Vzpomínka na poslední horký víkend v Mikulově…
„…Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
jsou možná země, kde je voda modravá,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší…“
A malý bonus na závěr ;-)…
Tuto krásnou knížku jsem dostala od Péti ke svým (již poněkud depresivně znějícím) narozeninám :-). A jsem z ní naprosto nadšená! Robert Fulghum samozřejmě neumí napsat špatnou knížku, ale dosud jsem od něj četla jen ty povídkové, založené na skutečných událostech a zkušenostech z jeho života. Drž mě pevně, miluj mě zlehka je jeho první smyšlenou prózou (přestože je také do jisté míry postavena na osobní zkušenosti), která mi přišla do ruky a naprosto předčila všechna má očekávání.
Příběh čtenáře zavádí do prostředí tančírny Century, kde se střetávají a splétají osudy zhruba desítky hlavních postav, ať už se jedná o zaměstnance Century nebo lidi, kteří si tam chodí zatancovat. Mezi všemi postavami vyčnívá mladý právník Aristo, kterého do tančírny přivede touha změnit svůj stereotypní život. Jak už to tak bývá, kýžená změna s sebou přinese nejen nový pohled na život, ale také lásku :-)…
Knížka je doplněna překrásnými ilustracemi Willow Baderové a ohromným zážitkem bylo už jen to držet tenhle skvost v ruce a listovat si stránkama s tím, že si ho po přečtení vystavím v knihovně.
Na konci měsíce pochopitelně nesmí chybět souhrn mého srpnového počtení. Třeba si v něm něco zajímavého vyberete :-)…
Ivanka Devátá – Všechny mé domovy
Milé nenáročné počtení od herečky a spisovatelky Ivanky Deváté, v němž líčí útrapy spojené se zvelebováním domova a častými změnami bydliště. Pokud vás právě čeká stěhování nebo řešíte jiné pohromy spojené s bydlením, může vás tato kniha alespoň psychicky povzbudit :D. Já ji zejména díky šikovnému formátu a oddechovému žánru řadím mezi ideální čtivo do šaliny. Obal doplnila svými ilustracemi Iva Hüttnerová.
Tereza Boučková – Indiánský běh
Konečně jsem se dostala k prvotině Terezy Boučkové. Z toho všeho, co jsem od ní doposud četla, je Indiánský běh, ověnčený Cenou Jiřího Ortena, asi „největší sousto“. Místy těžká a depresivní četba zaplněná vzpomínkami na autorčino dětství a dospívání až po dospělost a období, kdy se marně pokoušela o dítě. Přestože většina postav je skryta za přezdívkami, není problém se v nich zorientovat, a tak se čtenáři nabízí často nehezký pohled do nitra rodinných vztahů, které nejsou nikdy zcela ideální.
J. Canfield, M. V. Hansen – Slepičí polévka pro matku a dceru
Asi už víte, že mám moc ráda příběhy k zamyšlení. Slepičí polévka je takovým hezkým příkladem tohoto povídkového žánru. Strukturou mi trochu připomíná Opravdovou lásku od Roberta Fulghuma – kniha je sestavena ze skutečných příběhů různých lidí na jedno stanovené téma. Tím je v tomto případě mateřství nebo ,chcete-li, vztah matka-dcera. (Slepičích polévek už vyšlo několik a jsou zaměřena na různá témata.)
„Matka se změní na skutečnou babičku až ve chvíli, kdy si přestane všímat těch příšerných věcí, co dělají její děti, protože je okouzlená těmi báječnými věcmi, které dělají její vnoučata.“
Povídky jsou opravdu rozmanité, psané různými styly. Někdy se u nich pobavíte, někdy nepokrytě závidíte a jindy vás zase dojmou. Knihu doplňují vtipné ilustrace od různých autorů.
„Každý by se měl snažit mít svou babičku, protože to je jediný dospělý, který má na dítě čas.“
Za sebe můžu Slepičí polévku doporučit. Nenechte se odradit přeslazenou obálkou :D, příběhy se vám budou fakt líbit a určitě potěší i vaši mámu, pokud jí knížku věnujete třeba k Vánocům.
„Když spočítáš, co všechno ti život dal, vždycky budeš v plusu.“
Dnes to bude o letních „nezbytnostech“, které se mnou úspěšně absolvovaly několik prázdninových cest (či lenošení u vody) :-).
Léto bez opalovacího mléka si moje kůže vážně nedokáže představit. Protože jsem letos nesehnala v Rossmannovi to báječné mléko na citlivou pleť jako loni, sáhla jsem nakonec po této základní řadě. Vůně je krásná, klasická, letní. Mléko není příliš hutné, dobře se roztírá a vcelku rychle se i vstřebává, i když pokud ho dobře nerozetřete, zanechá vám na těle bílé fleky. Tady v Čechách mi ta desítka docela dobře stačila, ale já se na slunci většinou stejně moc dlouho vystavovat nevydržím. Značku Sun Ozon vám můžu za sebe určitě doporučit a mám dojem, že ani v dTestu nedopadla špatně.
Poslední dobou se mi zdá, že H&M masky už nejsou, co bývaly :D. Tato obsahuje výtažky z přírodních mořských řas a kamennou sůl, jejichž kombinace by měla poskytnout unavené pokožce zdravý a zářivý vzhled. Maska má světle zelenou barvu a „voní“ bez nadsázky jako čistidla do záchodu. A teď tím opravdu nemyslím tu příjemnou citrusovou vůni, ale nefalšovaný dezinfekční zápach :D. S pletí žádné zázraky neprovadí, aspoň jsem si nevšimla. A malá rada závěrem: Doporučuji nenechávat pytlíček otevřený déle než měsíc, jinak maska změní svou jinak poměrně hutnou konzistenci na nepříjemně tekutou. (Nojo, jsem nepořádník :D…)
Můj objev z DMka v Palladiu (v Brně jsem tyto ubrousky neviděla). Ubrousky jsem si koupila na odličování do Příbrami a nebyly špatné. Schválně jsem si vzala ty voňavé, ale v nabídce měli ty samé i bez parfemace. Popravdě – ta vůně malin mi přišla taková chemická, ale zvykla jsem si na ni. Ubrousky neobsahují alkohol, jsou pevné a dostatečně navlhčené, takže odlíčit se s nimi dá celkem bez problému. Navíc by měly obsahovat také provitamín B5 pro zvlhčení a zklidnění pokožky. Není to sice výrobek, ze kterého by si člověk sednul na zadek, ale pokud si ulítáváte na produktech z dětské drogerie, asi tomuto roztomilému balení stejně neodoláte :D…
Make-up od Rimmelu – to je pro mě téměř vždy sázka na jistotu a s tímto jsem byla také hodně spokojená. Jen mi připadá, že mi příliš dlouho nevydržel – spotřebovala jsem ho asi za 5 měsíců, což je na mě neskutečně rychlá spotřeba. Přitom jsem se nemalovala nijak intenzivněji než normálně a používala jsem běžné množství. Tak nevím, čím to je :-D. Balení je výborné – osobně tady ty pumpičkové obaly preferuju, protože se s nimi dá lépe vymáčknout i hodně malé množství výrobku. Odstín mi sednul jako ulitý, takže pokud jste bledule jako já, mohl by vám sedět také. Make-up je tekutější konzistence, ale přitom docela solidně kryje, krásně pleť sjednotí a co se týče výdrže, i v tomto směru ho můžu jen doporučit. Není potřeba ho ani přepudrovat – vydrží ve velmi dobrém stavu skutečně od rána až do večera. Jediným nedostatkem je pro mě absence SPF, ale i tak je pro mě Lasting Finish jednoznačně make-upovým favoritem za poslední dobu :-).
Rozhodla jsem se dopřát svým vlasům pro změnu zase něco přírodního, a tak jsem sáhla po přírodní kosmetické řadě Alterra. Tento šampon je určený pro jemné a zplihlé vlasy a nenajdete v něm žádné parfémy, konzervační látky, silikony, parafíny ani jiné ropné produkty. Výrobek je vegan-friendly a složení přírodní. Šampon má gelovou konzistence a světle oranžovou barvu. Pokud máte rádi tropické ovoce, tak si určitě zamilujete i jeho osvěžující vůni. Balení je hezké a praktické, jen by mohlo být větší. Jinak ale nemám, co bych výrobku vytkla. S mými vlasy si dobře rozuměl, takže bych se nebála v budoucnu zase některý z šamponů od Alterry vyzkoušet.
… jsme strávili u Franty na Velehradě. A ačkoliv jsme všude chodili pozdě, stejně jsme toho stihli spoustu. Od vydařené spolujízdy, výletu na Buchlov, česnekových slavností v Buchlovicích přes naši první návštěvu Letní filmové školy v Uherském Hradišti až po línou neděli a snídani s Pipi dlouhou punčochou :D. Už dlouho mi nebylo tak líto, že má víkend jen dva dny :-)!
Na závěr už zbývá jen dodat, že barevné fotografie fotil Péťa a černobílé jsou dílem Franty.
Protože se dneska ne a ne rozhoupat k nějaké smysluplné činnosti, rozhodla jsem se v krátkosti a prostřednictvím několika fotek zavzpomínat na hezký výlet, který jsme jednu červencovou neděli podnikli spolu s Nezdař, její kamarádkou Monikou, Frantou a Lukášem. (Povšimněte si, jak se nám podařilo vytvořit genderově vyvážený tým :D!)
Babí lom je údajně jedním z nejkrásnějších turistických cílů v okolí Brna. Z železniční stanice Česká, kam se během pár minut pohodlně dopravíte vlakem, se vydáte do obce Lelekovice. Zde můžete, stejně jako my, udělat první nezbytnou zastávku v hospůdce na růžku a doplnit tekutiny :D…
Z Lelekovic pak můžete pokračovat po červené turistické značce vzhůru do lesů – až k rozhledně Babí Lom. Na této trase mě zaujaly místní růžově zabarvené kameny – jeden jsem si odnesla domů na památku.
Pokud vám nedělají dobře výšky, výšlap na rozhlednu si dobře rozmyslete. Tak nebezpečně nízké zábradlí, jaké mají tady, jsem snad ještě na žádné rozhledně neviděla. Na druhou stranu, za chvíli si na to zvyknete a ten nádherný výhled prostě stojí zato…
Pokud budete mít štěstí jako my, potkáte v rozhledně „bublinového dědu“. Je to týpek, který si míchá svoji vlastní bublifukovou směs a vyrábí pak ultra pevné a trvanlivé bubliny. Jedna prý uletěla 2km a pak teprve praskla :O. Děda umí s bublinama všelijaké další fígle, tvoří z nich různé útvary nebo vám třeba zahraje „bublinové divadlo“ :-). Kluci z něj vymámili recept na tu super bublifukovou směs, která sestává z cca 6ti přesných ingrediencí přesného poměru a teploty. Tož kdybyste někdo měli zájem :-)…
Po bublinovém intermezzu naše cesta pokračovala po hřebenu z červených devonských slepenců (proto to narůžovělé kamení všude) až k dalšímu cíli naší cesty – lelkovadlu. Jedná se o dřevěný útvar, který tu nechal zřídit svazek obcí Ponávka. Kdo se pod lelkovadlem projde, zbaví se všech lelků a přestane prokrastinovat. Je doporučeno tento rituál opakovat alespoň jednou do roka. Leč mám takový dojem, že na nás to nemělo úplně stoprocentní účinek :D…
Po cestě jsme samozřejmě ulovili spoustu kešek, z nichž nejkurioznější byla ta poslední, která se nacházela v lesíčku kousek od lelkovadla. V podezřelém pařezu jsme objevili jednu opravdu rozkošnou ropuchu (domnívali jsme se, že je to princ, který hlídá kešku… nikdo se ji ovšem neodvážil políbit :D).
Po asfaltové cestě jsme se pak vrátili zpátky do Lelekovic, odkud jsme náš výšlap zahájili. Po opětovném doplnění tekutin v našem oblíbeném podniku se kruh uzavřel a vyrazili jsme zpátky na železniční stanici do České. Tam jsme zjistili, že domnělý čas odjezdu našeho vlaku je vskutku jen domnělý – někdo ho prostě naslepo plácnul a tato myšlenka se ve skupince uchytila jako fakt. Takto vidíte, jak vznikají drby :D! Volnou hodinu do odjezdu dalšího spoje jsme proto strávili v příjemné hospůdce v České a těšili se, jak si zajdeme po příjezdu do Brna na super večeři. To už je ale zase trochu jiná story :D…
Nápadité a super zdravé pokrmy z magazínů pro ženy jsou sice bezva inspirace, ale někdy není nad to, založit si do svého osobní kuchařky taky nějaký osvědčený rodinný recept. Tento jsem si odnesla z jedné rodinné návštěvy v Otrokovicích – naškrábaný na malém trhacím papírku, tak, jak se na tyto typy receptů sluší a patří :-). Nedávno se mi podařilo objevit papírek při úklidu v šuplíku a rozhodla jsem se, že se tedy u nás bude zase po delší době péct. A jak to dopadlo?
Pokud vaše kuchyň také nedisponuje kuchyňskými váhami, zvolíme si jednoduchou odměrku – hrnek na kafe a hořčičák (to se ve většině domácností obvykle běžně vyskytuje :-)). Smícháme 3/4 hořčíčáku Mattoni (měla by mít pokojovou teplotu) a 1 hořčičák oleje. K tomu přidáme 25dkg hladké mouky (jsou to necelé 2 hrníčky kávového hrnku) a 25dkg polohrubé mouky (1 a čtvrt kávového hrnku). Ingredience smícháme, uděláme důlek a do něj rozdrobíme 3/4 kostky droždí. Přidáme ještě jednu kávovou lžičku cukru a jednu kávovou lžičku soli. A taky jedno vejce. No a pak už jen promícháme a necháme kynout. Zhruba po hodince přemísíme a necháme ještě půl hodinky odpočinout. Poté těsto přendáme na vál a rozdělíme si ho na cca 16 bochánků. Plech vysteleme pečícím papírem a pokládáme na něj bochánky, ze kterých tvarujeme rohlíčky. Na to ještě budu muset vymyslet nějaký grif. Osvědčilo se mi rozválet bochánek do tvaru „žížalky“ 😀 a pak ho zakroutit do rohlíčku. Teta mi to doporučovala motat určitě nějak jinak, ale už jsem to zapomněla :(. Nakonec každý rohlíček potřeme studenou vodou a posolíme, pokmínujeme či zasypeme sezamem. A pečeme na 200°C zhruba půl hodinky.
Rohlíčky se povedly, ale musím dál trénovat, aby příště byly ještě lepší :-). Pečete taky? A máte sbírku rodinných receptů roztroušenou na papírcích :D??
Červenec byl pro mě jako jeden veliký nádech. Tak jsem ráda, že ten kyslíkový deficit už je pryč a mám konečně sílu a chuť pouštět se do nových věcí :-)! A co všechno se tedy v průběhu uplynulého měsíce konalo?
Uff, snad jsem na nic nezapomněla. Doufám, že si tohle léto taky hezky užíváte :)!!!
Protože tipů na rychlé letní saláty není nikdy dost, dneska bych tu měla jeden klasický, který určitě všichni dobře znáte :).
Vejce uvaříme natvrdo, necháme vychladnout, oloupeme a nakrájíme na čtvrtiny. Kuřecí prsa nakrájíme na kostky, okořeníme a na rozpáleném oleji orestujeme. Plátky toastového chleba opečeme a nakrájíme na trojúhelníčky. Natrháme salát, promícháme ho s kukuřičkou, nakrájenými rajčátky a kousky opečeného kuřete. Salát rozdělíme do misek, odzobíme vejci a opečeným tousťákem. Podáváme se zálivkou připravenou ze 6ti lžic majonézy, 12ti lžic kefíru a špetky provesnálského koření.
Dnes nás čeká pravděpodobně poslední epizoda o naší dovolené v Londýně. Zbývá vlastně už dovyprávět jen malý kousek. Camden byl pro mě naprosté překvapení. Doufala jsem, že to tam bude super, ale že až takhle? Do Camdenu jsem se zamilovala na první pohled, a proto jsem se rozhodla věnovat mu samostatný článek.
Camden Town, někdejší vesnice s viktoriánskými domy, je městem ve městě a žije si svým vlastním životem. Stará veteš, ulítlá móda, knížky i retro věci… najdete tu všechno, na co si vzpomenete a už nebudete chtít nikdy odejít! Navíc je to tam tak obrovské, že je dost možné, že skutečně už nikdy neodejdete – nenajdete totiž cestu ven :D.
Tržnice Stables Market se nachází v budově bývalých stájí, což vám četné koňské sochy „nenápadně“ připomenou na každém rohu. Mezi vším tím hemžením najdete spoustu stánků s exotickým občerstvením snad všech světových kuchyní – a to za překvapivě nízké ceny! A všichni vás samozřejmě lákají, ať jdete ochutnat a slibují ještě slevu – což je na Londýn skutečně nevídané :-)!
Naprosto úžasné jsou stánky s retro plechovými tabulemi. U jednoho jsme strávili opravdu hodně času a už jsme byli téměř rozhodnutí, že si nějakou krásku z plakátu musíme rozhodně koupit a pověsit do garáže :D. Nakonec jsme ale dali přednost stánku se suvenýry, kde jsme si koupili báječná (a opět nečekaně levná) londýnská trička.
Další obchod, který nás zaujal, se jmenuje Cyberdog a je to skutečně nevídané místo. Celý obchůdek je vyladěný do robotího stylu – nejlépe to asi ilustruje foto (mimochodem je tam zakázané fotit, takže psst). Do toho hraje psycho muzika, ze které bych se – být zdejší prodavačkou – asi brzy zbláznila :D. A když už jsme u toho, zdejší prodavači jsou taky kapitola sama pro sebe. Svými ulítlými kostýmky už jen dokreslují celkovou atmosféru tohoto místa. Pokud by vás zajímalo, co se v takovém robotím obchůdku prodává, je to převážně spousta originálního oblečení, všelijaké hračky, doplňky a zbytečnosti a v úplně spodním podlaží hračky pro dospělé ;-).
Najdete tu také další tematicky zaměřené obchůdky – třeba pro rastamany 😉 – a úžasné antikvariáty. Zážitek je to skutečně vyčerpávající, takže se vyplatí zajít si tu na pořádnou poctivou večeři za pár liber. My jsme tentokrát otestovali čínský stánek a báječné sladkokyselé kuře s nudlema. Bylo to vynikající a i má „malá“ porce byla ve skutečnosti strašně obrovská.
A po dobré večeři si můžete třeba ještě chvíli posedět u vody ;-)…
A pak už byl bohužel nejvyšší čas vydat se za posledním cílem naší cesty. Ještě jsme se alespoň prošli směrem k metru po Camden High Street plné stylových punkových obchůdků. Tyhle fotky myslím nejlíp ilustrují, že Camden je prostě jinej svět :D…
Míjeli jsme také British Boot Company, kde se vyrábí již od roku 1958 legendární martensky, které dobře posloužily již několika generacím rockerů, punkerů a skinheadů 8-). A mou úplně poslední vzpomínkou na Camden je pouliční zpěvák zpívající Things We Said Today.
A pak už jsme zamířili k naší poslední londýnské zastávce – směrem na Tower Hill. Kvůli Ceremony of Keys je celé nábřeží před Towerem večer uzavřené, takže jsme museli pevnost obejít – není to ale zas tak velká zacházka. Tam jsme opět čekali na setmění, abychom si mohli Tower Bridge vyfotit v záři nočních světel. A stalo se něco naprosto nečekaného – když už jsme se chtěli přemístit na druhou stranu mostu, najednou jsme zjistili, že cesta je zahrazená. Lidé se začali tlačit k zábradlí a to znamenalo jediné – Tower Bridge se bude otevírat kvůli projíždějící lodi :-)!!
A tak se nám zcela neplánovaně podařilo stihnout ještě jeden mimořádný zážitek, který dodal celému už tak báječnému dni ještě zlatý hřeb. Byla to asi ta nejlepší možná tečka za celou naší dovolenou. A k této tečce připojuji ještě pár posledních nočních snímků – naše rozloučení s Londýnem.
