Měsíc: Únor 2014

Únorová knižní nabídka sice mohla být bohatší, ale na to, jak krátký měsíc to byl a kolik se toho v něm dělo, to myslím není špatná bilance :-)…

Lope de Vega – Proč unikáš mi

Sbírka milostných sonetů, jejímž hlavním tématem je pochopitelně láska a vše, co k ní patří, ať už je šťastná či neopětovaná. Sonety Lope de Vegy patří k vrcholům poezie své doby – koneckonců posuďte sami…

Jen nezoufej, nechtěj, co bylo vloni

Jen nezoufej, nechtěj, co bylo vloni,
loňský sníh roztál, zhas včerejší den,
co na tom, že jsi zdáním podveden,
jde nová láska, zamiluj se do ní,

přes všecko dál, cválej na jejím koni,
ta nejdražší je nejkrásnější z žen,
Venuše věčně rodící se z pěn,
jen milovat a potom svět ti voní.

Spleťte se, jak splétají se prsty,
buď jejím stínem, jenž si na tě zvyk,
jak dřevo s ohněm prostupte se ústy,

delší než pláč může být jeden vzlyk,
bez lásky by byl svět tak strašně pustý,
jen v ní je věčnost každý okamžik.

Robert Fulghum – Vzpomínky na jedno dobrodružství

Opět mě dostal! Robertu Fulghumovi, který ve svých 70 letech propadl kouzlu tanga, se prostě nedá odolat, a tak mu snadno uvěříte, že jeho tříměsíční pobyt v Argentině nebyl ničím jiným, než jedním velkým dobrodružstvím. A možná taky trochu životním restartem…

„Nejblíže čemukoliv souvisejícímu s pólem jsem se ve svém životě ocitl v jednom z obchodů s oděvy Ralpha Laurena.“ 😀

Závěr knihy je naprosto famózní a ztělesňuje všechny důvody, pro něž mám Roberta Fulghuma tak ráda. Ani v této knize nechybí překrásné ilustrace Willow Baderové, které pro vás po dočtení Vzpomínek rázem získají zcela nový rozměr. Necelých dvě stě stránek jsem přelouskala ani ne za 24 hodin jako nic. A to je jen dalším důkazem toho, že s Robertem Fulghumem nemůžete nikdy šlápnout vedle.

Zdeněk Mahler – Spirituál bílého muže aneb Dvořák v Americe

Jak píše sám autor na obálce knihy, o Antonínu Dvořákovi se traduje, že jeho život byl nedramatický a fádní. Zdeněk Mahler se snaží tento mýtus vyvrátit a předkládá nám neobyčejný příběh, vyprávěný Dvořákovým žákem, Josefem Kováříkem. Jak již název napovídá, zaměřuje se přitom na kapitolu ze skladatelova života, která se odehrává v „Novém světě“. Příběh je sloučeninou faktů a fikce a doplňuje jej spousta zajímavých poznámek z dob, kdy Mahler pátral po Dvořákových stopách v New Yorku na vlastní pěst.

„…V noci si povídal s drozdem: „Josefe, jsem jako ty – nemůžu z klece: Amerika je uhrančivá – smolná doba přejde – neměl bych vytrvat?…“  Otevřel ptáku dvířka: „Jsi kus mý duše: zůstaň tu za mne…“ Pustil drozda na svobodu…“

Jeden vánoční dárek, jedna stará klasika a jeden přeceňovaný bestseller – toť má literární bilance za měsíc leden. Co vy jste četli zajímavého :)?

Adresát Ladislav Verecký – Dopisy Svatavy Antošové, Ivana Jelínka a Ivana Diviše

Letošní „hand-made“ dárek od T. mě mimořádně potěšil :-)! Také jsem se hned na druhý den s radostí pustila do čtení (první pokus asi o půlnoci doma po návratu z hospody nepočítám :D). Cesta se Student Agency mi s knížkou příjemně uběhla a není divu, že během nějakých tří dnů jsem byla s četbou u konce. Dílko obsahuje korespondenci adresovanou Ladislavu Vereckému, jehož jméno možná budete znát z magazínu MF Dnes. Dopisy však pochází ještě z doby, kdy Verecký působil jako redaktor poezie v nakladatelství Československý spisovatel, tedy z 80. a počátku 90. let. Tehdy se na Vereckého obraceli začínající i zavedení autoři – mezi nimi básnířka Svatava Antošová a exiloví básníci Ivan Jelínek a Ivan Diviš. Dopisy zachycují proměnu původně pracovních vztahů ve vztahy neformální až přátelské, ale také atmosféru tehdejší doby – nejen na poli literárním. Mě osobně nejvíc zaujaly dopisy první jmenované, Svatavy Antošové. Ráda bych si od ní v budoucnu něco přečetla. U Ivana Jelínka mě pro změnu upoutala pasáž, kde líčí, že pro rukopis své autobiografie pošle k Vereckému svou neteř, která učí na universitě v Brně… a nebyl to nikdo jiný, než námi právníky milovaná „krvavá Marta“, postrach zkoušky z československých právních dějin (jak je ten svět malý!) :D. Oproti tomu mě Diviš, na kterého jsem se těšila, trochu zklamal, a jeho styl psaní mi moc nesednul. Celkově se mi ale korespondence líbila a určitě se u mě v knihovničce neztratí. Takže, Teri, ještě jednou díky za dárek a už se těším, co vydáš (a nadělíš nám) příští Vánoce :-)!!!

Karel Čapek – Hovory s TGM

Existuje hned několik důvodů, proč jsem sáhla po tomto, možná trochu pozapomenutém, literárním skvostu. Jednak mi Hovory s TGM už před nějakým časem doporučil k přečtení Franta (a k literárním tipům svých přátel, jak už jistě dávno víte, nezůstávám nikdy hluchá :D!). Definitivním popudem pak bylo shlédnutí nového seriálu ČT – České století, které jste možná na obrazovkách v průběhu podzimu také zaznamenali. Hned první díl se zabýval působením našeho prvního prezidenta za války, a protože jsem zjistila, že toho paradoxně o této důležité historické etapě našich dějin mnoho nevím, s chutí jsem se pustila do čtení. Hovory s TGM mají samozřejmě mnohem širší záběr – Masaryk v nich rekapituluje prakticky celý život, vzpomíná na dětství, mládí, seznámení se svou ženou, na počátky svého politického působení… Své vzpomínky navíc prokládá zajímavými myšlenkami, v nichž i dnes můžeme nalézt mnoho pravdy.

„Státníky jsou jen ti politikové a veřejní činitelé, kteří ve všem, co dělají, mají doopravdy na mysli zájem státu; těm je pravá politika jen jedna: harmonizovat v jeden celek menší celky, organizovat organizace, sjednocovat všecka úsilí; taková politika překračuje i hranice státu. Takové politiky vyžaduje naše doba…“

Druhá část Hovorů je pak (na rozdíl od té první, která je v podstatě Masarykovým monologem) vedena částečně jako diskuze s Čapkem. Masaryk v ní probírá různá témata od filosofie přes náboženství až po politiku. Musím se přiznat, že přestože jsem se na tuto část velmi těšila, nepřišla mi ve výsledku až tak záživná. I tak si ale myslím, že Masarykovy myšlenky mají co říct i dnešní mladé generaci. Minimálně to, že bývaly doby, kdy se naše země nemusela za své hlavní politické představitele stydět…

Robert T. Kiyosaki, Sharon L. Lechter – Bohatý táta, chudý táta

Slavný bestseller s podtitulem „Co bohatí učí svoje děti a chudí a střední vrstvy ne“ na mě kouká každé Vánoce ze všech knihkupectví. Nakonec však kupodivu nebyl žádný problém sehnat ho v naší KM knihovně, kde si ho pravděpodobně nikdo moc nepůjčuje. Na knížku jsem četla hodně chvály, ale ve výsledku mi zas až tak revoluční nepřišla. Nabízí prostě jen jiný pohled na hospodaření se svými financemi. Ve spoustě aspektů má autor jistě pravdu – škola člověka finanční inteligencí skutečně nevybaví a bylo by záslužné věnovat této oblasti více pozornosti a vštěpovat dětem už odmalička principy správného hospodaření. Na druhou stranu si myslím, že kniha je zbytečně ukecaná a to, co je podáno na 200 stranách by se v pohodě dalo zkrátit na polovinu. Čtivost se jí však upřít nedá. Našim se tahle „kuchařka“ moc líbila, já z ní ve výsledku až tak odvázaná nebyla – pokud vás však téma financí zajímá a chcete znát recept, jak zbohatnout a po zbytek života jen hongat nohama, směle do čtení ;-)!