druhou… Markéta má zkrátka svůj rukopis a Losos v kaluži je protkaný jejím sarkastickým humorem, kvůli kterému tak žeru její podcasty 😀 Ty občasné vtípky a slovní obraty za mě přidávají jinak ničím nevyčnívající novele originalitu. Stejně tak originální mi přišlo i autorčino vylíčení toho, jak by to mohlo s člověkem fungovat po smrti, přestože ne všechny myšlenky mi přišly dotažené a občas některé věci v ději nedávaly smysl nebo nebyly vysvětleny. Není to asi knížka, ke které bych se hodlala vracet, ale pokud hledáte nějakou fajn oddechovku třeba na dovolenou (a máte rádi černý humor), věřím, že vás nezklame.

Pavel Klusák – Gott

Tak na tuhle knížku jsem se těšila už od té doby, co jsem objevila podcast Gotťák, a jen co jsem ji zahlédla na ReKnihách, věděla jsem, že bude moje 🙂 Hudební publicista Pavel Klusák v ní přináší ucelený a zároveň neotřelý pohled na nejslavnější osobnost naší popové scény v kulisách československých (nejen) hudebních dějin. Dozvíte se v ní spoustu zajímavostí o Gottových jazzových začátcích, jeho působení v divadle Semafor, ale i o jeho „emigraci“ v roce 1971 či událostech kolem Anticharty. Kniha je proložena medailonky osobností, které hrály v Gottově kariéře klíčovou roli, ať už se jedná o německého „hledače talentů“ Ossiho Drechslera či produktivního textaře Jiřího Štaidla. Zároveň jsem si rozšířila obzory o existenci osobností neméně významných – třeba jméno Karel Krautgartner je podle mne na české hudební scéně zcela zapomenuto a přitom šlo o tak významného hudebníka a jednoho z těch, kteří na konci 50. let objevili Gottův talent. Pavel Klusák, jak už mi koneckonců vyplynulo i z výše zmiňovaného podcastu, rozhodně nepatří mezi Gottovy slepé obdivovatele, naopak ve své objektivitě hned na úvod knihy nezapomene zdůraznit, že Gott si vždy pečlivě hlídal svůj mediální obraz a rád ho spoluutvářel, k čemuž neváhal občas vypustit do éteru i informace, které byly zjevně nepravdivé nebo neúplné. Autor musel vynaložit nemalé úsilí a vydal se do probádávání řady pramenů, aby alespoň některé tyto fámy uvedl na pravou míru. Zároveň od Klusáka neočekávejte žádný bulvár dehonestující mrtvou legendu, ale naprosto profesionálně odvedenou žurnalistickou práci. Musím říct, že po přečtení této knížky můj pohled na legendu jménem Gott, ale i na některé další známé osobnosti, které se kolem něj v době jeho slávy pohybovaly, už nikdy nebude stejný.

František Hrubín – Nefritová flétna

Dlouhé letní večery a poezie – to jde k sobě jako nic jiného 🙂 I z toho důvodu jsem zase po nějaké době vytáhla z knihovny tuto útlou sbírku Hrubínova přebásnění staré čínské poezie z doby dynastie Tchang (618-906 n.l.) a nechala se unášet jeho verši…

Bez názvu

Člověk je tady hostem, přejde práh
a zakrátko se znovu vrátí v prach,
jejž nespočetné věky navrstvily:
celá ta cesta trvá jenom chvíli.
Nikdo nám živé vody nepodal,
strom života červ dávno rozhlodal.
Kosti jsou němé. O jaru ví stěží
jehličí stále zelené a svěží.
Smutně se dívám dopředu i zpět:
co cenného má pomíjivý svět?

Li Po

Johannes Mario Simmel – Láska je jen slovo

Tento román jsem ulovila v našem antikvariátu snad ještě na střední. Asi mě v mých rozervaných -nácti zaujal ten název nebo nevím 😀 Každopádně jsem knihu po letech znovuobjevila v kroměřížské knihovničce, a přestože jsem si byla téměř jistá, že jsem ji tenkrát četla, nebyla jsem si za nic na světě schopná vybavit, o čem vlastně byla. Na Databázi knih byl román velice dobře hodnocený, a to mě nakonec přimělo se do něj opět začíst. Po dočtení musím přiznat, že tomu všeobecnému hypu vůbec, ale vůbec nerozumím. Možná na románě, jehož ústředním motivem je „zakázaná láska“ vdané ženy a studenta z internátu pro bohaté, zapracoval zub času, ale mně to prostě přišlo takové laciné a stylisticky neumělé. Postavy se nechovaly vůbec autenticky, dialogy byly místy strojené a plné klišé, řada věcí v knize mi přišla nepravděpodobná a nedávala vůbec smysl. Ani žánrově není román úplně ukotvený – na jednu stranu tu máme milostné drama, na straně druhé téměř detektivku, v níž nechybí vydírání, špionáž a nakonec i (sebe)vražda. Za mě zkrátka nic, co bych musela číst potřetí 8-).

Čtvrt roku uplynulo zase jako voda, a tak se hlásím s pravidelnou čtenářskou rubrikou. Budiž vám inspirací 😉

David Sinclair, Matthew LaPlante – Konec stárnutí

Tuto knihu jsem dostala už k předminulým Vánocům, ale nějak jsem na ni stále neměla chuť a došlo na ni tedy až nyní. Tak trochu jsem se obávala, že bude až moc vědecká a vlastně jsem měla z části pravdu – ze všech Mellvilovek, s nimiž jsem se zatím setkala, byla tato čtenářsky asi nejméně přístupná (minimálně její první část, popisující biologické pochody v těle). Na druhou stranu je na knize fascinující, s jakým optimismem autor hledí do budoucnosti, pevně přesvědčený o tom, že lidé se již brzy budou dožívat mnohem vyššího věku a v mnohem lepší fyzické kondici. Celá kniha je totiž postavena na tvrzení, že stárnutí je nemoc, kterou lze léčit. Ať už profesoru Sinclairovi budeme věřit či ne, Konec stárnutí přináší spoustu fascinujících vědeckých poznatků a objevů i ryze praktických tipů, které může do svého životního stylu zařadit prakticky každý. Mé dojmy z knihy jsou však přesto trochu smíšené. Možná se k ní ještě někdy vrátím a v jiném rozpoložení si z ní možná odnesu víc.

Lucie Hušková – Símka

Símka na mne takhle jednou vykoukla z regálu „naší“ městské knihovny. Obvykle oddělením pro dospělé jenom tak rychle propluju, protože mám s sebou vždy O. neomylně směřujícího do dětské sekce, takže knížka si vlastně našla spíš mne, než že bych si já našla ji 🙂 Co mě na ní ale zaujalo především je to, že znám její autorku, která se tenkrát před lety stejně jako já podílela na projektu Ligy lidských práv „Hrdinou může být každý„. Símka je jejím literárním debutem a musím říct, že velice zdařilým. Kniha vypráví příběh toxického vztahu mezi matkou a dcerou. Je rozdělena na dvě části, kdy jedna je Símčinou vzpomínkou na její dětství prožité v domě prarodičů a druhou vypráví již jako dospělá žena, která prožívá první pokus o osamostatnění se od své emočně labilní matky. Její životní plány však citelně nabourává matčina náhlá vážná nemoc, která ji staví před nejedno důležité rozhodnutí… Símka se čte doslova jedním dechem, druhou polovinu jsem zhltla téměř na posezení, jak jsem byla zvědavá, jak to s ní dopadne. Símce jsem celou dobu moc fandila a přála jsem si pro ni nějaký happy end, i když jsem tušila, že takhle prvoplánově to rozhodně neskončí. Nebudu vám ale nic spoilovat 🙂 Každopádně myslím, že na takový debut může být autorka právem pyšná a já se už teď moc těším na její další tituly!

Emily Bronteová – Na Větrné hůrce

Tak jsem zase jednou sáhla po staré dobré klasice a musím říct, že jsem zpočátku byla z postav a jejich chování trochu v šoku – čekala jsem nějakou romantiku typu Jany Eyrové a ono to bylo čtení drsné a pochmurné asi jako kulisy, do nichž je děj románu zasazen. Působivou atmosféru mému vydání z roku 1960, které mám po pratetě, ještě dodaly vyloženě depresivní ilustrace Zdeňka Brdlíka. Mé pocity z románu jsou trochu smíšené, každopádně mě příběh hned na začátku vtáhl a nepustil – že bych ho ale musela číst znovu, tak to opravdu ne. Místy jsem konání jednotlivých postav moc nepobírala (v tomto směru na díle asi trochu zapracoval zub času) a krom služebné Nelly – hlavní vypravěčky příběhu – jsem vlastně žádné postavě knihy nijak zvlášť nefandila. Možná potřebujete mít ke čtení Větrné hůrky jen správné naladění, kdo ví. Ve mně ale toto dílo klasické literatury bohužel nezanechalo nějaké hlubší pocity, které by mě přiměly se ke knize ještě někdy v budoucnu vrátit.