Rubrika: Toulky

Přestože většinu času jsme během naší loňské návštěvy Itálie trávili v Bergamu, hlavním bodem našeho zájmu byl nedaleký Milán, kam jsme se vypravili na celodenní výlet hned následující den po příletu.

Cestovali jsme vlakem a zpočátku jsme z toho byli docela zmatení. Jízdenky se prodávaly na nádraží v automatu a v nabídce byly hned dvě možnosti, jak se do Milána dostat – lišily se v cílovém milánském nádraží a pravděpodobně také v trase, kterou do Milána přijížděly. Pokoušeli jsme se poradit s nádražním personálem, ale s angličtinou jsme tady moc nepochodili a já své základy italštiny před cestou dostatečně neoprášila 😀 Nakonec jsme tedy jednu variantu naslepo zvolili a doufali, že dojedeme tam, kam zhruba potřebujeme.

Jízdenka z Bergama do Milána stojí 4, 80 EUR – jen pozor na to, že před nástupem do vlaku je potřeba si ji na peróně „cvaknout“. Cesta trvá zhruba hodinku a úroveň italských drah bych klidně přirovnala k těm českým – není to kdovíjaká hitparáda, ale nakonec jsme se šťastně dostali do naší cílové destinace a dokonce i na správné nádraží Porta Garibaldi 🙂

Byl krásný slunečný den a my jsme si chtěli projít co největší část města pěšky, protože přesně takhle nová místa poznáváme nejradši. Nejprve jsme se propletli jakousi místní „čínskou čtvrtí“. Je to celkem překvapivé, ale čínská komunita má v Miláně hluboké kořeny. Najdete tu zajímavé obchůdky s módou, všelijaká vetešnictví i asijské restaurace, což nás za normálních okolností láká, ale tentokrát jsme chtěli zažít pravou Itálii, a tak jsme pokračovali dál směrem k Parco Sempione.

Tento romantický městský park je zelenou oázou klidu s jezírky a malebnými cestičkami. Na severozápadě parku tvoří jakousi vstupní bránu do parku Mírový oblouk. Jeho vrchol zdobí alegorické sochy a reliéfy s historickou tematikou. V samém srdci parku se pak nachází obrovský hrad z červených cihel, Castelo Sforzesco s impozantním cimbuřím. Hrad se stal domovem mocné dynastie Sforzů, která vládla renesančnímu Milánu. Obranu hradu navrhoval sám da Vinci. Dnes zde sídlí několik specializovaných muzejí.

Než jsme prošli celým rozlehlým parkem směrem do centra, docela nám vytrávilo a začali jsme se poohlížet po něčem k snědku. Už jsme byli docela blízko katedrály Duomo, takže jsme se trochu obávali, že ceny tu budou závratné, ale kupodivu to nebylo vůbec tak zlé. Usadili jsme se na zahrádce jedné sympatické restaurace a dopřáli si pravou Itálii, za kterou jsme sem přijeli – naprosto úžasné ravioli a na uzobávání veliké zelené olivy. Tyhle gastro-vzpomínky mám nejradši 🙂

Po dobrém obědě jsme usoudili, že je nejvyšší čas vzít útokem ty nejtypičtější milánské památky. Začali jsme La Scalou, světoznámým operním domem, který z vnějšku vypadá vlastně docela skromně a přehlédnutelně. Vevnitř je to ale prý jiné kafe 🙂

Kousíček od La Scaly už začíná neméně slavná a o mnoho pompéznější Galleria Vittorio Emanuele II,  neoklasicistní nákupní pasáž s výlohami těch nejzvučnějších jmen světa módy. Pasáž byla pojmenována na počest prvního krále znovusjednocené Itálie. Střešní okna kupole jsou zdobena mozaikami znázorňujícími umění, vědu, zemědělství, průmysl a čtyři kontinenty. A jakmile minete luxusní výlohy, otevře se před vámi ten nejslavnější milánský pohled…

…pohled na gotickou katedrálu Duomo, který vám prostě vyrazí dech. Stavba tohoto nadčasového symbolu Milána započala v roce 1386, ale jeho změť opěrných oblouků, věží a soch si vyžádala dalších 500 let na své dokončení. V různorodé fasádě se odrážejí všechny styly. Je osázená 135 fiálami ze zářícího mramoru a se svými rozměry je třetím největším kostelem Evropy.

Říká se, že za dobrého počasí je z přístupné střechy vidět až na Matterhorn. Fronta čekatelů na vstup nás ale od ověření této informace odradila a raději jsme se rozhodli využít zbývající čas k návštěvě nedaleké čtvrti Navigli.

Až do poloviny minulého století to byla čtvrť dělnické třídy, starobylých doků, prádelen a skladů. Kanály byly autostrádami středověkého Milána, po kterých se do města přivážela sůl, olej, sýry a víno. Další kanály byly postaveny pro dopravu mramoru na stavbu katedrály Duomo. Později byly kanály zaplněny a vydlážděny. Dnes je to bohémská čtvrť umělců a hudebníků, plná příjemných kavárniček, restaurací a barů.

Po cestě jsme ochutnali ještě poslední italské klišé, bez kterého by náš výlet nemohl být kompletní. A ano, je to stará známá pravda, že nikde neumí zmrzlinu tak dobře, jako právě v Itálii 🙂

Cestou jsme se také krátce zastavili u baziliky San Lorenzo Maggiore, která patří mezi hlavní kostely pozdní antiky. Naproti ní se nachází Colonne di San Lorenzo, velkolepé sloupoví tvořené 16 korintskými sloupy o výšce 8,5 m pocházející z římské stavby z 2. století př. n. l.

A pak už jsme se jen nechali okouzlit Navigli v záři pomalu zapadajícího slunce, procházeli se kolem kanál lemujících kavárniček a nad šálkem kávy si v jedné z nich užívali poslední chvíle v Miláně, protože den opět utekl rychleji, než bychom si přáli!

Prodloužený víkend na severu Itálie nás nadchnul a rádi na něj vzpomínáme, nejen díky nádhernému počasí, které nás na konci března překvapilo, ale také pro minimum turistů – vyrazit před sezonou má zkrátka spoustu výhod! Snad někomu z vás naše tipy přijdou vhod a necháte se jimi inspirovat. A příště už na viděnou zpoza velké louže :-)!

Je všeobecně známo, že vyrazit na dovolenou je nejvýhodnější během prvního kvartálu nového roku, po vánočních odměnách 🙂 Jenomže v únoru se hodí jet tak akorát někam do Karibiku, všude jinde je tou dobou ještě hnusně… Letos jsme si ale řekli, že bychom tomu mohli dát přecejen šanci v nějaké evropské destinaci.

Neměli jsme dopředu naplánováno nic konkrétního a zároveň jsme si představovali jen nějaký finančně nenáročný prodloužený víkend, abychom se moc nerozjížděli před naší velkou květnovou cestou do USA. Vyhlíželi jsme tedy cenově výhodné letenky po jižní Evropě a čekali, až osud vybere za nás. Nakonec volba padla na italské Bergamo a my na konci března vyrazili 🙂

Letěli jsme jako již tradičně po Evropě s Ryanairem, premiérově ovšem z letiště Ostrava – Mošnov. Cesta byla vyloženě rychlovka – než jsme se stačili pokochat zasněženými vrcholky Alp, už jsme přistávali v sluncem zalitém Bergamu.

Počasí nás tedy opravdu příjemně překvapilo! Byť koncem března a ještě v podhůří, nakonec jsme se do Itálie skutečně přijeli docela ohřát 🙂 Letiště v Bergamu je poměrně malé, zato s celkem hustým provozem. Velkou výhodou je ale to, že není příliš vzdálené od centra města (přirovnala bych to prakticky k letišti v Brně), takže během půl hodinky se místní městskou pohodlně dostanete k hlavnímu nádraží a odsud pak kamkoliv potřebujete.

My se nejprve vydali hledat naše ubytování. Přes Booking jsme si zamluvili pokojík u Alexe – jednalo se o velký mezonetový byt (pravděpodobně vzniklý spojením dvou bytů na jednom patře) se dvěma sdílenými koupelnami a terasou s úžasným výhledem na celé Bergamo! S ubytováním jsme byli moc spokojení – ačkoliv byt by si zasloužil v některých ohledech rekonstrukci, působil čistě a útulně a v ceně byla i snídaně, kterou nám Alex každé ráno vlastnoručně připravoval 😀

Dlouho jsme se na pokoji nezdržovali – přiletěli jsme už odpoledne, takže jsme chtěli co nejdříve vyrazit do ulic, abychom si stihli ještě něco prohlédnout, než se setmí. Bergamo je malebné městečko na úpatí Alp, které se skládá ze dvou hlavních částí – historického Horního města a moderního Dolního města. My jsme byli ubytováni v Dolním městě, takže logicky naše první kroky vedly sem.

Vzhledem k pozdnímu odpoledni Péťa už potřeboval svou pravidelnou dávku kávy, a tak jsme se nechali zlákat sympatickou kavárnou Balzer, která nám padla cestou do oka a usadili jsme se na zahrádce přímo uprostřed promenády 🙂

Po občerstvovací pauze jsme se šli ještě projít po okolí a nakoupit si nějaké dobroty na večeři. Tu jsme si pak vychutnali na našem pidibalkónku, ze kterého nás jímala mírná závrať 🙂 Vylezli jsme také na společnou terasu, abychom si udělali pár nočních fotek města na kopci, kam pozítří vyrazíme. Následující den jsme totiž chtěli strávit celý v Miláně – tomu ale budu věnovat samostatný článek, a tak můžeme rovnou pokročit k dalšímu objevování Bergama – tentokrát jeho historické části.

Pro cestu do historické části města na kopci je nejlepší využít autobus a následně lanovku (na níž se rovněž vztahuje MHD lístek), která vás vyveze přímo do epicentra nejzajímavějších památek. Zde jsme naše putování započali návštěvou nedalekého infocentra a pak už hurá do ulic Horního města, které nás překvapily svou malebností a jedinečným seskupením středověkých a renesančních budov.

Srdcem této historické části je Piazza Vecchia s dominantní věží Torre del Campanone, která na vás opravdu dýchne atmosférou starých časů. Na dohled je také zdobná renesanční kaple Colleoni, přilehlá bazilika Santa Maria Maggiore i poslední z majestátních chrámů, katedrála Duomo.

Všechny památky leží kousek od sebe a až si je prohlédnete, můžete se jen tak procházet přilehlými uličkami, kochat se zdejší architekturou a hledat, kam se usadíte na oběd 🙂 My jsme samozřejmě nemohli jinak, než si dát pravou nefalšovanou pizzu – jsme přece v Itálii!

Po vydatném obědě jsme s prohlídkou rozhodně ještě neskončili. Lanovka nespojuje pouze Horní a Dolní město, ale také Horní město s vrcholkem San Vigilio, který je korunován hradem. Už pro tu fantastickou vyhlídku se vyplatí vydrápat ještě o něco výš – a díky lanovce to není zas tak náročný výstup 😉

Po sestupu z kopce zpátky dolů nás čekala cukrárna se sladkou odměnou. Nejznámější sladkou specialitou, na kterou narazíte v Bergamu na každém kroku, je Polenta e Osei – „bábovička“ vyrobená z piškotového dortu, čokolády, másla, lískových oříšků a rumu. Korpus dortu je posypaný žlutým marcipánem a cukrem, díky nimž získá dezert své charakteristické zbarvení. A vůbec nepochybujte o tom, že chutná stejně báječně, jako vypadá :-)!

Než jsme se definitivně vrátili zpět do Dolního města, vyrazili jsme se ještě podívat na zbytky opevnění s majestátní vstupní branou z 16. století – právě díky neproniknutelným hradbám prý Bergamo nikdy nebylo dobyto.

A můj výčet toho nejzajímavějšího, co hlavní město provincie Lombardie nabízí, je u konce. Na viděnou příště v Miláně ;-)!

Se značným zpožděním, ale přece, Péťa konečně zpracoval fotky z naší červnové minidovolené. A tak tu dnes budeme vzpomínat na léto, na prázdniny a na staré „svobodné“ časy :-D…

Vzhledem k všelijakým událostem, které nás koncem roku s Péťou čekaly, jsme toto léto dovolenou docela šetřili. O naše tradiční toulky po krásách Čech a Moravy jsme se ale ochudit nechtěli, a tak jsme i letos vyrazili na malý prodloužený víkend – tentokrát do Beskyd.

Našli jsme si hezký hotýlek v Horní Bečvě, která se ukázala být strategickým výchozím bodem pro naše další výlety. První den našeho pobytu jsme navštívili skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, který nabízí hned 3 turistické okruhy. Pro začátek jsme se rozhodli zvolit „Dřevěné městečko“, jehož areál prezentuje charakter malého venkovského městečka v období 19. a na počátku 20. století.

Najdete tu jak originální přenesené stavby, tak i kopie objektů včetně expozic, které návštěvníky seznamují s podobou tehdejšího bydlení i každodenního života. Jedná se o nejstarší areál rožnovského Valašského muzea v přírodě, které bylo otevřeno v roce 1925. V „městečku“ nechybí budova radnice, poštovna, hospoda, tradiční hospodářské stavby či kostel.

Okolo kostela sv. Anny se rozprostírá symbolický hřbitov, v jehož areálu je umístěn tzv. Valašský Slavín s hroby významných rodáků i lidí spojených s historií skanzenu.

Ve Skanzenu jsme zůstali skoro až do zavíračky. Pak už jsme si jen koupili na večer poctivý valašský frgál a vyrazili čerpat síly do nového dne.

Na pátek jsme si naplánovali povinnou beskydskou túru – výšlap na Radhošť. Dobrá zpráva je, že auto se dá zaparkovat na Pustevnách, odkud vede k vrcholu 4 km dlouhá hřebenová trasa, takže vystoupat až nahoru ke kapličce odsud zvládne i méně fyzicky zdatný jedinec ;-).

Pustevny – horské sídlo s dřevěnými secesními stavbami lidového architekta Dušana Jurkoviče – se bohužel zatím stále zotavují z požáru, který zde vypukl a způsobil obrovské škody v březnu 2014. Teprve nyní se rozbíhá rekonstrukce a počítám, že ještě nějakou chvíli potrvá, než toto místo získá zpět svůj původní ráz.

Při stoupání na Radhošť není možné jen tak minout proslulou sochu pohanského boha Radegasta a nedat si u vedle stojícího stánku jedno pívo na osvěžení :-).

K Radegastovi jsem se poprvé vydrápala už jako dítě, ale výstup ke kapličce Cyrila a Metoděje byl pro mě turistickou premiérou. Kolem poledne už začalo sluníčko docela slušně připékat, ale měli jsme radost, že nám vyšlo tak krásné počasí, a ta panoramata za to stála!

Navíc jsme se mohli v krizových chvilkách osvěžit čerstvýma borůvkama, které rostly všude široko daleko. Před posledním cílovým stoupáním jsme si pak dali jako motivaci pořádný kus langoše :-).

A to už jsme byli v cíli – na vrcholku Radhoště, kde stojí kaple sv. Cyrila a Metoděje z roku 1896 a také sousoší těchto věrozvěstů.

Sobotu jsme zahájili dalším, i když o poznání méně náročným, výstupem – a sice na Jurkovičovu rozhlednu. Pokud si vzpomínáte na mé články z projektu „Hrdinou může být každý“, asi se vám vybaví, že otevření této rozhledny před pár lety bylo lehce kontroverzní záležitostí. Rozhledna stojící na Karlově kopci je tak nízká, že se kvůli ní bohužel muselo hojně kácet, aby se zbavila své nálepky „Jurkovičova hvězdárna“ ;-)… Dnes už je z rozhledny krásný výhled do okolí, a tak usuzuji, že místní aktivisté ve svém boji asi nebyli příliš úspěšní :(.

Po sestupu dolů jsme se opět vrátili do rožnovského skanzenu, tentokrát do areálu „Mlýnská dolina“, kde právě probíhaly Sklářské slavnosti. Mlýnská dolina je nejmladší částí skanzenu, která byla otevřena v roce 1982. Najdete zde dodnes funkční technické stavby převážně na vodní pohon – mlýn, pilu či hamr. Krom ukázek tradičních řemesel v areálu ten den probíhal také kulturní program v podobě lidových tanečních vystoupení a koncertů.

Ze skanzenu jsme vyrazili rovnou do informačního centra, kde jsme si nechali poradit, jaká místa bychom mohli tady v Rožnově nebo okolí ještě navštívit a nad obědem jsme vymysleli plán. Nakonec jsme se rozhodli přesunout do Frenštátu pod Radhoštěm a vydat se na doporučenou 3 kilometry dlouhou naučnou stezku „Beskydské nebe“, která vede okolo známých skokanských můstků i korunami stromů 🙂

Poslední den naší dovolené počasí bohužel už úplně nepřálo, takže jsme z Horní Bečvy odjížděli za deště a náš původní plán na túru na vrch Soláň jsme pozměnili na výlet do Valašského Meziříčí. Z města jako takového jsme ale byli docela zklamaní. Nejvíc nás dojalo to, že bylo prakticky nemožné najít tu nějakou slušně vypadající a zároveň v neděli otevřenou restauraci, kde bychom se mohli naobědvat. Naše rozhořčení naštěstí utlumila koupě frgálů – nejlepšího lokálního suvenýru, který se nikdy nepřejí :).

A to už byl pomalu čas vydat se na cestu domů. V Beskydech je krásně. Tolik let jsem tam nebyla, že jsem na to úplně zapomněla. Asi budeme do hor vyrážet častěji :)…

V posledních týdnech se můj život odehrával buď na cestách nebo mezi věčně nevybalenými kufry. Jak jsem teď vděčná, že si můžu zase na nějakou dobu užívat domova, pečovat o kytky, zkoušet nové recepty a vůbec věnovat se všem těm „nudným“ věcem :-)! Včera ráno jsem vybalila kufr na dlouhou dobu naposledy.

Pro svou letošní účast na nějaké mezinárodní IP konferenci jsem měla jasná kritéria – musí to být blízko a nesmí mi to kolidovat se svatebníma přípravama, s líbankama ani se studiem. Už to spolu s finančním limitem značně zúžilo výběr. První konference, která splňovala všechny moje požadavky, se konala v Bonnu. A tak jsem minulou středu vyrazila do Německa.

Svou první cestu do Německa jsem zahájila „vyhlídkovým letem“ přes Berlín a z výšky jsem koukla i na kousek Kolína, kde jsem přistávala, protože přímo v Bonnu bohužel není letiště.

Počasí mé cestě úplně nepřálo – v Praze i v Berlíně krásně svítilo sluníčko, Bonn mě ale vítal nepříjemným mrholením. I tak mi ale padnul do oka na první pohled svými čistými ulicemi i zajímavou architekturou.

Jak je obecně známo, Bonn se stal v roce 1949 „dočasným“ hlavním městem západního Německa. Co pro mě osobně však bylo překvapením, Bonn je významný mimo jiné i tím, že se zde narodil skladatel Ludwig van Beethoven. Jeho nepřehlédnutelný památník na náměstí Münsterplatz byl jedním z prvních turisticky zajímavých objektů, ke kterým jsem se během tří dnů, které jsem v Bonnu strávila, zatoulala.

Náměstí Münsterplatz krom Beethovena vévodí také překrásná, původně románská katedrála Münster Basilica, která byla postavena na hrobech dvou umučených římských vojáků, kteří byli později prohlášeni za svaté a stali se patrony města. Svůj gotický vzhled získala ve 13. století a v roce 1346 zde byl korunován na římského krále náš Karel IV.

Další zajímavou budovou na tomto náměstí, která stojí za zmínku, je žlutý barokní palác – dnes pošta, která tvoří fotogenické pozadí pro Beethovenův památník :-).

Historické centrum je překvapivě malé a dá se v poklidném tempu prochodit během jednoho dopoledne a ještě při tom stihnete oběhat pár obchodů a nakoupit suvenýry :-). V pauze mezi přednáškami jsem stihla zavítat k rokokové budově Staré radnice z druhé poloviny 18. století, která se nachází na náměstí Marktplatz.

Hned za rohem stojí nepřehlédnutelný rezidenční palác s jasně žlutou fasádou – právě zde sídlí bonnská univerzita, na níž dnes studuje přes třicet tisíc studentů a patří k nejprestižnějším univerzitám v Německu. Měla jsem možnost prohlédnout si její hlavní budovu i zevnitř, protože právě zde konference probíhala.

Na poslední den jsem si nechala procházku ke břehům Rýna, který za nevlídného počasí nepůsobí zrovna dvakrát fotogenicky, ale přesto je svým způsobem fascinující.

Odjet z Bonnu bez návštěvy Beethovenova rodného domu je naprosto nemyslitelné! A tak jsem se na závěr vydala do ulice Bonngasse, kde tento hudební velikán v roce 1770 (přesné datum narození není známo) poprvé spatřil světlo světa. Dnes uvnitř naleznete muzeum věnované skladateli.

A víc už jsem toho bohužel v Bonnu nestihla :-). Celkově mám z tohoto města velice hezký pocit, všichni mi tu přišli moc milí a přátelští (ne jako v Rakousku!), cítila jsem se tam bezpečně i po setmění a zamilovala jsem si zdejší pečivo. Myslím, že i z těch mých pochmurných podzimních fotek je vidět, jak je Bonn krásné město. A já bych se vůbec nebránila se do něj zase někdy (nepracovně :-)) vrátit…