Rubrika: Toulky

Uplynulý víkend byl jedno velké překvapení! Nejen že k nám konečně přišlo jaro – ono se snad na chvíli zastavilo i léto :D! Nevyužít tak nádherný den k výletu by byl hřích. A protože jsem to ráno obdržela e-mailem i docela pozitivní referenci od své vedoucí, mohla jsem starosti s diplomkou na chvíli hodit za hlavu a vyrazit konečně taky někam na vzduch :-). Péťa vymyslel výlet na Babu, což je brněnská oblast, kterou jsem ještě nikdy nenavštívila. Cestou do Ivanovic, výchozího bodu našeho výletu, jsme stihli spoustu věcí. Odnést nějaké staré oblečení na charitu (ne, na Cejlu to opravdu není krásný ani na jaře ve slunečné sobotní ráno 8-)), koupit v KrPoli nový barevný koberec do obýváku (nechte ho tam, když byl s 80ti%ní slevou :D) a naobědvat se v Globusu. Posilněni jsme konečně mohli vyrazit vstříc Babě :D. Nejprve jsme ale samozřejmě museli odlovit jednu kešku u Globusu. Nebyla na dvakrát přívětivém místě – tedy onen potůček by jistě vypadal poeticky, kdyby z něj lidi odhazováním odpadků nedělali smetiště. Keška ale byla tak rozkošně důmyslně schovaná, že nám všechny útrapy vynahradila. A my mohli konečně pokračovat směrem ven z civilizace.

Za městem jsem pomalu začala sundávat vrstvy, které jsem si na sebe oblíkla v pochybnostech, jestli se teploty opravdu vyšplhají na slibovanou dvacítku. Vyšplhaly. A já litovala, že jsem si nevzala kraťasy (ale jen odpoledne, večer už ani ne :D). Příroda byla ještě taková neprobuzená a nefotogenická, takže jsem udělala jenom pár snímků, které ale stejně vůbec nevystihují, jak bylo teplo a vůbec krásně :-)!

Celou dobu jsem doufala, že když jdeme do kopce, vyloupne se před námi někde alespoň pěkný výhled na Brno. A ono nic. Na druhou stranu nám přes cestu přeběhlo stádo mladých srnek a to se taky nestává každý den :D.

Odlovili jsme ten den dohromady 5 kešek a ušli téměř 13 kilometrů… no taky jsme domů došli pěkně vyřízení :D. Poslední kešky jsme se s radostí vzdali, když jsme viděli, že bysme se pro ni museli drápat do dalšího kopce, kterému jsme se jinak mohli vyhnout O:-).

Náš výlet skončil v Bystrci u zoologické zahrady, kde jsme se nechali naložit do nacpané šaliny (ten den se bylo vyvenčit asi celé Brno :D) a odvézt až do Alberta.

Pěkně jsme se zrušili, ale lahváček, nezdravá večeře, horká vana a Alpa na bolavý nohy to vždycky jistí, že :D… tak výletům zdar. Tímto vyhlašuji toulací sezónu 2012 za úspěšně zahájenou :-)!!!

Ano, přiznávám, že je to už trochu „prošlé“ téma, ale když mně se dnes tolik chce psát a vlastně nemám nijak zvlášť o čem – proto jsem se rozhodla pustit do jednoho staršího restu… A vůbec mi nepřipomínejte, že mě na ploše čeká soubor „Diplomová práce“, jehož momentální rozsah je nějakých 5-6 stran, ehm… 😎

Do Krkonoš jsme s Péťou vyrazili v polovině září na voucher ze Slevomatu. Byla to vpodstatě naše jediná pořádná loňská dovolená, takže jsme si ji chtěli maximálně užít. Přístřeší nám poskytnul sympatický penziónek „Na Salaši“ v Peci pod Sněžkou…

A tady už vyrážíme na naši první túru – a rovnou na Sněžku, dokud jsme plní sil :D!

Cestou jsme se kochali krásnou faunou i flórou…

V tomhle kopci už trochu dochází síly :D…

Ale ten výhled za to stál :-)…

To víte, ode mě se žádné odbornosti nedozvíte, za toho půl roku už jsem všecko zapomněla :D… tak aspoň zajímavosti z cedule.

Prošli jsme Úpská rašeliniště… no a kdy už bude konečně ta Sněžka??

A už se tam škrábeme…

Pod Sněžkou pěkně přituhlo, takže jsme nahodili bundy a vydali se pokořit naši nejvyšší horu. Byla to docela fuška, ale i v této etapě naší cesty jsme si našli čas a zbytek energie na nějaké to malé kešování O:-).

Na Sněžce nás zastihly nebezpečně vyhlížející mraky, takže jsme se honem pokochali výhledem, vyfotili se na všecky světové strany, a protože nás čekala ještě dlooouhá cesta zpátky do penzionu a večeře se vždy podávala v přesně stanovený čas, pustili jsme se pomalu do sestupu.

A už tu máme druhý den, počasí ještě stále docela přeje, takže vyrážíme na výlet do Jánských lázní 🙂 a navečer se v Peci vydáváme po stopách další kešky na ledovcovou morénu. Po večeři se pak v jídelně opíjíme svařákem a je nám blaze – škoda, že zítra už musíme domů :_(.

Poslední den našeho pobytu už se do hor bohužel nevydáme, od rána prší a je vůbec tak nějak pošmourno – volíme tedy alternativní program, který se jeví také víc než příjemně a vyrážíme do dalších lázní, tentokrát do Poděbrad :-)! Při této příležitosti si můžeme zanotovat oblíbenou písničku Holky z Polabí. A vyfotit se u té slavné poděbradské brány :D!!!

Co by to bylo za návštěvu lázní, bez ochutnání nějakého toho léčivého pramene ;)…

Se sochou slavného rodáka Jiřího z Poděbrad jsme si užili své :D… Po tragikomické sérii nepovedených fotografií, kdy nám náhodní kolemjdoucí nejprve uřezali nohy, poté zase našemu panovníkovi hlavu, jsme se shodli na tom, že obyvatelé Poděbrad zkrátka fotit neumí a zvěčnili jsme si Jiříka raději sami… bez nás, bohužel :D.

Fotografický talent místních obyvatel nás tedy poněkud zklamal – co nás však nadchlo byl nádherný lázeňský park, který rozhodně musíme ještě někdy navštívit, až bude počasí víc přát. Vám to samozřejmě doporučuji také, až budete mít někdy cestu… nebo až vás nedejbože bude trápit srdce!

Ještě posledních pár fotek v parku, poslední ochutnávka pramene a už je načase se s lázněmi rozloučit…

A to už jsme i u konce naší cesty – plní zážitků, zocelení a unavení :-)… A hlavně natěšení na to, až zase přijde jaro a s ním i nová toulací sezóna :-)!

Za okny už to dávno nevypadá na to krásné babí léto…Jestli se ale chcete trochu ohřát, můžete si udělat svařák a zavzpomínat se mnou na jednu z nejkrásnějších toulek tohoto roku. Révový les, azůro na nebi, burčák a cimbál…ano, kam jinam, než do Valtic, bychom se mohli v tuhle roční dobu zatoulat :-)?

Hned na úvod je nutno říct, že valtickým slavnostem konkurovaly slavnosti česnekové, odehrávající se v tom samém termínu v nedalekých Rosicích. Oboje zdravé, oboje chutné…nu, bylo to trochu dilema, ale když jsem si vzpomněla na své první babí léto na Pálavě, měla jsem vduchu rozhodnuto. Valtice jsou nádherné i bez burčáku – natož s ním :-)!! V sobotu ráno jsme se tedy za slibného slunečního svitu sbalili a vyrazili na nádraží, kde jsme měli sraz s Frantou, Moe a Sun. Po počátečních zmatcích s nákupem jízdenky jsme nakonec pro sebe urvali kupéčko a výlet mohl začít.

Cesta do Břeclavi utekla díky svačince, seznamování se Sun a obligátním komickým převodům brněnských pověstí do angličtiny 😀 překvapivě rychle. V Břeclavi už bylo jisté, že do Valtic se dnes krom nás chystá spousta lidu, takže jsme byli rádi, že jsme pro sebe vůbec ulovili místo ke stání. Cesta do Valtic naštěstí netrvala dlouho, motoráček nás vyplivnul na okraji města a my se nechali unášet davem směrem k místům, kde jsme tušili centrum. Naše první kroky vedly neomylně do Infocentra, abychom si nabrali letáčky a přeptali se co a jak :D. Paní nás odkázala do zámecké konírny a tam jsme konečně našli, co jsme hledali – po celé levé straně konírny se táhla řada stánků burčáků všelijakých věhlasných značek :D. Nevěděli jsme honem, který okusit dřív, a tak jsme se rozhodli, že to vezmeme pěkně popořadě O:-). Usoudili jsme také, že si jako správní degustátoři musíme udělat seznam, kde si budeme psát naše osobní poznámky o tom, jak nám který burčák chutnal. A samozřejmě v angličtině – abychom byli mezinárodní :-)!

Měli jsme po cestě žízeň, takže první burčák jsme do sebe kopli než bys řekl švec a už jsme si šli pro druhý. U všech stánků taky kluci jako profíci loudili vizitky, abychom věděli, s kterým vinařstvím máme tu čest :D. Po druhém burčáku, který docela kopal, Franta prohlásil, že už je opilý, proto jsme se rozhodli jít na chvíli ven, aby nám nedělal ostudu :D.

Před konírnou nás nalákaly stánky s jídlem – koneckonců jsme naposled snídali ve vlaku, takže bylo záhodno nacpat si něčím žaludky, abychom mohli pokračovat v degustaci. Mezitím jsme od ostatních návštěvníků slavností vyzvěděli, že kolem druhé hodiny by měl začít kulturní program vystoupením cimbálové muziky. Libovali jsme si, jak nám to pěkně vyjde – najíst se, ochutnat další dva burčáky, poslechnout si cimbálovku a pak se jít vyvenčit na vinnou naučnou stezku :-). Jak jsme řekli, tak jsme také udělali. Pofotili jsme pár snímků v překrásném zámeckém parku a vydali se za první dnešní keškou. Holky-erasmačky kešování neznaly, takže jsme je nejprve museli zasvětit. Nápad se jim líbil a objevení prvního pokladu v parku na sebe nenechalo dlouho čekat. Pak už nám nic nebránilo vydat se po naučné stezce na procházku okolo Valtic.

Počasí se skutečně vyvedlo, o čemž myslím nejlépe svědčí fotografie. Od valtických vinic bylo nádherně vidět na všechny pálavské kopce i na Mikulov se Svatým kopečkem a samozřejmě jsme si vychutnali i krásný výhled do Rakouska a na samotné Valtice.

Procházka mezi vinicemi proložená hledáním několika kešek byla příjemným bodem programu a její hlavní výhodou bylo to, že jsme díky ní stihli hezky vystřízlivět :D. Zastavili jsme se také u Kolonády na Reistně, abychom holkám mohli alespoň z dálky ukázat Lednici a výhled po okolí.

Sotva jsme se s jazykem na vestě vyšplhali nahoru, zjistili jsme, že jsme někde po cestě museli ztratit flašku s nealkem :(. Ať jsme přemýšleli jak jsme přemýšleli, nevybavovali jsme si, že bysme ji někde vyndávali – krom oběda u stánků před konírnou…Nezbývalo, než s napájením počkat až do konírny :D…Koneckonců už jsme stejně byli na zpáteční cestě – posbírali jsme ještě dvě kešky a vydali se k poslední zastávce – ukázkové vinici místní vinařské školy. Přečetli jsme si tu pár informací o našich oblíbených odrůdách a konečně se vydali zpátky k zámku.

Teprve v tuhle chvíli jsem si já hlava děravá vzpomněla, že jsme se vlastně domlouvaly s Pavčou, která se ve Valticích dnes měla taky objevit, že si napíšeme a někde si dáme sraz. Samozřejmě už mi na mobilu asi hodinu blikala SMSka 8-)…Pavča s Tucinem se šli zrovna vyvenčit do zámeckého parku a my se pomalu vraceli ke konírně, která naštěstí nebyla tak velká, abychom se v ní mohli minout. Jaké bylo naše překvapení, když jsme u stánků s jídlem po haluzi narazili nejen na Pavču s Tucinem, ale i na naši zapomenutou flašku od oběda :-)! Honem jsme všechny představili a vydali se opět do konírny na další kolo burčákové ochutnávky (zjistili jsme, že Pavča s Tucinem rovněž použili naši metodu ochutnat všechny burčáky postupně a stejně jako my začínali od nejzadnějšího stánku, takže jsme mohli všichni společně pokračovat tam, kde jsme prve skončili :-)).

O další kulturní vložku se postaral taneční soubor irských tanců, ale bohužel už jsme nemohli zůstat na celé vystoupení, protože nám za půl hodiny ujížděl vlak zpátky do Brna. Honem jsme si ještě běželi koupit domácí brambůrky a petku vítězného burčáku na doma a vyrazili na vlakové nádraží. Tam se nám s Péťou nakonec ještě i podařilo udat Pavči s Tucinem jízdenky, které nám kvůli ranním zmatkům přebývaly. Vlak byl až do Břeclavi narvaný k prasknutí, ale po přestupu jsme si našli prima kupéčko a cesta zpátky utekla ještě rychleji než v opačném směru :-)…

Když si tak prohlížím fotky, říkám si, že musí být každému úplně jasné, co mě do těch jihomoravských končin pořád tak táhne. Je tam klid, který mě před dvěma lety okouzlil a který jsem od té doby nikde jinde nenašla. Všechno je tam tak jednoduché, ruch a starosti tak vzdálené… A víte co? Já mám dojem, že to je kraj, kde pořád svítí slunce, protože jsem se tam ještě nikdy s jiným počasím nesetkala. Možná proto tam taky mají tak dobré víno o:-)…

P.S. Za fotky zatleskáme Frantovi (a jeho super foťáku), protože se mu opravdu moc povedly, ale zároveň ho vytaháme za uši, protože jsme ho kvůli tomu museli měsíc uhánět :D…

Tak nám odjela poslední kamarádka z první a nejlepší Erasmácké party – Mendy :_(. Bude nám chybět hlavně proto, že jako jediná z našich Erasmus kamarádů se za ten rok strávený v Brně naučila velice dobře česky. Bude se mi moc stýskat po jejím „Mám otázku!“ a „Dóbře“ :-)… Přináším zde alespoň krátký report z naší poslední společné akce – výletu do Mariánského údolí. Přes počáteční organizační komplikace jsme se v počtu šesti kusů úspěšně dopravili autobusem až na konečnou – do vyhlášené brněnské rekreační zóny :-). Zde jsme si užili příjemný kešovací podvečer (byli jsme tentokrát v hledání stoprocentně úspěšní, k veliké radosti nás i Erasmáků :D) a překonávali jsme se ctí nepříznivý terén navzdory nevhodné obuvi většiny účastníků :D. Když jsme se celí promrzlí a vyhladovělí vrátili zpátky na zastávku, rozhodli jsme se završit příjemný den v nějaké dobré hospůdce a pořádně se nadlábnout. Vzali jsme proto Erasmáky do stejkáče Pod lékárnou a nacpali je i sebe žebrama :-). Výlet jsme zakončili srdceryvným loučením na zastávce před výstavištěm. Tak ahoooj na Taiwanu :-)!!!

A teď trocha fotodokumentace. Většina fotek byla bohužel rozmazaná nebo jinak nekvalitní, ale jde přece o ty zážitky, že :-)!

A úplně nazávěr bych pro vás měla video, které Mendy natočila o svém pobytu v Brně. Je moc vydařené, tak na něj určitě mrkněte :-)!

• Přestože nám počasí úplně nepřálo, podnikali jsme po celý týden spoustu výletů – například mě Péťa konečně vzal na dvě významné poutní hory v okolí – Svatou a Makovou, kde jsem měla za úkol najít jeho kešku…a uspěla jsem :-)!

• Nebyla jsem ušetřena ani cyklistiky, takže jsem si – zhýčkaná hanáckou rovinkou – dala pěkně do těla :D!

• Samozřejmě jsme i z Příbrami odjížděli díky všudypřítomnému jídlu těžší o několik kilo :D…

• Z kešování u Pilského rybníka jsme se vrátili s poněkud kuriozní historkou :D…keška byla zrakům okolojdoucích skryta skutečně dokonale…dokonce tak dokonale, že si místo jejího úkrytu (sympatický keříček) vybral nějaký turista k vykonání své potřeby, ehm 8-). Tohoto faktu jsme si bohužel povšimli teprve ve chvíli, kdy jsme na ono inkriminované místo neopatrně položili krabici s keškou :D…Z tohoto příběhu plyne prosté ponaučení: Nosit na geokešing antibakteriální gel je skutečně k nezaplacení :D!

• Navštívili jsme také Dobříšský zámek a pokochali se jeho krásnou Francouzskou zahradou a majestátním sousoším s fontánou „Napájení Héliových koní“.

• Jeden z vůbec nejkrásnějších zážitků jsem si odnesla z památníku Karla Čapka na Strži ve Staré Huti, kde jsme strávili příjemné deštivé poledne a o kterém se tu snad ještě více rozepíšu v jiném příspěvku :-).

• Na chalupě jsme si zahráli na zahradníky a střihoruké Edwardy a křovinořezem jsme trochu oholili sousedovic křoví zasahující nám do ping-pongového stolu :D…a pak jsme se utkali ve strhujícím souboji :D!

• Kešovali jsme jako o život! Péťa se nezalekl dokonce ani lezení po stromech,brodění se v ledové vodě či kešování u tajemného Čertova lože!

• Byla jsem konečně představena Péťovému dědovi, u kterého jsme strávili prima odpoledne. A nabídnul mi tykání :D!

• A abych nezapomněla – našli jsme Ondatru pižmovou :D!!!

• Navštívili jsme obě krásné a romanticky rozkvetlé kroměřížské zahrady.

• Od rána do večera jsem se cpali/bylo do nás cpáno mnoho a mnoho jídla.

• Ulovili jsme několik místních kešek.

• Odnesli jsme si z knihovny plnou náruč knížek.

• Ochutnali jsme na návštěvě v Sobělicích ty nejsladší a nejčervenější třešně široko daleko :-).

• Péťa byl představen jedné z našich širokých rodinných větví (a to byla teprve první tetička :DDD).

• Opili jsme se s Ivetkou a s Lájnem v knajpě u Bágráku.

• Byly to zkrátka prima prázdniny :-)…

Letošní prázdninové toulání bylo úspěšně zahájeno :-)! A to pěkně zostra, výšlapem přes Pálavské kopce. Pro mě to byla trochu retro výprava, neb jsem mohla cestou zavzpomínat na naši dámskou jízdu 2009…chyběl mi jen ten burčák na rozehřátí, leč na ten si bohužel budeme muset ještě nějaký ten pátek počkat ;-)…

Výpravu jsme naplánovali na středu, protože předpověď počasí pro tento den vypadala velmi příznivě. Abychom si mohli trochu přispat, rozhodli jsme se vyrazit do Mikulova až po desáté, ikdyž jsme tím pádem museli jet courákem vymetajícím všechny jihomoravské dědiny a cesta nám tak zabrala asi hodinu a půl :D. Naštěstí jsme se měli čím zabavit – první část cesty nás plně zaměstnávala obložená bageta, v té druhé jsme si listovali v květnovém čísle Respektu, které jsem si za celé zkouškové neměla čas přečíst. Před polednem jsme už konečně stáli v Mikulově a mohli jsme se rovnou vydat na túru.

První krátkou zástávku jsme udělali na Kozím hrádku, abychom nafotili pár snímků a pokochali se krásným výhledem, a brzy jsme pokračovali v cestě okolo židovského hřbitova směrem na Turold. U jeskyní na Turoldu nás čekala první keška. Museli jsme si kvůli ní kousek zajít a nakonec jsme ji stejně nenašli, protože byla ukrytá někde ve stráni a terén vypadal poněkud nebezpečně, ale aspoň jsme si prohlédli geopark. Pak jsme se vrátili zpátky k rozcestí a už jsme se pěkně drželi červené značky.

Už při prvním stoupání jsem zalitovala, že jsem si s sebou nevzala plavky, protože sluníčko opravdu vydatně peklo. Nicméně výhodou výletu veprostřed pracovního týdne bylo to, že jsme za celou dobu téměř nepotkali živáčka. Tím pádem nás sice neměl kdo vyfotit, ale na druhou stranu jsem mohla po cestě společně se studem odložit i triko :D…

Další keška nás měla čekat na Kočičí skále. Vyšplhali jsme se až nahoru a dokonce i našli přesné místo (respektive díru), kde měla být ukrytá, jenomže keška nikde :O…Zjistili jsme, že ani lovec před námi ji nenašel, takže jsme usoudili, že je zbytečné po ní pátrat. Okolí Kočičí skály je nesmírně fotogenické – všude okolo jen pole a vinice a jako bonus krásný výhled do kraje – obzvlášť při tak nádherném počasí, jaké se vydařilo nám. Pořídili jsme tu ještě několik fotek, usoudili, že jsme se tu už dost zdrželi a vyrazili dál, protože nás čekala ještě dlouhá cesta.

Dál naše kroky směřovaly přes Tabulovou horu k Sirotčímu hrádku. Doufali jsme, že zde konečně prolomíme naši keškovou smůlu. Vyšplhali jsme se až nahoru a opět našli naprosto evidentní místo, ale kde nic tu nic…Nakonec jsme to už chtěli vzdát a pokračovat v cestě, takže jsme sešli zpátky dolů k tabuli naučné stezky. Chtěla jsem si ještě přečíst pověst o Sirotčím hrádku, a tak Péťa řekl, že se zatím půjde porozhlédnout okolo. Myslela jsem, že tím naznačil, že jde napřed, takže když jsem si dočetla tabuli, vydala jsem se úplně automaticky po červené dál. Už jsem došla docela daleko a Péťa pořád nikde, což mi začalo být podezřelé. Doběhla jsem až k poli, kde byl vidět dlouhý kus cesty dopředu, a když jsem ani tam Péťu nezahlédla,usoudila jsem, že jsme se asi špatně pochopili a rozhodla se vrátit zpátky k Sirotčímu hrádku. Abyste rozuměli, byla jsem bez mobilu, bez pití, zkrátka úplně bez ničeho, protože všechny naše věci měl Péťa na zádech v batohu. Vůbec jsem nevěděla, jak bych ho hledala, kdyby u Sirotčího hrádku nebyl. Přiběhla jsem zpátky k místu, kde jsme se viděli naposledy, celá uřícená a vystrašená. To už jsem naštěstí slyšela Péťovo hvízdání. I jemu bylo podezřelé, že jsem se tak náhle vypařila – zůstal totiž jen pár metrů ode mě a ve zřícenině hrádku hledal onu kešku. Právě na mě volal, aby mi řekl, že ji konečně objevil :-). Ze svého nálezu jsme byli oba velmi šťastní :D! Za chvíli jsme už opět mohli pokračovat v cestě…

Po krátkém sestupu z tabulové hory jsme se ocitli v malebné vesničce, kde nás místní rozhlas oblažil skočnou dechovkou, a vzápětí jsme si poskočili i my, neboť se před námi vyloupla sympatická hospoda se zahrádkou. Protože nám u Sirotčího hrádku došlo pití, přivítali jsme tento fakt s povděkem a hned jsme se usadili a dali si pívo a kofolu. Čas pokročil a čekala nás ještě dlouhá cesta přes poslední pálavský kopec, proto jsme rychle doplnili tekutiny a vydali se směrem dál po červené.

Poslední úsek cesty už nebyl nijak zvlášť zajímavý, šli jsme převážně lesem a stoupání už nebylo tak vražedné jako předtím, ale docela se to vleklo. Kolem šesté hodiny jsme konečně vystoupali k poslednímu cíli naší cesty – Dívčím hradům, odkud se nám naskytnul nádherný výhled na Nové Mlýny (vizte foto 🙂 )…

No a to už byl nejvyšší čas vydat se do Dolních Věstonic, odkud nám jel autobus, který nás měl přiblížit Brnu. Však už mě taky pěkně bolely nohy :D! Čas do příjezdu busu jsme si ukrátili ve stejné knajpě, jako před dvěma rokama s holkama, ale už tam neměli na zdi tu pěknou reklamu na Tuzemák :D…

P.S. Malým nedopatřením nám z výletu zůstaly 2 necvaknuté jízdenky na 4 zóny :D…takže kam se pojede příště o:-)?

Šedivých zimních dnů ubylo, sníh nám (už snad definitivně) roztál, a tak to vypadá, že k nám konečně zase přichází jaro a s ním i počasí přející výletům! O víkendu jsme tedy s Péťou podnikli první malý jarní výlet na Slovensko – volba padla na Bratislavu, protože tam ani jeden z nás ještě nikdy nebyl a navíc je to z Brna opravdu kousíček. Ještě teď nemůžu chodit, ale ta spousta zážitků za to určitě stála :-)!

Na cestu jsme se vydali v sobotu ráno a díky uhánějícímu ECčku jsme už za hodinu a půl stáli na bratislavském nádraží. Sluníčko na obloze slibovalo hezký den a sotva jsme se trochu zorientovali, vyrazili jsme do centra hledat náš hostel, abychom se mohli ubytovat a hned se vydat obhlídnout město. Docela mě překvapilo, jak je ve slovenské metropoli v sobotu ráno mrtvo :D. Hostel se nám podařilo nalézt celkem bez obtíží, nachází se v těsné blízkosti prezidentského paláce. Když jsme ale vstoupili dovnitř budovy, vypadalo to, že nejsme vůbec očekáváni 😀 – recepce totiž byla zamčená a nikde ani noha. Protože jsem organizací ubytování byla pověřena já, trochu mě polilo horko a začala jsem uvažovat, kde dnes budeme nocovat, pokud ubytování v hostelu krachne :D…Naštěstí jsme na dveřích objevili nápis s telefonním číslem, na kterém můžeme majitele hostelu v případě nepřítomnosti zastihnout, takže jsme mu poslali SMSku a během dvou minut nám zavolal, že už je na cestě do práce. Trochu se mi ulevilo, ale ne příliš udržované prostředí panelákové chodby ve mně moc důvěry zatím nevzbuzovalo – zvlášť když jsem si vzpomněla na krásné webové stránky hostelu, nad kterýma jsem se rozplývala a jásala, jak se mi povedlo sehnat báječné a levné ubytování :D. Naštěstí se vše brzy osvětlilo, když dorazil majitel – mladý týpek pomalu našeho věku, který nás očekával až v 11, jak jsem uvedla při rezervaci do mailu (nechala jsem nám časovou rezervu, protože jsem si nebyla jistá, jak rychle se nám podaří hostel najít). To ale samozřejmě nic nemění na faktu, že na webových stránkách měli uvedeno, že recepce je otevřená od 8 do 18ti hodin 😎 …Náš pokoj tedy ještě nebyl uklizený a ubytovat jsme se zatím nemohli. Když nám ale týpek sdělil, že během půl hodiny bude vše připraveno a můžeme zatím počkat v útulném prostředí recepce a využít počítače s internetem, vzali jsme ho na milost 😎 . Volný čas jsme alespoň využili k tomu, že jsme si naplánovali trasu, kterou zvolíme pro obhlídku města, a stáhneme si informace o keškách, na které jsme měli políčeno.

Sotva jsme měli hotovo, už tu byl týpek s tím, že se můžeme jít ubytovat. Ukořistili jsme ještě na recepci mapku a nechali si v ní vyznačit zajímavá místa a dobré restaurace 🙂 a šli se podívat do našeho pokojíčku v prvním patře. Ten mě zase prozměnu příjemně překvapil svou útulností a vybavením včetně televize, wi-fi nebo varné konvice i s několika druhy čaje. Teď už bylo jisté, že máme dnes večer kde hlavu složit a dokonce to bude ve velmi příjemném prostředí, a tak už jsem se celá šťastná nemohla dočkat, až vyrazíme ven.

Jako první vedly naše kroky k prezidentskému paláci, který se nacházel od našeho hostelu coby kamenem. K paláci patří i nádherný park, kam jsme si šli ulovit první bratislavskou kešku :-)! Zajímavostí tohoto parku je prezidentská alej, která vznikla za vlády prezidenta Schustera a tvoří ji stromy zasazené hlavami států různých zemí – mimo jiné je tu k vidění také strom zasazený našim bývalým prezidentem Havlem.

S první odlovenou keškou jsme pokračovali do poněkud méně malebné části Bratislavy a cestou jsme míjeli například děsivě obrovskou a děsivě zanedbanou fontánu, která vypadala, že dobře pamatuje minulý režim, nebo chemickou fakultu, u které nás zaujala vtipná Mendělejevova socha s periodickou soustavou prvků :-).

Během prvního dne jsme velice rychle zjistili, že centrum Bratislavy je vpodstatě strašně maličké a všude je to blízko. Všechny důležité památky jsou od sebe vzdálené většinou jen pár minut chůze. Proto jsme se při kešování neustále motali v centru a ikdyž jsme měli dojem, že jsme nachodili spoustu mil, nevzdálili jsme se od hostelu víc než na půl hodinky cesty. Bratislava jako město na mě zapůsobila dost rozporuplně – na jednu stranu tu člověk narazí na nádherné a zajímavé stavby, zejména v historickém centru, na druhou stranu ale může zabloudit i do míst, která působí dost zanedbaně a neudržovaně, prostě tak nějak průmyslově a socialisticky. Když pak takové dvě kontrastní budovy stojí vedle sebe, člověk z toho má dost rozpačitý dojem. Historické centrum je ale opravdu velice hezké a upravené a navíc nabízí i zajímavou kuriozitu v podobě několika vtipných soch rozmístěných v uličkách Starého Města :-)…

Krom těchto bratislavských kuriozit jsme samozřejmě viděli i řadu klasických památek, jako Slovenské národní divadlo, Michalskou bránu a vedle ní nejužší bratislavský dům, který měří v průčelí jen 130 cm :O…Na dlažbě pod Michalskou bránou nás pak ještě zaujal kompas se zakreslenými světovými metropolemi, a tak jsme pro naši kamarádku Phyllis vyfotili, jak daleko to máme z Bratislavy do Hong Kongu :))…

V sobotu jsme centrum prolezli jen tak zlehka s tím, že na druhý den si ho ještě dosyta užijeme, a vpodvečer jsme se vydali na procházku po nábřeží, dokud nám sluníčko přálo. Na břehu Dunaje mi znovu došlo, jak kontrastní město Bratislava je. Protože z mého pohledu nám tady slovenská metropole ukázala svou nejkrásnější tvář :-)…

Na nábřeží a řeky jsem tak trochu ujetá (o řece Moravě jsem psala i maturitní slohovku :D), ale ospalé sluníčko ten den vylákalo k Dunaji spoustu lidí, což mě jen utvrdilo v tom, že se skutečně nacházíme na jednom z nejkrásnějších míst v Bratislavě a nejsem až tak moc zaujatá :D. Při této procházce si nešlo nepovšimnout rozsáhlého komplexu budov, který se táhne téměř po celé délce břehu mezi starým a novým mostem. Zpočátku jsem si myslela, že se v něm nachází jen nějaké kavárny a restaurace, ale když jsme došli blíž, zjistili jsme, že se jedná o obří nákupní galerii na způsob naší brněnské Vaňkovky, ale mnohem větší, hezčí a luxusnější. Docela se nám hodila do krámu, protože u řeky dosti přituhlo, a za touhou podívat se dovnitř honosného obchoďáku Eurovea jsem skrývala skromné přání pořádně se ohřát :D. Nebyla jsem zklamána, Eurovea byla krásně přetopená přesně podle mého gusta :D! Protože sluníčko už začalo zapadat, rychle jsme vyrobili několik posledních romantických fotek s Dunajem, a vypravili jsme se pro kešku k novému mostu.

Při lovu jsme byli úspěšní a to i přesto, že jsme si popletli hinty a hledali jsme podle špatné nápovědy 😀 – prolomili jsme tak naši smůlu mostových kešek a mohli jsme se šťastní a ztuhlí zimou vydat domů. Cestou jsme se ještě stavili v Eurovee pro vínečko, brambůrky a olivy na večer a nakonec jsme zapadli do jedné stylové hospůdky na náměstí Slovenského národního povstání, kterou nám doporučil týpek z hostelu, a pořádně se tam nadlábli :-). To už jsme přecejen začali pociťovat únavu a bolavé nožky, takže není divu, že jsme záhy po příchodu na pokoj odpadli na postel. Nakopla nás jenom vidina vínečka, po kterém se nám spalo ještě líp :-)!

Na druhý den jsme se pěkně odpočatí vydali prozkoumat pravděpodobně nejznámější bratislavskou památku – místní hrad. Dovnitř se budeme muset podívat někdy příště, protože na hradě právě probíhá rozsáhlá rekonstrukce, ale výhled na město byl nádherný.

V parku pod hradem se nám málem podařilo ztratit 😀 – chvíli nám trvalo, než jsme narazili na tu správnou cestičku, která by nás zavedla k zámeckým schodům vedoucím do centra. Nakonec se nám ale podařilo najít ten správný chodník a vylezli jsme přímo u mostu s „UFEM“ :D. Na něm se skrývala další keška a přestože byla „mostová“, našli jsme ji celkem hravě :-). Při procházce po nábřeží nám už celkem vyhládlo, a tak jsme se rozhodli vrátit do centra a navštívit další z doporučených podniků a naobědvat se. Obě dvě restaurace, které jsme v Bratislavě navštívili, byly obrovské a stylově zařízené. První vítězila interiérem – vypadalo to, že se jedná o nějaký přebudovaný kulturák s bárem přímo pod pódiem. Co se ale týče jídla, suverénně zvítězila Slovak pub na Obchodné ulici. Dali jsme si stylově bryndzové halušky a během minuty se po nich doslova zaprášilo 😀 – mno, mám ještě v kuchyni co zdokonalovat :D!

Takto posilněni jsme se opět vydali zkoumat malebné uličky bratislavského centra a posbírat při té příležitosti několik kešek. Díky kešování jsme objevili další zajímavou místní kuriozitu – zvonkohru – devět „dlaždiček“, které po došlápnutí hrály :D! Tahle atrakce fascinovala hlavně děti a byli jsme svědky toho, že už způsobila nejedno rozbité koleno :D. Solidárně jsem si taky trochu zafňukala, protože jsem chytla křeč do nohy :D. Naše další kroky vedly na Františkánské náměstí, jehož zajímavost se rovněž nachází na dlažbě – jedná se o několik dlaždiček ozdobených všemožnými obrázky – například ústy Franka Sinatry, hehe :D. Čas se pomalu nachýlil, a protože jsme chtěli stihnout vlak v 6 hodin, vydali jsme se za poslední zajímavou bratislavskou památkou – secesním Modrým kostelíkem. Je skutečně modrý od hlavy až k patě (včetně střechy), a protože jsme nakoukli i dovnitř, můžeme potvrdit, že má dokonce i modré lavice :)!!! Vypadá zkrátka jako vyloupnutý z nějaké pohádky :-)…

Tato optimistická modrá tečka byla příjemným završením našeho výletu do Bratislavy a navzdory bolavé noze a vlaku nacpanému k prasknutí jsem byla šťastná, že se nám to takhle pěkně vyvedlo – včetně počasí :-). Bratislava je rozhodně město, které stojí za vidění, a protože jsme už nestihli plánovaný výlet na Děvínský hrad, určitě se sem ještě někdy vrátíme. Do té doby budeme alespoň vzpomínat na tenhle příjemný březnový víkend :-)…

Už dlouho se tu na blogu neobjevil žádný příspěvek do rubriky „Toulky“, přitom se teď toulám víc než dost, jen to nějak nestíhám zaznamenávat :-)…Krom toho se také poslední dobou snažím oprašovat znalosti angličtiny utužováním přátelství s několika studenty, kteří byli natolik odvážní, že vyrazili do České republiky na Erasmus :-). Po několika vařících sessions, kde jsme se lépe poznali, jsme se s Péťou rozhodli uspořádat pro ně víkendový výlet, abychom jim ukázali i méně známá brněnská zákoutí. Organizací jsem byla tentokrát pověřena já, a tak jsem si dala záležet, abych se blýskla 😀 !

Nakonec jsem zvolila poměrně nenáročnou výpravu na zříceninu Obřanského hradu a Hádeckou planinku, Péťa naplánoval kešky a mohlo se vyrazit. Jednoho sobotního dopoledne jsme se tedy všichni šťastně potkali u hlaváku a vydali se vstříc dobrodružství :-). Výletu se krom nás dvou účastnili také Žánek, Péťa Krásný a naše erasmácké kamarádky Phyllis, Julia a Mandy. Ty jsme během čekání na Péťu naučily česky pozdrav „AHOJ KRÁSNY KLUK“, takže hned z kraje bylo o zábavu postaráno :D…

Nejprve jsme se museli přemístit šalinou až do Obřan na konečnou. Tam jsme si ještě v civilizaci odlovili jednu kešku u jakési bývalé fabriky a pak se vydali po břehu Svitavy vzhůru do přírody. První naší zajímavější zastávkou byla keška skrytá v…no, nemůžu samozřejmě prozrazovat, kde byla skrytá, ale fotky asi hovoří za vše :D…

Na takovéto tajuplné místo se odvážili skutečně jen ti nejsilnější lovci – Žánek s Péťou. My ostatní jsme na ně čekali venku, kde jsme se úspěšně zabavili pořizováním fotek (viz.výše) a vtipkováním na téma, jestli kluky ještě někdy uvidíme :-). Naštěstí všechno dobře dopadlo, kluci vylezli živí a zdraví, takže jsme Péťovi vytřepali imaginární brouky z dredů a mohlo se pokračovat dál. Následující keška nás zavedla k železniční trati. Dala nám docela zabrat, Julia se však ukázala jako přirozený talent na geocaching a nakonec ji objevila! Poté jsme se vydrápali na kopec nad tratí, kde jsme si vychutnali nádherný výhled a mohli se podívat, co nás ještě čeká. Malebné panorama Péťu inspiroval k recitaci připravené básně od S.K. Neumanna, kterému tato místa také kdysi sloužila jako studna inspirace při jeho tvorbě…

Po této poetické vložce jsme se vrátili dolů na asfaltku a pokračovali po ní, až dokud nás nedovedla na rozcestí. Před náročným výstupem k hradu jsme se rozhodli na chvíli usadit a posilnit se svačinkami a záhy jsme se vydali po modré strmou cestou vzhůru ke zřícenině Obřanského hradu. Z hradu toho moc nezbylo, stejně tak v historických pramenech údajně nejsou k nalezení významější informace, nicméně o tomto místě hodně napověděl archeologický průzkum. Hrad vznikl někdy okolo roku 1278, s tím že za jeho zakladatele je považován Gerhard z Obřan, který z hradu podnikal loupeživé útoky.

Hromady napadaného javorového listí jsme využili k podzimním radovánkám a poté, co jsme se dostatečně vyřádili tím, že jsme po sobě listí házeli případně se do něj navzájem zahrabávali :D, vydali jsme se odlovit další keš. Opět ji vypátrala úspěšná Julia. Mezitím jsme ale poněkud zapomněli na čas, a protože jsme byli sotva v polovině cesty, rozhodli jsme se zrychlit tempo, aby nás nezastihla v lese tma. Cesta od hradu nás dovedla až k vyhlídce Šumbera, která je součástí přírodní rezervace Hádecká planinka. Právě na této vyhlídce před časem sedával S.K. Neumann, který obdivoval zdejší výhled. Vápencový sráz, v nadmořské výšce 435 m.n.m. skýtal krásný výhled na údolí Svitavy a na obrysy Chřibů a Bílých Karpat. Dnes již stromy výhled zaclonily. Na místě alespoň stojí památník slavného básníka na němž stojí úryvek z jeho Knihy lesů, vod a strání, který nám Péťa ten den recitoval:

Na skalkách dnes vítr poskakoval
po bělošedivých balvanech
jarního rusáka březen koval
na Šumbeře nebo na Hádech…

To už jsme se ale pomalu blížili ke zlatému hřebu našeho výletu. Doufala jsem, že se nám podaří k němu dorazit ještě před západem slunce, protože Hády skýtají vůbec ten nejkrásnější pohled na Brno, jaký znám. Před pátou hodinou jsme míjeli vysílač a to už bylo jisté, že si nádherný výhled užijeme v romantických kulisách zapadajícího slunce. Holky byly nadšené a já znovu s nima. Dívat se na podvečerní Brno z výšky je nepopsatelné…

No a zazvonil nám zvonec…:-) Při zpáteční cestě kolem hospody nás napadlo, že si za takovou túru zasloužíme nějakou odměnu, a tak jsme se rozhodli, že se stavíme na jedno. Na naši exotickou výpravu však místní štamgasti koukali nějak podivně, takže skutečně u jednoho i zůstalo…Ukázalo se však, že žízeň je převlečený hlad 😀 a když nás Žánek nalákal na akční žebra v hospodě u Svoboďáku, neváhali jsme ani minutu. Abychom si cestu zpříjemnili, naučili jsme holky užitečnou frázi „NAŽEREM SE“ 😀 a pak už se nám jen sbíhaly sliny. Aby se sbíhaly i vám, neodpustím si dokumentární foto :D…

Výlet se skutečně vydařil do posledního puntíka a tato skvostná tečka na závěr je toho myslím jasným důkazem :-). O týden později jsme se rozhodli pro velký úspěch uspořádat pro erasmáky další zajímavý výlet, o tom ale zase někdy příště :-)…

V následujícím týdnu očekávám spoustu společenských akcí, a tak jsem si řekla, že bych se konečně měla dokopat k sepsání všech blogových restů, než se mi nakupí další :-)…Jako první jsem si vybrala možná ten úplně nejkrásnější a také nejpestřejší prázdninový týden, strávený v severní Itálii. Ano, chci se v tomhle pseudobabím létu zahřát alespoň fotkami a vzpomínkami O:-)…

Do Itálie jsem se chtěla podívat už z toho důvodu, že jsem se dva roky učila italštinu, a navíc můj čerstvě odpromovaný brašule získal práci v neurobiologickém vědeckém výzkumu v malebném severoitalském městečku s názvem Rovereto. Shodou okolností se letos do stejné oblasti chystala na dovolenou i Péťova rodina, takže jsme se rozhodli, že pár dnů strávíme s nimi u moře a pak pojedeme za bráchou do vnitrozemí. Tato volba se ukázala být tou nejlepší možnou, protože jsme si tak vychutnali všechno, co k správným prázdninám patří – ráchání v moři, kešování, trochu těch památek a taky nádhernou horskou přírodu.

Prvních pár dnů jsme tedy trávili v malém turistickém letovisku Rosolina Mare (možná si ho někdo bude pamatovat z letošních reprízovaných Her bez hranic ;)), kde jsme si dosyta užívali sluníčko, moře i výbornou italskou zmrzlinu O.-) ! Pro mě to byl první pobyt u moře po nějakých sedmi letech, takže jsem byla jaksepatří nadšená a cachtala jsem se ve vlnách jako malé dítě společně s modrým nafukovacím balónkem, který jsme překřtili na „Kulihráška“ :D.

I přes mé nehrané nadšení ale rozhodně nepatřím k plážovým povalečům a mám na dovolené ráda i nějakou tu akci. Sotva jsme tedy prochodili městečko a odlovili všechny kešky, už jsme v Rosolinu neměli stání a těšili jsme se na další místa, která jsme měli v plánu navštívit. Zjistili jsme si tedy vlakové spoje a vydali jsme se na cestu za brašulou do Rovereta – s tím, že si ještě po cestě uděláme celodenní zastávku v Benátkách.

Benátky jsou opravdu nádherné a zajímavé město a stojí určitě za víc, než pouhý jeden den. My jsme ale bohužel neměli víc času a snažili jsme se navštívit zde jak ty klasické pamětihodnosti, tak i zapadlá místa, která běžný turista může opomenout. Z toho důvodu jsme si hned po příjezdu zakoupili mapku města, což byl, jak se později ukázalo, výborný nápad – bez ní bychom se ve spletitých benátských uličkách ztratili raz dva.

Hlavní turistické atrakce – Ponte di Rialto a Piazza San Marco – se nachází na trase, která je výborně značena na každém rohu. My jsme ale zatoužili i po benátských keškách a nějakém tom dobrodružství a musím říct, že jsme se dočkali ten den obojího :-). Jako první jsme se vydali hledat Snail tower (jak se to řekne italsky vážně netuším :D), trochu zchátralou, ale velice zajímavou a turistickým očím skrytou stavbu s točitým schodištěm. Když jsme se u ní dostatečně pokochali a vyfotili, pustili jsme se na výpravu po dalších místních keškách, kterou jsme měli zakončit u budovy vlakového nádraží.

Byli jsme ten den opravdu úspěšní (a to jindy míváme v geocachingu docela smůlu 😀 !) a obzvlášť já měla ten den na hledání čuch :D. První keš, u které jsme se zasekli, nám jako bonus přinesla i nové kamarády :-). U Ponte dell Accademia to zrovna moc nevonělo a jako na potvoru keš nikde. Pod mostem jsme ale narazili na jakéhosi mladíka a hned nám bylo jasné, že je to kolega. Ani on nebyl o moc úspěšnější, pod mostem prý objevil jen nějakou igelitku, do které si kdosi ukryl deštníky :D…Nahoře na mostě ho čekala a navigovala jeho přítelkyně, tak jsme se dali do řeči a dozvěděli jsme se, že mladý pár je z Belgie, objel velkou část Evropy a teď už se vrací domů. Při pohledu zhora se mi náhle rozbřesklo a zahlédla jsem černou krabičku – no, a keš byla na světě! Po tomto úspěchu jsme se rozhodli, že se vydáme po dalších keškách pátrat společně. Při našem putování se nám podařilo zahlédnout pravé a nefalšované benátské klišé – zpívajícího gondoliéra O:-) !!! Po dalších dvou keškách se ale naše cesty rozešly, popřáli jsme si s Belgičanama hodně štěstí a dál pokračovali sami…a vzápětí jsme se ztratili :D! Ani mapa nám tentokrát neposkytla vodítko, tak jsme se vrátili k jakémusi chrámu, kde se procházela místní policie, a nechali jsme si poradit :-). To už se nezadržitelně blížil čas odjezdu našeho vlaku do Verony. Na nádraží jsme byli zpočátku trochu zmatení, protože na tabuli se pořád ne a ne objevit náš spoj. Další neznámou pro nás byly jízdenky, které se musely označit ještě před nástupem do vlaku – jako u nás v šalině :-). Když jsme navíc konečně uviděli náš vláček – luxusní klimatizovaný vagón, který by si nezadal s našim pendolínem, říkali jsme si, že to bude asi nějaký omyl.

A ani tím dnešní dobrodružství ještě nekončilo. Ve Veroně jsme měli přestoupit na druhý spoj, který už nás měl dovézt až do Rovereta. Problém ovšem byl v tom, že na přestup jsme měli pouhých 8 minut a ještě ke všemu jsme vůbec nevěděli, jakou cílovou stanici ten vlak má mít, čili jakým směrem pojedeme…No, měli jsme z toho trochu nervy :D…Během cesty nás naštěstí uklidnil telefonát od brašule. Zjistil, že kdyby nám náhodou spoj ve Veroně ujel, brzo pojede další, a musíme nastoupit do vlaku mířícího na Bolzano. S těmito informacemi jsme byli hned klidnější a možná i proto jsme přestup ve Veroně bravurně zvládli v mnohem kratším časovém limitu, než jaký nám byl vyměřen. Po nástupu do správného spoje jsem pak poprvé za svůj život využila znalostí z kurzů italštiny a nejblíž sedící slečny jsem se konverzačně optala, zda skutečně jedeme na Rovereto. Slečna sice nevěděla, ale jakýsi mladík nám to potvrdil, a tak jsme s klidným srdcem usedli a nechali se unášet tmou za dalším dobrodružstvím :-).

Na roveretském nádraží jsme se šťastně shledali s bráchou a vydali se na cestu do našeho nového domova. Luk nám během cesty stačil sdělit všechny důležité informace o tom, kde si můžeme nakoupit, kam se máme jít najíst, kde pracuje on i co v Roveretu a blízkém okolí můžeme podniknout. Z jeho bytečku jsem byla jaksepatří nadšená, ale sotva jsem si ho stačila pořádně prohlédnout, dopadla na mě únava po dlouhém a náročném dni, a tak jsme to brzy zabalili a šli se pořádně vyspat na další dobrodružství :-)…

Na druhý den jsme se s Péťou hned vrhli na prohlídku Rovereta a první kešky :-). Teprve teď, za denního světla, jsme se mohli náležitě pokochat krásou malebného městečka obklopeného ze všech stran horami. Protože jsme se vykopali z postele až kolem poledne, sluníčko nás hned na uvítanou začalo pěkně připíkat, takže jsme se nejprve uchýlili do stínu místního Muzea umění, které se nachází hned vedle budovy Lukovy laboratoře.

V kešování jsme tentokrát moc úspěšní nebyli, tak jsme si šli spravit náladu alespoň báječnou zmrzlinou, kterou tu měli snad ještě lepší než v Rosolina Mare 🙂 ! Usoudili jsme, že na nějaké velké procházení je teď moc velké hic, navíc ve všech obchodech siesta, a proto jsme se zastavili jen na informacích pro mapku města a jízdní řád do Rivo della Garda, kam jsme chtěli vyrazit hned následující den, a vydali se domů uklohnit si něco k jídlu.

Co se mi v Roveretu opravdu moc líbilo, byly malé fontánky nacházející se na každém rohu. V těch parných letních dnech to byl opravdu ten nejlepší možný zdroj osvěžení. Rozhodli jsme se inspirovat se Italy a po obědě jsme striktně dodrželi siestu :D…Když jsme se probudili :D, usoudili jsme, že je nejvyšší čas zase vyrazit za novými zážitky. Ukořistili jsme mapku, zásoby pití a vydali jsme se na cestu na Ossario di Castel Dante, kruhovitou stavbu tyčící se nad Roveretem, od které vedla naučná stezka ke zvonu Campana dei caduti, místní památce na druhou světovou válku. Každý panel naučné stezky byl věnován nějakému významnému mírovému aktivistovi. Kešování nás po cestě strašně zdrželo, a tak nás na stezce málem zastihla tma (což při průchodu lesíkem bez baterky nebylo zrovna dvakrát příjemné :D). Na druhou stranu se nám ale z výšky naskytl nádherný pohled na noční Rovereto.

Vrátili jsme se domů dost pozdě, takže jsme usoudili, že chladící se vínko, které jsme v poledne koupili za rohem v místním obchodě COOP (který brašule trefně překřtil na „Jednotu“ :DDD…), si necháme na zítra, a šli jsme čerpat síly na výlet k Lago di Garda :-)…

Druhého dne jsme se tedy vypravili na jedno z pravděpodobně nejkrásnějších míst na zeměkouli 🙂 – italská karosa 😀 nás vyplivla v městečku Rivo dela Garda a my jsme se s GPSkou vydali najít ten slavný ráj na zemi. Palmičky lemující cestu k pláži nás ujistily v tom, že jsme tu správně :-). Pohled, který se nám naskytl na břehu jezera, vůbec není možné vyjádřit slovy. Na nebi azůro, průzračně čistá voda, do které háže sluníčko třpytivé odlesky a všude kolem zeleň a hory…

Nemohla jsem se dočkat, až se v Lagu trochu ochladím. Plavky jsem si s sebou nebrala, ale k mému překvapení měla voda přes dvacet stupňů, takže jsem se šla ráchat do vlnek i v šatech a celou dobu se bavila sbíráním barevných kamínků (jeden červený jsem si odnesla, ale nakonec jsem ho na druhý den vložila do roveretské kešky :-)…). Díky příznivému větru je Lago rájem surfařů a díky nádherné krajině pravděpodobně i oblíbeným italským letoviskem, soudě podle zaplněné pláže.

Den u Laga jsme opět zaplnili kešováním, nakupováním pohledů a nakonec i nějakým tím občerstvením :-). Ochutnali jsme i místní zmrzlinu, ale ta roveretská byla suverénně nejlepší :D! Závěr výletu nám trošku zkazil náladu, protože jsme díky špatnému značení čekali na zpáteční bus na špatné straně ulice a díky tomu nám ujel doslova před nosem :(. Na další spoj jsme museli čekat hodinu. Naštěstí jsem byla vybavena Robertem Fulghumem, takže jsem to nebrala moc tragicky :-)…

V Roveretu jsme se šli ještě podívat k místnímu hradu, který se ale zrovna opravoval, a nafotili jsme cestou spoustu smínků spletitých uliček v historickém centru. Po cestě domů jsme pak narazili na koncert odehrávající se přímo na náměstí, tak jsme se rozhodli završit dnešní den i trochou kultury a dobrou hodinku jsme tam poseděli. Pak už jsme ale zamířili domů za Lukem a za vínkem a olivama 😀 ! Na balkónku jsme si udělali pěkné posezení a kecali až dokud nedošlo víno, ehm :D…

No a už tu byl najednou poslední den dovolené, konec našeho italského dobrodružství :(. Rozhodli jsme se, že ho strávíme procházkou k řece, a po cestě ulovíme posledních pár keškových exponátů a nakoupíme pohledy :).

Kolem řeky je vybudovaná skvělá cyklostezka, po které se dá údajně dojet až k Lagu. Sluníčko opět připalovalo, takže jsme byli vděční za každý stín, kterých po cestě pravda mnoho nebylo :-)…V poledne jsme si dali sraz s brašulou u hlavního náměstí, protože jsme byli domluvení, že si spolu zajdeme někam na oběd. Objednali jsme si jen tousty, ale byly tak obří a tak bohatě obložené, že se nedaly vůbec sníst…opět jsme nacpaní k prasknutí zatoužili po siestě :D. S brašulou jsme se pak už rozloučili, protože se vydal zpátky do práce, a šli jsme pomalu balit :-)…

Na závěr je nutné zmínit, že po celou dobu nám v Itálii ani jednou nezapršelo, ale sotva jsme se vydali na zpáteční cestu, přihnal se liják a vytrvale a hustě lilo celou dobu až domů. A u nás jsme pak ještě rádi vzpomínali na ta příšerná vedra 😀 !!! Prázdniny v Itálii se zkrátka po všech směrech vyvedly. Zažili jsme spoustu dobrodružství, odlovili spoustu kešek, podívali se na řadu zajímavých míst a užili si prostě to nejlepší, co ke správným prázdninám patří…a tak to má být 🙂 !