Do této klasiky vánočního cukroví jsem se poprvé pustila už loni, ale nějak se mi vůbec nepovedlo těsto, špatně se s ním pracovalo a byl to boj. Přestože chuťově byly nakonec rohlíčky výborné, letos jsem se rozhodla vyzkoušet jiný recept (podle OnaDnes). Těsto jsem zpracovávala ručně a byla to naprostá pohoda – bylo krásně vláčné, vůbec se netrhalo, nedrobilo, za chviličku bylo hotovo a napečeno. Tímto tedy povyšuju tento recept na náš rodinný a příští rok se ho rozhodně budu držet zas 🙂
Na cca 2,5 plechu budete potřebovat:
280g hladké mouky 40g cukru moučka 210g másla 2 žloutky 100g mletých loupaných mandlí trochu kůry z bio citronu 1 vanilkový lusk, případně trochu vanilkového aroma
Na obalení:
100g moučkového cukru 2 sáčky vanilkového cukru
Na vále nebo v míse zpracujeme mouku s moučkovým cukrem, nakrájeným máslem, žloutky, mletými mandlemi, trochou najemno nastrouhané kůry a vyškrabanou dření z vanilkového lusku, až nám vznikne hladké těsto. Z těsta vytvarujeme kouli, tu zabalíme do potravinářské folie a necháme minimálně hodinu odpočinou a ztuhnout v chladu (já nechala 2 dny). Potom z kousků těsta děláme malé kuličky, postupně vyválíme mezi dlaněmi na válečky a ty stočíme do tvaru rohlíčků. Klademe na plech vyložený pečicím papírem a pečeme v troubě předehřáté na 170°C, dokud špičky nezrůžoví (trvá to asi 8 minut, ale hlídejte to). Upečené rohlíčky sklepneme z plechu na pracovní plochu, necháme pár minut zchladnout a ještě teplé obalujeme v cukru.
A teď už můžou svátky začít. Tak veselé Vánoce :-)!!!
Červená řepa je v kuchyni většinou taková opomíjená surovina, u nás doma se ale těší veliké oblibě. Obzvlášť pokud z ní připravím polévku, nadšení nezná mezí 🙂 Tentokrát jsem opět zalovila ve studnici svých oblíbených receptů – na blogu Milluji – a rozhodla se pro změnu vyzkoušet z červené řepy karbenátky. A výsledek? Jen se po nich zaprášilo :-D!
Řepu nahrubo nastrouháme, rozdrobíme k ní fetu, prolisujeme česnek, přidáme nadrobno nakrájenou cibulku, vejce, mouku, nasekanou petrželku, dochutíme solí a pepřem a promícháme. V pánvi rozehřejeme olej a na mírném stupni smažíme z obou stran menší karbenátky. Jako přílohu jsem připravila hranolky, k tomu trochu majonézy smíchané s bílým jogurtem, a bylo to naprosto top 🙂
Další do sbírky mých aktuálně oblíbených receptů a asi už nikoho nepřekvapí, že je opět podle Milluji – mám pocit, že poslední dobou už skoro podle nikoho jiného nevařím 🙂 Tenhle recept má skvělý asijský vibe a moc nám chutnal. Potřebovat budete:
Na marinádu si smícháme med, ocet, miso, sójovou omáčku, prolisovaný česnek a zázvor. Filety osolíme z obou stran a marinujeme alespoň půl hodiny. Mezitím si dáme vařit rýži a brokolici si připravíme na páře. V pánvi si rozehřejeme ghí a marinované filety na něm opékáme z obou stran maximálně 3-4 minuty. V průběhu je můžeme stále polévat marinádou. Servírujeme s rýži a brokolicí, zasypané sezamovými semínky a microgreens.
Tento recept u Olíka sklidil tak nečekaný ohlas, že si ho sem rozhodně musím uložit. O. obecně dýni moc nemusí, snese ji leda tak zavařenou nasladko nebo rozmixovanou v polévce, což coby milovník podzimní zeleniny těžce nesu :-). Tento recept podle mého oblíbeného blogu Milluji je však totální game changer, který způsobil, že si dokonce dvakrát přidal!
600g dýně Hokkaido
1 cibule
1 stroužek česneku
1 lžíce olivového oleje
500g bramborových noků
180g vege nudliček Pan Hrášek
200ml krémové smetany do omáček
200-300ml zeleninového vývaru
50g parmezánu
Dýni omyjeme, rozkrojíme, vydlabeme semínka a nakrájíme na menší kousky, které přendáme do zapékací mísy. Přidáme očištěnou a pokrájenou cibuli a stroužek česneku, osolíme, zakápneme olivovým olejem a dáme péct do trouby rozpálené na 180°C na cca 20 minut. Upečenou zeleninu poté rozmixujeme s vývarem a smetanou. Vývar přidáváme postupně až do požadované konzistence omáčky. Do zapékací mísy nyní nasypeme noky a vege nudličky a zalijeme dýňovou omáčkou. Navrch posypeme nastrouhaným parmezánem. Zapékáme v troubě cca 30 minut, na posledních 5 minut můžeme zvýšit teplotu na 220°C.
Koukám, že už se tady na blogu pěkně dlouho nevařilo! Poslední dobou moc nestíhám zaznamenávat, ale pár nových receptů, které jsme si doma oblíbili a zařadili je do našeho stálého repertoáru, se mi nastřádalo, tak vás tu s nimi budu asi postupně oblažovat O:-) Prvním z nich, které si tu chci uložit, je tenhle top recept na luxusní (nejen) snídaňové lívance podle blogu Milluji. Od lívanců mě většinou vždy odrazovala zdlouhavá příprava, zcela v nepoměru k tomu, jak rychle se vždy sní. Tento recept je ale vskutku bleskurychlý!
V jedné míse si smícháme sypké ingredience – mouku, sůl, cukr, vanilku, kypřící prášek a jedlou sodu. Ve druhé si smícháme ty tekuté – jogurt, kefír, mléko, máslo a vejce. Poté přidáme tekuté ingredience do mísy k těm sypkým. Vše promícháme metličkou a nakonec přidáme ještě citronovou kůru a borůvky. Lívance smažíme nasucho na nepřilnavé pánvi (loni jsem dostala k Vánocům nerezovou a od té doby na ni nedám dopustit, je to opravdu ta nejlepší pánev na světě!) z obou stran. Podávat můžeme s tvarohem, jogurtem, čekankovým sirupem i čerstvým ovocem.
Tenhle podzim nám tedy skrze různé nemoci a rýmičky dal docela zabrat. Knih, které mi zpříjemňovaly odpočinek v posteli (pokud se zrovna zadařilo) nebo cesty do práce (když jsem zrovna nemusela trčet na home officu nebo doma s marodem), se ale opět sešlo celkem dost, tak nechť slouží jako fajn inspirace všem, kteří zrovna taky bojují s bacily a hledají nějaké lehké rozptýlení 🙂
Ladislav Zibura – Prázdniny v Česku
Láďa Zibura nikdy nezklame a ani tomuto vyprávění o cestování po českých luzích a hájích, které podniknul za časů covidových restrikcí, nechybí nic z toho, co mám na jeho textech ráda – vtip, poučení, trocha dobrodružství (třeba při přespávání na „strašidelném“ hradě) i půvabné ilustrace.
Radka Třeštíková – Kde jsi, když nejsi
Zvláštní kniha, kterou předcházela její bulvární pověst, je netypická už přeházeným pořadím kapitol, což na začátku, než si zapamatujete všechny postavy a pochopíte, kdo je kdo, do příběhu vnáší celkem zmatek. Cítím v tom určitou snahu o originalitu, ale nevím, jestli to knize spíš neškodí než naopak. Co se týče příběhu o matce od rodiny, poblázněné o dost mladším chuligánem… přestože jsem hlavní postavě v mnohém rozuměla, nepřišlo mi její chování absolutně uvěřitelné a dost mě drásalo přihlížet jejímu osudu, který podle mě měla vzít do svých rukou úplně jiným způsobem. To by pak ale asi nebylo o čem psát, že. Nevím, no – fanynka Radky Třeštíkové ze mne asi nebude.
Petra Dvořáková – Dědina
Dědina mě naopak bavila moc. Pokud od toho nečekáte nějakou závratnou pointu, ale pouze věrohodné vykreslení života na dědině včetně jeho četných nešvarů tak, jak to zažila sama autorka knihy, určitě nebudete zklamaní.
Åsne Seierstad – Jeden z nás (Příběh o Norsku)
Pokud bych měla vybrat z nakladatelství Absynt jedinou knihu, kterou bych vám doporučila k přečtení, byla by to tato. Tématem knihy je teroristický útok pravicového extremisty Anderse Breivika v Osle a na norském ostrově Utøya, autorka jde ale skutečně do hloubky a čtenáře seznamuje i s politickou historií Norska a celkovým kontextem útoku. Kniha se skládá z mnoha linií, které mají jedno smutné vyústění. Sledujeme tak životní příběhy několika obětí i přeživších a okolnosti, které je přivedly v nesprávnou chvíli na nesprávné místo – tedy do tábora mladých socialistů na ostrov Utøya. Velmi zevrubně se autorka věnuje útočníkovu dětství a dospívání, kde je jasně vidět, v co může vyústit labilní rodinné zázemí a role celoživotního outsidera, a že se to může stát opravdu kdekoliv. S postupem času, kdy autorka popisuje Breivikovo plánování útoku a přípravy na něj, napětí v knize graduje až na pomyslnou hranici snesitelnosti a přestože čtenář samozřejmě ví, k jaké události kniha směřuje, do poslední chvíle doufá, že to nějakým zázrakem dopadne jinak. Není to lehké čtení. Obzvlášť ne po tom, co se před necelým rokem odehrálo na pražské filozofické fakultě. Přesto je Jeden z nás v lecčem oči otevírající kniha. Důležitý a široce pojatý rozbor toho, co se v Norsku v roce 2011 odehrálo, co tomu předcházelo i co následovalo. Autorka odvedla naprosto precizní novinářskou práci, kniha je velmi obsáhlá a přesto v ní není ani slovo navíc. Pokud téma unesete, velmi doporučuji k přečtení.
Martina Viktorie Kopecká – Zpověď farářky
A ještě jedna kniha, tentokrát velmi neprávem vláčená bulvárem, přestože na ní vlastně nic skandálního není a celé je to trochu nafouknutá bublina. Naopak, Zpověď farářky je příjemné a hluboké čtení, které se týká nejen teologických témat a práce farářky se vším tím pozitivním, ale i negativním, co obnáší, ale dotkne se také témat jako je ženskost či osobní selhání.
Meik Wiking – Hygge domov
Hygge domov je taková veskrze zbytečná publikace, která je ale graficky tak krásná, že stojí za to si ji přečíst – zalézt si s ní do křesla, zachumlat se do deky, zapálit svíčku a popíjet u toho kakao :-D. Doma ji mít ale myslím nepotřebujete a hygge si určitě také vyrobíte i bez ní.
Faith Hoganová – Dámský klub půlnočního plavání
A toto bylo moc hezké čtení, takové literární pohlazení 🙂 Příběh tří žen, z nichž každá se svým způsobem ocitá na životní křižovatce, a které spojuje rituál půlnočního plavání v chladném moři omývajícím břehy Irska. Už jen divoká irská příroda, do níž je příběh Jo, Elizabeth a Lucy umístěn, vytváří polovinu okouzlující atmosféry. Autorka píše s lehkostí a přestože je příběh o neveselých věcech, netlačí na pilu, nesnaží se ze čtenáře ždímat emoce, což velmi oceňuji. Až na ten lehce nepravděpodobný a přesto předvídatelný závěr, kde přece jen nějaké to klišé přijde, což mě malinko mrzí. I tak se mi ale Dámský klub půlnočníhoplavání moc líbil a ráda si od autorky přečtu i něco dalšího.
Ladislav Zibura – Všechny cesty vedou do Santiaga
Camino je jednoduše plné protikladů. V něčem skvělé a v něčem pěkně otravné. Přesně jako život. A během putování můžete pozorovat, jak k téhle výzvě přistupují lidé kolem vás. Někdo jenom remcá a někdo se pořád směje. Cesta je přitom pro každého stejná.
Pokud stejně jako já s Láďou Ziburou a jeho knihami stárnete, nemůžete si nevšimnout, že jeho poslední kniha o cestě do Santiaga je jiná. Hlubší. Nemusíte se bát, že by zde chyběl ten typický humor z ostatních Láďových cestopisů, ale osobně mám pocit, že je tady jinak dávkovaný. Tento příběh se čte prostě JINAK, s menší lehkostí. To ale vůbec není na škodu – myslím, že je to jen odraz autorova vývoje a hlavně životních peripetií, kvůli kterým se na camino vydává, jak se záhy čtenář dozví. Ostatně není sám – kniha je silných životních příběhů ostatních poutníků, které autor na svém caminu potkává, plná. Až tolik, že se vám občas všechny ty postavy možná budou plést a budete tápat, kdo je kdo 🙂 Kniha je i přes svůj ponurejší podtext pozitivní a uchovává si nadějeplné vyznění, a to mě těší. Nemůžu se dočkat další Láďovy cesty a jeho literárního zpracování – teď už možná s celou jeho čerstvě se rozrostlou rodinkou 😉
Ferdinand Leffler – Zahrada je pro radost
Poslední z trilogie Ferdinandových zahradnických „biblí“ si za mne stojí, co se týče užitečnosti informací, tak někde v průměru – 50% knihy tvoří krásné a jistě i inspirativní fotky realizací, nicméně pravda je, že některé snímky se dost opakují a pokud Ferdinanda sledujete i na jiných platformách, asi vám budou povědomé. Za mne tedy kniha nepřináší zas tolik nového a pevně věřím, že celý kurz Žijte ve své zahradě (až ho tedy s Péťou konečně zdárně dokončíme) nám ve výsledku přinese víc, než všechny knihy dohromady.
A to už je z mé podzimní knihovničky všechno 🙂 Na viděnou zase u příštího čtvrtletního shrnutí!
