Rubrika: Z knihovničky

Ne že bych měla ve zvyku si úplně dávat předsevzetí, ale do letošního roku přece jen vstupuju s přáním začít zase více psát a celkově věnovat víc času činnostem, u nichž cítím to příjemné „flow“. Tak doufám, že se to trochu odrazí i tady na blogu a nebo třeba mému psaní dám nějakou novou formu, kdo ví 😊? Pro začátek tu mám každopádně pravidelný přehled toho nejzajímavějšího z mé knihovničky za uplynulou zimu.

Veronika Opatřilová – Počkej na moře

Řekneš: „Ale tak je to dobře, že nic nezůstává stejné,“ a já vím, že mi rozumíš, ze všech lidí právě ty, protože kdyby všechno zůstávalo stejné, jaký význam by měly všechny ty nezapomenutelné okamžiky, které znamenají věčnost?

Veronika Opatřilová je jedním z mých literárních objevů uplynulého roku. Počkej na moře je poetickým romantickým příběhem zakázané lásky mezi univerzitním profesorem literatury a výměnným studentem ze Švédska, který se odehrává na konci 60. let v Anglii, kdy homosexuální vztahy byly společností stále vnímány jako veliké tabu. Co na románě zaujme na první pohled je originální du-forma a celkově opět jazyk, jakým autorka píše, i důraz na prostředí, do něhož je děj zasazen. V Příběhu L. to byl les, do něhož hlavní hrdina utíká – tady důležitou roli sehrává, jak ostatně sám název napovídá, moře. Garantuju vám, že na konci knihy zatoužíte navštívit ostrov Wight, Brighton a další místa, o kterých zde budete číst – natolik podmanivě autorka vykresluje jejich atmosféru. Počkej na moře je výjimečný román o krásnu, lásce, bolesti i konečnosti, který se dotkne každé citlivé duše…

Možná máš pravdu. Možná opravdu jen hledám něco nezachytitelného, co mě naplňuje pocitem života, něco skutečného, intenzivního. Jak jinak bych ale dokázal najít podobný pocit než tak, že nebude trvalý? Jedině to, co skončí, může trvat věčnost.

Guadalupe Nettel – Jedináček

Možná už jste trochu unuděni tou řadou knih na téma mateřství, jeho různé podoby a úskalí, které v posledních letech na knižním trhu vychází. Jedináček je ale přece jen v něčem jiný. Mexická spisovatelka Guadalupe Nettel píše úsporně, přesto na několika málo stranách dokáže rozehrát hned několik životních osudů. Ten ústřední se točí okolo vypravěčky Laury, která si kdysi se svou kamarádkou Alinou slíbila, že nepodlehnou společenskému tlaku a dobrovolně se vzdají role matky. Zatímco Laura se tohoto svého předsevzetí v následujících letech drží, Alina po dítěti časem zatouží tak moc, že kvůli peripetiím s otěhotněním neváhá absolvovat několik pokusů o umělé oplodnění. Její touha po mateřství nakonec přinese do života Aliny i jejího partnera nečekaný zvrat… Laura se v mezičase seznamuje s komplikovanou sousedkou Doris a jejím osmiletým synem Nicolasem, který trpí záchvaty vzteku, a rozhodne se, že se pokusí oběma pomoci. Autorka přináší neotřelý pohled na různé aspekty i podoby mateřství, především ale píše o potřebě lásky, přátelství a komunity. Přestože je příběh Aliny drásající a tíživý, četba vás nerozloží, ale naopak pohladí po duši. A takových knih rozhodně potřebujeme více :-)!

Veronika González – Blízcí

Další vynikající autorka (můžu-li tak soudit na základě pouhých dvou románů, které dosud vydala) z českých luhů a hájů a byť Blízcí přináší už trochu otřepané téma toxických rodinných vztahů, stále je na tomto poli prostor pro osobitý přístup a originalitu. Minimálně ta pointa celého příběhu je v tomto případě skutečně nečekaná (i když za mě už dost přitažená za vlasy, nebudu vám ale vyzrazovat žádné spoilery :-D). Hlavní hrdinkou příběhu je fotografka Barbora, která se v životě ocitá v jakési slepé uličce – odstěhovala se z ruchu a možností velkoměsta na venkov za svým partnerem Igorem. Igorova rodina, která ve vesnici žije, jí však postupně začíná ze života dělat peklo. Krok za krokem Bára odhaluje podhoubí pokřivených rodinných vztahů a dochází jí, že aby ji úplně nestrávily, musí se konečně začít bránit. Při tom nachází nečekaného spojence ve švagrové Petře, která neskrývá navenek pouze to, že je obětí domácího násilí, ale má i jiné nečekané tajemství…

J. K. Rowwlingová – Harry Potter a Ohnivý pohár

Ohnivý pohár je asi jedna z mých nejoblíbenějších HP knížek a na prvním místě mám jednoznačně i její filmové zpracování. Oli si ji přál za první vysvědčení a málem s námi musela odcestovat i na Rhodos (kam jsem nakonec prozíravě přibalila čtečku). Četli jsme poctivě skoro každý večer na dobrou noc, takže nám trvalo ji přelouskat asi jen půl roku 🙂

Sudety: Ztracený ráj

Tento soubor povídek současných českých autorů zvučných jmen, které spojuje společné téma česko-německého pohraničí a vztahů zdejších obyvatel z dob, kdy ještě nebyly pošramocené druhou světovou válkou, mi doporučila a zapůjčila kolegyně z práce a opravdu se mi trefila do vkusu. Formát povídky je za mne královská disciplína, kdy na omezeném prostoru musí autor rozehrát příběh, vtáhnout čtenáře a vybrousit pointu. V Sudetech se to zdařilo skvěle. Každá povídka má přitom jinou atmosféru, odehrává se v různých pohraničních lokacích a má jiný vypravěčský styl. Příběh, který se mnou nejvíce rezonoval a zároveň i rozesmál svým vyústěním, byla povídka Petry Klabouchové S křížkem po funuse. Nezklamala mne ani Kateřina Tučková, jejíž závěrečná emotivní povídka Čas raků, v níž se hlavní hrdina vrací po letech na místo své rodné vesnice Mušov, která musela ustoupit stavbě vodní nádrže Nové Mlýny, je dokonalou tečkou celé knihy. Povídkový soubor je vymazlený i po vizuální stránce, a to zejména díky použitému modrotisku a ilustracím Jaromíra 99, které jsou inspirované dobovými fotografiemi.

John Gottman, Julie Schwartz Gottman – Vitamín L

Tuto „melvilovku“ jsem ulovila na povelikonočním výprodeji přímo v nakladatelství a je to rozhodně jedna z těch knih, která se neztratí v žádné knihovničce. Jedná se o poměrně útlou a ryze prakticky orientovanou „příručku“ od uznávaných vztahových terapeutů, která nabízí týdenní „kurz lásky“, který by měl zlepšit váš partnerský vztah. Pokud si vzpomínáte na 7 principů spokojeného manželství od Gottmanových, o kterých jsem tu kdysi psala, dá se říct, že Vitamín L je jakási zhuštěná a více prakticky orientovaná verze této knihy. Nenabízí rozvláčnou teorii, ale zcela konkrétní tipy, které můžete okamžitě aplikovat. Ve většině případů se nejedná o nic objevného, ovšem přiznejme si, že v pěně všedních dní není vždycky chuť hledat, za co druhého můžeme ocenit, ani inspirace pro hluboké diskuze jiného typu, než kdo zítra vyzvedne děti a kdo zaplatí poplatek za popelnice 8-). Minimálně vás tedy čtení této knihy může ponouknout k vykročení ze zaběhlých stereotypů a k práci na sobě, což se koneckonců hodí, ať už řešíte jakýkoliv vztah 🙂

Kateřina Trávníček, Martina Mašková – Přetíženy

Letos jsem si od Ježíška přála jen jednu jedinou knihu, a to Přetíženy – titul, který rezonoval sociálními sítěmi už nějakou chvíli před svým vydáním a myslím si, že zcela oprávněně. Těch témat, která tato knížka otevírá, je tolik! Od čistě vědeckého vhledu do fungování naší nervové soustavy přes vysokou citlivost, fenomén intenzivního rodičovství… Je to kniha, kterou by si měl přečíst skutečně každý – ne jen ženy a matky, i když zejména ony asi v knize najdou tu tolik potřebnou úlevu a pochopení, kterých se jim od společnosti obvykle tak žalostně nedostává. Kniha je proložena příběhy konkrétních žen a garantuju vám, že se v řadě situací důvěrně poznáte. Pokud autorky sledujete na sociálních sítích, možná těch nových informací pro vás nebude tolik, ale je jen dobře, že vznikla publikace, která vše podstatné shrnuje na jednom místě a z mentálního přetížení žen je konečně téma, které začíná víc a víc rezonovat společností.

Jak se tak dívám a rekapituluju, neměla jsem tento podzim úplně šťastnou ruku na vybrané tituly. To ovšem člověk dopředu nikdy neví 🙂 Třeba tu i tak načerpáte trochu inspirace nebo si minimálně odnesete info, s jakými knihami není třeba ztrácet čas 🙂

Leo Rosten – Pan Kaplan má stále třídu rád

Tuhle knížku jsem kdysi dávno dostala od bráchy k Vánocům a musím říct, že mě vlastně nikdy úplně neoslovila, přestože má tak dobré recenze a všeobecně je pochvalně hodnocena. Jedná se o humoristický román, odehrávající se v předválečném New Yorku, jehož hlavním hrdinou je evropský přistěhovalec pan Kaplan, který navštěvuje večerní školu, aby se zdokonalil v anglickém jazyce. Hrátky s jazykem jsou také ústředním tématem celé knihy a na nečekaných slovních konstrukcích je celý humor vystavěn. Klobouk dolů před českým překladatelem! Jinak je ovšem na románu patrný zub času – před lety by možná pan Kaplan mohl být považován za komickou postavu, očima dnešního čtenáře je to však spíš trapný prudič, který nebohého pana profesora Parkhilla každou hodinu něčím tvrdohlavě trollí a není schopný přiznat svoje chyby. Pokud hledáte knihu s dějem a situační humor vám nestačí, doporučuji raději zalovit v jiných vodách 🙂

Åsne Seierstad – Afghánci

Reportáže norské novinářky Åsne Seierstad jsou vždy sázkou na jistotu a ani v tomto případě tomu nebylo jinak. Jak již název napovídá, v knize Afghánci se vrací opět do Afghánistánu, země zmítané za poslední desetiletí nejprve nadvládou sovětského svazu, posléze občanskou válkou, nadvládou islamistů, po 11. září válkou s USA a nakonec po odchodu amerických vojsk rychlým nástupem tálibánské diktatury. Jaké životní osudy žili v Afghánistánu na pozadí těchto událostí „běžní“ lidé ukazuje Åsne na příbězích Džamíly, Bašíra a Ariany. Každý z příběhů je úplně jiný, dohromady však skládají zajímavou mozaiku, která možná ledacos napoví o aktuálním směřování této země. Zatímco Džamíla je aktivistkou za ženská práva, Bašír se stane už jako mladý chlapec talibánským bojovníkem. Ariana zase netouží po ničem jiném, než dosažení vysněného vzdělání a kariéře právničky – nástup Talibánu k moci v roce 2021 jí však v jejích plánech udělá velkou čáru přes rozpočet… Afghánci je opět jedna z těch knih, která vás naprosto pohltí a vtáhne do děje a s jejímiž postavami budete ještě nějakou dobu žít. A to je vždycky záruka kvality 🙂

Petra Dvořáková – Pláňata

Musím říct, že Pláňata mi přišla jako jedna z nejslabších knih, které jsem od Petry Dvořákové četla, a to mě většinou její tvorba nezklame. Příběh jedné obyčejné české rodiny vyprávěný střídavě z pohledu otce, matky a dospívající dcery nepřináší nic zajímavého tématem ani zpracováním. Postavy mi přišly takové nemastné neslané a prvky toxicity, které se v rodině vyskytovaly (alkoholismus, náznak zneužívání, citově chladná matka), recyklované z autorčiných předchozích románů. Jen tak mimoděk se na pozadí odehraje Sametová revoluce, bohužel však ani vykreslení vyrůstání v devadesátých letech nepřinese očekávané plusové body příjemné nostalgie.

Veronika González – Mezi nimi

Mám tu jeden literární objev z českých luhů a hájů – to pokud byste těch toxických rodinných vztahů náhodou neměli ještě dost. V tomto případě je ústředním motivem knihy komplikovaný vztah tří sester, který se čtenáři odhaluje postupně, jak při čtení rozplétá nečekanou rodinnou historii. Přiznám se, že ta „pointa“ mi přišla dost přitažená za vlasy, ale i tak jsem se velmi dobře bavila. Autorka má totiž chytlavý styl psaní i dar vtáhnout do děje – je to jedna z těch knih, nad kterou budete přemýšlet v mezičasech, kdy zrovna nebudete mít možnost číst dál. Veronika González na poli české literatury tímto románem debutovala a já už se rozhodně moc těším na její další tvorbu!

Markéta Lukášková – Vlaštovka v bublině

A nakonec opět jedno lehké zklamání, ačkoliv už nějakou dobu tuším, že Markéta Lukášková není na poli literárním můj šálek čaje (stále jí však dávám šanci a nechci to vzdát :). Vlaštovka v bublině za mě začala velmi ambiciózně, až jsem si po prvních pár stranách říkala, že tohle bude wow… No a pak bohužel přišlo vystřízlivění, seznámení s hrdinčinými dětmi, jejichž životní peripetie mi byly tak nějak jedno a necítila jsem sympatie ani k jednomu z nich… a hlavně je ten příběh líznutý science fiction a vy co mě znáte, víte, že jestli se s nějakým žánrem totálně míjím, je to právě sci-fi. Jediná dějová linka, která mě z celého příběhu zaujala a donutila knihu dočíst, byl návrat hlavní hrdinky Báry do minulosti, protože jsem prostě byla zvědavá, co způsobilo rozpad jejího manželství. Nakonec mi však celé to rozuzlení přišlo strašně zjednodušené, odbyté a nepravděpodobné. Nadále zůstávám věrnou posluchačkou Markétiných podcastů, ale od jejích knih si teď dávám zas na nějakou chvíli pauzu.

Ještě pár let zpátky bylo téma odvrácené stránky mateřství i dobrovolné bezdětnosti tabu – dnes mám pocit, že se minimálně na poli literárním s touto tematikou roztrhnul pytel, a je to jen dobře. O tom, jak ve společnosti stále chybí respekt k jinakosti, by koneckonců hlavní hrdinka knihy Nikdy, nikdy, nikdy mohla vyprávět…

Když se staneš matkou, zůstaneš jí až do smrti, říká moje máma. Přestat být matkou nejde. Od tvého narození až do dne, kdy umřu, budu vždycky tvoje máma.

Kniha, psaná ich formou z pohledu pětatřicetileté mladé ženy (teprve zpětně mi došlo, že se čtenář vlastně za celou dobu nedozví, jak se jmenuje), která je odjakživa pevně ukotvena ve svém rozhodnutí, že nechce mít děti, postupně rozebírá téma mateřství na součástky, obrací je ze všech stran a znovu přeskládává do pestré mozaiky pocitů a situací, s nimiž se musí ztotožnit snad každá žena. Obavy o přátelství, která skončí s prvním narozeným potomkem, prarodiče marně čekající na vnouče, budoucnost vztahu, v němž každý z páru touží po něčem jiném… Ale i bolavá rodinná historie a zkušenosti žen, které se matkami staly. Mateřství ve všem tom krásném i hrozném, co přináší.

„Rozčiluje mě, jak rychle čas utíká, kéž by ho tak někdo zastavil. Někdy když uložíme děti a já mám konečně chvilku sama pro sebe, mám chuť je zase probudit, protože nechci, aby vyrostly a opustily mě, mám totiž pocit, že v noci rostou nejvíc.“

V mnohém mi Nikdy, nikdy, nikdy připomnělo knihu Mateřství od Sheily Heti, o níž jsem zde psala před nějakou dobou – Linn Stromsborg mi však svým méně černobílým pohledem na věc přišla mnohem bližší a svým literárním stylem také mnohem přístupnější. Knihu jsem zhltla během pár dnů a to jsem se ještě snažila si ji trochu „šetřit“ a zajímavé myšlenky v ní si dávkovat postupně. A především se mi oproti Mateřství líbilo, že zde se čtenář dočká rozuzlení a dozví se, jak to s hrdinkou a jejím přítelem Philipem nakonec dopadlo 🙂

Nikdy, nikdy, nikdy je svým tématem natolik vyhraněná, že asi neosloví každého, přesto si myslím, že by neměla pozornosti čtenářů uniknout.

Tak ahoj, léto… Uteklo jsi nějak rychleji než obvykle, ale zůstalo nám po tobě pár hezkých literárních vzpomínek, k jejichž rekapitulaci vás dnes zvu 🙂

Ann Napolitano – Ahoj krásko

Rodinná sága mapující životní osudy čtyř sester Padavanových napříč několika dekádami odkazuje na slavný román Malé ženy. I zde je každá z hlavních hrdinek jiný charakterový typ a v průběhu let jim osud chystá nejednu zkoušku a tragédii, která prověří soudržnost jejich rodinných vazeb. Zásadní okamžik však nastává, když nejstarší ze sester – ambiciozní Julia – přivádí do rodiny svého přítele Williama, který nikdy nepoznal teplo rodinného zázemí ani rodičovskou lásku… Přestože příběh je napsaný velmi čtivě, přiznám se, že ve mně nezanechal žádné výraznější emoce. Pokud hledáte nějakou ne úplně hloupou beletrii a neslibujete si od toho nic hlubšího, asi by vás tento román mohl uspokojit. Pro mě byl příběh však příliš prvoplánový a konec vyloženě americký 🙂

Michaela Duffková – Zápisník alkoholičky

Ženy a alkoholismus – stále poněkud tabuizované téma, k jehož poodhalení se autorka odhodlala prostřednictvím svého blogu a později i této knihy, v níž zpracovala svůj životní příběh. Čtení je to vskutku neveselé a o to větší zázrak mi přijde, že se z alkoholismu dokázala nakonec dostat a upnout své ambice k založení centra pro pomoc těm, kteří v sobě dostatek takové síly zatím nenašli. Určitě od toho nečekejte literární veledílo, ale spíše syrový příběh, ze kterého vám bude chvílemi zle a jindy zas budete nechápavě kroutit hlavou – za přečtení ale každopádně stojí. Zajímavý pohled vnáší závěrečná slova od autorčiných nejbližších, kteří při ní po celou dobu jejího boje s alkoholismem stáli.

Nina Špitálníková – Svědectví o životě v KLDR

Tato kniha poskládaná z rozhovorů autorky s několika uprchlíky z KLDR mi totálně rozšířila obzory – už jen tím, že každý ze zpovídaných pocházel z jiné sociální vrstvy, jeho život v totalitním státě měl jinou podobu a vývoj a k útěku ho přivedly jiné důvody (v jednom případě byl dokonce nedobrovolný). Je to opravdu čtení jak z jiného světa, pro nás jen stěží pochopitelného. Pro každého, kdo by se chtěl o různých aspektech života v jedné z nejuzavřenějších zemí na světě dozvědět něco víc, je tato kniha cenným zdrojem informací. A musím říct, že mě velmi zaujalo i její grafické zpracování.

J. K. Rowllingová – Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Neplecha ukončena – třetí díl pokořen 🙂

Dr. Edith Eva Egerová – Máme na vybranou

Zjistil, že i člověk, kterému už na světě nic nezbylo, může prožít pocit štěstí, byť jen na krátký okamžik, když myslí na své milované blízké. Něco se ve mně zlomilo. Rozplakala jsem se. Jako by ke mně znovu z bezútěšné tmy ve vagónu cestou do Osvětimi promlouvala máma. Pamatuj si, že to, co si nosíš v sobě, ti nikdo nemůže vzít. Není v naší moci zastavit temnotu, ale vždycky máme možnost zažehnout světlo.

O druhé světové válce už toho bylo napsáno mnoho, tato kniha se však vymyká mimo jiné tím, že její autorkou je někdo, kdo všechny ty válečné hrůzy na vlastní kůži zažil a přináší svědectví nejen o tom, co se za války dělo, ale především jak těžké bylo se s tím vším vyrovnat a najít v sobě sílu žít dál. Edith Eva Egerová však dokázala nejen to – poté, co si sama své trauma z prožitého holocaustu zpracovala, vystudovala psychologii a coby specialistka na léčbu posttraumatické stresové poruchy svůj život zasvětila pomoci druhým – závěrečnou část knihy tak tvoří také řada příběhů z její praxe. Životní osud dr. Egerové je rozhodně fascinující a určitě může být velkou inspirací pro každého z nás.

Petr Hanel – O hvězdách víš h*vn*

Přiznám se, že nebýt osobního doporučení, asi bych po knížce tohoto názvu a žánru (young-adult) na první dobrou nesáhla. A byla by to ta největší chyba, protože je prostě skvělá! Možná nejsem cílovka, ale autor má dar dokonale vás vrátit v čase, že máte pocit, jako by vám těch -náct najednou zase bylo. Něco takového jsem v sedmnácti přesně chtěla číst. A co je nejvíc super a v žádné jiné knize jsem se s tím dosud nesetkala? Příběh má svůj „soundtrack“ – na konkrétních místech knihy jsou skrze QR kódy odkazy na písničky, které tvoří podkres jednotlivých scén. To je tak dokonalé, až se divím, proč to ještě nikoho nenapadlo :-D?? Jakožto hudební staromilec jsem díky tomu objevila spoustu fajn nové hudby a rozšířila si tak obzory. Jinak je to samozřejmě především love-story, ovšem s dramatickým až krimi vyvrcholením, které vás možná překvapí. Hlavním hrdinou a zároveň i hlavním vypravěčem příběhu je sympatický teenager Marky, který vás ve své náctileté a lehce sarkastické přímočarosti vpustí do svého života (a že je exkurz do hlavy náctiletého mladíka pro mě ještě i dnes docela zajímavá sonda), a kterému budete po celou dobu opravdu upřímně fandit a do poslední chvíle doufat v jeho happy-end. V čem je Martyho dospívání jiné oproti teenage letům nás – pamětníků – je každopádně existence sociálních sítí, které hrají v příběhu docela zásadní roli. A v tom může být kniha jaksi poučná i pro nás, kteří už máme děti, co jsou Martymu věkově pomalu blíž než my 🙂 Smekám před autorem a jeho literárním debutem a moc fandím jeho dalším počinům.

Claire Lombardo – Nejhezčí dny našich životů

K této knize jsem přistupovala možná s až příliš velkým očekáváním podpořeným pochvalnými recenzemi z literárních kuloárů. Musím ale říct, že pro mne se knihou roku rozhodně nestane a to navzdory tomu, že má svou hloubku a příběh je vyprávěn velmi „lidsky“. Co mne ale od začátku dělalo velký problém? Do knihy se vůbec začíst. Zpočátku jsem vůbec nevěděla, která bije – spousta postav, skoky v čase (střídají se kapitoly ze současnosti a minulosti, až se obě časové linky v závěru protnou) a velmi VELMI pomalý rozjezd. Obsahem se jedná o rodinnou ságu – idylické manželství Marilyn a Davida Sorensonových, z něhož se narodí čtyři dcery, každá jiná, každá se svým vlastním více či méně tragickým životním osudem. Tím napovídám, že spíš než oddechové čtení v tomto případě čekejte spíše drama, ovšem s nezaměnitelným americkým happy endem ;-). Podobnost s výše uvedeným románem Ahoj krásko čistě náhodná…?? Hlavní myšlenkou, kterou jsem si z knihy odnesla, je poznatek, že i naprosto idylické manželství rodičů může jejich dětem zadělat na solidní celoživotní trauma a ať se jako rodič snažíte sebevíc, štěstí dětí vždy neleží úplně ve vašich rukou.

Katka Míková – Za katrem

Na autorku této knihy, která v minulosti působila jako vězeňská vychovatelka, jsem poprvé narazila v rozhovoru nějakého magazínu a docela se mi vryla do paměti. Přece jen o tom, co se odehrává za zdmi českých věznic, se nikde až tolik nepíše a nehovoří a pro většinu populace, která je vězeňským prostředím „nepolíbena“, je to všechno obestřeno aurou neznáma a předsudků. Proto jsem po knize Za katrem se zájmem sáhla. Musím říct, že jsem se opravdu dozvěděla spoustu nového, ať už o tom, jak probíhá takový typický den vězně, na co mají trestanci nárok, jaký systém zaměstnanců ve věznicích pracuje či co vůbec předchází nástupu do výkonu trestu. Potud byla kniha opravdu zdrojem zajímavých informací, kterou bych doporučila k přečtení komukoliv. Popravdě mi ale moc neseděla samotná osobnost autorky, respektive styl, jakým o tom všem s rádoby humorem a lehkostí vypráví. Na mnoha místech knihy ten humor vyznívá poněkud arogantně a zle (doslovné citace z korespondence vězňů), jindy spíš zavání trapností („typologie“ zaměstnanců věznic). Chápu autorčinu snahu téma odlehčit i to, že humor máme každý jiný, ale mně to přišlo místy trochu za hranou profesionality. A jak kdosi trefně poznamenal – autorka se na mnoha místech knihy hrdě hlásí k tradici bachařů, která se u nich v rodině „dědí“ – i méně bystrý čtenář si však hravě spočítá, za jakého režimu její předci tuhle práci asi vykonávali a že se tedy možná není zas tak úplně čím chlubit. To už možná trochu spekuluju, ale trocha reflexe by myslím v tomto případě neškodila.

S rekapitulací zimní knihovničky jsem si dávala celkem na čas a člověk rychle zapomíná, tak jsem si dala předsevzetí, že se pokusím jarní recenze sepisovat s menším časovým odstupem, dokud mám přečtené knihy ještě v hlavě. Opět tu mám pár titulů, které by rozhodně neměly zapadnout, tak snad tu najdete trochu inspirace 🙂

T. Colin Campbell, Thomas M. Campbell – Čínská studie

Na úvod tu mám jednu publikaci z KM knihovničky, u které pořád tak nějak nevím, co si myslet, neb kolem ní kolují protichůdné názory. Na jaře mě na chvilku inspirovala k zařazování více veganských pokrmů do jídelníčku, na druhou stranu jsem pořád tak nějak vnitřně přesvědčená, že tělo potřebuje živiny také z živočišné stravy. Tak či tak zní úžasně, kolik různých diagnóz může rostlinná strava pozitivně ovlivnit a určitě dává naprostý smysl zaměřovat se na její vyšší příjem. Campbellův pohled bych ale nebrala jako dogma, ale spíš nastínění jedné z možných cest.

Veronika Opatřilová – Píseň L.

Nejspíš je to tak s každým člověkem. Známe ho jen v určitou chvíli jeho příběhu a ten zbytek si neumíme představit. To všechno předtím, o čem nám vypráví, nebo to všechno, co si o něm pamatuje někdo jiný; to nikdy nepochopíme, neuvidíme. Pro nás bude každý člověk jen okamžikem, ve kterém ho známe my.

Tahle knížka mě na první dobrou dostala svou originální poetikou, která mě přiměla při čtení zpomalit a opravdu si vychutnat časté lyrické pasáže, které prokládaly děj. V knize sledujeme dva příběhy – jeden je zasazený do anglického středověkého hrabství, druhý se odehrává v současnosti a zavádí nás do laponských lesů. Na rovinu říkám (a nejsem sama), že bych tam tu druhou dějovou linii vůbec nepotřebovala a ve výsledku mě při čtení spíš obtěžovala a zdržovala, protože jsem chtěla vědět, kam se bude odvíjet ten první příběh. Jeho hrdinou je šlechtický sirotek Laurenc, který vyrůstá na hradě po boku svého staršího bratra a zároveň pána hradu, který Laurencovi diktuje, jak by měla vypadat jeho budoucnost. Laurenc ale netouží po bojích ani slávě – jeho křehká a citlivá duše miluje toulky hlubinami lesa, v nichž nachází útočiště i pochopení. V příběhu nechybí ani milostná zápletka, byť rozhodně ne taková, jakou byste čekali 😉

Viktorie Hanišová – Anežka

Autorka Viktorie Hanišová si mě naprosto získala svým románem Houbařka a přestože jsem tak nějak tušila, že ani Anežka nebude zrovna lehké čtení, neodradilo mě to. Ve vyprávění příběhu se střídá ambiciozní Julie, která se po prodělaném potratu rozhodne v důsledku tikání biologických hodin pro adopci romské holčičky, a adoptovaná Anežka, která vyrůstá ve světě lží o jejím vlastním původu, které před ní i před okolím spletla její adoptivní matka. S postavou Julie jsem absolutně nesympatizovala a tím víc mě její chování k Anežce drásalo. Anežka byla posléze v pubertě taky celkem na ránu, ale tam se to dalo trochu pochopit, protože se snažila vyrovnat s tím, že její máma ji nepřijala takovou, jaká opravdu je a celý život ji šíleným způsobem cepovala. Suma sumárum: kniha skvělá, téma znepokojující a depresivní a asi už bych to (na rozdíl od Houbařky) neměla sílu číst znovu.

Mariana Leky – Co je odtud vidět

Zatímco jsem přihlížela, jak se dveře pomalu zavírají, vytanula mi na mysli Frederikova slova, že se rozhodl pro tuhle cestu, a já jsem si uvědomila, že jsem se ještě nikdy pro nic nerozhodla, že se mi vždycky všechno spíš přihodilo, a taky mě napadlo, že jsem se ještě k ničemu nevyslovila jasným ano, ale pokaždé jsem jen neřekla ne.

A abychom ty depky zase trochu rozptýlili, mám tu pro změnu jedno literární pohlazení 🙂 Přiznám se, že autorčina opěvovaná sbírka krátkých úvah Trápení všeho druhu, o které jsem tu psala tuším někdy loni v létě, mě až tolik nezaujala, ale tohle – to mě tedy chytlo za srdíčko :-)! Příběh, odehrávající se v poklidné malé vesničce v průběhu několika let, vypráví Luisa – nejprve děvčátko, postupem času mladá žena, jejíž rodiče jsou natolik zaměstnáni svou vlastní manželskou krizí, že roli životních mentorů za ně přebírá Luisina milující babička Selma a její přítel zvaný Optik. Do děje vstupuje ještě celá řada více či méně důležitých vesnických postaviček, které si při čtení (až si je všechny zapamatujete) postupně oblíbíte a na konci knihy zalitujete, že s nimi nemůžete strávit více času. V knize nic nechybí – poetika, romantická linie ani koncentrovaná životní moudrost – při tom všem však autorka netlačí na pilu a dávkuje jednotlivé ingredience s citem, aby se neproměnily v kýč.

Lucie Jarkovská, Kateřina Lišková – Feministkou snadno a rychle

Dvojice autorek, známá také pod přezdívkou „Duo docentky“ přichází s publikací trochu prvoplánového názvu, ale cenného obsahu. Při čtení jsem si zavzpomínala na své první „setkání“ s oběma dámami, když jsme se s Pavčou někdy ve druháku zapsaly na lákavě vyhlížející předmět „Sex, gender a společnost“ za ještě lákavějších 6 kreditů. Myslím, že tenkrát jsem jeho náplň ještě nedokázala naplno docenit, ačkoliv obzory mi rozšířil velmi 😀 S dnešními zkušenostmi samozřejmě vnímám jejich práci ještě úplně jinou optikou a cením si každé publikace, která se snaží lidsky, jednoduše a s nadhledem přiblížit podstatu feminismu i těm, na které slovo „feminismus“ působí jako červený hadr. A asi tak nějak všechny tušíme, že tahle osvěta bude potřeba ještě dlouho…bohužel.

J.K. Rowlingová – Harry Potter a Kámen mudrců
J.K. Rowlingová – Harry Potter a Tajemná komnata

Obvykle mezi recenzemi neuvádím knihy, které čteme s O., ale dnes udělám výjimku. Před Vánoci se u nás naplno rozjelo Harry Potter období 🙂 Dobby je teď nejoblíbenějším plyšáčkem, v autě posloucháme podcast Neplecha ukončena a na všechny ostatní knížky se nám doma práší, protože každý večer čteme na pokračování Harryho. Během jara jsme se zdárně prokousali prvními dvěma díly a je úžasný, že O. už zkouší číst si v knížkách i sám. A mě tak moc baví vracet se spolu s ním do časů, kdy jsem Harryho Pottera poprvé četla já :-)… Jen za nás nevycházela takhle krásná série s ilustracemi Jima Kaye, která je hotovým uměleckým dílem a už jen listovat si v ní je prostě nádhera.

Jaro už je v plném proudu a já s mírným skluzem přináším tipy na knížky, s kterými jsem strávila uplynulou zimu. Opět to bude trochu všehochuť od beletrie přes žurnalistiku a tentokrát nechybí dokonce ani trocha poezie 🙂

Robert Bryndza – Tíživé ticho

Tak k této knize jsem přišla jako slepý k houslím, když mi ji nabídla k přečtení kolegyně z práce a kdo jsem já, abych odmítla nabízenou knihu :-D! Jméno spisovatele Roberta Bryndzy mi nebylo neznámé, tak nějak jsem tušila, že se věnuje detektivnímu žánru, který jako čtenář běžně nevyhledávám, ale říkala jsem si, že to aspoň bude nová čtenářská zkušenost. Hlavní hrdinka Maggie je úspěšnou lékařkou, která se pouští do rozplétání záhadných okolností smrti jejího manžela, kterou policie uzavře jako sebevraždu – ona je však přesvědčená, že v tom musí mít prsty někdo cizí. Napětí ani čtivost se Tíživému tichu upřít nedá, ale spousta věcí mi v knize přišla nereálná a až moc přitažená za vlasy. Ději chyběla určitá uvěřitelnost, těch „náhod“ tam zkrátka bylo za mě až moc. Jako fajn oddechovka na víkendové lenošení to není špatná volba, ale úplně mě to nenalákalo přečíst si od autora cokoliv dalšího.

Honza Vojtko – Prostě vztahy

Pro velký úspěch zase něco z ranku populární psychologie. Musím přiznat, že tentokrát se mi do knihy hůř začítalo, místy mi přišla až moc „odborná“ v tom smyslu, že v ní jsou často citovány např. různé zahraniční studie a já mám na autorovi raději spíš tu jeho „neformální“ stránku, pasáže, kde je osobní nebo se věnuje konkrétním případům ze své praxe. To ale nic nemění na tom, že kniha je výborná a nutící k zamyšlení, dotýká se tématu vztahů z mnoha různých úhlů pohledu, ať už je to vztah k lidem, ke zvířatům, věcem, penězům či práci.

Poems of New York

Poezii jsme tu dlouho neměli 🙂 Tohle je ovšem ještě úplně jiný level, neb se jedná o sbírku básní v angličtině, kterou jsem dostala před lety k Vánocům od bráchy a Jenn. Spojujícím prvkem všech básní je, jak již název napovídá, pocta americké metropoli a sbírka je uspořádána chronologicky od známých amerických autorů jako je Walt Whitman či Allen Ginsberg až po současné básníky.

Michal Kubal, Vojtěch Gibiš – Pandemie

Kronika jedné éry… Tak by možná mohl znít podtitul této skutečně obsáhlé publikace, jejíž objem ji předurčuje k tomu, abyste při jejím čtení posilovali své ruce. Fakt to není kniha do kabelky :-D! Informačně je nabitá neméně. Mimořádně zajímavá mi přišla zejména úvodní pasáž, popisující situaci v Číně v době, kdy u nás se ještě nedělo zdánlivě nic, i konkrétní příběhy jak čínských lékařů, kteří na režimem ututlávanou hrozbu hned od začátku upozorňovali, tak i prvních čínských pacientů. Velmi detailně je pak rozebíráno, jak se virus postupně šířil do dalších částí světa, následují katastrofické scény z Itálie a pak už se samozřejmě rozbíhá příběh, který má většina z nás ještě stále v živé paměti – pacient nula v Čechách a restriktivní opatření, která vzápětí následovala… Je pozoruhodné, jak rychle lidská paměť vytěsňuje – zpětným pohledem mi některé pasáže přišly až přehnaně dramatické či patetické, ale ta doba taková skutečně byla. A bylo vlastně trochu děsivé se se čtením této knihy do jara 2020 znovu vracet. Emočně nejnáročnější ale byly příběhy konkrétních lidí – ne všechny měly bohužel šťastný konec. Tak či tak je Pandemie pozoruhodným svědectvím o tom bezprecedentním čase, který nás všechny nějakým způsobem poznamenal, a precizně odvedenou novinářskou prací.

Lucie Hušková – Kolem dokola

Po přečtení autorčiny prvotiny Símka jsem byla velmi zvědavá na další její tvorbu a musím říct, že jsem stále stejně nadšená, byť se mi Símka líbila možná o malinko víc. Ve svém novém románě přichází autorka s ještě těžším tématem – první polovina knihy je vyprávěna Zojkou, mladou ženou, která při automobilové nehodě smrtelně zraní cyklistu a nyní se potácí životem a hledá způsob, jak se s tímto traumatickým zážitkem vyrovnat a jít dál. Druhou polovinu románu pak sledujeme osudy cyklistovy pozůstalé rodiny z pohledu jeho dospívajícího syna. Kniha se mi nečetla úplně lehce a Zojčin sebedestruktivní postoj k celé situaci mě úplně drásal – z toho důvodu už bych po ní znovu asi nesáhla. Na další autorčiny literární počiny se ale těším moc.

Nedra Glover Tawwab – Už žádné drama

Pod stromeček jsem si letos skromně přála jen tuto jedinou knihu – jak jinak, než z nakladatelství Jan Melvil O:-) O různých úskalích rodinných vztahů hovoří velmi srozumitelně a prakticky, obsáhne širokou škálu více či méně závažných či toxických situací a nabízí i konkrétní tipy, jak se v nich zachovat, jak reagovat… Asi vám to nenahradí posezení někde na terapii :-), ale věřím, že přečíst si knihu může být ku prospěchu komukoliv.

Eli Beneš – Nepatrná ztráta osamělosti

Tak toto byla asi ta nejzajímavější a nejoriginálnější kniha s tematikou holocaustu, kterou jsem doposud četla, a přestože k ní píšu tuto „minirecenzi“ s už značným časovým odstupem, stále ve mně rezonuje. Snad je to i tím, že začíná tam, kde knihy na toto téma obvykle končí – tedy na konci války, kdy se hlavní hrdina židovského původu Petr Stein vrací z koncentračního tábora, respektive se mu podaří zázrakem uprchnout z pochodu smrti, a v Praze čeká na návrat ostatních členů své rodiny. Čtenář samozřejmě tak nějak tuší, že marně, ale Petrův naivní optimismus v něm také dlouho nechává klíčit semínko naděje. Mimořádně zajímavé mi přišlo líčení, jak vlastně takový návrat přeživších do rodného města prakticky vypadal – na koho se mohli obrátit, když neměli doslova nic, jak fungovala potravinová pomoc, kde bylo možné se ubytovat, když ve „vašem“ domě už bydlel někdo jiný, jak vypadalo v té době pátrání po dalších příbuzných… Ten návrat měl v sobě tolik dalších tíživých aspektů! Samozřejmě se čtenář postupně skrze „flashbacky“ dozvídá, čím vším si hrdina i jeho rodina za války prošli a s odpovědí na palčivou otázku, jak se mu podařilo tohle všechno vůbec přežít, si autor dává načas. Román je ale minimálně v prvních dvou třetinách naprosto neodložitelný. Ke konci pak možná trochu ztrácí dech a – píší to všichni, souhlasím s tím i já – kdyby byla kniha o pár desítek stran tenčí, nebylo by to na škodu. Ale za ten závěr jí to, myslím, odpustíte 🙂

Alena Mornštajnová – Hotýlek

Rodinná sága Hotýlek se za mně zařadí mezi ty méně zajímavé knihy autorky. Přestože byla velmi čtivá, nevtáhla mě natolik, abych k některé z hlavních postav pocítila sympatie či alespoň upřímný zájem o její osud. Vlastně mi dost těch rodinných osudů přišlo trochu přitažených za vlasy za účelem toho udělat příběh originálním – nechybí tam osudová láska, vražda, pomsta, alkoholismus, nemanželské dítě, odchod k cirkusu… Taková trochu telenovela, no 😀 Alena Mornštajnová je přes to všechno zdatná vypravěčka a píše hezkým jazykem, takže čas strávený nad její knihou nemůže být ztracený, osobně bych ale doporučila z jejího pera jiné tituly.

Po dlouhé době tu dnes mám zase jednu literární recenzi. Poslední dobou stíhám akorát tak číst, ale se zaznamenáváním svých postřehů už je to horší. Dům v Matoušově ulici však rozhodně za zaznamenání stojí – ostatně jako zatím každá z knih, kterou jsem od autorky Terezy Boučkové, jejíž jméno se tu na blogu rozhodně neobjevuje poprvé, četla. Její literární styl je mi velmi blízký, její texty jsou autentické, nevyumělkované, přesto mne do děje vždy dokáže dokonale vtáhnout.

Kniha mne zaujala už jen svým neotřelým tématem – autorka vypráví příběh domu, v němž v Praze prožila své dětství a posléze vlastně i část svého dospělého života. Spíš než o historii domu jako takového je však Dům v Matoušově ulici vyprávěním o osudech jeho obyvatel – a že je skutečně co vypravovat! Pod jeho střechou se odvíjí pohnuté dějiny druhé světové války, která bolestně zasáhne do životů jeho původních majitelů, židovské rodiny Schwarzů. Jejich životním osudům je věnována převážná část knihy, jsou to však mnohdy tak neuvěřitelné a fascinující příběhy, že autorce bez váhání odpustíte, že není o trochu víc prostoru věnováno i dalším zajímavým jménům, jejichž životy byly s domem v Matoušově ulici také více či méně významným způsobem provázány, ať už se jedná o režiséra Miloše Formana, novináře Hugo Vavrečku, herečku Zitu Kabátovou i autorčiny rodiče – Annu a Pavla Kohoutovy či prezidenta Václava Havla v dobách, kdy ještě nebyl prezidentem :-).

Všimla jsem si, že Tereze Boučkové mnozí vyčítají jakousi roztříštěnost příběhu, do něhož se prolínají různé střípky z aktuálního společenského dění doma i ve světě. Na stránkách knihy tak objevíte zmínky o válce na Ukrajině, střelbě na filosofické fakultě či izraelsko-palestinském konfliktu. Asi souhlasím s tím, že tyto „prostřihy“ do současnosti děj malinko narušovaly, ale Tereza Boučková tímto upřímným a autentickým stylem prostě píše. Stejně tak její pátrání po osudech obyvatelů domu v Matoušově ulici může čtenář sledovat prakticky „v přímém přenosu“ – kniha mapuje nejen samotné lidské příběhy, ale i cestu, která autorku k získání informací vedla.

Jediné, co mi bylo upřímně líto, je fakt, že kniha není rozsáhlejší. Myslím, že spousta osudů spjatých s domem by si zasloužila více prostoru. Na druhou stranu je asi v pořádku nechat některé věci nevyřčené, obzvlášť když se jedná o reálné lidské příběhy vyprávěné mnohdy s odstupem pouze několika málo desítek let. Přesto jsem se po dočtení poslední kapitoly neubránila lehkému zklamání, že potenciál tématu mohl být naplněn ještě lépe.

I přes tyto pocity má ale Tereza Boučková nadále mé sympatie a stejně jako u kterékoliv její předchozí knihy, ani s touto rozhodně neuděláte chybu.

Tenhle podzim nám tedy skrze různé nemoci a rýmičky dal docela zabrat. Knih, které mi zpříjemňovaly odpočinek v posteli (pokud se zrovna zadařilo) nebo cesty do práce (když jsem zrovna nemusela trčet na home officu nebo doma s marodem), se ale opět sešlo celkem dost, tak nechť slouží jako fajn inspirace všem, kteří zrovna taky bojují s bacily a hledají nějaké lehké rozptýlení 🙂

Ladislav Zibura – Prázdniny v Česku

Láďa Zibura nikdy nezklame a ani tomuto vyprávění o cestování po českých luzích a hájích, které podniknul za časů covidových restrikcí, nechybí nic z toho, co mám na jeho textech ráda – vtip, poučení, trocha dobrodružství (třeba při přespávání na „strašidelném“ hradě) i půvabné ilustrace.

Radka Třeštíková – Kde jsi, když nejsi

Zvláštní kniha, kterou předcházela její bulvární pověst, je netypická už přeházeným pořadím kapitol, což na začátku, než si zapamatujete všechny postavy a pochopíte, kdo je kdo, do příběhu vnáší celkem zmatek. Cítím v tom určitou snahu o originalitu, ale nevím, jestli to knize spíš neškodí než naopak. Co se týče příběhu o matce od rodiny, poblázněné o dost mladším chuligánem… přestože jsem hlavní postavě v mnohém rozuměla, nepřišlo mi její chování absolutně uvěřitelné a dost mě drásalo přihlížet jejímu osudu, který podle mě měla vzít do svých rukou úplně jiným způsobem. To by pak ale asi nebylo o čem psát, že. Nevím, no – fanynka Radky Třeštíkové ze mne asi nebude.

Petra Dvořáková – Dědina

Dědina mě naopak bavila moc. Pokud od toho nečekáte nějakou závratnou pointu, ale pouze věrohodné vykreslení života na dědině včetně jeho četných nešvarů tak, jak to zažila sama autorka knihy, určitě nebudete zklamaní.

Åsne Seierstad – Jeden z nás (Příběh o Norsku)

Pokud bych měla vybrat z nakladatelství Absynt jedinou knihu, kterou bych vám doporučila k přečtení, byla by to tato. Tématem knihy je teroristický útok pravicového extremisty Anderse Breivika v Osle a na norském ostrově Utøya, autorka jde ale skutečně do hloubky a čtenáře seznamuje i s politickou historií Norska a celkovým kontextem útoku. Kniha se skládá z mnoha linií, které mají jedno smutné vyústění. Sledujeme tak životní příběhy několika obětí i přeživších a okolnosti, které je přivedly v nesprávnou chvíli na nesprávné místo – tedy do tábora mladých socialistů na ostrov Utøya. Velmi zevrubně se autorka věnuje útočníkovu dětství a dospívání, kde je jasně vidět, v co může vyústit labilní rodinné zázemí a role celoživotního outsidera, a že se to může stát opravdu kdekoliv. S postupem času, kdy autorka popisuje Breivikovo plánování útoku a přípravy na něj, napětí v knize graduje až na pomyslnou hranici snesitelnosti a přestože čtenář samozřejmě ví, k jaké události kniha směřuje, do poslední chvíle doufá, že to nějakým zázrakem dopadne jinak. Není to lehké čtení. Obzvlášť ne po tom, co se před necelým rokem odehrálo na pražské filozofické fakultě. Přesto je Jeden z nás v lecčem oči otevírající kniha. Důležitý a široce pojatý rozbor toho, co se v Norsku v roce 2011 odehrálo, co tomu předcházelo i co následovalo. Autorka odvedla naprosto precizní novinářskou práci, kniha je velmi obsáhlá a přesto v ní není ani slovo navíc. Pokud téma unesete, velmi doporučuji k přečtení.

Martina Viktorie Kopecká – Zpověď farářky

A ještě jedna kniha, tentokrát velmi neprávem vláčená bulvárem, přestože na ní vlastně nic skandálního není a celé je to trochu nafouknutá bublina. Naopak, Zpověď farářky je příjemné a hluboké čtení, které se týká nejen teologických témat a práce farářky se vším tím pozitivním, ale i negativním, co obnáší, ale dotkne se také témat jako je ženskost či osobní selhání.

Meik Wiking – Hygge domov

Hygge domov je taková veskrze zbytečná publikace, která je ale graficky tak krásná, že stojí za to si ji přečíst – zalézt si s ní do křesla, zachumlat se do deky, zapálit svíčku a popíjet u toho kakao :-D. Doma ji mít ale myslím nepotřebujete a hygge si určitě také vyrobíte i bez ní.

Faith Hoganová – Dámský klub půlnočního plavání

A toto bylo moc hezké čtení, takové literární pohlazení 🙂 Příběh tří žen, z nichž každá se svým způsobem ocitá na životní křižovatce, a které spojuje rituál půlnočního plavání v chladném moři omývajícím břehy Irska. Už jen divoká irská příroda, do níž je příběh Jo, Elizabeth a Lucy umístěn, vytváří polovinu okouzlující atmosféry. Autorka píše s lehkostí a přestože je příběh o neveselých věcech, netlačí na pilu, nesnaží se ze čtenáře ždímat emoce, což velmi oceňuji. Až na ten lehce nepravděpodobný a přesto předvídatelný závěr, kde přece jen nějaké to klišé přijde, což mě malinko mrzí. I tak se mi ale Dámský klub půlnočního plavání moc líbil a ráda si od autorky přečtu i něco dalšího.

Ladislav Zibura – Všechny cesty vedou do Santiaga

Camino je jednoduše plné protikladů. V něčem skvělé a v něčem pěkně otravné. Přesně jako život. A během putování můžete pozorovat, jak k téhle výzvě přistupují lidé kolem vás. Někdo jenom remcá a někdo se pořád směje. Cesta je přitom pro každého stejná.

Pokud stejně jako já s Láďou Ziburou a jeho knihami stárnete, nemůžete si nevšimnout, že jeho poslední kniha o cestě do Santiaga je jiná. Hlubší. Nemusíte se bát, že by zde chyběl ten typický humor z ostatních Láďových cestopisů, ale osobně mám pocit, že je tady jinak dávkovaný. Tento příběh se čte prostě JINAK, s menší lehkostí. To ale vůbec není na škodu – myslím, že je to jen odraz autorova vývoje a hlavně životních peripetií, kvůli kterým se na camino vydává, jak se záhy čtenář dozví. Ostatně není sám – kniha je silných životních příběhů ostatních poutníků, které autor na svém caminu potkává, plná. Až tolik, že se vám občas všechny ty postavy možná budou plést a budete tápat, kdo je kdo 🙂  Kniha je i přes svůj ponurejší podtext pozitivní a uchovává si nadějeplné vyznění, a to mě těší. Nemůžu se dočkat další Láďovy cesty a jeho literárního zpracování – teď už možná s celou jeho čerstvě se rozrostlou rodinkou 😉

Ferdinand Leffler – Zahrada je pro radost

Poslední z trilogie Ferdinandových zahradnických „biblí“ si za mne stojí, co se týče užitečnosti informací, tak někde v průměru – 50% knihy tvoří krásné a jistě i inspirativní fotky realizací, nicméně pravda je, že některé snímky se dost opakují a pokud Ferdinanda sledujete i na jiných platformách, asi vám budou povědomé. Za mne tedy kniha nepřináší zas tolik nového a pevně věřím, že celý kurz Žijte ve své zahradě (až ho tedy s Péťou konečně zdárně dokončíme) nám ve výsledku přinese víc, než všechny knihy dohromady.

A to už je z mé podzimní knihovničky všechno 🙂 Na viděnou zase u příštího čtvrtletního shrnutí!

Přestože si myslím, že poloha, která Markétě Lukáškové svědčí nejlépe, je autobiografie (InTyMně) a vůbec ze všeho nejvíc jí sedí popularizace naší moderní historie (Co vás v dějáku nenaučili), její nejnovější dílko Odvaha skutečně nešlo v knihkupectvích přehlédnout a pochvalné recenze nalákaly ke čtení nakonec i mě.

Oproti ostatním Markétiným knížkám tento příběh není zasazen do současnosti, nýbrž do poválečných padesátých let. Hlavní hrdince Adě se podařilo přežít peklo koncentračního tábor a žije teď spolu se svou invalidní matkou opět v Praze. U moci už jsou ale komunisté a Ada zjišťuje, že jim její židovský původ vadí úplně stejně, jako předtím nacistům. Nedovolí jí vystudovat medicínu ani žít život, jaký si pro sebe vysnila. Ada zjišťuje, že doba, ve které žije, dívce jejího postavení nenabízí mnoho možností, jak se vymanit soudruhy nalinkovanému osudu. A pokud ano, tak jen za cenu morálních kompromisů – což je základní linie, kolem které se celý příběh odvíjí.

Zda Ada zůstane věrná svým názorům a ideálům se čtenář nedozví, protože kniha předestírá dva alternativní příběhy, kterým předchází nabídka „výhodného“ sňatku. To, zda Ada na tuto nabídku odpoví ANO či NE, pak zcela ovlivní její další životní směřování. Přestože čtenář sleduje Adiny osudy jen po dobu několika málo měsíců, i z toho mála si lze udělat obrázek o životě v té době a vžít se do kůže hlavních postav.

Co mně osobně na knize vadilo byla asi především postava Ady, která ve čtenáři vzbuzuje jistou rozpolcenost. Svůj podíl na tom mají samozřejmě dvě verze příběhu a tím pádem nemožnost prohlédnout, jaká je Ada doopravdy. Mně byla její postava celou dobu spíše nesympatická. I přesto, že nepochybuji o tom, že psaní knihy předcházela autorčina důkladná rešerše o životě v padesátých letech, příběh mi připadal málo uvěřitelný a jednání některých osob (např. Adina kamarádka Anna) na tu dobu vyloženě lehkomyslné. Způsob, kterým se spolu některé postavy bavily, ve mně často evokoval nepřirozenost a křeč.

Na druhou stranu – Odvaha je opravdu čtivá, místy velmi napínavá s téměř až detektivní linií (která bohužel nakonec vyšumí tak trochu do ztracena). Jakmile se do příběhu jednou ponoříte, těžko budete knížku odkládat. Upoutat čtenáře tedy autorka bezesporu umí. Za mne ale Odvaha bohužel stále spadá spíše do kategorie nenáročné „oddechovky“, byť tentokrát se Markéta Lukášková pokusila odvyprávět temnější příběh. Je to kniha, ke které se asi už nemusím znovu vracet. Pokud vás téma láká, za přečtení asi stojí, ale nečekala bych od toho literární událost roku 🙂

S dnešním upršeným počasím nás zdá se definitivně opouští prázdninová atmosféra posledních tropických dnů a na scénu opět přichází večery u krbu s dobrou knihou. Pokud by vám v tomto ohledu chyběla inspirace, přijměte pár tipů starého knihomola 🙂

Honza Vojtko – Vztahy a mýty

Kniha s podtitulem Párová terapie do kapsy je z ranku populárně naučných psychologických publikací a díky svému kapesnímu formátu i čtivé a čtenáři srozumitelné formě ji pravděpodobně budete mít přečtenou raz dva. Každá kapitola si bere na paškál jeden vztahový mýtus a doplňuje ho názornými příklady z autorovy praxe psychoterapeuta. Není to vyloženě přelomová kniha, ale určitě patří k těm, které je fajn si přečíst, i když jsou vaše vztahy zrovna v pořádku.

Zdeňka Šíp Staňková – Děti jsou taky lidi

Projekt Děti jsou taky lidi v jistých kruzích společnosti budí určitou kontroverzi. Nesleduju ho natolik podrobně, abych to mohla říct s jistotou, ale přijde mi, že ta kritika je trochu neoprávněná a původní záměr autorky byl zcela jiný – a sice upozornit na zlo a fyzické i psychické násilí, které se na dětech i v současné době páchá a spoustě lidí to přijde normální. Desítky příběhů, které kniha zobrazuje, jsou toho smutným důkazem. Rozhodně nečekejte lehké čtení a ani nedoporučuju číst to na jeden zátah. Ale přečíst by si to měl každý. Protože ač se to zdá jako klišé, právě na dětech nejvíc záleží – na tom, aby si z dětství neodnášely šrámy, které by jednou mohly přenášet zase dál, až budou dospělí.

Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu

Francouzká autorka Delphine de Vigan pro mne byla dosud neznámou spisovatelkou, kterou jsem objevila skrze jednu oslavnou recenzi na sociálních sítích a zaujala mne natolik, že jsem knihu Podle skutečného příběhu přihodila do košíku při své nejbližší objednávce na ReKnihách. Zpočátku mě autofiktivní příběh o tvůrčí krizi spisovatelky a její toxické přítelkyni L. úplně neoslovil, nesednul mi jazyk vypravěčky, L. mě svými přechytřelými monology neskutečně vytáčela a celé se mi to zdálo takové moc „intoušské“, čím víc ale tajemná L. pronikala do autorčina života, tím více mně to celé začalo zajímat, až mne to nakonec zcela pohltilo a vzbudilo mou zvědavost a touhu po nějaké kruté pointě. Závěr knihy byl napínavý, i když s charakteristikou „thriller“ bych byla opatrnější, a přestože otevřený konec zde byl v podstatě nutností, některé věci se mi zdály nevysvětlené a jiné velmi nepravděpodobné. Celé dilema, na kterém je kniha postavena – tedy zda čtenáři skutečně prahnou v prvé řadě po non-fiction literatuře – mi přišlo tak nějak mimo. A to říkám zcela otevřeně jako čtenář, který má non-fiction plnou knihovničku. Suma sumárum – Podle skutečného příběhu je dílko, které se svým způsobem vymyká z toho, co běžně čtu, a určitě to bylo zajímavé vybočení z mých čtenářských kolejí, ale nejsem si jistá, zda si za nějaký ten týden či měsíc vzpomenu na něco, co ve mně tato kniha zanechala.

Alena Mornštajnová – Les v domě

Román, který jeho pověst předchází… Musím říct, že v celé té kauze „vykradeného osobního příběhu“ jsem jednoznačně na straně spisovatelky a je mi upřímně líto, že si s sebou kniha hned od začátku nesla takové stigma, protože mi nepřišla špatná. Při čtení vám samozřejmě nebude lehko u srdce. To už je u této autorky asi tak nějak samozřejmé, ale v tomto případě je to bezútěšný příběh od začátku až do konce. Naprosto neexistující rodinné zázemí hlavní hrdinky, absence přátel a zpočátku i jakékoliv možnosti, jak se ze situace vymanit… Do toho samozřejmě šílené téma zneužívání rodinným příslušníkem, které je v knize naznačeno jen velmi symbolicky a je velká škoda, že kauza, která vydání knihy doprovázela a prozradila hlavní zápletku příběhu, čtenáři bere moment překvapení. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl závěr příběhu – na to, jak se vše dlouho a postupně rozjíždělo, mi přišel trochu rychlý a odbitý, dialogy mezi matkou a dcerou málo uvěřitelné, chyběla mi nějaká větší konfrontace mezi hlavními postavami. Poslední strana knihy asi měla přinést šokující odhalení, ale za mě to bylo takové prvoplánové zakončení… Les v domě určitě stojí za přečtení, ale kniha tohoto léta to za mě úplně nebude.

Markéta Lukášková – Majonéza k snídani

Musím přiznat, že přestože mám tvorbu Markéty Lukáškové velmi ráda, z Majonézy k snídani mám pocity spíše rozpačité. Zvlášť pokud ji porovnám s její prvotinou Losos v kaluži, která byla svěží, originální a chytrá. Možná ještě pokud bych knihu zařadila do ranku literatury pro dospívající – koneckonců hlavní hrdinkou je maturantka Ema, která do kolonky „young adult“ přesně zapadá – nebyla bych v hodnocení tak přísná. Ale když na mne to celé působilo jako jedno velké klišé. Intelektuálka Ema si nerozumí s mámou ani se světem, dny tráví se svým nejlepším kamarádem Janem, který se i proti vůli rodičů snaží dostat na DAMU a prožívá coming-out ohledně své sexuální orientace. Přísně racionální Ema se poprvé v životě bláznivě zamiluje a zároveň se vydává pátrat po stopách víceméně nešťastných partnerských vztahů ve svém okolí. Právě tahle část je na celé knize asi tím nejzajímavějším – když Ema proniká hlouběji do rodinné historie a pátrá po příčinách rozpadu manželství jejích rodičů. Ale au, ty dialogy! Jakmile postavy začnou mluvit, nějak mi to celé nefunguje, je to strojené, nepravděpodobné, křečovité. Za mne tedy tentokrát spíše zklamání.  

Ewald Arenz – Velké léto

V kontrastu s výše kritizovanou Majonézou – TOHLE bylo něco, krásná ukázka toho, jak by kniha s vlastně dosti podobnou tematikou měla vypadat. I tady je hlavním hrdinou teenager, šestnáctiletý Friedrich, který propadá z matematiky a latiny, a tak se přes léto místo dovolené s rodiči a sourozenci musí připravovat na reparát pod dohledem přísného dědečka. I tady máme motiv první velké lásky, kdy Friedrich na koupališti potkává Beate a na první pohled se do ní zamiluje. I tady hlavní hrdina poodhaluje minulost svých předků a především začátky vztahu svých prarodičů – děje se to ale spíše mimoděk při nálezu babiččiných deníků a ne tak prvoplánově jako v Majonéze. Čím ale román vyniká především, to je naprosto podmanivá poetika, s níž vás autor vtáhne do jednoho horkého bezstarostného náctiletého léta. Léta, kdy se toho děje zdánlivě málo, ale i v tom málu je celý svět – takového léta, které jsme zažili asi my všichni… Při tom všem se tak úplně nejedná o jednoduchou četbu k vodě, v závěru příběh naopak nabírá na dramatičnosti. Zároveň je zde ale i několik momentů, u kterých se budete když ne smát, tak minimálně usmívat. Třeba když si čtveřice hlavních hrdinů společně kupuje hrob, aby k sobě i po smrti měli blízko, a vám dojde, že v šestnácti neexistuje lepší důkaz přátelství na celý život 🙂 Zajímavostí je také fakt, že děj knihy je umístěn do 80. let, což poetiku příběhu svým způsobem také dotváří – dneska si už jen stěží umíme představit, jaké to bylo volat si z telefonní budky 🙂 Za mne rozhodně jedna z top knížek tohoto léta, kterou bych neváhala doporučit komukoliv.

Mariana Leky – Trápení všeho druhu

Útlá kniha plná krátkých příběhů z každodenního života, které německá autorka psala jako sloupky do časopisu o psychologii, mi svým charakterem hodně připomínala vyprávění Roberta Fulghuma, ač tady se, jak již samotný název napovídá, texty často točí okolo věcí neveselých. Jsou ale vyprávěny s empatií, lehkostí a laskavostí, a tak se toho smutného titulu knihy nemusíte bát.

Sacha Naspini – Nives, co to povídáš?

Tak toto byla skutečně zajímavá a originální knižní jednohubka. Nemyslím si, že bych si ještě za půl roku vzpomněla, o čem to celé bylo, ale velmi mě to bavilo. Rozjezd knihy je trochu pomalejší, na první dobrou to vypadá na příběh o trochu pošahané vdově, která si po manželově smrti do domu nastěhuje slepici, ale právě tato slepice je příčinou telefonátu starému známému, zvěrolékaři – a najednou se tu před vámi rozvíjí dialog, v němž oba hlavní aktéři vzpomínají na mládí a ze zdánlivě nevinného rozhovoru je tu najednou nečekané drama, které s každou další stránkou nabírá na intenzitě. Určitě to nebude kniha roku, ale minimálně za tu originální formu zpracování smekám.

Markéta Lukášková – InTyMně

Abych tu autorku jen nehanila, tato autobiografická kniha, jejíž hlavní součástí je vzpomínání na to, jaké to bylo vyrůstat v 90. letech (což mě – coby devadesátkové dítě – zahrnulo vlnou příjemné nostalgie), mne bavila velmi! Je to pohodová oddechovka, u které hrozí, že se budete často a nahlas smát – to upozorňuji jen pro případ, že si hodláte četbou krátit dojíždění do práce stejně jako já 🙂

Petra Dvořáková – Vrány

Příběh krátký, ale tak silný, že vám z něj bude ještě dlouho smutno na duši. Příběh o tom, jak zraňující může být k dítěti vlastní a na první pohled spořádaná rodina – především matka posedlá pořádkem, odmítající přijmout jinakost své mladší dcery Báry. Za mě asi jedna z nejlepších knih autorky, kdy na malém prostoru dokázala vystavět velmi intenzivní, znepokojující atmosféru jedné dysfunkční rodiny a čtenáři před očima sehrát strhující drama se závěrem, který vám vezme dech.