Rubrika: Můj svět

Na jednu stranu mi příjde, že ten letošní podzim byl strašně dlouhý, že se toho spoustu dělo… ale zároveň čas letí tak rychle a já pořád nic nestíhám :-)!

Hlavní událostí tohoto podzimu bylo rozšíření našeho malého „tajemství“ mezi rodinu, kolegy v práci a přátele. Pohlaví miminka si ale necháváme pro sebe – minimálně do okamžiku, než to nechtěně prokecneme, jako se nám to koneckonců už oběma před některými podařilo 😀 Zároveň se mi po prvním trimestru i postupně začala vracet energie, takže jsem opět začala fungovat v práci i běžném životě.

V září, když jsem na tom ještě nebyla zdravotně nejlíp, jsem skončila na neschopence. Naše první svatební výročí jsme s Péťou promarodili oba 🙁 Když jsme se ale dali trochu do kupy, využili jsme pošmurných podzimních večerů k oprášení našich deskových her. A dvakrát jsem svého „neporazitelného“ muže porazila v Agricole – a to je teda co říct!

Co by to bylo za obrazový článek bez nějakého toho kusu žvance, že… Aby nám nebylo líto, že jsme si naše první výročí moc neužili, vyrazili jsme v říjnu na slavnostní oběd do Monte Bu. Přestože nejsem vyloženě masožravec, nad tímhle steakem z australské krávy můj žaludek vskutku zaplesal 🙂

Po dlouhé době zase v přírodě a v horách – to byl balzám pro tělo i pro duši. Takhle krásně bylo na Slovensku na konci října, s první letošní sněhovou nadílkou :-).

Jen tak, od mých nejmilejších kolegů. Ještě že je mám :-)!

Tak je asi definitivně za námi, poslední záchvěv babího léta. To letošní bylo pěkně nabité – plné toulání, svateb, slavení, slunce, ovoce a také důležitých životních rozhodnutí.

Konečně jsme se rozhoupali k velkému kroku v naší kuchyni – pořízení myčky. Raději pomlčím o tom, že hlavním impulzem k činu se stalo to, že jsem si pořezala ruku a mytí nádobí tak na nějakou dobu zůstalo na Péťovi. Zaplatila jsem tak sice vlastní krví, ale věci se záhy daly rychle do pohybu 😀 Přestože se jednalo o náročnější operaci, díky zkušenému týmu chlapců z VUT se dílo podařilo a mohu potvrdit, že myčka na nádobí zkvalitnila náš život o 120%. Velký dík patří Míšovi a jeho vercajku :-)!

V červnu jsme oslavovali kulatiny Péti V. na Kamenka festu. Konečně tak byla příležitost využít svatební dar od mých kolegů z práce – stylový piknikový koš. Pojedli jsme, popili a na závěr zhlédli poslední z ohňostrojů letošního festivalu Ignis Brunensis nad Špilberkem.

Toulali jsme se Moravou a užívali si léto. Poprvé jsme byli u Jurkovičovy vily, konečně jsem vzala Péťu na Hostýnek, již tradičně jsme vyrazili na jih, kde to máme nejradši – tentokrát na znojemské okurkové slavnosti – a s Phyllis jsme si po dlouhé době prohlédli Brno z ptačí perspektivy. A taky hledali za obzorem náš nový domov 🙂

Přivítala jsem ve strýcově zvěřinci dva nové přírůstky – ježka a zatoulaného kocourka Ronnieho 🙂

 

Léto už je sice v plném proudu, ale tady na blogu, jak jste si už jistě mohli povšimnout, všechno přibývá se zpožděním :-D… Tak či tak by byla velká škoda, kdyby všechny ty fotky a krásné zážitky zůstaly zapomenuty v propadlišti dějin, a proto je dnes oprášíme.

Začátkem března jsme uplatnili náš svatební dar od bratrance Ládi – lístky na pražský koncert americké houslistky Lindsey Stirling ve Fóru Karlín. Díky tomu, že termín koncertu se zrovna trefil do mých přednášek na ÚPV, spojili jsme příjemné s užitečným – koncert se služební cestou :-). Poprvé jsem také navštívila luxusní pražské kanceláře STRV a stihli jsme dokonce i předkoncertové pivko s Žánkem!

Péťa slavil v březnu významné životní jubileum! Oslav proběhlo hned několik – rodinná v Příbrami s dortama a brněnská v čajovně Utopia s celým Penoclanem. A já jsem si pro Péťu připravila překvapení v podobě návštěvy brněnského VIDA centra – to aby nezapomněl, že ještě není tak starý, aby si nemohl hrát :-)!

Za jeden z nejlepších gastrozážitků tohoto jara bych určitě označila vynikající sushi v brněnské restauraci Umami, kam jsme si s Péťou vyrazili na velikonoční oběd. Pro milovníky sushi můžeme jedině doporučit!

Naše první „manželské“ Velikonoce a zároveň také první Velikonoce, které jsme společně strávili v Brně – tož jsem dokonce i vajíčka nabarvila :-D! Trocha stresu s beránkem, který mi nešel vyklopit z formy… nakonec si ale dal říct a oblíbila jsem si i jeho lehce nepovedený výraz s ulomeným čumáčkem 🙂

Během jara jsme také vyrazili hned na dvě dovolené – nejprve na prodloužený víkend do Milána a pak na tři dlouhé týdny za bráchou a Jennifer za velkou louži. Ale o to všechno se podělím zase jindy – vzhledem k tomu, že ještě pořád dopisuju sérii z naší svatební cesty, netroufám si úplně odhadovat, kdy přesně to bude, proto stay tuned O:-)

Jaro už nezadržitelně klepe na dveře, a tak je čas probrat snímky, které se mi podařilo zachytit foťákem mého telefonu a naposledy se ohlédnout za ročním obdobím, které je pro mě tím nejméně oblíbeným. A přitom byl tentokrát fakt problém navybírat těch pár nejhezčích vzpomínek, dělo se toho totiž strašně moc!

Především jsme slavili naše první opravdové Vánoce, se stromečkem a sami dva. Stromeček jsme chtěli co nejvíc jednoduchý, nepřezdobený a v kombinaci dvou barev a z minimalistického výsledku jsem byla moc nadšená :-).

V lednu jsme slavili taťkovy 60tiny. Největším překvapením, ze kterého byla unešená (a posléze i nasycena :-D) celá široká rodina, byl tenhle obří ovocný koš z Příbrami.

Můj aktuálně nejoblíbenější koutek na nočním stolku – svatební fotka s rodinou, kočičí stojánek na šperky od Jennifer, kaštánek pro štěstí od Péti a nový Láďa Zibura od Ježíška :-)!

Protože jsme s Péťou fanoušci projektu #prsakoule, neváhali jsme ani minutu, když jsme zjistili, že koncem února se bude v Brně konat jejich workshop zaměřený na včasné odhalení rakoviny. Vše bylo podáno odlehčenou a zábavnou formou, dostali jsme manuál s důležitýmu informacemi a na závěr jsme si samozřejmě mohli modely prsou i koulí vlastnoručně prohmatat 🙂

Má největší pěstitelská pýcha –  introvertní bílá orchidej, která se tu na blogu čas od času objeví, když se zrovna rozhodne vykvést. Introvertní proto, že zpravidla vyhodí šlahouny vždycky, když jsme na delší čas z domova pryč :-). Letos však s rekordním počtem sedmi květů!

Co k němu dodat? Asi se nezařadí k nejlepším rokům mýho života. Z nejrůznějších důvodů bolel a jistým způsobem bolí pořád. Ale ať už byl ten letošní rok jakýkoliv, jsem ráda, že ten jedinej den, na kterým záleželo ze všech nejvíc, se nám vyvedl tak, jako by se opravdu najednou celý vesmír spojil a všechno špatný mi chtěl vynahradit. A za tenhle jedinej den to stálo. Proto chci na sklonku roku 2016 hlavně poděkovat všem, kteří ho pro nás udělali tak speciální. Terezce – za její krásný čtení při obřadu a její svatební dárky, který pro mě mají nevyčíslitelnou hodnotu. Bráchovi – za jeho přípitkovej proslov a za to, že se tak rád ujal role mého svědka. Jardovi – za fotky, o kterých jsem s jistotou věděla, že budou překrásný, ještě předtím, než vůbec vznikly. Míšovi – za skvělou zábavnou vložku, protože na organizaci těchhle věcí jsme už neměli sílu ani čas. Ilonce – za to, že mi nevnucovala žádné drdoly a vykouzlila mi účes, ve kterém jsem se poprvé v životě cítila jako bohyně. Ondrovi – za překrásný svatební oznámení (ale hlavně a nejvíc za jeho psychickou podporu po celej rok). Celé naší báječné rodině, která se tak ochotně zapojila do všech příprav od zajišťování cukroví, vína i slivovice, střelení kance na guláš :-), zapůjčení hudební aparatury, výroby dekorací a vůbec za jejich lásku a podporu a nejvíc za skvělou atmosféru, kterou pro nás svou přítomností vytvořili. A především mému teď již manželovi, který to se mnou letos taky neměl zrovna nejlehčí, ale přesto si mě vzal a já jsem tak ráda, že kráčí po mém boku právě on!

A plány do novýho roku? Ty letošní stresy a zklamání nechat daleko za sebou a vykašlat se na věci, který nemají hlubší smysl. Neničit si zdraví kvůli práci ani kvůli lidem, který za to nestojí. Nenechat si ze života zmizet ty, kteří za to stojí. Ale mým hlavním plánem nadále zůstává nic neplánovat :-). A nechat se překvapit tím, co život sám přinese… Tak šťastný nový rok!

Jako obvykle jsem měla s intenzitou článků v této rubrice velké oči, a tak je najednou čtvrt roku pryč a podzim téměř za námi. Dělo se toho dost a řada akcí si rozhodně zaslouží samostatný článek. Dnes tedy jen několik malých podzimních střípků…

Září, to byla jedna velká párty :D. Tou úplně první, na které jsme se s Péťou ocitli zcela neplánovaně, byla oslava sestřenčiných padesátin na Starém pivovaře. Krom skvělé kapely, na kterou si všichni mladí i staří zařádili, se nám moc líbil zábavný program… a dokonce přišel i kouzelník! Během své show vyčaroval dvě holoubátka (doteď vůbec nechápu, jak to udělal), která nechal následně kolovat v publiku. Tato fotka byla pořízena těsně předtím, než se mi holoubátko vykakalo na nohu :-D. Zkrátka super akce, na kterou moc rádi vzpomínáme!

Září – to znamená taky začátek školy. Ačkoliv jsem doufala, že tohle se mě už nikdy týkat nebude, nakonec jsem letos po dlouhé době do školních lavic usedla znovu. Po prvním zkouškovém si povíme, zda to byl omyl či ne :-D…

Ještě jsme se ani nestihli vzpamatovat z naší svatby a už jsme seděli na další akci – tentokrát to byly křtiny Maruš a Baruš. Povšimněte si prosím vystajlované dekorace – kočárkových jmenovek na stůl a jedlých miminek :-D!

Dostali jsme celou krabici překrásných svatebních gratulací. Největší překvapení na nás ale čekalo až po návratu ze svatební cesty – tak tak jsme si stihli na poště balíček vyzvednout. Bylo v něm tohle krásný handmade blahopřání. Od Moniky. Děkujeme 🙂

S pořízením „chytrého“ telefonu mě napadlo dělit se s vámi každý měsíc o hezké okamžiky uplynulých týdnů, které se mi podařilo zachytit fotoaparátem. Hlavní impuls byl asi ten, že mi přes všechny snahy a plány letošní rok připadá tak nějak „marnej“ – od jeho samého začátku mě provází stresy jak v práci, tak v soukromí, a protože jsem člověk, co nesnáší změny a kotrmelce, ta dlouhodobá zátěž už se na mě začíná podepisovat. A tak vítám každou možnost, jak si připomenout, že zas tak marný ten můj život určitě není. I když se v posledních měsících nevyvíjí úplně tím směrem, kterým bych si přála…

Tahle krásná kytka mě čekala na můj narozeninový den, který jsem sice zcela neplánovaně strávila skoro celý v práci, ale večerní „rande“ s Péťou v Monte Bu bylo krásnou náplastí a závěrem dne. Moje nejkrásnější narozeninová oslava za poslední roky :-)!

Ale kohopak to tady máme? Vítané zpestření závěru pracovního týdne – Jančino štěňátko Bodíka, kterého jsme s Ondrou dostali na dvě hodiny na hlídání. Po nezbytném venčení jsme usoudili, že k navazování vztahů s cizími lidmi není lepší prostředník než pes. Nechali bysme si ho i na dýl, kdyby nám netrhal obložení v kanclu a neokusoval věšák :D…

Naše ptačí svatební oznámení letěla na všechny světové strany… Brzy mi došlo, že jsme to s těmi sty kusy možná maličko přepískli, ale co už. Nechcete taky jedno :-D?

Není naše, aby bylo jasno :-D! Dvojnásobná teta se strýcem si přijeli pochovat sotva týdenní neteř Baruš a dovezli jí prasátko Knorriga – hračku, kterou musí mít povinně v posteli každé dítě (ehm, i dospělý…).

Tak zase za měsíc!

… vaše asociální kočka se ze strachu před vánočníma návštěvama schovává za sedačkou a odmítá vylézt.

… po patnácti letech, kdy je vás u štědrovečerní večeře o jednoho víc, zjistíte, že ten jídelní stůl je rozkládací.

… je 7 večer a vy si uvědomíte, že jediné nealko, které jste za celej den vypili, byl váš čaj od snídaně.

Nejlepší chvíle v životě bývají často ty úplně nejobyčejnější… Když zapadá slunce a barví nebe do nepopsatelných odstínů. Když zjistíte, že ještě pořád pracuje v českém zdravotnictví dost lidí, kteří dělají svou práci rádi a s nadšením – třeba ta milá sestřička z JIPky na Žluťáku. Když se vydaří počasí na poslední letošní grilovačku. Nebo když sedíte s panákem v ruce s těma nejlepšíma kolegama na světě a každý problém má najednou svoje řešení :-)…

Podle blogu by se mohlo zdát, že už poslední dobou nic zajímavého nepodnikám (tedy krom nákupů kosmetiky a četby knížek :D)… Opak je pravdou, jen jsem teď to zaznamenávání zajímavých událostí trochu flákala. Proto jsem se rozhodla vytvořit tento malý shrnující článek, v němž bych zrekapitulovala pár zážitků týdnů minulých…

Vykvetla mi orchidej! Pro většinu z vás to asi není nic vzrušujícího, ale pro mě je to můj dosud největší botanický úspěch, protože tuto orchidej jsem dostala od tety ke státnicím a poslední rok a půl vypadala, že každou chvíli chcípne. Tak či tak jsem nad ní nezlomila hůl a dál se o ni starala. Někdy v prosinci vyhodila šlahouny a krátce po Novém roce mi poprvé vykvetla. Obrovská radost :-)!

V únoru jsme s Péťou oslavili 5. výročí našeho seznámení. A pořád jsme nejšťastnější 🙂 …

V práci jsem už pátý měsíc, a přestože to nechci zakřiknout, jsem tam snad čím dál spokojenější. V lednu jsem se svými kolegy vyrazila na školení do Černé Hory, kde jsem poprvé absolvovala exkurzi v pivovaru (i s ochutnávkou samozřejmě ;-)). Přestože jsem za svých studentských let brala černohorské pivo jako z nouze ctnost (v překladu „o něco lepší než Starobrno“), musím uznat, že černý mají pořád stejně dobrý jako kdysi a ze všech ochutnaných vzorků mi přišlo suverénně nejlepší.

V únoru jsme také s děvčaty z práce konečně zorganizovaly dlouho avizovanou dámskou jízdu. Poprvé jsem zavítala do proslulého Baru, který neexistuje. Je tam velmi příjemná obsluha, vynikající drinky (prý – já pila víno :-)) a úžasný hamburgry! Určitě to je jeden z místních podniků, který stojí za vyzkoušení a já sama se tam rozhodně ráda vrátím. Pro někoho možná na první pohled děsnej babinec, ale věřte, že to byl fakt báječný večer, završený tanečky v Livinu O:-)…

A pak se dělo taky spoustu věcí, k nimž bohužel žádné fotky nemám… kafe se Zdeňkou, po dlouhé době Míša D. v Brně, oslava Franty a jeho čerstvého Mgr. titulu, sportovní workshop, který mě po vesměs proflákané zimě zase nakopnul k tomu vrátit se ke sportu a ke cvičení, nebo natáčení svatebního videa pro Julii, která se tento víkend na Taiwanu vdávala… Už se moc těším na jaro a další akce, které snad přinese :-)!