Rubrika: Illa Formosa

Tři týdny utekly jako voda a před námi byl poslední den naší dovolené. Zbývalo nám už jen navštívit několik místních památek, které jsme během dne stráveného s Phyllis nestihli, utratit zbývající dolary za poslední suvenýry, a pak už jen sbalit kufry a hurá domů do Evropy…

Hned po ránu jsme se vydali pěšky z našeho bytu na pobřeží Tsim Sha Tsui, kde jsme nasedli na trajekt Star Ferry a nechali se převézt na ostrov Hong Kong. Plavba na trajektu stojí neuvěřitelné 2 hongkongské dolary a v Hong Kongu má svou tradici – vždyť první trajekt na této trase vyplul již v roce 1888! Plavba trvá asi deset minut a lodě vyjíždějí prakticky jedna za druhou.

Na druhém břehu jsme se opět prošli okolo finančního srdce Hong Kongu a pokračovali do čtvrti Soho, kde měl Péťa vytipované nějaké restaurace, kde bychom si mohli dát oběd. Díky řadě pouličních stánků se zde také hojně chodí za nákupy. Skončili jsme opět u jídla v podobě „dim sum“, které bylo naprosto vynikající a podávalo se s lahodným čajem.

Po obědě jsme se rozhodli vyjet na tzv. Peak, což je nejvyšší bod ostrova Hong Kong, odkud je za jasného dne úžasný výhled na město. Právěm je to jedna z povinných atrakcí, kterou doporučují ve všech turistických průvodcích. Říká se, že neudělat si v Hong Kongu výlet na Peak je jako navštívit Paříž a nevystoupat na Eiffelovku :-).

Na Peak se dostanete zubačkou Peak Tram, která bohužel nemá moc velkou kapacitu, takže se na ni stojí dlouhé fronty. Jakmile se vydá na svou příkrou trasu směrem vzhůru, pochopíte, proč jsou místa na stání kapacitně omezena :-). Naštěstí jsme vychytali docela dobrý čas a nemuseli na Peak Tram čekat zas tak dlouho.

Na vrcholku stojí sedmipatrová budova Peak Tower ve tvaru kovadliny, v níž jsou obchody, restaurace, obchody s oblečením pro turisty a vyhlídková terasa, která byla v době naší návštěvy z neznámého důvodu částečně uzavřena, takže se nás na malé ploše mačkalo mraky. Péťa si každopádně vychytal hezké místo pro foťák a pořídil i hezké snímky pomalu se rozsvěcujícího Hong Kongu.

Peak byl prestižním rezidenčním místem už od okamžiku, kdy sem v 19. století přijeli Britové. Dnes je to nejdražší čtvrť v Hong Kongu. Ceny nemovitostí zde dosahují závratných výšek a zároveň zde v tomto směru najdete také druhou nejdražší ulici na zeměkouli – ta úplně nejdražší je prý monacká Ave Princess Grace.

Když jsme se dostatečně pokochali, čekalo nás docela šokující zjištění v podobě šíleně dlouhé fronty na zubačku zpátky dolů. Ale protože už byla tma a cesta zubačkou nám pořád přišla jako nejrychlejší varianta, holt jsme se postavili na konec řady a čekali a čekali.

Jakmile jsme se dostali z Peaku dolů a poté metrem zpátky do Cowloonu, naše poslední kroky vedly na Temple Street, stejně jako prvního večera, kde jsme si na tržišti koupili ještě nějaké drobné suvenýry na památku. Byli jsme poučení, že na těchto tržištích se zuřivě smlouvá, a tak jsme se tím řídili. Takhle jsem třeba pro strýce vyhandlovala roztomilou Buddhovu hlavičku ze dřeva za pouhé 3 HK dolary – no nekupte to! Pořídili jsme si také jeden obrázek Hong Kongu do sbírky, kovovou sošku Buddhy a Péťa turistické tričko :-).

Na zastávce metra jsme se ještě na chviličku sešli s Phyllis, poděkovali jsme jí ještě jednou za všechno a rozloučili jsme se. Kdoví, kdy se zase uvidíme…?

A pak už nás čekalo jen balení, které nebralo konce. Důkladné obalování všech suvenýrů do kousků oblečení a vyhazování nepotřebného – takhle jsem třeba nechala v Hong Kongu své rozpadlé tenisky :-).

Let do Taipeie utekl jako nic, a protože jsme měli na přestup dost času, přišlo konečně na řadu také psaní pohledů. Překvapilo nás, jak jsou na Taiwanu levné poštovní známky! Tohle vědět dřív, tak posíláme pohledy asi častěji a ve větším objemu :-).

Zpáteční let do Dubaje zpočátku nebyl tak klidný, jak bych si přála, takže spíš než víno a dobré jídlo, co Emirates podávali, mě uklidnila až jejich bohatá filmotéka. S Pretty Woman mi to uteklo skutečně mnohem líp :-).

V Dubaji nás zastihl krásný východ slunce. Naposledy jsme se potěšili letními teplotami, než se vrátíme do sychravého českého listopadu, a vyrazili na poslední etapu naší cesty…

A to už je konec naší pohádky. V Asii se nám strašně líbilo. A už teď víme jistě, že se tam chceme vrátit. Přestože je to tak strašně daleko. Přestože je tam kolikrát potíž domluvit se i s angličtinou. Okouzlila nás místní kultura, kuchyně, architektura i vstřícní lidé, mezi nimiž jsme coby Evropani často vzbuzovali rozruch a zájem. Každý den přinášel spoustu nových zážitků, na které budeme dlouho vzpomínat. Snad jste si prostřednictvím mých článků tenhle výlet užili spolu s námi 🙂

Připouštím, že si s líčením zbylých dní naší dovolené v Hong Kongu dávám docela na čas :-). K vyprávění už toho ale mnoho nezbývá…

Na předposlední den jsme si naplánovali výlet do bývalé portugalská kolonie Macao, která je unikátní směsicí asijské a středomořské kultury, kombinující zbrusu novou a několik staletí starou zástavbu. Dnes má Macao pověst megacentra hazardních her a hovoří se o něm coby o „čínském Las Vegas“. Od Hong Kongu je dělí asi hodina cesty vysokorychlostním trajektem.

Jízda trajektem je docela adrenalinovým zážitkem, ale pro mě osobně mnohem příjemnějším než třeba létání :-). Pokud si libujete v houpání na vlnách, určitě se vám jízda bude líbit a při zpáteční cestě vás dost možná i ukolébá ke spánku, jako se to stalo mě :-).

Pro začátek pár praktických tipů: Do Macaa je rozhodně potřeba přibalit si pas, protože před nástupem na trajekt procházíte klasickou pasovou kontrolou a stejně tak i po výstupu v Macau si jdete nejprve na imigrační pro povolení k pobytu, a to i tehdy, pokud sem jedete jen „na otočku“ jako my. V Macau mají zavedeno také své vlastní speciální platidlo, patacu, nicméně kvůli jednodennímu výletu není třeba hledat směnárnu. Hongkongské dolary zde přijímají prakticky všude.

Macao bývalou portugalskou kolonii rozhodně nezapře – 450 let portugalské nadvlády, která trvala až do roku 1999, kdy byla kolonie vrácena Číně, na vás stále dýchá na každém kroku. Architektura zde má svůj specifický ráz a při procházce historickými uličkami si chvíli opravdu připadáte jako v jihoevropském městě. V Macau jsme také poprvé za naši dovolenou viděli klasické evropské kostely. Mezi „evropskými“ památkami se však mísí i typicky asijské chrámy.

Naše putování po Macau jsme zahájili rovnou u toho nejstaršího, který zde můžete najít – chrámu A-Ma z roku 1488, který je zasvěcen bohyní moří Mazu.

Další zajímavou místní památkou po cestě do historického centra je Mandarin’s House – rozlehlý komplex se zhruba šedesáti pokoji, který pochází z roku 1869 a je krásnou ukázkou tradiční čínské architektury.

Z typické Asie zase na skok do Evropy – St. Lawrence’s church patří mezi trojici nejstarších kostelů na Macau. Původně byl postaven v polovině 17. století, jeho dnešní podoba však pochází z roku 1846.

Neméně zajímavá je i budova barokního kostela sv. Dominika ze 17. století s nádherným oltářem a trámovou střechou. Nachází se zde pokladnice církevního umění, která zahrnuje přes tři stovky katolických artefaktů, soch a obřadních předmětů, a k vidění je zcela zdarma.

Místní dominantou jsou však každopádně rozvaliny kostela sv. Pavla. Omšelá fasáda a majestátní schodiště jsou vším, co zbylo z tohoto kostela, který byl navržen italským jezuitou a postaven japonskými křesťanskými emigranty počátkem 17. století. Mnozí ho považují za největší památník křesťanství v Asii. Kostel býval součástí St. Paul’s College, která byla první univerzitou v „západním“ stylu na Dálném východě. Univerzita a kostel byly bohužel zničeny požárem roku 1835.

Po tomto okruhu historickým centrem jsme ještě vyšplhali nahoru na kopec, kde se nachází bývalá pevnost, zbudovaná na obranu Portugalci v 17. století. Později fungovala například také jako vězení, dnes zde najdete muzeum Macaa, které ale bývá v pondělky zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali. Místo toho jsme si užili hezkou vyhlídku na město, kvůli které se procházka k pevnosti rozhodně také vyplatí.

Návštěvu Macca rozhodně doporučuji protáhnout do večerních hodin, kdy na město padne tma a začnou se rozsvěcet a ožívat luxusní kasína. Ani my jsme neodolali a zkusili jsme se také do jednoho podívat a koupit si jeden hrací žeton na památku. Do hazardu jsme se ale nepouštěli :-D.

V Macau se nám moc líbilo – je to místo s úplně jinou atmosférou než Hong Kong, se spoustou památek a navíc z Hong Kongu velice dobře dopravně dostupné… No, a příště už nás čeká poslední den naší dovolené, kterým tuto rozsáhlou asijskou sérii uzavřu. Alespoň pro tentokrát. Už teď máme totiž chuť se vrátit :-).

Po dnu stráveném v srdci zalidněného Hong Kongu jsme zatoužili vrátit se na chvíli zase někam do přírody a okusit jeho klidnější stránku. Proto jsme v neděli vyrazili na největší z vnějších ostrovů Hong Kongu – Lantau.

Lantau má téměř dvojnásobnou rozlohu než ostrov Hong Kong, přesto je řídce osídlen. Najdete zde oblasti krásné nedotčené přírody – více než polovina povrchu ostrova je chráněným krajinným parkem. Lantau je zpravidla také tím prvním, co turisté z Hong Kongu vidí – nachází se zde totiž obrovské letiště.

Z centra se sem dopravíte poměrně pohodlně – nejprve na konečnou metra Tung Chung a odsud už vás vzhůru do kopců vyveze lanovka. Výhled je to opravdu překrásný – a co teprve když v dálce spatříte působivou sochu Tian Tam Buddhy, která je se svou výškou 23 metrů nejslavnější dominantou ostrova!

Naše první kroky však vedly směrem k místnímu duchovnímu útulku, klášteru Po Lin.

Na výstup schodů ke gigantické soše Buddhy jsme se pochopitelně museli posilnit. K tomuto účelu jsme vyhledali sympatickou restauraci/cukrárnu vedle kláštera, kde jsme si dali naše oblíbené sojové mléko a několik lákavě vyhlážejících zákusků s ovocem a agarovým želé.

A pak už jsme se tedy vydali zdolat tu pěknou řádku schodů, které nás dělily od Buddhy…

Na Lantau vede také řada hezkých turistických stezek, a tak jsme se po sestupu dolů rozhodli vydat ještě na krátkou procházku k „Path of wisdom“, což je cesta lemovaná dřevěnými kůly s vytesanými moudry. A na jedné z okolních opuštěných stezek se odehrál ten významný moment, kdy mě Péťa požádal o ruku. A já řekla…

…ANO :)!! Dozvěděla jsem se, na kolika dalších místech, které jsme během dovolené navštívili, to původně mělo proběhnout (pagoda Tsen nebo při západu slunce na pobřeží v Lukangu), ale z různých dovodů to krachlo (neočekávaná přítomnost Mendy či mimořádně hnusné pobřeží plné odpadků :D). A taky že zásnubní prsten byl přede mnou velmi důmyslně ukryt v brašně od foťáku :-D!

Po návratu z Lantau jsme si chvíli odpočinuli „na hotýlku“ a v podvečer zamířili na pobřeží do čtvrti Tsim Sha Tsui, odkud jsme chtěli sledovat světelnou show, která každý večer za doprovodu hudby rozsvítí mrakodrapy ostrova Hong Kong.

Několikaminutová light show je působivá a turisty přitahuje natolik, že už dlouho před jejím začátkem je pobřěží v Tsim Sha Tsui obsypáno fotoaparáty. Na druhou stranu to ale podle mě není nic, co byste si v Hong Kongu nemohli nechat ujít.

Po skončení light show jsme se rozhodli oslavit naše zasnoubení nějakou dobrou večeří. Chvilku jsme hledali a bloudili, ale nakonec jsme objevili příjemný podnik se sympatickým názvem „Relax for a while„, který se nacházel nedaleko našeho bytečku v Kowloonu. Naše „zásnubní menu“ tvořila vynikající smažená rýže s chobotnicí a ještě lepší, byť trochu pikantní polévka :). Nad večeří jsme pak plánovali naše dva zbývající dny dovolené, které měly přinést ještě spoustu zážitků… 😉

Naše první dojmy z Hong Kongu by se daly shrnout stručně: je to takový asijský Londýn :-). Bývalá britská kolonie nezapře podobnost s evropskou metropolí, od které převzala řadu typických znaků – jezdí se tu vlevo, krom typických double deckerů tu mají dokonce i dvoupatrové šaliny a celkově je systém městské hromadné dopravy velice podobný s tím londýnským. A je tu spousta lidí. Všude.

V sobotu ráno jsme se sešli s Phyllis, která nám představila svého přítele Longa, a všichni společně jsme se vydali na královskou snídani. A to slovo „královská“ je naprosto na místě – naše snídaně se totiž nesla v duchu dim sum. Dim sum je speciální kantonské „jídlo“, které se jí jako snídaně, brunch či oběd. Skládá se z mnoha různých pokrmů, o něž se mají spolustolovníci podělit, a je to společenská událost. Pochutiny z dim sum se většinou vaří v páře v malých bambusových košíčcích a nejčastěji se jedná o různé sladké či slané knedlíčky nebo závitky.

Dim sum jsme zahájili čajem, jak je zvykem, a pak už se jen slastně cpali všema těma dobrotama, které Phyllis s Longem navybírali. Mým osobním favoritem se staly sladké knedlíčky se žloutkovou náplní, ale výborné byly i krevetové „sea food balls“ nebo „klasické“ knedlíčky plněné mletým vepřovým masem.

Slušně přecpaní jsme pokračovali směrem na Exchange square. V komplexu sídlí hongkongská burza, množství různých firem a také Mezinárodní finanční centrum (IFC).

Odtud jsme se vydali double deckerem k Hong Kongské zoologické a botanické zahradě, která je otevřená veřejnosti již od roku 1864! Je to opravdu krásné a klidné místo, které by v přelidněné metropoli člověk nečekal. Žijí zde stovky druhů ptáků, z nichž některé jsem viděla poprvé v životě. Zdejší zoo patří ve světě mezi hlavní chovná centra pro záchranu ohrožených druhů. A co je moc fajn bonus – neplatí se zde vůbec žádné vstupné.

Ze zoo jsme plynule pokračovali k přilehlému Hong Kong Parku, který je jedním z nejneobvyklejších parků na světě. Byl totiž úmyslně navržen tak, aby vůbec nevypadal přírodně.

Zdaleka nejlepší zdejší atrakcí je voliéra Edwarda Youda, pojmenovaná po někdejším oblíbeném guvernérovi Hong Kongu. Obří voliéra je domovem stovek ptáků a je přesvědčivým, uměle vytvořeným tropickým pralesem. Návštěvníci tudy procházejí po dřevěných lávkách zavěšených ve výšce 10 m nad zemí a mohou pozorovat pestře zbarvené opeřence docela zblízka.

Mezitím už se nám podařilo vytrávit bohatou snídani, a tak nás Phyllis s Longem vzali do své oblíbené fast food restaurace, abychom si zase trochu nacpali pupíky, než se vydáme na procházku po čtvrti Sheung Wan, která si prý dodnes místy zachovala nádech „starého“ Hong Kongu.

V Sheung Wan, které tvoří staré čínské jádro ostrova Hong Kong, najdete spoustu tradičních uměleckých obchůdku i pouličních stánků s všelijakou veteší :-). A také jeden z nejstarších chrámu v Hong Kongu – Man Mo Temple.

Po návštěvě chrámu s námi ještě Phyllis a Long prošli přilehlý „wet market“ – typické asijské tržiště, kde se prodávají krom čerstvého masa a zeleniny také živá zvířata. Takhle navečer už ale většinou stánky i samotný trh zejí prázdnotou, což pro nás bylo možná dobře. Wet market není místem pro útlocitné povahy a pohled na hromadu živých žab nacpaných v klecích je asi něco, co si rádi odpustíte. No, ale to jsem ještě netušila, co si na nás Phyllis na završení tohoto dne přichystala :-D!

K naší cílové stanici – hot pot restauraci – jsme se tentokrát přesunuli v double decker tramvaji. Tyto vysoké, úzké tramvaje jsou jedinými dvoupatrovými tramvajemi na světě a jízda v nich je opravdu retro záležitost.

Tramvaj nás vyplivla nedaleko restaurace. Její prostory byly jedním slovem obrovské a i přesto bylo vevnitř narváno. To nás utěšilo jako záruka kvality, protože jinak to v interiéru opět nevypadalo úplně vábně :-D! S jídlem jsme ale byli moc spokojeni. Phyllis s Longem objednali klasický hot pot a ochutnali jsme opět všechno možné od zeleniny přes rybu až po…

Když Phyllis na naše lehce zděšené dotazy na wet marketu ohledně konzumace žab odvětila, že její máma je doma občas vaří a že jestli chceme, můžeme je ochutnat, myslela jsem, že si dělá srandu. Ale pak nám přinesli na talíři tohle…

O čerstvosti masa jsme pochybovat vůbec nemuseli – ještě se totiž na talíři hýbalo! Máme to dokonce i natočené na videu, protože jinak by nám to snad nikdo ani nevěřil. V první chvíli jsem si samozřejmě říkala, že žábu v žádném případě nesním. Rozhodně ne tuhle, která se přede mnou ještě zmítá v posmrtné křeči! Ale pak ji Phyllis povařila v hot potu a povzbudivě mi nabídla :-D… A tak jsem vyměkla a zkusila ji (přiznávám, že z velké části proto, abych o tom pak mohla doma vyprávět :-D). Chuťově bych ji přirovnala asi ke králíkovi a určitě bych ji neoznačila za top gastro zážitek. Jako gastro historka to však myslím nemá konkurenci :D!

Po večeři už byl čas se s Phyllis a s Longem rozloučit a poděkovat jim za to, jak báječný den nám v Hong Kongu připravili. Opět se nám potvrdilo, že poznávat cizí město s místními je prostě zábava a člověk toho mnohem víc zažije. Následující den už jsme zase měli vyrazit prozkoumávat Hong Kong na vlastní pěst. Tentokrát to ovšem bylo docela žádoucí, protože Péťa si návštěvu ostrova Lantau vyhradil pro okamžik, u kterého žádné další svědky nepotřeboval 😉

A bylo to tu! Náš poslední den na Taiwanu… Po všech těch neuvěřitelných zážitcích a krásných místech jsme měli naše putování zakončit v Lukangu. Ráno jsme si přivstali a ještě před snídaní se vydali k chrámu Longshan, který patří k největším místním zajímavostem.

Chrám byl postavený již koncem 18. století a je ukázkou taiwanského jižního chrámového stylu. Hned na první pohled se vymyká – není tak pestrý a zmodernizovaný, naopak si zachovává svůj svérázný zastaralý vzhled. Longshan tvoří rozsáhlý komplex, pokrývající 10.000 m². K nejvýraznějším zajímavostem patří přední horská brána, široké prohnuté střechy či jeden z nejhezčích štukových stropů na Taiwanu.

Čas nás ale tlačil, a tak jsme se po prohlídce chrámu vydali zpátky do hotelu, kde nás čekala naše poslední taiwanská snídaně. Nic lepšího jsme si na rozloučenou ani nemohli přát. Bohatý stůl plný oříšků, sušeného masa, pikantních rybiček a čerstvého ovoce byl poslední sladkou tečkou za našim pobytem na ostrově a shodli jsme se, že to byla zároveň naše nejlepší asijská snídaně.

Pak už nezbývalo než naložit kufry a vydat se na poslední etapu naší cesty – směr letiště v Taipei. Měli jsme štěstí, že nedaleko letiště se nacházela zároveň i pobočka naší autopůjčovny. Auto jsme tedy bez jediného škrábnutí vrátili a ještě nás odvezli i se zavazadly až k našemu terminálu. Vše jsme zvládli v dobrém čase, takže jsme se nemuseli moc stresovat, jestli nám náhodou neuletí letadlo. Nechali jsme si odbavit zavazadla a s napětím se vydali za dalším dobrodružstvím…

Let utekl přímo bleskově. Než jsem se stačila začíst do novin a sníst rozdávanou svačinku, už jsme přistávali v Hong Kongu. Na letišti, které leží na ostrově Lantau, jsme vyfasovali mapku, nechali si vysvětlit cestu do centra a pak už jen stačilo nasednout na ten správný autobus a počítat zastávky :-).

Náš airbnb byteček ležel na poměrně rušné nákupní třídě ve čtvrti Cowloon. Jeho majitelka Kelly mluvila naprosto šíleným jazykem, který se při nejlepší vůli nedal nazvat angličtinou, takže jsme se dorozumívali dost vtipně :D. Jinak jsme ale byli s našim ubytováním spokojení, takže jsme se honem převlékli a vyrazili metrem na Temple Street, kde jsme se měli setkat s Phyllis. Měli jsme trochu obavy, jestli ji po těch letech vůbec ještě poznáme, ale já ji teda poznala hned :-).

Phyllis je prostě anděl – celou dobu, kterou s námi strávila, se o nás moc hezky starala a snažila se nám ukázat co nejvíc zajímavostí, které Hong Kong nabízí. Hned první večer nás vzala na večeři do malé, ale naprosto přeplněné restaurace, kde nám představila svého kamaráda a spolužáka ze školy – Ivana. Ochutnali jsme hong kongské pivo a nad večeří, sestávající z mušlí, různé zeleniny, netypicky sladké klobásky a kuřecího masa s rýží, probrali naše dosavadní zážitky. Na stole se objevil i pověstný slepičí pařátek, ale nějak jsme na něj s Péťou neměli dost odvahy :D.

Po večeři nám Phyllis ukázala slavný noční trh na Temple street, který je označován za nejživější noční trh v Hong Kongu. Od taiwanských nočních trhů se lišil hned na první pohled. Zatímco na Taiwanu se prodávalo převážně jídlo, tento trh byl zaměřený spíš na suvenýry – oblečení, sošky, čajové soupravy nebo hračky. Usoudili jsme, že tady asi budeme před odjezdem utrácet naše zbylé dolary :D. Na Temple Street jsme taky potkali první a poslední Čechy za celou dovolenou.

Další zajímavé specifikum trhu na Temple street je ulička plná věšteckých krámků. A k našemu překvapení se tu věštci mají co ohánět – zvědavců toužících znát svůj osud je tu víc než dost. Typickým zákazníkem jsou mladé dívky, které si chodí pro svou věštbu i ve skupinkách. Hned opodál se nachází prozměnu karaoke stánky. Zpěváci se tu sice trochu přeřvávají, ale nikomu to evidentně moc nevadí :D.

Na trhu se od nás Ivan odpojil. My už jsme byli po dlouhém dni plném cestování taky celkem utahaní, ale Phyllis nám chtěla ještě ukázat svou oblíbenou cukrárnu. Na sladký já slyším vždycky a v kteroukoliv denní hodinu, takže jsme ji poslušně následovali :D. Musím vám ale říct, že to, co následovalo, byl suverénně nejhorší gastro zážitek za celou dovolenou :D! Že si v Asii zvrhle libují v želatinových kuličkách ve všem sladkém, to už jsme tak nějak vypozorovali na Taiwanu. Ovšem tekutý dezert z prášku z mořské trávy byl o dost silnějším kalibrem. Chuťově bych to přirovnala k polévce z mletého živočišného uhlí a to fakt ani moc nepřeháním :D. Ale statečně jsme to do sebe s Péťou soukali, abychom udělali Phyllis radost, protože nám chtěla dopřát něco echt asijského (a v duchu jsme jí záviděli její „evropskou“ zmrzlinu, kterou si objednala :D).

Na druhý den nás čekala další spousta zážitků s Phyllis a s jejím přítelem Longem, kteří se stali našimi průvodci, ale o tom budu vyprávět zase jindy ;-).

Od naší cesty na Taiwan uplynulo už čtvrt roku a já mám stále co vyprávět. Snad to tedy někoho z vás ještě baví číst 🙂

Ráno v Lushanu bylo krásné a slunečné. Před námi byl prakticky náš poslední den na Taiwanu – zítra už nás totiž měla čekat pouze dlouhá cesta zpět do Taipei a pak honem na letiště, odkud jsme odlétali za Phyllis do Hong Kongu. Den jsme zahájili hotelovou snídaní, kterou nám zpestřilo opětovné setkání s našimi známými z lázní :-). Požádali nás o společnou fotku, a tak na ně máme i nějakou hmatatelnou vzpomínku.

Po snídani jsme hned vyrazili na procházku po Lushanu, abychom si ho mohli prohlédnout i za denního světla. Lushan před pár lety bohužel postihlo poměrně silné zemětřesení, při kterém byla řada budov zničena. Stopy po této katastrofě jsou zde místy ještě patrné. Přesto tato vesnička, ukrytá mezi horami, stojí za pozornost. Místní atrakcí je především pramen, jehož přirozená teplota je tak vysoká, že se v něm dají uvařit vajíčka natvrdo :-D! Právě na toto místo jsme se vydali a opět jsme tam coby Evropani vzbudili nemalý rozruch.

U pramene si zrovna vařila svá vajíčka skupina taiwanských důchodkyň, které nám hned začaly nabízet, ať si dáme s nimi. Bohužel neuměly ani slovo anglicky a my na tom se znalostí jejich jazyka nebyli o nic líp. Pozvání na vajíčko jsme ale přijali a rovněž jsme bez problémů porozuměli, když babči vytáhly svoje chytré telefony, aby si se mnou udělaly selfíčko 😀

Po tomto vtipném setkání jsme se vydali zpátky do hotelu – po cestě jsme mimochodem potkali opět naše známé od snídaně 😀 – abychom vyrazili za dalším dobrodružstvím. Péťa byl zklamaný, že jsme za tu dobu, co jsme na Taiwanu, ještě neviděli žádné divoké opice. Občas jsme sice zavítali do míst, kde se běžně vyskytují, ale neměli jsme štěstí. Já osobně jsem předpokládala, že už se nám to ani nepodaří – opičky totiž podle všeho bývají aktivní spíše po ránu a my se do formozské přírodní rezervace makaků v Ershui vydávali až k poledni.

Park má rozlohu 94 ha a pokrývá svahy Songboského hřebenu. Jsou zde dobře zachovalé lesy středních výšek, které jsou oblíbené mezi makaky formozskými, výhradně ostrovním opičím druhem. V přilehlém městečku najdete turistické centrum, kde vám velmi ochotně poradí vhodnou trasu a přesně vysvětlí, jak se do rezervace dostanete. My jsme se do městečka vydali také s cílem koupit si tam nějakou svačinku. Ershui nás naprosto nadchlo. Vzhledem k tomu, že se jedná o méně provařenou turistickou oblast, všechno je tu velmi levné. A tak jsme tu zcela neplánovaně pořídili roztomilý čajový set, který nás v přepočtu vyšel asi na tři stovky a ještě jsme místním připravili zajímavé povyražení – Evropani přijeli :D! Nakoupili jsme si taky svačinku na cestu – lákavé „dragon fruit“, které jsme za náš pobyt na Taiwanu ještě nestihli vyzkoušet.

Naše cesta za opičkama ovšem začala docela nepředvídatelným problémem. Sotva jsme zaparkovali auto a vydali se směrem, který nám doporučili v turistickém centru, Péťa si všiml, že se nám vybil foťák! Byl z toho dost nešťastný a přemítal co budeme dělat – a v ten samý moment jsem si všimla, že se na chodníku jen několik metrů od nás objevila opička! Byla jsem z toho úplně v šoku. Vždyť jsme sotva přijeli – přece nemůžeme mít tak obrovské štěstí… Ale ukázalo se, že můžeme, protože během několika vteřin opičku obklopila tlupa asi dvaceti dalších makaků. A všichni se po chodníku blížili směrem k nám!!

Byla to neuvěřitelná podívaná. Dvě opice se zastavily přímo u nás a začaly si navzájem vybírat blechy :-D. Krom dospělých makaků, kteří dosahují velikosti menšího psa, jsme viděli taky několik malých opičích miminek.

Já měla zpočátku hrůzu v očích a skoro jsem ani nedýchala. Je to přece jen dost odlišný zážitek, když člověk vidí opici v zoo a pak ve volné přírodě. A taky jsem se bála, že se na mě opice vrhnou, protože jsem v ruce svírala sáček s naší svačinou :D! Ale makakové se tvářili, jako bychom tam ani nebyli. Nezaujatě prošli kolem nás a po chvíli zmizeli v lese.

My jsme pak pokračovali po stezce nahoru až k chrámu a celou cestu jsme vstřebávali ten neuvěřitelný zážitek. Také jsme neustále byli v pozoru, když něco zapraskalo ve větvích, jestli se makakové náhodou nevracejí. Říkali jsme si ale, že to už by byla opravdu veliká náhoda.

Na zpáteční cestě k autu jsme ale na opice narazili znovu! Tentokrát nebyly přímo na pěšině, ale bavily se hopsáním ve větvích nad námi. Pro jistotu jsme si kryli hlavy, to kdyby na nás chtěly něco hodit nebo vypustit :-D. Podařilo se nám na mobil natočit i nějaká videa.

Když nám opičky definitivně zmizely v džungli, vydali jsme se i my na naši poslední štaci, do města Lukang, které se stalo naší finální zastávkou na Taiwanu. Do centra jsme dorazili až po západu slunce, takže už jsme sebrali síly jen na nalezení hotelu a večeři v malé hot pot restauraci. Zbytek večera jsme strávili systematickým balením kufrů. Zatímco při letu s Emirates jsme měli velmi benevolentní váhový limit, na cestu do Hong Kongu jsme se potřebovali připravit a věci rovnoměrně rozložit. Navíc už jsme tou dobou měli nakoupeno i hodně suvenýrů. Nakonec jsme to ale všechno zvládli a na ráno si nastavili budíček – to abychom z Lukangu také ještě něco málo užili.

Náš poslední den s Mendy jsme zahájili hned po snídani návštěvou domorodé vesničky kmene Thao, původního obyvatelstva oblasti kolem Sun Moon Lake.

Po cestě jsme se bavili pozorováním tropických stromů, na kterých rostly pravé nefalšované banány nebo plody papáji. Poprvé v životě jsem taky viděla, jak vypadá bavlník. Nejhojněji využívanou plodinou na ostrově je však… betel :-D.

Žvýkání této drogy patří k oblíbeným kratochvílím místního obyvatelstva. Nejedná se o halucinogen, spíše o stimulant. Alkaloid arekolin obsažený v ořechu má snižovat pocit únavy a navozovat dobrou náladu. Člověka, který holduje betelu, poznáte na první pohled podle zčernalých zubů, na kterých žvýkání betele zanechává své stopy. Vzhledem k tomu, že mě ještě úplně neopustila alishanská závrať, ráda jsem si tento zážitek nechala ujít. Péťa však chtěl betel vyzkoušet, a tak mu Mendy vyjednala u stánku (ano, prodává se to normálně na ulici :-D) jeden vzorek na ochutnávku :D. Dojmy? Pálení v krku a pocit lehké opilosti. Nic vzrušujícího, takže jsme chvíli čekali, než Péťa „vystřízliví“ a mezitím procházeli několik obchůdků se suvenýry.

Protože jsme stále měli pocit, že si musíme z Taiwanu odvést hodně čaje, zamířili jsme neomylně do sympatické čajového krámku, kde nám Mendy domluvila čajovou degustaci :-). Příprava čaje je hotová věda! První výluh se vylévá a pije se až ten druhý – to vše samozřejmě z malinkatých šálků jako v našich čajovnách.

Majitelé obchodu byli ohromně milí – poprosili nás o společnou fotku a na památku jsme od nich dostali malý dřevěný přívěšek ve tvaru Taiwanu. S novými zážitky a balíčkem čaje jsme se vydali na naši poslední zastávku u Jezera Slunce a Měsíce…

Pagodu Tsen nechal postavit Čankajšek na počest své matky. Je to místo s překrásnou vyhlídkou na celé jezero, kvůli které se sice musíte vydrápat na kopec a poté ještě vystoupat spoustu schodů, ale stojí to zato. Mendy jsme však museli chvíli přemlouvat – hrozně se bojí výšek :-).

Do městečka Puli, kde jsme se s Mendy měli rozloučit, jsme dorazili někdy odpoledne a bylo mi zrovna hrozně a nedefinovatelně špatně. Tak jsme si tam jen koupili něco malého k jídlu a já čokoládové tyčinky, abych nezkolabovala, a pokračovali rovnou do naší poslední společné zastávky – nedalekého kláštera Chung Tai Chan.

Tento chrám se 43 patry je jedna z nejpodivnějších staveb na Taiwanu. Přirovnáván je často ke kombinaci kachlové mešity a kosmické lodi :-). Jedná se o světové centrum buddhistického akademického výzkumu, kultury a umění. Otevřen byl v roce 2001 a navržen architektem CY Lee – autorem Taipei 101. Získal mnohá ocenění za osvětlení a design. Na všechnu práci, od vstupních dveří s obrovskými dřevěnými strážci po 18 nádherných lohanských reliéfů, byli najati jen nejlepší umělci a na stavbu chrámu byly použity prvotřídní materiály. Je to opravdu něco úplně jiného, než všechny ostatní chrámy, které jsme na Taiwanu viděli, ale musím přiznat, že mně se ta stará tradiční architektura líbí prostě mnohem víc 🙂

Než jsme si stihli vše prohlédnout, venku už se mezitím setmělo, a byl nejvyšší čas rozloučit se s Mendy a zavést ji na autobus do Puli. Mendy nám byla opravdu neocenitelným průvodcem a překladatelem. Bez ní bychom spoustu věcí vůbec nezažili! Bylo nám líto, že se zase na dlouhou dobu loučíme, ale zároveň jsme se těšili, jak si dnes místo low-costových ubytování, které nám Mendy vybírala, dopřejeme zase něco lepšího. A že jsme se teda ještě měli na co těšit!

O Taiwanu je známo, že na jeho malé ploše vyvěrá obrovské množství horkých pramenů. Doteď jsme se jim úspěšně „vyhýbali“, ale nyní už nám zbývaly pouhé dva dny a abychom opustili Taiwan a nenavštívili žádné „hot springs“, to prostě nepřicházelo v úvahu. Péťa vygůglil nedaleké městečko Lushan, ležící v horách. Čekala nás tedy opět asi hodinová cesta v serpentinách, což v kombinaci s mou celodenní nevolností nevypadalo zrovna jako předzvěst relaxačního večera.

Ovšem jakmile jsem uviděla ten krásný pokoj v krásném hotelu, který pro nás Péťa našel, nevěřili byste, jak se mi z ničeho nic udělalo úplně dobře :-D! Hotýlek ležel u řeky hned na kraji vesnice a byl opravdu za hubičku – se snídaní a se vstupem do lázní v ceně. Takže jsme si jen z auta honem vytáhli plavky a běželi vyzkoušet tu hlavní místní atrakci. Lázně byly dvoupatrové – v horní části byly různé masážní trysky a lehátka a v dolní několik bazénků s různou teplotou vody. Některé byly tedy až moc horké – a že to říkám zrovna já, které žádná voda není dost teplá :-D! Navíc bylo báječné, že ačkoliv byly bazény shora kryté, terasa byla otevřené, takže jsme byli na čerstvém horském vzduchu. Po všech těch vyčerpávajících dnech věčně na cestách to byl hotový balzám na tělo i na duši. No co vám budu povídat – je mnoho pravdy na tom, že bez návštěvy hot springs se z Taiwanu nesmí odjet :-).

Lushan byl pro nás mimořádný i v tom, jak tam byli všichni přátelští a komunikativní. Jen za ty dvě hodinky v bazénu jsme si popovídali se spoustou lidí – mě oslovily třeba roztomilé důchodkyně z Hong Kongu, které se zvědavě vyptávaly na Českou republiku (jedna z nich byla dokonce v Praze). Skamarádili jsme se tam taky se dvěma Taiwanci, kterým jsme vyprávěli o našem cestování po ostrově a při odchodu nás lákali do baru na skleničku :-D.

Lushan byl zkrátka báječná tečka za celým dnem. A to jsme ještě vůbec netušili, že den následující tohle všecko ještě stokrát trumfne :-)!

Zažili jsme na Taiwanu už i lepší probuzení – dneska nám budík zvonil asi o půl páté ráno… Ale když jste v Alishanu, přivstat si na východ slunce je zde prostě povinností. A jak se brzy ukázalo, nebyli jsme zdaleka jediní, kdo si na dnešní ráno nařídil budík. Na nádraží hotové davové šílenství! Na místo, odkud je možné východ slunce pozorovat, je samozřejmě možné dojít i pěšky, ale to by znamenalo posunout budík minimálně o další hodinu dopředu – a tak většina turistů využívá úzkokolejku. Většinou vypravují takhle brzo jenom jeden vlak, ale že nás bylo tolik, nakonec jely vlaky dva – což bylo naše jediné štěstí, protože do toho prvního jsme se taktak nevlezli!

Na místo jsme ještě v polospánku dorazili asi za 25 minut. To už se začalo pomalu rozednívat. Teď ještě rychle najít volné místo pro stativ a pak už nezbývalo, než čekat, až za vrcholem Chushanu začnou vylézat první sluneční paprsky.

Před východem slunce byla opravdu strašná zima, a to jsem na sobě měla veškeré své nejteplejší oblečení (celkem asi 5 vrstev včetně softshellové bundy). Jakmile se sluníčko vyhouplo nahoru a všechno zalilo svými paprsky, bylo to, jako by vás někdo zabalil do huňaté deky – tak moc se najednou příroda proměnila.

A když jsme zjistili, že tady nahoře prodávají horkou čokoládu, bylo ještě líp :-). Čekala nás ovšem ještě asi hodinová cesta chladným lesem zpátky do turistického centra.

Naší další zastávkou se mělo stát Jezero Slunce a Měsíce. Jedná se o největší sladkovodní jezero na Taiwanu, ležící ve výšce 762 m, které nabízí jedny z nejhezčích přírodních pohledů.

Už jen cesta k němu byla mimořádným zážitkem. Jakmile jsme začali zase klesat z hor Alishanu o něco níž, otevíraly se nám nádherné výhledy na hluboká údolí a čajové plantáže. Čas od času jsme vždycky zastavili na nějaké pěkné vyhlídce, abychom si mohli tu nádhernou krajinu vychutnat i jinak, než jen přes sklo auta.

Při jedné takové zastávce u malé rodinné výrobny čaje jsme se setkali s místními „aboriginals“ – domorodci. Rozeznáte je na první pohled – nemají tak výrazné asijské rysy, naopak trochu připomínají americké indiány. Mendy se s nimi hned dala do řeči. Napadlo nás, že bychom si od nich mohli koupit nějaký čaj – bohužel ale nebyl zrovna čas sklizně (sklízí se dvakrát do roka) a zásoby z předchozí sklizně už měli vyprodané. Naprosto nás ale dojali, když donesli z domu svůj vlastní načatý balíček s tím, že to je poslední vzorek jejich čaje, který nám dnes můžou nabídnout. Jako poděkování jsme jim dali aspoň pohlednici Brna a lázeňské oplatky, kterých jsme si pro tato „náhodná setkání“ doma v ČR prozřetelně nakoupili do zásoby. Tenhle červený balíček byl jeden z nejcennějších suvenýrů, které jsme si z Taiwanu přivezli. Jeho skutečnou hodnotu jsme odhalili až doma, když jsme si ho poprvé připravili – je skutečně vynikající!

Po tomto zajímavém intermezzu, které bychom nebýt Mendy, která nám dělala překladatelku, určitě nezažili, jsme pokračovali dál k Jezeru Slunce a Měsíce. Kolem jezera je celá řada zajímavých památek a turistických stezek. My jsme zaparkovali u přístaviště Shueishe, kde byla velká šance, že najdeme něco dobrého k jídlu – po cestě už nám totiž pěkně vytrávilo. Asi jsem se o tom během svého vyprávění ještě nezmiňovala, ale stolování v Asii se od toho, které známe my, docela zásadně liší. Zatímco u nás si každý objedná své vlastní jídlo, tady je zvykem objednat chodů hned několik a v menším množství, o něž se pak strávníci podělí. Při tom všem nám ale většinou nehrozilo, že bychom se přejedli k prasknutí. Už asi chápu, proč jsou Asiaté tak hubení 😀

Po obědě jsme se vypravili na procházku po břehu jezera, která se brzy změnila ve stezku odvahy. To když jsem se rozhlédla kolem sebe a zjistila, jaké krásné osminohé poklady úctyhodné velikosti zdejší bujná vegetace skrývá…

Navečer jsme se přemístili k chrámu Wenwu, který se dominantně tyčí nad jezerem. Než jsme si ho pořádně prohlédli, už se setmělo a byl nejvyšší čas najít si nějakou střechu nad hlavou. Příjemný hotýlek jsme nakonec objevili nedaleko domorodé vesničky Ita Thao. Měli jsme to od něj navíc blízko na noční trh :-).

Na večeři jsme si zašli do malé restaurace, kde nás opět čekaly pořádné gastro-orgie. Dodneška vlastně pořádně nevím, co jsme to tam jedli, ale bylo to prostě božské :-D. Mendy říkala, že je to něco na způsob zvěřiny. Vyzkoušeli jsme taky nějakou rybu, kterou nám servírovali přímo v hrnci, a poprvé jsme se tu setkali s „bambusovou rýží“, která se skutečně vaří a podává v bambusu.

Po večeři už byla většina pouličních obchůdků zavřená, a tak jsme se vydali zpátky do hotelu a na kutě. Čekal nás poslední den s Mendy a dlouho očekávaná návštěva termálních pramenů. Náš pobyt na Taiwanu se začínal pomalu, ale jistě krátit…

Ráno v Xinjingu nás čekalo překvapení – Mendy dorazila na naši smluvenou společnou snídani i se sbaleným batohem :-D! Zbývalo jí ještě několik dnů dovolené, a tak nás mohla doprovodit na naší cestě až do Puli, odkud se pak chtěla vrátit do Taipei, kde pracuje v divadle. Vyrazili jsme tedy nejprve trochu se posilnit. Xinjing je menší město, o které turista (natož Evropan) asi běžně nezakopne, takže jsme tu právem způsobili menší pozdvižení :-D. Mendy nás vzala do své oblíbené snídaňové restaurace, kde jsme si dali čaj se sójovým mlékem (které jsem si na Taiwanu opravdu zamilovala), vajíčka a další druh plněných knedlíčků. Personál z nás byl docela paf a na cestu nám ještě vnutili polívku a požádali o společné foto. Prostě sranda :D!

Po snídani jsme vyrazili na cestu do národní krajinné oblasti Alishan. Čekalo nás opět stoupání do hor a silnice plná serpentin. Z výchozí nadmořské výšky 300 m malebná krajina o rozloze 327 km² rychle vystoupá do výšek přes 2600 m! Nebylo divu, že se nám během dne postupně všem udělalo špatně – to převýšení sice není tak dramatické, ale zato k němu dojde dost prudce. Obrovská rozdílnost klimatu, půdy a krajiny zde umožňuje pěstování čehokoliv od wasabi až po vysokohorský čaj oolong, který prý patří k nejlepším na světě.

Kolem poledne jsme dorazili do cíle naší cesty – lesní rezervace Alishan. Vysokohorské středisko Alishan je předním turistickým tahákem už od 20. let minulého století. K místním raritám patří třeba kouzelná úzkokolejná železnice, ale také překrásné východy a západy slunce a úkaz, kterému se říká „moře mraků“. O tom ale později.

Vzhledem k tomu, že Péťovi s Mendy bylo po cestě celkem špatně, oběd jsme pořešili jen lehkým snackem v místním Family Marketu. V turistickém centru jsme si nechali poradit trasu, převlékli se do teplejšího oblečení, protože na teplotě vzduchu bylo znát, že rána a večery tu budou pěkně chladné, a rovnou vyrazili na železniční stanici.

Alishanský lesní vlak se pohybuje po úzkokolejné trati, na které je použit jedinečný systém serpentin, který umožňuje zdolat svahy, které jsou normálně pro vlaky příliš prudké.

Úzkokolejkou jsme se tedy vypravili na asi 20 minut vzdálenou Stezku obrovských stromů. Na této túře můžete obdivovat kouzelné majestátní cypřiše, z nichž spousta je stará více než 2000 let!! Uniknout na chvíli z věčně přelidněných asijských ulic do ticha a zeleně lesa je to nejlepší, co můžete tady v Alishanu udělat.

Přestože túra nebyla nijak náročná, k večeru dolehla „vysokohorská“ nemoc i na mě. To už jsme naštěstí byli skoro v cíli cesty a v záři zapadajícího slunce jsme uviděli „moře mraků“ – nepopsatelný fascinující úkaz, pro který stálo zato dojet až sem!

Po návratu do turistického střediska jsme se nejprve vydali hledat hotel, kde dnes přenocujeme, a vzápětí i nějakou příjemnou restauraci. Tady jsme objevili naši novou gastro-závislost: maličké říční krevetky, které se nemusí loupat. Ty jsme si pak nakoupili i jako suvenýry domů do ČR. Vyzkoušeli jsme tu také rybu ve sladkokyselé omáčce nebo třeba mořskou trávu.

A po večeři rovnou do postele! To abychom na druhý den nezaspali to, za čím do Alishanu přijíždí turisté z celého světa – překrásný východ slunce nad vrcholem Chushanu.

Od našeho návratu z Asie uplynuly už dva měsíce a já jsem s našim vyprávěním teprve někde v polovině, ostudné… Naposledy jsem skončila naši cestu v Tainanu, kde nás čekalo setkání s Mendy a s její mladší sestrou Luffy. Bylo hodně osvěžující setkat se zase po nějaké době s někým, kdo ovládá místní jazyk 😀

Tainan je bývalé hlavní město ostrova a také nejstarší město na Taiwanu, kde stále vzkvétá tradiční kultura. Nachází se zde řada krásných starých chrámů a památek z dob, kdy byla tato oblast kolonizována Holanďany. A říká se, že i zdejší kuchyně je hodně specifická a odlišná od zbytku ostrova.

Hned po snídani jsme se tedy vydali k nedalekému nádraží, kde jsme měli sraz s Mendy a Luffy. Jejich rodina nežije přímo v Tainanu, ale v menším městečku vzdáleném asi hodinu cesty. Mendy přiletěla na Taiwan teprve před pár dny – do té doby byla na návštěvě u svého přítele Juliena v Paříži. Teprve od ní jsme se dozvěděli o tom, co se děje v Evropě, když na naši otázku, jak bylo ve Francii, Mendy odpověděla: „Vy jste asi nečetli noviny, že?“ V době útoků byl prý Julien dokonce na fotbalovém stadioně, který byl jedním z cílů sebevražedných atentátníků, naštěstí se mu nic nestalo…

Naše první společné kroky vedly do Národního muzea taiwanské literatury, které nám doporučila Luffy. Toto muzeum zdůrazňuje rozkvět taiwanské literatury od dob předchanských domorodců až do moderní doby a – jak nám ostatně potvrdil i náš průvodce od Lonely Planet – je velmi nezajímavé :-). Brzy jsme tedy pokračovali dále, do Konfuciova chrámu. Konfuciánské chrámy většinou vyzařují klid, vznešenost a důstojnou krásu tradiční čínské kultury a ani tento chrám (první svého druhu na Taiwanu) není výjimkou.

Další naší zastávkou se staly věže staré pevnosti Chihkan. Od té doby, co roku 1653 Holanďané položili základní kámen, přečkaly věže Chihkan mnoho vládců – dynastie Ming a Čching, Japonce i Kuomintang. V té době moře dosahovalo až k vnějším zdem pevnosti. Věže jsou obklopeny hezkým parčíkem s rybníkem plným zlatých rybek a zdejší zajímavostí jsou také kamenné želvy z období dynastie Čching.

Další chrám, který jsme navštívili, byl zasvěcen (pro změnu 🙂 bohyni Ma-cu. Tento rušný chrám kdysi sloužil jako palác pro posledního krále dynastie Ming. Těsně před královou smrtí byl podle jeho posledního přání palác přetvořen na chrám bohyně Ma-cu, jejíž socha, kterou zde můžete spatřit, je stará 300 let!

Tainan má prakticky dvě hlavní centra – to první jsme právě prošli, takže jsme se rozhodli vrátit se do hotelu pro auto a přemístit se k pobřeží do západního centra Taiwanu, které nese název Anping. Když Holanďané založili na Taiwanu svou kolonii, postavili první pevnost a komerční centrum právě zde.

A protože byl právě čas oběda, nechali jsme se holkama zavést na něco dobrého k snědku. Zakotvili jsme v příjemné a přeplněné restauraci, kde následovaly již tradiční hody: polévka s rybíma knedlíčkama, krevetové závitky a naše další gastro premiéra: ústřice O:-)!

Po dobrém obědě jsme opět pokračovali po památkách. Také Anping má svůj chrám zasvěcený bohyni Ma-cu – tento chrám je jedním z mnoha, o kterých se tvrdí, že jsou nejstarší na Taiwanu.

Jeho interiér je propracovaněji zdobený než interiéry většiny chrámů v centru Tainanu. Najdete tu bohatou výzdobu a hluboký ozdobný strop nad hlavní svatyní.

Nedaleko chrámu stojí také pevnost Anping, která byla v držení Holanďanů až do jejich kapitulace v roce 1661. Z velké části byla přestavěna, ale stále jde o velmi působivé místo. Malé muzeum ukazuje nejvýznamnější okamžiky z historie holandské okupace Taiwanu.

Zbytek odpoledne jsme strávili touláním starými uličkami Anpingu – vpravo od vchodu do pevnosti se totiž nachází jedny z nejstarších ulic na Taiwanu. Ty nejstarší domy poznáte podle kamenných lvích masek s meči přes tlamu, které kdysi měly za úkol chránit domy před ďábly.

Ochutnali jsme různé dobroty z pouličních stánků od zmrzliny ve tvaru vajíčka přes ústřicové chipsy a navečer jsme se autem přemístili do Xinjingu – Mendyina rodného města, kde nám zarezervovala hotel. Ještě než jsme si popřáli dobrou noc, holky nás vzaly na tradiční sushi do zdejší restaurace. To aby těch gastro zážitků pro dnešek nebylo málo :)!

Na druhý den jsme se s Mendy ještě domluvili na společnou snídani a dál se měla naše cesta ubírat opět do hor – do oblasti Alishan proslulé pěstováním čaje a překrásnými východy slunce.